33 A 5/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: X. H. D. státní příslušnost X zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 1. 2026, č. j. MV-6362-4/SO-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou se žalobce u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 1. 2026, č. j. MV-6362-4/SO-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též jen „OAMP“ či „prvostupňový orgán“ či „správní orgán I. stupně“), ze dne 12. 11. 2025, č. j. OAM-56840- 5/DP-2025 (dále taktéž „prvostupňové rozhodnutí“ či „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně ve smyslu § 169r odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále taktéž „ZPC“), zastavil správní řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území vedené u něj pod sp. zn. OAM-56840/DP-2025, jelikož žalobce svou žádost podal na území, ač k tomu nebyl oprávněn.

II. Napadené rozhodnutí

3. V napadeném rozhodnutí žalovaná shrnula podstatu věci a dosavadní postup OAMP. Následně žalovaná k odvolacím námitkám přezkoumala rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž shledala, že OAMP postupoval v souladu se zákonem, pokud řízení o žádosti žalobce zastavil kvůli nesplnění podmínek řízení.

4. Žalovaná považovala na základě obsahu správního spisu za prokázané, že žalobce v okamžiku podání své žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu dne 20. 10. 2025 na území ČR nedisponoval žádným pobytovým oprávněním, na jehož základě by mohl podat předmětnou žádost na území. V zákoně (§ 42a odst. 6 ZPC) jsou jasně stanoveny podmínky, za nichž lze podat příslušnou pobytovou žádost přímo z území, namísto obvyklého podání na zastupitelském úřadě. V případě žalobce je rozhodnou skutečností pro zastavení řízení zánik platnosti jeho dosavadní zaměstnanecké karty, ke kterému došlo již dne 29. 1. 2025. Právě k tomuto dni totiž ve smyslu § 63 odst. 1 ZPC uplynula lhůta 60 dnů ode dne ukončení posledního pracovněprávního poměru žalobce, čímž došlo jednak k zániku platnosti zaměstnanecké karty, a jednak i k zániku oprávnění k pobytu.

5. Žalovaná nepřisvědčila námitce nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. I když sice OAMP v prvostupňovém rozhodnutí výslovně nezareagoval na vyjádření zmocněnce žalobce ze dne 22. 10. 2025, kterým k důkazu požadoval zajištění a provedení listiny, jíž měl být ukončen pracovní poměr žalobce ke dni 30. 11. 2024, fakticky tomuto návrhu vyhověl. OAMP totiž do správního spisu založil listinu označenou jako Potvrzení o zaměstnání (zápočtový list) vystavenou zaměstnavatelem ČÍNSKÝ OREL, s. r. o. dne 17. 12. 2024, přičemž se jedná právě o onu listinu, na základě níž OAMP dovodil ukončení pracovního poměru žalobce a která byla současně i podkladem pro zápis údajů o ukončení pracovního poměru žalobce do Cizineckého informačního systému (CIS).

6. K námitce žalobce, že příslušné potvrzení o zaměstnání není dokumentem, kterým by měl být v souladu se zákonem ukončen pracovní poměr, žalovaná uvedla, že toto potvrzení předložil OAMP sám žalobce v řízení ve věci povolení oznámení změny zaměstnavatele (sp. zn. OAM-26598/ZM-2025) a hodlal jim prokázat právě ukončení svého stávajícího pracovního poměru. Co se tedy týče tvrzení o neukončení pracovního poměru, bylo toto spolehlivě vyvráceno již obstaráním předmětného potvrzení o zaměstnání a jeho založením do spisového materiálu. Žalovaná podotkla, že ukončení pracovního poměru žalobce ke dni 30. 11. 2024 jednoznačně vyplývá již z předloženého potvrzení o zaměstnání, které osvědčuje zánik pracovního poměru žalobce dohodou, pročež nebylo třeba bezmezně trvat na doložení oné konkrétní dohody.

7. Námitky žalobce tak žalovaná jako nedůvodné zamítla a prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné a zákonné potvrdila.

III. Žaloba

8. Žalobce má napadené rozhodnutí žalované za nepřezkoumatelné a nezákonné, poněvadž OAMP na jeho důkazní návrh ze dne 22. 10. 2025 v odůvodnění svého usnesení nijak nereagoval a tato vada nebyla v průběhu správního řízení zhojena.

9. K argumentaci žalované, dle níž OAMP při posuzování přípustnosti podané žádosti vycházel z Potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu) vystaveného dne 17. 12. 2024, žalobce uvedl, že toto potvrzení není dokumentem, jímž se ukončuje pracovní poměr. Takovým dokumentem je výpověď z pracovního poměru, okamžité zrušení pracovního poměru či dohoda o ukončení pracovního poměru. Pokud pracovní poměr nebyl ukončen některým z těchto úkonů, pak stále trvá bez ohledu na existenci zápočtového listu a v něm uvedených údajů. Sám žalobce dohodu o ukončení pracovního poměru nikdy nepodepsal a jeho pracovní poměr nebyl ukončen ani jiným způsobem. Závěr žalované, že zánik pracovního poměru byl dostatečně prokázán údaji uvedenými v potvrzení o zaměstnání, je tedy chybný.

10. Žalobce dodal, že z podstaty věci nemůže prokázat neexistenci dohody o ukončení pracovního poměru, která nikdy nevznikla. Proto obstarání a provedení této listiny jako důkazu požadoval po OAMP. Pokud by OAMP příslušnou listinu doložil a tato měla všechny náležitosti, otázka ukončení pracovního poměru by byla postavena najisto. Poněvadž si však OAMP tuto dohodu ani jiný srovnatelný důkazní prostředek nezajistil, zatížil řízení vadou.

11. Žalobce proto krajskému soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Současně požádal nahradit náklady soudního řízení.

IV. Vyjádření žalované

12. Ve vyjádření ze dne 20. 4. 2026 žalovaná zdůraznila, že v posuzovaném případě ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá naplnění zákonných podmínek pro zastavení řízení podle § 169r odst. 1 písm. c) ZPC. Žalovaná má za prokázané, že žalobce v době podání své žádosti dne 20. 10. 2025 v ČR nedisponoval žádným pobytovým oprávněním, aby mohl danou žádost podat na území. Žalovaná přitom odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž podrobně rozvedla důvody, které ji k tomuto závěru vedly. V napadeném rozhodnutí zároveň žalovaná vypořádala námitky žalobce, jež svým obsahem odpovídají námitkám uplatněným v nynější žalobě. Jelikož pak žalobní argumentace nepřináší žádné nové skutečnosti, žalovaná zdejšímu soudu navrhla, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Posouzení věci krajským soudem

13. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [viz § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a ve lhůtě podle § 172 odst. 1 ZPC.

14. Krajský soud ve věci rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili a krajský soud nepovažoval nařízení ústního jednání za nezbytné.

15. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při zjišťování skutkového stavu věci krajský soud vycházel ze správního spisu předloženého žalovanou.

16. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Úvodem právního posouzení se krajský soud věnoval namítané nepřezkoumatelnosti napadeného, resp. prvostupňového rozhodnutí, neboť případná nepřezkoumatelnost fakticky znemožňuje posouzení rozhodnutí po stránce zákonnosti.

18. Ani k výslovné námitce žalobce přitom krajský soud v rozhodnutí správního orgánu I. stupně nenalezl nedostatky takového charakteru, jež by činily prvostupňové rozhodnutí nesrozumitelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002-24, či ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013-25; rozhodnutí jsou volně přístupná na www.nssoud.cz). Současně též krajský soud neshledal, že by prvostupňové rozhodnutí trpělo absencí nezbytných rozhodovacích důvodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016- 123). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena zásadně na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění. V řešené věci přitom správní orgán I. stupně všechny rozhodné skutečnosti, o něž opřel své rozhodovací důvody, v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl a identifikoval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75).

19. Judikatura správních soudů také opakovaně dovodila, že námitku či jiný návrh účastníka řízení může správní orgán vypořádat v odůvodnění rozhodnutí i implicitně, aniž by tím nutně zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti (viz k tomu např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 20. 10. 2021, č. j. 2 As 358/2020-38).

20. Zdejší soud připouští, že v posuzované věci OAMP skutečně do odůvodnění svého rozhodnutí nezačlenil pasáž, která by bezprostředně reagovala na vyjádření zástupce žalobce ze dne 22. 10. 2025, jímž se domáhal zajištění a provedení důkazu listinou, kterou měl být dle údajů zapsaných v CIS ukončen poslední pracovní poměr žalobce v ČR již ke dni 30. 11. 2024. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (dále rozvinutého žalovanou ve smyslu zásady jednotnosti řízení; viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56) je však zjevné, že OAMP podstatu předmětného návrhu fakticky vypořádal tím, že do správního spisu založil a dále pracoval s listinou označenou jako „Potvrzení o zaměstnání (zápočtový list)“ ze dne 17. 12. 2024, z níž je žalobcem požadovaná informace jasně patrná. Žalovaný se pak v napadeném rozhodnutí tímto problémem dostatečně zabýval. Za těchto okolností tak krajský soud nevidí pro aplikaci institutu nepřezkoumatelnosti prostor a přistoupil k přezkumu správních rozhodnutí optikou zákonnosti.

21. Na tomto místě považuje zdejší soud za vhodné nejprve stručně objasnit podstatu posuzované věci, která nemusí být na první pohled zcela zřejmá. V projednávané věci žalobce (vietnamský státní příslušník) podal dne 20. 10. 2025 žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území dle § 42a ZPC, přičemž tak učinil přímo na pracovišti OAMP v Jihlavě, a nikoliv na zastupitelském úřadu ČR v zahraničí, jak je to obecně pravidlem. V souladu s § 42a odst. 6 ZPC sice lze požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny přímo z území ČR, to však jen za situace, pokud cizinec v okamžiku podání své žádosti pobývá v ČR legálně na základě víza k pobytu nad 90 dnů či povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem. Právě tuto základní zákonnou podmínku přitom žalobce podle OAMP nesplnil, pročež OAMP řízení o jeho pobytové žádosti usnesením zastavil z důvodu dle § 169r odst. 1 písm. c) ZPC.

22. Mezi účastníky řízení přitom není sporné, že posledním (dosavadním) pobytovým oprávněním, na základě kterého byl žalobce oprávněn na území ČR legálně pobývat, byla zaměstnanecká karta původně vydaná žalobci s platností od 1. 7. 2024 do 30. 6. 2026. Spor mezi účastníky je o to, zda platnost této zaměstnanecké karty zanikla předčasně z důvodu ukončení pracovního poměru žalobce na pozici, na níž byla zaměstnanecká karta vydána. Jinak řečeno, jde o to, zdali zaměstnanecká karta žalobce byla stále v platnosti i ke dni 20. 10. 2025, kdy žalobce na příslušném pracovišti OAMP podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území.

23. Krajský soud se tedy v kontextu vznesené žalobní argumentace zabýval tím, zda bylo pro účely zastavení správního řízení o pobytové žádosti žalobce podle § 42a ZPC spolehlivě prokázáno, že zaměstnanecký poměr žalobce a od něj odvislá platnost jeho zaměstnanecké karty (viz k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2020, č. j. 4 Azs 164/2020-41) skončily dříve, než si žalobce stačil na pracovišti OAMP požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, či nikoliv.

24. Podle § 63 odst. 1 ZPC (ve znění účinném do 30. 9. 2025) platí, že: „Platnost zaměstnanecké karty zaniká nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v § 42g odst. 7 až 10; to neplatí, pokud se jedná o cizince uvedeného v § 98 zákona o zaměstnanosti.“ 25. Je nepochybné, že v projednávané věci správní orgány při posuzování otázky okamžiku zániku posledního pracovněprávního vztahu žalobce na území ČR vycházely z obsahu listiny Potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu) ze dne 17. 12. 2024 vystavené zaměstnavatelem ČÍNSKÝ OREL, s. r. o., sídlem Újezd 598/5, 150 00 Praha 8. Z předmětné listiny, jejíž fotokopie založená ve správním spisu podle ověřovací doložky souhlasí s originálem předloženým žalobcem ve správním řízení ve věci povolení oznámení změny zaměstnavatele (sp. zn OAM-26598/ZM-2025), vyplývá, že žalobce byl u téhož zaměstnavatele v období od 19. 3. 2024 do 30. 11. 2024 v pracovním poměru na pozici „pomocný kuchař“, přičemž daný pracovní poměr byl ukončen dohodou mezi zaměstnavatelem a žalobcem ke dni 30. 11. 2024. Předmětné potvrzení je opatřeno razítkem i podpisem zaměstnavatele a žalobce ve správním ani soudním řízení jeho pravost nijak nezpochybňoval.

26. Potvrzení o zaměstnání je doklad, který je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci dle ustanovení § 313 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů při skončení pracovního poměru či jiného pracovněprávního vztahu. Obligatorní náležitostí této listiny je také doba, kterou zaměstnanec pro zaměstnavatele odpracoval. Důvod skončení pracovního poměru je naproti tomu náležitostí fakultativní a nemusí být v potvrzení uveden buď vůbec, anebo může být uveden na zvlášť vydaném potvrzení. Účelem stanovení povinnosti zaměstnavatele vydat potvrzení o zaměstnání je zajistit, aby zaměstnanec disponoval listinou, která potvrzuje (osvědčuje) ze strany zaměstnavatele, že jeho pracovněprávní vztah skutečně vznikl, po určitou dobu trval a také k určitému datu skončil, a to pro potřeby jiných zaměstnavatelů i orgánů veřejné moci. Potvrzení o zaměstnání tedy má důkazní hodnotu ve vztahu k datu skončení pracovněprávního vztahu jako dokazované skutečnosti.

27. Po přezkoumání předmětného potvrzení o zaměstnání zdejší soud nepřisvědčil žalobci, že toto postrádá potenciál prokázat zánik jeho pracovního poměru. Ve shodě se správními orgány jej krajský soud považuje za dostatečně spolehlivý podklad osvědčující ukončení pracovního poměru žalobce. Krajský soud nemá žádný důvod pochybovat o tom, že příslušné potvrzení (vystavené na standardizovaném formuláři) bylo skutečně vyhotoveno bývalým zaměstnavatelem žalobce (ČÍNSKÝ OREL, s. r. o.) za účelem osvědčení doby trvání pracovního poměru žalobce u tohoto zaměstnavatele. Předmětné potvrzení přitom jasně vymezuje jak zákonný důvod ukončení pracovního poměru (vzájemná dohoda mezi žalobcem a zaměstnavatelem), tak uvádí i přesné datum, kdy k ukončení pracovního poměru došlo. Uvedené údaje poskytují dostatečný důkazní podklad pro závěr, že dosavadní pracovní poměr žalobce byl definitivně ukončen, přičemž se tak stalo právě k datu 30. 11. 2024.

28. V této souvislosti potom zdejší soud připomíná, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), vychází ze zásady volného dokazování, dle níž lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy (§ 51 odst. 1 s. ř.). Tato obecná důkazní východiska se přitom plně uplatní i pro cizinecká řízení vedená podle ZPC, který jako speciální právní předpis nestanoví žádnou zvláštní úpravu limitující okruh přípustných důkazních prostředků. Za této situace proto bylo možné ukončení pracovního poměru prokazovat různými důkazními prostředky, přičemž nebylo nezbytně nutné trvat na předložení listiny zachycující konkrétní právní jednání, jímž byl pracovní poměr ukončen (např. dohody, výpovědi či okamžitého zrušení pracovního poměru).

29. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, že jeho poslední pracovní poměr byl ukončen v rozporu se zákonem, protože na podporu tohoto svého tvrzení žalobce nepředložil ani nenavrhl provedení jakéhokoli důkazu. Samotná formulace, kdy žalobce prostřednictvím svého zástupce vyzývá prvostupňový orgán, aby založil do spisu listinný důkaz o skončení pracovního poměru žalobce, aniž by žalobce tuto listinu jinak blíže identifikoval, vyhlíží poměrně nejasně a spíše účelově. Není identifikováno, o jakou listinu se má jednat, a žalobce nenabízí žádnou skutkovou alternativu. Z potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu) ze dne 17. 12. 2024, které předložil při oznámení změny zaměstnavatele sám žalobce, jednoznačně vyplývá, že k ukončení rozhodného pracovního poměru žalobce došlo na základě vzájemné dohody mezi ním a bývalým zaměstnavatelem.

30. Obdobně pokud žalobce v žalobě namítal, že nikdy v minulosti dohodu o ukončení pracovního poměru nepodepsal a jeho pracovní poměr tak i nadále trvá, i v tomto případě jde pouze o ničím nepodloženou spekulaci. Jestliže žalobce platnost rozvázání svého pracovního poměru zpochybňoval, bylo jeho povinností nabídnout adekvátní důkazní prostředky svědčící o pokračování pracovního poměru. V tomto ohledu se jevilo jako logické např. předložení potvrzení zaměstnavatele, že pracovní poměr stále trvá, příp. doložení výplatních pásek či výpisu z bankovního účtu určeného pro výplatu mzdy. Nic takového ovšem žalobce nedoložil. Za těchto okolností proto nelze správním orgánům vyčítat, pokud vycházely předmětného potvrzení o zaměstnání, podle něhož byl jeho pracovní poměr řádně ukončen.

31. Krajský soud shrnuje, že svým tvrzením o tom, že pracovní poměr žalobce u zaměstnavatele ČÍNSKÝ OREL, s. r. o. nebyl ukončen, sice žalobce tuto pracovněprávní skutečnost zpochybnil, ale nikoliv natolik účinným způsobem, aby v prvostupňovém orgánu vyvolal důvodnou pochybnost o tom, že pracovní poměr skutečně skončil k uvedenému datu. Prvostupňový orgán tak mohl vycházet z předmětného potvrzení o zaměstnání.

32. Krajský soud tudíž uzavírá, že správní orgány na základě potvrzení o zaměstnání správně určily, že stávající (a jediný) pracovní poměr žalobce v ČR skončil dne 30. 11. 2024. V souladu s § 63 odst. 1 ZPC tedy platnost jeho zaměstnanecké karty ex lege zanikla dne 29. 1. 2025, tj. uplynutím 60 dnů ode dne skončení pracovněprávního vztahu. Proto pokud žalobce podal na pracovišti OAMP žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území až dne 20. 10. 2025, učinil tak v době, kdy již nebyl oprávněn na území ČR legálně pobývat. OAMP tak postupoval zcela správně a v souladu se zákonem, pokud řízení o žalobcově žádosti usnesením zastavil z důvodu podle § 169r odst. 1 písm. c) ZPC a podanou žádostí se meritorně nezabýval.

VI. Závěr a náklady řízení

33. Poněvadž zdejší soud v postupu správních orgánů namítané vady neshledal, žalobu postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, jenž měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Jelikož žalobce ve věci úspěch nezaznamenal, nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalované pak žádné náklady v souvislosti s tímto soudním řízením nevznikly, resp. ani náhradu nákladů řízení nepožadovala, pročež jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a to ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku. Kasační stížnost je třeba podat ve dvojím vyhotovení přímo u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, to však neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 13. července 2026 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r. samosoudce