33 A 90/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: M. F. nar. …….., st. příslušnost Í., t.č. pobytem ……………………., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem AK Čechovský & Václavek, s.r.o., Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem Kounicova 24, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 7. 2016, č. j. KRPB-169425-15/ČJ-2016-060022-50A, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Petru Václavkovi, advokátu, se sídlem Dušní 907/10, Praha 1, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce v tomto řízení ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) dne 8. 8. 2016 domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 7. 2016, č. j. KRPB-169425-15/ČJ- 2016-060022-50A, (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o zajištění žalobce ve smyslu § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to na dobu 32 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 18. 7. 2016 do 18. 8. 2016 za účelem předání do příslušného členského státu Evropské unie (dále jen „EU“) podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“ či „Dublinské nařízení“). II. Napadené rozhodnutí V odůvodnění žalovaná odkázala na ust. § 129 odst. 1 a 3 a na § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a uvedla, že vycházela ze skutkových zjištění, která jsou zřejmá z podkladů ve správním spisu. Žalobce byl dne 18. 7. 2016 v 00:05 hod. kontrolován v mezinárodním vlaku EN 406 Chopin v železniční stanici Břeclav hlídkou Policie ČR. K prokázání své totožnosti nepředložil žádný cestovní doklad, ale pouze kartu vydanou orgány Maďarské republiky, na níž bylo uvedeno jméno F. E M.. Na výzvu policie však nepředložil žádné vízum či jiné povolení, které by ho opravňovalo ke vstupu a pobytu na území ČR. Na základě provedených lustrací bylo zjištěno, že žalobce ani žádným takovým oprávněním nedisponuje a z toho důvodu byl ve smyslu ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zajištěn a eskortován na policejní služebnu. Zde bylo provedeno porovnání daktyloskopických otisků prstů žalobce s údaji evidovanými v systému Eurodac, přičemž byla nalezena shoda se záznamem ID HU……………. z Maďarska. V rámci správního řízení o uložení povinnosti opustit území ČR podle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců byl se žalobcem sepsán protokol o výslechu, z něhož vyplynulo, že před šesti měsíci odešel z Íránu, a to z toho důvodu, že tam nemohl studovat a necítil se tam bezpečně. Cestoval přes Turecko do Řecka, kde strávil asi jeden měsíc v uprchlickém táboře řízeném OSN. Následně pokračoval v cestě do Makedonie, Srbska a Maďarska, kde byl na hranici zaregistrován a byly mu sejmuty otisky prstů. Následně pobýval nejprve 27 dní v uzavřeném uprchlickém zařízení a následně byl přemístěn do zařízení s volnějším režimem, odkud po 7 dnech odešel s cílem dostat se do Německa. Cestoval přes Rakousko, kde nastoupil do vlaku jedoucího do Německa, avšak na území ČR byl kontrolován a zajištěn policií. Do ČR žalobce vůbec cestovat nezamýšlel, ale nechce se vrátit ani do Maďarska. Žalobce připustil, že na území Maďarska požádal o azyl, učinil tak, protože jinak by byl navrácen do Srbska. Má zájem pokračovat v cestě do Německa, které je jeho cílovou zemí, je tam dobrá ekonomika a vlídní lidé. Žalovaná z uvedených skutečností dovodila, že žalobce dne 18. 7. 2016 neoprávněně vstoupil a pobýval na území ČR, přičemž je veden jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě EU, konkrétně v Maďarsku, kde byl také povinen setrvat do doby, než bude o jím podané žádosti rozhodnuto. Maďarsko je zemí příslušnou k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a je v souladu s čl. 18 odst. 1 písm. b) Nařízení Dublin III povinno přijmout žalobce zpět za podmínek stanovených v tomto nařízení. Žalovaná dále odkázala na čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III a uvedla, že dospěla k závěru, že v případě žalobce existuje nebezpečí útěku, neboť měl povinnost setrvat na území Maďarska až do skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Namísto toho pokračoval v cestě do své cílové země, tedy do Německa, přičemž se nezdráhal nelegálně vstoupit na území několika členských států EU. Toto jednání nedává záruku, že žalobce bude skutečně dobrovolně vyčkávat na území ČR do doby, než bude předán do země, která je příslušná k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, a že bude respektovat rozhodnutí o přemístění. Je na místě učinit si závěr, že v případě žalobce existuje vážné nebezpečí útěku a pokračování jeho cesty do Německa. Dále se žalovaná zabývala tím, zda by nepostačovalo uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců a dospěla k závěru, že využití mírnějších opatření je s ohledem na dřívější chování žalobce a jím vyjádřený úmysl pokračovat do cílově země zcela vyloučeno. Žalovaná se rovněž zabývala tím, zda je předání do Maďarska potencionálně možné a zdali nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života cizince. Žalovaná konstatovala, že žalobce do ČR přicestoval sám, bez jakýchkoliv rodinných příslušníků. Žalobce bude do navrácení či předání do jiného státu umístěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ze zjištěných informací vyplývá, že příslušným státem k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu je Maďarsko. Uvedený stát je bezpečnou zemí, která dodržuje právní předpisy zabývající se ochranou uprchlíků, a proto je v době trvání zajištění předání žalobce uskutečnitelné, neboť předání žalobce nebránila žádná překážka. Při stanovení doby zajištění v délce 32 dnů vycházela žalovaná ze lhůt obsažených v čl. 28 nařízení Dublin III a uvedla, že tato doba je plně v souladu s tímto nařízením, jakož i z kvalifikovaného odhadu podloženého dobou potřebnou k přemístění cizince. V daném případě jde o zachování lhůty jednoho měsíce od zahájení dublinského řízení. Přitom odkázala i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015- 32. Žalovaná má za to, že napadeným rozhodnutím nebyly překročeny meze správního uvážení a stanovená lhůta je v souladu s právními předpisy a judikaturou správních soudů. III. Žaloba V žalobě proti napadenému rozhodnutí doplněné ustanoveným zástupcem žalobce namítl následující žalobní body. V prvním žalobním bodě žalobce argumentoval tím, že zajištění žalobce bylo nedůvodné a nadbytečné, což podložil několika tvrzeními. Jednak poukázal na čl. 8 a 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a upozornil, že zajištění lze uplatnit pouze tehdy, je-li takový postup nezbytný. Žalovaná též nedostatečně zkoumala možnost využití mírnějších opatření. V této souvislosti poukázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 5/2010, z něhož dovodil, že zajištění cizince musí být podloženo závažnými důvody a vzhledem ke své povaze mimořádného instrumentu může být užito jen v případech výjimečných, kdy je zjevné, že jiné řešení než zásadní omezení osobní svobody nepřichází v úvahu. Žalovaná je podle názoru žalobce povinna dostát požadavku zdrženlivosti a maximální šetrnosti k právům žalobce. V tomto ohledu žalobce rovněž odkázal na zásadu přiměřenosti zásahu správního orgánu a zákaz svévole. Konkrétně podle jeho názoru žalovaná nereflektovala skutečnost, že žalobce nemohl na území Íránu studovat a cítil obavy o svůj život. Ve své zoufalé situaci se rozhodl odcestovat do demokratického státu, což ho stálo množství sil a finančních prostředků. Přitom z pouhé skutečnosti, že odcestoval ze země, v níž požádal o udělení mezinárodní ochrany, nelze dovodit, že nebude respektovat zákony ČR. Ve druhém žalobním bodě žalobce shrnul konkrétní vady napadeného rozhodnutí, které podle jeho názoru zakládají jeho nezákonnost. Předně žalovaná přistoupila k zajištění žalobce na základě jednoho dne bez cestovního dokladu a víza či oprávnění k pobytu. Jeden den však neopravňuje žalovanou k tomu, aby měla důvodné podezření, že by existovalo nebezpečí útěku. Dále žalobce tvrdil, že napadené rozhodnutí žalované je rozporné, neboť si protiřečí v otázce toho, zda žalobce vstoupil na území ČR vědomě a úmyslně. V řízení navíc byla dle jeho názoru zásadním způsobem porušena ustanovení o správním řízení. Z uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalované Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013-34, z něhož vyplývá, že nezbytnou podmínkou pro uložení mírnějších opatření je skutečnost, že cizinec vůbec může tato zvláštní opatření naplnit (cizinec disponuje finančními prostředky na složení finanční záruky, existuje místo, kde je oprávněn se zdržovat apod.). Současně je třeba naplnit podmínku, že uložením těchto opatření nebude ohrožen výkon správního vyhoštění, potažmo předání do jiného členského státu. Ze všech skutečností, které vyšly během správního řízení najevo, bylo přitom v daném případě zjevné, že uložení mírnějších opatření bylo vyloučeno, neboť pro to nebyly splněny potřebné předpoklady. Žalobce totiž sám uvedl, že chce co nejdříve pokračovat v cestě do Německa a požádat tam o azyl a současně žalobce ani nedisponoval žádnými finančními prostředky a na území ČR neměl žádné zázemí. K problematice existence vážného nebezpečí útěku žalovaná odkázala na ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Azs 49/2015-48 a rozsudek téhož soudu ze dne 4. 12. 2014, č. j. 9 Azs 199/2014-49. V případě žalobce bylo přitom dle žalované zcela zřejmé, že došlo k naplnění hned několika kritérií odůvodňující existenci obav z vážného nebezpečí jeho útěku. Žalovaná zejména zdůraznila, že žalobce vstoupil na území ČR z Rakouska bez potřebných oprávnění, přičemž již dříve obdobným způsobem neoprávněně vstupoval na území jiných členských států EU, čímž systematicky porušoval jak mezinárodní, tak vnitrostátní předpisy. Předchozí jednání žalobce tak nedávalo žádné záruky, že by se dobrovolně podvolil svému předání do Maďarska. Na závěr se žalovaná opětovně vyjádřila k otázce potenciality předání do Maďarska. V této souvislosti uvedla, že lustrací v systému Eurodac bylo zjištěno, že žalobce je veden jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku, pročež mělo být zahájeno řízení o předání žalobce do tohoto členského státu EU. Přestože Ministerstvo vnitra v konečném důsledku obdrželo od Maďarska zamítavou odpověď, nelze z této skutečnosti dovodit, že by již v době rozhodování žalované existovala domněnka nemožnosti předání žalobce do Maďarska, a to zejména z toho důvodu, že počátkem měsíce srpna obdrželo žalovaná od Ministerstva vnitra v jiných případech informace o implicitním souhlasu maďarské strany s žádostmi o zpětné přijetí zajištěných osob. Žalované není v době rozhodování o zajištění známo, jakým způsobem maďarské orgány zareagují a zda vysloví souhlas či nesouhlas s přijetím cizince na základě dublinského nařízení. Žalovaná je tedy přesvědčena o správnosti a zákonnosti svého rozhodnutí a navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta. V. Posouzení věci krajským soudem O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) a ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve věci rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nařízení ústního jednání nenavrhl a ani krajský soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání nezbytným. Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. Mezi stranami není sporný skutkový stav, který je dokumentován ve správním spisu žalované, který měl krajský soud při svém rozhodování k dispozici a z něhož vycházel. Všechny žalobní námitky v zásadě míří k posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, a to i ve vazbě na zachování základních lidských práv žalobce, která jsou podle jeho názoru zajištěním na dobu 32 dnů nezákonně dotčena. Krajský soud v prvé řadě uvádí, že při posouzení věci vycházel z právní úpravy obsažené v nařízení Dublin III a relevantních ustanovení zákona o pobytu cizinců, jakož i relevantní judikatury. Právní úprava zajišťování cizinců doznala s účinností novely zákonem č. 314/2015 Sb. určitých změn, které však nezakládají ve všech ohledech nový právní stav. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění platí, že „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie37); policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.“ Podle ustanovení § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění platí, že „[n]elze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“ V ustanovení § 129 odst. 4 téhož zákona jsou nově definována zákonná kritéria pro zajištění cizince, která byla dříve dovozována obdobně správní a soudní aplikační praxí. Podle tohoto ustanovení platí, že policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud „cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“ Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území. K prvnímu žalobnímu bodu krajský soud uvádí následující. Pokud se žalobce dovolával ustanovení Listiny upravujících osobní svobodu jednotlivce a právo na soukromí, jakož i zákaz mučení a krutého či nelidského zacházení (čl. 7 a 8 Listiny), krajský soud uvádí, že tyto svobody spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, což představuje nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec. Jestliže proto ústavní pořádek ČR připouští průlom do této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných (viz k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 123-124). Tyto principy jsou uznávány i evropskou právní úpravou zajištění jako jednoho z dovolených nástrojů společné evropské azylové politiky, přičemž lidskoprávní záruky a omezení pro uplatňování zajištění vyplývají jak z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (vyhl. pod č. 208/1993 Sb.), tak i ze sekundárního práva EU (viz k tomu směrnice 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu – tzv. přijímací směrnice). Princip nezbytnosti, jehož se žalobce dovolává, je v prostředí právní úpravy zajištění cizinců reflektován jak nařízením Dublin III (srv. bod 20 preambule tohoto nařízení, dále pak konkrétněji samotný čl. 28 odst. 2), tak i českou vnitrostátní právní úpravou (§ 123b, 123c zákona o pobytu cizinců). Všechny skutkové podstaty upravující zajišťování podle zákona o pobytu cizinců (srv. § 124, § 124b i § 129 tohoto zákona) výslovně počítají s tím, že omezit cizince na jeho svobodě lze pouze „na dobu nezbytně nutnou“ a tehdy, nepostačuje-li „uložení zvláštního opatření za účelem vycestování“. V podmínkách zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu (§ 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), který se vztahuje i na případy předání cizinců podle nařízení Dublin III, byla podmínka testování mírnějších opatření dovozena judikaturou Nejvyššího správního soudu. Krajský soud nesdílí názor žalobce, že se žalovaná nezabývala dostatečně těmito přednostními prostředky řešení situace žalobce. Naopak, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naprosto zřejmé, že se žalovaná dostatečně přezkoumatelně a srozumitelně vypořádala s otázkou nezbytnosti zajištění žalobce. Zároveň se tím žalovaná ani nijak neprovinila proti zákazu svévole a povinnosti postupovat předvídatelně ve skutkově obdobných věcech, neboť za obdobných okolností žalovaná pravidelně aplikuje ustanovení § 129 odst. 1 a 4 zákona o pobytu cizinců za účelem zajištění cizince v dublinském řízení. Pokud žalobce dále namítal, že žalovaná měla zohlednit tvrzení žalobce o tom, že mu v Íránu bylo zamezeno studovat a cítil tam obavy o svůj život, pak krajský soud k této námitce uvádí, že takové tvrzení není v kontextu rozhodování o zajištění relevantní okolností. Tato argumentace má místo při posouzení podmínek pro aplikaci principu non-refoulment (čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, vyhl. pod č. 208/1993 Sb., dále bod 3 preambule nařízení Dublin III), a to buď v podmínkách řízení o mezinárodní ochraně, anebo v řízení o správním vyhoštění cizince, nikoliv však v řízení o zajištění, které je pouze prostředkem k realizaci předání cizince do státu kompetentního k vedení řízení o mezinárodní ochraně. Žalobní námitky sdružené v prvním žalobním bodě krajský soud tedy shledal jako nedůvodné. Ke druhému žalobnímu bodu, v němž žalobce sdružil několik konkrétních žalobních námitek, krajský soud uvádí následující. Pokud žalobce tvrdil, že žalovaná přistoupila k zajištění žalobce po jednom dnu bez cestovního dokladu a víza či oprávnění k pobytu, pak je třeba uvést, že takový postup je naprosto v souladu se zákonem. Žalovaná nemůže držet žalobce v zajištění podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o Policii ČR déle než 24 hodin (srv. § 27 odst. 3 tohoto zákona), přičemž v rámci této lhůty musí rozhodnout o tom, zda existují důvody pro pokračování zajištění cizince v režimu zákona o pobytu cizinců. Je třeba připomenout, že podle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců se za vážné nebezpečí útěku zejména považuje, pokud cizinec „pobýval na území neoprávněně“, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. V tomto kontextu není z hlediska naplnění kritérií vážného nebezpečí útěku rozhodné, zda se cizinec pohyboval na území ČR jeden či více dnů, nýbrž zcela postačuje, prokáže-li se, že cizinec překročil neoprávněně státní hranice s úmyslem pokračovat dále v cestě na území členských států EU (viz k tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2016, č.j. 6 Azs 127/2016 – 27, přístupný na www.nssoud.cz). Pokud žalobce dále tvrdil, že napadené rozhodnutí žalované je rozporné, neboť si protiřečí v otázce toho, zda žalobce vstoupil na území ČR vědomě a úmyslně, pak to krajský soud považuje za čistě účelovou námitku. Skutečnost, že žalobce nechtěl cestovat do Německa přes území ČR, resp. podle svého tvrzení nevěděl, že vlak, kterým cestoval, jede po trase vedoucí přes území ČR, žalobce nijak nezbavuje odpovědnosti za nelegální překročení státní hranice, a z hlediska podmínek pro jeho zajištění podle § 129 odst. 1 a 4 zákona o pobytu cizinců nemá takové tvrzení zásadní význam. Podstatné je, že žalobce při svém výslechu potvrdil, že požádal o azyl v Maďarsku, přičemž výslovně uvedl, že se tam nechce vrátit, a vyjádřil své odhodlání pokračovat dále do Německa. Tím byly zcela naplněny podmínky pro zajištění žalobce ve smyslu § 129 zákona o pobytu cizinců v kontextu čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III. Pro úplnost krajský soud dodává, že z vyjádření žalované a obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce byl dne 9. 8. 2016 ze zajištění propuštěn, neboť maďarská strana se vyjádřila k jeho přijetí zpět na své území negativně. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že napadené rozhodnutí bylo zákonné, neboť žalovaný v době rozhodování nemohl předjímat výsledek navazujícího dublinského řízení, tj. řízení o předání. Jak vyplývá i z konstantní judikatury správních soudů (srv. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 7, dostupné na www.nssoud.cz), účelem řízení o zajištění, není s konečnou platností posoudit, do kterého členského státu bude cizinec na základě kritérií obsažených v nařízení Dublin III předán, či dokonce zda k předání skutečně dojde, ale pouze zabezpečit, že cizinec vyčká výsledku dublinského řízení, v jehož závěru teprve může (ale rovněž nemusí) dojít k vydání rozhodnutí o předání cizince do jiného členského státu EU. Jestliže tedy žalovaná žalobce zajistila, učinila tak zcela v souladu se zákonem, přičemž jakmile se ukázalo, že účelu zajištění nebude dosaženo, byl žalobce na základě těchto nových skutečností bez prodlení propuštěn. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům krajský soud rozhodl, jak je ve výroku I. uvedeno. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti (ani jejich přiznání nepožadovala) a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci žalobce soud přiznal odměnu za zastupování v tomto řízení na náklady státu (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovený zástupce má právo na odměnu, která se skládá z nákladů právního zastoupení ve smyslu vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, které spočívají v jednom úkonu právní služby - sepis žaloby podle § 11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky. Za zmiňovaný úkon náleží zástupci žalobce paušální odměna 3100 Kč a rovněž náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil krajský soud částku odměny za právní zastoupení o tuto daň (21 %). Celkem tedy ustanovenému zástupci přísluší na jeho odměně za právní zastoupení v předmětné věci částka 4 114 Kč. Pro úplnost krajský soud uvádí, že zástupci žalobce nebyla v daném případě přiznána odměna za úkon dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, tj. za převzetí a přípravu právního zastoupení, neboť krajský soud byl informován, že žalobce opustil zařízení pro zajištění cizinců již dne 9. 8. 2016, pročež se mu na toto místo nepodařilo doručit usnesení o ustanovení dotčeného zástupce a usnesení tak bylo žalobci, který byl toho času již neznámého pobytu, doručováno vyvěšením na úřední desce soudu. Zároveň téhož dne bylo toto usnesení doručeno i ustanovenému zástupci. I samotné doplnění žaloby sepsané ustanoveným zástupcem je datováno dnem 15. 8. 2016, tj. až po propuštění žalobce ze zařízení pro zajištění cizinců. Ze všech těchto skutečností krajský soud dovodil, že v rámci zastoupení žalobce s největší pravděpodobností neproběhla první porada ustanoveného zástupce s klientem (která nebyla ani ze strany ustanoveného zástupce nijak doložena), pročež ustanovenému zástupci právo na odměnu za převzetí a přípravu zastoupení včetně první porady s klientem nevzniklo.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 30. srpna 2016 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová