33 Ad 22/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci žalobce: L. H. nar. X bytem X zastoupený JUDr. Vít Pošvář, advokát sídlem Masarykovo nám. I/II, Jindřichův Hradec proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2025, č.j. X takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2025, č.j. X se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Víta Pošváře, advokáta, sídlem Masarykovo nám. I/II, Jindřichův Hradec. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce brojí svou žalobou proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2025, č.j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byly opětovně zamítnuty námitky žalobce proti rozhodnutí ze dne 21. 9. 2023, č. j. VYCH-VZ-21.9.2023-ČSSZ/500 120 054 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu o částku zvýšení za vychované děti, a to L. H. (nar. X) a J. H. (nar. X).

2. Žalovaná rozhodovala v dané věci již podruhé. Prvotní rozhodnutí o námitkách bylo k žalobě zrušeno Krajským soudem v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č.j. 33 Ad 7/2024-65 (dále jen „zrušující rozsudek“). Krajský soud zavázal žalovanou, aby v dalším správním řízení korigovala svůj pohled na práci s podklady pro rozhodnutí ve smyslu závěrů obsažených v tomto rozsudku. Co se týká zjištění skutkového stavu věci, zavázal žalovanou vycházet z dokazování provedeného krajským soudem a dále provést další potřebné důkazy z hlediska co možná nejobjektivnějšího objasnění, jakým způsobem byla zajištěna péče o děti L. a J. H. v inkriminovaném období od roku 1982 až do jejich zletilosti. Zároveň krajský soud označil za vhodné doplnit dokazování také o výslech zletilých dětí žalobce. Kasační stížnost proti tomuto zrušujícímu rozsudku nebyla podána.

II. Napadené rozhodnutí

3. V napadeném rozhodnutí žalovaná opětovně shrnula právní úpravu a průběh správního řízení. Žalovaná v rámci námitkového řízení přezkoumala správnost posouzení nároku žalobce na výchovné. Uvedla, že matka dětí žalobce paní K. H., narozena dne X, byla se žalobcem rozvedena dne 10. 2. 1996, tedy po dosažení zletilosti obou dětí, a zemřela dne X.

4. Žalovaná považuje za nesporné, že jak matka, tak otec dětí pečovali o obě děti v období od jejich narození do jejich zletilosti nejméně po dobu 10 let, čímž jimi byla splněna první podmínka pro nárok na výchovné. Následně žalovaná musela posoudit a rozhodnout o tom, který z rodičů o každé z obou dětí pečoval osobně v největším rozsahu.

5. Podle názoru žalované bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno v souladu s právními předpisy, a to z následujících důvodů. Žalovaná z nárokových podkladů a údajů ve své evidenci týkajících se matky obou dětí zjistila, že paní K. H., narozená dne X, od X pečovala o dítě L. H. až do 8. 3. 1977, načež od X pečovala i o dítě J. H. zároveň i nadále o dítě L. a neměla žádné příjmy z výdělečné činnosti, a to nejméně do 8. 3. 1979. Následně byla zaměstnána a pracovala jako ošetřovatelka drůbeže u Společného podniku pro živočišnou výrobu Jindřichův Hradec. Během tohoto období žalovaná eviduje u paní K. H. pracovní neschopnost od 26. 8. 1989 a čerpání podpůrčí doby do 8. 6. 1990, když od 9. 6. 1990 byla jmenovaná poživatelkou plného invalidního důchodu. Žalovaná z údajů ve své evidenci dovodila, že období, kdy paní K. H. před a po narození každého z dětí čerpala mateřskou dovolenou a neplacenou mateřskou dovolenou, pečovala o obě děti, přičemž celodenní péče matky o děti byla v těchto obdobích nevyhnutelná a nezbytná a mělo to bezesporu negativní vliv na výdělečné možnosti pečující osoby, pročež neměla žádné příjmy z výdělečné činnosti, a to po dobu nejméně 6 let, respektive 3 let. V období, kdy jmenovaná nebyla práce neschopná či nečerpala podpůrčí dobu, pracovala.

6. Žalovaná velmi podrobně zkoumala zdravotní dokumentaci K. H., kterou jako důkaz provedl krajský soud. Žalovaná zdůraznila, že písemnou výzvou ze dne 22. 2. 2023 veškerou potřebou součinnost u žalobce vyžádala, ale ten svá tvrzení ohledně omezení, resp. zbavení způsobilosti K. H. k právním jednáním, nepředložil. Dále žalovaná bazírovala na tom, že zjistila skutkový stav bez důvodných pochybností.

7. Ze zdravotní dokumentace K. H. mimo jiné vyplynulo, že od narození dne X pečovala o dítě L. a H., a zároveň od X pečovala i o dítě J. H. Prokazatelně dne 3. 9. 1982 proběhl u jmenované první pokus o sebevraždu, kdy po ošetření byla v období od 3. 9. 1982 do 6. 11. 1982 (64 dnů) hospitalizována v Psychiatrické léčebně v Jihlavě pro diagnózu smíšená psychóza. Po propuštění byla sledována ambulantně, je veden záznam o její pracovní neschopnosti až do 10. 4. 1983. Na doporučení ošetřujícího lékaře byla dne 7. 3. 1983 hospitalizována v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích, a to až do 4. 4. 1983 (25 dnů) pro schizoafektivní psychózu v rozkolísané remisi. V propouštěcí zprávě je uvedeno: „jako významná se jeví proběhlá konfliktní matrimoniální situace na bázi extramatrimoniálního vztahu pacientky, s výčitkami a pocity viny, které přetrvávají", a „manžel direktivně veden k zákazu dalšího rozvíjení tématu extramatrimoniálních vztahů i jakýchkoliv dalších akcí v tomto směru (postih partnera, dohled na manželku v zaměstnání), zdůrazněna potřeba poskytnutí důvěry". Následně byla K. H. pod pravidelnou kontrolou psychiatrické ambulance v místě bydliště.

8. Žalovaná dále zjistila, že dne 3. 9. 1984 byla jmenovaná hospitalizována v KNsP Českých Budějovicích, opět na doporučení ošetřujícího lékaře, a to až do 21. 11. 1984 (79 dnů), kdy je pracovní neschopnost byla ukončena dne 19. 12. 1984. V roce 1986 byla evidována pracovní neschopnost K. H. od 24. 7. 1986 do 11. 8. 1986, kdy byla léčena pouze ambulantně pro depresivní syndrom v rámci schizoafektivní psychózy. Obdobná situace se opakovala v období od 29. 11. 1988 do 30. 12. 1988. Dne 26. 8. 1989 proběhl u jmenované druhý pokus o sebevraždu, kdy po ošetření byla v období od 28. 8. 1989 do 6. 3. 1990 (190 dnů) hospitalizována postupně na psychiatrickém oddělení KNsP v Českých Budějovicích a v Psychiatrické léčebně v Jihlavě pro diagnózu schizoafektivní psychóza - depresivní syndrom. Po řezném poranění v sebevražedném úmyslu přetrvávala porucha citlivosti levé ruky a omezení hybnosti prstů levé ruky.

9. Ze zdravotní dokumentace K. H. nevyplynulo, a žalobce to neprokázal, že by matka dětí K. H. byla osobou bezmocnou či jinak zdravotně či úředně definovanou, v důsledku čehož by nepečovala, nemohla nebo nesměla pečovat o obě děti, způsobem a v rozsahu, odpovídajícím jejich věku, od jejich narození až do jejich zletilosti, byť s teoretickým omezením, vyplývajícím z invalidity, uznané jí od 9. 6. 1990, a vyjma doby hospitalizací v celkovém počtu 294 dnů. V lékařských zprávách je rovněž zaznamenáno, že K. H. v průběhu hospitalizací čerpala i tzv. dovolenky v nespecifikovaném počtu dní. Samo uznání invalidity, podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, nesvědčí o ztrátě způsobilosti fungovat v běžném životě (tedy i péče o děti a domácnost), ale o poklesu míry pracovní schopnosti k výdělečné činnosti. Neprokázalo se ani tvrzení, že paní K. H. byla zbavena způsobilosti k právnímu jednání.

10. Žalovaná vzala za prokázané, že K. H. po dobu, kdy nebyla hospitalizována, pečovala o obě děti osobně a v největším rozsahu, přičemž o tom nemá důvodné pochybnosti. Samotná diagnóza, ambulantní sledování zdravotního stavu a ani pracovní neschopnost nebo čerpání podpůrčí doby samo o sobě neznamená, že jmenovaná v tomto období nepečovala o děti a nestarala se o domácnost a že by toho nebyla vůbec schopna, jak tvrdil žalobce, ač to nijak neprokázal.

11. Z podkladů týkajících se osoby žalobce žalovaná zjistila, že v den narození dítěte L. H. dne X pracoval jako bagrista v národním podniku Pozemní stavby České Budějovice, Vodohospodářské stavby, až do 31. 1. 1976, kdy vypověděl pracovní poměr a od 1. 2. 1976 byl zaměstnán po dobu 9 pracovních dnů, až do 13. 2. 1976 v podniku Drůbežárna Jindřichův Hradec, načež od 16. 6. 1976 byl znovu zaměstnán v národním podniku Pozemní stavby České Budějovice, Vodohospodářské stavby (VHS), až do 31. 3. 1983, tedy i v den narození dítěte J. H. dne X. Z evidence žalované je patrno, že v období od X do 31. 3. 1983 žalobce vykonával práci, aniž došlo k poklesu jeho výdělků, odpracoval celý rozsah pracovních dnů, s pravidelnými ročními nárůsty výdělků, bez náhradních dob pojištění a vyjma pouze 103 dnů čerpání nemocenské. K přechodnému a nevýraznému marginálnímu poklesu příjmů žalobce došlo při změně zaměstnání v roce 1983. Od 1. 4. 1983 pracoval žalobce v podniku Bohemia Vitae v Jindřichově Hradci, a to nejméně až do 31. 12. 1995, tedy i v den X, kdy dítě L. H. dosáhl zletilosti a v den X, kdy zletilosti dosáhla J. H. V období od 1. 6. 1987 do 31. 12. 1987 pracoval žalobce ve vedlejším pracovním poměru ve výrobním družstvu KÁMEN Pelhřimov.

12. Žalovaná dále polemizovala s názorem soudu ohledně nesprávnosti nakládání s podklady předloženými žalobcem (čestná prohlášení osob z okolí rodiny). K výtkám soudu se žalovaná těmito podklady opětovně zabývala. Ke svědectví Ing. J. M. uvedla, že z podkladů v evidenci vyplynulo, že žalobce odpracoval v drůbežárnách pouze 9 dnů, od 2. 2. 1976 do 13. 2. 1976. Tvrzení žalobce u soudu, že Ing. J. M. byl s rodinou v kontaktu i mimo tuto dobu, žalovaná nepovažuje za nepravdivé, a nebude je nikterak vyvracet či úspěšně zpochybňovat. Mimo to z podkladů v evidenci vyplynulo, že žalobce odpracoval v drůbežárnách pouze 9 dnů, od 2. 2. 1976 do 13. 2. 1976. Svědectví sousedů M. a V. S. ze dne 16. 10. 2023, kromě pro řízení irelevantních informací, obsahuje sdělení, že byli osobami, kteří se v blíže neurčeném rozsahu (občas) podíleli na péči o obě děti, neboť je vyzvedávali ze školy a (poté i ze školní družiny), což podporuje závěry ve vztahu k otázce péče o děti a rozsahu péče.

13. Výpověď D. K., že v uvedené době zdravotní stav K. H. již nebyl dobrý, je pouhým laickým pokusem, který nemá oporu ve zdravotní dokumentaci K. H. Uvedla, že po pokusu o sebevraždu L. H. zanechal původní zaměstnání a nastoupil do společnosti, kde pracovala i jmenovaná. Žalovaná však eviduje, že žalobce do zaměstnání k podniku Bohemia Vitae nastoupil až dne 1. 4. 1983. Tvrzení o tom, že žalobce zajišťoval veškerou péči o děti, je v rozporu s vyjádřením jeho samotného a jiných svědků a nic na tom nezmění ani vyjádření, že jí byla situace v rodině velmi dobře známa. I proto tato tvrzení nejsou relevantní pro dokazování, protože neuvádějí žádné nové skutečnosti a okolnosti, které by na závěrech ve vztahu k otázce péče o děti a rozsahu péče mohly cokoliv změnit.

14. Žalovaná konstatovala, že žalobce nijak nevyvrátil, že matka osobně a v největším rozsahu pečovala obě děti po dobu mateřské dovolené, a i v obdobích po mateřské dovolené, kdy nepracovala a neměla žádné příjmy z výdělečné činnosti, a i po dobu, kdy nebyla hospitalizována, ale nepracovala a rovněž v době pracovní neschopnosti. Žalobce neprokázal, že zdravotní stav matky dětí s ohledem na danou diagnózu, ambulantní sledování jejího zdravotního stavu a ani čerpaní pracovní neschopnosti, byl nezpochybnitelným důvodem pro jeho tvrzení, že o obě děti pečoval téměř nebo výlučně sám.

15. K námitce žalobce, kdy se snad domníval, že ve svůj prospěch převážil dobu péče o děti nad dobou, kdy matka osobně a celodenně pečovala o děti, žalovaná konstatuje, že takový názor účastníka nemohl přijmout, neboť na různá období péče o děti nelze pohlížet z hlediska pouhého součtu roků péče, ale je nutné přihlížet k věku dítěte, způsobu a rozsahu péče o dítě, například již ve věku mladistvém a věku blízkém zletilosti. Doba péče o dítě bezprostředně předcházející dosažení věku zletilosti, není srovnatelná s dobou péče o dítě v nejútlejším věku a v raném dětském věku, neboť význam a rozsah péče rodičů o děti se logicky snižuje blízkostí věku zletilosti, což je případ žalobce.

16. Žalobci se nepodařilo přesvědčivě a bez důvodných pochybností prokázat splnění podmínky osobní péče o děti v největším rozsahu od jejich narození do dosažení zletilosti, a proto zvýšení procentní výměry starobního důchodu za vychované děti L. H., nar. dne X a J. H., nar. dne X, žalobci nenáleží.

17. Žalovaná uzavřela, že ani v námitkovém řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti nebo okolnosti, které by na jejích závěrech mohly cokoliv změnit. Žalobci se nepodařilo přesvědčivě a bez jakýchkoliv pochybností prokázat, že splnění podmínky doby péče o děti v největším rozsahu ve věku dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti let (§ 32 odst. 4 ZDP). Proto námitky proti prvostupňovému rozhodnutí zamítla jako nedůvodné.

III. Žaloba

18. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce uvedl následující argumentaci. Považuje napadené rozhodnutí za nezákonné z následujících důvodů. Žalobce vychází z toho, že žalovaná porušila svoji povinnost vycházet z právního názoru, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku. Z tohoto rozsudku výslovně vyplývá, že žalovaná je povinna opravit svůj pohled na práci s podklady pro rozhodnutí ve smyslu závěrů obsažených v rozsudku, kterým došlo ke zrušení jejího prvního rozhodnutí.

19. Žalovaná však po vydání výše popsaného zrušujícího rozhodnutí krajským soudem žádné nové důkazy neprovedla. Ze skutkových okolností zjištěných soudem při konstatování posudkového spisu K. H. T-400, v němž je zaznamenána její komplexní zdravotní dokumentace, dovodila žalovaná nesprávné skutkové závěry o tom, že matka K. H. po dobu, kdy nebyla hospitalizovaná, pečovala o obě děti osobně v největším rozsahu, přičemž o tom nejsou ani důvodné pochybnosti. Podle žalované totiž samotná diagnóza matky, ambulantní sledování jejího zdravotního stavu a ani její pracovní neschopnost nebo čerpání podpůrčí doby samo o sobě neznamená, že matka v tomto období nepečovala o děti a nestarala se o domácnost a že toho nebyla vůbec schopna, jak tvrdí žalobce.

20. Stejně tak není správný závěr žalované o tom, že se žalobci nepodařilo přesvědčivě a bez důvodných pochybností prokázat splnění podmínky jeho osobní péče o děti v největším rozsahu od jejich narození do dosažení jejich zletilosti. V tomto ohledu považuje žalobce skutkové závěry žalované vyvozené z jím předložených čestných prohlášení za nesprávné. Dále pak oba tyto nesprávné skutkové závěry žalované nemají oporu ve správním spisu, neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Za nesprávný dále považuje žalobce právní závěr o tom, že v řízení o jeho žádosti je povinnost dokázat, že o děti pečoval od jejich narození do dosažení jejich zletilosti v největším rozsahu, výhradně na straně žalobce. Tímto přístupem porušila žalovaná svoje povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3, § 50 a § 52 správního řádu). Žalovaná nemůže důkazní břemeno přenášet na žalobce, který má pouze povinnost k součinnosti, zatímco odpovědnost za shromáždění potřebných podkladů nese v konečném důsledku ona sama.

21. Žalobce dále podrobně polemizuje u hodnocení prohlášení svědka Ing. J. M., že nejde ani tak o jeho hodnocení zdravotního stavu K. H., jako o jeho potvrzení péče žalobce o děti. Tvrzení žalované o tom, že žalobce pracoval v drůbežárně pouze 9 dnů od 2. 2. 1976 do 13. 2. 1976, považuje za holý nesmysl a opětovně poukazuje na to, že oněch 9 dnů pracoval u Meliorační správy Jindřichův Hradec, poté se vrátil k Pozemním stavbám VHS České Budějovice a asi od roku 1983 pak byl zaměstnán až do starobního důchodu u Společného zemědělského podniku, tedy v drůbežárně v Jindřichově Hradci, později firmy Bohemia Vitae a.s. Není pravda, že by skutková tvrzení obsažená v jeho čestném prohlášení činil VL. L. na základě údajů mu zprostředkovaných, neboť bydlel na stejné adrese jako žalobce a jeho situaci tedy znal osobně. Rovněž manželé M. a V. S. bydleli na stejném místě jako žalobce a jeho situaci osobně znali. Výslovně potvrdili, že veškerou péči o děti zajišťoval od prvního pokusu K. H. o sebevraždu žalobce, který se však staral i o manželku.

22. Pokud svědkyně D. K. ve svém čestném prohlášení popisuje zdravotní stav K. H. jako nedobrý, jedná se o legitimní vyjádření jejího názoru vyplývajícího z viděného stavu. I tato svědkyně potvrzuje, že veškerou péči o děti zajišťoval žalobce, věděla to proto, že po velmi dlouhou dobu byla jeho kolegyní v zaměstnání. Žalobce poznamenal, že společnost Bohemia Vitae a.s. v roce 1983 ještě nemohla existovat. Žalovaná má zřejmě na mysli právního předchůdce společnosti Bohemia Vitae a.s., jejíž předmět činnosti byl chov a prodej drůbeže, a pokud je to tak, popírá tím svůj závěr o tom, že v drůbežárně pracoval žalobce pouze 9 dnů. Ani prohlášení tvrzení obsažená v prohlášení E. V. nelze považovat za zjištěná od jiných osob a tedy zprostředkovaná, neboť tato osoba se několikrát do týdnu s žalobcem setkávala v mateřské školce, kam chodily jeho děti. I ona potvrzuje jeho výlučnou péči o ně. Závěr žalované, že ve světle ostatních svědectví jsou tato tvrzení nepřípadná až nepravdivá, nejsou nijak odůvodněna a z ničeho nevyplývají.

23. Z výše popsaných čestných prohlášení tedy vyplývá, že to byl žalobce, kdo obě děti vychovával v největším rozsahu nejpozději od prvního pokusu matky o sebevraždu v roce 1982 ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu 10 roků a skutková zjištění žalobce vyvozovaná z předložených čestných prohlášení jsou nesprávná.

24. Žalobce dále podrobně shrnul poznatky plynoucí z posudkového spisu K. H. obsahující také spis T-400. Podle žalované z výše uvedeného popisu zdravotního stavu K. H. nevyplynulo, že by jmenovaná byla osobou bezmocnou či jinak zdravotně či úředně definovanou, a proto že by nemohla nebo nesměla pečovat odpovídajícím způsobem o obě děti s teoretickým omezením vyplývajícím z její invalidity uznané jí od 9. 6. 1990.

25. Takové hodnocení těchto důkazů je však nesprávné. Sama žalovaná spočítala, že K. H. pobývala v období od roku 1982 do roku 1990 celkem 294 dnů v různých psychiatrických zdravotnických zařízeních, a to pro psychické onemocnění, které vyžadovalo pracovní neschopnost, její opakující se ambulantní sledování a které nakonec vedlo i k uznání její invalidity. Za takové důkazní situace je přece důvodné tvrzení žalobce, že se pro toto onemocnění K. H. nemohla o svoje děti starat a že musel tuto péči zajišťovat on.

26. K vývodům žalované o tom, která tvrzení žalobce byla opětovným hodnocením podkladů vyvrácena, žalobce uvedl, že pokud byla K. H. hospitalizována v psychiatrické léčebně od 3.9.1982 do 6. 11. 1982 a v pracovní neschopnosti do 10. 4. 1983, přičemž následovala další hospitalizace od 7. 3. 1983. Termín změny zaměstnání žalobce dne 1. 4. 1983 za účelem dosažení většího výdělku časově na tyto okolnosti navazuje, přičemž nejde o změnu proveditelnou ze dne na den.

27. Není v rozporu s tvrzením žalobce, že se o děti staral sám, i když mu občas vypomohli s touto péčí sousedé nebo jeho matka. Řezné poranění ruky K. H. zdaleka nebylo jediným důvodem pro nutnost pomoci od jiného a její neschopnosti se o sebe postarat, daleko podstatnější bylo její psychické onemocnění. K. H. bydlela u své matky již před tím, než došlo ke změně údajů o jejím bydlišti v registru evidence obyvatel.

28. Žalobce uzavřel, že žalovaná ani v dalším řízení po zrušení prvotního rozhodnutí nezjistila skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení, jakož i přiznání náhrady nákladů řízení.

IV. Vyjádření žalované

29. Ve svém vyjádření ze dne 18. 9. 2025 žalovaná obsáhle shrnula rozhodovací důvody napadeného rozhodnutí. Podle jejího názoru se správním řízení nepodařilo prokázat, že zdravotní stav matky dětí i s ohledem na danou diagnózu, ambulantní sledování jejího zdravotního stavu a ani čerpání pracovní neschopnosti, byl nezpochybnitelným důvodem pro tvrzení žalobce, že o obě děti pečoval téměř nebo výlučně sám.

30. V provedeném řízení se tak nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat, že žalobce splnil podmínky osobní péče o děti v největším rozsahu od jejich narození do dosažení zletilosti, a proto zvýšení procentní výměry starobního důchodu za vychované děti L. H., narozeného dne X a J. H., narozenou dne X, žalobci nenáleží.

31. Ze všeho uvedeného je tedy zřejmé, že žalovaná musela za takto zjištěného skutkového stavu námitky žalobce zamítnout. Žalovaná proto navrhla soudu zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

V. Posouzení věci krajským soudem

32. Krajský soud zjistil, že žaloba byla podána včas, osobou oprávněnou a je přípustná za podmínek ustanovení § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

33. Ze správního spisu žalované krajský soud zjistil následující. Žalobci byl přiznán starobní důchod ve smyslu § 29 ZDP ode dne 20. 7. 2012. Žalobce je poživatelem i vdovského důchodu ode dne 10. 7. 2014. Žalobce podal dne 7. 12. 2022 žádost o zvýšení starobního důchodu za vychované dítě L. H. a J. H. V žádosti uvedl, že o děti pečoval v menším rozsahu též jiný rodič (tzn. matka). Na výzvu OSSZ Jindřichův Hradec odpověděl žalobce přípisem ze dne 14. 3. 2023, v němž uvedl, že od 4 let dcery J. a 6 let syna L. po sebevražedných pokusech jejich matky o děti pečoval téměř sám, přičemž matka byla opakovaně léčena v psychiatrických léčebnách (Jihlava, České Budějovice, Kosmonosy). Po druhém pokusu o sebevraždu byla odkázána na pomoc a dohled jiné osoby, měla ochrnutou ruku a byla pod silnými sedativy. Po jednom z pobytů v léčebně byla matka dětí zbavena svéprávnosti, přičemž si ji vzala k sobě její matka. Poté už se k rodině nevrátila a jejich manželství bylo rozvedeno. Děti s ním zůstaly ve společné domácnosti, než se plně osamostatnily. Výdělky mu poklesly v souvislosti se změnou zaměstnání k firmě Bohemia Vitae.

34. Pro účely námitkového řízení žalobce předložil písemná prohlášení svědků, kteří potvrzují, že žalobce o děti pečoval výhradně sám, jakož i o matku dětí, než odešla ke své matce. Jde o písemná prohlášení E. V. (bývalé učitelky v mateřské škole), L. a L. (souseda), Ing. J. M. (vedoucího v drůbežárně), manželů V. a M. S. (sousedů) a D. K., rodinné přítelkyně. Všechna písemná prohlášení jsou opatřena úředně ověřenými podpisy. Dále žalovaná založila do spisu tiskovou sestavu ze své evidence týkající se invalidního důchodu matky dětí.

35. V roce 1976 žalobce dle evidenčního listu vystaveného zaměstnavatelem AGROPODNIK společný zemědělský podnik pro službu v rostlinné výrobě a meliorace se sídlem v Jindřichově Hradci pracoval žalobce u této organizace pouhých 9 dnů v období 2. 2. 1976 do 13. 2. 1976. Evidenční list obsahuje poznámku, že od 1. 7. 1976 došlo ke změně názvu zaměstnavatele, která ovšem není z kopie čitelná. Evidenční list vystavený zaměstnavatelem Pozemní stavby, národní podnik tuto skutečnost potvrzuje v poznámce, že ode dne 16. 2. 1976 znovu nastoupil u této organizace jako bagrista. Z kopií evidenčních listů týkajících se dob zaměstnání žalobce vyplývá, že v letech 1983 – 1995 pracoval žalobce u společnosti Bohemia Vitae. V roce 1983 dosáhl hrubého výdělku pouze 28005 Kčs (při 29 dnech pracovní neschopnosti), v dalších letech však hrubý výdělek se pohyboval v intervalu 43 – 60 tis. Kčs ročně, přičemž po roce 1990 došlo k nárůstu hrubých výdělků až na 136 tis. Kč v roce 1995.

36. Krajský soud vycházel také z poznatků získaných dokazováním v řízení vedeném pod sp. zn. 33 Ad 7/2024, kde si vyžádal posudkový spis paní K. H. Stejně tak z těchto poznatků vycházel v dalším řízení také žalovaná a opírá se o ně v napadeném rozhodnutí. Podle tohoto spisu první pokus o sebevraždu proběhl dne 3. 9. 1982. Jednotlivé hospitalizace byla sledována psychiatrickou ambulancí v Jindřichově Hradci, a dále pak od 7. 3. do 4. 4. 1983 (Psychiatrická léčebna Kosmonosy). V září 1984 došlo ke zhoršení stavu a byla hospitalizována v Českých Budějovicích. Žalobkyně byla v pracovní neschopnosti od 3. 9. 1984 do 19. 12. 1984. Další delší pracovní neschopnost proběhla v roce 1986 (24. 7. – 11. 8. 1986). Dne 26. 8. 1989 došlo ke druhému pokusu o sebevraždu pořezáním na levém předloktí, při němž došlo k poškození šlachy a nervus medianus. Byla přijata na chirurgické oddělení v Jindřichově Hradci. Následně byla hospitalizována pro schizoafektivní psychózu v Psychiatrické léčebně v Jihlavě, odkud byla propuštěna dne 6. 3. 1990. Z psychiatrického hlediska byla prognóza nepříznivá s očekáváním dalších dekompenzací. Krajský soud dále provedl k důkazu propouštěcí zprávy z hospitalizací, a to jednak lékařskou zprávou z pobytu v Psychiatrické léčebně Jihlava (diagnóza smíšená psychóza) ze dne 9. 11. 1982, a dále lékařskou zprávou z pobytu v Psychiatrické léčebně Kosmonosy (depresivní syndrom v rámci schizoafektivní psychózy). Soud také konstatoval záznam o jednání posudkové komise ze dne 3. 5. 1990.

37. Krajský soud vycházel z právní úpravy obsažené v zákonném právu. Podle čl. II zákona č. 323/2021 Sb. platí: „1. Starobní důchody přiznané ode dne, který spadá do období před 1. lednem 2023, se zvýší o 500 Kč měsíčně za každé dítě, které pojištěnec vychoval, od splátky důchodu splatné v lednu 2023, jsou-li splněny podmínky stanovené v bodech 3 až 5; toto zvýšení náleží k procentní výměře starobního důchodu.

3. Podmínky výchovy dítěte se pro účely zvýšení podle bodu 1 posuzují u všech pojištěnců podle právních předpisů účinných ke dni, od něhož byl starobní důchod přiznán, pokud se dále nestanoví jinak; tyto podmínky platí i v případě, že o dítě osobně pečoval muž. Výchovu téhož dítěte nelze pro účely zvýšení podle bodu 1 současně započítat více osobám. Vychovávalo-li totéž dítě více osob, přihlíží se k výchově dítěte jen u té osoby, která o dítě osobně pečovala v největším rozsahu; to platí i v případě, že u téhož dítěte byla jeho výchova zohledněna při stanovení důchodového věku ženy.“ 38. Podle čl. II bodu 4 zákona č. 323/2021 Sb. věty první platí, že pokud byl důchodový věk stanoven se zohledněním vychovaných dětí, zvýší se starobní důchod o tzv. výchovné bez žádosti; za vychované dítě se pro účely přiznání výchovného považuje dítě, k jehož výchově bylo přihlédnuto při stanovení důchodového věku. Podle čl. II bodu 5 zákona č. 323/2021 Sb. pak platí, že pokud se nepostupuje podle bodu 4 (přiznání výchovného bez žádosti), zvýší se starobní důchod o výchovné na základě písemné žádosti podané na předepsaném tiskopisu. V případě starobních důchodů přiznaných před 1. 1. 2023 lze žádost podat nejpozději do 31. 12. 2024.

VI. Posouzení věci krajským soudem A) Obecná východiska – předchozí řízení

39. Krajský soud posuzuje tuto věc již podruhé. Gros žalobní argumentace míří k tomu, že žalovaná nenaplnila dostatečně direktivy krajského soudu obsažené v závazném právním názoru ve zrušujícím rozsudku, tedy zejm. v tom směru, že již ve správním řízení neprovedla další dokazování a vycházela z podkladů, které vedly k vydání prvotního rozhodnutí a dále z podkladů, jimiž provedl dokazování při jednání krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 33 Ad 7/2024.

40. Krajský soud nepřehlédl, že žalovaná pojala nové (nyní napadené) rozhodnutí zčásti jako polemiku s hodnocením krajského soudu obsaženým ve zrušujícím rozsudku. Krajský soud se omezí v tomto ohledu na lakonické konstatování, že toto jí jako správnímu orgánu vázanému názorem soudu nepřísluší. Pokud žalovaná chtěla projevit kvalifikovaný nesouhlas s názory krajského soudu, svědčilo jí právo podat kasační stížnost, což však proti zrušujícímu rozsudku neučinila. Krajský soud však v této polemice (která je místy podle přesvědčení soudu ultra vires) nespatřuje věcný důvod k formalistickému zrušení napadeného rozhodnutí a zabýval se věcně jeho obsahem. Na základě nového přezkumu shledal, že žaloba je opět důvodná.

41. Krajský soud znovu poukazuje na skutečnosti, které jsou nesporné. Obě děti nabyly zletilosti před rozvodem manželů. Matka dětí byla poživatelkou invalidního důchodu od roku 1990, přičemž rozhodující příčinou byla psychiatrická diagnóza, suicidální pokusy jsou doloženy a byly prokázány posudkovým spisem matky. Dále bylo nesporné, že matka dětí absolvovala v inkriminovaném období let 1982 – 1990 několik hospitalizací v psychiatrických léčebnách. Od roku 1990 byla plně invalidní pro duševní poruchu. Mezi stranami je i nadále sporné, zda v inkriminovaném období matka dětí pečovala o děti i nadále v největším rozsahu, či tuto péči zajišťoval žalobce, a to podle svého tvrzení převážně sám.

42. Krajský soud při přezkumu prvotního rozhodnutí o námitkách provedl dokazování posudkovým spisem paní K. H., kde je rekapitulována velmi podrobně anamnéza matky dětí až do přiznání invalidity. V posudkovém spisu jsou dále založeny i četné lékařské zprávy z pozdějšího období, a to jak z psychiatrie, tak i z chirurgie a neurologie. Krajský soud z posudkového spisu zjistil, kolik matka dětí spáchala pokusů o sebevraždu, datace těchto pokusů i jejich zdravotní následky, jakož i datace hospitalizací matky dětí v psychiatrických léčebnách a délka jejich trvání a jednotlivé pracovní neschopnosti. Konečně krajský soud provedl také důkaz dekurzy z jednotlivých hospitalizací matky v psychiatrických léčebnách, z nichž lze mnohé vyčíst o jejím duševním stavu před hospitalizací a po propuštění. Žalovaná v novém napadeném rozhodnutí z těchto poznatků rovněž vycházela.

43. Žalovaná zjištěné poznatky interpretovala poměrně restriktivním způsobem tak, že v době mimo hospitalizaci v psychiatrické léčebně či pracovní neschopnosti byla matka dětí zcela jistě schopna zajistit péči o obě děti. Přitom však relevantní kontext (povaha zdravotního postižení) a doložené opakované dekompenzace dokládají spíše opak. To vůbec neznamená, že by se matka v inkriminovaném období vůbec nepodílela na péči o děti, ale tvrzení žalobce, že musel zajišťovat (rozuměno organizovat, řídit a dohlížet) na péči o děti víceméně sám, působí v tomto kontextu plausibilně. Jak je známo konec konců také z judikatury ve věcech invalidních důchodů, postižení v důsledku psychických poruch s efektem na pracovní schopnost mívají postupnou genezi, takže také invalidita obvykle u takových pojištěnců vzniká postupně. V dané věci není rozhodující, od jakého data byla matka dětí plně invalidní, ale to, že se jednalo o psychickou poruchu doloženou již od roku 1982, která byla léčena a docházelo k opakovaným hospitalizacím. Nelze vyloučit, že psychická porucha rázu schizoafektivní psychózy může vyřadit postiženého z normálního fungování rodinných a sociálních vztahů. V tomto ohledu žalobce ve svém vyjádření ze dne 14. 3. 2023 na výzvu žalované jasně uvedl, že situace se radikálně změnila po prvním pokusu matky o sebevraždu. Navrhl žalované, nechť si jím sdělené informace žalovaná ověří u jeho dcery J. H. Na tento návrh žalovaná nijak nereflektovala. B) Hodnocení důkazů 44. Již v prvotním zrušujícím rozsudku krajský soud dospěl k přesvědčení, že předložená čestná prohlášení jsou jednoznačně relevantní pro posouzení věci. Žalovaná byla vázána pokynem hodnotit tato prohlášení jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Dále krajský soud vyslovil názor, že jde o důležitý důkazní materiál, který může mít hodnotu přímého důkazu. Pokud žalovaná nepovažovala tato prohlášení za pravdivá, měla tvrzení v nich obsažená vyvrátit či úspěšně zpochybnit, a to buď provedením výslechu těchto osob, anebo na základě jiného důkazního materiálu. Krajský soud také považoval za relevantní tvrzení žalobce, že Ing. Jiří M., vedoucí drůbežárny, byl anebo mohl být s rodinou v kontaktu i mimo dobu, kterou žalobce pracoval v tomto podniku.

45. Žalovaná se tedy v dalším řízení věnovala novému hodnocení předložených prohlášení. Neprovedla žádné nové důkazy ani neshromáždila žádné jiné podklady pro rozhodnutí. Stran svědectví Ing. J. M. dospěla ke stejnému závěru jako v prvotním rozhodnutí, přičemž nepovažuje tvrzení žalobce, že tento svědek byl v kontaktu s rodinou žalobce, za pravdivé. K tomuto závěru však žalovaná nemá žádný podklad. Neprovedla výslech tohoto svědka ani nepředložila žádné indicie, které by toto tvrzení vylučovaly či činily nevěrohodným. Poukaz na krátkou dobu zaměstnání žalobce v drůbežárně vůbec nevylučuje tvrzení žalobce, že Ing. J. M. mohl být známým, který o rodinných poměrech věděl, což konec konců sám prohlásil. Žalovaná, aniž by učinila jediný krok k ověření tohoto tvrzení, je považovala za nepravdivé. Takové hodnocení důkazů je nesprávné.

46. Krajský soud navíc k námitce žalobce porovnal závěr žalované o tom, že žalobce pracoval v drůbežárně v Jindřichově Hradci pouze 9 dnů, s obsahem správního spisu (evidenčními listy důchodového zabezpečení) a dal žalobci za pravdu, že tvrzení žalované je nesprávné. Žalobce skutečně pracoval 9 dnů pro Agropodnik Jindřichův Hradec v roce 1976 (tedy zcela mimo inkriminované sporné období péče o děti), zatímco pro zaměstnavatele Bohemia Vitae pracoval od roku 1983 až do roku 2014. Jeho předchozím zaměstnavatelem byl Pozemní stavby (VHS), n.p. Žalovaná tedy při hodnocení validity svědectví Ing. J. M. vycházela z nesprávného výkladu evidenčních listů. Svědectví Ing. J. M. se tedy vztahuje jednoznačně k období od roku 1983 dále a je důvodný předpoklad, že se tato osoba mohla stýkat jak s žalobcem, tak i znát jeho rodinné poměry.

47. Co se týká písemného svědectví manželů Studničkových, žalovaná interpretuje jeho obsah zcela sofisticky v neprospěch žalobce a obrací jeho důkazní potenciál. Skutečnost, že manželé S. dle svého tvrzení pomáhali žalobci s vyzvedáváním dětí, svědčí v prvé řadě o skutečnosti, že jejich rodiče to z určitých důvodů nestíhali. Pokud by se ukázalo, že to bylo i v době, kdy měla dle hypotézy žalované pečovat o děti v největším rozsahu jejich matka, znamenalo by to, že nejspíš tuto péči fakticky v takovém rozsahu nevykonávala. Jestliže je písemné prohlášení víceznačné či nedostatečně určité vzhledem k dokazované skutečnosti, je na místě provést výslech svědka k objasnění těchto otázek. V tomto případě jde o otázky, v jakém období měli manželé S. takto vypomáhat a co v této době dělala matka dětí a žalobce.

48. Ke hodnocení svědectví paní D. K., která svým prohlášením vypovídala o zdravotním stavu matky dětí, krajský soud sdílí zcela výhrady žalobce. Nelze přece znevěrohodnit svědka – laika podávajícího výpověď v otázce zdravotního stavu tím, že k tomu nemá patřičnou odbornost. Kompetenci svědka lze jistě vzít v potaz, na druhé straně to ale neznamená, že svědek – laik nemůže vypovídat v otázce zdravotního stavu osoby v rozsahu svého – laického - poznání (někdo je zdráv, či není zdrav, příp. něco zjevně něco nesvede v důsledku svého zdravotního stavu). Nejde tu rozhodně o odborné svědectví o diagnóze matky dětí, o které vypovídá poměrně bohatá zdravotní dokumentace. Slova žalované o tom, že jde o pouhý „laický pokus“, nevypovídají o objektivním a nestranném hodnocení této výpovědi a svědčí o metodologickém pochybení při chápání tohoto podstatného rozdílu.

49. Pokud krajský soud souhrnně vyhodnotí skutkový stav zjištěný ve správním a předcházejícím soudním řízení vedoucím ke zrušení prvotního rozhodnutí o námitkách, má za to, že existují zcela důvodné pochybnosti o tom, že paní K. H. v letech 1982 – 1990 byla schopna zastat převažujícím způsobem péči o své dvě děti L. H. a J. H. Na tom nic nemění skutečnost, že ve správním ani soudním řízení nebylo prokázáno, že by matka byla v nějakém období omezena či zbavena způsobilosti k právním úkonům. Stejně tak nebylo prokázáno datum, kdy matka dětí definitivně opustila společnou domácnost se žalobcem a počala bydlet u matky (informace o tom se objevují v posudkovém spisu v pozdějších letech). Jestliže žalovaná považovala tato písemná svědectví za nedostatečná, neúplná či rozporná, mohla vyslechnout jednotlivé osoby, které čestná prohlášení učinily. To však neučinila. Místo toho některá prohlášení považovala za irelevantní, jiná za nevěrohodná, a to bez přiléhavých skutkových důvodů. Její rozporné hodnocení předložených písemných prohlášení je tedy nezákonné a zakládá podstatnou vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci [§ 76 odst. 1 písm. b), c) s.ř.s.].

50. Nabízelo se nepochybně též provedení výslechu dětí žalobce jako přímých svědků fungování rodiny, kterými by žalovaná mohla zjistit zcela bezprostřední poznatky o tom, kdo z rodičů v inkriminovaném období zajišťoval péči v převažujícím rozsahu (srov. závěry zdejšího soudu v rozsudku ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 41 Ad 4/2024). To ovšem žalovaná opakovaně neučinila, jak již soud shrnul. Vzhledem k tomu, že bylo úkolem žalované pro účely nového rozhodnutí ve věci řádně a dostatečně zjistit skutkový stav věci, k čemuž opět nedošlo, krajský soud v neprovedení důkazu výslechem svědků spatřuje zásadní procesní pochybení mající vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé (srov. obdobně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, čj. 58 Ad 7/2024-20).

51. Krajský soud nerozporuje opakovaně zdůrazňované tvrzení žalované, že po dobu své mateřské dovolené i návazně do roku 1982 se starala o děti převažujícím způsobem matka. Na rozdíl od žalované krajský soud zcela kategoricky nesouhlasí se závěrem, že v takovém případě není možné, aby otec dětí naplnil na základě následné péče v pozdějším věku dětí podmínku péče v délce 10 let v převažujícím rozsahu. Taková úvaha žalované nemá oporu v zákonné úpravě a je jen zjednodušeným a mylným pokusem o teleologický výklad dané úpravy. Naopak, taková situace možná je a úkolem žalované bylo řádně zjistit a ověřit, zda se v dané věci o takový případ jednalo.

52. Krajský soud v tomto ohledu poukazuje na přiléhavé závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v rozsudku ze dne 12. 3. 2025, č.j. 10 Ads 271/2024 – 35, body 32 – 33, kde tento soud zcela jednoznačně připouští takovou možnost: „Péče v největším rozsahu se posuzuje od narození po nabytí zletilosti vychovávaného dítěte. Je proto nezbytné zohlednit výchovu a péči po celou dobu nezletilosti dítěte. V současnosti je stále spíše pravidlem než výjimkou, že ve většině případů bude o dítě v nízkém věku (do 3 let) skutečně pečovat především jeho matka a bude tak (v tomto období) pečovat o dítě ve větším rozsahu než otec (byť soud nevylučuje, že tomu může být i naopak). Následně může být péče rodičů i rovnoměrná (rodiče se např. střídají v doprovázení do školy, kroužků aj.). V takovém případě by proto výchovné zcela logicky a v souladu se smyslem zákonné úpravy náleželo matce, která bude mít „náskok“ ve formě mateřské (rodičovské) dovolené. V životě však mohou nastat i takové situace (rozvod či úmrtí matky), v jejichž důsledku přejde péče o dítě v pozdějším věku výhradně na druhého rodiče. Pokud se tak stane a otec převezme péči o dítě např. v jeho 10 letech a zbylých 8 let bude o dítě výhradně pečovat, je zřejmé, že o dítě bude pečovat v největším rozsahu ve smyslu shora citované zákonné úpravy. Nejvyšší správní soud nehodlá nikterak zpochybňovat mimořádnou náročnost péče o dítě v jeho nejranějším věku, k čemuž je třeba při posuzování celkové péče o ně přihlížet. Ve shora naznačeném případě by však výchovné mělo náležet otci, a to i v případě, že se tato péče nijak viditelně a kvantifikovatelně nepromítla do jeho pracovních či studijních možností. Opačný výklad by totiž vedl k závěru, že nárok na výchovné má ve skutečnosti pouze ten, kdo s dítětem zůstal na mateřské/rodičovské dovolené, a péče o dítě ve starším věku by byla de facto irelevantní. To však nebylo záměrem zákonodárce, který naopak vyžaduje posuzování péče od narození až po dosažení zletilosti (což potvrzují také krajské soudy v uvedených rozsudcích).“ Relevantní pro posuzovanou věc jsou i závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v odstavcích 39 – 40 týkající se úlohy čestných prohlášení v řízení o výchovném.

VII. Závěr a náhrada nákladů řízení

53. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud shledal žalobu jako důvodnou, a proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

54. V dalším řízení bude žalovaná v plném rozsahu vázána právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Žalovaná je v dalším řízení povinna provést další důkazy ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, tedy především výslech dětí žalobce a případně po zvážení též osob, jejichž čestná prohlášení žalobce ve správním řízení předložil. Tento výslech by měl být orientován směrem k objasnění otázky, zda v období 1982 – 1990 o ně pečovala převažujícím způsobem matka či otec (žalobce), a také k otázce, kdy jejich matka opustila společnou domácnost. Krajský soud důrazně připomíná, že ze zákona jasně plyne, že žalovaná musí své závěry o tom, který z rodičů pečoval o dítě v největším rozsahu, hodnotit ke každému dítěti individuálně. Svou roli tu hraje jak věkový rozdíl dětí, tak i případné další okolnosti (docházka do školy či školky, příp. zvláštní potřeby dětí atd.).

55. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1, 2 s.ř.s. Úspěšnému žalobci vznikly náklady zastoupení advokátem. Krajský soud přiznal žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení v rozsahu dvou doložených úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby). Krajský soud vycházel při stanovení částky odměny z příslušných ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené dva úkony právní služby krajský soud žalobci přiznal krajský soud náhradu odměny dle právní úpravy v advokátním tarifu účinné ode dne 1. 1. 2025, (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu v platném a účinném znění), tedy dvakrát 4620 Kč, což činí 9240 Kč. K tomu náleží dvakrát režijní paušál ve výši 450 Kč, tedy celkem 900 Kč.

56. Celkem tedy na náhradě odměny zástupce náleží částka 10 140 Kč. Jelikož zástupce žalobce nedoložil, že je plátcem DPH, nezvýšil krajský soud náhradu odměny za právní zastoupení o částku připadající na tuto daň (21 %). Celkem náleží žalobci na náhradě nákladů řízení částka 10 140 Kč, kterou je žalovaná povinna uhradit žalobci za podmínek obsažených ve výroku II tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 6. srpna 2026 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r. samosoudce