33 Ad 26/2025

Rubrum

č. j. 33 Ad 26/2025-43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobkyně: nezl.V. E. B. bytem X zastoupená advokátkou Mgr. Kateřinou Bělehrádkovou, LL.M. sídlem náměstí T. G. Masaryka 38/10 , 690 02 Břeclav proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2025, č. j. MPSV-2025/157474-916, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2025, č. j. MPSV-2025/157474-916, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 12 270 Kč, a to do 30 dnů od nabytí právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Kateřiny Bělehrádkové, LL.M., advokátky, sídlem T. G. Masaryka 38/10 , 690 02 Břeclav.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včasnou žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále taktéž „krajský soud“) napadla žalobkyně shora citované rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2025, č. j. MPSV- 2 33 Ad 26/2025 2025/157474-916 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně (dále taktéž jen „prvostupňový orgán“ či „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 3. 2025, č. j. 5667/2025/BRE (dále taktéž jen „prvostupňové rozhodnutí“ či „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl o žádosti žalobkyně na přiznání dávky příspěvku na péči dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), tak, že žalobkyni příspěvek na péči v žádném stupni nepřiznal. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně vycházelo z posudku lékařky Institutu posuzování zdravotního stavu Břeclav (dále jen „IPZS“) ze dne 21. 2. 2025, dle nějž žalobkyně bez pomoci či dohledu jiné fyzické osoby v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nezvládá pouze jednu základní životní potřebu – osobní aktivity. Zbývající základní životní potřeby žalobkyně v přijatelném standardu zvládá. Nejde tudíž o osobu, která se podle § 8 odst. 1 zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby, neboť její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav nevede k neschopnosti zvládat aspoň tři základní životní potřeby.

II. Napadené rozhodnutí

3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a obsah spisové dokumentace. Poté se zabýval zákonností a správností prvostupňového rozhodnutí.

4. S ohledem na charakter odvolacích námitek nechal žalovaný zdravotní stav žalobkyně opětovně přezkoumat Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště Brno (dále jen „PK MPSV“ či „komise“), která v posudku ze dne 8. 7. 2025 dospěla k závěru, že se v případě žalobkyně nejedná o osobu mladší 18 let věku, která se ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podle komise žalobkyni brání samostatně zvládat jen jednu základní životní potřebu, a sice osobní aktivity. Pro nezvládání dalších životních potřeb komise v případě žalobkyně neshledala odpovídající medicínský korelát.

5. Z posudkového zhodnocení komise vyplývá, že v popředí obtíží žalobkyně stojí zejména obezita a lumbalgie. Podle neurologické zprávy ze srpna 2024 má žalobkyně funkční parézu pravé dolní končetiny s vlivem na chůzi. Stav žalobkyně je kolísavý, přičemž nadále trvá porucha dynamiky sedu a stoje i bolesti zad. Dle psychologického vyšetření z prosince 2024 je žalobkyně náchylná k otevřenému, jasnému a spontánnímu projevu emocí. Její afektivita se projevuje dramatickým způsobem, jsou u ní přítomny histriónské rysy osobnosti. Podle rehabilitační zprávy z prosince 2024 žalobkyně absolvuje již celkově osmý intenzivní rehabilitační program. Rehabilitace žalobkyně započala podstupovat z důvodů bolestí v bederní páteři, a navíc pravá dolní končetina nebyla schopna aktivního pohybu. V listopadu 2024 pak žalobkyně začala pozorovat poruchy hybnosti i levé dolní končetiny, pro které byla následně hospitalizována v nemocnici. Podle neurologické zprávy z listopadu 2024 se žalobkyně z důvodu oslabení a mravenčení v pravé dolní končetině pohybuje o berlích. Žalobkyně zvládá stoj na pravé dolní končetině i samostatnou (pomalejší) chůzi s limitací na větší vzdálenosti. Na 3 33 Ad 26/2025 horních končetinách naopak není popisovaná paretická symptomatologie ani zjevnější kloubní postižení.

6. Ze sociálního šetření provedeného v březnu 2024 dále PK MPSV zjistila, že poté, co žalobkyni v dubnu 2023 „ruplo v zádech“, má pravou nohu značně omezenou v pohybu a není schopna si sednout či se pohybovat chůzí krok za krokem bez pomůcek. Žalobkyně ustojí s oporou dvou francouzských berlí jen 20 minut. Vzdálenost 200 metrů žalobkyně neujde, pravá noha je téměř necitlivá, nohu za sebou žalobkyně tahá. Ze sociálního šetření rovněž vyplynulo, že si žalobkyně sama k jídlu nic nepřipraví, jí lžící a je dokrmovaná. Současně se kvůli omezení pohybu dolních končetin sama neoblékne. Celkovou hygienu pak žalobkyně provádí s dopomocí matky, jež ji namydlí, omyje a osuší. Na toaletu si žalobkyně nestihne dojít včas a ani neusedne, stejně jako nezvládá provést ani následnou očistu.

7. PK MPSV konstatovala, že u žalobkyně není přítomna porucha smyslových orgánů, žalobkyně je plně orientovaná v čase, prostoru i situací. Ze somatického hlediska u žalobkyně nebyla zjištěna příčina poruchy hybnosti pravé dolní končetiny, jakož ani somatická příčina stavu přechodných zhoršení. Je popisováno, že se jedná o poruchu funkční – nejspíše v souvislosti s histriónskou poruchou osobnosti. V případě přetrvávání závažných obtíží s páteří a mobilitou by bylo dle komise zapotřebí provést podrobnější neurologické vyšetření, které by zcela jasně vyloučilo organický původ obtíží. Poté by bylo vhodné provést komplexní vyšetření psychiatrické a psychologické, které by vytvořilo jasný závěr z hlediska charakteru duševního onemocnění a jeho tíže.

8. S ohledem na výše uvedené komise uzavřela, že je žalobkyně podstatným způsobem omezena ve výkonu některých náročnějších aktivit, což v jejím případě vede k nezvládání životní potřeby osobní aktivity. Ve zbytku posudkového zhodnocení komise vyjmenovala dílčí aktivity napříč různými životními potřebami, které žalobkyně navzdory svému postižení zvládá samostatně. I když některé neuznané aktivity vykonává žalobkyně složitěji či déle než zdravá osoba, je tyto ve výsledku schopna samostatně zvládnout. Jednotlivé aktivity lze uznat jako nezvládané pouze tehdy, jsou-li nezvládány zcela či pokud je jejich zvládání narušeno těžkým způsobem. Současně musí takový stav vykazovat prvek dlouhodobosti (musí trvat déle než jeden rok).

9. Posudek PK MPSV ze dne 8. 7. 2025 žalovaný vyhodnotil jako dostatečně úplný a přesvědčivý, neboť je z něj zřejmé, z čeho komise vycházela a jak podklady i jí samotnou zjištěné skutečnosti hodnotila. Posudek byl vypracován PK MPSV v řádném složení a obsahuje odůvodnění míry závislosti žalobkyně. S odkazem na posudkové závěry komise tak žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí jako správné a zákonné potvrdil.

III. Žaloba

10. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za zjevně nesprávné, neboť vyjma osobních aktivit v důsledku svého zdravotního stavu samostatně nezvládá dalších 6 životních potřeb, konkrétně mobilitu, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, výkon fyziologické potřeby a péči o zdraví, přičemž v žalobě blíže rozvedla jednotlivé aktivity a činnosti, které v rámci namítaných životních potřeb sama nezvládá.

11. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že trpí chronickými bolestmi páteře a poruchou hybnosti pravé dolní končetiny. Již od jara 2023 žalobkyni trápí prudké bolesti bederní 4 33 Ad 26/2025 páteře, které se později rozšířily taktéž na obě dolní končetiny. Navzdory hospitalizaci a rehabilitacím zůstala žalobkyně prakticky imobilní a chůze je schopná pouze krátkodobě s oporou francouzských holí. Poruchy hybnosti jsou přitom výrazně navázány na její menstruační cyklus, neboť při každé menstruaci dochází k těžké dekompenzaci, která vede k naprosté imobilizaci. Při gynekologických vyšetřeních byly žalobkyni zároveň diagnostikovány adenomyóza a peritoneální endometrióza, které citelně zesilují bolestivost jejích obtíží a vedou k opakovaným kolapsovým stavům. Konečně psychologické vyšetření u žalobkyně potvrdilo též disociativní motorickou poruchu, přičemž potíže žalobkyně nelze redukovat jen na psychogenní příčinu.

12. V projednávané věci PK MPSV řádně nezjistila zdravotní stav žalobkyně, opomenula rozpory mezi podklady a nepřihlédla ke všem podkladům, včetně sociálního šetření. PK MPSV přehlédla zdravotní dokumentaci vztahující se k období let 2024-2025 a hodnotila stav žalobkyně izolovaně a neúplně. Posudek PK MPSV je zároveň vadný a nepřesvědčivý též proto, že komise stejně jako posudkový lékař žalobkyni osobně neshlédla ani nevyšetřila. Trpí-li přitom posudek PK MPSV nesrovnalostmi, nemůže být dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ani Ústavního soudu podkladem pro zákonné rozhodnutí.

13. Vzhledem k tomu, že zdravotní stav žalobkyně podložený rozsáhlou dokumentací a sociálním šetřením svědčí o nezvládání celkem 7 základních životních potřeb, žalobkyně krajskému soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně požádala nahradit náklady soudního řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

14. Ve vyjádření ze dne 30. 10. 2025 žalovaný uvedl, že při svém rozhodování postupoval v souladu s právními předpisy a napadené rozhodnutí je v souladu jak s hmotným, tak procesním právem, a tedy není důvod jej rušit. Žalovaný své závěry odůvodnil s odkazem na zjištěný zdravotní stav žalobkyně, přičemž v rozsahu namítaných neuznaných životních potřeb plně odkázal na závěry PK MPSV ze dne 8. 7. 2025 převzaté do odůvodnění napadeného rozhodnutí.

15. K námitce, že komise posoudila zdravotní stav žalobkyně, aniž by ji osobně shlédla a vyšetřila při jednání, žalovaný uvedl, že podle rozhodnutí správních soudů není přítomnost posuzované osoby při jednání PK MPSV nezbytná, pokud je zdravotní stav dostatečně doložen lékařskými zprávami. Z obsahu posudku komise ze dne 8. 7. 2025 přitom vyplývá, že doložená podkladová dokumentace byla k projednání věci v nepřítomnosti žalobkyně a k přijetí posudkového závěru zcela dostatečná. Žalovaný proto krajskému soudu navrhl, aby žalobu pro nedůvodnost v plném rozsahu zamítl.

V. Posouzení věci krajským soudem

16. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána ve lhůtě podle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

17. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při 5 33 Ad 26/2025 zjišťování skutkového stavu krajský soud vycházel především ze správního spisu předloženého žalovaným. Současně si zdejší soud pro účely řádného posouzení věci vyžádal taktéž kompletní posudkový spis IPZS vedený ve věci žalobkyně.

18. Krajský soud ve věci rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. bez nařízení ústního jednání. Krajský soud shledal, že žaloba je důvodná.

19. Platná právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách a vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška“). Východiskem je samotný pojem závislost (§ 8 zákona o sociálních službách), jehož význam je utvářen skrze konstrukci dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Ten potom § 3 písm. c) zákona o sociálních službách definuje jako zdravotní stav, který dle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok, a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb.

20. Aktuální právní úprava rozlišuje pro účely poskytování příspěvku na péči čtyři stupně závislosti, přičemž kritériem pro hodnocení míry závislosti oprávněné osoby na pomoci jiné osoby, a tedy i pro zařazení do jednotlivých kategorií, je posuzování zvládání celkem 10 základních životních potřeb vymezených v § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách. Jedná se o tyto potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. U osob do 18 let věku potom dle § 9 odst. 3 zákona o sociálních službách platí, že se schopnost zvládat základní životní potřebu péče o domácnost nehodnotí.

21. Bližší vymezení životních potřeb rozhodných pro stanovení stupně závislosti na pomoci jiných osob lze nalézt v příloze č. 1 k prováděcí vyhlášce. Podle § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky se při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Podle § 2a citované vyhlášky přitom platí, že k tomu, aby bylo možno učinit závěr, že posuzovaná osoba je při zajištění některé ze základních životních potřeb závislá na pomoci jiné fyzické osoby, postačí, pokud taková osoba nezvládá byť jen jedinou z aktivit vyjmenovaných v příloze č. 1 k prováděcí vyhlášce. Schopnost osoby zvládat jednotlivé základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby (§ 1 odst. 2 prováděcí vyhlášky).

22. Dle § 1 odst. 4 prováděcí vyhlášky platí: „Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném 6 33 Ad 26/2025 standardu. Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby.“ 23. Podle § 2b prováděcí vyhlášky dále platí, že pokud osoba do 18 let věku nemá z důvodu nízkého věku a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje ještě vyvinutou schopnost zvládat některou ze základních životních potřeb nebo některou aktivitu, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce, není pro účely posuzování stupně závislosti považována za osobu, která je neschopna základní životní potřebu zvládat. To ovšem neplatí, pokud osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při zvládání základní životní potřeby nebo některé aktivity, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce, vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby.

24. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách vychází správní orgán I. stupně při posuzování stupně závislosti osoby na pomoci či dohledu jiné fyzické osoby pro účely přiznání příspěvku na péči ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, případně též z výsledků funkčních vyšetření a výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Z uvedených podkladů je povinen vycházet též odvolací správní orgán (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 50/2009- 63, či ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 63/2013-46; veškerá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

25. Správní řízení ve věci přiznání příspěvku na péči se potom vyznačuje tím, že rozhodující důkaz zde představuje odborný posudek zdravotního stavu a závislosti žadatele na pomoci jiné osoby. Povahou daného posudku a na něj kladenými požadavky se již mnohokrát ve své rozhodovací činnosti zabýval Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že se sice jedná o tzv. povinný důkaz, avšak nikoli o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek tak podléhá procesu hodnocení správního orgánu jako každý běžný důkaz a jeho správnost není nijak presumována. Ustálená judikatura správních soudů v případě posudku trvá na zachování požadavku úplnosti a přesvědčivosti (viz zde např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009-53, ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009-104, či ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009-50), který vychází z premisy, že v posudcích vyslovené odborné (medicínské) závěry nemohou být přezkoumávány ze strany správních orgánů ani soudů, protože tyto k takovému posouzení nedisponují potřebnými znalostmi (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 Ads 129/2014-24).

26. V řízeních o žalobách proti rozhodnutím zakládajících se na odborném posouzení zdravotního stavu tak správní soudy podrobují posudková hodnocení pouze testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013-34, ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014- 37, ze dne 26. 3. 2015, č. j. 4 Ads 263/2014-60, či ze dne 15. 4. 2015, č. j. 6 Ads 217/2014- 23). Aby přitom bylo možné posudek hodnotit jako jednoznačný, úplný a přesvědčivý, je potřeba, aby se příslušný posudkový orgán vypořádal s veškerými relevantními podklady a přezkoumatelnou úvahou z nich vyvodil závěry podstatné pro posouzení zdravotního stavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Ads 156/2014-28). 7 33 Ad 26/2025 27. Současně v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013-32, platí, že pokud z podkladů lékařského posudku vyplývá, že posuzovaná osoba některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sama a bez pomoci jiné osoby nezvládá, a příslušné orgány lékařské posudkové služby přesto takovou základní životní potřebu považují za zvládanou, je jejich povinností tento svůj závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnit. V kontextu výše citovaných judikaturních závěrů krajský soud přezkoumal posudek PK MPSV ze dne 8. 7. 2025 vypracovaný v nyní řešené věci, přičemž shledal, že jej nelze považovat za natolik úplný a přesvědčivý, aby o něj žalovaný mohl opřít své závěry ohledně určení stupně závislosti žalobkyně.

28. Nejprve se krajský soud zabýval kvalitou posudku po stránce jeho úplnosti. Z hlediska úplnosti posudkového zhodnocení PK MPSV přitom krajský soud konstatuje, že komise při hodnocení funkčních důsledku zdravotních postižení žalobkyně vycházela jak z podkladové dokumentace (tvořené spisem žalovaného a IPZS), tak i ze zdravotní dokumentace sestávající kromě nálezů praktického lékaře především z řady zpráv z hospitalizace žalobkyně v různých rehabilitačních zařízeních. Současně PK MPSV při tvorbě posudkových závěrů vycházela rovněž z dokumentů předložených žalobkyní k odvolání, tedy zprávy školského poradenského zařízení ze dne 6. 12. 2023 a rozhodnutí ředitele školy o povolení individuálního vzdělávání ze dne 22. 12. 2023.

29. Při hodnocení úplnosti posudku PK MPSV ovšem krajský soud zjistil, že komise při hodnocení stupně závislosti žalobkyně nezohlednila některé v okamžiku tvorby posudkového zhodnocení existující lékařské zprávy, které žalobkyně předložila až v soudním řízení. Jedná se o ambulantní zprávy MUDr. P. K., Ph.D., ze dne 14. 3. 2025 a dne 2. 5. 2025 (Pediatrická klinika Fakultní nemocnice Brno) dokumentujících přetrvávající potíže žalobkyně v oblasti bederní páteře a omezení z toho vyplývající. Stejně tak nevzala do úvahy ani neurologickou zprávu MUDr. M. M., Ph.D., ze dne 25. 3. 2025 (ambulance pro Funkční neurologické poruchy I. neurologické kliniky Fakultní nemocnice u Sv. Anny v Brně) dokládající v případě žalobkyně funkční neurologickou poruchu chůze, jakož i prokazatelnou poruchu hybnosti pravé dolní končetiny nasedající na bolesti bederní páteře a pánevního dna. Tyto lékařské zprávy evidentně nebyly předloženy v rámci odvolacího řízení, takže nejsou zahrnuty ani v posudkovém spisu IPZS tvořícím podkladovou dokumentaci posudku PK MPSV.

30. Je zřejmé, že PK MPSV neměla tyto lékařské zprávy k dispozici, a to zčásti v důsledku postupu žalobkyně, která je na výzvu k zaslání podkladů nepředložila, a zčásti proto, že podkladem posudku nebyla úplná zdravotnická dokumentace praktického lékaře, kde by i tyto zprávy měly být založeny. Zároveň je krajský soud toho názoru, že tyto lékařské zprávy mají potenciál ovlivnit posudkové zhodnocení otázky závislosti žalobkyně na péči jiné osoby. Za těchto okolností proto krajský soud nepovažuje posudek PK MPSV ze dne 8. 7. 2025 jako dostatečně úplný, jak to vyžaduje judikatura správních soudů.

31. Pochybnosti o posudku PK MPSV ze dne 8. 7. 2025 má krajský soud též z hlediska jeho přesvědčivosti. Obecně platí, že aby mohl odborný posudek zdravotního stavu a závislosti žadatele na pomoci jiné fyzické osoby představovat ve správním řízení stěžejní důkazní prostředek, musí být dostatečně přesvědčivý. Kritérium přesvědčivosti posudku je přitom dáno zejména tehdy, pokud se příslušný lékařský posudkový orgán v rámci 8 33 Ad 26/2025 posudkového zhodnocení jednoznačně a přezkoumatelným způsobem vypořádá se všemi rozhodnými podklady, které má při tvorbě posudku k dispozici, výsledky sociálního šetření nevyjímaje. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách je totiž při posuzování stupně závislosti nutné vycházet ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, popřípadě také z vyšetření dětského klinického psychologa v případě pervazivních vývojových poruch, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.

32. Třebaže je sociální šetření v kontextu dalších podkladů posudku obecně potřeba vnímat spíše jako podpůrný a doplňkový nemedicínský podklad, nelze na výsledky sociálního šetření prováděného v přirozeném sociálním prostředí posuzované osoby při tvorbě posudkových závěrů zcela rezignovat, neboť právě sociální šetření často umožňuje zachytit praktické dopady zdravotního stavu posuzované osoby při fungování v běžném (domácím) prostředí a podat reálný obraz o tom, do jaké míry je posuzovaná osoba při výkonu obvyklých činností v každodenním životě odkázána na pomoc, dohled či péči třetích osob. Proto je i podle názoru Nejvyššího správního soudu potřeba trvat na tom, aby se PK MPSV (příp. jiný posudkový orgán) se závěry vzešlými ze sociálního šetření ve svém posudku náležitě vypořádala a v tomto ohledu zacílit i soudní přezkum posudku: „[…] ačkoli je nutno zjištění vyplývající ze sociálního šetření považovat za podpůrný podklad, je nezbytné v případě námitek řádně přezkoumat, zda posudková komise závěry sociálního šetření při svém rozhodování vůbec zohlednila, jakým způsobem je zahrnula do svého hodnocení a zda tyto závěry nejsou v přímém rozporu se závěry posudkové komise, resp. s podkladovými lékařskými zprávami. V opačném případě by sociální šetření pozbývalo jakýkoli smysl“ (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Ads 84/2018-32, či ze dne 19. 10. 2023, č. j. 9 Ads 84/2022-18).

33. Krajský soud dospěl k závěru, že v posuzované věci se PK MPSV dostatečně nevypořádala se závěry sociálního šetření ze dne 25. 3. 2024 provedeného v domácnosti žalobkyně, dle nichž je žalobkyně při vlastní sebeobsluze a zvládání notné části posudkově významných aktivit fakticky závislá na pomoci ze strany třetí osoby (své matky). Z hlediska požadavku přesvědčivosti posudku PK MPSV nelze akceptovat, pokud komise do textu posudkového zhodnocení (v podstatě doslovně) převzala poznatky zjištěné při sociálním šetření jednoznačně nasvědčující tomu, že je žalobkyně především v důsledku značně snížené funkčnosti pravé dolní končetiny podstatně omezena v oblasti mobility a aktivitách fyzického rázu vyžadujících zvýšené tělesné pohyby a ohyby, a následně bez jakéhokoliv podrobnějšího vysvětlení přijala závěr, že žalobkyně všechny životní potřeby „fyzického charakteru“ bez obtíží zvládá samostatně v přijatelném standardu. Jestliže komise ze sociálního šetření zjistila, že žalobkyně není schopna sedu, neujde vzdálenost 200 metrů a s oporou francouzských holí ustojí maximálně 20 minut, měla z medicínského pohledu vysvětlit, proč nelze tyto skutkové poznatky o fungování žalobkyně v jejím přirozeném prostředí akceptovat pro posudkové zhodnocení. Místo toho komise své závěry odůvodnila pouhým výčtem posudkově rozhodných aktivit s dovětkem, že „jich je žalobkyně samostatně schopna“.

34. Na tomto místě přitom krajský soud připomíná, že PK MPSV nic nebrání přijmout posudkový závěr v rozporu se sociálním šetřením (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013-32), PK MPSV nicméně vždy musí takový odlišný závěr přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodnit, k čemuž v nynější věci nedošlo 9 33 Ad 26/2025 (posudek obsahuje toliko zmínku o tom, že PK MPSV záznam o sociálním šetření ze dne 25. 3. 2024 prostudovala bez jakékoliv reakce či kritické analýzy). Požadavek na řádné odůvodnění postoje PK MPSV vůči sociálnímu šetření je v nyní řešené věci o to silnější, poněvadž výsledky sociálního šetření vyznívají oproti závěrům posudku komise ze dne 8. 7. 2025 diametrálně odlišně a zároveň mají též oporu v doložených lékařských zprávách (viz neurologické zprávy doc. Danhofer ze dne 26. 8. 2024 či MUDr. M. M. ze dne 25. 3. 2025).

35. Ohledně nedostatečného vypořádání se se závěry sociálního šetření potom zdejší soud dodává, že absentující odborné posudkové úvahy komise v tomto směru nemůže z podstaty věci nahradit „laická“ úvaha žalovaného, kterou se žalovaný snažil nedostatek posudku komise zhojit. Navíc i úvahu žalovaného založenou na tom, že sociálním šetřením se v minulosti dostatečně zabývala posudková lékařka IPZS ve svých posudcích ze dne 2. 7. 2024 a 21. 2. 2025, pročež PK MPSV již tak znovu činit nemusela, vyhodnotil krajský soud jako nesprávnou. V situaci, kdy žalovaný nechal vypracovat pro účely řádného posouzení odvolacích námitek žalobkyně směřujících vůči nesprávnému posouzení jejího zdravotního stavu v odvolacím řízení samostatný posudek PK MPSV, byla PK MPSV povinna se s relevantními podklady vypořádat vlastní, nezávislou a úplnou úvahou.

36. Pokud se pak týče námitky žalobkyně, že ji komise osobně neshlédla a nevyšetřila, krajský soud s přihlédnutím k ustálené judikatuře správních soudů konstatuje, že osobní účast posuzované osoby při jednání komise ani její bezprostřední vyšetření PK MPSV obecně nejsou ze zákona povinné a automaticky nezakládají vadu přijatých posudkových závěrů. Úkolem posudkových lékařů ani PK MPSV totiž primárně není vyšetřování posuzovaných osob, ale jen posudkové zhodnocení nálezů klinických lékařů a dalších relevantních podkladů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 Ads 248/2017-61). Osobní účast posuzované osoby při jednání a její vlastní vyšetření příslušným posudkovým orgánem má význam především tehdy, pokud existují rozpory mezi posudkovým hodnocením a podkladovými materiály (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 Ads 337/2016-33).

37. Krajský soud je však přesvědčen, že v posuzované věci byly pro osobní vyšetření žalobkyně komisí dány nezbytné podmínky a takové vyšetření bylo z hlediska správného určení stupně závislosti žalobkyně žádoucí, a to hned ze tří důvodů. Předně krajský soud poukazuje na rozpor posudkového hodnocení komise s výsledky sociálního šetření (viz výše), které by mohlo osobní vyšetření žalobkyně komisí pomoci odstranit. Současně zdejší soud připomíná i specifickou situaci v nyní řešené věci, kdy nebyla klinickými lékaři doposud jednoznačně určena primární příčina zdravotních obtíží žalobkyně (diagnóza obezity stanovená PK MPSV se jeví spíše jako důsledek omezené pohyblivosti žalobkyně, nikoli její příčinou). Konečně krajský soud zdůrazňuje rovněž kolísavý průběh onemocnění žalobkyně, kdy pravidelně ve fázích dochází ke střídání období relapsů a remisí.

38. Právě osobní vyšetření žalobkyně při jednání PK MPSV přitom mohlo podle krajského soudu přispět k bližšímu objasnění reálných projevů onemocnění žalobkyně a poskytnout PK MPSV plastičtější a kompletnější obraz o tom, jakým způsobem zdravotní obtíže z funkčního hlediska omezují žalobkyni při zvládání jednotlivých životních potřeb. Neprovedení osobního vyšetření při jednání komise proto lze v řešené 10 33 Ad 26/2025 věci považovat za nedostatek posudkového zhodnocení PK MPSV, který v předmětné věci za daných skutkových okolností oslabuje jeho přesvědčivost.

39. Krajský soud uzavírá, že zjistil v posudkovém zhodnocení PK MPSV ze dne 8. 7. 2025 deficity, které svou povahou a významem mohou dle krajského soudu mít vliv především na správnost posouzení základních životních potřeb mobility a tělesné hygieny. Tyto životní potřeby jsou totiž ve značné míře založeny na fyzických schopnostech a funkčních kapacitách posuzované osoby, přičemž dokumentovaná pohybová omezení žalobkyně se v nich mohou projevit nejvýrazněji. Naopak zdejší soud v kontextu žalobních námitek neshledal, že by shledané nedostatky posudku PK MPSV byly natolik závažné, aby se nutně promítly i do posouzení zvládání dalších namítaných životních potřeb, a to konkrétně stravování, oblékání a obouvání, výkonu fyziologické potřeby a péče o zdraví. V těchto oblastech se zjištěné nedostatky nejeví natolik významné, aby prima facie vedly k nesprávným posudkovým závěrům.

VI. Závěr a náklady řízení

40. Zdejší soud dospěl k závěru, že žalovaný při posuzování stupně závislosti žalobkyně na pomoci či dohledu jiné fyzické osoby a rozhodování o její žádosti o dávku příspěvku na péči vycházel přinejmenším v rozsahu životních potřeb mobility a tělesné hygieny z nedostatečně odůvodněného posudku PK MPSV ze dne 8. 7. 2025. Tato skutečnost přitom mohla ovlivnit správnost závěru žalovaného o stupni závislosti žalobkyně, neboť eventuální uznání těchto životních potřeb by z žalobkyně činilo osobu mladší 18 let věku závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve I. stupni závislosti [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona o sociálních službách]. Proto zdejší soud rozhodl o žalobě tak, že napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

41. V dalším řízení je žalovaný povinen vyžádat si od PK MPSV doplnění stávajícího posudku, které by mělo jednak (i) podrobně vypořádat závěry sociálního šetření ze dne 25. 3. 2024 a současně (ii) vycházet z nově doložených lékařských zpráv. V doplnění posudku je potřeba jasně a přehledně vymezit, které základní životní potřeby není žalobkyně kvůli svému nepříznivému zdravotnímu stavu schopna samostatně zvládat, přičemž zvláštní pozornost je nezbytné věnovat potřebám fyzické povahy (tj. mobilitě a tělesné hygieně), u nichž má zdejší soud nejvýraznější pochybnosti. Vzhledem ke specifickému funkčnímu charakteru obtíží žalobkyně, které se navíc může projevovat v průběhu denních dob s různou intenzitou, krajský soud bazíruje na vyšetření žalobkyně při jednání komise za účasti odborného neurologa. Pokud přitom PK MPSV v rámci svého posudku ze dne 8. 7. 2025 navrhovala pro řádné posouzení funkčních dopadů postižení žalobkyně na její schopnost sebeobsluhy provedení podrobnějšího neurologického a komplexního psychiatrického a psychologického vyšetření, je nezbytné blíže specifikovat, jaká konkrétní vyšetření má žalobkyně podstoupit (s přihlédnutím k tomu, že oba navrhované druhy vyšetření již žalobkyně v minulosti absolvovala). Po provedení potřebných vyšetření je komise povinna přihlédnout též k jejich závěrům. Alternativně lze – na základě úvahy žalovaného – na základě téhož zadání nechat vypracovat srovnávací posudek jiným pracovištěm PK MPSV.

42. O nákladech řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, jenž ve 11 33 Ad 26/2025 věci úspěch neměl. V souzené věci byla žalobkyně úspěšná, tudíž jí svědčí právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni vznikly náklady soudního řízení pouze v souvislosti se zastoupením advokátkou (soudní řízení ve věci přezkumu rozhodnutí ve věci příspěvku na péči je osvobozeno od soudního poplatku). Podle obsahu soudního spisu učinila zástupkyně žalobkyně v řízení celkem dva úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a to převzetí a přípravu právního zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) AT] a sepsání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) AT], v sazbě à 4 620 Kč (celkem tedy 9 240 Kč). Současně má zástupkyně žalobkyně právo rovněž na náhradu hotových výdajů v částce à 450 Kč za každý úkon právní služby dle § 13 odst. 4 AT (celkem tedy 900 Kč). Vzhledem k tomu, že je zástupkyně žalobkyně podle veřejně dostupných informací plátkyní DPH, navýšil krajský soud částku za zastupování žalobkyně o tuto daň. Celkově je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 270 Kč, a to ve lhůtě 30 dní od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává přímo u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 18. června 2026 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r. samosoudce 12 33 Ad 26/2025