33 Ad 28/2025

Rubrum

33 Ad 28/2025-47 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci žalobce: V. P. bytem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne X, č.j. X takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou ze dne 17. 5. 2024 žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí ze dne X, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdil rozhodnutí žalované ze dne 10. 7. 2025, č. j. R-10.7.2025-421/500 302 140 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek § 34 odst. 4 a § 56 odst. 1 písm. e) ve spojení s písm. b) zákona 2 33 Ad 28/2025 č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), neboť od data předchozí úpravy starobního důchodu žalobce byla prokázána jeho výdělečná činnost vykonávaná současně s pobíráním starobního důchodu pouze do 31. 12. 2021, tj. jen v rozsahu 169 dnů, takže žalobce nezískal potřebných 360 dnů pro nárok na zvýšení důchodu dle § 34 odst. 4 ZDP.

II. Napadené rozhodnutí

3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná stručně shrnula nejprve obsah podaných námitek proti prvostupňovému rozhodnutí. Žalobce tvrdil, že po celou dobu let 2022 – 2024 byl účasten důchodového pojištění, každoročně odevzdával přehled o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečně činné (dále také jen „OSVČ“). Každoročně si podával daňové přiznání i přehled u zdravotní pojišťovny. Zálohy na pojistné odváděl v roce 2022 až do doby, než se v prosinci podrobil operaci kyčle, po níž zůstal až do listopadu 2023 v pracovní neschopnosti. Navíc tvrdil, že celou dobu výkonu advokacie vykonával samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní.

4. Žalovaná odkázala na právní úpravu obsaženou v ustanovení § 34 odst. 4 ZDP. Tato úprava byla účinná do 31. 12. 2024, tzn. za dobu výdělečné činnosti při současném pobírání starobního důchodu v plné výši po 1. 1. 2025 se již úprava starobního důchodu na žádost neprovádí. Podle ustanovení § 27 ZDP se výdělečnou činností se rozumí činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 a v § 5 odst. 4 vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění.

5. Za výkon výdělečné činnosti se pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu nepovažují doby pracovního volna bez náhrady příjmu a neomluvené nepřítomnosti v práci, doba dočasné pracovní neschopnosti a některé další doby, které jsou uvedené v ustanovení § 16 odst. 4 větě druhé písm. a) ZDP. Jak bylo výše uvedeno, předchozím zvýšením starobního důchodu dle § 34 odst. 4 ZDP dle rozhodnutí žalované ze dne 22. 5. 2024 byla žalobci zhodnocena doba výdělečné činnosti vykonávané současně s pobíráním starobního důchodu do 15. 7. 2021. Po datu tohoto zvýšení od 16. 7. 2021 eviduje žalovaná výdělečnou činnost žalobce zakládající účast na pojištění pouze od 16. 7. 2021 do 31. 12. 2021 v rozsahu 169 dnů.

6. V rámci řízení o námitkách byl na Územní správě sociálního zabezpečení - Okresní správě sociálního zabezpečení Kroměříž ověřen průběh samostatné výdělečné činnosti žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce je poživatelem starobního důchodu, jedná se v souladu s § 9 odst. 6 písm. b) ZDP v jeho případě v letech 2022 až 2024 o vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Při výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti je osoba samostatně výdělečně činná v kalendářním roce účastna důchodového pojištění, pokud tuto činnost vykonává v rozsahu zakládajícím účast na pojištění. Rozhodnou částkou příjmu, jejíž dosažení zakládá účast na důchodovém pojištění, byla v roce 2022 částka 93 387 Kč, v roce 2023 částka 96 777 Kč a v roce 2024 částka 105 520 Kč.

7. Za tyto roky však žalobce v přehledech o příjmech a výdajích OSVČ vykazoval jako základ daně ztrátu, z čehož je zřejmé, že jeho příjmy rozhodné částky pro účast na důchodovém pojištění nedosáhly. Ve smyslu § 27 ZDP se výdělečnou činností, kterou lze hodnotit pro účely zvýšení důchodu dle § 34 odst. 4 ZDP, rozumí činnost osob samostatně výdělečně činných vykonávaná v rozsahu, který založil účast na pojištění. Je tedy nesporné, že žalobce v letech 2022 až 2024 vykonával samostatnou výdělečnou 3 33 Ad 28/2025 činnost, avšak byla vykonávána v rozsahu nezakládajícím účast na důchodovém pojištění.

8. V evidenci žalované je doložena nemoc žalobce v ochranné lhůtě v době od 8. 12. 2022 do 20. 11. 2023. Ani tuto dobu však nelze pro zvýšení starobního důchodu dle § 34 odst. 4 ZDP hodnotit, neboť doba dočasné pracovní neschopnosti se dle tohoto ustanovení nepovažuje za výkon výdělečné činnosti.

9. Procentní výměra starobního důchodu se dle § 34 odst. 4 ZDP zvyšuje určitým procentem výpočtového základu za každých 360 kalendářních dnů výdělečné činnosti vykonávané současně s pobíráním starobního důchodu. Vzhledem k tomu, že žalobce od předchozího zvýšení důchodu dle § 34 odst. 4 ZDP získal pouze 169 dnů výdělečné činnosti za období od 16. 7. 2021 do 31. 12. 2021, nárok na další zvýšení důchodu dle § 34 odst. 4 ZDP mu nevznikl.

10. Nelze přisvědčit námitkám žalobce, že jeho samostatná výdělečná činnost je činností hlavní, neboť samostatná výdělečná činnost vykonávaná při pobírání starobního důchodu se dle § 9 odst. 6 ZDP považuje za činnost vedlejší. Stejně tak nelze souhlasit s námitkami žalobce, že dosáhl ze své samostatné výdělečné činnosti příjmů ve výši alespoň rozhodné částky, neboť bylo ověřeno, že vykazoval z této činnosti v letech 2022 až 2024 ztrátu. Ohledně nedostatečnosti odůvodnění prvostupňového rozhodnutí žalovaná poukázala na to, že vše žalobci osvětlila v napadeném rozhodnutí, které vytváří s prvostupňovým rozhodnutím určitou jednotu. Ze všech uvedených důvodů byly námitky žalobce zamítnuty jako nedůvodné a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

III. Žaloba

11. Žalobce proti napadenému rozhodnutí vznesl následující námitky. Nejprve shrnul genezi rozhodování žalované o svém nároku na starobní důchod.

12. K věci samé uvedl, že jeho žádost o zvýšení starobního důchodu byla zamítnuta proto, že u žalobce od 16. 7. 2021 do 31. 12. 2021 eviduje žalovaná výdělečnou činnost zakládající účast na pojištění v rozsahu 169 dnů a za roky 2022, 2023 a 2024 vůbec. Žalovaná ale žádným způsobem tento závěr nezdůvodnila, sama uvedla, že pouze „nastínila“ předmětnou právní úpravu, což jistě není dostatečné odůvodnění, proto je napadené rozhodnutí i předcházející rozhodnutí nepřezkoumatelné.

13. V obou případech žalobce namítal, že po celou dobu vykonával výdělečnou činnost na plný úvazek, a to jako hlavní činnost, nikoli činnost vedlejší, a tak by měl být účasten na důchodovém pojištění ze zákona. I pokud by se ale jednalo v jeho případě o vedlejší činnost, jeho příjmy splňovaly podmínku dle § 10 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., tedy že OSVČ je v kalendářním roce účastna pojištění po dobu, po kterou vykonávala vedlejší samostatnou činnost, pokud její příjem z vedlejší samostatné výdělečné činnosti dosáhl v kalendářním roce aspoň rozhodné částky – jeho příjmy totiž takové částky dosahovaly v každém roce. Tedy byl rovněž účasten na důchodovém pojištění ze zákona. Uvedené lze doložit Přehledem o příjmech a výdajích OSVČ, daňovými přiznáními k dani z příjmu a k DPH, pravidelnými odvody u zdravotní pojišťovny za uvedená léta a do února 2025 měsíčními přehledy pojistného a odvody za zaměstnance. 4 33 Ad 28/2025 To sice žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, ale jinak se s touto skutečností nevypořádala.

14. Dále se dle napadeného rozhodnutí za výkon výdělečné činnosti nepovažuje doba dočasné pracovní neschopnosti, kdy žalobce byl v pracovní neschopnosti od prosince 2022 do listopadu 2023. V této části napadené rozhodnutí odkazující na § 16 odst. 4 písm. a) a tato právní úprava zakládá nepřípustnou diskriminaci. Žalovaná totiž zcela pominula, že i přes tuto situaci výdělečná činnost žalobce trvala, a použila pouze formalistický výklad § 34 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb.

15. Cílem této právní úpravy je motivovat, aby i po přiznání důchodu nadále dotyční zůstali aktivními pojištěnci. Žalobce zůstával i po výše uvedenou dobu OSVČ a jeho samostatná činnost formálně i fakticky trvala, nebyla přerušena ani v době jeho pracovní neschopnosti. I v době pracovní neschopnosti je možné „výkon samostatné činnosti“ chápat jako trvající právní postavení OSVČ, byť dočasně omezené zdravotním stavem.

16. Podle názoru žalobce by měl být zachován určitý princip rovnosti se zaměstnanci, když zaměstnanec, který je v dočasné pracovní neschopnosti, zůstává účasten důchodového pojištění a jeho pracovní poměr trvá. OSVČ by neměla být znevýhodněna tím, že během nemoci osobně nevykonává soustavnou činnost. Pokud její podnikání nebylo přerušeno, situace je obdobná jako u zaměstnance, zejména když fakticky na činnost minimálně dohlíží, podílí se na ní a ta pokračuje dál prostřednictvím zaměstnanců. Ostatně podnikání OSVČ může být založeno i na tom, že zajišťuje výkon prostřednictvím zaměstnanců, což je případ žalobce. Jeho advokátní kancelář fungovala dál, byly poskytovány právní služby, byly vystavovány faktury klientům, žalobce odváděl příslušné odvody, tedy činnost objektivně pokračovala.

17. Rozdílný výklad znamená nepřípustnou diskriminaci OSVČ, kteří pokračují v podnikání prostřednictvím zaměstnanců, oproti zaměstnancům. Ostatně zákon striktně neřeší, zda je výkon činnosti OSVČ faktický, nebo zda postačí existence oprávnění k podnikání, a nedefinuje, že činnost musí být vykonávána osobně. V tomto smyslu je pojem „výkon výdělečné činnosti“ poměrně nejednoznačný.

18. Napadené rozhodnutí tak nesprávně vyloučilo dobu od 16. 7. 2021 do 31. 12. 2021 a následné roky 2022, 2023 a 2024 z hodnocení pro zvýšení starobního důchodu. Žalobce byl v této době účasten důchodového pojištění na základě dosažení rozhodné částky a i v době pracovní neschopnosti byl nadále osobou samostatně výdělečně činnou. Svou živnost nepřerušil a formálně ji vykonával. Skutečnost, že po část této doby byl uznán práce neschopným či ji nevykonával fakticky, nemůže vést k závěru, že přestal vykonávat samostatnou výdělečnou činnost, neboť právní režim OSVČ na rozdíl od zaměstnanců nezná institut „překážek v práci“ a činnost OSVČ nelze považovat za ukončenou pouze proto, že dočasně nevykonává faktickou práci.

19. Zaměstnanec, který je v pracovní neschopnosti, je stále v pracovním poměru a účasten pojištění, a proto jeho účast na důchodovém pojištění nepřestává. OSVČ, která má zaměstnance a jejíž podnik fakticky běží, je v obdobné situaci. Napadené rozhodnutí proto odporuje účelu ustanovení zákona a je diskriminační vůči osobám samostatně výdělečně činným. 5 33 Ad 28/2025 20. Konečně nelze pominout, že žalobce v průběhu roku 2022 platil až do své operace v prosinci 2022 zálohy na důchodové pojištění, tedy byl aktivně účasten na tomto systému. Nelze mu pak přičítat k tíži skutečnost, že v důsledku dlouhotrvající pracovní neschopnosti přechodně nedosáhl přechodně zákonem požadovaných příjmů, takže mu byly zálohy vráceny. Přesto i po dobu své pracovní neschopnosti zabezpečoval činnost své kanceláře buď prostřednictvím svých zaměstnanců a posléze i svou činností, jak mu to jeho zdravotní stav umožňoval.

21. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti proto žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované a replika žalobce

22. Žalovaná předeslala, že aplikovaná zákonná ustanovení řeší podmínky účasti na pojištění, včetně osob samostatně výdělečně činných. Bez jakýchkoli výkladových potíží tak § 9 odst. 6 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., ZDP stanoví, že samostatná výdělečná činnost se pokládá za vedlejší (tj. ex lege) rovněž tehdy, pokud osobě samostatně výdělečně činné byl přiznán starobní důchod (jeho přiznání v roce 2012 žalobce nezpochybňuje).

23. Žalovaná odkázala na ustanovení § 10 odst. 2 a 3 ZDP, z nichž vyplývá, že účast osoby samostatně výdělečně činné, jež vykonává samostatnou výdělečnou činnost povahy vedlejší (případ žalobce), na pojištění odvisí od dosažení určité rozhodné částky. Pokud této snad nedosáhla, zákon jí přesto umožňuje (§ 10 odst. 4 ZDP) přihlásit se k účasti na pojištění za daný rok.

24. Srovnává-li žalobce postavení osob samostatně výdělečně činných a zaměstnanců, kdy hovoří o jakési favorizaci skupiny druhé, potom ani zaměstnanci nejsou účastni na důchodovém pojištění bez dalšího, neboť účast zaměstnance v pracovním poměru na důchodovém pojištění odpovídá rozsahu účasti na nemocenském pojištění [§ 8 odst. 1 ve spojení s § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění],1 což zase pro změnu není podmínka účasti osoby samostatně výdělečně činné.

25. Za výkon výdělečné činnosti se pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu nepovažují mj. doby uvedené v § 16 odst. 4 větě třetí písm. a) zákona, a tedy ani doba dočasné pracovní neschopnosti, což platí zcela shodně pro zaměstnance i pro osoby samostatně výdělečně činné. Lze jistě přisvědčit žalobci, že vložením daného ustanovení (tj. tehdejšího § 34 odst. 4) zákonodárce mínil stimulovat pojištěnce k setrvání v ekonomické aktivitě, potažmo navýšit objem příspěvků do systému důchodového pojištění.

26. Namítá-li žalobce, že podmínku potřebné účasti splnil, jelikož jeho samostatná výdělečná činnost nesla znaky činnosti hlavní, pak tato konstrukce ve světle právní úpravy zkrátka neobstojí, neboť žalobci byl přiznán starobní důchod. Namítá-li, že předpoklad účasti variantně splnil i optikou činnosti vykonávané jako vedlejší, neboť rozhodné částky dosáhl (dosahoval), není žalované daná úvaha příliš srozumitelná. V přehledu o příjmech a výdajích za roky 2022, 2023 a 2024, založených ve spisu, žalobce totiž evidentně vykázal daňovou ztrátu. Ve zmíněných listinách přitom svým podpisem jednoznačně i stvrdil, že v udaných letech nedosáhl z výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti stanoveného příjmu pro povinnou účast, a současně se ani nepřihlásil 6 33 Ad 28/2025 k účasti (viz bodech „E. Vedlejší SVČ“). Jestliže žalobce neměl povinnost odvádět pojistné – nezaložila-li mu výdělečná jeho činnost účast na pojištění a k této se nadto nepřihlásil –, nedávalo by příliš smysl, aby mu byl starobní důchod přesto „přepočítán“, tzn. ze zdrojů, průběžného systému i adekvátně zvýšen.

27. Žalovaná má za to, že stávající žalobní výtky pramení z poněkud nepřesného výkladu dotčené úpravy (přisuzovaného naopak žalované), popř. z drobného směšování jednotlivých jejích institutů. Při bezvýjimečné povaze shora odkazovaných pravidel nemohla žalovaná postupovat odlišně. Relevantní skutkový či právní argument způsobilý vyvrátit, případně alespoň znevěrohodnit doposud vyslovené závěry žalobce přitom nepředstavil. Žalovaná tudíž navrhuje, aby soud žalobu coby nedůvodnou zamítnul.

28. V replice ze dne 3. 12. 2025 žalobce uvedl, že žalovaná vychází z příliš zjednodušeného pojetí, že účast na důchodovém pojištění je založena pouze tehdy, pokud osoba aktivně odvádí pojistné jako OSVČ. Takový výklad však žalobce považuje za neúplný a ve svém důsledku diskriminační, protože podle něj nereflektuje situace, kdy samostatná výdělečná činnost formálně i fakticky nadále trvá, byť je po určitou dobu omezena zdravotním stavem.

29. Podle názoru žalobce je smyslem právní úpravy důchodového pojištění podporovat nejen striktní, formálně pojaté odvody OSVČ, ale obecně ekonomickou aktivitu, která přináší společnosti hodnotu a příjmy – ať již v oblasti sociálního zabezpečení, či v jiných oblastech veřejných financí, například v daňové sféře. Žalobce uvádí, že po celou dobu vykonával samostatnou výdělečnou činnost, nadále podával daňová přiznání, odváděl DPH, řádně platil odvody za zaměstnance a hradil také měsíční zálohy. Skutečnost, že byl po část tohoto období práce neschopen, podle něj nemění nic na tom, že činnost OSVČ fakticky ani formálně nepřerušil a podnik nadále fungoval. Pokud by se tedy toto období, kdy činnost žalobce fakticky pokračovala a kdy hradil uvedené odvody, započítala, dosáhl by minimální doby potřebné pro vznik nároku na zvýšení důchodu.

30. Žalobce proto nesouhlasí se závěrem napadeného rozhodnutí, kterým byla doba od 16. 7. 2021 do 31. 12. 2021 a následně roky 2022 a 2023 vyloučeny z hodnocení pro účely zvýšení starobního důchodu. Tvrdí, že vzhledem k výše uvedenému i v těchto obdobích byl fakticky účasten důchodového pojištění, nadále byl osobou samostatně výdělečně činnou a neexistoval žádný právní ani faktický důvod považovat jeho činnost za přerušenou. Podle žalobce nelze jeho účast na pojištění zpochybnit pouhou skutečností, že nemohl po určitou dobu vykonávat některé činnosti osobně; právní úprava OSVČ totiž na rozdíl od pracovněprávních předpisů nezná institut překážek v práci a spojuje trvání činnosti zejména s jejím nepřerušením a existencí podnikatelského oprávnění, nikoli s každodenním výkonem práce.

31. Ve své argumentaci žalobce zdůrazňuje i smysl právní úpravy, která má motivovat poživatelé důchodu k tomu, aby zůstávali ekonomicky aktivní. Pokud podnik nadále funguje, zaměstnává pracovníky a přispívá do veřejných rozpočtů, ať již prostřednictvím daní, odvodů z mezd nebo dalších povinných plateb, je podle žalobce účel zákona naplněn. Jestliže byl žalobce v tomto období formálně i fakticky OSVČ, byť omezen zdravotním stavem, pak není podle něj legitimní tuto dobu z hodnocení vylučovat. 7 33 Ad 28/2025 32. Žalobce má proto za to, že napadené rozhodnutí neodpovídá principům práva sociálního zabezpečení a je podle něj nutné dobu od 16. 7. 2021 do 31. 12. 2021 a následná období roku do účasti na důchodovém pojištění zahrnout, neboť jeho samostatná výdělečná činnost nebyla přerušena, žalobce přispíval do veřejných rozpočtů a jeho podnik nadále fungoval způsobem, který naplňuje smysl a účel právní úpravy.

33. I v případě, že výše uvedená argumentace nebyla správná, žalovaný pomíjí skutečnost, že žalobce po celý rok 2022 platil zálohy pojistného na sociální zabezpečení a následně, téměř po celý rok, byly tyto zálohy hrazeny z prostředků státu, neboť byl žalobce v pracovní neschopnosti. Tato doba by podle názoru žalobce měla být zahrnuta do doby potřebné pro zvýšení důchodu, jak má na mysli ustanovení § 29 odst. 1 a 3 zákona o důchodovém pojištění. Tím by byl překročen limit 360 dnů, který je podmínkou pro zvýšení důchodu o 0,4 % výpočtového základu.

IV. Posouzení věci krajským soudem

34. Krajský soud zjistil, že žaloba byla podána včas, osobou oprávněnou a je přípustná za podmínek ustanovení § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

35. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska měřítek jeho přezkoumatelnosti a zákonnosti. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

36. Předně krajský soud uvádí, že skutkový stav je mezi účastníky nesporný, avšak spor je o jeho právní hodnocení a výklad relevantních souvislostí. Jak vyplývá z dávkového spisu žalobce, žalobci byl rozhodnutím žalované ze dne 26. 10. 2012 přiznán na základě jeho žádosti od 2. 9. 2012 starobní důchod dle ustanovení § 29 ZDP ve výši 11 993 Kč měsíčně. Dále bylo rozhodnuto o tom, že žalobci náleží doplatek na starobním důchodu ode dne 23. 11. 2018.

37. Jak dále vyplývá ze spisové dokumentace, žalobce dne 21. 11. 2023 uplatnil žádost o zvýšení starobního důchodu dle § 34 odst. 4 ZDP za dobu výdělečné činnosti vykonávané současně s pobíráním starobního důchodu vypláceného v plné výši, a to ode dne splnění podmínek uvedeného ustanovení. Na základě této žádosti bylo vydáno rozhodnutí ze dne 22. 5. 2024, č.j. R-22.5.2024-424/500 302 140, kterým byl účastníku řízení zvýšen starobní důchod podle ustanovení § 34 odst. 4 a ustanovení § 56 odst. 1 písm. e) ve spojení s písm. b) ZDP v postupných zvýšeních za dobu výkonu výdělečné činnosti od 2. 9. 2012 do 15. 7. 2021.

38. Dne 16. 6. 2025 uplatnil žalobce další žádost o zvýšení starobního důchodu dle § 34 odst. 4 ZDP za dobu výdělečné činnosti vykonávané současně s pobíráním starobního důchodu vypláceného v plné výši, a to ode dne splnění podmínek uvedeného ustanovení. Žalobce si podal předmětnou žádost o zvýšení starobního důchodu v souvislosti s výkonem výdělečné činnosti dne 18. 6. 2025. K tomu připojil přehledy o příjmech a výdajích OSVČ za rok 2022-2024. Z nich vyplývá, že žalobce vykonával vedlejší samostatnou výdělečnou činnost po celé toto období bez přetržky. V roce 2022 žalobce vykázal daňový základ -56205. v roce 2023 daňový základ -22895 Kč a v roce 2024 daňový základ -30064. Z interní komunikace pracovníků žalované s ÚSSZ pro Kraj Vysočina, Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se podává, že naposledy byl účasten důchodového pojištění v roce 2021. Následně byl v dočasné pracovní neschopnosti od 8 33 Ad 28/2025 8. 12. 2022 do 20. 11. 2023. V letech 2022 – 2024 byl veden jako vedlejší OSVČ (poživatel starobního důchodu), přičemž jeho činnost nezakládala účast na důchodovém pojištění OSVČ. Žalovaná si vyžádala od ÚSSZ přehled rozhodných částek pro založení účasti na důchodovém pojištění OSVČ, které činily v roce 2022 93387 Kč, v roce 2023 96 777Kč a v roce 2024 105 520 Kč. Následně bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, proti němuž žalobce podal námitky.

39. Krajský soud vycházel při posouzení věci z platné a účinné právní úpravy ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). IV.A Nezhodnocení doby dočasné pracovní neschopnosti jako výdělečné činnosti 40. Podle ustanovení § 34 odst. 4 ZDP platí, že „výše procentní výměry starobního důchodu stanovená podle odstavce 1 se zvyšuje pojištěnci, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle § 29 odst. 1 nebo § 29 odst. 3 písm. a) a po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a pobíral přitom starobní důchod ve výši poloviny podle § 37 odst. 1, za každých 180 kalendářních dnů této výdělečné činnosti o 1,5 % výpočtového základu. Ustanovení odstavce 3 věty třetí platí zde obdobně.“ 41. Podle § 34 odst. 3 ZDP platí, že „výše procentní výměry starobního důchodu stanovená podle odstavce 1 se zvyšuje pojištěnci, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle § 29 odst. 1 nebo § 29 odst. 3 písm. a) a po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a nepobíral přitom starobní důchod ani invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, za každých 90 kalendářních dnů této výdělečné činnosti o 1,5 % výpočtového základu. Doba kratší než 90 kalendářních dnů, která nebyla zhodnocena podle předchozí věty jako doba pojištění, se přičte k době pojištění získané do vzniku nároku na starobní důchod, pokud se tak získá celý rok doby pojištění, a to v rozsahu potřebném pro toto přičtení; na žádost pojištěnce se procentní výměra starobního důchodu nezvýší podle věty první a doba výdělečné činnosti uvedená ve větě první se přičte k době pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod, a to v rozsahu uvedeném v žádosti pojištěnce. Za výkon výdělečné činnosti se pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu nepovažují doby pracovního volna bez náhrady příjmu a neomluvené nepřítomnosti v práci a doby uvedené v § 16 odst. 4 větě třetí písm. a).“ 42. Podle § 16 odst. 4 věty třetí písm. a) ZDP platí, že „vyloučenými dobami jsou po 31. prosinci 1995, pokud se nekryjí s dobou účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. e), dobou pojištění, v níž měl pojištěnec příjmy, které se zahrnují do vyměřovacího základu, dobou pojištění podle § 11 odst. 1 písm. b), nebo dobou, za kterou náležely náhrady uvedené v odstavci 3 větě čtvrté, doby a) dočasné pracovní neschopnosti, kterou si pojištěnec nezpůsobil úmyslně, pokud dočasná pracovní neschopnost vznikla nejpozději v poslední den ochranné lhůty podle zvláštního právního předpisu5e), doby karantény nařízené podle zvláštního právního předpisu5f), doby, po kterou trvala potřeba ošetřování nebo péče o dítě ve věku do 10 let nebo ošetřování jiné fyzické osoby podle zvláštního právního předpisu5e), nejde-li o osoby, které nemají nárok na ošetřovné, nejvýše však v rozsahu prvních 9 kalendářních dnů potřeby ošetřování nebo péče, popřípadě prvních 16 kalendářních dnů, jde-li o osamělého zaměstnance, který má v péči aspoň jedno dítě ve věku do 16 let, které neukončilo povinnou školní docházku, doby, po kterou trvala potřeba poskytování dlouhodobé péče podle zvláštního právního předpisu5e), nejde-li o osoby, které nemají nárok na dlouhodobé ošetřovné, doby, po kterou trvala podpůrčí doba u dávky otcovské poporodní péče podle 9 33 Ad 28/2025 zvláštního právního předpisu5e), a doby před porodem, po kterou nebyla vykonávána výdělečná činnost z důvodu těhotenství, nejdříve však od začátku osmého týdne před očekávaným dnem porodu do dne, který bezprostředně předcházel dni porodu.“ 43. K výkladu tohoto institutu krajský soud uvádí, že zvýšení procentní výměry na základě ustanovení § 34 odst. 4 ZDP se aplikuje na starobní důchod pojištěnce, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle § 29 odst. 1 nebo 3 zákona a po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a pobíral přitom starobní důchod v plné výši. Za každých 360 kalendářních dnů této výdělečné činnosti se mu důchod zvyšuje o 0,4 % výpočtového základu. Z uvedeného vyplývá, že míra zvýšení výpočtového základu (0,4 % za 360 dnů výkonu výdělečné činností) je pro všechny pracující důchodce totožná a výsledná výše starobního důchodu se odlišuje pouze v závislosti na původně vyměřeném výpočtovém základu. Na samotný princip navýšení výpočtového základu podle § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění nelze nahlížet jako na diskriminační, neboť citované ustanovení vymezené skupině osob – pracujícím důchodcům – přiznává za stejných podmínek nárok na shodné (procentuální) navýšení výpočtového základu (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2013, č.j. 3 Ads 129/2012 – 26).

44. K namítané ústavní dimenzi problému krajský soud rovněž poukazuje na tentýž rozsudek Nejvyššího správního soudu, v němž NSS shledal, že článek 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantuje všem účastníkům důchodového pojištění pouze přiměřené hmotné zabezpečení, z něhož nevyplývá povinnost státu přiznat navýšení starobního důchodu přesně odpovídající příspěvkům pojistného, které vložil do systému sociálního zabezpečení. Krajský soud zdůrazňuje, že tento institut nemá charakter „jádra“ práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, neboť se nedotýká samotného vzniku nároku na tuto dávku. Jde o zhodnocení dob pojištění docílených až po vzniku nároku na starobní důchod, které by – teoreticky – stát vůbec nemusel nijak hodnotit. Pokud tak zákonodárce přesto učinil, a to z důvodů motivace poživatelů starobních důchodů k další výdělečné činnosti, z níž budou odvádět daně a pojistné, jde o jistou bonifikaci ze strany státu, která má svá pravidla stanovená zákonem (čl. 30 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny).

45. Dále je třeba uvést, že předmětná právní úprava není diskriminační ani ratione personae, neboť se vztahuje na zaměstnance i osoby samostatně výdělečně činné (srov. dikci „pojištěnec“ a „výdělečná činnost“). Vymezení výkonu výdělečné činnosti je však provedeno autonomně citovanou negativní legální definicí, která prostřednictvím odkazu inkorporuje také doby dočasné pracovní neschopnosti uvedené v § 16 odst. 4 větě třetí písm. a) ZDP. Nelze tedy vycházet z jiných pojetí pojmu výdělečná činnost než právě z tohoto užšího vymezení, které prostě doby pracovní neschopnosti (které jsou jinak náhradní dobou pojištění vyloučenou pro výpočet důchodové dávky) nezahrnují do rozsahu tohoto pojmu (srov. obdobně Lang, R., Pelikánová, H. § 34. In. Lang, R., Voříšek, V., Pelikánová, H., Pikorová, G., Holečková, R. Zákon o důchodovém pojištění. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2024. Důvodem je zjevně systematicko-teleologická vazba na úpravu nemocenského pojištění, neboť v této době pojištěnci obvykle svědčí nárok na náhradu mzdy anebo nemocenské, takže požívá v této době plnění ze systému nemocenského pojištění. Z uvedených důvodů krajský 10 33 Ad 28/2025 soud nepovažoval za nutné předložit věc k posouzení ústavnosti aplikované právní úpravy ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR.

46. Ze správního spisu jednoznačně plyne, že žalobce byl v dočasné pracovní neschopnosti od 8. 12. 2022 do 20. 11. 2023. Stricto sensu v této době žalobce neměl vykonávat svou samostatnou výdělečnou činnost advokáta osobně, ale samozřejmě bylo možné, aby svou činnost delegoval na své zaměstnance, spolupracující advokáty, koncipienty apod. Skutečný výkon výdělečné činnosti v rámci podniku (advokátní kanceláře) žalobce tu ovšem nemá v otázce podmínek pro zvýšení důchodu žádnou relevanci. Jde totiž – jak už soud zdůraznil výše – o sémanticky i teleologicky autonomní koncept, který je vymezen přísně pro účely rozhodování o zvýšení důchodu. Krajský soud tedy nesdílí výklad žalobce, že po celou dobu včetně doby pracovní neschopnosti (kterou nerozporuje) vykonával výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení § 34 odst. 3 a 4 ZDP.

47. Krajský soud konstatuje, že výklad relevantní právní úpravy provedený žalovanou v napadeném rozhodnutí zcela správný a žalobní námitky v tomto směru za nedůvodné. IV.B Doby výkonu samostatné výdělečné činnosti v letech 2022 – 2024 48. Pokud žalobce dále tvrdil, že mu jako výkon výdělečné činnosti měly být započteny doby výkonu samostatné výdělečné činnosti v letech 2022 – 2024, krajský soud uvádí následující.

49. V první řadě krajský soud zásadně odmítá výklad žalobce, že by na něho bylo možno nahlížet jako na OSVČ, jejíž činnost se považuje za hlavní. To je v zákoně [§ 9 odst. 6 písm. b) ZDP] jednoznačně vyloučeno, neboť žalobci byl přiznán starobní důchod (o jehož zvýšení za další odpracované doby tu právě jde). Na žalobce tedy bylo třeba nahlížet jako na OSVČ s vedlejší činností. Tak to konec konců i on sám vykazoval v přehledech o příjmech a výdajích OSVČ za roky 2022, 2023 a 2024, kde uváděl, že celý rok vykonával pouze vedlejší samostatnou výdělečnou činnost.

50. Podle § 10 odst. 2 ZDP platí, že „osoba samostatně výdělečně činná je v kalendářním roce účastna pojištění po dobu, po kterou vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud její příjem z vedlejší samostatné výdělečné činnosti dosáhl v kalendářním roce aspoň rozhodné částky; rozhodná částka činí 2,4násobek částky, která se stanoví jako součin všeobecného vyměřovacího základu (§ 17 odst. 2) za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, za který se posuzuje účast na pojištění, a přepočítacího koeficientu (§ 17 odst. 4) pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. Za výkon samostatné výdělečné činnosti a vedlejší samostatné výdělečné činnosti se pro účely stanovení příjmu podle věty druhé nepovažuje kalendářní měsíc, v němž po celý měsíc osoba samostatně výdělečně činná měla nárok na výplatu nemocenského, peněžité pomoci v mateřství nebo dlouhodobého ošetřovného jako osoba samostatně výdělečně činná; za období nároku na výplatu nemocenského se přitom považuje též období prvních 14 kalendářních dnů a v období od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2013 prvních 21 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti (karantény), za které se nemocenské osobám samostatně výdělečně činným nevyplácí. Za příjem ze samostatné výdělečné činnosti se pro účely tohoto zákona považuje daňový základ osoby samostatně výdělečně činné určený podle zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Rozhodná částka se zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru.“ 11 33 Ad 28/2025 51. Podle ustanovení § 5b zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, platí, že „vyměřovacím základem osoby samostatně výdělečně činné pro pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je částka určená touto osobou, která činí nejméně 50 % daňového základu před rokem 2024 a od roku 2024 55 % daňového základu; daňovým základem se pro účely tohoto zákona rozumí dílčí základ daně z příjmů ze samostatné činnosti podle zákona o daních z příjmů, které jsou nebo by byly, pokud by podléhaly zdanění v České republice, předmětem daně z příjmů fyzických osob.“ 52. Krajský soud uvádí, že žalovaná evidentně (vzhledem přehledy o příjmech a výdajích OSVČ za rok 2022-2024) pracovala se správnými údaji, které sám žalobce vykázal jako své základy daně ve zdaňovacích obdobích 2022, 2023 a 2024. Tyto základy nedosáhly výše rozhodné částky ve smyslu § 10 odst. 2 ZDP (v roce 2022 částky 93387 Kč, v roce 2023 částky 96 777Kč a v roce 2024 částky 105 520 Kč). Žalobce určení rozhodných částek jako kritéria pro určení, zda byl či nebyl účasten důchodového pojištění, nerozporoval; a stejně tak ani nerozporoval jejich výši. V tomto ohledu je tedy rovněž úsudek žalované správný, neboť dle kritéria rozhodného příjmu prostě žalobce podmínky pro účast na důchodovém pojištění nesplnil.

53. Krajský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 Ads 81/2008-43, v němž tento soud judikoval, že „osoba samostatně výdělečně činná není automaticky, podniká-li, důchodově pojištěna, nýbrž musí buď dosáhnout určitého příjmu (§ 10 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) nebo se musí dobrovolně k účasti na důchodovém pojištění přihlásit. V obou případech jí vzniká povinnost platit pojistné. Zaplacením pojistného si založí nárok na zhodnocení zaplacené doby pro účely vzniku a výpočtu důchodové dávky [§ 11 odst. 1 písm. a) téhož zákona].“ 54. Za situace, kdy žalobce nesplnil kritérium rozhodného příjmu podle § 10 odst. 1 a 2 ZDP, by mu mohla účast na důchodovém pojištění v inkriminovaném období vzniknout pouze podáním přihlášky k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění. Žalobce však netvrdí, že přihlášku k dobrovolné účasti podal, naopak sám přiznává, že zaplacené zálohy na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti mu byly vráceny, neboť nedosáhl kritéria rozhodného příjmu. O tom také dostatečně svědčí předložené přehledy o příjmech a výdajích OSVČ za roky 2022, 2023 a 2024, kde je v oddílu E, který se týká přihlášení k účasti na dobrovolném pojištění, zatrženo „NE“.

55. Žalobce tedy nesplnil ani jeden ze způsobů vzniku účasti na důchodovém pojištění, protože v inkriminovaných obdobích let 2022, 2023 a 2024 nedosáhl příjmu přesahujících rozhodné částky a ani nepodal přihlášku k účasti v důchodovém pojištění.

56. Z uvedených důvodů napadené rozhodnutí v přezkumu obstálo a krajský soud neshledal jeho nepřezkoumatelnost ani nezákonnost (§ 78 s. ř. s.).

V. Závěr a náhrada nákladů řízení

57. Jelikož žaloba nebyla důvodná, krajský soud ji zamítl ve smyslu § 78 odst. 7 s.ř.s. 12 33 Ad 28/2025 58. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch ve věci, takže nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované nelze přiznat náhradu nákladů řízení ze zákona. Proto krajský soud rozhodl o tom, že právo na náhradu nákladů řízení nenáleží žádnému z účastníků.ve výroku II tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 26. června 2026 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r. samosoudce