33 Ad 31/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: V. A., nar. ………., bytem …………………………, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2015, č.j. 300 129 454/315-JS, ve věci příplatku k důchodu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2015, č.j. 300 129 454/315-JS s e z r u š u j e.

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 31. 10. 2015 brojil žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2015, č.j. 300 129 454/315-JS (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla námitky proti svému rozhodnutí ze dne 19. 6. 2013, č.j. 300 129 454 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Žalovaná tímto rozhodnutím rozhodla o žádosti žalobce ze dne 12. 2. 2013 o přepočet příplatku k důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo podle ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení § 68 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) a dále § 95 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995 rozhodnuto o tom, že se starobní důchod žalobce zvyšuje ode dne 18. 4. 1991 na 2983 Kč měsíčně. Dále bylo žalovanou rozhodnuto o jednotlivých valorizacích důchodu v jednotlivých obdobích v letech 1991 až 2013. Dále žalovaná rozhodla o tom, že na žádost žalobce ze dne 12. 2. 2013 se přiznává ode dne 18. 4. 1991 příplatek ke starobnímu důchodu žalobce i za jednotlivé dny služby v PTP nečinící celý měsíc. Žalovaná konkrétně uvedla, že služba v PTP konaná od 1. 10. 1951 do 10. 1. 1954 činila v době od 1. 10. 1951 do 31. 12. 1953 dvacet sedm celých měsíců, v době od 1. 1. 1954 do 10. 1. 1954 činila 10 dnů (tzn. 10/31, tj. 0,32 měsíce). Výše příplatku za 27,32 měsíců činí 410 Kč (27,32 x 15 Kč). Ode dne 18. 4. 1991 tedy výše starobního důchodu zvýšeného o příplatek k důchodu i za jednotlivé dny služby v PTP činí 2983 Kč měsíčně. Žalobci náležel doplatek starobního důchodu za období od 18. 4. 1991 ve výši rozdílu starobního důchodu, jehož výše byla stanovena včetně příplatku k důchodu poskytnutého za dobu celých měsíců služby v PTP a výše starobního důchodu uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí. II. Průběh řízení Ze správního spisu vedeného v této věci a ze své úřední činnosti krajský soud zjistil, že řízení v této věci probíhalo následovně. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí námitky, ve kterých uvedl, že výpočet výše příplatku je chybný. Podle jeho názoru se celkový počet dnů, tj. 833 dnů, měl vydělit číslem 30, a za zbylých 23 dnů mu měla být poskytnuta alikvotní část. Celková doba služby tak byla 27,77 měsíce. Při částce 15 Kč za měsíc měl tedy příplatek činit po zaokrouhlení 417 Kč, a nikoliv 410 Kč. Žalovaná o námitkách rozhodla rozhodnutím ze dne 26. 8. 2013, č. j. 300 129 454/315-LT (dále jen „prvotní rozhodnutí o námitkách“), jímž námitky zamítla a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. V odůvodnění uvedla, že postup výpočtu příplatku k důchodu navrhovaný žalobcem v námitkách se neslučuje s postupem uvedeným v metodickém pokynu žalované č.j. 071-5000-4.6.1993, podle něhož počet kalendářních měsíců této služby se vydělí třiceti a za každých třicet dnů náleží příplatek ve výši 15 Kč. Následně začala žalovaná přepočítávat dobu služby u PTP na deniny. Doba služby u PTP v případě žalobce činila v době od 1. 10. 1951 do 31. 12. 1953 počet 27 měsíců. V době od 1. 1. 1954 do 10. 1. 1954 činila doba služby u PTP v případě žalobce 10 dnů (10/31), tj. 0,32 měsíce. Výše příplatku za účelem zmírnění křivd způsobených osobám uvedeným v § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. činí v případě žalobce za 27,32 měsíců částku 410 Kč (27,32 x 15 Kč). Proti prvotnímu rozhodnutí o námitkách žalobce podal žalobu, o níž krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 34 Ad 41/2013 – 41 (dále jen „prvotní zrušující rozsudek“), kterým toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení žalované. Ta proti prvotnímu zrušujícímu rozsudku podala kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č.j. 7 Ads 182/2015 – 46, kterým tento rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého zrušujícího rozsudku vyslovil tento právní názor: „Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se stěžovatelkou, že krajský soud nesprávně vyložil ust. § 24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud účastník řízení vykonával službu ve VTNP v období od 1. 10. 1951 do 10. 1. 1954, pak je nejprve nutné z tohoto období vyčlenit počet celých běžných měsíců služby, tj. v daném případě 27 měsíců. Za každý tento měsíc náležel účastníkovi řízení příplatek k důchodu ve výši 15 Kč. Za zbývající období od 1. 1. 1954 do 10. 1. 1954, tj. celkem za 10 dnů, byla stěžovatelka povinna poskytnout účastníkovi řízení alikvotní část z uvedené měsíční částky, což také učinila. Stěžovatelka tedy postupovala v souladu se zákonem a skutečnost, že v určitém období aplikovala jinou metodiku, kterou následně interním předpisem změnila, na zákonnosti postupu v dané věci nic nemění.“ Na základě uvedeného krajský soud v dalším řízení převzal uvedený závazný právní názor a žalobu proti prvotnímu rozhodnutí o námitkách zamítl rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č.j. 34 Ad 41/2013- 68. Ústavní stížnost proti oběma rozsudkům podanou žalobcem pak Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 11. 2016, č.j. IV. ÚS 941/16. Nicméně žalovaná se po zrušení prvotního napadeného rozhodnutí krajským soudem nespokojila s podáním kasační stížnosti a považovala za nutné o námitkách žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o předmětné kasační stížnosti sama znovu rozhodnout, avšak nikoliv ve shodě s právním názorem krajského soudu vyjádřeným v prvotním zrušujícím rozsudku. Žalovaná tak opětovně rozhodla o zamítnutí námitek rozhodnutím ze dne 14. 10. 2015, č.j. 300 129 454/315-JS, které je napadeným rozhodnutím v tomto soudním řízení o žalobě. III.Napadené rozhodnutí V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná zejm. uvedla, že se bude zabývat jen namítaným výpočtem příplatku podle ustanovení § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Poukázala na dikci tohoto zákona, podle něhož se osobám uvedeným v ustanovení § 18 odst. 1 poskytuje příplatek 15 Kč za každý měsíc této služby. K dané problematice výpočtu příplatku uvedla, že díky žalobám právního zástupce žalobce došlo ke změně způsobu výpočtu příplatku k důchodům, pročež je žalovaná přiznává nejen za celé měsíce, ale i za jednotlivé dny (tzv. deniny) podle zákona o soudní rehabilitaci i podle zákona č. 261/2001 Sb. Za tím účelem žalovaná vytvořila metodiku (nový výklad), který vycházel z právního názoru právního zástupce žalobce a s nímž vyslovilo souhlas i Ministerstvo práce a sociálních věcí. Žalovaná tak postupuje jednotně při stanovování příplatků k důchodům podle jednotlivých zákonů, a to tak, že nejprve stanoví celkový počet běžných měsíců věznění či služby, a poté zbývající jednotlivé dny (tzv. deniny) vyjádří zlomkem, kde v čitateli je alikvotní část nad dobu ukončených měsíců, a ve jmenovateli je počet kalendářních dnů připadajících na konkrétní kalendářní měsíc. Tato metoda byla aplikována i v případě žalobce, přičemž výsledkem je po zaokrouhlení suma 410 Kč měsíčně, o kterou byl zvýšen ode dne 18. 4. 1991 jeho starobní důchod na celkovou částku ve výši 2983 Kč měsíčně. Pokud žalobce požaduje, aby na výpočet příplatku k důchodu žalovaná aplikovala Metodický pokyn ze dne 4. 6. 1993, č.j. 071-5000-4. 6. 1993, žalovaná uvedla, že tento pokyn byl již nahrazen pokynem „Stanovení výše příplatku k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“ ze dne 9. 6. 2011, přičemž podle této metodiky postupuje konzistentně od poloviny roku 2011 a postupovala podle ní i v případě žalobce. Postup žalobce tedy žalovaná vyhodnotila jako snahu o další změnu výkladu způsobu výpočtu příplatků k důchodům součtem dnů doby věznění či pobytu v táborech nucených prací a jejich vynásobením výší příspěvku dle příslušného odškodňovacího zákona. Žalovaná takový postup nemůže akceptovat. Z uvedených důvodů žalovaná odmítla realizovat prvotní zrušující rozsudek a rozhodla se vyčkat do ukončení řízení o kasační stížnosti. IV.Žaloba a vyjádření žalované Žalobce opřel svou žalobu proti napadenému rozhodnutí, kterým byly opětovně zamítnuty jeho námitky proti prvostupňovému rozhodnutí, o následující důvody. Uvedl, že podává žalobu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaná vědomě nerespektovala závazný právní názor obsažený v prvotním zrušujícím rozsudku, a to navzdory tomu, že Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Žalobce se odkázal na zrušující důvody prvotního zrušujícího rozsudku krajského soudu a navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalované k novému projednání. Zároveň požádal o přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k podané žalobě ze dne 8. 12. 2015 uvedla, že podle jejího názoru lze za určitých okolností porušit ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. a nerespektovat závazný právní názor krajského soudu. Jinak by žalovaná neměla možnost vydat ve věci zákonné rozhodnutí, neboť v případě vydání tzv. realizačního rozhodnutí by se dopustila nezákonného postupu. Nicméně žalovaná připouští, že rozhodující slovo ve věci bude mít Nejvyšší správní soud ve věci vedené pod sp. zn. 7 Ads 182/2015. Z uvedených důvodů ponechala žalovaná rozhodnutí na úvaze soudu. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v prvé řadě shledal, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu aktivně legitimovanou a že jsou dány všechny podmínky řízení ve smyslu § 65 a násl. s.ř.s. O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žádný z účastníků ve stanovené lhůtě neprojevil svůj nesouhlas s tímto postupem. Krajský soud navíc neshledal nařízení jednání v posuzované věci za potřebné. Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d) a odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Po důkladném posouzení věci krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a napadené rozhodnutí je třeba zrušit, byť ze zcela jiných důvodů, než které žalobce v tomto řízení uplatnil. Krajský soud v prvé řadě považuje za zcela nesporné, že v důsledku postupu žalované v námitkovém řízení po vydání prvotního zrušujícího rozsudku krajského soudu v této věci došlo k vydání nového rozhodnutí o námitkách (tzn. nyní napadeného rozhodnutí) ještě předtím, než bylo vydáno rozhodnutí o kasační stížnosti žalované proti prvotnímu zrušujícímu rozsudku. Takový postup je v důsledku koncepce soudního řízení správního jako přezkumu pravomocných správních rozhodnutí s výjimečným suspenzívním účinkem (který v předmětné věci nebyl přiznán) formálně správný, nicméně materiálně ho v posuzované věci lze považovat za poněkud zbytečný za situace, kdy žalovaná nebyla ztotožněna se závěry krajského soudu v prvotním zrušujícím rozsudku a nehodlala se jím při vydání nového rozhodnutí řídit. V důsledku tohoto postupu pak došlo k vydání druhého zamítavého rozhodnutí o týchž námitkách žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí o žádosti o přepočet příplatku k důchodu, a následně též k podání žaloby proti tomuto druhému zamítavého rozhodnutí. V mezičase byl ovšem právní spor mezi účastníky závazně vyřešen na půdorysu přezkumu prvotního rozhodnutí o námitkách, a to závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, č.j. 7 Ads 182/2015 – 46, kterým byl obsahově potvrzen postup žalované při vydání prvotního rozhodnutí o námitkách jako správný. Jelikož v nyní napadeném rozhodnutí si žalovaná podržela svůj předchozí právní názor a opětovně na základě něho námitky žalobce zamítla, je třeba i na její druhotné rozhodnutí o námitkách žalobce považovat za zákonné a správné, a to i přesto, že se při vydání nového rozhodnutí neřídila závazným právním názorem krajského soudu obsaženým v rozsudku ze dne 31. 3. 2015, č. j. 34 Ad 41/2013 – 41 a porušila tak ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s.. Krajský soud tedy v plném rozsahu odkazuje na právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v citovaném rozsudku a uzavírá, že žalobci nelze v jeho žalobních námitkách přisvědčit a nejsou důvodné. Krajský soud však musel vyřešit otázku existence dvou rozhodnutí vydaných v jednom a tomtéž námitkovém řízení před žalovanou. Platnost a účinky prvotního rozhodnutí o námitkách byly obnoveny spolu s právní mocí zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu a následně potvrzeny zamítnutím žaloby krajským soudem v rozsudku ze dne 28. 1. 2016, č.j. 34 Ad 41/2013- 68. Napadené rozhodnutí o námitkách, které nabylo právní moci dne 15. 10. 2015, je až druhým rozhodnutím v pořadí, které z aposteriorního pohledu již nemohlo způsobit pravomocné ukončení námitkového řízení, které bylo pravomocně skončeno prvotním rozhodnutím o námitkách. O této situaci se v judikatuře správních soudů běžně hovoří jako o tzv. obživnutí správního rozhodnutí či duplicitě správních rozhodnutí. Judikatura správních soudů není v otázce řešení situace duplicitních správních rozhodnutí v téže právní věci zcela konstantní, nicméně lze z ní dovodit klíčové zásady pro posouzení této situace. V první řadě je třeba podtrhnout význam principu non bis in idem (resp. v rovině správního řízení zásada věci rozhodnuté – res administrata). Tato obecná právní zásada platí i v řízení před správními orgány; lze jí dovodit z principu materiální právní moci. Ten v sobě zahrnuje i nezměnitelnost rozhodnutí, tj. nenarušitelnost vzniklých, změněných nebo zaniklých hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností. To platí bez ohledu na to, zda procesní předpis zákaz dvojího projednání téže věci explicitně stanoví (např. § 159 odst. 3 o. s. ř.), nebo nikoli. Uvedená zásada je jedním ze základních principů rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob jak soudy, tak i správními orgány, a bylo by možné se od ní odchýlit jen v případě, že by to stanovil výslovně zákon (pokud by taková právní úprava byla ústavně konformní). Podle ustanovení § 48 odst. 2 správního řádu platí, že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou, přičemž krajský soud má za to, že jde o výslovnou úpravu odpovídající v teorii i soudní praxi nezpochybňovanému principu ne bis in idem (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8.12.2005 čj. 2 Afs 206/2004-65, přístupný na www.nssoud.cz). Jakkoliv je třeba připomenout, že negativní rozhodnutí obecně nevyvolává překážku věci rozhodnuté v tom smyslu, že by nebylo možno v téže věci vydat nové pozitivní rozhodnutí (viz k tomu kupř. Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F. a Marek, D. Správní řád. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2015, s. 257), má krajský soud za to, že v dané věci prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobcově žádosti ze dne 12. 2. 2013 o přepočet příplatku k důchodu vyhověno a příplatek k důchodu mu byl přepočten a přiznán v měsíční výši 410 Kč, tzn. bylo mu ve smyslu citovaného ustanovení § 48 odst. 2 správního řádu přiznáno právo, jehož přiznání bylo negativním rozhodnutím o námitkách pouze potvrzeno. Krajský soud má dále za to, že námitkové řízení ve smyslu relevantních ustanovení zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“). Pro tento typ řízení se rovněž používá subsidiárně správní řád, a to vyjma zákonem stanovených případů (§ 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb.). Ze zvláštní úpravy námitkového řízení vyplývá, že i rozhodnutí o námitkách (podobně jako rozhodnutí o odvolání či o rozkladu) je koncipováno jako rozhodnutí konečné, proti němuž již dále nelze podat ani námitky, ani odvolání či rozklad. Právní moc rozhodnutí o námitkách nastává dnem oznámení rozhodnutí účastníkům řízení (§ 88a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.). Prvotní rozhodnutí o námitkách nabylo právní moci oznámením žalobci jako jedinému účastníku řízení na základě doručení do vlastních rukou ke dni 29. 8. 2013. Jelikož prvotní rozhodnutí o námitkách bylo pravomocně zrušeno prvotním zrušujícím rozsudkem krajského soudu, který pak byl následně pravomocně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, č.j. 7 Ads 182/2015 – 46, je třeba na toto rozhodnutí ze současné perspektivy pohlížet tak, jakoby svou právní moc a jiné účinky nikdy nepozbylo. Jak bylo výše zdůvodněno, ze zásady non bis in idem vyplývá nepřípustnost více pravomocných rozhodnutí v téže věci (jejich existence by byla v rozporu s principem právní jistoty). Vzhledem ke shora popsané situaci, která nastala v průběhu řízení před správním soudem, kdy zde existuje dříve vydané pravomocné rozhodnutí žalované v téže věci, soudu nezbylo než napadené rozhodnutí bez dalšího, tj. bez ohledu na vznesené žalobní námitky, zrušit pro vadu řízení spočívající v porušení zásady non bis in idem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Obdobně se k řešení tohoto problému postavil – byť v typově poněkud odlišných případech (správní trestání) – i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 3. 2009, 6 As 44/2008 - 6, případně též v rozsudku ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77 (oba přístupné na www.nssoud.cz). VI.Závěr a náhrada nákladů řízení Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí bez ohledu na žalobní námitky, které důvodné nebyly, a nevrátil věc žalované k dalšímu řízení, neboť námitkové řízení v dané věci je třeba vzhledem k uvedenému považovat za pravomocně skončené (výrok I. tohoto rozsudku). O náhradě nákladů řízení krajský soud uvážil následovně. Žalobce sice dosáhl na základě své žaloby zrušení napadeného rozhodnutí, nicméně nezískal v důsledku toho pro sebe úspěch ve věci, neboť jeho námitky byly shledány jako zcela nedůvodné. Materiálního úspěchu ve věci tedy žalobce nedosáhl, a proto by bylo nespravedlivé a z hlediska okolností případu nepřiměřené, aby mu krajský soud přiznal požadovanou náhradu nákladů řízení, která by se sestávala z náhrady právního zastoupení. Krajský soud navíc poukazuje na skutečnost, že žalobce sám je právnicky vzdělán a v obdobném typu věcí nevystupuje před soudem poprvé, takže je otázkou, zda jím vynaložené náklady na právní zastoupení v této věci lze považovat za účelně vynaložené. V souhrnu krajský soud neshledal návrh na přiznání náhrady nákladů tohoto řízení ze strany žalobce jako opodstatněný, a proto dospěl ve smyslu ustanovení § 60 odst. 7 s.ř.s. k závěru, že náhrada nákladů žalobci z důvodu zvláštního zřetele hodných nenáleží. Žalovaná nebyla v řízení úspěšná a nemá právo na náhradu nákladů řízení ex lege (§ 60 odst. 2 s.ř.s.). Proto rozhodl o tom, že se náhrada nákladů účastníkům nepřiznává, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 26. ledna 2017 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová