33 Az 28/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: I. D. státní příslušnost X zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2025, č. j. OAM-1592/ZA-ZA11-K01-2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou k Městskému soudu v Praze, který následně věc postoupil k projednání a rozhodnutí místně příslušnému Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“), se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2025, č. j. OAM-1592/ZA-ZA11-K01-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž mu žalovaný v ČR neudělil mezinárodní ochranu dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“).

II. Napadené rozhodnutí

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul podstatné informace sdělené žalobcem v průběhu řízení o mezinárodní ochraně. Bylo objasněno, že tvrzenými důvody podání azylové žádosti žalobce je obava ze zadržení v případě návratu do Tádžikistánu z důvodu členství žalobce v Tádžické straně renesance islámu (dále jen „IRPT“) poté, co byl účastníkem fyzické potyčky.

3. Po porovnání informací o zemi původu s tvrzeními žalobce zhodnotil žalovaný azylový příběh žalobce jako nevěrohodný, a to jak v rozsahu jím uváděného členství v politické straně IRPT, tak ohledně tvrzených problémů, které měl v této souvislosti ve vlasti mít. Žalovaný argumentoval tím, že žalobce nebyl schopen ve své výpovědi uvést prakticky žádné konkrétní informace vztahující se k politické straně IRPT, jíž měl být členem. Nejenže nebyl schopen uvést jméno stranického lídra, za něhož měl v minulosti agitovat a sbírat pro něj podpisy, ale nedokázal ani blíže popsat znak či vlajku strany IRPT. Současně nebyl schopen vysvětlit, zda příslušná strana zaznamenala za dobu svého působení nějaké volební úspěchy, resp. zda byla součástí tádžického parlamentu, příp. kdy a za jakých okolností svou činnost v parlamentu ukončila. Dokonce žalobce nedokázal uvést ani to, kdy se on sám stal členem strany IRPT.

4. Za zásadní z hlediska nevěrohodnosti žalobce pak žalovaný považoval jeho tvrzení, že tádžický prezident měl v roce 2020 všem členům strany IRPT odpustit a udělit jim hromadnou milost. Tato skutečnost je v naprostém rozporu s obsahem zpráv o zemi původu, jež hovoří o nepřetržitém a soustavném represivním násilí vůči členům strany IRPT, a to i po tomto datu.

5. Žalovaný je toho názoru, že pokud by tádžické státní orgány nabyly přesvědčení, že je žalobce jakkoliv spojen s politickou stranou IRPT či jiným nábožensko-politickým subjektem, který by pro tamější režim představoval hrozbu, přistoupil by vůči jeho osobě k razantnějším opatřením a mnohem dříve, nikoliv až po údajné rvačce na podzim 2021. Podle podkladových informací již v roce 2015 došlo k rozsáhlé represivní kampani, v jejímž důsledku byli mnozí členové IRPT zatčeni a další byli nuceni emigrovat do zahraničí. Žalobce však opakovaně svobodně opouštěl území Tádžikistánu, a to i v roce 2022, kdy z vlasti vycestoval na základě platného cestovního dokladu a lotyšského pracovního víza.

6. Konečně nevěrohodně působí taktéž tvrzení žalobce stran trestního stíhání ve vlasti, neboť nejprve uvedl, že proti němu žádné trestní stíhání nikdy zahájeno nebylo. Poté ale tvrdil, že Tádžikistán opustil poté, co mu odjezd „doporučil“ jeho známý policista s tím, že vůči němu právě zahajují trestní stíhání. Poněvadž žalovaný posoudil předkládaný azylový příběh jako celkově nevěrohodný a žalobce vyhodnotil jako typického představitele pracovní migrace z Tádžikistánu, napadeným rozhodnutím mu azyl ani doplňkovou ochranu neudělil.

III. Žaloba

7. Žalobce má napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné. Je přesvědčen, že jím uváděné skutečnosti svědčí pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Namítal, že o mezinárodní ochranu v ČR žádal proto, že mu v Tádžikistánu hrozí pronásledování a trest odnětí svobody za členství v nábožensky orientované a značně konzervativní politické straně IRPT, jejímž členem je cca již od roku 2008. V souvislosti s uplatňováním politických názorů se navíc žalobce v minulosti dostal do konfliktu s osobou, již straní místní policie. Když posléze zjistil, že jej ve vlasti policie hledá, Tádžikistán opustil a přesídlil do ČR.

8. Žalobce ve správním řízení opakovaně poukazoval na potíže v Tádžikistánu kvůli uplatňování politických a náboženských práv, přičemž v tomto ohledu předestřel dostatečně jasný a konkrétní azylový příběh. Závěr žalovaného o nevěrohodnosti jeho příběhu není nijak podložen a jde pouze o subjektivní hodnocení na úrovni obecných spekulací. Žalovaný odmítl přispět svou aktivní činností ke zjištění skutečného stavu věci a tvrzení žalobce bagatelizoval. Žalobce nedisponuje detailními znalostmi stran politické strany IRPT, neboť byl vždy pouze v pozici řadového člena a běžného věřícího.

9. S odkazem na podklady založené ve správním spisu nelze vyloučit, že žalobci po návratu zpět do Tádžikistánu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení, nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání, přičemž kvůli značně rozvinuté korupci žalobce nemá možnost se vůči tomuto nebezpečí účinně bránit u státních orgánů. Za těchto okolností žalobce zdejšímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k novému projednání.

IV. Vyjádření žalovaného

10. V rámci vyjádření ze dne 28. 8. 2025 žalovaný setrval na správnosti svého rozhodnutí, v němž se podrobně zabýval všemi okolnostmi žalobcova azylového příběhu. Jelikož však vyhodnotil příběh žalobce na základě zpráv o zemi původu jako celkově nevěrohodný, nemohl mu mezinárodní ochranu v žádné formě udělit. Žalobce do okamžiku vydání rozhodnutí nepředložil žádné z avizovaných dokumentů a ani se nevyjádřil k podkladům rozhodnutí, ačkoliv to dříve přislíbil. Žalovaný tudíž žalobce neuznal jako člena strany IRPT, který by byl vystaven pronásledování. Výpověď žalobce musí být podle judikatury správních soudů přesvědčivá, souvislá a v souladu s ověřitelnými informacemi o zemi původu, což v případě žalobce nebyla.

11. Žalovaný doplnil, že námitky obsažené v žalobě blíže nijak nerozporují napadené rozhodnutí ani nevyvrací dílčí závěry žalovaného. V podané žalobě se žalobce svou nevěrohodnost nesnažil nijak vysvětlit a ani jinak nepřispěl k jejímu objasnění. Ani v průběhu správního řízení se žalobce ke zjevným rozporům nijak nevyjadřoval, a naopak spíše potvrdil, že jeho tvrzení o důvodech pro udělení mezinárodní ochrany v ČR nejsou pravdivá. Žalovaný proto krajskému soudu navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost.

V. Správní spis

12. Správní spis tvoří zejména záznam o poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 4. 12. 2024 a pohovor k předmětné žádosti ze dne 30. 12. 2024. Současně správní spis obsahuje taktéž pracovní vízum Lotyšské republiky s platností od 27. 6. 2022 do 23. 12. 2022 či fotografii titulní strany cestovního dokladu státního příslušníka Tádžikistánu č. 402 852 440. Za účelem posouzení důvodnosti azylové žádosti žalobce a zhodnocení současné bezpečnostní a politické situace v Tádžikistánu pak žalovaný zařadil do správního spisu následující podklady:  Informaci MZV ČR: Tádžikistán: Výjezd a návrat občanů Tádžikistánu z/do vlasti ze dne 25. 11. 2024;  Informaci MZV USA: Tádžikistán, Výroční zpráva o svobodě vyznání za rok 2023 ze dne 26. 6. 2024;  Informaci OAMP: Tádžikistán: Tádžická strana renesance islámu (IRPT) ze dne 13. 5. 2025;  Informaci OAMP: Tádžikistán: Policie: Organizace, zákonná ustanovení, přístup, kapacita, ochranné mechanismy ze dne 8. 1. 2025 a;  Informaci OAMP: Bezpečnostní a politická situace v zemi: Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 7. 11. 2024.

13. S podklady pro rozhodnutí se žalobce osobně seznámil a přislíbil, že se k nim vyjádří, k čemuž nedošlo. Současně nechtěl shromážděné podklady doplnit ani neuvedl žádné skutečnosti či nové informace. Následně žalovaný vydal napadené rozhodnutí, které je předmětem přezkumu krajským soudem v tomto řízení.

VI. Posouzení věci krajským soudem

14. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [viz § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a ve lhůtě podle § 32 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

15. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů. Při posuzování věci krajský soud přihlédl rovněž k § 32 odst. 9 zákona o azylu, který provádí čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice). Krajský soud vycházel při přezkumu rozhodnutí ze znění zákona o azylu platného a účinného ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného (srov. čl. II bod 5 přechodných ustanovení zákona č. 314/2025 Sb.).

16. Krajský soud ve věci rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, jelikož účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyslovili s ním výslovný nesouhlas) a zdejší soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.

17. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

18. V první řadě se zdejší soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, neboť obecně platí, že nepřezkoumatelné rozhodnutí z povahy věci brání posouzení námitek věcného charakteru.

19. Po posouzení napadeného rozhodnutí žalovaného zdejší soud neshledal, že by trpělo nepřezkoumatelností. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou jasně patrné veškeré rozhodovací úvahy žalovaného, i to, jaký byl jejich význam pro závěr o neudělení mezinárodní ochrany žalobci. Z odůvodnění rozhodnutí je zřetelné, že žalovaný neudělil žalobci v ČR azyl ani doplňkovou ochranu z důvodu, že jeho výpověď vyhodnotil jako nevěrohodnou, přičemž konkrétní důvody svědčící o nevěrohodnosti žalobcových tvrzení žalovaný v textu odůvodnění jednoznačně identifikoval a vysvětlil. Za těchto okolností proto nelze hovořit o nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002-24, či ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013-25), ani o nedostatku rozhodovacích důvodů (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123; vše dostupné na www.nssoud.cz).

20. Nic tudíž nebrání přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti, k níž krajský soud přikročil ve světle uplatněných žalobních námitek.

21. Rozhodovací úvaha žalovaného v nynější věci byla založena na tom, že žalobce za jediný důvod pro udělení mezinárodní ochrany v ČR uváděl své členství v politické straně IRPT a s tím spjaté obavy z pronásledování a hrozby vážné újmy ze strany tádžických orgánů. Tento jediný tvrzený důvod žalovaný posoudil jako nevěrohodný, a to především s ohledem na žalobcovu nedostatečnou znalost problematiky související s činností strany IRPT a dílčím rozporům a nejasnostem v jeho výpovědi. Za této situace se proto krajský soud v kontextu žalobních námitek zabýval otázkou, zda byly v posuzované věci splněny nutné podmínky pro uplatnění závěru o celkové nevěrohodnosti osoby žalobce, resp. zda žalovaný aplikoval institut nevěrohodnosti v případě žalobce korektně a v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů v této oblasti.

22. Problematikou posuzování věrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu se ve své judikatuře mnohokrát zevrubně zabýval Nejvyšší správní soud. Již v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57, přitom konstatoval, že není povinností žadatele o mezinárodní ochranu, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak na správním orgánu, aby v pochybnostech nashromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědi žadatele o azyl dostatečně vyvracejí či zpochybňují (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2006, č. j. 4 Azs 143/2005-54, či ze dne 9. 11. 2006, č. j. 1 Azs 218/2004-89). Posouzení věrohodnosti skutkového příběhu žadatele se tak odehrává především na základě jeho vlastních výpovědí. Existuje-li přitom mezi jednotlivými výpověďmi znatelný rozpor či je v nich patrná snaha o doplňování nových azylově relevantních skutečností, lze takovou výpověď vnímat jako nevěrohodnou (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2009, č. j. 7 Azs 63/2009-96).

23. Výchozí premisa je taková, že shledá-li správní orgán výpověď žadatele na základě zpráv o zemi původu nevěrohodnou, brání toto zjištění udělení mezinárodní ochrany cizinci bez dalšího, aniž by bylo zapotřebí podrobněji hodnotit jeho tvrzení z hlediska zákonných důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2007, č. j. 5 Azs 33/2007-61, ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008-105, či ze dne 29. 8. 2012, č. j. 4 Azs 19/2012-38). Otázka věrohodnosti tvrzení žadatele je totiž neuralgickým bodem celého procesu rozhodování o udělení mezinárodní ochrany. Je-li celková věrohodnost žadatele zpochybněna, znamená to, že jeho žádosti nelze vyhovět, aniž by se jí správní orgán (či následně správní soud v rámci své přezkumné činnosti) nějak blíže věcně zabývali (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010-229).

24. Podle konstantně zastávaného právního názoru je nezbytné k posouzení věrohodnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany přistupovat velmi uvážlivě, jakkoliv je to právě žadatel, kdo svou výpovědí vytváří základní rámec tohoto posouzení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 17/2010-182, ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Azs 18/2010-146, či ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 Azs 23/2011-45). Pokud se žadatel po celou dobu řízení drží jedné dějové linie a jeho výpovědi korespondují s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z jeho výpovědi vycházet (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008-83, či ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70). Jako nevěrohodnou lze hodnotit výpověď žadatele lze zejména tehdy, pokud se jeho tvrzení, která mají z hlediska předmětu řízení zásadní význam, ukázala být nepravdivá či zásadním způsobem vnitřně rozporná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004-40), nebo pokud se jedná o nesrovnalosti podstatného charakteru vybočující z linie azylového příběhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 2 Azs 18/2009-79).

25. Věrohodnost žadatelem učiněných výpovědí je třeba hodnotit na základě obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti tak, jak jsou shrnuty v čl. 4 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 (dále jen „kvalifikační směrnice“). Mezi ně patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost výpovědi, otázka, zda je výpověď dostatečně konkrétní a plausibilita výpovědi ve světle relevantních informací o zemi původu (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74, či ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 97/2019- 41). Dalším ukazatelem věrohodnosti je pak podle čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice též skutečnost, že žadatel požádal o mezinárodní ochranu v nejkratší možné době, ledaže může prokázat dobrý důvod, proč tak neučinil (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81). Obdobně pochybnosti o věrohodnosti tvrzených azylově relevantních důvodů spíše potvrzuje, pokud žadatel nepožádal o udělení mezinárodní ochrany v první bezpečné zemi, do níž po svém vycestování z vlasti vstoupil (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 189/2015-22).

26. Konečně krajský soud připomíná, že správní orgán musí dát žadateli v průběhu pohovoru vždy dostatečný prostor k tomu, aby mohl vylíčit svůj azylový příběh podrobně, a to včetně všech detailů, které jsou často důležitým vodítkem pro posouzení jeho věrohodnosti. Pokud správní orgán zjistí, že si výpovědi žadatele o týchž skutečnostech odporují, je jeho povinností žadateli poskytnout možnost rozpory vysvětlit, v opačném případě je jeho závěr o nevěrohodnosti takových výpovědí v rozporu se zásadou materiální pravdy (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007-55, či ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015-54).

27. Ve světle těchto judikaturních východisek zdejší soud důkladně vyhodnotil skutečnosti tvrzené žalobcem v nyní posuzované věci, přičemž dospěl k závěru, že výpověď žalobce nelze považovat za věrohodnou, a to z následujících důvodů.

28. V první řadě zdejší soud shledal, že výpověď žalobce je (i) vnitřně rozporná a nekonzistentní, neboť některé odpovědi žalobce si vzájemně odporují (vylučují) a ve svém souhrnu nepůsobí logicky. Současně krajský soud spatřuje výpověď žalobce přinejmenším zčásti (ii) rozpornou i s informacemi o zemi původu, které žalovaný shromáždil během správního řízení ohledně vývoje bezpečnostní a politické situace v Tádžikistánu. Za další problematický aspekt žalobcovy výpovědi mající vliv na věrohodnost jím předkládaného azylového příběhu pak krajský soud považuje skutečnost, že žalobce při pohovoru (iii) nebyl schopen řádně zodpovědět otázky žalovaného vážící se k okolnostem jeho příběhu. Konečně krajský soud uvádí, že věrohodnost příběhu žalobce dodatečně snižuje též (iv) celkový kontext podání jeho azylové žádosti.

29. Na tomto místě přitom krajský soud zdůrazňuje, že skutečnosti, o jejichž věrohodnosti lze mít důvodné pochybnosti, se netýkají jen marginálních, z hlediska důvodů pro udělení mezinárodní ochrany irelevantních okolností, nýbrž zasahují samotné jádro příběhu žalobce. Tedy bezprostředně souvisí s jeho členstvím a působením v aktuálně již zakázané politické straně IRPT, kvůli čemuž měl mít žalobce v minulosti v Tádžikistánu problémy, které se rozhodl vyřešit právě nuceným vycestováním z vlasti. Níže krajský soud poukazuje na nejzásadnější deficity výpovědi žalobce dokládající její nevěrohodnost.

30. Krajský soud uvádí, že výpověď žalobce stran jeho členství ve straně IRPT vykazovala vnitřní rozpory ohledně okamžiku vstupu do této strany. Nejprve totiž žalobce uvedl, že do strany vstoupil přibližně v roce 2011, kdy v ní dle jeho slov působilo mnoho lidí. Následně nicméně v rámci pohovoru ze dne 30. 12. 2024 připustil, že členem strany se (možná) stal již v roce 2008. Současně uvedl, že strana IRPT byla zrušena někdy mezi lety 2009 a 2011, čímž fakticky zpochybnil svou původní výpověď, podle níž se měl stát jejím členem až v roce 2011. Jeho tvrzení týkající se okamžiku vstupu do strany IRPT tedy nebyla časově konzistentní a vzájemně si odporovala.

31. Kromě přesného momentu vstupu do strany IRPT potom žalobce ani přes opakované dotazy pracovníka žalovaného nebyl schopen blíže objasnit motivy, které jej k podpoře této politické strany vedly. V průběhu pohovoru žalobce nedokázal ozřejmit konkrétní postoje, programové cíle či jiné charakteristiky, které by vysvětlovaly jeho rozhodnutí se aktivně do činnosti strany IRPT zapojit, namísto toho, aby ji pouze volil v řádných volbách či ji jiným způsobem veřejně podporoval. Jeho zdůvodnění, že se rozhodl stát součástí členské základny strany IRPT proto, že tato strana „existovala“, podle krajského soudu nepůsobí dostatečně přesvědčivě a postrádá logickou vypovídací hodnotu stran skutečných motivů jeho členství.

32. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit ani dodatečné sdělení žalobce, že si stranu IRPT zvolil v minulosti kvůli tomu, že jedině tato strana hájila islámské myšlenky. Takové zdůvodnění považuje zdejší soud v situaci, kdy dle obsahu ve správním spisu založené Informace MZV USA: Tádžikistán, Výroční zpráva o svobodě vyznání za rok 2023 ze dne 26. 6. 2024 tvoří více než 90 % obyvatel Tádžikistánu muslimové, a islám tak představuje dominantní náboženské přesvědčení v zemi, jako nedostatečné a iracionální. Zdejšímu soudu se nejeví logické, aby tento převažující náboženský směr v rámci své politické činnosti podporovala pouze strana IRPT, a to zvláště tehdy, pokud sám žalobce připustil pluralitu stran na tádžické politické scéně. Důvodem pro restrikce panujícího režimu vůči této politické straně nebyla náboženská, ale politická neshoda.

33. Zdejší soud taktéž nepřehlédl, že žalobce k výzvě žalovaného nebyl schopen předložit příslušný doklad o členství v politické straně IRPT a jeho sdělení v tomto ohledu působila rozporně. Nejprve totiž uvedl, že členský doklad momentálně nemá u sebe, z čehož lze dovodit, že jej přinejmenším v minulosti měl k dispozici (v této souvislosti žalobce rovněž nabídl, že by mu daný doklad mohl do ČR zaslat jeho advokát působící v Tádžikistánu). Následně však žalobce projevil neznalost obsahu i podoby členského dokladu, což nesvědčí o tom, že by tento doklad skutečně někdy měl. Navíc ani ve lhůtě určené žalovaným žalobce požadovaný doklad nedoložil. Tyto skutečnosti rovněž nesvědčí pro věrohodnost jeho azylového příběhu.

34. Dále potom krajský soud dodává, že žalobce nedokázal spolehlivě uvést ani přesné jméno osoby, která ho do strany přivedla. K této osobě žalobce nebyl schopen sdělit žádné bližší informace vyjma toho, že se v současnosti jistě nachází ve vězení. Obdobně pak žalobce neznal ani jméno lídra strany IRPT, pro něhož měl dříve se spolustraníky agitovat a sbírat v jeho prospěch podpisy voličů. Informační deficit na straně žalobce panoval i v otázce fungování či politických úspěchů strany IRPT, neboť žalobce postrádal sebemenší přehled o činnosti strany, jejích volebních výsledcích či dosažených politických úspěších v posledních letech. Takové zásadní nedostatky dle přesvědčení krajského soudu zásadně snižují důvěryhodnost žalobcova příběhu, jelikož i u řadového člena politické strany lze důvodně předpokládat alespoň základní znalosti o fungování strany, jíž je členem.

35. V této souvislosti pak zdejšímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu měl být žalobce tádžickými státními orgány spojován s činností strany IRPT, jestli fakticky nevyvíjel ve prospěch této strany žádnou veřejně viditelnou aktivitu. Z jeho výpovědi nevyplynulo, že by se měl jakkoliv podílet na propagaci strany např. oslovováním kolemjdoucích, distribucí propagačních materiálů, příp. účasti na politických shromážděních či obdobných aktivitách, které by ve výsledku mohly vést k jeho identifikaci jako příslušníka IRPT. Podle svých slov se žalobce s ostatními členy strany v podstatě vůbec nesetkával a veškerá jejich společná aktivita spočívala jen v modlitbách, které zjevně neměly potenciál vzbudit zájem státních orgánu do takové míry, aby se o žalobce začaly aktivně zajímat.

36. Současně krajský soud uvádí, že žalobce během pohovoru dne 30. 12. 2024 neznal okamžik ani důvod zániku strany IRPT. V rozporu s Informací OAMP: Tádžikistán: Tádžická strana renesance islámu (IRPT) ze dne 13. 5. 2025 žalobce uvedl, že příslušná strana zanikla již v roce 2009 či 2011, ačkoliv dle citované informace k jejímu zrušení tádžickými úřady došlo až v roce 2015. Stalo se tak poté, co strana IRPT v parlamentních volbách v roce 2015 neobhájila své stávající mandáty, v návaznosti na což jí ministerstvo spravedlnosti odebralo status politické strany a krátce nato byla Nejvyšším soudem Tádžikistánu prohlášena za teroristickou a extrémistickou organizaci. O žádné z těchto skutečností žalobce netušil. Obdobně pak podkladovému materiálu odporuje i tvrzení žalobce, že prezident všem bývalým členům IRPT odpustil a udělil hromadnou milost, neboť k ničemu takovému dle shromážděných zpráv o zemi původu nedošlo.

37. Za výrazný nedostatek výpovědi žalobce považuje krajský soud rovněž nejasnosti ohledně jeho trestního stíhání ve vlasti. Při poskytnutí údajů ke své žádosti dne 4. 12. 2024 žalobce existenci jakéhokoliv oficiálního trestního stíhání v domovském státě opakovaně vyloučil. Naproti tomu při pohovoru dne 30. 12. 2024 (tj. zhruba o tři týdny později) již tvrdil, že z Tádžikistánu uprchl poté, co jej jeho kamarád policista informoval o tom, že se jej policejní orgány chystají zadržet a již vůči němu zahájily trestní stíhání. Žalobce tudíž v krátkém časovém horizontu prezentoval vzájemně neslučitelné verze událostí, aniž by pro tuto změnu ve své výpovědi poskytl adekvátní a přesvědčivé vysvětlení.

38. Konečně závěr o celkové nevěrohodnosti žalobcova azylového příběhu podporují i okolnosti jeho odchodu z vlasti a následného pobytu v zemích EU. Žalobce totiž o mezinárodní ochranu nepožádal ani během svého předchozího pobytu v Lotyšsku (kde pobýval na pracovní vízum), ani později v Polsku, ačkoliv se v obou případech jednalo o bezpečné země. Svou žádost podal až v ČR poté, co mu bylo v Polsku uloženo vyhoštění a stanovena lhůta k vycestování. Uvedené okolnosti tak nasvědčují spíše tomu, že podání azylové žádosti žalobce v ČR bylo motivováno snahou o legalizaci pobytu, nikoliv bezprostřední potřebou ochrany. Tomu odpovídá i skutečnost, že žalobce bez obtíží vycestoval z Tádžikistánu až v roce 2022, tedy několik let po zániku strany IRPT, aniž by cokoliv nasvědčovalo tomu, že by o jeho osobu státní orgány projevovaly zájem. Celkově tak jeho azylová historie odpovídá spíše ekonomické migraci než útěku před skutečným pronásledováním.

39. Zdejší soud tedy shrnuje, že shora předestřené nedostatky jej vedou k závěru o nevěrohodnosti žalobcova příběhu jako celku. Pochybnosti krajského soudu přitom žalobce nedokázal rozptýlit ani v podané žalobě. Tu totiž vystavěl převážně na opakování tvrzení, jež mají svědčit ve prospěch udělení azylu či doplňkové ochrany v ČR, aniž by se jakkoli pokusil objasnit žalovaným zjištěné nedostatky ve své výpovědi, resp. nabídl jejich věrohodné vysvětlení. Žalobní argumentace tedy nijak nezpochybňuje nosné důvody, na kterých žalovaný svůj závěr o nevěrohodnosti tvrzení žalobce založil. Žalovaný logicky a pečlivě vysvětlil, proč považuje příběh žalobce v klíčových pasážích týkajících se jeho problémů ve vlasti za nevěrohodný, přičemž krajský soud se s jeho pohledem na věc zcela ztotožnil.

40. Závěrem zdejší soud podotýká, že nevěrohodnost samotného jádra azylového příběhu žalobce má bezprostřední vliv i na posouzení incidentu s rvačkou, jíž se měl žalobce na podzim roku 2021 zúčastnit. Ta sice představuje dílčí epizodu stojící mimo hlavní linii příběhu, ovšem na významu nabývá jen ve spojení s tvrzením žalobce, že byl v minulosti členem strany IRPT a že mu z tohoto důvodu hrozilo ve vlasti pronásledování či vážná újma. Jelikož však bylo samotné jádro příběhu založené na členství žalobce v IRPT zpochybněno jako nevěrohodné, ztrácí tím rvačka svůj azylový podtext, neboť právě v důsledku rvačky měly policejní orgány žalobce „objevit“ a začít jej stíhat pro jeho politickou minulost. Žalobce nedokázal srozumitelným způsobem vysvětlit souvislost rvačky s jeho údajným členstvím v IRPT. Zjištěná nevěrohodnost hlavní linie azylového příběhu tak vylučuje posouzení rvačky jako možné azylově relevantní skutečnosti.

VII. Závěr a náklady řízení

41. Poněvadž krajský soud neshledal námitky žalobce důvodnými, žalobu postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

42. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v posuzované věci úspěch nezaznamenal, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalovanému potom žádné náklady řízení v souvislosti s tímto soudním řízením nevznikly, resp. ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení přímo u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to však neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 17. července 2026 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r. samosoudce