34 Ad 32/2025

Rubrum

č. j. 34 Ad 32/2025-21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobkyně: Z. M. bytem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2025, č. j. X, takto:

Výrok

I. Řízení o žalobě se v části směřující proti nezohlednění doby od 1. 1. 2021 do 7. 7. 2021 jako vyloučené doby zastavuje.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí

1. Žalovaná přiznala žalobkyni rozhodnutím ze dne 25. 10. 2021, č. j. X („prvostupňové rozhodnutí“) od 8. 7. 2021 starobní důchod podle § 29 odst. 3 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění („zákon o důchodovém pojištění“), ve výši 7 533 Kč měsíčně. 2 34 Ad 32/2025 2. Prvostupňové rozhodnutí změnila žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 9. 2025, č. j. X („napadené rozhodnutí“), ve výroku I. tak, že žalobkyni přiznala starobní důchod od 8. 7. 2021 dle § 29 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, ve výši 7 981 Kč měsíčně. V dalších výrocích pak stanovila, že dle příslušných nařízení vlády žalobkyni náležel od ledna 2022 starobní důchod ve výši 8 689 Kč měsíčně (výrok II.), od června 2022 ve výši 9 082 Kč měsíčně (výrok III.), od září 2022 ve výši 9 352 Kč měsíčně (výrok IV.) a od 1. 1. 2023 ve výši 9 771 Kč měsíčně (výrok V.). Od 1. 1. 2023 byla zvýšena procentní výměra starobního důchodu o částku zvýšení za 3 vychované děti o 1 500 Kč měsíčně, žalobkyni tak celkem náleželo 11 271 Kč měsíčně (výrok VI.). Od června 2023 žalobkyni náležel starobní důchod ve výši 11 838 Kč měsíčně (výrok VII.), od 1. 1. 2024 ve výši 12 198 Kč měsíčně (výrok VIII.) a od 1. 1. 2025 ve výši 12 505 Kč měsíčně (výrok IX.).

3. Napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, co bylo rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2022, č. j. X, zrušeno rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 12. 4. 2023, č. j. 34 Ad 10/2022-23. Soud v řízení shledal vady tehdy přezkoumávaného rozhodnutí v tom, že se žalovaná nezabývala otázkou nabytí právní moci exekučního příkazu, kterým byl postižen podíl žalobkyně ve společnosti, která byla jejím zaměstnavatelem. Soud dále shledal dílčí nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované. Obecné vypořádání dílčí námitky žalovanou totiž neodpovídalo úrovni konkrétnosti žalobkyní uplatněných námitek.

4. V napadeném rozhodnutí shrnula žalovaná svůj postup po vrácení věci krajským soudem k dalšímu řízení. V návaznosti na provedené šetření dospěla k závěru, že skutečnost, že žalobkyně byla společnicí společnosti, která byla jejím zaměstnavatelem, nebrání ve zhodnocení období od 1. 3. 2009 do 31. 1. 2010 jako doby zaměstnání žalobkyně. Ve stejném období byl totiž postižen obchodní podíl žalobkyně a žalobkyně tak z objektivních důvodů nemohla mít žádný vliv na rozhodování svého zaměstnavatele. Daná doba proto byla vyhodnocena jako doba pojištění žalobkyně, bylo proto nutno vyhotovit nový osobní list důchodového pojištění a znovu vypočítat přiznávaný starobní důchod. Žalovaná dále určila výši starobního důchodu žalobkyně. Odůvodnila jednotlivá zvýšení výše důchodu žalobkyně v závislosti na legislativních změnách a zabývala se dílčími námitkami žalobkyně.

II. Žaloba

5. Žalobkyně má za to, že žalovaná napadeným rozhodnutím zcela nenaplnila závazný právní názor krajského soudu. Žalobkyně se žalobou dožaduje zhodnocení doby pojištění a úpravy podkladů pro výpočet důchodu. Některá období nejsou v osobním listu důchodového pojištění ze dne 20. 6. 2025 uvedena, či tam jsou uvedena nesprávně.

6. Není uvedena a započítána doba od 20. 12. 2004 do 28. 12. 2004, tedy 9 dnů. Po tuto dobu žalobkyně byla v pracovní neschopnosti, což řádně doložila. Dotazem zjistila, že má OSSZ tuto dobu doloženou. Nezapočtení doby nastalo zřejmě nějakou chybou.

7. Není uvedeno pojištění za březen, duben a květen roku 2005, tedy 92 dní. Za tyto měsíce zaměstnavatel zaplatil pojistné, jak vyplývá z přehledu o předpisech plateb a jejich úhradách. Za tyto měsíce nelze uplatnit sankci spočívající v nezhodnocení doby z důvodů dluhu zaměstnavatele a započtení takto zaplacených částek na dluhy starší. Žalobkyně nerozporuje samotné započtení částek na dluhy starší. Domnívá se však, že nezhodnocení této doby není správné. Stejně tak je tomu dle žalobkyně i u doby pojištění za měsíc prosinec 2005, tedy 31 dnů. 3 34 Ad 32/2025 8. Nezhodnocení doby osoby mající vliv na placení je sankcí, která má vynucovat placení pojistného (podobně jako hrozba trestního postihu této osoby). Pokud k placení v daném období došlo, nemůže se sankce uplatňovat, podobně jako nelze trestně stíhat za takové období. Je nutné rozlišovat účinek zaplacení vůči dlužníku v podobě přiřazení na starý dluh dle zákona, úročení a penalizace. A vůči fyzické osobě z hlediska uplatnění sankcí. Je totiž zřejmé, že se čin v podobě nezaplacení v daném období nestal a zaplaceno bylo.

9. Dle žalobkyně je v přehledu nesprávně uvedena doba od 1. 1. 2021 do 7. 7. 2021. Doba je správně uvedena a počítána jako náhradní doba pojištění. Avšak není uvedena jako doba vyloučená. To má za důsledek značné zkreslení výpočtu osobního vyměřovacího základu. Žalobkyně žádá o správné zhodnocení této doby a o odstranění chyby ve výpočtu.

10. Další vadou rozhodnutí je, že dle žalované proti rozhodnutí nelze podat námitky. Žalobkyně má za to, že se jedná o nové rozhodnutí, proti kterému je ze zákona námitka možná vždy. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

III. Vyjádření žalované a replika žalobkyně

11. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby. Pokud jde o nezhodnocení doby dočasné pracovní neschopnosti v době od 20. 12. 2004 do 28. 12. 2004, zaměstnavatel žalobkyně, jehož byla žalobkyně jednatelkou či společnicí, za měsíc prosinec 2004 neodvedl pojistné. Proto nebylo možné dobu hodnotit jako dobu pojištění. Ani měsíce březen, duben, květen a prosinec v roce 2005 žalovaná nemůže hodnotit jako dobu pojištění dle § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2011. Zaměstnavatel žalobkyně za žalobkyni neuhradil pojistné ve lhůtě tří let ode dne jeho splatnosti.

12. K námitce nezapočítání doby od 1. 1. 2021 do 7. 7. 2021 jako vyloučené doby žalovaná uvedla, že při stanovení rozhodného období pro výpočet osobního vyměřovacího základu postupovala dle § 18 zákona o důchodovém pojištění. Dle § 18 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je rozhodným obdobím pro stanovení osobního vyměřovacího základu období, které začíná kalendářním rokem bezprostředně následujícím po roce, v němž pojištěnec dosáhl 18 let věku, a končí kalendářním rokem, který bezprostředně předchází roku přiznání důchodu, pokud se dále nestanoví jinak. Dle odst. 4 tohoto ustanovení se do rozhodného období nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Není-li však v takovém rozhodném období alespoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce (§ 16 odst. 3 a 7), prodlužuje se rozhodné období před rok 1986 tak, aby zahrnovalo ještě jeden takový rok, nejvýše však kalendářní rok bezprostředně následující po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let. Dle dikce citovaného ustanovení rozhodné období začíná zpravidla rokem 1986 a končí kalendářním rokem před rokem přiznání důchodu. Žalobkyni byl důchod přiznán v roce 2021, rozhodné období pro výpočet jejího starobního důchodu zahrnuje roky 1986-2020. V případě výpočtu důchodu žalobkyně tedy nebyl důvod ke zhodnocení období od 1. 1. 2021 do 7. 7. 2021 jako vyloučené doby, neboť v rozhodném období není rok 2021 zahrnut.

13. Doba pojištění, vyměřovací základy a vyloučené doby byly žalobkyni započteny dle údajů uvedených v evidenčních listech důchodového pojištění organizací, u nichž byla žalobkyně v pracovním poměru a které se nacházejí v evidenci žalované. V dalším žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

14. Žalobkyně v replice zejména zopakovala argumentaci uvedenou v žalobě. Uvedla, že pracovní neschopnost je náhradní dobou pojištění a na její započtení nemá vliv neuhrazení 4 34 Ad 32/2025 pojistného. Ustanovení § 11 zákona o důchodovém pojištění žalovaná uplatňuje příliš extenzivně. Ani po 31. 12. 2011 ustanovení nebylo výrazně změněno. Žalovaná však přestala jeho naplnění sledovat. Tedy bylo uplatňováno pouze k určité skupině osob. Příliš extenzivní uplatňování spočívá v tom, že neplacení pojistného je jednak trestným činem, dále je jeho důsledkem nezapočtení doby pojištění, příslušná část se dále nezapočítává do vyměřovacího základu. Do vzorce, ze kterého se počítá osobní vyměřovací základ, se započítává kalendářní období, bez odečtu těchto dob jako vyloučených, to má zásadní vliv na snížení výsledku výpočtu. Doba se navíc nezapočítává do celých roků, za které se důchod přiznává, což má opět doživotní vliv na výši důchodu. V těchto skutečnostech žalobkyně spatřuje 5 různých postihů. Jedná se o přílišné nahromadění trestů za jeden čin spočívající v neodvedení platby. Tak obrovský postih s doživotním přesahem žalobkyně nepovažuje za správný.

15. V části týkající se doby od 1. 1. 2021 do 7. 7. 2021, u níž namítala nesprávné zhodnocení, vzala žalobkyně žalobu zpět.

16. Dále žalobkyně namítla, že společnost S. s. r. o. se zapojila do tzv. milostivého léta, v jehož důsledku jí mají být při splnění zákonných podmínek prominuty sankce, penále a obdobná plnění. Z toho dovozovala, že by se prominutí mělo promítnout též do postavení osob odpovědných za placení pojistného, a tedy i do hodnocení jejich dob pojištění a výpočtu důchodů. Žalovaná se k této argumentaci nevyjádřila. Současně žalobkyně zpochybnila správnost pozdějších oprav evidenčních listů důchodového pojištění a uvedla, že z původních evidenčních listů a z evidence dluhů společnosti dle jejího názoru vyplývá, že nelze bez dalšího uzavřít, že v rozhodných obdobích byly vyměřovací základy nulové. Konečně namítla, že tehdejší bankovní a evidenční systémy neumožňovaly dostatečně individualizovat jednotlivé platby pojistného, a proto podle ní nelze přičítat k tíži pojištěnce, že OSSZ platby přiřazovala podle vlastního evidenčního postupu, aniž by bylo možno dostatečně zohlednit vůli plátce.

IV. Posouzení věci soudem

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalované [§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, „s. ř. s.]. Při naplnění zákonných podmínek § 51 s. ř. s. soud ve věci rozhodl bez toho, aby nařizoval ústní jednání.

18. Žalobkyně v průběhu řízení vzala žalobu zčásti zpět, a to v rozsahu námitky týkající se nezohlednění doby od 1. 1. 2021 do 7. 7. 2021 jako doby vyloučené. Soud proto v tomto rozsahu řízení podle § 37 odst. 4 ve spojení s § 47 písm. a) s. ř. s. zastavil. Ve zbývající části žaloba důvodná není.

19. Podle § 5 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění patří mezi pojištěné osoby při splnění zákonných podmínek mimo jiné zaměstnanci v pracovním poměru nebo společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným, jestliže pro ni mimo pracovněprávní vztah vykonávají práci. Dobou pojištění je u těchto osob doba účasti na pojištění, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné [§ 11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění].

20. Podle § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění v rozhodném období (do 31. 12. 2013) platilo, že se podmínka zaplacení pojistného podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o 5 34 Ad 32/2025 důchodovém pojištění považuje za splněnou také v případě, že zaměstnavatel pojistné na pojištění neodvedl, ačkoliv k tomu byl povinen. Výjimkou z tohoto pravidla však byla situace, kdy byla zaměstnavatelem obchodní společnost a její zaměstnanec, za kterého měla povinnost zaplatit pojistné, byl zároveň jejím společníkem nebo členem statutárního orgánu nebo dozorčí rady. V uvedeném případě nicméně bylo možné dlužné pojistné zaplatit do tří let ode dne jeho splatnosti.

21. Zdejší soud předesílá, že již v rozsudku ze dne 12. 4. 2023, č. j. 34 Ad 10/2022-23, dospěl k závěru, že dlužné pojistné na důchodové pojištění uvedené v § 11 odst. 2 větách čtvrté a páté lze za dobu před 1. lednem 2014 zaplatit podle těchto ustanovení nejdéle do 31. prosince 2016. Krajský soud již v předcházejícím rozsudku konstatoval, že platby ve výši 5 000 Kč, které byly poukazovány v průběhu let 2019 a 2020 a byly započítávány na dluh žalobkyně na pojistném, byly učiněny více než 3 roky po splatnosti pojistného, a tudíž již nemohly ovlivnit hodnocení příslušných období jako doby pojištění. Na uvedeném závěru zdejší soud neshledává důvod cokoliv měnit; žalovaná byla tímto právním názorem v dalším řízení vázána (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

22. Pokud jde o dobu pracovní neschopnosti žalobkyně v období od 20. 12. 2004 do 28. 12. 2004, tato doba nebyla hodnocena jako doba pojištění. Námitka žalobkyně není důvodná. Není pravda, že doba pracovní neschopnosti v roce 2004 měla být bez dalšího hodnocena jako náhradní doba pojištění, a proto za ni nebylo třeba zaplacení pojistného. Dle § 12 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 30. 6. 2007 se jako náhradní doba pojištění hodnotila jen doba účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. m) až u) zákona o důchodovém pojištění. Za situace pracovní neschopnosti přicházelo v úvahu toliko ustanovení § 5 odst. 1 písm. u) zákona o důchodovém pojištění, tedy osoby pobírající dávky nemocenského pojištění nahrazující ušlý příjem po skončení výdělečné činnosti. Taková doba se pak podle § 12 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění za splnění dalších podmínek mohla hodnotit jako náhradní doba pojištění.

23. O takový případ však v projednávané věci nešlo. Žalobkyně byla v posuzované době zaměstnankyní společnosti. Její pracovní neschopnost proto nebylo možno bez dalšího podřadit pod režim náhradní doby pojištění. Nebyla osobou pobírající dávky nemocenského pojištění nahrazující ušlý příjem po skončení výdělečné činnosti. Situaci žalobkyně bylo třeba posoudit podle § 11 zákona o důchodovém pojištění. Toto ustanovení sice obecně chránilo zaměstnance pro případ, kdy zaměstnavatel pojistné neodvedl, avšak současně v tehdy účinném § 11 odst. 2 výslovně stanovilo, že za dobu pojištění se nepovažuje kalendářní měsíc, za který obchodní společnost neodvedla pojistné osobě, jež byla současně jejím společníkem nebo členem statutárního orgánu.

24. Žalobkyně v rozhodném období byla nejen zaměstnankyní, ale též jednatelkou a společnicí zaměstnavatele. Za měsíc prosinec roku 2004 nebylo odvedeno pojistné, a proto se na žalobkyni nemohla uplatnit obecná ochrana zaměstnance pro případ neodvedení pojistného zaměstnavatelem. Žalovaná proto nepochybila, pokud tuto dobu nehodnotila jako dobu pojištění (k tomu srov. odpovídající rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2016, č. j. 7 Ads 126/2016- 20).

25. Žalobkyně dále nesouhlasila s nehodnocením doby pojištění za březen, duben a květen roku 2005, tedy dobu 92 dnů a za prosinec 2005, tedy 31 dnů. Ani námitka žalobkyně, že zaměstnavatel za sporné měsíce pojistné fakticky uhradil, a proto nelze nezhodnocení těchto dob odůvodnit existencí staršího dluhu zaměstnavatele, není důvodná. Žalobkyně sama 6 34 Ad 32/2025 nerozporuje, že úhrady provedené zaměstnavatelem byly příslušnou správou sociálního zabezpečení započteny na starší dlužné částky. Právě tato skutečnost je však pro posouzení věci rozhodující.

26. Použití plateb zaměstnavatele je určeno § 22a zákona o pojistném na sociální zabezpečení. Právní úprava použití plateb na úhradu dlužných částek se v průběhu času měnila. V období do 31. 12. 2008 se platby použily nejprve na pokuty, dále na přirážku k pojistnému, teprve poté na nejstarší nedoplatky pojistného, běžné platby pojistného a penále (v tomto pořadí). S účinností ode dne 1. 1. 2009 mají přednost nejstarší nedoplatky pojistného, dále běžné platby pojistného, penále, pokuty a přirážka k pojistnému (v tomto pořadí).

27. Skutečnost, že zaměstnavatel určité částky na účet správy sociálního zabezpečení poukázal, neznamená, že těmito úhradami bylo uhrazeno pojistné za právě běžné měsíce. Byly-li totiž tyto platby podle zákona použity na úhradu dříve vzniklých nedoplatků, nemohlo být současně uzavřeno, že pojistné za nyní posuzované měsíce bylo zaplaceno. Nejde přitom o žádnou „sankci“ za dluh zaměstnavatele, jak žalobkyně namítá, nýbrž o přímý důsledek zákonné úpravy placení a evidence pojistného.

28. Pro účely důchodového pojištění je podstatné, zda bylo pojistné za konkrétní dobu skutečně zaplaceno, popřípadě zda se podmínka zaplacení pojistného považuje za splněnou. Tak tomu sice obecně u zaměstnanců je i tehdy, neodvedl-li zaměstnavatel pojistné, ačkoliv byl povinen je odvést, avšak z této ochrany zákon o důchodovém pojištění v § 11 odst. 2 výslovně vylučuje osoby, které byly současně společníky obchodní společnosti nebo členy jejího statutárního orgánu. Žalobkyně byla ve sporném období nejen zaměstnankyní, ale též jednatelkou a společnicí zaměstnavatele, tedy osobou, na niž se uvedená výluka vztahovala. Nelze tak na její věc aplikovat obecnou fikci splnění podmínky zaplacení pojistného. Za situace, kdy provedené úhrady byly v souladu se zákonem použity na starší dluhy a pojistné za posuzované měsíce tak uhrazeno nebylo a nebylo ani uhrazeno do tří let ode dne jeho splatnosti, žalovaná nepochybila, pokud tyto doby nezhodnotila jako dobu pojištění. Takový výklad není extenzivní, nýbrž odpovídá účelu citovaného ustanovení, jak jej vyložil Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku č. j. 7 Ads 126/2016-20.

29. Tvrzenou mnohost sankcí popisovanou žalobkyní je nutno odlišit od jednotlivých zákonných důsledků toho, že sporná období nesplnila podmínky pro hodnocení jako doba pojištění. Trestněprávní odpovědnost za neodvedení pojistného nesměřuje vůči pojištěnci nýbrž vůči zaměstnavateli. Ostatní důsledky v podobě nezapočtení sporné doby jako doby pojištění, nemožnosti jejího zohlednění při stanovení vyloučených dob, a následného dopadu do osobního vyměřovacího základu či procentní výměry důchodu nepředstavují sankce v právním smyslu, nýbrž zákonné důsledky nastavení systému důchodového pojištění. Jakkoliv mohou být následky plynoucí z nezaplacení pojistného včas závažné, jedná se o následky stanovené zákonnou úpravou. Tyto následky odpovídají konstrukci systému důchodového pojištění v České republice, jenž je založen na zákonem stanovených podmínkách vzniku, trvání a zániku účasti i na plnění povinností s tím spojených. Soud proto nemůže jejich dopad překlenout výkladem odporujícím textu zákona.

30. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že žalovaná aplikovala § 11 zákona o důchodovém pojištění extenzivně. Z textu tehdy účinného § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění plyne, že zákonodárce záměrně rozlišoval mezi běžnými zaměstnanci a osobami, které byly současně společníky obchodní společnosti nebo členy jejího statutárního orgánu. U běžného zaměstnance se podmínka zaplacení pojistného považuje za splněnou i tehdy, když 7 34 Ad 32/2025 zaměstnavatel pojistné neodvedl. Zákon tuto ochranu výslovně vyloučil pro osoby, které se podílejí na rozhodování zaměstnavatele.

31. Pokud jde o odkaz na tzv. milostivé léto, soud uvádí, že zákon č. 181/2023 Sb., o mimořádném odpuštění penále z pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a exekučních nákladů, upravuje mimořádný zánik odpuštěním pouze penále a exekučních nákladů, nikoli samotného pojistného (§ 1 a § 4 citovaného zákona). Zánik povinnosti zaplatit penále je navíc podmíněn úhradou pojistného (§ 5 citovaného zákona), nikoli fikcí, že bylo pojistné uhrazeno řádně a včas. Z uvedené právní úpravy proto nelze dovodit, že by se na plátce pojistného mělo zpětně hledět, jako by splnil svou povinnost uhradit pojistné řádně a včas, a tím spíše z ní nelze dovodit automatický dopad do hodnocení doby pojištění osob, na něž dopadalo tehdejší znění § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Prominutí příslušenství dluhu tak samo o sobě nemůže založit vznik doby pojištění tam, kde zákonné podmínky pro její hodnocení splněny nebyly.

32. Žalobkyně dále v replice poukazovala na pozdější opravy evidenčních listů důchodového pojištění. K tomu soud uvádí, že evidenční list důchodového pojištění je primárním důkazním prostředkem k osvědčení doby pojištění a vyměřovacích základů. Sama skutečnost, že evidenční listy byly později opraveny, však bez dalšího neprokazuje, že pojistné za sporná období bylo zaplaceno včas, ani že evidence dluhu žalované byla nesprávná. Evidence doby pojištění, evidence vyměřovacích základů a evidence úhrad pojistného jsou vzájemně související, nikoliv však zcela totožné okruhy skutečností. Z případných změn v evidenčních listech proto nelze automaticky dovozovat, že nebyly dány zákonné podmínky pro evidenci nedoplatku pojistného nebo že muselo dojít ke zhodnocení sporných měsíců jako doby pojištění.

33. Konečně není důvodná ani námitka, že bylo třeba po letech vycházet z tvrzené vůle plátce ohledně určení jednotlivých plateb. Rozhodující je, jak právní úprava v rozhodné době stanovila použití došlých plateb na úhradu dlužných částek. Jestliže zákon určoval pořadí, v němž se platby použijí na starší dluhy, penále či běžné pojistné, nemohla příslušná správa sociálního zabezpečení toto zákonné pořadí nahradit dodatečně tvrzenou vůlí plátce. Skutečnost, že tehdejší technické prostředky neumožňovaly podrobnější identifikaci plateb, nemůže vést k závěru, že by se zákonný režim použití plateb neuplatnil. Žalobkyně ostatně sama nezpochybňuje, že úhrady byly podle zákona započteny na starší dluhy; její argumentace směřuje toliko k tomu, aby tentýž skutkový stav byl pro účely důchodového pojištění právně posouzen odlišně. Takový postup však zákon neumožňuje.

34. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s tím, že proti napadenému rozhodnutí nebylo možné podat námitky. Tato námitka rovněž není důvodná. Napadené rozhodnutí je druhé rozhodnutí o námitkách, které bylo vydáno poté, co bylo původní rozhodnutí o námitkách zdejším soudem zrušeno. Nejedná se o nové prvoinstanční rozhodnutí o starobním důchodu. Podle § 88 odst. 6 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení proti rozhodnutí o námitkách nelze podat námitky. Současně se proti němu nepřipouští ani odvolání či rozklad (srov. § 88a odst. 4 téhož zákona). Žalovaná proto postupovala v souladu se zákonem, pokud žalobkyni poučila, že proti napadenému rozhodnutí nejsou námitky přípustné. Ochrana žalobkyně je v takovém případě zajištěna žalobou ve správním soudnictví.

V. Závěr a náklady řízení 8 34 Ad 32/2025

35. Krajský soud řízení v části, v níž žalobkyně vzala žalobu zpět, zastavil (výrok I.); ve zbývajícím rozsahu dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, které mu žalobkyně vytýká, ani vadami, k nimž by soud přihlížel z úřední povinnosti. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. (výrok II.).

36. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 až 3 s. ř. s. Ve vztahu k části řízení, která byla zastavena v důsledku zpětvzetí žaloby, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 3 s. ř. s.). Ve zbývající části žalobkyně ve věci úspěšná nebyla, a právo na náhradu nákladů řízení jí proto nenáleží; procesně úspěšné žalované žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a navíc se projednávaná věc týká důchodového pojištění, v němž žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení ani při procesním úspěchu (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno dne 25. června 2026 Lenka Bahýľová, v. r. samosoudkyně