34 Az 23/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobce: A. T. st. přísl. R. U. t. č. pobytem X zast. advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vyšehradská 415/9, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2026, č. j. OAM-762/ZA-ZA12-D02-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) určil, že příslušným státem k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je Slovenská republika, a rozhodl o jeho přemístění do tohoto státu. Současně ve výroku uvedl důsledky pro poskytování služeb podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu („zákon o azylu“). Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nařízení (EU) 2024/1351 o řízení azylu a migrace, o změně nařízení (EU) 2021/1147 a (EU) 2021/1060 a o zrušení nařízení (EU) č. 604/2013 (tzv. nařízení Dublin III); žalovaný tedy rozhodoval v režimu nařízení o řízení o azylu a migrace (dále též jen „AMMR“).

2. Z předloženého správního spisu vyplývá, že žalobce, státní příslušník U., podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice dne 12. 6. 2026; žádost byla zaregistrována dne 15. 6. 2026. Při pohovoru dne 18. 6. 2026 uvedl, že do České republiky přicestoval dne 24. 12. 2024 přes Istanbul. Přibližně po pěti měsících odcestoval na Slovensko, kde pobýval asi tři měsíce, a následně se vrátil do České republiky. Ze správního spisu i napadeného rozhodnutí plyne, že žalobci vydala Slovenská republika dlouhodobé vízum č. X s platností od 13. 12. 2024 do 30. 9. 2025, s povolenou délkou pobytu 292 dnů a s více vstupy.

3. Žalovaný dne 19. 6. 2026 požádal Slovenskou republiku o převzetí žalobce a dne 25. 6. 2026 obdržel její souhlas. Dne 7. 7. 2026 byl žalobce seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí. Toto právo využil, neuplatnil další podklady ani námitky a uvedl jen, že na Slovensku nikoho nemá, zatímco všichni jeho přátelé jsou v České republice.

II. Žaloba a vyjádření žalovaného

4. Žalobce požaduje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Namítá nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí. Má za to, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, zejména platnost a dobu trvání jeho pobytového oprávnění na Slovensku. Z rozhodnutí podle něj není zřejmé, zda datum 30. 9. 2025 označuje konec platnosti víza, nebo skutečného oprávnění k pobytu. Dále vytýká, že nebyl před vydáním rozhodnutí seznámen s podklady ani se záměrem žalovaného jeho žádost meritorně neposoudit a rozhodnout o přemístění na Slovensko. Výrok rozhodnutí je podle žalobce rovněž vadný, neboť neobsahuje dostatečnou identifikaci právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto.

5. Žalobce dále uvádí, že v České republice fakticky nepřetržitě pobývá delší dobu, je zde integrován a má zde sociální zázemí. Žalovaný proto měl podle jeho názoru posoudit okolnosti hodné zvláštního zřetele a možnost použití diskrečních ustanovení nařízení o řízení o azylu a migrace; automatické přemístění na Slovensko považuje za nedostatečně odůvodněné. Žalobce také navrhl přiznání odkladného účinku žalobě.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na závěru, že Slovenská republika je podle čl. 29 odst. 4 AMMR příslušná k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, neboť žalobce byl držitelem dlouhodobého víza vydaného Slovenskou republikou, platného od 13. 12. 2024 do 30. 9. 2025. Slovenská republika dne 25. 6. 2026 přijala žádost žalovaného o převzetí příslušnosti.

7. Žalovaný uvedl, že skutkový stav zjistil řádně, opatřil potřebné podklady a zohlednil informace sdělené žalobcem. Žalobce byl dne 7. 7. 2026 seznámen s podklady pro rozhodnutí, využil možnosti se k nim vyjádřit, avšak nenavrhl další důkazy ani nevznesl námitky vůči použitým zdrojům. Žalovaný nepřisvědčil tvrzení o procesních vadách ani nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

8. Dále žalovaný posuzoval, zda by přemístěním žalobce na Slovensko hrozilo porušení jeho základních práv. S poukazem na informace o zemi dospěl k závěru, že slovenský azylový systém poskytuje dostatečné záruky ochrany lidských práv. Žalobce v průběhu řízení neuvedl žádné potíže se slovenskými orgány ani konkrétní námitky vůči přemístění do Slovenské republiky.

9. Žalovaný neshledal důvody pro použití diskrečního ustanovení. Zdůraznil, že žalobce nemá v České republice rodinné vazby, není osobou závislou na péči jiné osoby ani o takovou osobu nepečuje; jeho nejbližší rodina žije v zemi původu a v České republice má pouze přátele. Pro přiznání odkladného účinku žalobě nebyly podle žalovaného splněny podmínky.

III. Posouzení věci soudem

10. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“), v zákonné lhůtě [§ 32a odst. 1 písm. a) bod 4 zákona o azylu]. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 16. 7. 2026, žaloba podaná dne 27. 7. 2026 je tedy včasná, neboť poslední den desetidenní lhůty k jejímu podání připadl na neděli 26. 7. 2026.

11. Krajský soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 33j odst. 1 zákona o azylu. Žádný z účastníků jednání v zákonem stanovené lhůtě nenavrhl a soud neshledal, že by bez jednání nebylo možné o žalobě rozhodnout.

12. Žaloba není důvodná.

13. Podle čl. 85 AMMR se toto nařízení použije ode dne 12. 6. 2026. Téhož dne bylo podle čl. 83 AMMR zrušeno nařízení Dublin III. Článek 84 AMMR obsahuje přechodná opatření a použije se již ode dne 11. 6. 2024. V konsolidovaném znění po opravě 2025/90929, vyhlášené v Úředním věstníku Evropské unie dne 25. 11. 2025, jeho odstavec 1 stanoví, že byla-li žádost zaregistrována po 12. 6. 2026, zohlední se všechny události, které mohou mít za následek stanovení příslušnosti členského státu podle AMMR, i když tomuto dni předcházejí. Pouze příslušnost k posouzení žádosti zaregistrované před 12. 6. 2026 se podle čl. 84 odst. 2 AMMR určí podle kritérií nařízení Dublin III.

14. Žádost žalobce byla zaregistrována dne 15. 6. 2026, tedy po rozhodném datu. Příslušný členský stát se proto určuje podle AMMR. Skutečnost, že slovenské vízum bylo vydáno a jeho platnost skončila před 12. 6. 2026, je podle čl. 84 odst. 1 AMMR pro určení příslušnosti použitelná. Pro použití kritérií nařízení Dublin III tak není prostor.

15. Rozsah soudního přezkumu rozhodnutí o přemístění vymezuje přímo čl. 43 odst. 1 AMMR. Opravný prostředek je podle něj omezen na posouzení, zda by přemístění znamenalo riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, zda po vydání rozhodnutí o přemístění nastaly okolnosti rozhodující pro správné uplatnění AMMR a zda v případě osoby, kterou má příslušný členský stát převzít podle čl. 36 odst. 1 písm. a) AMMR, došlo k porušení článků 25 až 28 nebo článku 34 AMMR.

16. Ustanovení § 33b odst. 2 zákona o azylu, podle něhož soud není při rozhodování vázán žalobními body, určuje způsob přezkumu v mezích, které stanoví přímo použitelný předpis Evropské unie. Nemůže rozšířit věcný rozsah opravného prostředku nad rámec výslovného omezení v čl. 43 odst. 1 AMMR.

17. Námitky týkající se správnosti použití vízového kritéria vycházejí ze skutečností existujících již před vydáním napadeného rozhodnutí. Netýkají se rizika podle článku 4 Listiny, okolností nastalých po rozhodnutí ani rodinných vazeb nebo závislosti upravených v článcích 25 až 28 a 34 AMMR. V této části tedy přesahují rozsah soudního přezkumu, jak jej dovoluje čl. 43 odst. 1 AMMR.

18. Soud nicméně považuje za vhodné uvést, že k výkladu čl. 43 odst. 1 AMMR dosud neměl možnost se vyjádřit Soudní dvůr EU, a že co se týká omezení soudního přezkumu také ve vztahu ke správnosti určení příslušného členského státu podle stanovených kritérií, může vyvstávat otázka souladu čl. 43 odst. 1 AMMR s čl. 47 Listiny základních práv EU. I pokud by ale soud vyšel z předpokladu, že takové námitky lze přezkoumat, nebyla by žaloba důvodná, neboť žalovaný použil čl. 29 odst. 2 a 4 AMMR správně.

19. Podle čl. 29 odst. 4 AMMR se odstavce 1 až 3 téhož článku použijí mimo jiné tehdy, je-li žadatel držitelem jednoho nebo více víz, jejichž platnost skončila méně než 18 měsíců před registrací žádosti. Podle čl. 29 odst. 2 AMMR je v takovém případě příslušný členský stát, který vízum udělil.

20. Ze správního spisu vyplývá, že Slovenská republika žalobci udělila dlouhodobé vízum č. 000947221 s dobou platnosti od 13. 12. 2024 do 30. 9. 2025, s povolenou délkou pobytu 292 dnů a s více vstupy. Mezi skončením platnosti víza a registrací žádosti dne 15. 6. 2026 uplynulo méně než 18 měsíců. Dlouhodobé vízum je přitom vízem ve smyslu čl. 2 bodu 14 písm. a) AMMR. Podmínky čl. 29 odst. 4 ve spojení s odstavcem 2 téhož článku jsou proto splněny a příslušným členským státem je Slovenská republika.

21. Námitka žalobce, že není zřejmé, zda datum 30. 9. 2025 označuje konec platnosti víza nebo oprávnění k pobytu, nemá oporu ve spise. Doklad i napadené rozhodnutí toto datum výslovně uvádějí jako konec platnosti dlouhodobého víza a samostatně uvádějí povolenou délku pobytu 292 dnů. Článek 29 odst. 4 AMMR váže příslušnost na skončení platnosti víza, nikoli na to, po jakou část jeho platnosti držitel skutečně pobýval na území státu, který vízum udělil. Slovenská republika navíc dne 25. 6. 2026 žádost žalovaného o převzetí žalobce přijala.

22. Soud v mezích čl. 43 odst. 1 AMMR neshledal ani jiný důvod, který by bránil přemístění. Žalobce neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z níž by plynulo, že mu ve Slovenské republice hrozí nelidské či ponižující zacházení ve smyslu článku 4 Listiny. Ve správním řízení neuváděl potíže se slovenskými orgány a nezpochybnil informace, z nichž žalovaný dovodil, že slovenský azylový systém poskytuje dostatečné záruky ochrany základních práv. Žalobce netvrdil ani žádnou rozhodnou okolnost, která nastala až po vydání napadeného rozhodnutí.

23. Stejně tak nebylo zjištěno porušení článků 25 až 28 nebo článku 34 AMMR. Žalobce neuvedl, že by měl v České republice rodinného příslušníka nebo že by zde existoval vztah závislosti upravený článkem 34 AMMR. Přátelské kontakty a obecně tvrzené sociální zázemí nejsou rodinnými vazbami ani vztahem závislosti ve smyslu těchto ustanovení.

24. Námitky, že žalobce nebyl řádně seznámen s podklady a se zamýšleným právním posouzením a že výrok napadeného rozhodnutí nedostatečně identifikuje použitý právní předpis, rovněž nespadají pod žádný z důvodů přezkumu taxativně vymezených v čl. 43 odst. 1 AMMR. Ani tyto námitky by však nebyly důvodné.

25. Ze správního spisu plyne, že žalobce byl dne 7. 7. 2026 seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, k nimž se vyjádřil. Nenavrhl doplnění podkladů ani nevznesl výhrady k jejich obsahu; uvedl pouze, že na Slovensku nikoho nemá a jeho přátelé žijí v České republice. Žalovaný tak splnil povinnost podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který se na řízení o přemístění použije na základě § 9 zákona o azylu. Právo vyjádřit se k podkladům nezahrnuje povinnost správního orgánu předem sdělit účastníkovi své budoucí právní hodnocení nebo obsah výroku, který hodlá vydat.

26. Z napadeného rozhodnutí jako celku je rovněž jednoznačně zřejmé, podle kterého unijního předpisu žalovaný postupoval. Nařízení je v záhlaví napadeného rozhodnutí označeno číslem, datem a názvem a právní důvod určení příslušnosti je v odůvodnění konkretizován odkazem na čl. 29 odst. 4 AMMR. Namítaný způsob označení právního předpisu ve výroku proto nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani pochybnost o jeho právním základu.

27. Pokud jde o požadavek, aby Česká republika žádost posoudila z diskrečních důvodů, čl. 35 odst. 1 AMMR umožňuje členskému státu posoudit žádost, kterou zaregistroval, i když podle závazných kritérií není příslušný. Jde o možnost členského státu, nikoli o subjektivní právo žadatele. Přezkum nevyužití této možnosti navíc není zahrnut mezi důvody uvedené v čl. 43 odst. 1 AMMR. Tomu odpovídá i rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 4. 2024, AHY, C-359/22, který ve vztahu k obsahově obdobnému čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III uzavřel, že unijní právo neukládá členským státům povinnost stanovit účinný opravný prostředek proti rozhodnutí diskreční oprávnění nevyužít.

28. I kdyby soud připustil přezkum úvah žalovaného o využití čl. 35 odst. 1 AMMR, nutno uvést, že žalovaný se touto možností zabýval a své závěry řádně odůvodnil. Zohlednil, že žalobce nemá v České republice rodinné příslušníky, není závislý na péči jiné osoby ani o takovou osobu nepečuje a má zde pouze přátele. Samotné přátelské vazby a obecné tvrzení o integraci nezakládají povinnost České republiky převzít příslušnost podle čl. 35 odst. 1 AMMR. Ani v tomto ohledu soud neshledal pochybení, které by mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.

IV. Závěr a náklady řízení

29. Žalovaný správně použil nařízení (EU) 2024/1351 a podle jeho čl. 29 odst. 4 ve spojení s odst. 2 určil Slovenskou republiku jako členský stát příslušný k posouzení žádosti žalobce. Soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a soud mu proto jejich náhradu nepřiznal.

31. Žalobce společně se žalobou navrhl přiznat žalobě odkladný účinek. Soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl ve věci samé. Návrh na dočasnou úpravu poměrů se tím stal bezpředmětným.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má–li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno dne 18. srpna 2026 Lenka Bahýľová v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.