36 Ad 23/2010

Rubrum

36 Ad 23/2010-20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Haplové a soudkyň JUDr. Zuzany Bystřické a JUDr. Jany Kubenové v právní věci žalobkyně K.K., bytem …………………….., zast. JUDr. Stanislavou Vrchotovou, advokátkou se sídlem Vachova 36/1, 602 00 Brno, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, Veveří 7, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí č.j.: 47091/010/9012/13.5.2010/1329/PRP221 ze dne 7.6.2010, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou napadeným rozhodnutím č.j. 47091/010/9012/13.5.2010/1329/PRP221 ze dne 7.6.2010 žalovaná příslušná k rozhodování podle ust. § 5 písm. a) bod 4 zák. č. 582/1991 Sb., zamítla odvolání plátce pojistného K.K., se sídlem ……………………………, (dále v textu žalobce) proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Třebíč (dále v textu OSSZ Třebíč) č.j. 47010/220-9010-31.12.2009- 2544/PPO/35/4-Zel ze dne 7.4.2010 a napadené rozhodnutí potvrdila. Napadeným rozhodnutím byla žalobci v souladu s ust. § 104a zák. č. 582/1991 Sb., zamítnuta žádost o vrácení přeplatku na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Odvolatelka – žalobkyně napadla rozhodnutí proto, že odůvodnění se opírá pouze o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v obdobné věci, k němuž vyjádřila své stanovisko a konstatovala, že správní orgán nemůže od fyzických a právnických osob inkasovat platby, k nimž není žádná opora v zákoně. Navrhla, aby ČSSZ, pracoviště Brno napadené rozhodnutí zrušila. Podle žalované prvoinstanční orgán odkázal pouze na závěry, k nimž Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č.j. 4 Ads 120/2009-88 ze dne 25.2.2010 pokračování 36 Ad 23/2010 došel. Proto OSSZ Třebíč v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného, neboť jejich povinnost v tomto období nezanikla, protože vyměřovací základ bylo možné dle obecných interpretačních postupů stanovit natolik určitě jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců, že o jeho vymezení nemohly být žádné pochybnosti. Zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1.1.2007 do 30.6.2007 podle OSSZ Třebíč zařazoval v tomto období do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe s tím, že ze zákona konkrétně vyplývalo i vymezení vyměřovacího základu organizace a malé organizace. Jejich platební povinnost nemohla v rozhodném období zaniknout a pojistné odvedené žadatelem za toto období bylo proto odvedeno v souladu s tímto zákonem a v důsledku toho nemohl vzniknout žadateli přeplatek na pojistném, a proto OSSZ Třebíč žádost o vrácení pojistného shledala nedůvodnou. Žalovaná po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že rozhodnutí orgánu prvého stupně bylo vydáno v souladu s právními předpisy, OSSZ Třebíč v souladu se správním řádem přerušila řízení v této věci, neboť výsledek řízení byl odvislý od vyřešení předběžné otázky rozhodované Nejvyšším správním soudem. Na základě rozhodnutí NSS o kasační stížnosti v obdobné právní věci OSSZ Třebíč pokračovala v řízení a učinila právní závěr, že žádosti nelze vyhovět, protože v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného, měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich platební povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007 bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů z ustanovení zákona stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. Odvolací orgán dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o vrácení přeplatku na pojistném za leden – únor 2007 bylo vydáno na základě správně zjištěného stavu věci a v souladu s právními předpisy. V žalobě žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí je nespravedlivé a nezákonné, jeho odůvodnění kusé, odvolávající se na rozhodnutí NSS v obdobné věci, z něhož cituje nepřesně závěry, nevypořádává se s argumentací žalobkyně, jak v žádosti, tak i v podaném odvolání. Pomíjí, že rozhodnutí NSS se zcela ztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, který souhlasí s tím, že podle ust. § 3 odst. 1 a § 4 zák. č. 589/1992 Sb., je povinnost platit pojistné dána stanovením rozhodného období, vyměřovacího základu a procentní sazby z tohoto vyměřovacího základu. Bez těchto taxativně vyjmenovaných a ve své podstatě kogentních ustanoveních určených pouze formou zákona, což v rozhodné době určeno nebylo vůbec, odvody určit skutečně nelze, s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Jeho zamítavé stanovisko nespočívalo na tom, že šlo výši příspěvků logicky odvodit v návaznosti na dosavadní pravidelně vydávané zákony, ale na tom, že tuto chybu v zákoně využil jedinec na úkor ostatních platících subjektů, na úkor státní pokladny, státního rozpočtu, což je v rozporu s dobrými mravy a ustálenou politikou právního státu. Žalovaná nereagovala na námitku, že požádá-li plátce sociálního zabezpečení o vrácení přeplatku vyššího, než mu předepisuje zákon, je povinna tento přeplatek vrátit, natož bylo-li placeno v případě, kdy zákon nepředepisoval nic. V další částí žaloby žalobkyně polemizuje s důvody rozhodnutí Nejvyššího správního soudu shora s tím, že je v přímém rozporu se všemi zásadami správního řízení a považuje odůvodnění rozhodnutí politicky laděné. Podle žalobkyně hospodářská situace státu by při posuzování takového případu vůbec neměla hrát roli, důležité je rozhodnout spravedlivě podle základních právních principů a v souladu s ústavním pokračování 36 Ad 23/2010-21 pořádkem. Vzhledem k tomu, že žalovaná své zamítavé stanovisko zcela a pouze opřela o závěry rozhodnutí NSS, který fakticky potvrdil faktickou nezákonnost postupu při inkasu plateb sociálního zabezpečení organizací v období leden až únor 2007 a tuto nezákonnost vyvážil větou, která je naprosto vágní, nepodložená, nesmyslná, nedávající smysl, neospravedlňuje nezákonnost, resp. legislativní opomenutí, které se ukázalo jako nenahraditelné a zpětně nenapravitelné, což oproti svému závěrečnému výroku i senát citovaného rozhodnutí NSS nijak nezpochybňuje. Protože žalovaná jiné argumenty, než výše uvedené nemá, žalobkyně navrhla, aby napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí prvostupňové bylo zrušeno a vráceno k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že žaloba obsahuje obdobnou právní argumentaci, kterou žalobkyně vyjádřila ve svém odvolání a odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobkyně ve své žalobě uvádí, že žalovaná vyhodnotila odvolací důvody nespravedlivě a nezákonně. Ona však postupovala v intencích správního řádu, když se plně ztotožnila se závěry prvoinstančního orgánu, což v odůvodnění rozhodnutí vyjádřila. Z něho také jasně vyplývá, ke kterým skutečnostem přihlédla při hodnocení právního stavu a zákonnosti prvoinstančního rozhodnutí s tím, že její právní názor je podpořen obecným názorem NSS na danou problematiku. Námitky považuje za neopodstatněné a nedůvodné, rozhodnutí za dostatečně přesvědčivé a přezkoumatelné. Námitky ve vztahu k absenci zákonné úpravy rozhodného období vyměřovacího základu a procentní sazby z něho považuje za polemiku se závěry NSS o způsobu definice vyměřovacího základu. NSS sice konstatoval ústavní nekonformitu nařízení vlády č. 39/2007 Sb., ale současně dospěl k závěru, že definici vyměřovacího základu lze stanovit přímo ze zák. č. 589/1992 Sb., a pomocí příslušných interpretačních postupů ho lze stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. Tento obecný právní názor vrcholného soudního orgánu ve správním soudnictví k dané problematice a jeho nezávislé posouzení legislativního pochybení spočívajícího v absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace plně respektovala. Shrnula, že v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe a tato povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ bylo možné v tomto období dle obecných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení jako části odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců nemohly být žádné pochybnosti. Platební povinnost plátce pojistného nemohla v období shora zaniknout a pojistné odvedené žalobkyní bylo odvedeno v souladu se zákonem. Žalovaná dále konstatovala, že v systému správního soudnictví má NSS svou nezastupitelnou roli, kdy dbá především na zákonnost a jednotu rozhodování krajských soudů i správních orgánů. Zdůrazňuje vázanost těchto správních orgánů i krajských soudů názorem a právním posouzením situace Nejvyšším správním soudem, proto správní orgán I. stupně vyčkal vyřešení předmětné otázky a učinil si právní názor i v návaznosti na názor NSS. Nelze tedy hovořit o mechanické činnosti správních orgánů, či mechanické odkazování na rozhodování NSS. Rozsudek NSS č.j. 4 Ads 120/2009-88 z 25.2.2010 je nutno považovat za předběžnou otázku a další rozhodování správních orgánů v obdobných věcech muselo být odvislé od zaujetí právního názoru NSS. Žalovaná uzavřela, že žalobkyni nevznikl přeplatek na pojistném, proto je žádost nedůvodná, žaloba žalobkyně neopodstatněná a nedůvodná a navrhla, aby soud žalobu zamítl. pokračování 36 Ad 23/2010 Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Učinil tak bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s.ř.s., když k takovému postupu obě strany sporu udělily souhlas. O věci usoudil následovně. Z obsahu žaloby, z vyjádření žalované k ní a z obsahu odůvodnění prvoinstančního i žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že předmětem sporu mezi oběma stranami je posouzení právní otázky, zda žalobkyni vznikl za období leden – únor 2007 přeplatek na pojistném, resp. zda byla v tomto období povinna pojistné platit, neboť zák. č. 589/1992 Sb., neobsahoval ustanovení, jež by výslovně stanovilo vyměřovací základ organizace a malé organizace, a zda správní orgány postupovaly při posuzování žádosti v souladu se zákonem, když vycházely z právních závěrů v rozsudku NSS č.j. 4 Ads 120/2009-88 ze dne 25.2.2010. Krajský soud nemohl přehlédnout (ostatně i obě strany sporu na tuto skutečnost poukazovaly), že uvedenou problematikou se již zabýval Nejvyšší správní soud v již několikráte citovaném rozsudku ze dne 25.2.2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88; dostupný na www.nssoud.cz, a že tento soud již také rozhodl rozsudkem ze dne 25.8.2011, č.j. 3 Ads 73/2011-74 o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28.2.2011, č.j. 57 A 61/2010-39, kterým tento soud zamítl žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, která zamítla odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o vrácení přeplatku na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období leden – červen 2007. Krajský soud v rozsudku uvedl, že se spornou právní otázkou podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25.2.2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88 v bodech 33-39 a 40-51, ztotožnil se s těmito závěry, že při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1.1.2007 do 30.6.2007 s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Jak již soud uvedl shora, Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí týkající se neúspěšných žádostí o vrácení přeplatků na pojistném za období od 1.1.2007 do 30.6.2007 po podaných kasačních stížnostech proti rozsudkům, kterým byla zamítnuta žaloba plátce pojistného. Právní problematikou se zabýval např. v rozsudku 3 Ads 73/2011-74 ze dne 25.8.2011, na který soud již shora odkázal. Podle tohoto rozsudku se Nejvyšší správní soud ztotožnil s výkladem v rozsudku č.j. 4 Ads 120/2009-88 i ve věci týkající se přeplatku pojistného v otázce, že nařízení vlády č. 39/2007 Sb., nebylo aplikovatelné a soud jím nebyl při svém rozhodování vázán. Shodl se s tímto rozhodnutím i v tom, že na základě systematického a historicko - teleologického výkladu lze dospět k závěru, že i pro období od 1.1.2007 do 30.6.2007 bylo možné náležitě stanovit výši vyměřovacího základu organizace a malé organizace navzdory neexistenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace, když bylo možné tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007 s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců a o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. Právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v tomto rozsudku i v předchozím rozsudku č.j. 4 Ads 120/2009-88 jsou závazné i pro rozhodující soud, neboť posuzovaná věc je skutkově i právně totožná s věcí sp. zn. 3 Ads 73/2011. Projednávající soud odvolávaje se na právní posouzení posledně uvedené věci Nejvyšším správním soudem, neshledal po posouzení žaloby žádnou ze žalobních námitek důvodnou, neboť se ztotožňuje pokračování 36 Ad 23/2010-22 a je vázán závěry shora uvedenými vyplývající z posouzení obdobné věci Nejvyšším správním soudem. Soud proto ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s žalobu jako nedůvodnou zamítá. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1,2 s.ř.s., když úspěšná žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 25. dubna 2012 JUDr. Milada Haplová, v.r. předsedkyně senátu