36 Ad 59/2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Hamé s.r.o., se sídlem Na Drahách 814, Kunovice, zastoupeného JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem, Advokátní kancelář Knotek, spol. s r. o., se sídlem Kvítková 1569, Zlín, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.9.2014, č.j. 2694/1.30/14/14.3, takto:

I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 2.9.2014, č.j. 2694/1.30/14/14.3, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Stanislava Knotka, advokáta, Advokátní kancelář Knotek, spol. s r. o., se sídlem Kvítková 1569, Zlín.

III. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou adresovanou zdejšímu soudu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2.9.2014, č.j. 2694/1.30/14/14.3, i jemu předcházejícího rozhodnutí Oblastního inspektorátu pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 2.6.2014, č.j. 10134/9.21/10/11/14.3-RZ2.

I. Podstata věci Rozhodnutím ze dne 2.6.2014, č.j. 10134/9.21/10/11/14.3-RZ2, Oblastní inspektorát pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále též „inspektorát“) rozhodl, že se žalobce dopustil správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. r) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, tím, že neplnil dne 7.10.2010 ve výrobním závodě v Babicích povinnosti při zajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení, když jako provozovatel stroje na uzavírání kruhových plechových obalů typ B4 KZK 79 na pracovišti masné výroby ve výrobním závodě v Babicích nevybavil tento stroj dostatečnou zábranou nebo ochranným zařízením v místě, kde existuje riziko kontaktu nebo zachycení zaměstnance pohybujícími se částmi zařízení, v daném případě v místě rotující vyhazovací rozety plechových obalů, ani nepřijal jiné opatření. Žalobce tak podle inspektorátu nesplnil požadavky § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/2006 Sb. ani § 3 odst. 1 písm. d) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. Za tento delikt inspektorát uložil žalobci pokutu 70 000 Kč. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Správní orgány byly při svém rozhodování vázány rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.2.2014, č.j. 38 Ad 29/2011-39, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného v téže věci (ze dne 6.4.2011, č.j. 643/1.30/11/14.3) jako nepřezkoumatelné, neboť žalovaný (ani inspektorát) řádně neodůvodnil uloženou pokutu, jelikož „prakticky pouze citoval některá kritéria“ z § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce. Podle krajského soudu se vůbec nezabýval tím, jaký vliv měly na výši pokuty poměry žalobce a jeho přístup k odstranění nebezpečnosti stroje.

II. Shrnutí argumentace žalobce Žalobce předně namítá, že narozdíl od původně vydaných rozhodnutí (zrušených Krajským soudem v Ostravě) již není akcentováno nedodržení technické normy ČSN EN ISO 83 3212. Oba správní orgány však tuto technickou normu v rozhodnutích zmiňují. Podle žalobce nebyl zohledněn fakt, že pracovní úraz na tomto typu stroje je v praxi žalobce zcela výjimečným. Žalobce namítá, že samotný pracovní úraz nemůže automaticky znamenat, že byly porušeny požadavky na bezpečnost práce z jeho strany, neboť okolnosti daného pracovního úrazu nebyly dostatečně zjištěny. Žalobce dále namítá zánik odpovědnosti za správní delikt podle § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce. Uvádí také, že v prvostupňovém rozhodnutí absentuje úvaha o přístupu žalobce k řešení vzniklé situace, přestože ji Krajský soud v Ostravě ve zrušujícím rozsudku požadoval. Žalobce dále poukazuje na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí navozuje pocit, že Krajský soud v Ostravě závěry žalovaného zaujaté v předchozím rozhodnutí posuzoval. Tak tomu podle žalobce nebylo, neboť se soud věcně napadeným rozhodnutím nezabýval. Žalobce namítá také rozpor v hodnocení polehčujících okolností inspektorátem a žalovaným, neboť žalovaný k polehčující okolnosti, že „jakési ochranné zařízení … stroj obsahoval“ přidal též okolnost, že se žalobce „při provozování stroje řídil pokyny výrobce a provozním manuálem“, aniž by se to jakkoli odrazilo v uložené pokutě. Dále žalobce „na okraj“ poukázal na to, že byl nyní sankcionován i podle § 38 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Takový postup při opakovaném rozhodnutí o pokutě považuje žalobce za porušení zásady dvojího trestání. Napadené i prvostupňové rozhodnutí navrhuje zrušit a na svém procesním stanovisku setrval v podané replice i po celou dobu řízení před zdejším soudem.

III. Shrnutí argumentace žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření se žalobou nesouhlasí, podrobně se vypořádává se žalobními námitkami a odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí a argumenty v něm uvedené. Žalobu navrhuje zamítnout jako nedůvodnou a na svém procesním stanovisku setrval během celého řízení před soudem.

IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Pokud žalobce namítal, že došlo k zániku odpovědnosti za správní delikt podle § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce, nemohl s ním zdejší soud souhlasit. Podle § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce (v rozhodném znění) odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, uplynul-li 1 rok od zahájení řízení, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. K zániku odpovědnosti žalobce by tedy mohlo dojít buď uplynutím lhůty 1 roku ode dne zahájení řízení, nebo 3 let ode dne spáchání deliktu. Podle § § 41 s.ř.s. stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní, cel, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu, rozpočtů územních samosprávných celků, nebo státních fondů nebo Národního fondu, a o promlčecích dobách ve věci náhrady škody nebo nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci podle zvláštního zákona. Z uvedeného plyne, že lhůty pro zánik odpovědnosti podle § 36 odst. 2 zákona o inspekci práce neběží po dobu vedení řízení před správním soudem. V daném případě bylo správní řízení se žalobcem zahájeno dne 28.12.2010, neboť téhož dne mu bylo doručeno vyrozumění o zahájení řízení (§ 46 správního řádu). Následně bylo vydáno rozhodnutí o pokutě (dne 20.1.2011) a poté o odvolání žalobce (dne 6.4.2010). Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, která byla Krajskému soudu v Ostravě doručena dne 10.5.2011. Do zahájení řízení u soudu tedy uplynuly 4 měsíce a 13 dní. O žalobě soud rozhodl rozsudkem (který nabyl právní moci dne 21.2.2014) a napadené rozhodnutí zrušil. Prvostupňový orgán znovu uložil pokutu rozhodnutím ze dne 2.6.2014, které žalovaný potvrdil rozhodnutím ze dne 2.9.2014, které téhož dne nabylo právní moci. Od skončení řízení u soudu do skončení správního řízení tedy uplynulo 6 měsíců a 9 dní. Celkem tedy od zahájení správního řízení uplynulo 10 měsíců a 22 dní. Lhůta jednoroční tedy dosud neuplynula. Pokud jde o lhůtu tříletou, tak její počátek je stanoven spácháním protiprávního jednání. K tomu v daném případě došlo 7.10.2010. Do zahájení řízení před Krajským soudem v Ostravě, k němuž došlo 10.5.2011, uplynulo 7 měsíců a 3 dny. Po skončení řízení u soudu (21.2.2014) do skončení správního řízení a do pravomocného uložení pokuty (2.9.2014) uplynulo 6 měsíců a 9 dní. Celkem tedy z 3 leté lhůty uplynul toliko 1 rok, 1 měsíc a 12 dní. Ani tato lhůta tedy dosud neuplynula. Odpovědnost žalobce za předmětný delikt tak nezanikla. Žalobce dále namítá, že samotná okolnost, že došlo k pracovnímu úrazu, ještě neznamená, že žalobce porušil požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. S takto obecně formulovanou myšlenkou lze jistě souhlasit. V daném případě je však situace odlišná, neboť inspektorát ani žalovaný takto obecný závěr v rozhodnutí neučinili. Inspektorát na str. 4 a násl. prvostupňového rozhodnutí podrobně rozebírá, v čem žalobcovo porušení spočívalo. To je ostatně obsaženo i ve výrokové části tohoto rozhodnutí, kde je uvedeno, že žalobce „jako provozovatel stroje na uzavírání kruhových plechových obalů typ B4 KZK 79 na pracovišti masné výroby ve výrobním závodě v Babicích nevybavil tento stroj dostatečnou zábranou nebo ochranným zařízením v místě, kde existuje riziko kontaktu nebo zachycení zaměstnance pohybujícími se částmi zařízení, v daném případě v místě rotující vyhazovací rozety plechových obalů, ani nepřijal jiné opatření“. Je tedy zřejmé, že porušení předpisů na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci není spatřováno v tom, že došlo k pracovnímu úrazu, ale v tom, že žalobce nevybavil konkrétní stroj dostatečnou zábranou nebo ochranným zařízením v místě, kde existuje riziko kontaktu nebo zachycení zaměstnance pohybujícími se částmi zařízení. Odůvodnění rozhodnutí pak podrobně popisuje inkriminovanou část stroje i jeho nebezpečné místo (na str. 5). Pracovní úraz byl pak vyhodnocen jako následek porušení žalobcových povinností (nevybavení stroje ochranným zařízením) a byl zohledněn jako přitěžující okolnost při stanovení výše pokuty (str. 6 prvostupňového rozhodnutí). Pokud žalobce namítá, že nebyly okolnosti vzniku pracovního úrazu dostatečně zjištěny, jedná se o námitku zcela nekonkrétní. Žalobce neuvádí, v čem bylo zjišťování nedostatečné, a soud, který je zásadně vázán řádně uplatněnými žalobními body, nemá jak důvodnost takto obecné námitky posoudit. Soud nemůže souhlasit ani s tím, že by se inspektorát nezabýval tvrzením žalobce, že pracovní úrazy na tomto typu stroje jsou zcela výjimečné. K této námitce je argumentováno na str. 5 prvostupňového rozhodnutí a inspektorát ji důvodnou neshledává. Soud přitom plně souhlasí se závěrem, že samotná skutečnost, že na určitém zařízení zpravidla nedochází k pracovním úrazům, ještě neznamená, že se jedná o zařízení bezpečné z hlediska ochrany zdraví při práci. Nedůvodnou je i žalobcova argumentace ve vztahu k normě ČSN. Dovolává-li se žalobce předchozích rozhodnutí v této věci (nyní zrušených), jedná se o argumentaci lichou, neboť došlo-li ke zrušení těchto rozhodnutí, je zcela irelevantní, co je v nich obsaženo. Z napadeného i prvostupňového rozhodnutí přitom jednoznačně plyne, že žalobce není postižen za nedodržování normy ČSN (to je ostatně výslovně uvedeno na str. 5 napadeného rozhodnutí). Ani tato námitka tak není důvodná. Jestliže žalobce namítá, že Krajský soud v Ostravě závěry žalovaného zaujaté v předchozím rozhodnutí věcně neposuzoval, je třeba s ním souhlasit. Samotná skutečnost, že žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí svoje závěry převzal ze svého předchozího rozhodnutí s tím, že je krajský soud neoznačil jako nezákonné, však nemá na zákonnost těchto závěrů žalovaného žádný vliv a jedná se tak o okolnost zcela bezpředmětnou. Žalobce dále namítá, že v prvostupňovém rozhodnutí absentuje úvaha o přístupu žalobce k řešení vzniklé situace, přestože ji Krajský soud v Ostravě ve zrušujícím rozsudku požadoval. Jak vyplynulo ze zrušovacího rozsudku ze dne 20.2.2014, č.j. 38 Ad 29/2011- 39, Krajský soud v Ostravě žalovanému i inspektorátu vytkl, že se vůbec nezabývali tím, jaký vliv měly na výši pokuty poměry žalobce a jeho přístup k odstranění nebezpečnosti stroje. V prvostupňovém rozhodnutí inspektorát při stanovení výše pokuty popisuje majetkové poměry žalobce, avšak k otázce, zda žalobce následně odstranil nebezpečnost stroje, případně jak, se nevyjadřuje. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k této otázce uvedl, že žalobce „po kontrole zadal úpravu zařízení specializované firmě“. Podle žalovaného „lze tuto skutečnost hodnotit jak ve prospěch účastníka řízení, tak také i jen jako přirozený a žádoucí důsledek vykonané kontroly.“ Z uvedeného plyne, že byť se prvostupňový orgán žalobcovým přístupem k odstranění nebezpečnosti stroje nezabýval, žalovaný se k této otázce vyjádřil. Učinil tak ale toliko v obecné rovině. Jistě je třeba souhlasit se žalovaným, že přístup žalobce k odstranění nebezpečnosti zařízení může být v určitém případě vnímán jako polehčující okolnost, zatímco v případě jiném být polehčující okolností nemusí. Vždy je však na správním orgánu, aby posoudil, zda se v konkrétním případě o polehčující okolnost jedná či nikoli. Učiní-li delikvent opatření k odstranění nebezpečnosti stroje neprodleně a účinně, jistě se o polehčující okolnost jednat bude. Naopak, pokud bude váhat, nápravu oddalovat a nebezpečný stroj dokonce dále provozovat, jistě to polehčující okolností nebude (v určitém případě by se mohlo jednat i okolnost přitěžující). Tuto úvahu však v daném případě inspektorát ani žalovaný neprovedli, přestože k tomu byl žalovaný zavázán rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Důvodnou shledal soud i další námitku žalobce, která se týká hodnocení polehčujících okolností. Z prvostupňového rozhodnutí je totiž zřejmé, že inspektorát považoval za polehčující okolnost toliko to, že „jakési ochranné zařízení … stroj obsahoval“. Ke skutečnosti, že žalobce postupoval v souladu s pokyny výrobce, nijak nepřihlížel. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl (na str. 12), že „závažnost daného deliktu byla snížena jak skutečností, že určité ochranné zařízení daný stroj přece jen obsahoval (nicméně nedostatečné), tak také okolností, že se účastník řízení při provozování stroje řídil pokyny výrobce a provozním manuálem“. Byť žalovaný skutečnost, že se žalobce řídil pokyny výrobce a provozním manuálem, výslovně neoznačil za polehčující okolnost, je z kontextu rozhodnutí zřejmé (zejména pokud ji žalovaný spojuje v jedné větě s jedinou polehčující okolností, kterou shledal inspektorát), že ji za polehčující okolnost považuje. Pokud pak inspektorát v napadeném rozhodnutí používání stroje v souladu s pokyny výrobce a provozním manuálem označil za okolnost pro rozhodnutí nepodstatnou a nepřihlížel k ní, je zřejmé, že žalovaný, který ji jako polehčující okolnost vyhodnotil, měl přistoupit ke snížení uložené pokuty, event. měl uvést, proč uložená pokuta nebude z tohoto důvodu snížena. Pokud žalobce „na okraj“ poukazuje na to, že byl sankcionován i podle § 38 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, tak se tak nestalo napadeným ani prvostupňovým rozhodnutím. Soud je přitom v řízení o žalobě oprávněn posuzovat zákonnost toliko žalobou napadeného rozhodnutí (a jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí, které s ním tvoří jeden celek). Touto námitkou se tedy soud zabývat nemohl.

V. Závěr Soud tedy uzavírá, že žalovaný postupoval nezákonně, pokud řádně neposoudil, zda je postup žalobce při odstranění nebezpečnosti stroje polehčující okolností, a to přesto, že mu to bylo uloženo předchozím zrušovacím rozsudkem (žalovaný tak porušil § 78 odst. 5 s.ř.s.). Současně pochybil, jestliže neobjasnil, proč přes shledání další polehčující okolnosti (postupu žalobce v souladu s pokyny výrobce a provozním manuálem) nesnížil uloženou pokutu. Vzhledem k tomu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit bez jednání jako nepřezkoumatelné podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 téhož zákona. Podle § 78 odst. 5 tohoto zákona je žalovaný vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Nezbytnost zrušení prvostupňových rozhodnutí ponechává soud na úvaze žalované.

VI. Náklady řízení Výrok o nákladech řízení o žalobě se opírá o § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný úspěšný nebyl, právo na náhradu nákladů řízení nemá. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady ve výši 3000 Kč za zaplacený soudní poplatek. Dále náklady právního zastoupení spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, žaloba a replika) společně se třemi režijními paušály – celkem tedy 3 x 3100 Kč + 3 x 300 Kč. To vše podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 13 200 Kč. Vzhledem k tomu, že je advokát plátcem DPH, byla citovaná částka (krom zaplaceného soudního poplatku) zvýšena o tuto daň. Částku 15 342 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce ve stanovené lhůtě. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 25. srpna 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu