37 CO 241/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ladislava Palatina a soudců JUDr. Jiřího Sýkory a Mgr. Miluše Pěchové ve věci žalobců: a) příjmení příjmení , datum narození bytem adresa b) jméno příjmení , datum narození bytem adresa oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa o určení vlastnického práva o odvolání žalobců a), b) proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 6. 2021, č.j. 7 C 121/2020-157

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobci a), b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 24.765 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Žalobci a), b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky pozemků parc. [číslo] o výměře 24 m2 a parc. [číslo] o výměře 242 m2, vše v obci [obec], [katastrální uzemí], dále jen„ předmětné pozemky“, vytvořených oddělovacím geometrickým plánem [číslo] (výrok I.), žalobce zavázal k povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 24.341 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce a), žalobkyně b), dále jen„ žalobci“, kteří soudu I. stupně vytýkali, že vyšel z nesprávných skutkových zjištění a věc posoudil nesprávně v rozporu se judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedli, že přílohou kupní smlouvy z roku 1971, jíž předmětné pozemky nabyli, byl geometrický plán, nikoliv zaměření z roku 1970, které neměli k dispozici a z nějž soud I. stupně vycházel. K tíži dobré víry žalobců proto nelze klást, pokud v rámci přípustné odchylky čára o tloušťce 1 mm v případě geometrického plánu představuje v terénu bezmála 3 m. Žalobci zopakovali, že hranice byly vytyčeny pouze na východní straně pozemku, ujali se proto držby pozemků v severní hranici vytyčené přímkou směřující k severu, jak je vyznačena i v geometrickém plánu, a nebylo v jejich možnostech zjistit, že hranice je vymezena špatně. Oplocení vystavěné v roce 1971 na základě rozhodnutí komise výstavby národního výboru založilo stav, jenž trvá dodnes. Jestliže tedy držba trvala alespoň 35 let a není prokázán nepoctivý úmysl, došlo k vydržení takového pozemku. Nesrovnalosti v oplocení vyšly najevo až v roce 2019, jak bylo zjištěno z výpovědí svědků [příjmení] (starosty [územní celek]), [příjmení], [příjmení], [anonymizováno], přičemž umístění plotů nerozporovali současní vlastníci pozemků, jejich právní předchůdci, národní výbor, soudní znalec ani zemědělské družstvo, jež pozemky obhospodařovalo. [obec] pozemků nebyly zpochybněny ani v letech 1978 a 1985, kdy proběhlo místní šetření. Soud I. stupně nezohlednil ani reálný stav v nepřehledném, kopcovitém terénu, pro který nemůže obstát závěr, že odchylka byla zřejmá pouhým okem. Soud I. stupně bez opory v provedeném dokazování shledal nepravděpodobné, že by při zaměření pozemku v roce 1970, jehož se žalobci nezúčastnili, [jméno] [příjmení] nesdělil žalobcům, že rozhrada na severní hranici neodpovídá hranici vlastnické. Žalobci jen podepsali kupní smlouvu, realizace převodu pozemků, vyhotovení kupní smlouvy i zaměření pozemku bylo na obci [obec], která pak dne 23. 3. 1971 vydala rozhodnutí o přípustnosti stavby oplocení na severní hranici pozemku a nikdy jej nerozporovala, stejně jako řada vlastníků sousedních pozemků. Jejich dlouhodobou nečinností tak byli žalobci utvrzováni ve své dobré víře, kdy po dobu 50 let pokojný stav nikdo nerozporoval. Uvedené nasvědčuje rovněž objektivní omluvitelnosti omylu žalobců. Žalobci mají za to, že jejich dobrou víru dokládá rovněž znalecký posudek z roku 2004, neboť znalec vycházel z rozsahu pozemku až po oplocení a do ocenění zahrnul i trvalé porosty, jež se nacházely na pozemcích sporných, a žalobci tak zaplatili daň ze převodu nemovitých věcí v rozsahu pozemků až po oplocení. Závěr soudu I. stupně, že nemohlo dojít k vydržení nenavazujícího pozemku, případně více navazujících pozemků, považují žalobci za přepjatě formalistický, neboť sporné pozemky jsou od pozemků žalobců odděleny pouze úzkým pozemkem třetího subjektu, o němž jsou žalobci navíc přesvědčeni, a že jej rovněž vydrželi. S poukazem na citovanou judikaturu žalobci zdůraznili, že dobrá víra se presumuje a v pochybnostech se má za to, že je oprávněná. K dobré víře během komunistického režimu je navíc třeba přistupovat se sníženými nároky, přičemž účelem vydržení je uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

3. Žalovaný k odvolání žalobců uvedl, že žalobci opakovaně relativizují institut vydržení a dobré víry, snaží se bagatelizovat svůj omyl při užívání cizích pozemků přes objektivně existující skutečnosti vylučující jejich dobrou víru (právní úprava vydržení v letech 1970 [číslo], několik geodetických zaměření pozemků, výzvy vlastníků). Z geometrických plánů, geodetických měření, zápisů ve veřejném rejstříku i vyjádření vlastníků sousedních pozemků jednoznačně vyplynul průběh a umístění hranice pozemků, žalobci přitom měli možnost se kdykoliv o těchto skutečnostech přesvědčit nahlédnutím do evidence. Žalobci navíc ztratili titul držby, když v roce 2004 převedli práva k pozemkům na syna, věc tak přestali fakticky užívat a disponovat s ní. Žalovaný je přitom vlastníkem pozemků p. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek], k.ú. [obec] u [obec], které nabyl kupní smlouvou ze dne 29. 6. 2009 od původního vlastníka pana [příjmení] v rozsahu, bonitách, druzích pozemků a geometrickém zaměření, jak je uvedeno v příslušných listinách. Byť poté synovi žalobců umožnil užívání pozemků, všem zúčastněným bylo zřejmé, kde se hranice mezi pozemky nachází. Žalovaný proto navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen.

4. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

5. V posuzované věci byl předmětem sporu nárok žalobců, jež se domáhali vydání rozhodnutí, kterým bude určeno, že jsou vlastníky předmětných pozemků s odůvodněním, že předmětné pozemky užívali v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, od 5. 2. 1971 do 28. 12. 2018, vlastnické právo k předmětným pozemkům tak vydrželi.

6. Soud I. stupně přesvědčivě a logicky uvedl, z jakých důkazů vyšel, i jak je hodnotil. Ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně, jak jsou podrobně uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, nemá odvolací soud připomínek a zcela se s nimi ztotožňuje.

7. Pro právní posouzení soud I. stupně správně aplikoval ustanovení § 134 odst. 1, § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, dále jen„ obč. zák.“ 8. Soud I. stupně správně shledal splněnou podmínku aktivní legitimace žalobců i podmínku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

9. Soud I. stupně uzavřel, že žalobci drží předmětné pozemky po dobu více než 10 let, současně však neshledal jejich držbu oprávněnou. Vyšel přitom ze zjištění, jež nebylo žádnou z procesních stran zpochybněno, že pozemek parc. [číslo] pro k.ú. [obec] u [obec] o celkové výměře 1.154 m2, jenž žalobci nabyli kupní smlouvou ze dne 5. 2. 1971, v níž je tato výměra i uvedena, vznikl sloučením tří částí oddělených od dvou různých pozemků. Při zaměření pozemků pracovníkem střediska Geodezie v [obec] dne 10. 4. 1970 bylo provedeno zaměření pozemku a vytyčením hranice ve východní části dvěma železnými tyčemi, na straně severní ani straně západní hranice vytyčeny nebyly. Žalobci přitom od roku 1971 užívali zaplocený pozemek, krom části pozemků žalovaného o výměře 266 m2 (pozemek [parcelní číslo] ve výměře 24 m2 a [parcelní číslo] ve výměře 242 m2), i další části pozemků jiných vlastníků o celkové výměře 850 m2 (jak bylo prokázáno výpovědí svědka [jméno] [příjmení], jež je v souladu se zjištěními učiněnými z výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], starosty [územní celek]).

10. Odvolací soud se ztotožnil se správným závěrem soudu I. stupně, jenž shledal vyloučenou dobrou víru žalobců. [příjmení] totiž byly splněny podmínky oprávněné držby, bylo třeba, aby žalobci byli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, jinak řečeno, aby drželi sporný pozemek na základě omluvitelného omylu.

11. V obecné rovině odvolací soud připouští, že lze akceptovat námitku žalobců o tom, že z platného práva nelze dovodit právní povinnost nechat vytyčit a identifikovat držené pozemky, a samotná skutečnost, že nenechali vytyčit hranice jimi držených pozemků, ještě poctivou držbu nevylučuje. Pro posouzení dobré víry žalobců jsou však podstatné okolnosti provázející nabytí vlastnického práva a s tím související držby. Jak sami žalobci uvedli v průběhu řízení před soudem I. stupně i ve svém odvolání proto napadenému rozsudku, k dispozici měli jen geometrický plán bez podrobného zaměření („ zvětšené situace“). Odvolací soud dodává, že pokud při vědomí nedostatečného vytyčení hranice pozemku se znalostí konkrétního pozemku si žalobci byli vědomi komplikované situace v nepřehledném svažitém terénu, situace tím spíše vyžadovala pečlivý přístup k vymezení hranic kupní smlouvou nabytého pozemku. Žalobci tak nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, pokud k vytyčení hranic pozemku nepřistoupili.

12. Byť lze rovněž připustit, že pokud se nabyvatel nemovitostí chopí držby částí parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je však v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku.

13. V poměrech projednávané věci je výměra pozemku žalobci nabytého v kupní smlouvě jednoznačně uvedena (1.154 m2), stejně jako v geometrickém plánu, který měli žalobci k dispozici, jak sami tvrdili. V posuzované věci, kdy plocha předmětných (sporných) pozemků činí sice„ jen“ 23% plochy koupeného pozemku zahrady, však nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobci ke koupenému pozemku vybudováním oplocení v roce 1971 přitom původní pozemek zvětšili o dalších 850 m2 (tj. o 73% původní výměry). Bylo-li v kupní smlouvě přesně uvedeno, co je předmětem koupě (pozemky byly specifikovány podle parcelních čísel a ve znaleckém posudku byly uvedeny i jejich přesné výměry), mohli žalobci při zachování náležité opatrností zjistit, že užívají pozemek o podstatně vyšší výměře. Žalobci tak nemohli být v dobré víře "se zřetelem ke všem okolnostem". Byť subjektivně mohli být o svém právu přesvědčeni, i proto, že proti oplocení pozemku, které bylo příslušným úřadem povoleno, žádný z vlastníků zaplocených pozemků ničeho nenamítal. S ohledem na jejich původní využití, kdy byly z části v užívání zemědělského družstva a z části v nepřístupném terénu, však ani tato skutečnost nebyla způsobilá dobrou víru žalobců založit. Odvolací soud se z uvedených důvodů ztotožnil se správným závěrem soudu I. stupně, jenž shledal vyloučenou dobrou víru žalobců, kteří nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke konkrétním okolnostem požadovat.

14. Odvolací soud přitakal i závěru soudu I. stupně o nedůvodnosti argumentace žalobců ke znaleckému posudku z roku 2004, jímž bylo provedeno ocenění nemovitostí včetně příslušenství za účelem převodu pozemků, nikoliv vytyčení hranic pozemků.

15. Ve světle výše uvedeného pak odvolací soud shledává bez významu námitku, že je přepjatě formalistický závěr soudu I. stupně o nemožnosti vydržet v případě omylu o průběhu vlastnické hranice pozemky, jež s nabývaným pozemkem přímo nesousedí. Žalobci namítali, že pozemky jsou odděleny pouze úzkým pozemkem třetího subjektu, o němž jsou žalobci navíc přesvědčeni, a že jej rovněž vydrželi. [obec] víra žalobců v oprávněnost jejich držby je totiž z důvodů, jak jsou uvedeny výše, jednoznačně vyloučena.

16. Přestože žalobci prokázali, že předmětné pozemky nerušeně užívali po dobu několika desetiletí (konkrétně od roku 1971), soud I. stupně neshledal za splněné ani podmínky mimořádného vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 o. z. V tomto kontextu odvolací soud odkazuje na ustanovení § 3066 o. z., dle nějž se do vydržecí doby přitom započte i doba, po kterou měl držitel, případně jeho právní předchůdci, věc nepřetržitě v době přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, přičemž tato doba neskončí dříve než uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc nemovitou, tj. dnem 31. 12. 2018 Odvolací soud k uvedenému zdůrazňuje, že sami žalobci tvrdí, že pokojný stav nebyl rozporován od roku 1971 až do dne 28. 12. 2018, když žalovaný žalobcům doručil výzvu odstranění plotu (bod IV. žaloby), že k rozporům ohledně předmětných pozemků došlo až v letech 2018 až 2019 (jak uvedli při jednání před soudem I. stupně dne 25. 1. 2021). Výpovědí svědka [jméno] [příjmení] bylo prokázáno, že žalobce již v roce 2018 podepsal žalovanému, že plot na předmětných pozemcích odstraní. Byť tedy žalobci drželi předmětné pozemky po dobu delší 35 let, k jejich mimořádnému vydržení žalobci dojít nemohlo, neboť zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013,„ obč. zák.“, tuto možnost neznal a úprava v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014,„ o. z.“ není dosud použitelná (viz § 3066 o. z.). Otázku, zda se v posuzované věci jedná o držbu vykonávanou„ nikoliv v nepoctivého úmyslu“ proto odvolací soud považuje za nepodstatnou.

17. Veden těmito úvahami odvolací soud za užití § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.

18. Soud I. stupně správně přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v řízení úspěšnému žalovanému za úkon, kdy žalovaný nebyl zastoupen (300 Kč), i odměnu za dalších 5 úkonů právní služby poskytnutých advokátem (15.500 Kč) včetně náhrady za režijní paušál (1.500 Kč), cestovné (2.019 Kč) a náhradu za promeškaný čas cestou k soudu (1.200 Kč), celkem 20.219 Kč. Nesprávně však nepřiznal DPH ve výši 21 % z cestovného (2.019 Kč) a náhrady za promeškaný čas cestou k soudu (1.200 Kč). Včetně částky DPH z odměny a náhrad (§ 137 odst. 1, odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) ve výši 4.246 Kč náklady řízení před soudem I. stupně činí 24.765 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci a), b) se domáhají určení, že nemovitosti patří do společného jmění manželů, na jejich straně se jedná o nerozlučné společenství, je proto třeba zavázat je k náhradě nákladů řízení úspěšnému žalovanému společně a nerozdílně. V tomto rozsahu odvolací soud odvoláním napadený výrok II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci byli zavázáni společně a nerozdílně zaplatit v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě účelně vynaložených nákladů tohoto řízení částku 8.225 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.). Uvedená částka sestává z odměny advokáta žalobce za dva úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání žalobců a účast při jednání před odvolacím soudem (§ 11 odst. 1 písm. k/, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen„ vyhláška“), ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/, odst. 4 písm. b/ vyhlášky), dále částky paušálních náhrad hotových výdajů advokáta za dva úkony po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky) a z částky 1.428 Kč představující 21 % DPH z odměny a náhrad (§ 137 odst. 1, odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).