38 CO 10/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudkyň JUDr. Ireny Vitovské a JUDr. Hany Příhodové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 1.882.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 5. 2022, č. j. 5 C 36/2021 - 190

I. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 13.5.2022, č.j. 5 C 36/2021 - 190 ve spojení s usnesením soudu I. stupně ze dne 8. 7. 2022, č. j. 5 C 36/2021-194 se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 19.553,60 Kč a zaplatit ji do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Okresní soud v Hodoníně jako soud I. stupně zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím žalobu o zaplacení 1.882.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 117.443 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalovaným a [jméno] [příjmení] dne [datum], jejímž předmětem byla částka ve výši 1.882.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do [datum], je absolutně neplatným právním úkonem pro vadu vůle, která ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nebyla projevena vážně. Jeví se vysoce pravděpodobné, že jak smlouva o půjčce uzavřená mezi žalovaným a [jméno] [příjmení], tak i mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], která byla zcela totožná, měly sloužit jen jako doklad bonity žalovaného a [jméno] [příjmení] pro účely získání úvěru na jejich společný podnikatelský záměr a částka 1.882.000 Kč nebyla ze strany [jméno] [příjmení] reálně vyplacena ani žalovanému ani jeho synovi [jméno] [příjmení]. V trestním řízení vedeném proti [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že v době, kdy měl údajně ze dvou smluv o půjčce vyplatit v hotovosti 2 x 1.182.000 Kč, dlužil svým věřitelům řádově desítky milionů korun, nebyl schopen platit ani pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance a následujícího roku pak byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Žádným z důkazů, které žalobkyně označila a předložila, nebylo prokázáno, že [jméno] [příjmení] sjednanou finanční částku žalovanému skutečně předal. Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2013, č. j. 44 Cm 7/2010 – 33 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2014, č. j. 12 Cmo 2/2014 – 77, soud I. stupně zamítl žalobu žalovaného na vyloučení předmětné pohledávky z majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení], s tím, že předmětem řízení je posouzení stěžejní otázky existence smlouvy o půjčce, kterou soud shledal jako platně uzavřenou. Tento závěr soudu I. stupně nicméně následně nepodléhal přezkumu ze strany odvolacího soudu, který uzavřel, že žalovaný nebyl aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby. Odvolací soud dále konstatoval, že prokázání existence či neexistence dané pohledávky není předmětem sporu vyvolaného touto vylučovací žalobou a dlužník má možnost uplatnit argumenty proti závěru, že ten, kdo se po něm domáhá splnění dluhu, věřitel není, jako obranu ve sporu o zaplacení pohledávky. Potvrdil-li tedy odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, bylo to nikoliv pro to, že by se ztotožnil se závěrem prokázání existence dané pohledávky, ale z důvodu, že zamítnutí vylučovací žaloby soudem I. stupně bylo ve svém výsledku věcně správné, přestože se tento soud úvahami o aktivní legitimaci žalobce k podání vylučovací žaloby vůbec nezabýval. Závěry vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 44 Cm 7/2010 – 33 proto nejsou v nyní projednávané věci pro procesní soud závazné a nelze tedy argumentovat tím, že uvedené rozhodnutí pohledávku žalobkyně potvrzuje. Podle názoru Okresního soudu v Hodoníně nelze přisvědčit ani argumentaci žalobkyně, že obranu žalovaného o fiktivním uzavřením dvou smluv o půjčce vyvrací skutečnost, že závazek z druhé smlouvy uzavřené mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byl splněn uzavřením dodatku ke smlouvě a splátkovým kalendářem prokazujícím, že ze strany [jméno] [příjmení] došlo k vrácení peněz. Svědek [jméno] [příjmení] ve své výpovědi uvedl, že svému otci nikdy žádné peníze nevracel, protože si od něj ani žádné fyzicky nepůjčil. I samotný dodatek [číslo] ke smlouvě vykazuje obsahové nesrovnalosti, jde-li o to, že samotná smlouva měla být podepsána [datum] a dodatek měnil úročení půjčky za období do [datum] a od [datum], tedy za dobu dalece předcházející datu podpisu samotné smlouvy (nehledě na naprostou neurčitost data [datum]). Jisté pochybnosti o pravosti a obsahové správnosti listin vyvolávají pak i další dokumenty, a to zápis ze schůze věřitelského výboru ze dne [datum] a další zpráva insolvenčního správce o průběhu konkursu datovaná dnem [datum], které byly soudu zaslány svědkem [příjmení] [příjmení], působícím jako člen věřitelského výboru, nicméně ani jedna z těchto listin nebyla součástí insolvenčního spisu. Navíc zmínka o půjčce [jméno] [příjmení] v zápisu ze schůze věřitelského výboru ze dne [datum] byla v tomto dokumentu, jinak psaném na počítači, dopsána rukou až pod datum a podpisy zúčastněných osob a není tak zřejmé, kdo a z jakého důvodu zmínku o této půjčce do tohoto dokumentu dopisoval, ani zda s tím byly obeznámeny osoby zúčastněné na této schůzi, neboť jejich podpis a datum vyhotovení dokumentu se nacházejí nad tímto ručně psaným bodem 13. Tyto skutečnosti vyvolávají pochybnosti o autenticitě předložených listin, a s ohledem na vyjádření svědka [jméno] [příjmení] tak nelze jednoznačně konstatovat, že [jméno] [příjmení] svůj dluh vůči [jméno] [příjmení] ze smlouvy o půjčce skutečně zaplatil a že by smlouva o půjčce byla platným právním úkonem.

3. Žalovanému, který byl v řízení plně úspěšný, přiznal soud právo na náhradu jeho nákladů ve výši 117.443 Kč.

4. Proti shora uvedenému rozsudku podala do celého jeho rozsahu žalobkyně odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně uplatnila odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a nesouhlasí se závěry soudu I. stupně, který nedostatečně zjistil všechny skutkové okolnosti případu, případně je nezjistil zcela správně, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, jehož základním nedostatkem tak je neúplně či nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Soud I. stupně se nedostatečně vypořádal se skutečností, že žalovaný uzavřel s [jméno] [příjmení] smlouvu o půjčce, kde je mj. uvedeno, že svým podpisem potvrzuje, že předmět půjčky, tj. žalovanou částku ve výši 1.182.000 Kč převzal. Podpisy na smlouvě o půjčce jsou navíc úředně ověřeny. Nemůže se tedy jednat o zdánlivé právní jednání, neboť v souvislosti s ust. § 551 a násl. občanského zákoníku by měla chybět vůle jednající osoby, resp. nebyla-li zjevně projevena vážná vůle. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1621/2007. Žalovaný projevil svou vůli svým podpisem, který nelze zpochybnit, neboť byl úředně ověřen. Z hlediska ochrany právní jistoty a ochrany dobré víry, je nutné považovat smlouvu o půjčce za platný právní úkon s příslušnými právními důsledky, a to i za situace, že by vůle žalovaného, jakožto základ právního úkonu, chyběla. Odůvodnění soudu I. stupně v bodě 14 napadeného rozsudku tak nemůže vzhledem k výše uvedenému obstát. Reálnost smlouvy o půjčce byla navíc potvrzena i v rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 44 Cm 7/2010, [insolvenční spisová značka] – C – 4. V zájmu zachování rozhodovací praxe měl soud rozhodnout v intencích již tohoto vydaného rozsudku. Skutečnost, že [jméno] [příjmení] nikdy nikterak nesporoval existenci půjčky mezi ním a žalovaným, stejně tak její platnost potvrdil i svědek [příjmení] v rámci své svědecké výpovědi, z níž vyplývá, že mohl reálně poskytnout půjčky jak svému synovi, tak žalovanému, neboť, když potřeboval, finanční prostředky si zajistil. Tvrzení svědka [jméno] [příjmení], že ani on ani žalovaný peníze od jeho otce nikdy nedostali se nezakládá na pravdě. Mezi oběma stranami byly podepsány příjmové doklady o splátkách této půjčky a žalobce se tedy na tomto místě zamýšlí, proč, pokud by byly obě smlouvy o půjčce fiktivní, se žádným způsobem neřeší vrácení dlužné částky i u žalovaného. Pokud by byly obě smlouvy o půjčce fiktivní a byly využity pro účely poskytnutí financování automyčky, byl by prokazatelně spáchán trestný čin úvěrového podvodu, který však byl v době konání řízení před soudem I. stupně již promlčen, čehož jsou si žalovaný i svědek [jméno] [příjmení] plně vědomi, když jim v současné době žádný trestní postih nehrozí. Věrohodnost svědka [příjmení] a jeho svědecké výpovědi je tedy velmi snížena.

5. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně napadené opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Soud I. stupně postupoval správně, když na danou věc aplikoval příslušná ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013 (§ 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění) a po provedeném dokazování (bod 4 odůvodnění napadeného rozsudku) dostatečně zjistil skutkový stav věci a věc i správně právně posoudil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v provedeném dokazování a ztotožnil se i s jeho právními závěry.

8. Podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

9. Podle § 657 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

10. Ke smlouvě o půjčce ve smyslu ust. § 657 občanského zákoníku ve znění do [datum], nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku. Smlouva o půjčce představuje tzv. reálný kontrakt a k jejímu uzavření je nezbytné, aby věřitel odevzdal předmět půjčky dlužníkovi. K předání předmětu půjčky může dojít fyzickým předáním peněz nebo bankovním převodem peněžité částky z účtu věřitele na účet dlužníka. V řízení o vrácení půjčky leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že plnění žalovanému poskytl i o tom, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce se žalovaným uzavřené. Odvolací soud má za to, že pokud ve výpovědích ve věci slyšených svědků, zejména pak [jméno] [příjmení], nebyly zjištěny žádné závažné rozpory, není žádný důvod považovat osobu [jméno] [příjmení] za nevěrohodného svědka. Odvolací soud dále sdílí závěr soudu I. stupně, že dodatek [číslo] ke smlouvě o půjčce vykazuje obsahové nesrovnalosti s ohledem na dobu, kdy měla být uzavřena, a s ohledem na období a na dobu, od které se mění úročení půjčky, tj. do [datum] a od [datum] O pochybnosti o pravosti a obsahové správnosti listin, které byly předloženy k důkazu soudu I. stupně, svědčí i zjištění soudu ze zápisu ze schůze věřitelského výboru ze dne [datum] a další zprávy insolvenčního správce o průběhu konkursu ze dne [datum] prohlášeného na majetek [jméno] [příjmení] Odvolací soud je tak ve shodě se soudem I. stupně, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalovaným a [jméno] [příjmení] byla naplněna, a že žalovaná částka byla ze strany [jméno] [příjmení] žalovanému skutečně reálně poskytnuta. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno, když neprokázala uzavření smlouvy o půjčce mezi žalovaným a [jméno] [příjmení] s přihlédnutím k ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku, a že k předání částky 1.882.000 Kč žalovanému skutečně došlo.

11. Odvolací soud má dále za správný závěr soudu I. stupně, že z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2014, č. j. 12 Cmo 2/2014 – 77, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 44 Cm 7/2010 – 33, nelze vyvodit závěr, že mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o půjčce ze dne [datum], neboť i když Krajský soud v Brně jako soud I. stupně shledal předmětnou smlouvu jako platně uzavřenou, tento závěr nebyl předmětem přezkumu ze strany odvolacího Vrchního soudu v Olomouci, který potvrdil rozhodnutí o zamítnutí žaloby o vyloučení pohledávky z majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení] za dlužníkem – žalovaným ve výši 1.882.000 Kč s příslušenstvím, když uzavřel, že [jméno] [příjmení] nemá žádné vlastní právo k pohledávce, jejíhož vyloučení z majetkové podstaty dlužníka se domáhá a není tedy osobou, která by byla věřitelem pohledávky. Pro účely rozhodnutí v této věci vedené pod sp. zn. 12 Cmo 2/2014 není ani rozhodující, zda předmětná pohledávka dlužníka sepsaná do majetkové podstaty skutečně existuje (zda vznikla). Prokázání existence či neexistence této pohledávky není předmětem sporu vyvolaného touto vylučovací žalobou. Ačkoliv soud I. stupně otázku aktivní legitimace [jméno] [příjmení] v podání vylučovací žaloby neposuzoval, je ve svém výsledku jeho rozhodnutí o zamítnutí žaloby věcně správné. Z výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci tedy nevyplývá, že by jako soud odvolací, závěr soudu I. stupně o platném uzavření smlouvy o půjčce přezkoumával, když jeho rozhodnutí potvrdil z jiných důvodů, a to pro nedostatek aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby. Platné uzavření smlouvy o půjčce ze dne [datum] a existenci pohledávky ve výši 1.882.000 Kč z tohoto rozhodnutí dovodit nelze.

12. Ze výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.) O náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl soud I. stupně správně podle výsledku řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a na odůvodnění jeho výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud odkazuje.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný, přiznal právo na náhradu jeho nákladů v částce celkem 19.553,60 Kč sestávající se z odměny právního zástupce žalovaného za poskytnutí 1 úkonu právní služby v sazbě 15.860 Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g) v návaznosti na § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (účast u jednání před odvolacím soudem), z náhrady hotových výdajů 1x 300 Kč režijní paušál podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění a z 21% DPH 3.393,60 Kč z přiznané odměny, z náhrady hotových výdajů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

14. Lhůtu k náhradě nákladů odvolacího řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na 3 dny od právní moci tohoto rozsudku.