38 Co 141/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců JUDr. Ireny Vitovské a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 , zastoupená Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 advokátkou Adresa zainteresované osoby 1/0 , proti žalovanému: právnická osoba , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 , zastoupený tituly před jménem . Jméno zainteresované osoby 2/0 , advokátem Adresa zainteresované osoby 2/0 , o 21.780 Kč s úroky z prodlení, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. února 2024 č. j. 249 C 2/2023 - 208

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 4.560 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, advokátky.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném náhrady škody v částce 21.780 Kč s příslušenstvím, představující úhradu za parkovací místo v polyfunkčním domě, které si žalobkyně zajistila poté, co uskladněním stavebního materiálu v průjezdu domu v , adresa, , jí žalovaný znemožnil realizaci práva, vyplývajícího ze smlouvy o zřízení služebnosti ze dne , datum, , a to mj. jízdy motorovým vozidlem po sloužícím pozemku – průjezdu domu – do dvorního traktu, kde má žalobkyně umístěny dvě garáže.

2. Shora označeným rozsudkem soud žalobě vyhověl, když ve smyslu ust. § 1194 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) dovodil možnost žalobkyně požadovat náhradu škody po žalovaném jako správci domu v důsledku porušení povinnosti váznoucí na části společného pozemku, neboť žalovaný je osobou povolanou ke správě společného majetku a stíhá ho tak povinnost realizaci práv plynoucích z věcného břemene žalobkyni umožnit. Škoda a její výše pak byla žalobkyni prokázána nájemní smlouvou a přehledem plateb.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání a namítal, že- soud I. stupně se dostatečně nevypořádal s tvrzením žalovaného, že stavební materiál není v jeho vlastnictví ani s tvrzením, že žalovaný nikdy o umístění stavebního materiálu v průjezdu domu nerozhodl,- soud nesprávně posoudil otázku rozsahu věcného břemene, když opominul svou povinnost ex officio zkoumat absolutní neplatnost geometrických plánů,- soud se nevypořádal s důkazními návrhy žalovaného na výslech svědků ohledně svého tvrzení, že výše škody není relevantní.

4. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Odvolací soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Odvolací soud se především zabýval otázkou pasivní legitimace na straně žalovaného, a to za situace, kdy žalovaný v podaném odvolání uvedl, že se soud nevypořádal s jeho tvrzením, že stavební materiál není v jeho vlastnictví a nikdy o umístění stavebního materiálu v průjezdu nerozhodl.

7. Jak vyplývá z ust. § 1194 o. z., společenství vlastníků je právnická osoba založená za účelem zajišťování správy domu a pozemku a při naplňování svého účelu je způsobilé nabývat práv a zavazovat se k povinnostem. Tento svůj účel naplňoval žalovaný již tím, že uzavřel smlouvu o dílo s firmou , právnická osoba, o provedení dodávky a montáže ocelových balkonů atd., bylo mu uděleno stavební povolení a na základě těchto skutečností je třeba žalovaného označit za stavebníka, který v domě organizoval stavební úpravy a byl tak odpovědný za vše, co se v souvislosti se stavbou událo, tedy i za uložení stavebního materiálu v průjezdu domu. Tím, že žalovaný v rámci výkonu své funkce umožnil uskladnění materiálu v průjezdu a nepostaral se o jeho odstranění poté, co k tomu byl žalobkyní vyzván, neboť ve stavebních úpravách nebylo dlouhodobě pokračováno, znemožnil žalobkyni řádný výkon jejích práv ze smlouvy o zřízení služebnosti a vznikla mu tak i odpovědnost za škodu, která žalobkyni v důsledku toho vznikla v podobě výdajů za náhradní parkování – viz ust. § 1259 o. z., dle kterého, kdo je oprávněn ze služebnosti, může se domáhat ochrany svého práva proti každému a to v návaznosti na ust. § 1042 o. z., které se použije analogicky.

8. Obrana žalovaného, že není vlastníkem uskladněného materiálu či nedal pokyn k jeho uskladnění v průjezdu domu tak neobstojí, když žalovaný z titulu své správcovské funkce je za dění v domě odpovědný a má si počínat tak, aby k závadám či narušení práv oprávněných osob nedošlo.

9. Ostatně, že tvrzení žalovaného, kterým se distancoval od oprávnění nakládat se stavebním materiálem, neodpovídalo realitě, vyšlo najevo u jednání odvolacího soudu, kde se oba účastníci shodli na tvrzení, že o odstranění stavebního materiálu žalovaný jednal na svém zasedání v , měsíc, rok, , rozhodl o jeho odstranění a dalším nakládání s ním.

10. Co se týká odvolací námitky žalovaného ohledně neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti stezky a cesty ze dne , datum, v důsledku neplatnosti – nesrovnalosti dvou geometrických plánů, způsobující neurčitost rozsahu služebnosti, pak s touto námitkou se soud I. stupně dostatečně vypořádal v bodě 5 odůvodnění svého rozhodnutí a s jeho argumentací se odvolací soud zcela ztotožňuje a pro stručnost na ni odkazuje, když důvody neplatnosti smlouvy ze dne , datum, , kterých se žalovaný dovolává, nelze označit za relevantní k takovému závěru vedoucí.

11. Co se týká odvolací námitky žalovaného ohledně neprovedení výslechu svědků stran výše škody, pak takový důkaz by byl zcela nadbytečný za situace, kdy žalobkyně předložila smlouvu o nájmu parkovacího místa (body 37, 38 a 39 rozsudku soudu I. stupně) a výpisy z účtu (bod 40 rozsudku soudu I. stupně) prokázala, že sjednané nájemné též zaplatila. Výše škody tak byla dostatečně prokázána a sjednaná výše parkovného nevzbuzuje dojem o jeho předimenzování v poměrech města Brna. Další dokazování v tomto směru by se jevilo zcela nadbytečným a pochybení soudu spočívající v tom, že se s důkazními návrhy žalovaného nevypořádal v rámci odůvodnění, tak nečiní rozhodnutí soudu I. stupně nepřezkoumatelným.

12. Možno tedy konstatovat, že povinnost žalovaného k náhradě škody je dle ust. § 2910 o. z. dána, když byly splněny všechny zákonné předpoklady nároku na náhradu škody – protiprávní jednání spočívající v porušení povinnosti stanovené zákonem, a to protiprávní zásah do práva služebnosti, svědčící žalobkyni dle smlouvy ze dne , datum, (§ 1259 ve spojení s § 1042 o. z.), vznik škody na straně žalobkyně (náklady vynaložené za náhradní parkování) a příčinná souvislost. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř.

13. V odvolacím řízení úspěšné žalobkyni byla přiznána dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. i náhrada nákladů řízení představující náklady právního zastoupení advokátem, a to dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 2 úkony právní služby po 1.980 Kč a 2 režijní paušály hotových výdajů po 300 Kč, celkem 4.560 Kč.