38 Co 154/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudkyň JUDr. Jitky Levové a JUDr. Ireny Vitovské ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovaným: 1) Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 zastoupená advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 2) Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 Adresa zainteresované osoby 2/0 o zaplacení 230.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 9. 2023 č. j. 20 C 48/2020 - 298

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované č. 1 na nákladech odvolacího řízení částku 19.040 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0, .

III. Žalobkyně a žalovaný č. 2 nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná č. 1 a žalovaný č. 2 byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 230.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 230.000 Kč od , datum, do zaplacení. Výrokem II. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované č. 1 náhradu nákladů řízení ve výši 96.044 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované č. 1 , Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0, . Výrokem III. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání a navrhla jeho změnu tak, že žalobě bude vyhověno. Uvedla, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že v řízení prokázala, že v souladu s pokynem žalovaného č. 2 zaslala na účet žalované č. 1, a to nepochybně s jejím vědomím, ve dvou platbách celkem částku 230.000 Kč, kdy poskytnutí této částky vyplývá kromě tvrzení žalobkyně i z provedených listinných důkazů, a to zejména výpisu z účtu. Platbu označila poznámku „Na burzu“. Žalovaní poskytnutí této částky žalobkyní nezpochybňovali a dle názoru žalobkyně je možno považovat za nesporné, že tato částka nikdy nebyla ve skutečnosti použita jako vklad do jakýchkoliv burzovních obchodů, zůstala po celou dobu na účtu žalované č.

1. Pokud jde o tvrzenou kompenzační námitku, nemohlo se jednat o žádný zápočet na jakoukoliv pohledávku žalované č.

1. Obrana žalovaných žádné tvrzení o takové pohledávce a jejím vymezení co do důvodu a výše neobsahuje. Žalovaní sami netvrdili, že by jim žalobkyně cokoliv dlužila. Ve skutečnosti se spíše mělo jednat o námitku splnění, kdy by mohlo být v případě prokázání tvrzení žalovaných dovozeno, že žalobkyni byly její prostředky, které poskytla, skutečně částečně vráceny. Žalobkyně vymezila předmět řízení jako spor o vrácení částky 230.000 Kč, kterou žalovaným poskytla, když odmítla se zabývat dalšími vztahy nesouvisejícími s tímto předmětem řízení. Soud I. stupně dovodil, že uplatněnou pohledávku bude posuzovat jako tzv. bezdůvodné obohacení. Bylo na žalovaných, aby tvrdili a prokázali, že toto bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátili, což se však dle přesvědčení žalobkyně nestalo. Rozhodující je vyúčtování žalovaného č. 2 ze dne , datum, , v němž tvrdil konkrétní platby, které měly s poskytnutou částkou 230.000 Kč souviset a mělo jít o tzv. výnosy z burzy. Uvedl však i řadu dalších plateb, které dle jeho vlastního tvrzení s poskytnutou částkou vůbec nesouvisely, mělo se jednat o platby z dalších obchodních vztahů mezi žalovaným č. 2) a společností , právnická osoba, a dále mezi žalovaným č. 2 a synem žalobkyně , jméno FO, . Tyto další platby nelze hodnotit jako existující pohledávky, které by mohly být započítány vůči pohledávce žalobkyně uplatněné žalobou. Žalobkyně v odvolání dále konkretizovala jednotlivé platby dle vyúčtování žalovaného č. 2, které porovnala se svými příjmy na jednotlivých účtech. Uvedla, že pouze u plateb v celkové výši 76.995 Kč se účastníci byli schopni shodnout, že se mělo jednat o plnění na pohledávku uplatněnou žalobkyní v žalobě. Pokud se jednalo o další platby, tyto s vkladem žalobkyně na burzu nesouvisely, a žalobkyně jako příjemce plateb vyfigurovala pouze jako platební místo. Žalobkyni nikdy nevznikl jakýkoliv závazek z titulu bezdůvodného obohacení vůči žalovaným, který by mohl být započítán vůči pohledávce žalobkyně. Z těchto důvodů žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, který vyhodnotil i všechny ostatní platby ve prospěch žalobkyně jako platby související s předmětem řízení. Žalobkyně se domnívá, že žaloba mohla být zamítnuta maximálně do částky 76.995 Kč, ale nikoliv v plném rozsahu. Nelze zohlednit částku 60.000 Kč, kterou měl převzít syn žalobkyně v hotovosti jako výnos z burzy. Pokud skutečně k předání takové částky došlo, zřejmě souviselo s vlastními vztahy mezi žalovaným č. 2 a synem žalobkyně , jméno FO, , a nejednalo se tedy o plnění žalobkyni. Žalobkyně nesouhlasí, že by žalovaná č. 1 byla pouze platebním místem. Z dokazování vyplývá, že byla plně srozuměna s kroky žalovaného č. 2, kdy věděla nejen o příchozích platbách na svém účtu, ale i o všech platbách odchozích, a žalobkyně je přesvědčena, že oba žalovaní ve vztahu k získání částky 230.000 Kč jednali ve vzájemné shodě, a pouze společnou činností získali na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení.

3. Žalovaná č. 1 se prostřednictvím svého právního zástupce k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje potvrzení napadeného rozsudku soudu I. stupně. Uvedla, že kompenzační námitka byla uplatněna řádně, a v řízení bylo prokázáno, že žalovaná č. 1 nebyla účastníkem vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č.

2. Poukázala na poučení žalobkyně soudem při jednání dne , datum, , kdy žalobkyně byla poučena o povinnosti tvrdit, zda a jaké jiné obchodní vztahy nebo jiné vztahy byly mezi žalobkyní a žalovanými, zda docházelo k zasílání plateb na účet žalovaných, v jaké výši a proč, zda se jednalo o celkovou dohodu o nějaké spolupráci, jak tato dohoda zněla, kdy a jak byla uzavřena, a jaké částky byly žalobkyni ze strany žalovaného zasílány, a k doplnění těchto tvrzení měla žalobkyně označit důkazy. Na tuto výzvu žalobkyně nereagovala. Svědek , jméno FO, se vyjádřil naprosto jasně, kdy uvedl, že částku, kterou od žalovaného č. 2 obdržel v hotovosti, předal matce. Rovněž uvedl, že hotovost přebírá za mámu. Žalované č. 1 není zřejmé, z jakého důvodu žalobkyně požaduje, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, když sama uvádí, že minimálně v částce 76.995 Kč plnění ze strany žalovaných obdržela.

4. Žalovaný č. 2 v písemném vyjádření k odvolání navrhl rovněž potvrzení rozsudku soudu I. stupně s tím, že žalobkyně uvedla, že s žalovanou č. 1 jednala až v době, kdy byl žalovaný č. 2 ve výkonu trestu, tedy v době, kdy už přijala od žalované č. 1 několik částek označených jako burza na své účty zpět. V rámci koncentrace řízení na výzvu soudu nedoložila, které částky přijala jako výnos z burzy, a které jako plnění z jiných obchodních aktivit. Proto i soud I. stupně vyhověl kompenzační námitce žalované č. 1 v celém rozsahu, kdy oba žalovaní důkazně výpisy z účtu prokázali, že žalobkyně přijala vrácení částky nad rámec žalované částky, což je podpořeno svědkem , jméno FO, , který uvedl u soudu, že přijal pro žalobkyni větší částku – asi 60.000 Kč od žalovaného č. 2 za burzu. Soud vyhodnotil jako prokázané, že žalobkyně od žalovaných přijala zpět částku převyšující nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a aniž dokazování opakoval či doplňoval, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze považovat za důvodné.

6. Soud I. stupně v této věci provedl rozsáhlé dokazování, zjistil skutkový stav věci, z nějž vycházel i odvolací soud, kdy v odvolacím řízení účastníci netvrdili nové skutečnosti a nenavrhovali provedení nových důkazů. Z dokazování vyplývá, že mezi účastníky řízení nebylo sporu, že žalobkyně zaslala na účet žalované částku 230.000 Kč, přičemž mělo jít o peníze poskytnuté za účelem jejich zhodnocení obchodováním na (nějaké) burze. Mezi žalobkyní a žalovaným však nedošlo k uzavření konkrétní dohody o tom, do čeho budou prostředky investovány, v jaké výši, jak bude naloženo s výnosy, se ztrátou, jak bude rozdělován zisk, kdy bude obchodování ukončeno, jak bude probíhat vyúčtování atd. Rovněž z dokazování vyplývá, že mezi žalobkyní a žalovaným probíhaly i další obchodní aktivity (zřizování e-shopu, kamenného obchodu atd.), ovšem tyto nebyly sporné, a vypořádání z tohoto titulu nebylo požadováno. Na základě výpisů z účtů žalované bylo prokázáno, že žalovaný v období od , datum, do , datum, zaslal na účet žalobkyně částku ve výši 189.345 Kč, přičemž tyto jednotlivé platby jsou ve výpisech označovány jako „výnosy, burza“, nebo byly bez označení. Z výslechu svědka , jméno FO, , syna žalobkyně, pak bylo zjištěno, že od žalovaného převzal 60.000 Kč v hotovosti, kterou předal žalobkyni, mělo jít o výnos z burzy. Šlo o převzetí částky proti podpisu, svědek peníze převzal pro žalobkyni poté, co byl propuštěn z výkonu trestu.

7. Z provedeného dokazování vyplývá, že mezi účastníky řízení nedošlo k uzavření konkrétní dohody o tom, jak bude naloženo s částkou 230.000 Kč, která byla zaslána žalobkyní na účet žalované po dohodě se žalovaným, kdy účet žalované byl pouze místem plnění, neboť z žádného důkazu nevyplývá, že by žalovaná byla účastníkem vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Na straně žalovaného tedy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku), neboť došlo k plnění z důvodu, který odpadl (nenastal). Jak uvedeno výše, žalobkyni byla vyplacena částka 189.345 Kč a dále částka 60.000 Kč v hotovosti, a to prostřednictvím jejího syna , jméno FO, . Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně potvrdila přijetí částky 76.995 Kč, ohledně které v odvolání uvedla, že se mělo jednat o plnění na pohledávku uplatněnou v žalobě. Přes toto tvrzení však žalobkyně ohledně částky 76.995 Kč nevzala žalobu částečně zpět, a až do konce řízení setrvala na požadavku na zaplacení částky 230.000 Kč s příslušenstvím.

8. Pokud tedy žalobkyně zaslala žalovanému na účet žalované částku 230.000 Kč a byla jí z účtu žalované vyplacena částka 189.345 Kč a dále v hotovosti uhrazena částka 60.000 Kč, byla jí uhrazena částka vyšší, než v tomto řízení žalobkyně požaduje. Je proto správný závěr soudu I. stupně který žalobu zamítl ve vztahu k žalovanému. Pokud jde o vztah k žalované, bylo v řízení prokázáno, že účet žalované byl pouze místem plnění, a jak výše uvedeno, nebylo prokázáno, že by žalovaná byla účastna jakéhokoliv jednání mezi žalobkyní a žalovaným, byla proto žaloba i vůči žalované správně v plném rozsahu zamítnuta.

9. Soud I. stupně rozhodl správně i o nákladech řízení účastníků, kdy žalovaní byli v řízení úspěšní v plném rozsahu. Výše nákladů řízení byla soudem I. stupně vyčíslena správně. Rozsudek soudu I. stupně byl proto v celém rozsahu jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

10. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v odměně za právní zastoupení. V odvolacím řízení učinil právní zástupce žalované 2 úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) - § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, tj. 2 x 9.220 Kč, 2 x režijní paušál 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem 19.040 Kč. Pokud jde o žalobkyni a žalovaného č. 2, bylo rozhodnuto, že tito nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalovaný č. 2 se tohoto práva výslovně vzdal.