38 Co 191/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudců JUDr. Ireny Vitovské a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobců:

1. Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A 2. Jméno žalobce B , narozená Datum narození žalobce B oba bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o žalobě z rušené držby, o odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Brně z 25. 3. 2025, čj. 34 C 47/2025-59, I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 661 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta , Jméno advokáta A, .

1. Soud prvního stupně napadeným usnesením uložil žalovanému povinnost zdržet se dalšího zabraňování výkonu žalobci drženého práva užívat pro přístup k jejich pozemkům parcelní číslo , číslo, a , číslo, v katastrálním území , obec, , obec , obec, , cestu nacházející se na pozemku žalovaného parcelní číslo , číslo, v katastrálním území , obec, , obec , obec, , a obnovit původní stav, tj. umožnit žalobcům bez jakéhokoliv rušení a bránění procházet k jejich pozemkům parcelní číslo , číslo, a , číslo, v katastrálním území , obec, , obec , obec, , po cestě nacházející se na pozemku žalovaného parcelní číslo , číslo, v katastrálním území , obec, , obec , obec, (výrok I), a žalovanému uložil dále povinnost zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, náhradu nákladů řízení ve výši 18 661 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobců (výrok II).

2. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalovaný. Uvedl, že do držby práva žalobců nebylo žalovaným svémocně zasaženo, žalobci mají ke svým nemovitostem přístup po jiných pozemcích, a to z veřejné komunikace, z níž odbočuje účelová komunikace vedoucí k nemovitostem žalobců přes další pozemky. Žalovaný sice vstupní branku odstranil a přístup přes svůj pozemek zamezil ostatním osobám, avšak učinil tak proto, že se rozhodl upravit svůj pozemek stavbou, tedy proto, aby se tyto osoby nemohly pohybovat po staveništi. Je povinností každého stavebníka dbát na řádnou přípravu a provádění stavby, aby nedošlo k ohrožení života a zdraví osob. Sledoval tak dodržení povinností stanovených veřejnoprávním předpisem, kdy za tím účelem umístil místo vstupní branky plotové pletivo. Jeho konání tak nelze nazvat svémocí, proto nebyl splněn zákonný znak rušené držby. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že se žaloba zamítá.

3. Žalobci ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhli potvrzení napadeného usnesení. Opakovaně uvedli, že nemají jiný přístup na svůj pozemek než přes pozemek žalovaného, který jako jediný je dlouhodobě užívaný a žalovaný jej bez předchozího varování zablokoval. V řízení o rušené držbě navíc není zkoumáno, zda mají k dispozici alternativní přístup, ale právě to, že dlouhodobě užívaný přístup byl žalovaným svémocně znemožněn. Žalovaný učinil nespornou skutečnost, že žalobci pěšinu na jeho pozemku využívali dlouhodobě coby přístupovou cestu ke svým nemovitostem, že začal v prostoru původní pěšiny provádět výstavbu zídky, branku odstranil a plotovým pletivem zamezil vstup na svůj pozemek. Jeho tvrzení o tom, že sledoval pouze ochranu života a zdraví ostatních lidí a dodržení povinností stanovených veřejnoprávním předpisem, je tak ryze účelové.

4. V doplnění odvolání žalovaný dále namítl, že žalobci podali , datum, návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhali, aby soud uložil žalovanému zdržet se veškerého jednání spočívajícího v bránění přístupu žalobců k jejich pozemkům a aby takový přístup z přilehlé komunikace umístěné na pozemcích snášel. Městský soud v Brně vydal 12. 3. 2025 pod čj. 104 Nc 21/2025-19 předběžné opatření, jímž bylo návrhu vyhověno, a v návaznosti na to žalobci podali , datum, žalobu na určení existence služebnosti, na základě níž bylo zahájeno řízení 104 Nc 21/2025, v němž se žalobci domáhají, aby soud určil, že pozemek žalovaného je zatížen věcným břemenem průchodu, tedy služebnosti stezky ve prospěch pozemků žalobců. Žalovaný proto namítl překážku litispendence. v důsledku níž je namístě později zahájené řízení zastavit. Dále žalovaný namítl nepravou držbu žalobců, za kterou se považuje situace, kdy někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno výprosou. Žalobci v žalobě uvedli, že své právo odvozují od dohody původních vlastníků nemovitostí, která byla uzavřena jako bezplatná před více než , počet, lety a která neobsahovala žádné ujednání o době nebo účelu užívání části pozemku žalovaného. Jedná se proto dle žalovaného o výprosu bez zřízení věcného břemene, které by muselo proběhnout písemnou formou a muselo by být zapsáno do katastru nemovitostí. Pokud by se jednalo o služebnost stezky, byli by žalobci oprávněni pouze chodit po stezce nebo se po ní dopravovat lidskou silou. Z čestných prohlášení předložených žalobci však vyplývá, že žalobci i ostatní osoby část pozemku žalovaného užívali bez omezení, a stejné plyne i z e-mailové komunikace zástupců žalobců a žalovaného. Žalobci se jasně vymezili vůči užívání nemovitosti pouze v rozsahu práva stezky s tím, že jim musí být umožněno užívání širší. Tomu také odpovídá žalobní petit, kdy se žalobci domáhají uložení povinnosti žalovanému zdržet se jakéhokoli bránění či omezování přístupu žalobců k pozemkům. Z povahy práva, ke kterému se žalobci domáhají ochrany držby, tak plyne, že se nemůže jednat o právo stezky, ani o právo stezky a cesty, neboť žalobci usilují o ochranu práva přesahujícího povahu služebnosti. Žalobci tak mají držbu nepravou, a protože žaloba o určení existence služebnosti byla žalovanému doručena , datum, , vznáší uvedenou námitku jako přípustnou novotu. Žalovaný využil práva půjčitele požadovat svou výprosu zpět, došlo k zániku práva užívat pozemek z titulu výprosy a nelze se již domáhat ochrany práva držby žalobou.

5. Žalobci k tomuto doplnění odvolání se vyjádřili tak, že s argumenty žalovaného nesouhlasí, zejména není dána ve věci překážka litispendence. Žaloba z rušené držby má odlišný předmět řízení než žaloba na určení existence služebnosti, žaloba z rušené držby slouží k nápravě již uskutečněného zásahu, naproti tomu žaloba na určení existence služebnosti má charakter preventivní a slouží k bezprostřední ochraně práv do rozhodnutí ve věci samé, resp. řeší právní stav do budoucna. Žaloby nemají totožný předmět, jedna chrání faktickou držbu, druhá řeší existenci věcného práva. Držební žaloba řeší jen skutkový stav, a to v podobě posledního pokojného výkonu, zatímco určovací žaloba řeší, zda k výkonu existuje právní titul. Výklad o tom, že žalobci mají postavení toliko výprosníků, vychází z chybného předpokladu, že ochrana držby závisí na právním důvodu jejího výkonu. Základní charakteristikou držební žaloby je však neutralita vůči právnímu titulu, soud nezkoumá, zda šlo o služebnost, výprosu nebo užívání bez právního důvodu. Aby bylo možno námitku ohledně výprosy uplatnit, muselo by být prokázáno, že mezi stranami skutečně existovala dohoda o výprose, což žalovaný prozatím nijak neprokázal. Nesprávný je i argument o nedostatku aktivní legitimace žalobců, která není odvozena od právního titulu, ale od faktického výkonu. Neobstojí ani námitka týkající se rozsahu užívání, neboť držební žaloba neslouží k vymezení přesného obsahu či rozsahu věcného práva, ale pouze k ochraně faktického výkonu. To, zda by případná služebnost měla povahu stezky, cesty či širšího užívacího oprávnění, bude předmětem řízení o určení služebnosti.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a řízení jeho vydání předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odstavec 1, 5, 6 o. s. ř.), a po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Žalobci se v dané věci domáhají ochrany držby práva užívání shora uvedeného pozemku žalovaného parcelní číslo , číslo, v katastrálním území , obec, na základě tvrzení, že vlastní pozemky parcelních čísel , číslo, a , číslo, v katastrálním území , obec, , že k těmto pozemkům je možný přístup jen přes uvedený pozemek žalovaného, že zde vznikla dříve pěšinka a po dobu asi , počet, let je užívána včetně vstupní branky do zahrádkářské kolonie, že , datum, žalobce zjistil, že společná vstupní branka je odstraněná a nahrazená plotovým pletivem, čímž byla cesta k pozemkům žalobců znepřístupněna, a že v prostoru původní pěšiny byly zahájeny terénní a stavební práce a že v průběhu měsíce , měsíc, rok, byl na místě pěšiny proveden výkop, osazen kari sítěmi a železnými tyčemi, poté byl výkop vylit betonem a byla započata stavba ztraceného bednění. Soud I. stupně žalobě vyhověl s odůvodněním, že žalobci prokázali poslední pokojnou držbu práva užívat sporný pozemek žalovaného a že žalovaný tuto držbu svémocně shora popsaným jednáním narušil. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje.

8. Dle ustanovení § 177 odstavec 1 věta prvá a druhá o. s. ř. domáhá-li se žalobce ochrany rušené držby, soud o žalobě rozhodne do 15 dnů od zahájení řízení. Žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby.

9. Dle ustanovení § 178 o. s. ř. se v řízení soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení.

10. Smyslem posesorní žaloby je ochrana či obnovení posledního stavu držby, soud proto v řízení o žalobě na ochranu držby zkoumá pouze existenci poslední držby a její svémocné rušení, přičemž obojí prokazuje žalobce. Posesorní žaloby obecně poskytují jednak ochranu preventivní (předcházející rušení držby) a represívní (reagující na rušení již nastalé). Jedná se o žaloby represivní, neboť držitel jimi reaguje na to, že je ve své držbě rušen nebo z ní byl dokonce již vypuzen. Žalobcem je držitel nebo jeho universální právní nástupce, žalovaným je ten, kdo držitele v jeho držbě ruší anebo jeho právní nástupce. Vlastníkem a držitelem věci pravidla bývá tatáž osoba, specifikem držby je však právě to, že ji může vykonávat i jiná osoba než vlastník věci, tedy že může existovat odděleně od vlastnického práva, tedy samostatně. Pokud je držitelem jiná osoba než vlastník věci, jde o faktický stav, který sice nemusí být v souladu s objektivním právem, ale který je přesto zákonem chráněn. Podstatou držby, ať už je či není součástí vlastnického či jiného práva, je existence dvou základních předpokladů, jež musí být dány kumulativně. Držitel musí mít věc ve své moci, tedy vykonávat nad ní faktické panství, musí mít možnost kdykoli vykonat právo. Druhým předpokladem je vůle nakládat s věcí jako s vlastní, tedy vykonávat právo pro sebe. K úspěchu posesorní žaloby není třeba prokazovat kvalifikovanou držbu, ochrany požívá nejen držba řádná, poctivá a pravá, ale i držba nepoctivá, neřádná a nepravá, nicméně v takovém případě je třeba přihlédnout i k ustanovení § 6 odstavec 2 občanského zákoníku, podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, proto smyslem řízení o ochraně držby nemůže být ochrana zcela zřejmého protiprávního stavu, tedy procesní ochrana práva, které zjevně neexistuje. Soudy pak poskytují prozatímní ochranu jen takové držbě, která po určitou dobu před podáním žaloby trvala a měla znak pokojnosti. Držba totiž vznikne tehdy, když věc je „ovládána“, nikoliv tehdy, když je věc jen na krátký časový úsek svémocně „ovládnuta“. Držbu lze nabýt buď bezprostředně anebo odvozeně, přičemž při odvozeném nabytí držby nový držitel nabývá držbu právě v tom rozsahu, v jakém na něj byla převedena anebo v jakém na něj přešla coby na právního nástupce.

11. Žalovaný může v řízení namítat, že žaloba byla podána po uplynutí lhůty, nebo může popírat svémocnost zásahu. Dále může namítat, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil (§ 1007 o. z.). Podle ustanovení § 993 o. z. platí, že neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu. Kdo tvrdí, že držitelova držba není pravá, musí to prokázat, tedy musí prokázat některou ze skutečností uvedených v ustanovení § 993 o. z. Domněnku pravé držby pak stanoví i ustanovení § 994 o. z.

12. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobci stejně jako další vlastníci pozemků v zahrádkářské kolonii využívali pěšinu na pozemku žalovaného parcelní číslo , číslo, dlouhodobě jako přístupovou cestu ke svým nemovitostem, a to na základě dohody předchozích vlastníků či uživatelů dotčených pozemků, žalovaný tento přístup dlouhodobě umožňoval minimálně od roku , rok, až do , měsíc, rok, , kdy žalobcům zabránil v přístupu na své pozemek odstraněním branky a zaplocením pozemku.

13. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud I. stupně ke zcela správnému závěru o důvodnosti podané posesorní žaloby. Posledních padesát let právní předchůdci žalobců a poté i žalobci užívali část sporného pozemku žalovaného, na němž byla vytvořena pěšina, k přístupu ke svým vlastním nemovitostem stejně jako někteří další vlastníci sousedních pozemků v dané zahrádkářské kolonii. Po desetiletí tak byla vykonávána držba práva chůze po části pozemku žalovaného, která byla nerušená a pokojná až do , měsíc, rok, , kdy žalovaný zamezil žalobcům přístup na svůj pozemek a na místě pěšiny začal budovat a posléze i zbudoval zděné oplocení. Jednalo se o svémocný zásah do dosud dlouholetého pokojného stavu držby neopírající se o žádný právní důvod. Tímto důvodem nemůže být ani respektování veřejnoprávních předpisů týkajících se zákonných požadavků a zajištění staveniště z hlediska bezpečnosti práce (vládní nařízení č. 591/2006 Sb.), neboť povinnosti z nich vyplývající, jako je oplocení hranice staveniště, zakrytí nebo ohrazení jam, otvorů a prohlubní, bylo možné splnit i se zachováním možnosti žalobců pozemek žalovaného k přístupu na svůj pozemek používat. Neobstojí ani námitka žalovaného, že cílem posesorní žaloby je ochrana práva, které žalobcům v daném případě nesvědčí. Podstata posesorní žaloby je naopak postavena na ochraně nikoli práva, ale držby, neboť nikdo není oprávněn bez právního důvodu zasahovat do držby jiného, a pokud tak činí, vzniká (bez ohledu a to, zda držba samotná je považována za právo či nikoliv) mezi držitelem a rušitelem právní vztah, jehož obsahem je zejména povinnost rušitele upustit od zásahů a uvést vše do předchozího stavu. Smyslem žaloby z rušené držby totiž není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu, proto také soudy nezkoumají, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou, a soustředí se jen na zjištění poslední drby a jejího svémocného rušení.

14. V tomto směru žalobci svou povinnost tvrzení i důkazní povinnost splnili a neobstojí ani námitka žalovaných, že žalobci mají držbu nepravou, neboť usilují přeměnu výprosy v trvalé právo. Takové tvrzení žalovaný uvedl v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205 písmeno f/ o. s. ř., neboť se nejedná o novou skutečnost. To, že žalobci podali téhož dne jako předmětnou žalobu u soudu I. stupně i návrh na nařízení předběžného opatření, jemuž bylo vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost zdržet se veškerého jednání spočívajícího v bránění přístupu žalobců k jejich pozemků a aby takový přístup z přilehlé komunikace umístěné na pozemcích snášel, bylo žalovanému známo v den jednání soudu I. stupně, neboť den předtím mu bylo, jak bylo odvolacím soudem ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 104 Nc 21/2025 zjištěno, doručeno usnesení o nařízení předběžného opatření s návrhem, v němž bylo žalobcům uloženo podat petitorní žalobu ve věci samé o určení existence služebnosti přes sporný pozemek. Žalovaný tak byl seznámen se skutečnostmi odůvodňujícími jeho námitku nepravé držby, tedy snahu žalobců přeměnit výprosu v trvalé právo, ještě v řízení před soudem I. stupně, tuto námitku však poprvé v rozporu se zásadou neúplné apelace uplatnil až v odvolacím řízení. To, že uvedené právo hodlají žalobci využít, seznal již z návrhu na nařízení předběžného opatření a ze samotného rozhodnutí, neboť žalobci museli tvrdit řízení, jaké hodlají proti němu vést, a byla jim též uložena povinnost žalobu podat. V řízení před soudem I. stupně ani netvrdil, že by žalobci užívali část jeho pozemku na základě výprosy, takové tvrzení pak neučinili ani žalobci v žalobě, kde uvedli jen to, že žalobci a jejich právní předchůdci pro přístup ke svému pozemku používali historicky vždy pozemek žalovaného že jim to v minulosti nepůsobilo žádné problémy, že žalovaný toto v minulosti bez problémů umožňoval a že na pozemku žalovaného před více než , počet, lety vznikla dohodou vlastníků přilehlých nemovitostí pěšina, která byla celá léta pravidelně a bez jakýchkoliv problémů užívána jako přístupová cesta. Účastníci tak neučinili shodné skutkové tvrzení o existenci práva výprosy a jako novou skutečnost ji žalovaný uvedl až v odvolacím řízení, a to bez bližší konkretizace doby a osob, které takové práva zřídily. Není proto právně významná jeho obrana poukazující na oprávnění výprosníka kdykoli vztah z výprosy ukončit.

15. Žalovaný nedůvodně namítá překážku zahájeného řízení v souvislosti s později zahájeným řízením o určení služebnosti práva chůze, neboť se nejedná o stejné věci se stejným předmětem řízení. Předpoklady pro vyhovění petitorní žalobě jsou zcela jiné než předpoklady pro vyhovění posesorní žalobě, v každém řízení se zkoumá jiný okruh skutkově a právně významných skutečností, každé z řízení má zcela jiný účel i dopad do právního postavení účastníků, takže není splněna podmínka totožného předmětu řízení.

16. S ohledem na vše shora uvedené bylo proto usnesení soudu I. stupně dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení účastníků, na niž dle ustanovení § 142 odstavec 1 o. s. ř. vzniklo právo žalobcům a byla přiznána ve správné výši za tři úkony právní služby po 2 300 Kč za prvního z žalobců a ve výši 1 840 Kč za druhého z žalobců, celkem 6 900 Kč a 5 520 Kč, a to za převzetí zastoupení, podání ve věci samé a účast zástupce žalobců u jednání , datum, (§ 11 odstavec 1 písmeno a/, d/, a g/, § 12 odstavec 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátní tarif“), za tři paušální náhrady hotových výdajů zástupce žalobců po 450 Kč, celkem 1 350 Kč (§ 13 odstavec 4 advokátního tarifu), a částku 2 861 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, neboť zástupce žalobců osvědčením o registraci vystaveným , datum, , instituce, prokázal, že je plátcem této daně. Se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč tak náklady řízení žalobců před soudem I. stupně činí správně přiznanou částku 18 661 Kč.

17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odstavec 1 a § 142 odstavec 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšní žalobci mají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení tvořených odměnou zástupce za tři úkony právní služby, a to za dvoje vyjádření k odvolání žalovaného a účast zástupce žalobců u jednání odvolacího soudu vzniklých ve stejné výši jako před soudem I. stupně, tedy ve výši 16 661 Kč splatných k rukám zástupce (§ 149 odstavec 1 o. s. ř.).