38 Co 211/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudců JUDr. Jitky Levové a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: instituce IČO IČO sídlem adresa jednající Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o náhradu škody a nemajetkové újmy, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně z 11. 6. 2025, č. j. 8 C 147/2024 - 163,

I. Odvolací řízení o odvolání žalované proti části výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 20 086 Kč se 14,75% úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení se zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve zbývající části napadeného výroku I o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 90 000 Kč se 14,75% úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 41 125,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, .

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 110 086 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 110 086 Kč za období od , datum, do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 12 178 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 178 Kč za období od , datum, do zaplacení (výrok II), a žalované uložil povinnost do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 33 485 Kč (výrok III).

2. Proti tomuto rozsudku, a to pouze přísudečnému výroku II a závislému výroku III o náhradě nákladů řízení účastníků, podala v zákonné lhůtě odvolání žalovaná. Poukázala na to, že žalobce přispěl k zahájení trestního stíhání, neboť při zpracování znaleckého posudku, jehož závěry byly důvodem trestního stíhání, postupoval nedbale. K tomuto závěru dospěly trestní soudy, proto věc postoupily do přestupkového řízení. V případě posuzování formy a výše zadostiučinění lze zohlednit též skutečnost, že si poškozený zavinil nebo spoluzavinil zahájení trestního stíhání, přičemž tuto skutečnost soud I. řádně nezohlednil. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že žalovaná již žalobci přiměřené zadostiučinění poskytla, a to v podobě konstatování porušení práva. Dále žalovaná vyslovila nesouhlas se způsobem srovnání případu s jinými případy, neboť z odůvodnění rozsudku nelze vyčíst, do jaké míry považoval soud I. stupně posuzované případy za srovnatelné. Soud I. stupně neuvedl, v jakých znacích se shodují a v jakých nikoli, na rozdíl od nich žalobci trestním stíháním nebyly způsobeny zvláštní zásahy do jeho osobního života. Zásah do profesního života omezením počtu znaleckých posudků nebyl dle žalované spolehlivě zjištěn, navíc je možné, že žalobce musel přehodnotit zpracování tak vysokého počtu znaleckých posudků za rok. Ze samotného záznamu ve znaleckém deníku nevyplývá, do jaké míry se trestní stíhání podepsalo na pracovním životě žalobce. Další tvrzené zásahy lze považovat za běžnou reakci na zahájení trestního stíhání, naopak újma u žalobce byla nižší intenzity. Není správný rovněž důraz soudu I. stupně na délku řízení, toto kritérium není rozhodujícím faktorem pro posouzení výše odškodnění, pokud nebyly zjištěny žádné závažné následky v osobní sféře poškozeného. Nároky nelze ani dle Nejvyššího soudu paušalizovat, nelze tedy k případům přistupovat mechanicky a stanovit nějakou základní částku za určitou část trvání trestního stíhání. Žalovaná proto navrhla změnu napadeného výroku I tak, že se žaloba i v této části zamítá, a přiznání náhrady nákladů řízení.

3. Žalobce se k odvolání žalované písemně nevyjádřil.

4. Podáním doručeným soudu I. stupně , datum, vzala žalovaná odvolání zpět ohledně částky 10 086 Kč s příslušenstvím týkající se odškodnění nákladů právního zastoupení žalobce v trestním řízení.

5. Odvolací soud nejprve dle ustanovení 207 odstavec 2 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, s ohledem na dispozitivní úkon žalované, a to částečné zpětvzetí odvolání, zastavil odvolací řízení o jejím odvolání ohledně částky 10 086 Kč s příslušenstvím.

6. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu I. stupně ve zbývající části napadeného výroku II ohledně částky 90 000 Kč s příslušenstvím a v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení účastníků a řízení jeho vydání předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odstavec 1, 3, 5 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

7. Žalobce se v dané věci v odvolacím řízení domáhá po žalované zaplacení částky 90 000 Kč jako nemajetkové újmy na základě tvrzení, že proti němu bylo na základě usnesení , instituce, čj. , číslo jednací, z , datum, vedeno trestní stíhání pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, že měl jako znalec vědomě uvést nepravdu ve znaleckém posudku číslo , číslo, vypracovaném na objednávku , jméno FO, , že následně došlo k překvalifikaci obvinění na zvlášť závažný zločin ve stadiu pokusu se sazbou 2 – 10 let, že toto trestní řízení skončilo pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu , datum, se závěrem, že žalobce trestný čin nespáchal, že věc byla současně postoupena Ministerstvu spravedlnosti k projednání, zda nejde o přestupek, takže usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné, že bylo zasaženo do jeho přirozených práv a vznikla mu nemajetková újma ve výši původně žalovaných 100 000 Kč. Soud I. stupně žalobě ohledně nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč s příslušenstvím vyhověl s odůvodněním, že žalobci hrozil poměrně vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, že došlo k snížení jeho pracovní výkonnosti, k běžnému postižení v osobním životě, že trestní řízení trvalo tři a půl roku a ve srovnání s obdobnými případy se požadovaná částka jeví jako přiměřená, neboť odpovídá asi částce 25 000 Kč za jeden rok trestního řízení. S těmito závěry se odvolací soud ztotožňuje.

8. Dle ustanovení § 5 písmeno a/ zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení v řízení podle soudního řádu správního a v řízení trestním.

9. Dle ustanovení § 7 odstavec 1 právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

10. Dle ustanovení § 8 odstavec 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

11. Dle ustanovení § 14 odstavec 1, 3 zákona nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Dle ustanovení § 15 odstavec 2 zákona domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Dle ustanovení § 31a odstavec 1, 2 zákona zadostiučinění za bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k majetkové újmě došlo.

14. Pro vznik odpovědnosti státu dle zákona musí být splněny tři předpoklady, a to deliktní jednání státu, škoda jako újma na jmění nebo nemajetková újma a příčinná souvislost mezi deliktem a škodou. Odpovědnost je objektivní bez ohledu na zavinění. Může se týkat mimo jiné nezákonného pravomocného rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez ohledu na výsledek dalšího řízení. Otázka dalšího vývoje řízení může být v některých případech relevantní pro zjišťování vzniku škody, případně nemajetkové újmy, a příčinné souvislosti, takže v některých případech je konečný výsledek dalšího řízení po zrušení rozhodnutí pro nezákonnost třeba zohlednit. I když se však nezákonné rozhodnutí v dalším rozhodnutí ukázalo jako věcně správné, na jeho nezákonnosti to nic nezmění. Nejvyšší soud pak ve své judikatuře dovodil, že pokud trestní řízení skončilo postoupením věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, a v přestupkovém řízení byl obviněný za totožný čin uznán vinným z přestupku, výsledek řízení neodpovídá postupu policejního orgánu, jenž rozhodl o zahájení trestního stíhání, tedy trestní stíhání bylo reakcí neadekvátní a tudíž nezákonnou, byť se uvedená nezákonnost projevila až následně ve fázi řízení před soudem. I za situace, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci, se tak uplatní závěr, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné. Otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu újmu jím způsobenou podle zákona, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání.

15. Z dokazování provedeného soudem I. stupně bylo prokázáno, že usnesením shora uvedeného policejního orgánu bylo , datum, zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, kterého se měl dopustit tím, že , datum, jako znalec v posudku vypracovaném na žádost , jméno FO, stanovil cenu posuzovaných nemovitostí v katastrálním území , město, částkou 1 150 000 Kč, ačkoliv jiní znalci nemovitosti ocenili na částku až 7 000 000 Kč. Přípisem , instituce, z , datum, byl žalobce upozorněn na změnu právní kvalifikace skutku, který byl nadále posuzován jako zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, neboť jednání popsané ve skutku směřovalo ke způsobení značné škody. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně čj. 18 T 107/2020-507 bylo rozhodnuto, že trestní věc proti žalobci se dle ustanovení § 222 odstavec 2 trestního řádu postupuje k projednání a rozhodnutí , instituce, neboť nešlo o trestný čin, ale skutek mohl být posouzen jako přestupek. Usnesením Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně čj. 6 To 153/2023-533 byla stížnost státního zástupce proti usnesení soudu I. stupně zamítnuta a v odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že příčinou vypracování posudku žalobcem se zjištěnou cenou je pravděpodobně jeho nedbalý přístup k plnění znaleckých povinností, především nezaopatření relevantních podkladů. Žalobce přípisem z , datum, doručeným téhož dne ministerstvu uplatnil u státu nárok na náhradu škody mimo jiné za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč a tomuto požadavku nebylo žalovanou vyhověno.

16. Předmětem řízení v dané věci je nárok žalobce dle zákona č. 82/1998 Sb. na náhradu nemajetkové újmy ve výši nyní 90 000 Kč za nezákonné rozhodnutí vydané trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T 107/2020, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím a v němž bylo vydáno rozhodnutí o postoupení věci ohledně skutku, pro nějž byl žalobce v trestním řízení stíhán jako obviněný ze spáchání trestného činu, , instituce, k projednání jako přestupku, o němž však, jak žalobce uvedl, jednáno a rozhodováno nebylo.

17. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobci lze s ohledem na učiněná zjištění o průběhu posuzovaného trestního řízení v jeho nárocích vyhovět v rozsahu 90 000 Kč. Soud I. stupně přitom při posouzení tohoto dílčího žalobního nároku na náhradu nemajetkové újmy postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, již cituje, kdy při úvahách o formě odškodnění dovodil a náležitě odůvodnil potřebu peněžité formy odškodnění a její formu a výši zvažoval, jak z hlediska značné délky proběhlého trestního řízení v trvání tří a půl roku, kterou nezavinil žalobce taktéž z hlediska výše hrozícího trestu odnětí svobody v délce 2 až 10 let, jakož i z pohledu nepříznivých dopadů do osobního a profesního života žalobce, které v odůvodnění rozsudku konkrétně popsal. Správně též soud I. stupně přikročil ke srovnání nyní posuzovaného případu s vícero dalšími obdobnými případy řešenými v předchozí soudní praxi, které pro tento účel shromáždil a které se stejně jako v posuzovaném případě týkaly stíhání i pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Konkrétně se jedná o rozsudek Městského soudu v Brně čj. 20 Co 305/2015-64 z 5. 11. 2015, kde stíhané osobě stejně jako v projednávané věci hrozil trest odnětí svobody trvání deseti let, řízení trvalo kratší dobu (2 roky a 2 měsíce), skončeno bylo se stejným závěrem, tedy že nejde o trestný čin, a byl na rozdíl od projednávané věci zjištěn silnější zásah do osobních práv, zejména pověsti a pracovního uplatnění a odškodnění za této situace bylo přiznáno ve výši 25 000 Kč za rok, tedy z pohledu inflačního nárůstu cen za více jak deset let se jedná o podstatně vyšší částku, než kterou požaduje v tomto řízení žalobce za situace, kdy mu svědčí i podstatně delší délka řízení. V rozsudku čj. 12 Co 130/2015-237 z 24. 7. 2018 bylo žalováno přiměřené zadostiučinění rovněž za nezákonné rozhodnutí v řízení týkajícím se trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, trestní řízení trvalo asi rok a půl, bylo zjištěno, že došlo k zásahu do pověsti poškozené v bydlišti a u potenciálních zákazníků, k jejímu psychickému zhroucení a široké medializaci věci, takže dopady do osobního a profesního života poškozené byly větší než v projednávané věci, na druhé straně trestní řízení trvalo podstatně kratší dobu a bylo přiznáno s ohledem na zjištěné významné dopady ve výši 200 000 Kč za rok, tedy téměř desetkrát tolik jako v projednávané věci. V dalším trestním řízení týkajícím se téhož trestného činu trvalo řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. značkou 14 Co 314/2018 jeden rok, byly zjištěny zásahy do pověsti poškozené osoby v práci a na fakultě a odškodnění bylo přiznáno ve výši 45 000 Kč za rok, tedy rovněž podstatně více než v projednávané věci. Na základě srovnání s těmito obdobnými trestními řízeními dovodil soud I. stupně výši poskytovaného peněžitého odškodnění za jeden rok ve výši 25 000 Kč, což představuje za jeden měsíc částku přibližně 833 Kč. Dospěl-li na základě uvedených zjištění k závěru, že výše žalobcem požadovaného odškodnění, kterou nakonec žalobci přisoudil, je odpovídající, nelze za tohoto stavu považovat za nepřiměřenou,18. K námitce žalované, že soud I. stupně nesprávně nepovažoval za podstatnou skutečnost, že žalobce si zahájení trestního řízení zavinil, pokud soudy v trestních rozsudcích konstatovaly nedbalostní zpracování znaleckého posudku, odvolací soud uvádí, že ani v rámci trestního řízení ani v rámci přestupkového řízení nedošlo k odsuzujícímu rozhodnutí a že na žalobce je třeba hledět jako na nevinného. Nelze izolovaně dovozovat z jednotlivých důkazů provedených v řízení vinu žalobce. Soud v řízení o náhradu škody způsobené trestním stíháním při posouzení, zda si obviněný sám zavinil trestní stíhání, nemůže znovu posuzovat otázku viny ani nemůže vycházet z úvah, že rozsudek soudu v trestním řízení naznačuje určité pochybnosti o spáchaném skutku, a především o tom, zda jej spáchala osoba nakonec obžaloby zproštěná (srov. rozsudkem Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Nárok žalobce na náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu nelze hodnotit pouze z pohledu samotné příčiny, která vedla k zahájení trestního řízení, ale je třeba pohlížet na posuzované řízení jako na celek, tedy vyhodnotit celý jeho průběh, včetně pro žalobce příznivého výsledku, tedy že trestní řízení neskončilo odsuzujícím rozhodnutím, bez ohledu na to, jakou formou bylo toto trestní řízení ukončeno, tedy zda zproštěním obvinění, zastavením řízení či postoupením věci k projednání skutku jako přestupku. Soud I. stupně přitom ve svých podrobných úvahách, jak bylo již zmíněno výše, náležitě vysvětlil své závěry, proč přikročil k odškodnění žalobce peněžitou formou, kdy to bylo dáno zejména délkou trestního řízení a nikoliv významnými dopady do osobního a profesního života žalobce, což se ve srovnání s jinými případy promítlo do přiznání poměrně nízkého odškodnění. Přiznané odškodnění na základě všech okolností zjištěných soudem prvního stupně není ani podle názoru odvolacího soudu v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Nelze též pominout v judikatuře již ustálené pravidlo, že přiznání odškodnění nepeněžitou formou by mělo představovat spíše výjimku z pravidla.

19. K námitce žalované, že soud I. stupně kladl přehnaný důraz na délku řízení, je třeba uvést, že zvýraznění tohoto kritéria v dané věci bylo zcela na místě, neboť nezákonné řízení trvající po dobu tří a půl roku se i bez dalších významných dopadů muselo projevit v běžném životě žalobce, který byl nucen se podrobovat po tak dlouhou dobu úkonům prováděným orgány činnými v trestním řízení a vyrovnávat se po celou dobu s hrozbou odsuzujícího rozsudku. Nelze pak souhlasit ani s tím, že napadené rozhodnutí nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak rozhodnutí vydané pod sp. zn. 30 Cdo 3715/2022 z hlediska paušalizace výše náhrady škody. V tomto rozhodnutí dovolací soud nesouhlasí s aplikací finančního limitu použitého odvolacím soudem za každý rok trvání trestního řízení, kdy soud vyšel z určitého algoritmu výpočtu bez návaznosti na zjištěné srovnatelné případy. V dané věci se však soud I. stupně důsledně zabýval obdobnými znaky se srovnávaných rozhodnutí, v nichž byla rovněž přiznávána různá roční částka odškodnění, kterou srovnával s konkrétními znaky tohoto případu a dospěl k závěru, že požadovaná částka 90 000 Kč je přiměřená a odpovídá odškodnění přibližně 25 000 Kč ročně, aniž by použil jakýkoli mechanický propočet.

20. Ze všech uvedených důvodů tedy odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je v napadeném přísudečném výroku I ohledně částky 90 000 Kč věcně zcela správný, a proto jej dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 224, § 142 odstavec 3 a § 146 odstavec 2 věta prvá o. s. ř. V řízení před soudem I. stupně byl žalobce neúspěšný pouze v nepatrné části, proto má právo na plnou náhradu nákladů řízení tvořených odměnou za tři úkony právní služby po 4 020 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a podání žaloby a za dva úkony právní služby po 5 620 Kč, celkem 23 300 Kč (§ 7 bod 5., § 11 odstavec 1 písmeno a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátní tarif“), třemi paušálními náhradami hotových výdajů zástupce po 300 Kč, celkem 900 Kč (§ 13 odstavec 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 3. 12. 2024) a dvěma paušálními náhradami hotových výdajů zástupce po 450 Kč, celkem 900 Kč (§ 13 odstavec 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), dále 21% daní z přidané hodnoty ve výši 5 271 Kč, celkem se zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 3 114 Kč činí náklady řízení před soudem I. stupně částku 33 485 Kč. Na nákladech odvolacího ve věci zcela úspěšnému žalobci byla přiznána odměna za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby ve výši 4 700 Kč vycházeje z tarifní hodnoty 90 000 Kč, neboť tato byla předmětem projednání věci odvolacím soudem u jednání , datum, za účast zástupce žalobce u jednání odvolacího soudu , datum, (§ 7 bod 5., § 11 odstavec 1 písmeno g/ advokátního tarifu), jedna paušální náhrada hotových výdajů zástupce ve výši 450 Kč (§ 13 odstavec 4 advokátního tarifu), náhrada za ztrátu času za šest půlhodin po 150 Kč, celkem 900 Kč (§ 14 odstavec 1 písmeno a/ advokátního tarifu), náhrada cestovních výloh vynaložených na cestu zástupce k jednání odvolacího soudu ze , adresa, v délce celkem 196 km osobním vozidlem tovární značky, Anonymizováno, , značka auta, s průměrnou spotřebou motorové nafty 6,5 l/100km (zjištěno z technického průkazu vozidla), vyhláškovou cenou 1 litru motorové nafty 34,10 Kč (§ 4 písmeno c/ vyhlášky č. 573/2025 Sb.), celkem 434,40 Kč, a základní sazba náhrady 5,90 Kč za 1 km jízdy, celkem částka 1 156,40 Kč. Celkem náklady odvolacího řízení žalobce činí částku 7 640,80 Kč a spolu s částkou 33 485 Kč náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně má žalobce nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 41 125,80 Kč splatných k rukám jeho zástupce (§ 149 odstavec 1 o. s. ř.).