38 Co 63/2026

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudkyň JUDr. Jitky Levové a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: právnická osoba, IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem jméno advokáta sídlem adresa o zaplacení 29.876 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2025, č. j. 116 C 263/2023 – 110

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.475,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Jméno advokátky 1. Městský soud v Brně jako soud I. stupně zastavil v záhlaví označeným rozhodnutím řízení do částky 6.574 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od datum do zaplacení (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 23.302 Kč se specifikovaným příslušenstvím a povinnost k zaplacení nákladů řízení ve výši 18.287,63 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výroky II. a III.).

2. Soud I. stupně vzal po provedeném dokazování za prokázaný vznik škody na věcech žalobce a dále, že podnož stolu, který byl v důsledku pojistné události poškozen, je neopravitelná. V řízení bylo prokázáno, že stůl se prodával pouze jako celek, samostatně nebylo možné koupit podnož ani původně. Z informací od prodejce bylo zjištěno, že adekvátní náhrada stolu je stůl tvořený deskou a podnoží značka, jejíž cena je 51.632 Kč a nelze ji zakoupit samostatně. V návaznosti na ustanovení § 2969 odst. 1 občanského zákoníku, soud žalobě vyhověl s tím, že není povinností poškozeného sehnat co nejlevnější variantu věci – podnože, když se jednalo o luxusní výrobek a na takový má žalobce také nárok. S ohledem na výši plnění poskytnutého pojišťovnou, po odpočtu zbytkové ceny za desku stolu, soud žalovanou zavázal uhradit na náhradě škody žalobci částku 23.302 Kč zbývající k úhradě na náhradě škody. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl soud podle jejich úspěchu a neúspěchu v řízení s přihlédnutím k částečnému zpětvzetí žaloby co do částky 6.574 Kč.

3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu I. stupně žalovaná podala do jeho výroků II. a III. odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v těchto výrocích změnil tak, že žaloba se zamítá a přiznal jí právo na náhradu veškerých nákladů řízení nebo pro případ, že by neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobce v rámci šetření škodní události nedoložil jediný daňový doklad prokazující výši kupní ceny poškozených věcí. Pojišťovna se proto obrátila mj. na výrobce jídelního stolu, který sdělil, že kupní cena desky značka činila 35.252 Kč bez DPH a podnože značka 32.620 Kč bez DPH. Tyto částky byly žalobci pojišťovnou uhrazeny, čímž byla uhrazena škoda ve výši 100 % zjištěné kupní ceny jídelního stolu, přestože došlo k poškození pouze jeho podnože, nikoliv desky, která je samostatně použitelná. Požadavek žalobce na zaplacení ceny za podnož značka, představující obdobnou věc za zničenou podnož značka, byl pojišťovnou opakovaně odmítnut. Žalovaná má napadené rozhodnutí za nesprávné a nepřezkoumatelné. Z hlediska účelu náhrady škody, kterým je primárně poškozenému spravedlivě kompenzovat skutečnou škodu, a nikoliv přivodit stav, kdy se poškozený na úkor škůdce fakticky bezdůvodně obohatí, je nezbytné zkoumat, zda nová věc skutečně představuje obdobu poškozené věci, a to i z hlediska její ceny. Žalovaná namítá, že soud I. stupně na zkoumání obdobností věcí, tj. podnože značka a značka, zcela rezignoval, resp. bez bližšího odůvodnění uzavřel, že podnož značka tvoří adekvátní náhradu, jelikož se jednalo o luxusní výrobek a žalobci za něj proto náleží luxusní náhrada. Žalovaná před soudem I. stupně opakovaně namítala, že podnož značka obdobnou věc podnoži značka z jejího pohledu nepředstavuje. Kupní cena podnože značka je totiž o 58 % vyšší než kupní cena podnože značka, což z pohledu žalované, jednoznačně svědčí o tom, že jde o výrobek ve vyšší cenové hladině. Pokud soud I. stupně uvádí, že není povinností poškozeného (žalobce) sehnat co nejlevnější alternativu poškozené věci, je třeba na druhou stranu uvést, že poškozený (žalobce) by měl vyvinout určitou snahu zajistit si alternativu, která je s poškozenou věcí srovnatelná. Žalobce nicméně žádnou jinou alternativu poškozené věci nehledal a spokojil se (zřejmě záměrně) s jedinou mu nabídnutou a podstatně draží alternativou. Žalovaná je přesvědčena, že pokud by žalobce chtěl, na relevantním trhu by za částku 32.620 Kč bez DPH, která mu byla v rámci pojistného plnění vyplacena, zakoupil v té době obdobnou věc, tj. kvalitativně a cenově srovnatelnou podnož s podnoží značka, a to dost možná i u stejného výrobce. Potvrzení napadeného rozhodnutí by z pohledu žalované znamenalo porušení principu neobohacení poškozeného škodní událostí. Dále žalovaná namítala, že v řízení byla spolehlivě prokázána toliko existence nájemního vztahu mezi žalobcem a žalovanou, nikoliv však vlastnické právo žalobce k poškozeným movitým věcem, včetně jídelního stolu, a tedy jeho aktivní legitimace k podání žaloby. Důkazní břemeno k prokázání vlastnického práva k movitým věcem tížilo žalobce.

4. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně v napadených výrocích potvrdil jako věcně správné a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečné a srozumitelné a logicky strukturované. Soud jasně vyložil, z jakých důkazů vycházel, k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl a správně vycházel z principu plné náhrady škody, jehož účelem je uvedení poškozeného do stavu, v němž by se nacházel, nebýt škodní události. Tento princip nelze redukovat na hledání nejlevnějšího možného řešení, ale na obnovení funkčního a hodnotového stavu věci. V daném případě došlo k poškození podnože jídelního stolu, přičemž původní výrobek již nebyl dostupný na trhu a nebylo jej možné samostatně zakoupit jako náhradní díl. Žalobce tak objektivně neměl možnost obstarat totožnou věc. Za této situace je nutné vycházet z ceny reálně dostupné náhrady, nikoliv z historické ceny již nedostupného výrobku. Nabídnutá podnož značka představovala jedinou reálně dostupnou alternativu od téhož výrobce. Žalobce tedy nevolil náhradu svévolně, ale postupoval racionálně a s využitím odborného doporučení výrobce, který je nejkompetentnějším subjektem k posouzení náhradního řešení. Tvrzení žalovaného o existenci „levnější alternativy“ zůstává v rovině nepodložené spekulace. Žalovaná neunesla své důkazní břemeno, neboť neprokázala, že taková alternativa skutečně existuje a že by umožňovala obnovení funkčního, bezpečného a hodnotově srovnatelného stavu věci. Současně je nutné zdůraznit, že případná alternativa by musela splňovat konkrétní technické parametry, zejména (nosnost a stabilita konstrukce, bezpečné rozložení hmotnosti, konstrukční a funkční integrita celku, kompatibilita uchycení k pracovní desce, rozteč a rozmístění spojovacích bodů, estetická kompatibilita, neboť se jedná o designový celek). Bez splnění těchto parametrů nelze hovořit o uvedení do předešlého stavu, ale o vytvoření jiné věci. Soud I. stupně správně vycházel ze skutkového závěru, že podnož a deska tvoří funkční celek – jídelní stůl. Tento závěr nebyl žalovanou ničím relevantním zpochybněn a tuto skutečnost uznala i pojišťovna. Námitku žalované, nedostatečného prokázání vlastnického práva žalobce k movitým věcem má žalobce za účelovou a neodpovídající průběhu řízení. V běžném právním styku platí, že věci nacházející se v dispozici nájemce jsou považovány za jeho. Žalovaná v průběhu řízení neoznačila žádnou konkrétní osobu, která by měla být vlastníkem těchto věcí, ani nepředložila jediný důkaz, který by vlastnictví žalobce zpochybňoval a nečiní tak ani nyní. Faktura není jediným možným dokladem vlastnictví movité věci. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalovaná vlastnické právo nerozporovala ani v rámci šetření pojistné události pojišťovnou. Žalobce dále poukázal na to, že pojišťovna žalované škodní událost šetřila, nárok žalobce uznala a vyplatila pojistné plnění. Tato skutečnost sice sama o sobě nezakládá vlastnické právo, nicméně potvrzuje, že existence věcí i vznik škody byly řádně prověřeny.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o.s.ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

6. Odvolací soud při posouzení dané věci vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry.

7. Podle § 2969 odst. 1 občanského zákoníku, při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.

8. V návaznosti na výše uvedené ustanovení občanského zákoníku má odvolací soud za správný a logicky zdůvodněný postup žalobce, který u výrobce předmětné poškozené věci zjišťoval možnosti jejího uvedení do předešlého stavu před jejím poškozením. V řízení bylo prokázáno, že poškozená věc tvoří jeden celek a takto byla i předmětem prodeje. Poškození podnože původního celku je neopravitelné a z důvodu ukončení výroby již není k dispozici. Podle názoru odvolacího soudu, skutečnost, že výroba poškozené věci byla ukončena, nemůže být na újmu žalobci, jehož povinností nebylo zjišťovat, zda na trhu je dostupná jiná alternativa podnože, než jaká mu byla nabídnuta firmou právnická osoba, a to podnož značka za cenu 51.632 Kč bez DPH. S ohledem na tato zjištění a s přihlédnutím k částkám, které byly v rámci plnění pojišťovny žalobci plněny, dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že na náhradě škody je třeba žalobci uhradit částku ve výši 23.302 Kč, z níž má žalobce rovněž právo požadovat i příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení od datum, tj. ode dne, kdy žalovaná nárok žalobce písemně odmítla. K námitce žalované, že soud I. stupně zcela rezignoval na zkoumání obdobnosti věcí, tj. podnože značka a značka, resp. bez bližšího odůvodnění uzavřel, že podnož značka tvoří adekvátní náhradu, odvolací soud poznamenává, že pokud žalovaná tvrdila, že bylo možno opatřit za věc poškozenou, věc jinou a v levnější variantě, pak v tomto směru leželo na její straně důkazní břemeno navrhnout důkazy, což neučinila před soudem I. stupně ani před soudem odvolacím, kdy byla o této povinnosti poučena. Na závěr odvolací soud poznamenává, že pokud žalovaná vlastnické právo žalobce k poškozeným věcem nerozporovala v rámci šetření pojistné události pojišťovnou, která zjistila, že ke škodní události došlo, událost šetřila, nárok žalobce uznala a pojistné plnění vyplatila, lze mít za osvědčeno, že žalobce byl ke dni vzniku škodní události vlastníkem předmětných věcí uskladněných v pronajatých prostorách žalované z titulu smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání uzavřené mezi účastníky datum.

9. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně v napadených výrocích potvrdil jako věcně správné (§ 219 o. s. ř.).

10. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný, přiznal právo na náhradu jeho nákladů v částce celkem 11.475,60 Kč sestávající se z odměny jeho právní zástupkyně za poskytnutí 2 úkonů právní služby v sazbě 2.060 Kč (tarifní hodnota - částka 23.302 Kč, která byla předmětem odvolacího řízení) podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k) v návaznosti na § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (vyjádření k odvolání, účast u jednání před odvolacím soudem), z náhrady hotových výdajů 2x 450 Kč režijní paušál podle § 13 odst. 4, z náhrady za promeškaný čas 5x 150 Kč podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1994 Sb. v platném znění, z cestovného 3.713,93 Kč za použití osobního motorového vozidla značka auta, r. z. SPZ s průměrnou spotřebou 7,4 l paliva/100 km, při ceně nafty 44,50 Kč/l a sazbě základní náhrady za používání osobních silničních motorových vozidel 5,9 Kč/1 km podle vyhlášky č. 78/2026 Sb. v platném znění, s přihlédnutím ke vzdálenosti z místa sídla právní zástupkyně žalobce ke Krajskému soudu v Brně a zpět 404 km a z 21% DPH 1.991,64 Kč z přiznané odměny, náhrady hotových výdajů, náhrady za ztrátu času a z cestovného (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

11. Lhůtu k náhradě nákladů odvolacího řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na 3 dny od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.