38 CO 74/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Nadi Kovářové a soudců JUDr. Josefa Růžičky a JUDr. Ireny Vitovské ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 13.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. ledna 2022 č. j. 22 C 138/2020 - 150

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.137 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla výrokem I. žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 13.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13.000 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení, zamítnuta. Výrokem II. bylo žalobci uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 25.938 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

2. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě žalobce odvolání, v němž rekapituloval průběh řízení před soudem I. stupně i vztah účastníků s tím, že žalobce v řízení tvrdil a prokázal, že v souvislosti s ukončením vztahu účastníků jej žalovaná opakovaně ubezpečila, že mu vrátí finanční prostředky použité k výstavbě rodinného domu, když účastníci byli dohodnuti, že půjčka bude splácena buď výnosem z pronájmu původního rodinného domu, nebo výtěžkem z jeho prodeje. Žalobce soudu I. stupně vytýkal nesprávné hodnocení důkazů – svědeckých výpovědí ve věci slyšených svědků, polemizoval se závěry vedoucími soud I. stupně k zamítnutí žaloby s tím, že soud nepřípustně extenzivně vyložil ust. § 2992 občanského zákoníku. Konečně žalobce vytýkal soudu I. stupně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nesrozumitelnost, případně pro nedostatek důvodů a závěrem navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně buďto zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo jej změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží žalované nahradit mu náklady odvolacího řízení.

3. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila, prostřednictvím své právní zástupkyně u jednání odvolacího soudu však navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a aniž by doplňoval či opakoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že tento na základě provedeného dokazování dovodil, že účastníci byli po dobu cca 10 let až do dubna roku 2020 v partnerském poměru a v průběhu této doby žalobce poskytl žalované řadu peněžitých plnění, z nichž předmětem žaloby učinil pouze část časově nejstaršího plnění ve výši 50.000 Kč ze dne 19. 10. 2018, dále bylo v řízení zjištěno, že žalovaná jako objednatel uzavřela smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba nemovitosti na jejím pozemku, kdy žalobce v pozici dlužníka uzavřel úvěrovou smlouvu s [právnická osoba] a smlouvu o půjčce se svým zaměstnavatelem, prostřednictvím nichž získal finanční prostředky na výstavbu rodinného domu, přičemž po rozchodu účastníků se žalobce domáhal vrácení souhrnné částky 2.195.000 Kč, kterou dílčími převody v období října 2018 až března 2020 postupně převedl na bankovní účet žalované. Provedené dokazování nicméně nepotvrdilo podstatné body skutkové verze prezentované žalobcem, tj. jeho tvrzení, že plnění, jež žalované poskytl, představovaly půjčku, jejíž splatnost byla vázána k okamžiku eventuálního rozchodu účastníků ani tvrzení, že splátky úvěru, jež mu poskytla banka a zaměstnavatel, měly být placeny z pronájmu rodinného domu v [adresa] ve vlastnictví žalované poté, co bude provedena jeho rekonstrukce. Provedené dokazování nepotvrdilo plně ani žalobní tvrzení ani procesní obranu žalované, když důkazní břemeno o tom, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, jakož i o tom, že poskytnuté plnění bylo půjčkou, jejíž splatnost byla vázána k okamžiku rozchodu účastníků a stejně tak o tom, že plnění, kterého se žalované dostalo, bylo určeno právě do budoucího společného bydlení, které rozpadem vztahu ztratilo smysl, leželo na žalobci, jemuž se rovněž dostalo poučení ve smyslu ust. § 101 odst. 1 písm. a), b) ve spojení s § 118 odst. 1, 3 o. s. ř. Provedené dokazování rovněž nedalo spolehlivou a jednoznačnou odpověď na to, zda plnění poskytnuté žalované žalobcem bankovním převodem uskutečněným dne 19. 10. 2018 bylo půjčkou či darem, jisté však je, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná písemná smlouva, ať už darovací, či smlouva o zápůjčce. Soud I. stupně v obecné rovině připomněl, že druh a družka, bez ohledu na to, zda spolu trvale žijí či nikoliv jsou sice podle vyvratitelné domněnky osoby blízké ve smyslu ust. § 22 občanského zákoníku, avšak nevytváří spolu žádné (kvazi) společné jmění manželů či jiné obdobné majetkové společenství, tím spíše za situace, kdy se (byť i jen jeden z nich) stále nachází v manželském svazku s jinou osobou (což byl a je případ žalobce). Pokud si tedy v průběhu trvání partnerského vztahu něco vzájemně poskytli, nevzniká jim po rozpadu takového partnerství bez dalšího právo na vrácení tohoto plnění od druhého partnera či (v obecné rovině) právo na vypořádání shromážděné masy věcí, hotovosti či závazků; to dvojnásobně platí tam, jedná-li se o drobnější plnění, jež lze charakterizovat jako projevy náklonnosti, vřelosti, společenské úsluhy, etikety a konvence, vynutitelné pouze v rovině morální, kdy při jejich poskytnutí vůle obou stran nesměřuje ke vzniku smlouvy a neexistují tak mezi nimi žádná vzájemná práva nebo povinnosti, jejichž porušení by právo sankcionovalo. V této souvislosti soud I. stupně poukázal na znění ust. § 2055 a 2999 občanského zákoníku s tím, že tato ustanovení jsou designována právě na obdobný typ situací, hovoří-li posledně zmíněné o tom, že jedna osoba něco učinila ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí a jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat. Dále soud I. stupně dodal, že partnerské vztahy nelze redukovat na synallagmatické smlouvy s tím, že stejně tak jako žalovaná neměla povinnost ve vztahu setrvat na oplátku za štědrá plnění od žalobce (tím spíše pokud o ně nežádala), ani žalobce nebyl povinen žalované taková plnění poskytovat; činil-li tedy četná plnění pro žalovanou s vidinou, že jejich vztah bude trvat anebo že se mu taková investice po čase vrátí, jedná se o typický příklad situace, o které hovoří § 2992 občanského zákoníku, tedy o plnění na vlastní nebezpečí tam, kde žádná ze stran nemá úmysl (a povinnost) se právně vázat.

6. K těmto závěrům soud I. stupně dospěl po dokazování, provedeném slyšením žalobce a žalované jako účastníků řízení, dále po provedení výslechů svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a po provedení řady listinných důkazů, zejména potvrzením [anonymizováno] banky ze dne 4. 6. 2020, výpisem z účtu žalobce, výzvou k vrácení finanční částky ze dne 7. 5. 2020, včetně podací stvrzenky, předžalobní výzvou ze dne 18. 5. 2020 včetně podací stvrzenky, smlouvou o splacení peněžité půjčky nedatovanou nepodepsanou, uznáním dluhu nedatovaným nepodepsaným, výpisem z katastru nemovitostí [list vlastnictví] v k. ú. [obec], smlouvou o dílo ze dne 15. 10. 2018 č. 2018, smlouvou o úvěru, smlouvou o zápůjčce ze dne 7. 2. 2019, e-mailovou komunikací účastníků, fakturami ohledně prací prováděných v souvislosti se stavbou nemovitosti na pozemcích žalované, zástavní smlouvou nedatovanou nepodepsanou, dohodou o ručení, nedatovanou nepodepsanou.

7. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení účastníci netvrdili nové skutečnosti a nenavrhovali provedení dalších důkazů, vycházel odvolací soud ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem I. stupně, jež považuje za dostačujícím způsobem zjištěný.

8. Dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož zák. ust., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Dle § 2992 občanského zákoníku, byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.

10. Dle § 2997 odst. 1 občanského zákoníku, dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.

11. V komentáři k zákonu č. 89/2012 Sb. dostupném v systému ASPI je k § 2997 mj. uvedeno, že„ toto ustanovení bude v zásadě dopadat na situace, v nichž je vznik povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vyloučen současně i jinými zákonnými ustanoveními (srov. především v § 2992 o. z., dle nějž byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat). Přestože dikce § 2992 o. z. se liší od znění § 2997 o. z. je zřejmé, že oba budou dopadat na případy dobrovolného poskytnutí plnění jiné osobě, jež není možno pokládat za činěné na základě darovací smlouvy či jiného obdobného právního úkonu.

12. Odborná literatura (srov. Eliáš J., Brim L., Adamová H. Bezdůvodné obohacení, Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2016 strana 71) dále vyslovila v § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. právní názor, že podstatou tohoto liberačního důvodu je vědomé plnění bez právního důvodu a že podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacením nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen prezumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět o tom, že plní nedluh a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil, respektive, že se jej mohl při vyvinutí obvyklé obezřetnosti vyvarovat. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností o tom, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o tom, že mezi stranami vznikla smlouva.

13. Lze tedy shrnout, že v případě uvedeném v § 2997 odst. 1 věta druhá o. z., musí jít o poskytnutí plnění jedním subjektem (plnitelem) a o přijetí tohoto plnění subjektem druhým, jemuž je plněno, tedy musí dojít k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty ve prospěch obohaceného, přičemž předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacením nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Vědomé plnění nedluhu (vnucené obohacení) je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení; výjimkou je, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5089/2017).

14. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, že v řízení před ním, ani před soudem odvolacím, nebyla prokázána existence smluvního závazku účastníků v podobě zápůjčky, což odpovídalo žalobním tvrzením žalobce, rovněž nebyla prokázaná bez dalšího obrana žalované, že pokud jde o finanční plnění, jehož se jí dostávalo v průběhu trvání družského vztahu účastníků od žalobce, bylo toto darem. Dle názoru odvolacího soudu však bylo jednoznačně prokázáno, a to explicitně v písemné výzvě adresované žalované právním zástupcem žalobce ze dne 7. 5. 2020, že žalobce si byl vědom, že ve vztahu k žalované nemá jakoukoliv právní povinnost plnit, když v této výzvě je přímo uvedeno, že„ Ing. [příjmení] [příjmení] (žalobce) převáděl jednotlivé finanční částky ve prospěch Vašeho účtu (žalované) za stavu osobního vztahu k Vám (žalované), aniž by měl vůči Vaší osobě (žalované) v této době jakoukoliv právní povinnost Vám (žalované) hradit jakoukoliv částku. Rovněž při realizaci jednotlivých bankovních převodů v rozsahu 20 transakcí nebyla uzavřena mezi Vámi žádná smlouva o finanční zápůjčce jak ve verbální nebo písemné podobě“. Za této situace lze tedy na uvedený stav aplikovat ust. § 2997 odst. 1 věta druhá výše cit. ve spojení s ust. § 2992 občanského zákoníku výše cit. coby výluk z bezdůvodného obohacení, když vědomost žalobce o tom, že k plnění ve vztahu k žalované nemá žádný právní důvod, byla dle názoru odvolacího soudu uvedenou listinou jednoznačně prokázána.

15. Pokud tedy soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal úhrady částky 13.000 Kč s příslušenstvím, coby vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalované dostalo plněním ze strany žalobce v této výši, rozhodl věcně správně a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil (§ 219 o. s. ř.) včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná, jež má tak právo na náhradu nákladů, jež jí v tomto řízení vznikly spočívající v nákladech za právní zastoupení, a to za 1 úkon právní služby ve výši 1.620 Kč za účast právní zástupkyně žalované u jednání odvolacího soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., 1 x 300 Kč režijní paušál dle § 13 odst. 3 téže vyhl., náhradu za ztrátu času strávenou cestou ze sídla advokáta k procesnímu soudu a zpět v délce 10 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhl. celkem ve výši 1000 Kč a náklady cestovného osobním automobilem Volvo XC 40, [registrační značka] MC s průměrnou spotřebou 6,9 l na 100 km, délce jízdy 414 km, při paušální náhradě 4,70 Kč km dle vyhl. č. 511/2021 Sb. a ceně paliva ve výši 44,50 Kč l dle vyhl. č. 116/2022 Sb., celkem činí náklady cestovného 3.217 Kč, úhrnem činí náklady odvolacího řízení 6.137 Kč.