40 A 11/2026

Rubrum

č. j. 40 A 11/2026-91 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci žalobce: A. A., nar. X st. příslušnost: Turecká republika bytem X zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 za účasti: I) Mgr. J. A. bytem X II) nezl. M. M. III) nezl. J. M. IV) nezl. A. A. všichni zastoupeni zákonnou zástupkyní Mgr. J. A. všichni bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2026, č. j. OAM-14247-46/PP-2022, MV- 197947-15/OAM-2022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 1. 2026, č. j. OAM-14247-46/PP-2022, MV- 197947-15/OAM-2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. 2 40 A 11/2026

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22 404 Kč k rukám Mgr. Marka Sedláka, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

V. Soudem ustanovené tlumočnici se přiznává odměna ve výši, která bude vyčíslena v samostatném usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 25. 2. 2026 domáhá zrušení výše nadepsaného rozhodnutí žalovaného, kterým byla podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce ze dne 17. 10. 2022 o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU. Napadeným rozhodnutím žalovaný žalobci stanovil podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců lhůtu k vycestování z území ČR v délce 35 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Žalovaný při posouzení žádosti žalobce vyšel zejména ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2024, č. j. 7 T 4/2024, shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu spolčení podle § 340 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), za nějž byl odsouzen nepodmíněně na tři roky do vězení s ostrahou. Podle žalovaného žalobce představuje ohrožení pro veřejný pořádek ČR, neboť se vědomě podílel na činnosti organizované zločinecké skupiny mezinárodního charakteru, působící ve více státech, kterou byla za úplatu soustavně zajišťována nelegální migrace do ČR a dalších zemí EU. Vazby žalobce v ČR jsou zastíněny závažným narušením veřejného pořádku a dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce nemohou v celkovém poměřování převážit nad povinností státu zajistit bezpečnost území a vyloučit rizika plynoucí z protiprávního jednání žalobce.

I. Shrnutí procesního postoje žalobce

3. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí odporuje čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

4. Žalobce uvádí, že z čl. 8 odst. 2 Úmluvy vyplývá, že zásah do rodinného a soukromého života musí být nezbytný v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti atd. Při zvažování zásahu se poměřují skutečnosti, které mají na jedné straně zásah odůvodnit. Např. právní kvalifikace trestného činu a skutek sám, ale i další okolnosti, které v případě odsouzení pro závažný trestný čin mohou být důvodem k závěru, že zásah do rodinného života není nezbytný, protože opakovaní trestné činnosti není pravděpodobné. Na druhé straně se poměřuje rodinná situace osoby, do které může být zasaženo.

5. Žalobce uvádí, že na území České republiky žije ve společné domácnosti se svojí manželkou a společným nezletilým synem a jako sociální otec s oběma staršími syny své manželky. Od propuštění z výkonu trestu žalobce s nejmladším synem žije ve společné domácnosti a vzhledem k nízkému věku syna se jim podařilo vybudovat plnohodnotný vztah mezi rodičem a dítětem. Do rodinného života žalobce bude zasaženo, avšak žalovaný se podmínkou nezbytnosti tohoto zásahu nezabýval. Žalovaný na str. 8 a 9 napadeného 3 40 A 11/2026 rozhodnutí neuvedl dostatečné a přezkoumatelné úvahy, ze kterých by vyplývalo, že neudělení povolení k přechodnému pobytu žalobci (a s tím související zásah do jeho rodinného života s manželkou a dětmi, se kterými žije ve společné domácnosti), je skutečně nezbytné. Žalobce má za to, že zásah do rodinného a soukromého života je nezbytný ve smyslu čl. 8 Úmluvy pouze tehdy, je-li pravděpodobné, že cizinec bude opět páchat trestnou činnost nebo jinak ohrožovat hodnoty, kterým má citovaný článek poskytovat ochranu. O takovou situaci se v případě žalobce nejedná.

6. Žalobce má na rozdíl od žalovaného za to, že zásah do jeho rodinného života je jednak mimořádně závažný (zejména s ohledem na zájem nezletilých dětí) a jednak není nezbytný. Bez ohledu na to, že trestnou činnost, pro kterou byl nyní odsouzen, žalobce popírá, jednalo se o odsouzení ke krátkodobému, tříletému trestu odnětí svobody, ze kterého byl podmíněně propuštěn.

7. Žalobce dále namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen „Směrnice 2004/38/ES“), obzvláště s čl. 27 odst. 2 Směrnice 2004/38/ES, jehož tři podmínky pro přijetí opatření z důvodu ochrany veřejného pořádku nebyly splněny. Směrnice 2004/38/ES v čl. 27 odst. 2 vyžaduje chování, které představuje skutečné, aktuální a závažné ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Rozhodnutí žalovaného je postaveno zejména na druhém odsouzení žalobce. Citovaná směrnice přitom klade důraz na osobní chování cizince. Proto nestačí pouze popsat činnost údajné organizované zločinecké skupiny, ale je třeba zjistit a v rozhodnutí co nejpodrobněji popsat zapojení konkrétního cizince. V organizované zločinecké skupině totiž nikoli všichni její členové znají ostatní členy, rozsah trestné činnosti a na trestné činnosti se mohou podílet různým způsobem. Je rozdíl mezi hlavním organizátorem, který se na trestné činnosti podílí po celou dobu a má z ní majetkový prospěch a členem skupiny, který se do její činnosti zapojí okrajově nebo jednorázově, popřípadě i bez jakéhokoli materiálního prospěchu. Z hlediska individualizace osobního chování žalobce je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalovaný uvádí, že žalobce zjednával řidiče, kteří běžence přepravovali nebo jim zprostředkoval kontakt na některého ze členů organizované zločinecké skupiny. Ani žalovaný tak nebyl schopen uvést jakýkoli konkrétní skutek provedený žalobcem, který by odůvodňoval, že představuje hrozbu pro veřejný pořádek do budoucnosti. Žalobce uvádí, že se k trestné činnosti, kterou nespáchal, doznal pouze pod tlakem vazby a rodinné situace, stejně jako další odsouzení. Žalobce v této souvislosti poukazuje na to, že i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 12. 2020, č. j. I. ÚS 945/20, konstatoval, že v rámci posuzování osobního chování cizince podle čl. 27 odst. 2 Směrnice 2004/38/ES je třeba hodnotit i míru zapojení jednotlivce do trestné činnosti.

8. Žalobce dále namítá, že rozhodnutí žalovaného představuje nepřiměřený zásah jeho do soukromého a rodinného života a porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalobce ve vyjádření k podkladům rozhodnutí velmi podrobně popsal svůj rodinný a soukromý život a zásah, který mu v souvislosti se zamítnutím žádosti hrozí. Navrhl jako důkaz svůj výslech, výslech své manželky a pořádal o provedení šetření v rodině podle § 165a odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je ministerstvo oprávněno vyžadovat za účelem posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí a jeho souladu s mezinárodními závazky po orgánu 4 40 A 11/2026 sociálně-právní ochrany dětí provedení šetření v rodině účastníka řízení a získávat výsledky šetření v rodině, jakož i další dostupné informace k rodině účastníka řízení. Žalovaný tyto důkazy neprovedl, přitom zejména v případě nezletilých dětí je třeba získat dostatečné množství informací pro kvalifikované posouzení nejlepšího zájmu dítěte. Žalovaný se měl podrobněji zabývat kvalitou rodinného života žalobce s manželkou a čtyřmi dětmi. Měl ověřit, zda skutečně sdílí společnou domácnost a jaká je závislost a citové vazby mezi členy rodiny. Syn žalobce není s ohledem na věk (tři roky) schopen vyjádřit svůj názor, a i z tohoto důvodu by bylo šetření v rodině vhodné. Žalovaný pochybil, pokud institut šetření v rodině v případě posouzení nejlepšího zájmu dítěte nevyužil.

9. Pokud žalovaný uvádí, že žalobci nikdo nezakázal vstup na území, nikdo nebrání rodině, aby žalobce navštěvovala či s ním byla v kontaktu na dálku, a žalobci nic nebrání si podat žádost o pobytové oprávnění do budoucna, jde podle žalobce o nesprávnou argumentaci. Ze žádného zákonného ustanovení žalobci neplyne záruka, že mu bude v budoucnu přiznáno pobytové oprávnění. Žalobce má v současné době záznam v rejstříku trestů a zkušební doba po podmíněném propuštění mu byla stanovena jako čtyřletá. Po uvedenou dobu žalobce nebude splňovat trestní zachovalost a na žádné pobytové oprávnění nedosáhne. V této souvislosti žalobce odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2022, č. j. 7 Azs 405/2021-34, který se zabýval obdobnými argumenty žalovaného.

10. Žalobce dále namítá, že v napadeném rozhodnutí zcela chybí posouzení zájmu jeho syna i synů jeho manželky, se kterými žije ve společné domácnosti, na což klade důraz i Ústavní soud v případech rozhodování s dopady na dítě, kupř. v nálezu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1, v němž vyslovil, že z odůvodnění rozhodnutí musí být patrné, že nejlepší zájem dítěte byl vzat v potaz. Žalobce rovněž v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. 10 Azs 263/2019-30, podle něhož „[r]ozpor s článkem 8 Úmluvy nastane především za situace, kdy odůvodnění vnitrostátního rozhodnutí neobsahuje dostatečně individuální posouzení protichůdných zájmů včetně nejlepšího zájmu dítěte tak, aby mezi nimi bylo možné dosáhnout spravedlivé rovnováhy. Správní orgán musí posoudit zejména věk dítěte, poměry v zemi původu a rozsah, ve kterém je dítě závislé na tom či onom rodiči (např. rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost č. 56971/10, zejména § 46 – § 47 a judikatura tam citovaná)“, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2025, č. j. 5 Azs 207/2025-58, které se týkal obdobné skutkové situace jako v případě žalobce.

11. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud rozhodnutí žalovaného jako nezákonné zrušil. Na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení před soudem, včetně jednání, které ve věci proběhlo.

II. Shrnutí procesního postoje žalovaného

12. Žalovaný ve svém vyjádření se žalobou nesouhlasí a odkazuje na své rozhodnutí a obsah správního spisu. S odkazem na bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k námitce porušení čl. 8 Úmluvy žalovaný uvádí, že Úmluva jako taková právo cizinců na vstup a pobyt na území smluvního státu nezakládá. Žalovaný nepovažuje žalobce za usazeného na území ČR s ohledem na jeho pobytovou historii. Nelze opomenout důležité hledisko, které v takových případech bere Evropský soud pro lidská práva v úvahu, a to, zda byl rodinný život vytvořen v době, kdy si zúčastněné osoby byly vědomy toho, že imigrační status jedné z nich je takový, že přetrvávání rodinného života v hostitelském státě by bylo od počátku nejisté (věci Sarumi v. Spojené království 1999; Shebashov v. Latvia 2000). A to je 5 40 A 11/2026 právě také případ žalobce, který si rodinné vazby (manželství a narození dítěte) vytvořil v době, kdy na území neměl jisté žádné pobytové oprávnění, čehož si žalobce i jeho manželka museli být vědomi. Žalobce se tedy nemůže se úspěšně dovolávat mezinárodního závazku ČR plynoucího z čl. 8 Úmluvy již z tohoto důvodu. Navíc závazek nezasahovat do rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy není absolutní, tento článek předpokládá, že do soukromého a rodinného života zasáhnout lze, a to v případech, kdy je to nezbytné v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Žalobce se dopustil zvlášť závažného zločinu, jeho jednání nebylo žádným jednorázovým excesem, ale jednáním, které trvalo poměrně dlouhou dobu a které ohrožovalo veřejný pořádek a podle žalovaného ve svém důsledku ohrožovalo i bezpečnost ČR. K tomu žalovaný poukázal na unijní dokumenty, z nichž plyne cíl evropského zákonodárce bojovat proti napomáhání k nedovolenému přistěhovalectví, a to jak v souvislosti s překračováním státních hranic, tak i v souvislosti s nedovoleným pobytem na území členských států Evropské unie a vytvářením a posilováním mezinárodních zločineckých struktur zabývajících se nelegálním převaděčstvím.

13. Žalovaný se přesto posouzení souladu rozhodnutí s mezinárodním závazkem vyplývajícím z čl. 8 Úmluvy zabýval, a to právě z pohledu existence důvodů veřejného pořádku, které odůvodňují zásah do soukromého a rodinného života cizince. Žalovaný dále poukázal na to, že v této věci nebylo rozhodováno o správním vyhoštění žalobce ani o zrušení pobytového oprávnění, ale teprve o jeho vydání. Napadeným rozhodnutím tedy nemohlo dojít k porušení mezinárodního závazku vyplývajícího z čl. 8 Úmluvy.

14. Žalovaný poukázal na to, že se zabýval aktuálností hrozby, kterou žalobce pro veřejný pořádek představuje. Žalobce má sice na území manželku, která má dvě děti z předchozího manželství a mají ještě společného syna, všichni jsou občany ČR, nicméně narušil bezpečnost státu tím, že na území států Schengenského prostoru úmyslně přivedl osoby, o nichž nikdo nic neví, tyto nebyly prověřeny a představují tak nebezpečí pro bezpečnost státu, jak již bylo popsáno výše. Do jeho rodinného a soukromého života tedy správní orgány ČR mohou zasáhnout, a to právě z titulu zajištění bezpečnosti státu a veřejného pořádku.

15. Žalovaný dále uvedl, že si je vědom závazku vyplývajícího z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, což ovšem neznamená, že by se mu měl v rozhodnutí při posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života explicitně věnovat. Ze zákona o pobytu cizinců ani ze správního řádu totiž nevyplývá, že by odůvodnění správního rozhodnutí kromě naplnění zákonných podmínek pro jeho vydání mělo automaticky zahrnovat i zhodnocení jeho souladu s mezinárodními závazky České republiky. V odůvodnění rozhodnutí však žalovaný reagoval na vyjádření žalobce a jeho důkazní návrhy. To, že výslovně nezmínil čl. 3 Úmluvy o právech dítěte neznamená, že zájmy nezletilého syna žalobce nevzal v potaz v rámci reakce na vyjádření žalobce.

16. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při rozhodování, které se dětí dotýká. Nejlepší zájem dítěte však není hlediskem absolutním, které by automaticky převážilo nad jakýmkoli jiným veřejným zájmem. Je jedním z rozhodných kritérií, které je třeba poměřovat s legitimními cíli sledovanými státem, zejména s ochranou veřejného pořádku. V obecné rovině je zřejmé, že v nejlepším zájmu dítěte je zachování jednoty rodiny, tedy aby mohlo společně pobývat a žít s oběma rodiči. Otázkou zde je, zda zájem nezletilého syna žalobce na soužití s oběma rodiči na území ČR, může být oním hlavním hlediskem při posuzování věci žalobce, tedy při posuzování žalobcovy žádosti 6 40 A 11/2026 o povolení k pobytu rodinného příslušníka občana EU, resp. ČR. V této souvislosti žalovaný odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 950/19. Podle žalovaného judikatura řadí řízení o žádostech o pobytová oprávnění rodičů nezletilých dětí až do čtvrté Ústavním soudem vymezené kategorie (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 Azs 18/2022-65, bod 48). Pro zařazení do kategorie třetí by byl zřejmě nán důvod jen tehdy, pokud by následkem rozhodnutí nemohl rodič realizovat své právo na výchovu a péči vůbec (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10. 2025, č.j. 9 Azs 95/2025-20). Žalobce byl od svého syna odloučen relativně krátce po jeho narození, tedy od 13. 6. 2023 do 30. 7. 2025, kdy byl vazebně stíhán a následně vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody v délce dvou let. Jde-li o další dva syny manželky žalobce, tito jsou sice nezletilí, nicméně žalobce není jejich otcem. Podle výše zmíněné kategorizace provedené Ústavním soudem a rozvinuté judikaturou Nejvyššího správního soudu by měla věc žalobce patřit až do čtvrté kategorie, kdy „není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá“. Z pozitivní právní úpravy tedy v případě žalobce nevyplývá povinnost k nejlepšímu zájmu žalobcova syna přihlížet. Za této situace žalovaný neměl povinnost provádět rozsáhlé dokazování za účelem posouzení proporcionality mezi zájmy dětí žalobce na společném soužití v ČR a zájmem na ochraně veřejného pořádku, jehož je § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců nástrojem.

17. Žalovaný má za to, že i kdyby byl případ žalobce zařazen do kategorie třetí, tak i v tomto případě platí, že nejlepší zájem dítěte nemá absolutní převahu nad jemu konkurujícím zájmem na ochraně veřejného pořádku (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2025, č. j. 9 Azs 79/2025-47, ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020-52, bod 41, či ze dne 27. 7. 2023, č. j. 4 Azs 18/2022-65, body 48 a 50, a ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019-31, podle kterého zásada nejlepšího zájmu dítěte není „trumfovou kartou“, která přebije jakékoliv v konfliktu stojící pravidlo).

18. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem včetně jednání, které ve věci proběhlo. III. Shrnutí stanoviska osoby zúčastněné na řízení I.

19. Osoba zúčastněná na řízení I. setrvala u jednání soudu na svém vyjádření předestřeném již ve správním řízení. Zdůraznila, že návrat žalobce do Turecka by měl na život jak její, tak dětí, nepředstavitelný dopad. Poté, co jako rodina překonali odsouzení a uvěznění žalobce, tak si neumí představit, jak by takovou situaci zvládli. Poukázala rovněž na to, že je s dětmi usazená v ČR, děti zde mají školní docházku. Rovněž popsala, jakým způsobem žalobce udržoval a budoval kontakt se všemi dětmi v průběhu jeho pobytu ve věznici (návštěvy, telefony, hovory přes aplikace, dopisy). Žalobce rovněž vyráběl dětem dárky, neboť si nemohl ve věznici obstarávat jiný výdělek. Věnoval se vzdělávání, které věznice nabízela, pokud jde o zapojení se do rodinného života po propuštění z vězení. Po návratu žalobce domů se stabilizoval psychický stav členů rodiny a zlepšil se opožděný vývoj řeči nejmladšího syna, který je na žalobce fixován. Osoba zúčastněná na řízení I. uvedla, že žalobce je své rodině oddaný a je oporou všem dětem, nejen vlastnímu synovi.

IV. Posouzení věci 7 40 A 11/2026

20. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“, § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

21. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

22. Ve věci proběhlo jednání.

23. Žalobce brojí proti důvodům, které vedly k zamítnutí jeho žádosti ze dne 17. 10. 2022 o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, podle něhož ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

24. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

25. Předně je třeba přisvědčit argumentu, který žalobce uvedl v reakci na vyjádření žalovaného u jednání, že spadá do kategorie cizinců pobývajících na území ČR na základě statusu rodinného příslušníka občana ČR. Žalobce odkázal na § 87y odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie nebo se státním občanem České republiky, oprávněn pobývat na území do dne nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti, jde-li o rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2. Je třeba dále zdůraznit, že rozhodnutí o povolení přechodného pobytu rodinných příslušníků občanů EU má deklaratorní povahu. Pouze osvědčuje existenci práva na pobyt, které plyne již z postavení určité osoby jako rodinného příslušníka (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2024, č. j. 1 Azs 160/2024-42, body 17 a 18). Není přitom sporným, že žalobce dne X uzavřel sňatek s osobou zúčastněnou na řízení I. a že se jim dne X narodil syn (osoba zúčastněná na řízení IV.).

26. Judikatura rovněž opakovaně zdůraznila nutnost vykládat pojem rodinného příslušníka občana ČR v jednotlivých případech při výkladu dotčených ustanovení zákona o pobytu cizinců jako by šlo o rodinného příslušníka občana EU (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, bod 29, ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33, bod 16, či ze dne 21. 10. 2022, č. j. 5 Azs 137/2022-40, bod 22). Soud tak nemůže přisvědčit žalovanému, že se na žalobce nevztahuje čl. 27 směrnice 2004/38/ES jen z toho důvodu, že manželem občanky ČR a otcem občana ČR se stal v době, kdy byl jeho pobytový status v ČR po procesní stránce „nejistý“ s ohledem na probíhající řízení o žádosti. Stejně tak judikatura zdůraznila povinnost zohlednit čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES i při výkladu pojmů veřejný pořádek, resp. závažné narušení veřejného pořádku, které v různých kontextech používá zákon o pobytu cizinců, což plyne z požadavku eurokonformního 8 40 A 11/2026 výkladu vnitrostátního práva (bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2026, č. j. 9 Azs 9/2026-92).

27. Pokud jde o čl. 27 odst. 1 směrnice 2004/38/ES, ten umožňuje, aby členské státy omezily svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Odstavec 2 citovaného článku pak stanoví, že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná. (srov. též bod 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2026, č. j. 22 Azs 19/2026-44).

28. Se stanoviskem žalovaného nelze souhlasit ani v tom, že by v posuzované věci nemusel být brán v úvahu nejlepší zájem dítěte (nezletilého syna žalobce) ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy správními nebo zákonodárnými orgány. Je již ustáleně judikováno, že jsou-li ve správním řízení zjištěny okolnosti věci, z nichž vyplývá, že může být dotčen nejlepší zájem dítěte, pak je povinností příslušného správního orgánu tento zájem zjistit a při rozhodování zohlednit.

29. Soud dále upozorňuje na to, že přímo vnitrostátní zákonodárce výslovně zakotvil v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců povinnost posoudit přiměřenost každého rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců ve vztahu k hodnotám tam vyjmenovaným, kam patří i rodinný život (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru), počet nezletilých dětí a jejich věk, rozsah, v jakém by byl rodinný život cizince narušen, což zahrnuje i vliv na ostatní rodinné příslušníky. Ve skutkově obdobné věci („nejistý“ pobytový status žadatele v ČR) se této otázce věnoval Nejvyšší správní soud kupř. v rozsudku ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019-28 (zejm. body 20 až 22). Soud podotýká, že v souvislosti s výkladem § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v rozsudku ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023-65, k závěru, že správní orgán je povinen s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince posuzuje správní orgán vždy, je-li možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí.

30. Odkazuje-li žalovaný na různé okruhy řízení podle míry potřeby zohlednění nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19, k tomu již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2025, č. j. 5 Azs 207/2025-58, bodech 31 až 33, uvedl, že (v tamní skutkově obdobné věci) „(…)bylo žalovanému známo, že stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí, osob zúčastněných na řízení II) a III), které jsou státními příslušníky České republiky. V takové situaci je třeba zohlednit čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož je nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať již prováděné soudy, správními či zákonodárnými orgány. Toto hledisko nejlepšího zájmu dítěte totiž přenáší Evropský soud pro lidská práva (ESLP) i do posuzování zásahů smluvních stran EÚLP do rodinného života cizinců ve smyslu čl. 8 EÚLP, jež se dotýkají nezletilých dětí, a přisuzuje mu zcela zásadní význam, byť ne v tom smyslu, že by muselo vždy a za všech okolností převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem, ale právě především z hlediska procesního, tedy ESLP 9 40 A 11/2026 posuzuje, zda skutečně příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte a případným konkurujícím veřejným zájmem a zda tuto svou úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily. Judikatura Nejvyššího správního soudu (i Ústavního soudu – viz dále) v návaznosti na uvedený přístup ESLP tedy vyžaduje, aby byl nejlepší zájem dítěte náležitě posouzen (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019-28, ze dne 29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019-33, či ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020-52). Nejvyšší správní soud v uvedených rozhodnutích upřesnil kritéria, jimiž je třeba se řídit při posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince v situacích, kdy je nutné zohlednit nejlepší zájem jeho nezletilých dětí. Ve zmiňovaném rozsudku ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 Azs 314/2020-52, k této otázce Nejvyšší správní soud zdůraznil, že rovněž podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, musí být vážení a zohledňování nejlepšího zájmu dítěte materiálně obsaženo v odůvodnění daného rozhodnutí. Přestože lze se žalovaným souhlasit v tom, že neprodloužení doby platnosti průkazu o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU obvykle nepředstavuje natolik intenzivní zásah do rodinného života cizince jako např. rozhodnutí o správním vyhoštění či o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, i ono náleží ve smyslu uvedeného nálezu Ústavního soudu do kategorie rozhodnutí, jejichž účelem sice není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte daného cizince (tj. přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), nicméně toto řízení může mít na dítě nezpochybnitelný dopad. Proto i v tomto typu řízení je třeba zvažovat např. míru péče cizince o dítě, míru faktické závislosti dítěte na cizinci, hloubku jejich vzájemného emočního vztahu, ale i míru, v jaké byl trestný čin spáchán vůči dítěti, a míru případného ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na území ČR. Jak již Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval v naposled zmiňovaném rozsudku (a předcházející judikatuře), zájem nezletilého dítěte je totiž nutné vnímat jako středobod úvah o přiměřenosti daného rozhodnutí. Předně tak musí správní orgány v daném řízení zájem nezletilého dítěte definovat a následně s ohledem na takto vymezený zájem posuzovat přiměřenost zásahu do tohoto zájmu (srov. též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2022, č. j. 5 Azs 137/2022-40). Pro kvalifikované posouzení nejlepšího zájmu dítěte je zásadní dostatečné množství informací, na jejichž základě mají rozhodovací orgány přehled o skutečné rodinné situaci cizince a jeho nezletilých dětí (…)“ (zvýrazněno zdejším soudem).

31. Pokud jde o judikaturní východiska posouzení, zda cizinec představuje hrozbu pro veřejný pořádek, tak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že „je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS).

32. Ustanovení § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců tak má výhradně preventivní povahu. Předchozí protiprávní jednání žadatele samo o sobě ještě nepostačuje k tomu, aby byla žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle tohoto ustanovení zamítnuta. Trestná činnost je však základem úvahy o tom, že u osoby žadatele do budoucna existuje 10 40 A 11/2026 důvodné nebezpečí narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Podle Nejvyššího správního soudu „[v]še závisí na individuálním posouzení životních poměrů a chování cizince. Trestněprávní status cizince je v tomto ohledu pro správní orgány pouze východiskem autonomního posouzení pro účely zákona o pobytu cizinců. Informace o trestní historii cizince je správní orgán povinen si opatřit a patřičně je zohlednit, nicméně je třeba si být vědom odlišných účelů trestního a cizineckého práva“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019-33, bod 25).

33. Žalovaný tak musí zvažovat mj. závažnost a povahu spáchaného trestného činu, jakož i další individuální aspekty daného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, nebo jeho postoj k dosavadní trestné činnosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, bod 31, a ze dne 21. 10. 2022, č. j. 5 Azs 137/2022-40, bod 23, ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011-146, č. 2882/2013 Sb. NSS). Je povinen posoudit, zda osobní chování cizince v době rozhodování o žádosti představuje hrozbu, že bude závažným způsobem narušen veřejný pořádek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022-57, č. 4523/2023 Sb. NSS, bod 12).

34. Lze poukázat i na související závěry Ústavního soudu, že podle čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES je „třeba posoudit, zda osobní chování dotyčného jednotlivce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. To mimo jiné znamená, že vnitrostátní orgány (resp. soudy) musí kromě existence předchozího odsouzení vzít v úvahu další okolnosti jako například uložený trest, míru zapojení jednotlivce do trestné činnosti, rozsah způsobené škody, četnost trestných činů, tendenci k opakování trestné činnosti či chování stěžovatele v době po odsouzení […]. Teprve v rámci posouzení proporcionality opatření je pak třeba hodnotit, zda je potenciální zrušení povolení k trvalému pobytu v souladu se zásadou přiměřenosti, a to zejména s ohledem na skutečnosti, jako je délka pobytu dotyčné osoby na daném území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě, intenzita vazeb na zemi původu atd.“ (nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, bod 52). Požadavky na posouzení, zda je dáno „důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“, se uplatní bez ohledu na závažnost trestného činu či výši uloženého trestu (tedy i v případech závažných zločinů, např. násilné či drogové kriminality atd., viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2022, č. j. 10 Azs 202/2022-42). Odsouzení žalobce 35. Žalobce nerozporuje samotný fakt, že žalovaný nepochybil, pokud v době rozhodování o žádosti vyšel ze zjištění, že žalobce byl odsouzen za spáchání trestných činů. Odsouzení žalobce nebyla v době rozhodování žalovaného zahlazena a žalobce se nacházel ve zkušební době do 30. 7. 2029 po podmíněném propuštění z věznice dne 30. 7. 2025 za spáchání zvlášť závažného zločinu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.

36. Pokud jde o uvedený trestný čin, z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 7 T 4/2024, který je součástí správního spisu, se v této souvislosti podává, že žalobce byl součástí organizované zločinecké skupiny působící ve více státech, která v období nejméně od 27. 5. 2021 do 13. 6. 2023 za úplatu (3 000 až 8 500 € za osobu) soustavně 11 40 A 11/2026 zajišťovala nelegální migraci osob, především osob z Turecké republiky do ČR a dalších států EU. Žalobce se na této činnosti podílel tím, že zajišťoval průběh přepravy běženců z Maďarska do ČR a zemí EU, hlavně Německa. Žalobce zjednával řidiče motorových vozidel, kteří běžence přepravovali, nebo jim zprostředkoval kontakt na některého z členů skupiny. Za spáchání tohoto zločinu byl žalobci uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří let (a peněžitý trest a trest propadnutí věci), z něhož byl žalobce podmíněně propuštěn dne 30. 7. 2025.

37. Ve skutkově obdobné věci přitom Nejvyšší správní soud, pokud jde obdobnou námitku, že žalobce (tamní žadatel) se trestného činu nedopustil, zdůraznil, že „(…) podle § 52 odst. 2 s. ř. s. jsou správní soudy vázány rozhodnutím trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Namítá-li tedy nyní stěžovatel vlastně nezákonnost daného pravomocného trestního rozsudku s tím, že se nedopustil trestného činu, z něhož byl tímto rozsudkem shledán vinným, je na takovou jeho argumentaci pozdě. Správní soudy nejsou oprávněny plnit roli přezkumné instance soudů trestních. Pokud měl stěžovatel za to, že mu trestný čin, z něhož byl shledán vinným, nebyl prokázán, neměl tedy tuto svou vinu v trestním řízení uznávat, ale naopak měl uplatnit veškerá práva obhajoby, jež mu v tomto řízení příslušela, a případně podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Pokud tak neučinil, není oprávněn v řízení před správními soudy nyní již pravomocný rozsudek zpochybňovat. Ani skutečnost, že mu byl uložen nepodmíněný tret odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, rozhodně nezpochybňuje závěr žalovaného a krajského soudu, že popsaným jednáním stěžovatel závažným způsobem narušoval veřejný pořádek.“ (bod 26 již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 207/2025-58, zvýrazněno zdejším soudem). Proto v této věci soud nemohl zohlednit argumentaci, že žalobce se doznal pod tlakem vazby a rodinné situace a že v trestním rozsudku není konkretizován jediný případ, kdy měl zajistit řidiče či zprostředkovat kontakt. K tomu již Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 5 Azs 207/2025-58 (ten se týkal jiného člena uvedené organizované skupiny) uvedl, že „[v] dané trestní věci byl vyhotoven zjednodušený rozsudek, neboť trestní soud podle § 206c odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), přijal prohlášení viny všech obžalovaných, a tudíž neprováděl dokazování v rozsahu přiznané viny. Navíc se někteří obžalovaní (včetně stěžovatele) i státní zástupce vzdali práva na odvolání i netrvali ani na písemném odůvodnění rozsudku, takže ve stručném odůvodnění rozsudku se soud zaměřil pouze na otázku druhu a výše trestu u zbývajících obžalovaných. I přes tyto skutečnosti je trestná činnost stěžovatele ve výroku daného rozsudku pro účely správního řízení dostatečně popsána.“ I v nyní posuzované věci je jednání žalobce ve (zjednodušeném) trestním rozsudku pospáno dostačujícím způsobem.

38. Žalovaný při hodnocení toho, zda existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek, poukázal rovněž na to, že žalobce se již v roce 2018 dopustil úmyslného trestného činu. Ten spočíval v maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, neboť žalobce nerespektoval povinnost opustit území ČR a nadále zde (nelegálně) setrvával. Přestože byl za tento čin potrestán a po uplynutí zkušební doby se měl ke dni 18. 11. 2020 osvědčit, žalovaný poukázal na to, že opět spáchal výše uvedený trestný čin (k tomu srov. body 37 a 38 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 202/2022-42). Žalovaný nadto důvodně poukázal nejen na další „selhání“ žalobce, nýbrž i na jeho závažnost, kdy žalobce, přestože se již jednou protiprávního jednání dopustil, opět 12 40 A 11/2026 nerespektoval právní řád a hodnoty ČR. Jeho náprava po prvním odsouzení tak byla podle žalovaného pouze „zdánlivá“.

39. Pokud tedy na základě uvedených skutečností žalovaný dovodil, že u žalobce stále existuje nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, tomuto závěru nemá soud co vytknout. Žalovaný totiž pouze nekonstatoval trestnou činnost žalobce jako takovou, neboť ta ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu představuje východisko hodnocení toho, zda cizinec představuje i nadále riziko ohrožení veřejného pořádku, ale komplexně zohlednil časové okolnosti a povahu protiprávního jednání na základě doložené trestní minulosti žalobce. Právě časové hledisko, kterým žalovaný nahlížel na hodnocení chování žalobce při pobytu na území ČR, tedy to, že žalobce porušil závažným způsobem právní normy ČR poté, co uplynula zkušební doba stanovená na základě předchozího odsouzení za trestný čin maření úředního rozhodnutí, představuje správný náhled na věc. Stejně tak, pokud jde o škálu trestné činnosti, která může být z hlediska objektu trestných činů a jejich závažnosti různorodá (viz také str. 6 napadeného rozhodnutí), žalovaný správně poukázal na to, že šlo jednak o trestný čin spáchaný úmyslně a o trestný čin závažný. Ve vztahu k naplnění podmínky pro aplikaci § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců žalovaný dále zdůraznil, že pokud žalobce za úplatu narušoval základní hodnoty, které představuje nejen právní řád ČR, ale i bezpečnost hranic ČR (a EU), tak stále představuje riziko pro veřejný pořádek, které naopak nebylo žádnými okolnostmi jeho života zde zejména s ohledem na časový aspekt (doba běžného života žalobce od propuštění z věznice) doposud vyloučeno. Žalovaný také zdůraznil, že to byl žalobce, kdo svou protiprávní činností ohrozil svůj rodinný život zde, neboť s osobou zúčastněnou na řízení I. uzavřel sňatek již dne X. Soud se žalovaným souhlasí v tom, že za přispění žalobce přicházely do ČR, respektive EU zcela neprověřené osoby, a podotýká, že tím mohl žalobce de facto sekundárně ohrozit i vlastní rodinu (může se jednat o osoby, jež jsou pro společnost nebezpečné). Takové okolnosti má soud za závažné. Byť žalobce u jednání zdůrazňoval, že nyní je jeho jediným zájmem rodina, žalovaný hrozbu, kterou by žalobce mohl představovat, posuzoval poměrně s krátkým časovým odstupem od odsouzení a propuštění žalobce. Nemohl tak hodnotit chování žalobce po propuštění z výkonu trestu z dlouhodobého časového horizontu, aby mohl konstatovat, že u žalobce riziko pro veřejný pořádek již není dáno.

40. Soud k této části úvah žalovaného uzavírá, že v hodnocení provedeném žalovaným, pokud jde o okolnosti týkající se trestné činnosti žalobce, které jsou významné z hlediska aplikace § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neshledává žádné pochybení ani vybočení z výše citovaných judikaturních požadavků na posouzení této otázky. Předpoklady svědčící pro zamítnutí žádosti žalobce podle citovaného ustanovení zákona o pobytu cizinců tak byly naplněny. Před žalovaným stálo posoudit, zda je dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce přiměřený a převáží jej zájem ČR na ochraně veřejného pořádku. Dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života 41. Soud žalobci musí přisvědčit v tom, že žalovaný nedostál požadavkům na to, aby mohl vyslovit závěr o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, který žalovaný podle svých vlastních slov předpokládal a vzal v úvahu (str. 12 napadeného rozhodnutí). Jeho závěr o tom, že dopady napadeného rozhodnutí nepřeváží nad ochranou veřejného pořádku před jeho potenciálním narušením, je nepodložený a předčasný. Žalovaný se dostatečně nevěnoval individuálním aspektům rodinné situace žalobce a 13 40 A 11/2026 zejména „implicitní“ posouzení práv dítěte ve světle výše citovaných judikaturních požadavků nemůže obstát. Je přitom ustáleně judikováno, že kromě cizince, jemuž není přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU na území ČR udělen, mohou být daným rozhodnutím dotčeni na svém právu na soukromý a rodinný život i jeho rodinní příslušníci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2024, č. j. 8 Azs 83/2024-39, č. 4631/2024 Sb. NSS).

42. Z napadeného rozhodnutí skutečně plyne, že žalovaný se situaci syna žalobce narozeného 19. 10. 2022 věnoval velmi okrajově. Žalovaný pouze uvedl, že tvrzení, že se synovi žalobce vylepšila vada řeči bezprostředně po návratu z výkonu trestu považuje za účelové a odborně nepodložené. Rozvoj řeči u dětí je komplexní proces závislý na logopedické péči a věkovém vývoji, nikoliv na přítomnosti osoby, která se opakovaně dopouštěla trestné činnosti a představuje tak spíše rizikový výchovný model. Podle žalovaného žalobce jako „otcovská autorita“ v minulosti zcela selhal, když dal přednost nelegálnímu převaděčství. K tomu však již Nejvyšší správní soud v této souvislosti v obdobném případě vyslovil, že „(s)amotná povaha trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, i přes její výše popsanou závažnost, nevede bez dalšího nutně k závěru, že by měl stěžovatel na výchovu svých dětí negativní vliv (děti stěžovatele přímo nijak neohrožuje, nejedná se o násilnou, drogovou ani sexuálně motivovanou kriminalitu)“ (bod 38 již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 207/2025-58). Žalovaný dále zdůraznil, že subjektivní dopady rozhodnutí na manželku a děti předpokládá a „bere v úvahu“. Soud však z ničeho neplyne, z jakých důkazů žalovaný dovodil, že popisovaný stav syna žalobce související s vazbou na žalobce jako otce, je pouze účelový. V situaci, kdy tento závěr není dostatečně důkazně podložen, jde o pouhou spekulaci či nepodloženou domněnku.

43. Žalovaný v nyní posuzované věci odmítl provést navržené dokazovaní za účelem bližšího posouzení rodinné situace s odkazem na zásadu procesní ekonomie. Podle soudu však pochybil a nedostál výše citovaným judikaturním požadavkům na posouzení dopadu jeho rozhodnutí zejména do práv nezletilého dítěte. Uvedl-li žalovaný, že další dokazování by nevedlo ke zpochybnění již zjištěného a nerozporovaného skutkového stavu, soud mu nemůže přisvědčit. S ohledem na konkrétní specifika daného případu jde o nepřípustné předjímaní výsledků dokazování. V posuzované věci vstupuje do hry řada okolností, které je možné hodnotit až na základě pečlivého zmapování rodinné situace právě s ohledem na práva dítěte. Ty se podávají zejména z vyjádření osoby zúčastněné na řízení I. Z dosavadních vyjádření žalobce a osoby zúčastněné na řízení I. neplyne, že by šlo v posuzované věci o situaci, kdy cizinec nemá vybudovánu žádnou vazbu se svým nezletilým dítětem (potažmo s nevlastními dětmi). V situaci, kdy vazba žalobce k dětem a rodičovská role nemusela být zcela zpřetrhána ani v důsledku jeho pobytu ve vězení, jak to popisovala osoba zúčastněná na řízení I. i u jednání soudu, a kdy návrat otce do rodiny měl mít pozitivní efekt na zdravý vývoj nejmladšího dítěte a konsolidaci celé rodiny, je třeba obzvláště pečlivě zjistit možné dotčení práv dítěte.

44. Žalovaný v obecnosti konstatoval existenci rodinného života žalobce a osob zúčastněných na řízení a své posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí opřel pouze o podrobné hodnocení nebezpečí, které žalobce i nadále představuje pro veřejný pořádek. Se stejnou mírou pečlivosti se však měl věnovat i individuálním okolnostem rodinného života žalobce s ohledem na jeho nezletilého syna i nevlastní děti. Proti riziku, které představuje setrvání žalobce na území ČR pro veřejný pořádek, měl žalovaný postavit riziko negativních dopadů návratu žalobce do Turecka na rodinu a zejména práv vlastního nezletilého syna, a to jednak 14 40 A 11/2026 přiměřeně jeho věku a dalším skutečnostem, na které poukazoval žalobce a osoba zúčastněná na řízení I. jak ve správním řízení, tak u jednání soudu. Z napadeného rozhodnutí však není možné se dozvědět, zda a jakým způsobem o nich žalovaný uvážil, a v jaké míře je zjišťoval či jinak ověřoval. V tomto konkrétním případě je třeba zvážit, zda pro účely dostatečného zjištění skutkového stavu postačí důkazy nabízené účastníky řízení anebo je na místě využít k objektivnímu prověření tvrzení žalobce a osoby zúčastněné na řízení I. institut šetření v rodině, který zákon o pobytu cizinců žalovanému nabízí (§ 165 odst. 1 písm. l] zákona o pobytu cizinců). Je třeba zdůraznit, že v řadě aspektů projednávaného případu žalovaný není ani odborně vybaven k jejich posouzení (zejména pokud jde o posouzení individuálního případu nezletilého syna žalobce a jeho vývoje, psychické stránky, vývoje řeči apod.).

45. Soud tak s ohledem na výše uvedené uzavírá, že skutková zjištění, z nichž žalovaný doposud vycházel, nemohla odůvodnit závěr o zamítnutí žádosti žalobce.

46. Pro účely dalšího řízení soud dále považuje za vhodné zdůraznit procesní požadavky na žalovaného, pokud jde o zjišťování skutkového stavu týkajícího se nezletilého dítěte, jak je formulovala judikatura Nejvyššího správního soudu. „V nynějším případě se jednalo o řízení zahájené na žádost stěžovatele, takže břemeno tvrzení a primárně i břemeno důkazní leželo na stěžovateli, nikoli na žalovaném (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Azs 111/2017-36, ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016-192, ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 Azs 234/2017-28, či rozsudek ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38). Bylo tedy primárně na stěžovateli, aby žalovanému sdělil veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života, neboť je to právě žadatel, jemuž jsou tyto skutečnosti známy především (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 262/2015-35). Jak však již zdůraznil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2020, č. j. 4 Azs 171/2019-25, ‚poněkud odlišný přístup je však nutno zaujmout za situace, kdy je „ve hře“ zájem nezletilého dítěte. V takové situaci musí být aktivita správních orgánů při zjišťování skutkových okolností, tj. rodinných poměrů cizince (žadatele), daleko větší, a to bez ohledu na to, že účelem žádosti o pobytové oprávnění není sloučení rodiny‘ (viz také např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 10 Azs 226/2020-52).“ (body 33 a 34 již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 207/2025-58, zvýrazněno zdejším soudem). „Za situace, kdy tyto poměry (manželka a děti na území ČR) ze spisu jednoznačně vyplývají, bylo povinností správních orgánů tomuto hledisku věnovat pozornost a důkladně jej posoudit. Z rozhodnutí musí být zřejmé, že správní orgány vzaly všechny pro případ relevantní faktory v úvahu a musí být rovněž seznatelné, jak je posoudily v rámci konfrontace veřejného zájmu se zájmem soukromým (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 Azs 60/2017-37).“ (bod 22 již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 192/2019-28, zvýrazněno zdejším soudem).

47. Soud rovněž odkazuje na závěry, který Nejvyšší správní soud ve skutkově obdobné věci vyslovil ke shodným úvahám, které žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí i v nyní posuzované věci: „Osoba zúčastněná na řízení I) navíc výslovně sdělila, že odmítá možnost rozvodu či odloučení a že po stěžovatelově návratu hodlají opět sdílet společnou domácnost a nadále žít v ČR. Tyto skutečnosti však žalovaný dostatečně nereflektoval a v tomto směru neprovedl žádné další dokazování. Přestože připustil zásah do rodinného života celé rodiny, omezil se na konstatování, že rodina může svou situaci řešit přestěhováním do Turecka (přestože všechny tři osoby zúčastněné na řízení jsou českými občany) nebo návštěvami u stěžovatele v Turecku. Žalovaný se však vůbec nezabýval otázkou, zda je za daných podmínek zejména s ohledem na vzdálenost obou zemí, dostupnost a náklady leteckého spojení, věk nezletilých dětí, 15 40 A 11/2026 finanční možnosti rodiny i zázemí pro rodinu v Turecku, možné udržovat takový kontakt, který by byl z hlediska zájmů nezletilých osob zúčastněných na řízení II) a III) dostatečně intenzivní a pravidelný…V této souvislosti je v nyní posuzované věci otázkou zejména to, na jak dlouho (či zda tomu případně nebude natrvalo) by dle správní praxe žalovaného bránila opětovnému udělení povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU zákonná překážka uvedená v § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, podle něhož žalovaný žádost o vydání tohoto povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Jinými slovy, je otázkou, jak dlouho by žalovaný na stěžovatele nahlížel jako na závažnou hrozbu pro ochranu veřejného pořádku v ČR. To by jistě záleželo především na stěžovateli samotném, tedy na tom, zda by vedl i v zemi původu již řádný život a zda by se tedy v prvé řadě v rámci zkušební lhůty, kterou mu trestní soud stanovil v rozhodnutí o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, osvědčil. Pokud by však stěžovatel těmto požadavkům v budoucnu dostál, je otázkou, zda, případně za jak dlouho by žalovaný stěžovateli umožnil se ke své rodině v ČR na základě nového povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU vrátit. Byť v tomto ohledu jistě nelze předem stanovit konkrétní termín, měl by žalovaný do svého úvahy o tom, jak citelným zásahem jeho rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele v ČR vlastně je, reálnost možnosti udělení nového povolení k přechodnému pobytu a jistý časový horizont tohoto kroku zahrnout. Při posuzování přiměřenosti žalobou napadeného rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele, jakož i nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí, je rovněž nutné zohlednit, že nelze realisticky očekávat, že stěžovatel v dohledné době získá alespoň krátkodobé vízum či jiné pobytové oprávnění, jež by mu umožnilo přicestovat do ČR za svou rodinou alespoň na omezenou dobu. Jeho trestní minulost, která byla důvodem zamítnutí žádosti o prodloužení průkazu o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka, bude totiž představovat významnou překážku též u těchto „nižších“ forem pobytových titulů. Zároveň je zřejmé, že kontakt s rodinou na dálku prostřednictvím moderních komunikačních technologií je jistě lepší než kontakt žádný, jen stěží však může nahradit plnohodnotný společný život rodiny. Nejvyšší správní soud musí poukázat také na rovinu unijního práva, neboť obě nezletilé děti stěžovatele jsou českými státními občany a mají tudíž na základě čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie status občanů Evropské unie. Občané EU mají mimo jiné právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Soudní dvůr mj. v rozsudku velkého senátu ze dne 10. 5. 2017, Chavez-Vilchez a další, C-133/15, ECLI:EU:C:2017:354, zdůraznil, že existují specifické situace, v nichž je nutné přiznat státnímu příslušníku třetí země (rodiči občana EU) právo pobytu, a to i tehdy, neuplatní-li se sekundární unijní právo a dítě jako občan EU nevyužilo volného pohybu. Nepřiznání pobytového oprávnění rodiči by totiž za určitých okolností mohlo vést k tomu, že by jeho dítě, občan EU, bylo fakticky nuceno opustit území EU jako celek, čímž by bylo zbaveno možnosti skutečně využívat podstatné části svých práv vyplývajících z jeho statusu občana Unie (srov. též např. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 3. 2011, Zambrano, C-34/09, ECLI:EU:C:2011:124, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 10 Azs 178/2018-37, publ. pod č. 3869/2019 Sb. NSS). Je tedy třeba i s ohledem na socioekonomickou situaci stěžovatelovy rodiny a míru závislosti stěžovatelových dětí na jejich otci vyhodnotit, zda by se o takovou situaci nemohlo jednat i v nynějším případě.“ (body 40 až 42 již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 207/2025-58, zvýrazněnou zdejším soudem). I tyto okolnosti bude třeba vzít v potaz poté, co žalovaný řádně zjistí skutkový stav v rodině, a to jak v součinnosti se žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení I., tak vlastní aktivitou. 16 40 A 11/2026 V. Závěr a náklady řízení 48. S ohledem na výše uvedené soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí jako nezákonné zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení ve smyslu § 78 odst. 4 s. ř. s. V něm je žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem a dostatečným způsobem podloží a nově posoudí otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí o žádosti žalobce do jeho rodinného života, a přitom zohlední zejména práva dítěte v intencích výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu.

49. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Soud v tomto směru vyšel z obsahu soudního spisu a z něj vyplývá, že žalobci vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě a dále náklady právního zastoupení za tři úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení, žaloba a účast u jednání soudu), společně se třemi režijními paušály po 450 Kč (§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a], d] a g], § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb, advokátní tarif), a částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je zástupce žalobce povinen odvést, celkem tedy 22 404 Kč. K zaplacení k rukám advokáta žalobce byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

50. Ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení pak soud rozhodl tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Osoby zúčastněné na řízení mají právo na náhradu pouze těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil; případně jim soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s. ř. s.). V daném případě však žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala.

51. Pokud jde o náklady soudem ustanovené tlumočnice z jazyka tureckého, která byla přítomna jednání, o jejich výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, podle zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, ve spojení s vyhláškou č. 507/2020 Sb., o odměně a náhradách soudního tlumočníka a soudního překladatele (§ 2, § 12 odst. 1 až 3, § 16 a § 17). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. 17 40 A 11/2026 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 18. května 2026 Kateřina Kopečková samosoudkyně