40 Az 16/2026

Rubrum

č.j. 40 Az 16/2026-43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci žalobce: O. I., nar. X st. příslušnost R. U. pobytem X zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2026, č. j. OAM-280/ZA-ZA11-D07- 2026, e. č. X, X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Pavlíně Zámečníkové, advokátce, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o žalobě ve výši 12 269 Kč, Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 2 40 Az 16/2026 která jí bude vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.

Odůvodnění

1. Žalobce brojí proti výše nadepsanému rozhodnutí žalovaného, které nabylo právní moci dne 28. 4. 2026. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že tato žádost je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil a určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Bulharská republika.

I. Shrnutí procesního postoje žalobce

2. Žalobce předně namítá, že realizace dublinského transferu není možná z důvodu systémových nedostatků azylového řízení v Bulharsku.

3. Žalovaný posoudil systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nedostatečně, když při svém rozhodování vycházel pouze z Informace OAMP ze dne 24. 6. 2025, Bulharsko, Azylový systém, Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky (dále též jen „Informace OAMP ze dne 24. 6. 2025“), a z toho, že výkonné orgány EU, Evropský soudní dvůr, Evropský soud pro lidská práva či Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydaly žádné stanovisko, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany v Bulharsku. Podle žalobce tak žalovaný porušil zásadu materiální pravdy ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Informace OAMP ze dne 24. 6. 2025 je jako osamocený důkaz neaktuální, jednostranná a nedostatečná pro učinění závěru, že žalobci v Bulharsku nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU.

4. Žalobce namítá, že žalovaný rezignoval na posouzení faktické a aktuální praxe, která se zásadně liší od formálně-právní úpravy azylového řízení v Bulharsku, kterou popisuje Informace OAMP ze dne 24. 6. 2025. Skutečnost, že unijní orgány nevydaly plošné stanovisko deklarující systematické nedostatky, neznamená, že bulharský systém netrpí závažnými nedostatky této oblasti v praxi. Žalovaný byl povinen aktuální stav v Bulharsku věcně vyhodnotit sám na základě plurality zdrojů, což však v daném případě neučinil. Žalobce odkazuje na aktuální monitorovací zprávy nezávislých organizací, jako Asylum Information Database - AIDA /European Council on Refugees and Exiles (ECRE) (dále jen „AIDA“), které dlouhodobě upozorňují na kritické materiální a hygienické podmínky v bulharských registračních a přijímacích centrech. Zatímco Informace OAMP ze dne 24. 6. 2025 teoreticky deklaruje „poskytování právní pomoci a ubytování“, objektivní zprávy AIDA vydané pro Bulharsko uvádějí, že pro dublinské navrátilce je bezplatná právní pomoc v Bulharsku v reálné praxi nedostupná z důvodu podfinancování systému a nedostatku advokátů v detenčních zařízeních. Formální právní úprava v bulharském zákoně je pro žalobce bezpředmětná, pokud ji v praxi nelze realizovat. Zprávy AIDA podrobně popisují Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 3 40 Az 16/2026 kritický nedostatek personálu, hygienická selhání a bezpečnostní incidenty v přijímacích centrech.

5. Podle žalobce žalovaný porušil povinnost hodnotit informace v jejich souhrnu a vybral si pouze ty podklady, podle nichž rozhodoval. Výše uváděné zprávy varují před praxí bulharské Státní agentury pro uprchlíky (dále jen „SAR“), která řízení s dublinskými navrátilci v jejich nepřítomnosti automaticky a definitivně zastavuje. Podle aktuálních dat AIDA pro Bulharsko mají podle žalobce občané Uzbekistánu téměř nulovou úspěšnost v udělování mezinárodní ochrany. Většina případů občanů ze Střední Asie je projednávána v zrychleném řízení na hranicích nebo v detenci, což omezuje přístup k právní pomoci a právu na tlumočení. Žalobce tak po návratu do Bulharska nebude pokračovat v řízení, ale bude okamžitě čelit deportaci do Uzbekistánu. Státní příslušníci Uzbekistánu jsou po návratu do Bulharska v rámci dublinského řízení téměř automaticky umísťováni do uzavřených detenčních center. Zásadním rizikem pro žalobce je systémová praxe bulharských úřadů spočívající v automatickém zastavení řízení o mezinárodní ochraně v případě osob, které byly vráceny v rámci dublinského režimu. Po návratu do Bulharska žalobci reálně hrozí, že jeho žádost nebude věcně přezkoumána, bude zadržen a vystaven riziku řetězového vyhoštění do země původu, aniž by unijní orgány vůbec posoudily bezpečnostní rizika. Žalovaný se s tímto specifickým procesním rizikem v napadeném rozhodnutí nevypořádal.

6. Dále žalobce namítá, že žalovaný měl ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III využít diskreční doložku. Žalobce má v České republice příbuzné své manželky, kteří mu poskytují rodinné zázemí. Pokud žalovaný tyto vazby označil za méně významné s odkazem na to, že nespadají pod definici rodinných příslušníků dle čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, tak takový postup je podle žalobce v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Pojem rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“) nelze omezit pouze na tzv. nukleární rodinu. Žalovaný vůbec nezkoumal faktickou intenzitu vztahů žalobce a jeho příbuzných ze strany jeho manželky, míru sounáležitosti a skutečnost, že tito příbuzní představují pro žalobce jedinou sociální, ekonomickou a psychickou oporu v České republice.

7. Podle žalobce žalovaný posuzoval tyto okolnosti izolovaně, nikoli kumulativně. Žalobce je pod extrémním psychickým tlakem z likvidačního stíhání pro bankovní dluh v Uzbekistánu. V Bulharsku pak žalobci hrozí nefunkční azylové řízení a izolace. Jedinou záruku stability a lidské důstojnosti pro něj představuje rodinné zázemí, které má v České republice. Tím, že žalovaný výše uvedené okolnosti neposuzoval ve vzájemném souhrnu, vybočil z mezí logického a spravedlivého správního uvážení.

8. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného jako nezákonné zrušil. Na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení před soudem.

II. Shrnutí procesního postoje žalovaného

9. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a trvá na správnosti vydaného rozhodnutí, neboť případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Žalovaný se rovněž zabýval skutečností, zda v případě Bulharska existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovaly možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 4 40 Az 16/2026 Žalobce se nepotýká s žádným zdravotním omezením a neužívá pravidelně léky. Nenáleží do žádné kategorie zranitelných osob ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Z jeho výpovědi jasně vyplývá, že je samostatný a soběstačný, schopný orientovat se na území cizího státního celku. Nevyjádřil žádné podstatné námitky proti azylovému řízení v Bulharsku ani proti samotnému pobytu v Bulharsku, ani neuvedl významné důvody, pro které by nemohl cestovat do Bulharské republiky. V České republice má žalobce pouze méně významné příbuzenské vazby vztahující se k osobě manželky. Manželka i dcera se nacházejí v zemi původu žalobce. Není tedy jediného důvodu k aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. Žalobce přijel na do ČR na bulharské vízum, tím obešel vízovou politiku České republiky, neboť jen na základě splnění platných pobytových předpisů mohou cizinci pobývat na území ČR. Argument žalobce, že si nepřeje být přemístěn do Bulharska, neboť tam nikoho nezná, že si přeje zůstat v České republice, protože tu má známé a příbuzné své manželky, nelze podle žalovaného nelze přijmout jako legální důvod pro setrvání na území ČR, tak jak je předpokládá zákon o azylu, a navíc Česká republika není příslušná k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.

10. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem.

III. Posouzení věci

11. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“, § 32 odst. 1 písm. a] zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

12. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O věci rozhodoval bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu a listin (opatřených z veřejně dostupných zdrojů pomocí strojového překladu), s jejichž obsahem účastníky řízení seznámil a dal jim možnost se k nim vyjádřit ve smyslu § 51 odst. věty první s. ř. s.

13. V posuzované věci bylo řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť k jejímu posuzování je ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie (nařízením Dublin III). V takové situaci se důvody žádosti o mezinárodní ochranu neposuzují, ale je namístě zabývat se tím, zda k určení příslušnosti jiného členského státu pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu došlo v souladu s nařízením Dublin III a zákonem o azylu.

14. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Jednotlivá kritéria se pak uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena ve zmíněné kapitole (čl. 7 odst. 1 nařízení).

15. Žalobce nečiní sporným, že byl držitelem víza č. X vydaného Bulharskou republikou dne 29. 5. 2025 s platností do 13. 9. 2025. Prohlášení o mezinárodní ochraně v České republice, kam přicestoval na konci srpna 2025, žalobce učinil dne 8. 3. 2026. V případě žalobce tak Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 5 40 Az 16/2026 bylo aplikováno kritérium ve smyslu čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, podle něhož pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu.

16. Žalobce však rozporuje příslušnost Bulharska k řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Dále s odkazem na svou individuální situaci zpochybňuje postup žalovaného, který nevyužil čl. 17 nařízení Dublin III.

17. Podle čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III platí, že není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.

18. Pokud jde o existenci systémových nedostatků azylového řízení v členském státě, jehož příslušnost k řízení o žádosti byla určena podle kritérií čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 nařízení Dublin III, tuto otázku musí žalovaný zkoumat vždy bez ohledu na to, zda žadatel (žalobce) upozorní na okolnosti, které by mohly zavdávat dojem, že v příslušném členském státě existují systémové nedostatky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27).

19. Naopak osobní situaci žalobce by správní orgán mohl vzít v potaz kupř. při zvažování využití diskrečního oprávnění ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III (dostatečně intenzivní vazby k ČR) či při posuzování relevantních individuálních aspektů přemístění žadatele (vážný zdravotní stav, těhotenství, jinak zranitelná osoba) (bod 24 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 5 Azs 10/2024-55). Podmínky v Bulharsku 20. Z čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že Česká republika nesmí předat cizince do země se systémovými nedostatky (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22). V případech, kdy je zřejmé či pravděpodobné, že přebírající země v rámci tzv. dublinského systému trpí systémovými nedostatky ve smyslu tohoto článku, je třeba se touto otázkou podrobně zabývat. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011 ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10 (ECLI:EU:C:2011:865) plyne, že společný evropský azylový systém byl koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. 1. 1967, jakož i Listina základních práv EU, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.

21. Orgány členských států jsou povinny zabývat se nejen existencí systémových nedostatků azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 6 40 Az 16/2026 ale zohlednit i případná individuálních rizika ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 16. 2. 2017, C-578/16 PPU, C. K. a další (ECLI:EU:C:2017:127), pro která by přemístění žadatele představovalo riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU, resp. čl. 3 Evropské úmluvy (usnesení Nejvyššího správního ze dne 5. 9. 2024, č. j. 5 Azs 10/2024-55). Přemístění žadatele o mezinárodní ochranu podle nařízení Dublin III lze provést pouze tehdy, pokud příslušný členský stát zajistí systémově v obecné rovině, případně v rovině individuální (např. z důvodu nutnosti zohlednit zvláště závažný zdravotní stav), alespoň minimální důstojné podmínky, pokud jde o řízení a o podmínky přijetí žadatele o mezinárodní ochranu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2025, č. j. 2 Azs 5/2025-45, body 31, 32 a 35, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2025, č. j. 5 Azs 204/2025-38, bod 17).

22. Soud předně nemůže přisvědčit žalobci, že by se žalovaný dostatečně nezabýval posouzením, zda v Bulharsku, coby státu příslušném k řízení o žádosti dle kritérií ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III, existují závažné důvody se domnívat, že v tomto členském státě dochází k uvedeným nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, pro které by nebylo možno žalobce (žadatele) do tohoto státu přemístit.

23. Žalovaný dostál povinnosti shromáždit podklady o přijímacím členském státě. Vycházel zejména z Informace OAMP ze dne 24. 6. 2025. Tato informace není s ohledem na datum podání žádosti žalobce zastaralá a nadto byla vypracována v souladu se zprávou Agentury EU pro azyl (dále též „EUAA“) o metodologii informací o zemích původu z února 2023. Informace OAMP ze dne 24. 6. 2025 je dále opatřena odkazy na příslušné pasáže zdroje informací, z nichž ve svých závěrech vychází (tímto zdrojem je zpráva AIDA ze dne 27. 3. 2025). Kromě horších materiálních podmínek žadatelů a horších hygienických podmínek v azylových zařízeních, se z Informace OAMP ze dne 24. 6. 2025 podávají problémy související se zajištěním tlumočnických služeb, zejména pro méně běžné jazyky, které se však SAR snaží řešit (kupř. pomocí tlumočení přes videohovor). Je také zřejmé, že přetrvávají problémy týkající se zajištění bezplatné právní pomoci a žadatelům pomáhají neziskové organizace. Až v soudním řízení je možné po podání žaloby získat bezplatného zástupce.

24. Soud k tomu doplňuje, že dodržování základních lidských práv členskými státy je vyvratitelná domněnka, přičemž v případě Bulharska, které vykazuje výše shrnuté nedostatky, „[…]nelze vyloučit, že by uvedená domněnka byla […] (jak k tomu již v minulosti došlo u Řecka či Maďarska) vyvrácena. Podle judikatury správních soudů však obecně dosud nebylo prokázáno, že by bulharský azylový systém trpěl systémovými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze 23. 10. 2020, č. j. 4 Azs 170/2020-40, a ze dne 4. 3. 2025, č. j. 2 Azs 5/2025-45, či rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2024, č. j. 17 Az 9/2024-20, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 42 Az 2/2023-38, nebo rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 41 Az 6/2023-38, či ze dne 9. 1. 2025, č. j. 41 Az 29/2024-31).“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2025, č. j. 5 Azs 204/2025-38).

25. V případě Bulharska sice opakovaně vyvstávají určité problémy, ty však správní soudy ani v aktuální rozhodovací činnosti vztahující se k poměrům v Bulharsku nepovažují za nelidské či ponižující: „Za běžných okolností jsou dublinské transfery do Bulharska považovány za přípustné a bez významného rizika nelidského či ponižujícího zacházení (srov. rozhodnutí švýcarského Spolkového správního soudu sp. zn. D-6675/2024 ze dne 30. 10. 2024; Vrchního správního soudu Severního Porýní-Vestfálska sp. zn. 11 A 1460/23.A ze dne 10. 9. 2024; Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 7 40 Az 16/2026 Správního soudu v Darmstadtu sp .zn. 7 L 97/24.DA.A ze dne 25. 1. 2024; Státní rady Nizozemska sp. zn. 202406476/1/V3 en 202406476/2/V3 ze dne 29. 10. 2024). Ke dni rozhodnutí soudu dostupná na: https://bvger.weblaw.ch/pdf/D-6675-2024_2024-10- 30_3ca37eab-17e2-4a0e-9d88-a1fc8088c5c5.pdf (BVGer); https://www.asyl.net/fileadmin/user_upload/32728.pdf (OVG NRW); https://www.lareda.hessenrecht.hessen.de/bshe/document/LARE240000113 (VG Darmstadt); https://uitspraken.rechtspraak.nl/details?id=ECLI:NL:RVS:2024:4345 (Raad van State). Mimořádné, zejména zdravotní důvody žalobce netvrdil (srov. rozsudek Vrchního správního soudu Meklenburska-Předního Pomořanska sp zn. 4 LB 653/22 OVG ze dne 2. 2. 2024 Ke dni rozhodnutí soudu dostupný na: https://www.landesrecht- mv.de/bsmv/document/NJRE001564555).“ (rozsudek Krajského soudu v Plzni rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2025, č. j. 35 Az 18/2024-42). Soudy totiž na situaci žadatelů v Bulharsku nahlíží tak, že „[…] velká část cizinců má přístup k řízení o mezinárodní ochraně z detence a že životní podmínky v zařízeních jsou špatné. Tvrzení žalobce jsou s těmito informacemi v souladu, je tedy důvěryhodné. Ostatně i žalovaný vycházel z toho, že podmínky v Bulharsku jsou špatné. To ovšem pro posouzení věci není podstatné. Kritériem přezkumu je totiž riziko nelidského či ponižujícího zacházení.“ (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2025, č. j. 35 Az 17/2024-62, bod 22).

26. Dále lze poukázat kupř. na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2025, č. j. 22 Az 28/2025-34, který se týkal rozhodnutí ministerstva opírajícího se právě o Informaci OAMP ze dne 24. 6. 2025. Krajský soud v Brně v něm dospěl k závěru, že z Informace OAMP ze dne 24. 6. 2025 ohledně azylového systému v Bulharsku vyplývá dostatečně popis azylového systému v dané zemi a nevyplývají z něj podezření na systémové nedostatky, které by objektivně bránily přesunu žadatele do Bulharska k provedení azylového řízení s tím, že uvedený listinný podklad je s ohledem na způsob aktualizace zpráv o jednotlivých zemích aktuální (obdobně též body 20 a 21 rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2026, čj. 41 Az 5/2026-21).

27. Žalobce se v nyní posuzované věci dovolává aktuálních informací AIDA a v této souvislosti uvádí, že se obává toho, že jeho případ (občana ze Střední Asie) bude projednáván ve zrychleném řízení na hranicích nebo v detenci, kde bude mít omezen přístup k právní pomoci a právu na tlumočení. Má za to, že po návratu do Bulharska nebude pokračovat řízení o jeho žádosti, ale bude okamžitě čelit deportaci do Uzbekistánu. Podle žalobce jsou státní příslušníci Uzbekistánu po tzv. dublinském transferu téměř automaticky umísťováni do uzavřených detenčních center. Zásadním rizikem pro žalobce má být podle jeho názoru systémová praxe bulharských úřadů spočívající v automatickém zastavování řízení o mezinárodní ochraně v případě osob, které byly vráceny v rámci dublinského režimu. Žalobce namítá, že mu hrozí, že jeho žádost nebude v Bulharsku věcně přezkoumána, bude zadržen a vystaven riziku řetězového vyhoštění do země původu.

28. Soud proto přistoupil k posouzení, zda aktualizovaná zpráva AIDA (a další veřejně dostupné nezávislé zdroje) obsahují takové informace, pro které se lze domnívat, že na Bulharsko je třeba nyní nahlížet jako na členský stát vykazující možné systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III. Pokud by tomu tak bylo, závěry žalovaného opírající se o Informaci OAMP ze dne 24. 6. 2025, by nemohly ve světle takto částečně po stránce skutkové doplněného soudního přezkumu obstát. Aktualizovaná zpráva AIDA týkající se Bulharské republiky ze dne 8. 5. 2026. Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 8 40 Az 16/2026 29. Jde o aktualizovanou zprávu AIDA vydanou ve spolupráci s Bulharským helsinským výborem. Zpráva byla vydána v květnu 2026, vztahuje se k roku 2025, a je dostupná na: https://asylumineurope.org/wp-content/uploads/2026/05/AIDA-BG_2025Update.pdf 30. Zpráva AIDA ze dne 8. 5. 2026 k dublinským transferům v kapitole Azylové řízení, části C.2.7, uvádí, že Bulharsko obdrželo v roce 2025 5 400 žádostí v rámci dublinského nařízení a 434 přestupů. Celkově zůstává podíl skutečně provedených předání v porovnání s počtem příchozích žádostí mírný. Žadatelé o azyl, kteří jsou vraceni z jiných členských států, v zásadě nenarazí při návratu na žádné překážky při vstupu na území Bulharska. Před příjezdem osob vracených na základě dublinského nařízení SAR informuje pohraniční policii o očekávaném příjezdu a uvede, zda by měla být vracená osoba přemístěna do přijímacího střediska, nebo do zařízení pro předběžné zadržení cizinců před vyhoštěním. Toto rozhodnutí však závisí na fázi bulharského azylového řízení, v níž se vracená osoba nachází. Pokud má navrátilec v Bulharsku nevyřízenou žádost o azyl nebo bylo řízení ukončeno z důvodu jeho útěku (což však není případ žalobce), je přemístěn do přijímacího centra SAR. V minulosti SAR obvykle pozastavila azylové řízení, pokud žadatelé o azyl opustili Bulharsko před jeho dokončením. Po novelizaci zákona v roce 2020 získala SAR právo v takových případech přímo ukončit (zastavit) azylové řízení, aniž by musela projít fází pozastavení. V obou případech není vydáno rozhodnutí ve věci samé, a proto lze řízení znovu otevřít. Pokud však byla žádost navrátilce o azyl zamítnuta pravomocným rozhodnutím ve věci samé před nebo po opuštění Bulharska a rozhodnutí bylo doručeno v nepřítomnosti, je navrátilec přemístěn do jednoho z „před-vyhošťovacích“ zařízení pro cizince, obvykle do zadržovacího centra Busmantsi v Sofii, ale také do zadržovacího centra Lyubimets poblíž tureckých hranic. Takové zamítnutí a doručení zamítavého rozhodnutí v nepřítomnosti je právně možné, pokud byl s navrátilcem proveden pohovor před jeho útěkem z Bulharska a pokud si sociální pracovník na základě informací získaných z pohovoru mohl vytvořit názor o věrohodnosti žádosti o azyl (nejde o případ žalobce, jak bude rozvedeno v závěru).

31. Ze zprávy AIDA ze dne 8. 5. 2026 plyne, že od roku 2020 zákon o azylu výslovně stanoví povinné obnovení azylového řízení u žadatele, který je do Bulharska navrácen na základě dublinského nařízení, za předpokladu, že mu nebylo v nepřítomnosti vydáno rozhodnutí ve věci samé. Praxe SAR po této novelizaci je dosud v souladu se zákonem a navrátilci, jejichž azylové řízení bylo po jejich útěku pouze ukončeno (zastaveno), v zásadě nenarazí na překážky při obnovení rozhodovacího řízení. Nezajišťuje jim však přístup ke státem poskytovanému stravování a ubytování v přijímacích centrech, jelikož ty jsou zaručeny pouze zranitelným žadatelům.

32. Pro všechny ostatní navrátilce podle dublinského nařízení, kteří nejsou považováni za zranitelné osoby, závisí strava a ubytování na omezené vnitrostátní přijímací kapacitě a dostupnosti. Pokud není k dispozici místo pro ubytování v přijímacích centrech azylového úřadu SAR, budou si muset osoby vrácené v rámci tzv. dublinského transferu zajistit ubytování na vlastní náklady. Ve své odpovědi na závěry zprávy AIDA ze dne 8. 5. 2026 SAR uvedla, že v roce 2025 byli všichni navrátilci podle dublinského nařízení, jejichž řízení nebylo uzavřeno účinným rozhodnutím ve věci samé a kteří do Bulharska přicestovali na základě rozhodnutí o předání z jiného členského státu EU, ubytováni v RRC SAR, a to hlavně v ubytovně ve Vrazhdebně.

33. Pokud jde o přístup k národnímu systému zdravotní péče, ten je podle zprávy obecně nedostatečný a nezajišťuje žádnou individuálně přizpůsobenou lékařskou či psychologickou Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 9 40 Az 16/2026 léčbu ani podporu, ani léčbu mnoha chronických onemocnění či chirurgické zákroky, protetiku, implantáty nebo jiné nezbytné léky či zdravotnické pomůcky. Pacienti si je proto musí hradit z vlastních prostředků. Přístup na trh práce je žadatelům o azyl zaručen po uplynutí tří měsíců od jejich osobní registrace a po dobu trvání řízení. Národní ekonomická situace však zůstává náročná. Právní pomoc pro žadatele o azyl ve všech fázích řízení o určení statusu je poskytována podle vnitrostátních právních předpisů a financována ze státního rozpočtu. V praxi je z důvodu nedostatečného financování bezplatná právní pomoc ve správní fázi azylového řízení poskytována pouze zranitelným osobám na jejich výslovnou žádost. Přístup k právní pomoci ve fázi soudního řízení je poskytován všem žadatelům, kteří nemají dostatečné prostředky na úhradu svých právních nákladů. Přítomnost tlumočníka zajišťujícího tlumočení do jazyka, kterému žadatel o azyl rozumí, je podle zákona o azylu povinná. Z ekonomických důvodů přetrvávají problémy s tlumočením během pohovorů o způsobilosti v prvním stupni. Po zahájení pilotního projektu EK-Bulharsko týkajícího se zrychleného řízení v polovině roku 2023 Komise nasadila další tlumočníky, které měla SAR využívat po celou dobu trvání projektu. Tato podpora tlumočení byla prodloužena pouze do konce roku 2024 v rámci operačního plánu EUAA a Bulharska, podepsaného v červenci 2023, zatímco samotný plán byl později pozměněn a prodloužen až do konce roku 2026. V roce 2025 tedy SAR i nadále využívala podporu EUAA při zajišťování tlumočení v azylových řízeních v první instanci. Tato podpora však vykazovala určité problémy, které souvisely hlavně s tím, že EUAA vybírala tlumočníky bez jakýchkoli konkrétních požadavků kromě znalosti daného jazyka. Podle hodnocení Bulharského helsinského výboru nebyla většina z nich řádně poučena o vnitrostátních azylových řízeních ani o vhodném a nestranném chování. Po podání formálních stížností na SAR a následném sdělení EUAA byly smlouvy dotčených tlumočníků ukončeny. V průběhu roku 2025 nebyly podány žádné podobné zprávy. Tlumočení je poskytováno hlavně z angličtiny, francouzštiny, ruštiny, perštiny, darí, paštštiny, urdštiny a arabštiny (žalobce rozumí rusky a trochu anglicky). V roce 2025 bylo 100 % sledovaných soudních jednání doprovázeno tlumočníky. Zpráva Amnesty International k roku 2025 34. Soud nepřehlédl ani zprávu Amnesty International, dostupnou na https://www.ecoi.net/en/document/2139251.html. Ve zprávě se k právům uprchlíků a migrantů uvádí, že v lednu zemřely tři děti egyptské národnosti poté, co jim byla u hranic s Tureckem odepřena záchranná pomoc. Tento případ znovu vyvolal diskusi o údajném navracení uprchlíků a nedostatečné odpovědnosti pohraniční policie. Organizace na ochranu lidských práv vyzvaly k nezávislému vyšetřování a dodržování azylového práva EU. Situaci osob předávaných na základě nařízení Dublin III tato zpráva ve vztahu k Bulharsku nezmiňuje. Projekt DIP EUAA (monitoring a představení azylových systému EU+)

35. Projekt je postaven na využití informací od státních (bulharských), nestátních i mezinárodních aktérů, dostupný je DIP EUAA. Pokud jde o právo na právní poradenství, právní pomoc a zastoupení, tu v Bulharsku mohou poskytovat státem financovaní advokáti zapsaní na zvláštním seznamu Národního úřadu pro právní pomoc podle čl. 22 odst. 8 zákona o právní pomoci a čl. 23 zákona o azylu a uprchlících, jakož i Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a organizace občanské společnosti. Podle právních předpisů má SAR povinnost poskytnout informace v jazyce srozumitelném pro žadatele o Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 10 40 Az 16/2026 azyl do 15 dnů od podání žádosti (článek 58 odst. 6 zákona o azylu a uprchlících). Informace musí zahrnovat podmínky a postupy, práva a povinnosti žadatelů o azyl během řízení, jakož i právní a sociální pomoc. Informace o podmínkách přijetí poskytuje písemně a ústně úředník SAR při registraci žádosti žadatele a při příjezdu do přijímacího centra personál (brožura je k dispozici v různých jazycích). Kromě toho jsou v přijímacích zařízeních vyvěšeny informační tabule/plakáty. V přijímacích centrech jsou k dispozici animovaná informační videa, která poskytují úvodní informace o právech a povinnostech během rozhodovacího řízení. Webová platforma asylum.bg poskytuje právní a praktické informace o řízení a je k dispozici také v audio formátu, aby byla zajištěna dostupnost pro negramotné žadatele o azyl. Nevládní organizace, které podepsaly dohody o spolupráci s azylovou správou, nabízejí poradenské služby. Například Bulharský helsinský výbor uspořádal speciální setkání s nově ubytovanými žadateli s cílem seznámit je s vnitřními pravidly v přijímacích centrech a s jejich právy a povinnostmi během řízení; tato příležitost byla rovněž využita k provedení počáteční identifikace jejich zdravotních nebo sociálních potřeb a potenciální zranitelnosti. Proti odmítnutí poskytnutí ubytování lze podat odvolání k příslušnému krajskému správnímu soudu do 7 dnů od doručení oznámení, a to v souladu s čl. 84 odst. 2 zákona o azylu a uprchlících. Jakmile je odvolání podáno, je k dispozici právní pomoc pro zastupování před soudem, která je stejná jako u odvolání podaných v rámci běžného řízení (kapitola Přijímání a dublinské řízení). Zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky: Hlasy uprchlíků v Bulharsku – participativní hodnocení 2025 36. Jde o zprávu publikovanou dne 11. 6. 20206 a dostupnou na Bulgaria - UNHCR Participatory Assessment Report May 2025 - Bulgaria | ReliefWeb.

37. Tato zpráva zjišťuje informace od samotných uprchlíků (z Ukrajiny i z dalších zemí). Uprchlíci identifikovali následující nedostatky – finanční, zdravotní, ošetření legálního pobytu, jazyková bariéra a zapojení do komunity. Někteří účastníci (většinou ženy) nehlásili žádné zkušenosti s násilím na hranicích ani během policejní vazby (případně šlo o individuální excesy). Mnozí vyjádřili pocit bezmoci, pocit, že jejich příběhy nejsou vyslyšeny nebo přesně zprostředkovány, a strach z nuceného návratu do země původu, a to navzdory obavám z ublížení v případě návratu. Kvalita tlumočení zůstává významným faktorem pro spravedlivý pohovor. Někteří účastníci popsali své tlumočníky jako profesionální a ochotné, zatímco jiní byli ve svém hodnocení neutrálnější a tvrdili, že nemají možnost zjistit, zda byl jejich příběh správně zprostředkován, ale nevznesli žádné konkrétní stížnosti. Objevily se také stížnosti na nepřesné nebo nepřátelské tlumočení. Sledování postupů mezinárodní ochrany skutečně naznačuje, že průjezd Tureckem vede k domněnce, že daná osoba měla nebo má možnost získat tam ochranu. Taková rozhodnutí mohou být učiněna bez náležitého zohlednění individuálních okolností nebo zkušeností, či otázky, zda může být daná osoba vrácena do předpokládané „bezpečné třetí země“. Přístup k právní pomoci se jevil jako nejednotný. Ti, kteří měli finanční prostředky, si najímali právníky v naději, že to zvýší jejich šance, ale v oblasti právních informací se silně spoléhá na nevládní organizace, přičemž často byly zmiňovány partnerské organizace UNHCR, Bulharský helsinský výbor a Nadace pro přístup k právům (FAR). Zprávy od osob umístěných ve zvláštních centrech pro dočasné ubytování cizinců (SCTAF) rovněž poukazují na značné problémy s udržováním životní úrovně a stavu infrastruktury zařízení (zejména špatné hygienické Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 11 40 Az 16/2026 podmínky). Ačkoli je v zařízeních přítomen zdravotnický personál, je podpora často vnímána jako „povrchní“.

38. Závěr žalovaného, že azylový systém Bulharska s sebou nepřináší rizika ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, podle soudu jako správný i nadále plně obstojí, a to i ve světle výše shrnutých aktuálních informací. Diskreční oprávnění podle čl. 17 nařízení 39. Diskreční oprávnění ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III je vyhrazeno výjimečným případům (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44, či ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24).

40. Příslušnost k rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu lze podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III převzít ve výjimečných případech, i když je příslušnost jiného členského státu k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany určena dle kritérií ve smyslu čl. 3 tohoto nařízení (jde o zakotvení tzv. klauzule suverenity). Jedná se tudíž o jiné posuzování, než jakým je přezkum azylového řízení v určeném státě z důvodu vyloučení existence systémových nedostatků (bod 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24). Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je namístě úvahu o aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III ustanovení učinit (bod 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24). Čl. 17 nařízení Dublin III neupravuje žádné omezení z hlediska důvodů jeho použití, avšak z judikatury Soudního dvora EU plyne, že oprávnění lze využít s ohledem na politické, humanitární a praktické úvahy (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. 1. 2019, ve věci C- 661/17, M. A. a další), resp. jak je uvedeno v bodu 17 preambule tohoto nařízení, prostor pro diskreční oprávnění vzniká zejména „z humanitárních důvodů a z důvodů solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny“.

41. Úkolem soudu je v těchto případech posoudit, zda meze diskrečního oprávnění nebyly ze strany správního orgánu překročeny či zda toto uvážení nebylo zneužito, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2015, č. j. 8 As 133/2014-51, č. 3314/2015 Sb. NSS, bod 23 a tam citovaná judikatura).

42. Soud žádné pochybení žalovaného v tomto směru nezjistil. Bylo na žalobci, aby v řízení uvedl všechny skutečnosti, které jsou podle něj významné, zejména ve vztahu k namítané intenzitě „rodinného života“ na území České republiky. Žalobce však pouze obecně poukazoval a poukazuje na to, že zde má rodinné zázemí a oporu v podobě příbuzných své manželky. Ve světle takto uplatněné argumentace je odkaz na případné porušení čl. 8 Evropské úmluvy, podle něhož má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, nepřípadný. Je nepochybně obecně judikaturou přijímáno, že pod pojem rodinný život se dají zahrnout i vztahy mezi blízkými příbuznými, kupř. mezi vnuky a prarodiči, a podstatná je existence reálných rodinných vazeb, které se mohou zvenku jevit i jako „netypická rodina“.

43. Podle soudu však nic z toho, co žalobce v řízení před žalovaným uváděl, neindikuje, že by měl na území České republiky tak intenzivní rodinné vazby, že by vyžadovaly potřebu bližšího zkoumání ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III ve spojení s čl. 8 Evropské úmluvy. Žalobce, který je dospělým 34-letým mužem, má sám manželku a dceru v zemi původu, není to tudíž tak, že by žalobce měl na území ČR osoby, které by mu nahrazovaly jeho nejbližší Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 12 40 Az 16/2026 rodinu. V případě žalobce tak nebyly dány okolnosti naznačující skutečnost, že by se mohlo jednat o případ, jež by ve vztahu k čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III vyžadoval důkladné odůvodnění, resp. že by výjimečnost případu žalobce prima facie směřovala k tomu, aby jeho žádost posuzoval nepříslušný stát, tj. České republika. Žalobce pobýval v České republice pouze několik měsíců, manželku i dceru má v zemi původu. V České republice má příbuzné ze strany jeho manželky. Tato konkrétní situace má dostatečný odraz v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Z úvah žalovaného na str. 5 napadeného rozhodnutí plyne, proč nebyl čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III na případ žalobce aplikován. Žalovaný poukázal na to, že žalobce je plnoletý, soběstačný, v minulosti neměl s Bulharskou republikou žádný problém ani neuvedl žádný závažný důvod, proč by tam nemohl odcestovat. V České republice má méně významné příbuzenské vazby.

44. Správní úvaha žalovaného tak odráží všechny podstatné skutečnosti tvrzené žalobcem, je úplná a neodporuje pravidlům logiky. Ve skutečnostech, na něž žalobce poukazuje, nelze shledat žádný zvláštního zřetele hodný důvod, pro který by bylo na místě o aplikaci čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III uvažovat. Takovým důvodem není ani skutečnost, že žalobce je pod psychickým tlakem, protože má v Uzbekistánu dluh. Užití diskrečního oprávnění má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům. Případ žalobce žádnou zvláštní výjimečnost nevykazuje. Závěr 45. Soud tedy neshledal žádné překážky přemístění žalobce do Bulharské republiky, jejíž příslušnost k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný správně určil v souladu s kritérii ve smyslu nařízení Dublin III. Soud v mezích žalobních bodů ani neshledal, že by se žalovaný v řízení o žádosti žalobce dopustil pochybení v rámci správní úvahy o případném využití diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III.

46. Pokud jde o otázku možného rizika zacházení se žalobcem, jež by bylo rozporné s čl. 3 Evropské úmluvy, resp. s čl. 4 Listiny základních práv EU, soud se ztotožňuje s tím, jak ji vyhodnotil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Nevyhovující podmínky v azylových střediscích (špatná hygiena, hmyz apod.) či špatná ekonomická situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci N. H. a ostatní proti Francii, č. 28820/13, ze dne 2. 7. 2020, podle něhož žadatelé o mezinárodní ochranu nesmí upadnout do dlouhodobé extrémní materiální nouze), ani určité problémy spojené s dostupností právní pomoci či tlumočením nezavdávají důvod se domnívat, že by žalobci hrozilo riziko nelidského či ponižujícího zacházení či dokonce, že by v případě Bulharské republiky mohlo v současné době docházet k porušování základních práv, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (zásada non-refoulement). Pokud jde o faktickou nedostupnost azylového řízení, ta není případem žalobce, neboť žalobce se již na území členských států EU nachází. Žalobce bude mít v Bulharsku postavení žadatele o mezinárodní ochranu, neboť Bulharská republika uznala svou příslušnost k řízení o žádosti (č. l. 36 správního spisu). Ve vztahu k žalobní argumentaci je nutno zdůraznit, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu v ČR poprvé, resp. z obsahu správního spisu ani ze žalobních tvrzení neplyne, že by již v minulosti požádal o mezinárodní ochranu v Bulharsku a poté zemi během řízení o takové žádosti opustil. Odkaz žalobce na to, že bude po návratu do Bulharska vzat do detence a bez věcného posouzení jeho žádosti deportován, tak nelze ve vztahu k jeho situaci ani na základě výše shrnutých informací dovodit. Samotné případné zajištění pak za běžných okolností Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 13 40 Az 16/2026 nepředstavuje nelidské ani ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. Případ žalobce nelze posuzovat stejnou optikou jako případy cizinců, kteří o udělení mezinárodní ochrany žádají opakovaně a v mezidobí území Bulharska opustili.

47. Závěry plynoucí z Informace OAMP ze dne 24. 6. 205 ve vztahu k žalobci tak nevyvrací ani veřejně dostupná aktualizovaná zpráva AIDA a další výše shrnuté zdroje. Soud není ani z úřední činnosti známo, že by jiné členské (smluvní) státy žadatele o mezinárodní ochranu do Bulharska z důvodu obecných systémových nedostatků neposílaly; zohledňovány jsou pouze individuální případy zranitelných osob (EUAA - View Case Law, již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 5/2025-45). Takovou osobou žalobce není, neboť to nic z obsahu správního spisu a jeho tvrzení ani neindikuje.

48. Soud tedy neshledal žádné překážky přemístění žalobce do Bulharska, jehož příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu byla žalovaným správně určena v souladu s kritérii ve smyslu nařízení Dublin III. V případě žalobce nevyplynul ani žádný důvod, pro který by Česká republika měla převzít příslušnost k rozhodnutí o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

49. Z výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

IV. Náklady řízení

50. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; to by náleželo procesně úspěšnému žalovanému. Žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

51. Soud ustanovil žalobci k ochraně jeho práv v řízení o žalobě zástupkyni, advokátku Mgr. Pavlínu Zámečníkovou (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2026, č. j. 40 Az 16/2026-11). Náklady v podobě odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené zástupkyně nese v takovém případě stát. Náklady ustanovené zástupkyně tvoří odměna za dva úkony právní služby po 4 620 Kč spočívající v převzetí a přípravě zastoupení včetně nahlížení do soudního spisu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2022, č. j. 9 Azs 13/2022-32, bod 26, a v doplnění žaloby podle § 7 odst. 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v paušální náhradě hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částce odpovídají dani z přidané hodnoty, neboť zástupkyně je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem náleží ustanovené zástupkyni odměna (po zaokrouhlení) ve výši 12 269 a bude jí vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 14 40 Az 16/2026 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 26. června 2026 Kateřina Kopečková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.