40 Az 20/2026

Plný text

č. j. 40 Az 20/2026-22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci žalobkyně: N. T. D. T., nar. X, st. příslušnost Vietnamská socialistická republika hlášená pobytem X zastoupená Mgr. Markem Eichlerem, advokátem sídlem Nekázanka 888/20, Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM-305/ZA-ZA11-D12- 2026, e. č. X, X, takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM-305/ZA-ZA11-D12-2026, e. č. X, X, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč k rukám Mgr. Marka Eichlera, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2 40 Az 20/2026 Odůvodnění:

1. Žalobkyně žalobou podanou dne 15. 5. 2026 brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM-305/ZA-ZA11-D12-2026, e. č. X, X, které nabylo právní moci dne 7. 5. 2026. Tímto rozhodnutí žalovaný rozhodl o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany tak, že tato žádost je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil a určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Maďarsko.

I. Shrnutí procesního postoje žalobkyně

2. Žalobkyně namítá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a není náležitě odůvodněné ve smyslu § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“).

3. Žalobkyně dále namítá chybné věcné posouzení čl. 12 odst. 1 Nařízení Dublin III, neboť má za to, že nebyla splněna podmínka pro postoupení žádosti žalobkyně Maďarsku. Žalovaný nepostavil na jisto, zda žalobkyně disponovala vízem či pobytem v Maďarsku, kdy v celém rozhodnutí používá toliko pojem pobytové oprávnění, od čehož vyvozuje dále daný postup. Pobytové oprávnění je však nadřazeným pojmem, který se dále dělí na pobyt či vízum, jež je nutné ve smyslu nařízení Dublin III rozlišovat. Pokud by se jednalo o vízum, pak by postup žalovaného byl mylný, jelikož od skončení platnosti pobytového oprávnění uplynulo více než 6 měsíců před podáním žádosti, tudíž by pro posouzení žádosti byla příslušná ČR. Pokud by se jednalo o pobyt, tak pak by se jednalo o dvouletou lhůtu. Žalobkyni navíc v Maďarsku sexuálně obtěžovali, a proto se tam bojí navrátit, protože by se to mohlo opakovat. Žalovaný podle žalobkyně postupoval nezákonně a chybně vyložil ustanovení zákona.

4. Žalobkyně rovněž uvedla, že nemá důvěru v právní řád v Maďarsku a rozhodnutí žalovaného má za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

5. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného jako nezákonné zrušil. Na svém procesním stanovisku žalobkyně setrvala po celou dobu řízení před soudem.

II. Shrnutí procesního postoje žalovaného

6. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a odkazuje na své rozhodnutí a obsah správního spisu. Uvádí, že postupoval v souladu s bezprostředně závazným nařízením Dublin III. Žalobkyně sama uvedla, že do Maďarska přicestovala v listopadu 2023 na základě pracovního víza, následně v Maďarsku obdržela oprávnění k pobytu za účelem zaměstnání s platností 18 měsíců, které bylo v době jejího odjezdu z Maďarska ještě platné. Do ČR přijela v říjnu 2024. Žalovaný uvedené shrnul ve formuláři pro určení státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, odkázal na pobytové oprávnění žalobkyně č. 001184463 platné do 11. 9. 2025, z čehož dovodil stát příslušný ve smyslu ustanovení čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Maďarsko svou příslušnost uznalo, jak je patrné z jeho odpovědi na požadavek české strany (str. 49 správního spisu). 3 40 Az 20/2026 7. Žalovaný zdůraznil, že důvodem, pro nějž se žalobkyně odmítá do Maďarska vrátit, je její obava ze sexuálního obtěžování. Zároveň uvedla, že se státními orgány v Maďarsku žádné problémy neměla. Už z uvedeného je zřejmé, že její tvrzení neskýtají oporu pro předpoklad, že by se žalobkyni nedostalo nezbytné ochrany a pomoci, pokud by se na příslušné maďarské státní orgány obrátila.

8. Podle žalovaného nic nesvědčí o výskytu systémových nedostatků, jejichž potenciální přítomností se v napadeném rozhodnutí rovněž zabýval a na základě objektivních informací konstatoval, že Maďarsko je členem Evropské unie, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Maďarsko ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržování těchto práv a je rovněž považováno za bezpečnou zemi původu nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie.

9. Pokud jde o případnou aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III, žalovaný odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se tzv. diskrečního oprávnění členského státu, konkrétně usnesení ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016-36, či ze dne 28. 7. 2016 č. j. 2 Azs 114/2016-33. Ani v nyní posuzované věci žalovaný neshledal důvod ponechat si posouzení konkrétního případu ve vlastní jurisdikci.

10. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem.

III. Posouzení věci

11. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“, § 32 odst. 1 písm. a] zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

12. Soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v tom, že skutkový stav, o který správní orgán opřel důvody svého rozhodnutí, pokud jde o informace o členském státu příslušném k řízení o žádosti žalobkyně, neodpovídá dosud nevyvráceným závažným indiciím možných systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, jak plynou z dosavadní judikatury zapovídající tzv. dublinské transfery (přemístění) do Maďarska.

13. V posuzované věci bylo řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť k jejímu posuzování je ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie (nařízením Dublin III). V takové situaci se důvody žádosti o mezinárodní ochranu neposuzují, ale je namístě zabývat se tím, zda k určení příslušnosti jiného členského státu pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu došlo v souladu s nařízením Dublin III a zákonem o azylu.

14. Žalobní námitky předně rozporují určení příslušnosti Maďarska podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 7 a čl. 12 odst. 1 a 4 nařízení Dublin III. Žalobkyně je opírá o argumentaci, že nebylo postaveno na jisto, zda v Maďarsku pobývala na základě víza nebo povolení k pobytu, od jejichž platnosti se odvíjí jiná lhůta rozhodná pro určení státu příslušného k řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. 4 40 Az 20/2026 15. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Jednotlivá kritéria se pak uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena ve zmíněné kapitole (čl. 7 odst. 1 nařízení).

16. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.

17. Podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát.

18. Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu (zvýrazněno zdejším soudem).

19. Podle čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III se pro účely tohoto nařízení „povolením k pobytu“ rozumí povolení vydané orgány členského státu, které státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti opravňuje k pobytu na jeho území, včetně dokumentů, které dokládají oprávnění zůstat na území v rámci dočasné ochrany nebo dokud nepominou okolnosti bránící výkonu rozhodnutí o vyhoštění, s výjimkou víz a povolení k pobytu, které byly vystaveny v době nutné k určení příslušného členského státu ve smyslu tohoto nařízení nebo během posuzování žádosti o mezinárodní ochranu či žádosti o povolení k pobytu.

20. Podle čl. 2 písm. m) nařízení Dublin III se pro účely tohoto nařízení „vízem“ povolení nebo rozhodnutí členského státu požadované pro tranzit nebo vstup za účelem zamýšleného pobytu v daném členském státě nebo ve více členských státech. Druh víza se stanoví takto: „dlouhodobým vízem“ se rozumí povolení nebo rozhodnutí vydané některým členským státem v souladu s jeho vnitrostátním právem nebo právem Unie požadované pro vstup za účelem zamýšleného pobytu v daném členském státě po dobu delší než tři měsíce, „krátkodobým vízem“ se rozumí povolení nebo rozhodnutí členského státu za účelem průjezdu přes území jednoho, více nebo všech členských států nebo zamýšleného pobytu na tomto území, který nepřesáhne dobu tří měsíců během šestiměsíčního období od prvního dne vstupu na území některého členského státu, „letištním průjezdním vízem“ se rozumí vízum platné pro průjezd přes mezinárodní tranzitní prostory jednoho nebo více letišť členských států.

21. Soud uvádí, že pouhé označení pobytového titulu, tedy „povolení k pobytu“ ve smyslu čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III v napadeném rozhodnutí jako „pobytové oprávnění“, nemá za následek, že se závěr o příslušnosti Maďarska k řízení o žádosti žalobkyně neopírá o dostatek skutkových důvodů. Žalovaný k tomu totiž v napadeném rozhodnutí dále rozvedl, že žalobkyně byla držitelkou pobytového oprávnění č. 001184463 vydaného 5 40 Az 20/2026 Maďarskem s platností do 11. 9. 2025. Žalobkyně přitom podala v ČR žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 14. 3. 2026.

22. Soud v této souvislosti ověřil ve správním spisu, že příslušný orgán Maďarska, který uznal svou příslušnost k posouzení žádosti žalobkyně, potvrdil, že vydal žalobkyni povolení k pobytu za účelem práce č. 001184463 platné do 11. 9. 2025. Dále rozvedl, že uvedené povolení bylo žalobkyni zrušeno („was withdrawn“) dne 20. 12. 2024, protože žalobkyni byl ukončen pracovní poměr z důvodu jejího zmizení (č. l. 49 správního spisu). Platnost povolení k pobytu, na jehož základě žalobkyně pracovala v Maďarsku jako montážní dělník, tedy nepochybně skončila před méně než dvěma lety ve smyslu čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III.

23. Námitka žalobkyně se tudíž míjí s obsahem správního spisu, který obsahuje dostatečný podklad pro posouzení pobytových oprávnění žalobkyně ve smyslu čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III.

24. Žalobkyně dále námitkou na samé hranici obecnosti žalovanému vytýká, že závěr o tom, že Maďarsko je příslušné k řízení o její žádosti o mezinárodní ochranu, není dostatečně skutkově podložen. Uvádí, že nemá důvěru v tamní právní řád a že byla v Maďarsku též sexuálně obtěžována. Soud ve správním spisu ověřil, že mělo jít o obtěžovaní ze strany kolegů v práci, ale žalobkyně se obrátila se žádostí o pomoc pouze na svého zaměstnavatele nikoli na státní orgány (protokol o pohovoru ze dne 24. 3. 2026). Argumentaci nedůvěrou v první řád Maďarska lze podřadit pod otázku systémových nedostatků azylového řízení v Maďarsku. Tuto otázku však musí žalovaný zkoumat vždy bez ohledu na to, zda žadatelka (žalobkyně) upozorní na okolnosti, které by mohly zavdávat dojem, že v příslušném členském státě existují systémové nedostatky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27). Naopak problémy žalobkyně se sexuálním obtěžováním mohou maximálně signalizovat individuální okolnosti příběhu žalobkyně, které by v určité míře intenzity mohl správní orgán vzít v potaz kupř. při zvažování využití diskrečního oprávnění ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III či posuzování individuálního rizika přemístění (bod 24 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 5 Azs 10/2024-55).

25. Podle čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Podmínky v Maďarsku 26. Z čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že Česká republika nesmí předat cizince do země se systémovými nedostatky (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22). V případech, kdy je zřejmé či pravděpodobné, že přebírající země trpí systémovými nedostatky ve smyslu tohoto článku, je třeba se touto otázkou podrobně zabývat. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011 ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10 (ECLI:EU:C:2011:865) plyne, že společný evropský azylový systém byl koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny státy, 6 40 Az 20/2026 které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. 1. 1967, jakož i Listina základních práv EU, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.

27. Žalovaný se zabýval posouzením, zda v případě Maďarska, coby státu příslušného dle kritérií ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III, existují závažné důvody se domnívat, že v tomto členském státě dochází k systémovým nedostatkům v rámci azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, pro které by nebylo možno žalobkyni (žadatelku) do tohoto státu přemístit. Jeho posouzení však není dostatečné.

28. Soud k tomu uvádí, že dodržování základních lidských práv členskými státy je vyvratitelná domněnka, přičemž Maďarsko není bezproblémovým státem, kde by uvedená domněnka bez dalšího platila. Již v letech tzv. migrační krize (v období let 2015 až 2016) soudy konstatovaly existenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, které bránily tomu, aby Maďarsko bylo příslušné k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (viz judikaturní odkazy v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22). Ani z navazující judikatury z pozdějších let však není patrné, že by se přístup soudů k otázce systémových nedostatků změnil.

29. V případě Maďarska opakovaně vyvstávají indicie, že tamní systém může vykazovat výše uvedené systémové nedostatky, což reflektuje judikatura správních soudů (např. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2024, č. j. 41 Az 13/2024-30, či ze dne 13. 3. 2026, č. j. 33 Az 3/2026-34), nejnověji rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2026, č. j. 5 Azs 75/2026-24. K hlavním nedostatkům maďarského azylového systému patří nucená odmítnutí cizinců na hranicích (push-back), řetězová navrácení do zemí, kde hrozí riziko porušení principu non-refoulment, a konečně restriktivní legislativa ztěžující podání žádosti o mezinárodní ochranu, zejména v režimu tzv. opakovaných žádostí. Pokud tedy žalovaný vyhodnotil, že tamní systém ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nebrání přemístění žalobkyně, tak by se takové hodnocení muselo opírat o natolik dostatečné informace k situaci v tamním azylovém systému, že by vyvrátily opačné závěry správních soudů, které se opírají o řadu veřejně dostupných a aktuálních zpráv týkajících se azylového řízení a jeho podmínek v Maďarsku. Tomu však žalovaný nedostál.

30. Žalovaný v posuzované věci vycházel z Informace OAMP ze dne 6. 10. 2025 – Maďarsko – Azylový systém, Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky, a dále z podkladu od EUAA (European Union Agency for Asylum) ze dne 24. 5. 2024 – Information on procedural elements and rights of applicants subject to Dublin transfer to Hungary. Podle žalovaného z tohoto dokumentu vyplývá následující postup. Žadatel je po příletu do Maďarska během několika hodin vyzván k podání žádosti o mezinárodní ochranu. Pokud žádost ze své vůle podá, tak je během následujících hodin převzat do přijímacího střediska a je rozběhnuto řízení ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Z uvedeného dokumentu podle žalovaného dále plyne, že obsahuje informace týkající se poskytnutého ubytování a materiálního zabezpečení v Maďarsku. Potřebným žadatelům je zabezpečeno ubytování v přijímacím středisku, podávání stravy třikrát denně, sezónní ošacení, hygienické potřeby, stolní nádobí, zdravotní péče a další příspěvky a dávky. 7 40 Az 20/2026 31. Nejvyšší správní soud přitom v citovaném rozsudku č. j. 5 Azs 75/2026-24 dospěl k závěru, že „(…) maďarský systém azylového práva dlouhodobě vykazuje řadu nedostatků. To vyplývá z řady rozsudků jak mezinárodních, tak vnitrostátních soudů. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 8. 7. 2021 ve věci Shahzad proti Maďarsku, stížnost č. 12625/17, rozhodl, že žadatelé, kteří chtěli požádat o mezinárodní ochranu na území Maďarska, čelili tzv. push-back (vytlačení) na srbské území, a to bez možnosti se proti tomuto postupu bránit. Podle rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 17. 12. 2020 ve věci C-808/18 Komise proti Maďarsku neplnilo Maďarsko povinnosti plynoucí ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice), a to např. tím, že stanovilo možnost podat žádost o mezinárodní ochranu pouze ve vymezených tranzitních prostorech, s čímž byl spojen systém obecného zajišťování žadatelů o mezinárodní ochranu v tranzitních prostorech a vyhoštění žadatelů bez dodržení stanovených záruk. Na rozsudek C-808/18 částečně navazuje i rozsudek ve věci C-823/21, z něhož vyplývá, že maďarská úprava účinná od května 2020 nemůže být opatřením, které mělo Maďarsko přijmout v souvislosti s rozsudkem C-808/18. Následně vydal SDEU rozsudek ze dne 13. 6. 2024 ve věci C-123/22, v němž konstatoval, že Maďarsko nepřijalo opatření, která mělo přijmout v souvislosti s rozsudkem C-808/18, a uložil mu povinnost zaplatit pokutu. Stejně tak je možné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22, podle něhož v Maďarsku hrozilo žadatelům o mezinárodní ochranu nebezpečí tzv. chain refoulement, tedy řetězové navrácení do země původu přes země, které neposkytují dostatečné záruky, že se žadatelé budou schopni dovolat mezinárodní ochrany. Tato praktika představuje závažný systémový nedostatek azylového řízení, který vyvolává potřebu aplikace čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého Dublinského nařízení (předchůdce nařízení Dublin III). Již s ohledem na uvedený judikaturní přehled měl žalovaný i krajský soud vycházet z toho, že maďarská právní úprava podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany je v rozporu s evropským právem, takže nelze bez dalšího ujištění vycházet z domněnky, že maďarské azylové řízení nevykazuje žádné významné systémové nedostatky. Žalovaný se touto otázkou ostatně musí zabývat i bez námitky (viz rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27). Žalovaný v obou případech vyšel z informace OAMP (ze dne 6. 10. 2025, pozn. zdejšího soudu) a informace EUAA (ze dne 3. 5. 2023, pozn. zdejšího soudu). Takové posouzení je však podle Nejvyššího správního soudu nedostatečné. V Informaci OAMP je konstatováno, že tzv. dublinští navrátilci nepatří mezi výjimky a podle maďarské legislativy nemohou podat žádost o udělení mezinárodní ochrany na maďarském území. Je jim nicméně umožněno pokračovat, resp. zahájit řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracející zemi. Podle upřesnění a interpretace platné právní úpravy ze strany NGDAP musí dublinští navrátilci po příjezdu do Maďarska prohlásit, zda si přejí pokračovat v řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracející zemi. Pokud souhlasí s pokračováním, umožní maďarské úřady začít/zahájit řízení o mezinárodní ochraně v Maďarsku. V případě informace EUAA je předně nutno připomenout, že se jedná o odpověď maďarského orgánu odpovědného za rozhodování o mezinárodní ochraně na otázky sestavené EUAA do dotazníkové podoby, které nebylo nijak verifikováno. Nelze ji tedy považovat za objektivní zdroj informací, ale je k ní třeba přistupovat pouze jako k tvrzení maďarských orgánů. NGDAP uvedl, že po přemístění prostřednictvím dublinského řízení do Maďarska musí žadatel prohlásit, že si přeje vést azylové řízení zahájené na základě své žádosti podané v jiném členském státu. Žadatel je po příjezdu vyslechnut úřadem pro dohled nad cizinci. Prohlásí-li, že si přeje, aby byla jeho žádost prošetřena v Maďarsku, azylový orgán jej s okamžitou platností zaregistruje jako žadatele o azyl a pokud to bude nezbytné, vyčlení mu na dobu řízení ubytování. Žadatel je informován o svých právech a povinnostech ve vztahu k danému řízení 8 40 Az 20/2026 a bude mu sděleno, že v pozdější fázi jej osobně vyslechne azylový orgán. Registrace probíhá po příjezdu. Uvedený postup však není legislativně nijak zakotven, jak připouští i informace OAMP. Ze shromážděných zpráv se lze domnívat, že základní zákonem upravené pravidlo vymezující okruh osob oprávněných podat žádost na území Maďarska je u tzv. dublinských navrátilců prolamováno jakousi faktickou praxí maďarských orgánů. Ze zpráv však nevyplývá, na čem je tato praxe založena, tedy do jaké míry je právně závazná a vynutitelná konkrétním dublinským navrátilcem (žadatelem). Ze shromážděných podkladů nelze dovodit pravou povahu této deklarované praxe maďarských orgánů, tedy zda vyplývá z interních pokynů, jejichž aplikace žadatelům zakládá legitimní očekávání, či z judikatury, a zda se může v případě odchýlení se od této praxe žadatel účinně obrátit na nezávislý soud. Ze zpráv nelze ani dovodit, zda jde o praxi potvrzenou průběhem takového počtu řízení o mezinárodní ochraně tzv. dublinských navrátilců, že lze hovořit o ustálené a jednotné praxi, nebo zda jde o praxi nahodilou. Zprávy shromážděné žalovaným se neopírají o poznatky vnějších aktérů (třetích osob) monitorujících průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jinými slovy – z informace OAMP a informace EUAA vyplývá, že zákonná úprava žádostí o mezinárodní ochranu je v rámci dublinského řízení faktickým postupem příslušných orgánů obcházena, jedná se ovšem o jejich právně nevynutitelnou libovůli, a žadatelé tak nemají možnost případné odepření přijetí žádosti o mezinárodní ochranu účinně napadnout u nezávislého soudu. Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný neshromáždil dostatek zpráv o průběhu řízení o mezinárodní ochraně v případě tzv. dublinských navrátilců, zejména z hlediska přístupu k podání žádosti a věcnému posouzení jejích důvodů. Žalovaný zjistil skutkový stav ohledně této klíčové otázky nedostatečně, a ten tak vyžaduje doplnění. Za daného stavu totiž nelze spolehlivě posoudit, zda by měli stěžovatelé v případě předání do Maďarska přístup k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž nelze prozatím dospět k závěru, že by žalovaný vyčerpal všechny možnosti směřující ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu. K objasnění skutkového stavu je přitom nejlépe disponovaný žalovaný, jenž může využít širší palety nástrojů než soud, ať již k detailnějšímu objasnění skutkového stavu nebo k sjednání individuálních záruk. K totožnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudcích ze dne 28. 8. 2024, č. j. 2 Azs 134/2024 31 a ze dne 17. 4. 2025, č. j. 3 Azs 38/2024 62“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 75/2026-24, zvýrazněno zdejším soudem).

32. V případě žalobkyně tak žalovaný svůj závěr opřel o tentýž podklad, který shledal nedostatečným Nejvyšší správní soud, a to o Informaci OAMP, Maďarsko – azylový systém ze dne 6. 10. 2025. Soud k tomu doplňuje, že tato zpráva je přiměřeně aktuální, ovšem svým obsahem velmi stručná. Podrobnější informace o průběhu tzv. přemístění a dalších procedurách chybějí. Statistická data pak ukazují, že do Maďarska míří velmi málo dublinských transferů z okolních členských zemí (cca 20 za rok 2024). Jak Nejvyšší správní soud dovodil v rozsudku ze dne 6. 5. 2016, č. j. 10 Azs 256/2015-55, pro účely zajištění za účelem předání, nejde o rozhodující faktor z hlediska zkoumání potenciality přemístění, ovšem jde o indicii, která svou váhu rozhodně má.

33. Druhým podkladem, o který žalovaný opřel své rozhodnutí, má být žalovaným zmiňovaný podklad od EUAA ze dne 24. 5. 2024 – Information on procedural elements and rights of applicants subject to Dublin transfer to Hungary. Tento podklad není součástí správního spisu; není tudíž zřejmé, zda se s ním žalobkyně mohla v rámci seznámení se s podklady správního rozhodnutí opravdu po stránce obsahové seznámit (viz předvolání k seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 20. 4. 2026). Soudu je však z úřední činnosti známo, že jde i v případě tohoto dokumentu ze dne 24. 5. 2024 dostupného na webových stránkách EUAA o dotazník, na který odpovídá maďarský orgán odpovědný za rozhodování o mezinárodní 9 40 Az 20/2026 ochraně, jehož odpovědi nebyly nezávisle ověřeny. Informace, které žalovaný na základě tohoto dokumentu v napadeném rozhodnutí zmiňuje, jsou nadto rovněž kusé a obecné, bez významné výpovědní hodnoty, pokud jde o řízení týkající se tzv. dublinských navrátilců (viz bod 30 tohoto rozsudku). Závěr 34. Úvaha žalovaného, že v Maďarsku nedochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU (čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III), nemůže z výše uvedených důvodů v rámci soudního přezkumu obstát. Žalovaný neunesl své břemeno prokázat, že v Maďarsku nejsou dány v obecné rovině systémové nedostatky, aby bylo možno určit tento členský stát jako příslušný k řízení o žádosti žalobkyně podle kritérií ve smyslu nařízení Dublin III. Proto se soud již dále nezabýval tím, zda by individuální okolnosti případu žalobkyně nevylučovaly přemístění do Maďarska, případně indikovaly možnost využití tzv. diskrečního oprávnění ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III.

35. S ohledem na výše uvedené soud bez jednání postupem podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení ve smyslu § 78 odst. 4 s. ř. s. V něm je žalovaný vázán ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. výše vysloveným právním názorem.

IV. Náklady řízení

36. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla ve věci úspěšný, a proto jí náleží právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobkyni vznikly náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení a žaloba), společně se dvěma režijními paušály po 450 Kč (§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a] a d], § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb, advokátní tarif), celkem tedy 10 140 Kč. K zaplacení k rukám advokáta žalobkyně byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. 10 40 Az 20/2026 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 10. června 2026 Kateřina Kopečková samosoudkyně