40 Az 24/2026

Plný text

č.j. 40 Az 24/2026-20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: V. H. L. st. příslušnost Vietnamská socialistická republika hlášený pobytem X zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem Nekázanka 888/20, Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2026, č. j. OAM-435/ZA-ZA11-D04- 2026, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 5. 2026, č. j. OAM-435/ZA-ZA11-D04-2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč k rukám Mgr. Marka Eichlera, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2 40 Az 24/2026 Odůvodnění:

1. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného, který rozhodl o nepřípustnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil a určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Dublin III je Maďarsko.

I. Shrnutí procesního postoje žalobce

2. Žalobce namítá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a není náležitě odůvodněné ve smyslu § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“).

3. Žalobce dále namítá chybné věcné posouzení čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III, neboť má za to, že nebyla splněna podmínka pro postoupení jeho žádosti Maďarsku. Žalovaný podle něj nesprávně argumentuje tím, že žalobce byl držitelem povolení k pobytu v Maďarsku, jímž však nikdy nedisponoval a dozvěděl se o něm až na cizinecké policii. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který povolení k pobytu vydal. Je však nezbytné, aby takové povolení bylo platné, což u žalobce od 18. 10. 2024 neplatí. Postupovat nelze ani podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III, který se týká platného víza, jímž žalobce rovněž nedisponoval. Neexistuje proto žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné určit jako stát příslušný k posouzení žádosti Maďarsko, a nikoli Českou republiku. Žalovaný tak podle žalobce postupoval nezákonně, neboť mylně vyložil zákonné ustanovení.

4. Žalobce uzavírá, že žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, což jej činí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a nezákonným. Z uvedených důvodů navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

II. Shrnutí procesního postoje žalovaného

5. Žalovaný se žalobou nesouhlasí, odkazuje na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu a má za to, že rozhodnutí je založeno na správně a dostatečně zjištěném skutkovém stavu a je řádně odůvodněno. Postupoval podle bezprostředně závazného nařízení Dublin III. Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III platí, že je-li žadatel držitelem povolení k pobytu, jehož platnost skončila před méně než dvěma roky, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států.

6. Žalovaný konstatuje, že na základě údajů poskytnutých žalobcem a informací získaných v průběhu řízení je státem příslušným k posouzení žádosti Maďarsko, neboť žalobce vlastní maďarské povolení k pobytu. Dne 24. 4. 2026 proto požádal Maďarsko o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti, kterou žalobce podal v České republice. Dne 11. 5. 2026 obdržel žalovaný informaci, že Maďarsko uznalo svou příslušnost na základě čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III s tím, že žalobce vlastnil maďarské povolení k pobytu platné do 18. 10. 2024.

7. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za zákonné, přezkoumatelné a vycházející z dostatečně zjištěného stavu věci. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná; podle § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona je žádost nepřípustná, je-li k jejímu posouzení příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným 3 40 Az 24/2026 předpisem Evropské unie. Žalobní argumentace podle žalovaného není způsobilá zpochybnit důvodnost rozhodnutí.

8. Žalovaný souhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání a neuplatnil právo na náhradu nákladů řízení. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. Na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před soudem.

III. Posouzení věci

9. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“, § 32 odst. 1 písm. a] zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Podle čl. 84 odst. 2 nařízení 2024/1351 se pak toto nařízení použije až od 1. 7. 2026 a členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, která byla zaregistrována před 1. 7. 2026, určí v souladu s kritérii, která jsou stanovena v nařízení Dublin III.

10. Soud úvodem věcného posouzení uvádí, že tuto věc podle rozvrhu práce původně dostala k vyřízení samosoudkyně Kateřina Kopečková. V období, do kterého spadá konec lhůty pro rozhodnutí o této věci, však čerpá dovolenou. Pro její nepřítomnost proto v zákonem stanovené lhůtě rozhodl její rozvrhem práce předvídaný náhradník (před jeho vlastní dovolenou).

11. Soud současně dodává, že navazuje na rozsudek ze dne 10. 6. 2026, č. j. 40 Az 20/2026-22, jehož podstata byla prakticky stejná jako v nynější věci, včetně důvodů, pro které soud ruší rozhodnutí žalovaného – jeho úvaha, že v Maďarsku nedochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU (čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III), nemůže ani tentokrát obstát 12. Soud totiž při přezkoumávání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v tom, že skutkový stav, o který správní orgán opřel důvody svého rozhodnutí, pokud jde o informace o členském státu příslušném k řízení o žádosti žalobce, neodpovídá dosud nevyvráceným závažným indiciím možných systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, jak plynou z dosavadní judikatury zapovídající tzv. dublinské transfery (přemístění) do Maďarska.

13. V posuzované věci bylo řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť k jejímu posuzování je ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie (nařízením Dublin III). V takové situaci se důvody žádosti o mezinárodní ochranu neposuzují, ale je namístě zabývat se tím, zda k určení příslušnosti jiného členského státu pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu došlo v souladu s nařízením Dublin III a zákonem o azylu.

14. Žalobní námitky předně rozporují určení příslušnosti Maďarska podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 7 a čl. 12 odst. 1 a 4 nařízení Dublin III. Žalobce je opírá o argumentaci, že povolením k pobytu v Maďarsku nikdy fakticky nedisponoval a dozvěděl se o něm až na cizinecké policii, že platnost tohoto povolení skončila již 18. 10. 2024 a že platným vízem rovněž nedisponoval, takže příslušnou k řízení o jeho žádosti měla být Česká republika.

15. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území 4 40 Az 24/2026 kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Jednotlivá kritéria se pak uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena ve zmíněné kapitole (čl. 7 odst. 1 nařízení).

16. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.

17. Podle čl. 12 odst. 2 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát.

18. Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu (zvýrazněno zdejším soudem).

19. Podle čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III se pro účely tohoto nařízení „povolením k pobytu“ rozumí povolení vydané orgány členského státu, které státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti opravňuje k pobytu na jeho území, včetně dokumentů, které dokládají oprávnění zůstat na území v rámci dočasné ochrany nebo dokud nepominou okolnosti bránící výkonu rozhodnutí o vyhoštění, s výjimkou víz a povolení k pobytu, které byly vystaveny v době nutné k určení příslušného členského státu ve smyslu tohoto nařízení nebo během posuzování žádosti o mezinárodní ochranu či žádosti o povolení k pobytu.

20. Podle čl. 2 písm. m) nařízení Dublin III se pro účely tohoto nařízení „vízem“ rozumí povolení nebo rozhodnutí členského státu požadované pro tranzit nebo vstup za účelem zamýšleného pobytu v daném členském státě nebo ve více členských státech. Druh víza se stanoví takto: „dlouhodobým vízem“ se rozumí povolení nebo rozhodnutí vydané některým členským státem v souladu s jeho vnitrostátním právem nebo právem Unie požadované pro vstup za účelem zamýšleného pobytu v daném členském státě po dobu delší než tři měsíce, „krátkodobým vízem“ se rozumí povolení nebo rozhodnutí členského státu za účelem průjezdu přes území jednoho, více nebo všech členských států nebo zamýšleného pobytu na tomto území, který nepřesáhne dobu tří měsíců během šestiměsíčního období od prvního dne vstupu na území některého členského státu, „letištním průjezdním vízem“ se rozumí vízum platné pro průjezd přes mezinárodní tranzitní prostory jednoho nebo více letišť členských států.

21. Soud uvádí, že žalovaný založil závěr o příslušnosti Maďarska na tom, že žalobce byl držitelem povolení k pobytu ve smyslu čl. 2 písm. l) nařízení Dublin III vydaného Maďarskem. V napadeném rozhodnutí k tomu rozvedl, že podle informace maďarské strany žalobce vlastnil maďarské povolení k pobytu s platností do 18. 10. 2024. Žalobce přitom podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 13. 4. 2026. 5 40 Az 24/2026 22. Soud v této souvislosti ověřil ve správním spisu, že příslušný orgán Maďarska, který uznal svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce, potvrdil, že žalobci vydal povolení k pobytu platné do 18. 10. 2024. Platnost tohoto povolení k pobytu tedy nepochybně skončila před méně než dvěma lety ve smyslu čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, neboť žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 13. 4. 2026.

23. Námitka žalobce se tudíž míjí s obsahem správního spisu, který obsahuje dostatečný podklad pro určení příslušnosti Maďarska ve smyslu čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Na tomto závěru nic nemění tvrzení žalobce, že povolení k pobytu nikdy fakticky nedržel a dozvěděl se o něm až na cizinecké policii. Určení příslušného členského státu se odvíjí od existence povolení k pobytu vydaného Maďarskem, kterou maďarská strana potvrdila, a nikoli od toho, zda žadatel průkaz fyzicky převzal. Příslušnost Maďarska se přitom neopírá o vízum, nýbrž o povolení k pobytu, jehož platnost skončila před méně než dvěma lety. Námitka, že žalobce nedisponoval platným vízem, je proto nepřípadná.

24. Soud se dále zabýval tím, zda Maďarsko je vzhledem k případným systémovým nedostatkům svého azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů státem, který lze podle nařízení Dublin III určit jako příslušný k posouzení žádosti. Touto otázkou je totiž žalovaný povinen se zabývat vždy z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žadatel na okolnosti nasvědčující existenci systémových nedostatků v příslušném členském státě upozorní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27).

25. Podobně soud má přitom povinnost z vlastní iniciativy (proprio motu) přihlížet k případné hrozbě nelidského či ponižujícího zacházení, ke kterému by mohly hypoteticky vést systémové nedostatky azylového řízení v dožádané zemi ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododst. 2 a 3 nařízení Dublin III (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 7. 2014 ve věci Mohammadi proti Rakousku, č. 71932/12, § 62 a tam citovaná judikatura, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2025, čj. 41 Az 28/2024-352, bod 17).

26. Podle čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Podmínky v Maďarsku 27. Z čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že Česká republika nesmí předat cizince do země se systémovými nedostatky (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22). V případech, kdy je zřejmé či pravděpodobné, že přebírající země trpí systémovými nedostatky ve smyslu tohoto článku, je třeba se touto otázkou podrobně zabývat. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011 ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10 (ECLI:EU:C:2011:865) plyne, že společný evropský azylový systém byl koncipován v kontextu umožňujícím předpokládat, že všechny státy, které se na něm podílejí, ať jde o členské státy nebo třetí státy, dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. 1. 1967, jakož i Listina základních práv EU, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. 6 40 Az 24/2026 28. Žalovaný se zabýval posouzením, zda v případě Maďarska, coby státu příslušného dle kritérií ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III, existují závažné důvody se domnívat, že v tomto členském státě dochází k systémovým nedostatkům v rámci azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, pro které by nebylo možno žalobce (žadatele) do tohoto státu přemístit. Jeho posouzení však není dostatečné.

29. Soud k tomu uvádí, že dodržování základních lidských práv členskými státy je vyvratitelná domněnka, přičemž Maďarsko není bezproblémovým státem, kde by uvedená domněnka bez dalšího platila. Již v letech tzv. migrační krize (v období let 2015 až 2016) soudy konstatovaly existenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, které bránily tomu, aby Maďarsko bylo příslušné k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (viz judikaturní odkazy v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22). Ani z navazující judikatury z pozdějších let však není patrné, že by se přístup soudů k otázce systémových nedostatků změnil.

30. V případě Maďarska opakovaně vyvstávají indicie, že tamní systém může vykazovat výše uvedené systémové nedostatky, což reflektuje judikatura správních soudů (např. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2024, č. j. 41 Az 13/2024-30, či ze dne 13. 3. 2026, č. j. 33 Az 3/2026-34, nejnověji rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2026, č. j. 5 Azs 75/2026-24. K hlavním nedostatkům maďarského azylového systému patří nucená odmítnutí cizinců na hranicích (push-back), řetězová navrácení do zemí, kde hrozí riziko porušení zásady nenavracení (non-refoulement), a konečně restriktivní legislativa ztěžující podání žádosti o mezinárodní ochranu, zejména v režimu tzv. opakovaných žádostí. Pokud tedy žalovaný vyhodnotil, že tamní systém ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nebrání přemístění žalobce, tak by se takové hodnocení muselo opírat o natolik dostatečné informace k situaci v tamním azylovém systému, že by vyvrátily opačné závěry správních soudů, které se opírají o řadu veřejně dostupných a aktuálních zpráv týkajících se azylového řízení a jeho podmínek v Maďarsku. Tomu však žalovaný nedostál.

31. Žalovaný v posuzované věci vycházel z Informace OAMP ze dne 6. 10. 2025 – Maďarsko – Azylový systém (řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky). Z této informace dovodil zejména, že tzv. dublinští navrátilci, kteří dosud nepodali žádost o mezinárodní ochranu, mohou po přemístění do Maďarska pokračovat, popřípadě zahájit řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracející zemi, a dále že potřebným žadatelům je v přijímacích střediscích zajištěno ubytování, strava, hygienické potřeby, zdravotní péče a další materiální zabezpečení. Na základě těchto informací žalovaný uzavřel, že v Maďarsku k systémovým nedostatkům azylového řízení ani podmínek přijetí žadatelů nedochází.

32. Nejvyšší správní soud přitom v citovaném rozsudku č. j. 5 Azs 75/2026-24 dospěl k závěru, že „(…) maďarský systém azylového práva dlouhodobě vykazuje řadu nedostatků. To vyplývá z řady rozsudků jak mezinárodních, tak vnitrostátních soudů. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 8. 7. 2021 ve věci Shahzad proti Maďarsku, stížnost č. 12625/17, rozhodl, že žadatelé, kteří chtěli požádat o mezinárodní ochranu na území Maďarska, čelili tzv. push-back (vytlačení) na srbské území, a to bez možnosti se proti tomuto postupu bránit. Podle rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 17. 12. 2020 ve věci C-808/18 Komise proti Maďarsku neplnilo Maďarsko povinnosti plynoucí ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany 7 40 Az 24/2026 (procedurální směrnice), a to např. tím, že stanovilo možnost podat žádost o mezinárodní ochranu pouze ve vymezených tranzitních prostorech, s čímž byl spojen systém obecného zajišťování žadatelů o mezinárodní ochranu v tranzitních prostorech a vyhoštění žadatelů bez dodržení stanovených záruk. Na rozsudek C-808/18 částečně navazuje i rozsudek ve věci C-823/21, z něhož vyplývá, že maďarská úprava účinná od května 2020 nemůže být opatřením, které mělo Maďarsko přijmout v souvislosti s rozsudkem C-808/18. Následně vydal SDEU rozsudek ze dne 13. 6. 2024 ve věci C-123/22, v němž konstatoval, že Maďarsko nepřijalo opatření, která mělo přijmout v souvislosti s rozsudkem C-808/18, a uložil mu povinnost zaplatit pokutu. Stejně tak je možné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22, podle něhož v Maďarsku hrozilo žadatelům o mezinárodní ochranu nebezpečí tzv. chain refoulement, tedy řetězové navrácení do země původu přes země, které neposkytují dostatečné záruky, že se žadatelé budou schopni dovolat mezinárodní ochrany. Tato praktika představuje závažný systémový nedostatek azylového řízení, který vyvolává potřebu aplikace čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého Dublinského nařízení (předchůdce nařízení Dublin III). Již s ohledem na uvedený judikaturní přehled měl žalovaný i krajský soud vycházet z toho, že maďarská právní úprava podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany je v rozporu s evropským právem, takže nelze bez dalšího ujištění vycházet z domněnky, že maďarské azylové řízení nevykazuje žádné významné systémové nedostatky. Žalovaný se touto otázkou ostatně musí zabývat i bez námitky (viz rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27). Žalovaný v obou případech vyšel z informace OAMP (ze dne 6. 10. 2025, pozn. zdejšího soudu) a informace EUAA (ze dne 3. 5. 2023, pozn. zdejšího soudu). Takové posouzení je však podle Nejvyššího správního soudu nedostatečné. V Informaci OAMP je konstatováno, že tzv. dublinští navrátilci nepatří mezi výjimky a podle maďarské legislativy nemohou podat žádost o udělení mezinárodní ochrany na maďarském území. Je jim nicméně umožněno pokračovat, resp. zahájit řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracející zemi. Podle upřesnění a interpretace platné právní úpravy ze strany NGDAP musí dublinští navrátilci po příjezdu do Maďarska prohlásit, zda si přejí pokračovat v řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracející zemi. Pokud souhlasí s pokračováním, umožní maďarské úřady začít/zahájit řízení o mezinárodní ochraně v Maďarsku. V případě informace EUAA je předně nutno připomenout, že se jedná o odpověď maďarského orgánu odpovědného za rozhodování o mezinárodní ochraně na otázky sestavené EUAA do dotazníkové podoby, které nebylo nijak verifikováno. Nelze ji tedy považovat za objektivní zdroj informací, ale je k ní třeba přistupovat pouze jako k tvrzení maďarských orgánů. NGDAP uvedl, že po přemístění prostřednictvím dublinského řízení do Maďarska musí žadatel prohlásit, že si přeje vést azylové řízení zahájené na základě své žádosti podané v jiném členském státu. Žadatel je po příjezdu vyslechnut úřadem pro dohled nad cizinci. Prohlásí-li, že si přeje, aby byla jeho žádost prošetřena v Maďarsku, azylový orgán jej s okamžitou platností zaregistruje jako žadatele o azyl a pokud to bude nezbytné, vyčlení mu na dobu řízení ubytování. Žadatel je informován o svých právech a povinnostech ve vztahu k danému řízení a bude mu sděleno, že v pozdější fázi jej osobně vyslechne azylový orgán. Registrace probíhá po příjezdu. Uvedený postup však není legislativně nijak zakotven, jak připouští i informace OAMP. Ze shromážděných zpráv se lze domnívat, že základní zákonem upravené pravidlo vymezující okruh osob oprávněných podat žádost na území Maďarska je u tzv. dublinských navrátilců prolamováno jakousi faktickou praxí maďarských orgánů. Ze zpráv však nevyplývá, na čem je tato praxe založena, tedy do jaké míry je právně závazná a vynutitelná konkrétním dublinským navrátilcem (žadatelem). Ze shromážděných podkladů nelze dovodit pravou povahu této deklarované praxe maďarských orgánů, tedy zda vyplývá z interních pokynů, jejichž aplikace žadatelům zakládá legitimní očekávání, či z judikatury, a zda se může v případě odchýlení 8 40 Az 24/2026 se od této praxe žadatel účinně obrátit na nezávislý soud. Ze zpráv nelze ani dovodit, zda jde o praxi potvrzenou průběhem takového počtu řízení o mezinárodní ochraně tzv. dublinských navrátilců, že lze hovořit o ustálené a jednotné praxi, nebo zda jde o praxi nahodilou. Zprávy shromážděné žalovaným se neopírají o poznatky vnějších aktérů (třetích osob) monitorujících průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jinými slovy – z informace OAMP a informace EUAA vyplývá, že zákonná úprava žádostí o mezinárodní ochranu je v rámci dublinského řízení faktickým postupem příslušných orgánů obcházena, jedná se ovšem o jejich právně nevynutitelnou libovůli, a žadatelé tak nemají možnost případné odepření přijetí žádosti o mezinárodní ochranu účinně napadnout u nezávislého soudu. Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný neshromáždil dostatek zpráv o průběhu řízení o mezinárodní ochraně v případě tzv. dublinských navrátilců, zejména z hlediska přístupu k podání žádosti a věcnému posouzení jejích důvodů. Žalovaný zjistil skutkový stav ohledně této klíčové otázky nedostatečně, a ten tak vyžaduje doplnění. Za daného stavu totiž nelze spolehlivě posoudit, zda by měli stěžovatelé v případě předání do Maďarska přístup k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž nelze prozatím dospět k závěru, že by žalovaný vyčerpal všechny možnosti směřující ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu. K objasnění skutkového stavu je přitom nejlépe disponovaný žalovaný, jenž může využít širší palety nástrojů než soud, ať již k detailnějšímu objasnění skutkového stavu nebo k sjednání individuálních záruk. K totožnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudcích ze dne 28. 8. 2024, č. j. 2 Azs 134/2024 31 a ze dne 17. 4. 2025, č. j. 3 Azs 38/2024 62.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 75/2026-24, zvýrazněno zdejším soudem).

33. V případě žalobce tak žalovaný svůj závěr opřel o tentýž podklad, který shledal nedostatečným Nejvyšší správní soud, tj. o Informaci OAMP, Maďarsko – azylový systém ze dne 6. 10. 2025. Žalovaný se tu už ani neopřel o informaci EUAA, o kterou se opřel ve věci řešené Nejvyšším správním soudem (ani to ovšem Nejvyššímu správnímu soudu nestačilo). Tím spíše nemůže rozhodnutí žalovaného obstát z hlediska jeho spisové opory. Soud k tomu doplňuje, že citovaná informace OAMP je sice přiměřeně aktuální, ovšem svým obsahem velmi stručná. Podrobnější informace o průběhu tzv. přemístění a dalších procedurách v ní chybějí. Statistická data pak ukazují, že do Maďarska míří velmi málo dublinských transferů z okolních členských zemí (cca 20 za rok 2024). Jak Nejvyšší správní soud dovodil v rozsudku ze dne 6. 5. 2016, č. j. 10 Azs 256/2015-55, nejde sice pro účely zajištění za účelem předání o rozhodující faktor z hlediska zkoumání potenciality přemístění, ovšem jde o indicii, která svou váhu rozhodně má. Závěr 34. Úvaha žalovaného, že v Maďarsku nedochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU (čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III), tedy nemůže z výše uvedených důvodů v rámci soudního přezkumu obstát. Žalovaný neunesl své břemeno prokázat, že v Maďarsku nejsou v obecné rovině systémové nedostatky, aby bylo možno určit tento členský stát jako příslušný k řízení o žádosti žalobce podle kritérií ve smyslu nařízení Dublin III.

35. S ohledem na výše uvedené soud bez jednání postupem podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení ve smyslu § 78 odst. 4 s. ř. s. V něm je žalovaný vázán ve smyslu § 78 odst. 5 s. ř. s. výše vysloveným právním názorem.

IV. Náklady řízení 9 40 Az 24/2026

36. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení a žaloba), společně se dvěma režijními paušály po 450 Kč (§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a] a d], § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb, advokátní tarif), celkem tedy 10 140 Kč. K zaplacení k rukám advokáta žalobce byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 30. června 2026 Martin Kopa samosoudce