41 A 10/2026

Plný text

41 A 10/2026-23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: X X zastoupen advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje Žerotínovo náměstí 449/3, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2026, čj. JMK 6102/2026, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2026, čj. JMK 6102/2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 269 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Rebeky Moťovské Židuliakové, advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Žalobce byl příkazem uznán vinným ze spáchání tří přestupků. Důvodně namítá porušení zásady zákazu změny k horšímu (reformatio in peius) a nezákonnost důkazu o měření rychlosti. Soud však upozorňuje, že právní úprava vztahující se k námitce o nezákonném důkazu není úplně jednoznačná. To každopádně nemohlo jít žalobci k tíži. 2 41 A 10/2026

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti 2. Městský úřad Blansko (městský úřad) vydal dne 27. 6. 2025 příkaz pod čj. X, kterým žalobce coby provozovatele vozidla uznal vinným ze spáchání tří přestupků podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu (původní příkaz). Za spáchané přestupky městský úřad uložil žalobci pokutu. Číselně její výši vyjádřil jako „3 600 Kč“, slovně však jako „dvatisícešestsetkorunčeských“. Dále žalobci uložil povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku v paušální částce 2 500 Kč. Původní příkaz byl doručen dne 2. 7. 2025 do datové schránky žalobce. Odpor proti němu žalobce nepodal. Městský úřad ovšem v rozporu s § 34 odst. 2 správního řádu opomenul původní příkaz zaslat zmocněnci žalované.

3. Městský úřad poté dne 24. 9. 2025 zaslal žalobci příkaz čj. X a zmocněnci žalobce příkaz čj. X (příkaz). O dva dny později provedl úřední záznam do spisu, že v rámci administrativního zpracování příkazu došlo k omylu, v jehož důsledku vytvořil a odeslal dvě kopie téhož příkazu. K vytvoření duplicitních kopií došlo nedopatřením a nemělo to podle městského úřadu vliv na právní účinky příkazu – jejich obsah je totožný.

4. Příkazem městský úřad uznal žalobce vinným ze spáchání tří přestupků provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, které již byly obsahem původního příkazu. Také mu uložil správní trest pokuty ve výši 2 600 Kč (slovy: dvatisícešestsetkorunčeských) a povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku v paušální částce 2 500 Kč. Proti příkazu podal žalobce dne 6. 10. 2025 blanketní odpor, který dne 20. 10. 2025 odůvodnil. Tímto došlo ke zrušení příkazu.

5. V podaném odporu vznesl žalobce čtyři námitky: (1) městská policie Blansko měřila rychlost jízdy vozidel na území obce Lažany nezákonně, protože mezi obcí Lažany a městem Blansko není uzavřená aktuálně platná veřejnoprávní smlouva; (2) veřejnost nebyla vhodným způsobem informována o zřízení automatizovaného technického systému v obci Lažany; (3) neprůkaznost snímků z rychloměru vzhledem k jejich počtu; a (4) porušení ustanovení § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky, protože městský úřad nevedl jedno společné řízení.

6. Městský úřad ovšem vydal dne 4. 11. 2025 rozhodnutí čj. MBK 108093/2025 (rozhodnutí městského úřadu), kterým uznal žalobce vinným ze spáchání tří přestupků podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobci uložil správní trest pokuty ve výši 3 600 Kč (slovy: třitisícešestsetkorunčeských) a povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku v paušální částce 2 500 Kč.

7. Proti tomuto podal žalobce dne 24. 11. 2025 blanketní odvolání, které dne 15. 12. 2025 doplnil. Namítal, že městský úřad porušil § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky, protože nevedl jedno společné řízení o všech skutcích, u kterých k tomu byly podmínky. Dále tvrdil, že městský úřad neprokázal, že by veřejnoprávní smlouvu schválil příslušný nadřízený krajský úřad.

8. Žalovaný nicméně rozhodnutím ze dne 6. 1. 2026, čj. JMK 6102/2026, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil (rozhodnutí žalovaného). Podle něj postupoval městský úřad v souladu s § 125g odst. 5 zákona o silničním provozu, který má aplikační přednost před namítaným § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky a správního řádu, k němuž je speciální.

III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3 41 A 10/2026

9. Žalobce tvrdí, že je rozhodnutí nezákonné ze tří důvodů: (1) došlo k porušení zásady zákazu změny k horšímu tím, že městský úřad změnil výši uložené pokuty v neprospěch žalobce; (2) pokuta nebyla řádně odůvodněna; a (3) měření bylo prováděno nezákonně, neboť městská policie Blansko nemohla měřit na území obce Lažany, protože k tomu nebyla platně uzavřena veřejnoprávní smlouva.

10. K první námitce žalobce uvádí (a soud zde jeho tvrzení reprodukuje v tom smyslu, jak jsou v žalobě), že městský úřad zahájil řízení doručením původního příkazu, kterým uznal žalobce vinným ze tří přestupků a výrokem o trestu uložil pokutu ve výši 3 600 Kč, slovně vyjádřenou jako „tři tisíce šest set korun českých“). Rozhodnutí městského úřadu poté žalobci uložilo pokutu ve výši 3 600 Kč, slovně vyjádřenou jako „tři tisíce šest set korun českých“. Toto rozhodnutí následně žalovaný potvrdil. Žalobce tedy namítá, že byl příkaz městského úřadu vnitřně rozporný. Podle číselného vyjádření žalobce dostal pokutu ve výši 3 600 Kč, podle slovního vyjádření ve výši 2 600 Kč. V odůvodnění se již výše pokuty neopakuje a odůvodnění ani neposkytuje další úvahy, ve které výši mínil městský úřad pokutu uložit.

11. Podle žalobce tedy z uvedeného vyplývá, že příkaz poskytoval dva možné, srovnatelné výklady. Podle zásady in dubio mitius (v pochybnostech mírněji) je nutné vycházet z toho, že byla uložena pokuta ve výši 2 600 Kč, protože je to výhodnější pro obviněného. Tento závěr podporuje rovněž skutečnost, že u záměny číslice se může jednat o pouhý překlep na klávesnici. Oproti tomu záměna slova „tři“ za „dva“ již nemůže být pouhým překlepem. Sice se může jednat o chybu v psaní, ale je to nepochybně méně pravděpodobnější.

12. Proto je nutné vycházet z toho, že příkazem žalobce obdržel pokutu ve výši 2 600 Kč, rozhodnutí městského úřadu však vedlo k pokutě 3 600 Kč. Tím však došlo k porušení zásady zákazu změny k horšímu. Podání odporu vedlo k uložení vyšší pokuty rozhodnutím, než jakou městský úřad uložil příkazem. To činí rozhodnutí nezákonným.

13. Druhou námitkou žalobce brojí proti odůvodnění uložené pokuty. Úvaha, která správní orgány vedla k uložení pokuty ve výši 3 600 Kč, je nepřezkoumatelná. Městský úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že „při ukládání sankce správní orgán přihlédl k povaze a závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán“. Tuto povahu a závažnost přestupku, způsob jeho spáchání a okolnosti, za nichž byl spáchán, však nijak nerozvedl a neodůvodnil. Žalovaný následně úvahy nijak nedoplnil a deficit rozhodnutí městského úřadu neodstranil. Uvedl totiž jen, že pokutu považuje za přiměřenou.

14. Městský úřad i žalovaný vzali za přitěžující okolnost, že žalobce spáchal více přestupků. Proti tomu žalobce nijak nebrojí, sám to považuje za legitimní přitěžující okolnost. Městský úřad pak zmínil, že naopak ve prospěch žalobce přihlédl ke skutečnosti, že protiprávním jednáním nedošlo k žádné prokázané okolnosti, která by měla negativní dopad na bezpečnost a plynulost silničního provozu. V rozhodnutí však absentuje přezkoumatelná správní úvaha o tom, jak městský úřad usoudil o povaze a závažnosti přestupku, způsobu spáchání a jeho okolnostech. Není zřejmé, jaké okolnosti vzal za relevantní pro úvahu o výši trestu a není ani zřejmé, jak uvažoval o způsobu spáchání přestupku. Rozhodnutí městského úřadu je tedy prosté úvahy o významu zákonem chráněného zájmu, který jednání žalobce porušilo nebo ohrozilo, zejména pak v kontextu sazby zákonného rozmezí pokuty, která je sdílená též pro přestupky jiných skutkových podstat. 4 41 A 10/2026 15. Pochybnosti o dostatečné individualizaci správního trestu budí též skutečnost, že městský úřad v odstavci uvažujícím o výši trestu uvedl, že „přihlédl k povaze a závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán“. Doslovně tedy odkazuje na § 125e zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Vyvstává proto otázka, zda úvaha o správním trestu představuje vskutku individualizovanou správní úvahu nad konkrétní posuzovanou věcí nebo pozůstatek šablony, vytvořené podle téměř devět let neúčinného právního ustanovení.

16. Za třetí žalobce namítá nezákonnost důkazu o měření rychlosti, protože tento vzešel z nezákonně prováděného měření. Měření proběhlo na území obce Lažany a provedla jej městská policie Blansko. Blansko a Lažany trvale uzavřely veřejnoprávní smlouvu č. X, kterou schválilo zastupitelstvo Lažan a blanenská rada (veřejnoprávní smlouva). Veřejnoprávní smlouva je absolutně neplatná, protože nebyla schválena blanenským zastupitelstvem.

17. Souhlas s uzavřením veřejnoprávní smlouvy o výkonu činnosti obecní policie na území jiné obce je rozhodnutím o spolupráci obce s jinými obcemi podle § 84 odst. 2 písm. q) zákona o obcích. Činnost obecní policie podle § 3a zákona o obecní policii na území jiné obce, než která obecní policii zřídila, je formou spolupráce mezi obcemi. Rozhodování o spolupráci je vyhrazeno zastupitelstvu obce. Veřejnoprávní smlouva uzavřená bez schválení zastupitelstva je proto absolutně neplatná. V posuzované věci chyběl souhlas obce poskytující obecní policii a lze tak činit závěr, že městská policie neměla pravomoc měřit rychlost na území obce Lažany. Neměla oprávnění vystupovat jako obecní policie, resp. vykonávat pravomoci obecní policie. Nemohla tedy ani provádět měření.

18. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí a své rozhodnutí považuje za správné a odůvodněné. IV. Posouzení věci a. Porušení zásady zákazu změny k horšímu 19. Žalobce kritizuje žalovaného za to, že porušil zásadu zákazu změny k horšímu tím, že změnil výši uložené pokuty v jeho neprospěch z 2 600 Kč na 3 600 Kč.

20. Soud nejprve uvádí, že žalobce v žalobě nesprávně vylíčil skutkový stav, který se liší od obsahu správního spisu. Nepřehlednost situace způsobilo nesprávné doručení původního příkazu a následně také vyhotovení duplicitního příkazu.

21. Pro zpřehlednění tedy soud ještě jednou stručně shrne situaci, jak se opravdu stala: městský úřad doručil žalobci původní příkaz, ve kterém se lišilo číselné a slovní vyjádření výše pokuty (3 600 Kč versus „dvatisícešestsetkorunčeských“). Odpor žalobce nepodal. Původní příkaz z června 2025 však nebyl řádně doručen. Městský úřad ho nezaslal zmocněnci žalobce. Z toho důvodu vydal v září 2025 příkaz, kterým žalobci uložil správní trest pokuty ve výši 2 600 Kč (slovy: dvatisícešestsetkorunčeských) a znovu ho doručoval (ke zkomplikování situace přispívá to, že městský úřad administrativním nedopatřením vydal dva stejné příkazy s totožným obsahem – žalobce podal odpor proti příkazu čj. X, který soud označuje v textu jako „příkaz“ – pozn. soudu). Proti tomuto příkazu již žalobce odpor podal. Rozhodnutím městského úřadu poté byla uložena pokuta ve výši 3 600 Kč, slovně vyjádřena již jako „třitisícešestsetkorunčeských“. Žalobce namítá, že tím došlo k porušení zásady zákazu změny k horšímu, neboť podání odporu vedlo k uložení vyšší pokuty rozhodnutím. 5 41 A 10/2026 22. Soud předně konstatuje, že rozpor mezi číselným a slovním vyjádřením výše pokuty v tomto případě nebude podstatným. Ačkoliv soud obecně souhlasí s argumentací žalobce, že v případě rozporu číselného a slovního vyjádření částky, má zpravidla přednost slovní vyjádření – zejména s přihlédnutím k tomu, že je méně pravděpodobné chybné uvedení celého slova –, tak je to v tomto případě nerelevantní. Vzhledem k nesprávnému doručování původní příkaz nevyvolává právní účinky. Následně vydaný příkaz ze září 2025, který městský úřad doručil za účelem napravení původního chybného doručení, již obsahoval shodující se částky (2 600 Kč a „dvatisícešestsetkorunčeských“).

23. Námitka žalobce týkající se uložení vyšší pokuty v rozhodnutí nicméně je důvodná.

24. Soud si dovoluje připomenout znění § 90 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, který říká, že „[p]okud byl proti příkazu podán odpor, nelze obviněnému v řízení uložit jiný druh správního trestu s výjimkou napomenutí nebo vyšší výměru správního trestu, než mu byly uloženy příkazem; to neplatí, pokud správní orgán v řízení změní právní kvalifikaci skutku.“ 25. Rozhodnutí městského úřadu však oproti příkazu právní kvalifikaci skutku nikterak neměnilo. Výše uvedená právní úprava vztahující se k odporu podle zákona o odpovědnosti za přestupky je lex specialis vůči institutu zakotvenému v § 150 odst. 3 správního řádu, podle kterého se řádným podáním odporu příkaz ruší ze zákona a správní orgán v řízení pokračuje, jako by příkaz nikdy nevydal. Právě ustanovení § 90 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky stanovilo speciální pravidlo, které limituje správní uvážení správního orgánu tím, že zakotvuje zásadu zákazu změny k horšímu.

26. Tento závěr potvrzuje například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2022, čj. 5 As 142/2021-37, podle nějž uložení vyšší pokuty, než jaká plynula z příkazu, „odporuje § 90 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť městský úřad nemůže uložit stěžovateli vyšší správní trest, než jaký mu byl uložen v příkazu o uložení pokuty, pokud k tomu nejsou splněny zákonné předpoklady“. Toto zákonné ustanovení má totiž účastníku řízení garantovat právo na uplatnění opravného prostředku, aniž by ho odrazovala hrozba zhoršení jeho postavení.

27. Ačkoliv tedy městský úřad ve svém rozhodnutí k výroku IV. o výši pokuty výslovně uvádí, že správní trest uložil v souladu se zákazem změny k horšímu, nestalo se tak. Tím, že nedošlo ke změně právní kvalifikace skutku, která by odůvodňovala zvýšení uložené pokuty, je rozhodnutí městského úřadu co do výroku o uložení pokuty nezákonné. Stejně tak je nezákonné rozhodnutí žalovaného, který výši pokuty potvrdil.

28. Vzhledem k tomu, že soud shledal důvodnou již první námitku žalobce týkající se uložené pokuty, se již pro nadbytečnost dále nezabýval související žalobní námitkou vztahující se k řádnosti odůvodnění pokuty. b. Měření rychlosti bylo nezákonné 29. Žalobce tvrdí, že je veřejnoprávní smlouva o výkonu činnosti obecní policie uzavřená mezi obcí Lažany a městem Blansko absolutně neplatná, protože ji neschválilo zastupitelstvo města Blanska, ale pouze jeho rada.

30. Obecní policie je na základě § 79a zákona o silničním provozu oprávněna za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích měřit rychlost vozidel. Podle § 1 odst. 5 zákona o obecní policii může plnit jí svěřené úkoly i na území jiné obce. Obec, která nezřídila obecní policii totiž může uzavřít s jinou obcí v témže kraji, která obecní policii zřídila, 6 41 A 10/2026 veřejnoprávní smlouvu, na jejímž základě bude obecní policie této obce vykonávat stanovené úkoly na území obce, která obecní policii nezřídila a je smluvní stranou této veřejnoprávní smlouvy (§ 3a zákona o obecní policii). Takováto veřejnoprávní smlouva je pak typem koordinační smlouvy, který upravuje § 160 odst. 6 správního řádu. Jejím uzavřením se rozšiřuje místní působnost z obce, která obecní policii nezřídila, na obec, která ji zřídila.

31. V projednávaném případě je sporná otázka, zda tuto veřejnoprávní smlouvu, na jejímž základě blanenská policie měřila rychlost na území Lažan, schválil příslušný orgán obce. Tedy zda bylo správně, pokud ji schválila blanenská rada a nikoliv zastupitelstvo.

32. Ustanovení § 84 odst. 2 písm. r) zákona o obcích stanovuje, že zastupitelstvu obce je vyhrazeno rozhodovat o spolupráci obce s jinými obcemi a o formě této spolupráce. Oproti tomu však na druhé straně stojí ustanovení § 102 odst. 3 zákona o obcích, podle kterého rada obce zabezpečuje rozhodování ostatních záležitostí patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce nevyhradilo. Není tedy jednoznačné, zda schválení veřejnoprávní smlouvy náleží zastupitelstvu nebo radě obce. Zákon totiž výslovně neříká, který z těchto dvou orgánů má veřejnoprávní smlouvu podle § 3a zákona o obecní policii schvalovat. Řešení proto závisí na výkladu zákona o obcích.

33. Soud k popsanému problému identifikoval kolizi dvou právních názorů, které nyní předestře. První názorový proud zastává postoj, že se v případě schválení veřejnoprávní smlouvy o obecní policii podle § 3a zákona o obecní policii jedná o působnost zastupitelstva obce v rámci spolupráce obcí [§ 84 odst. 2 písm. r) zákona o obcích]. Tento názor prezentuje například komentářová literatura k § 84 zákona o obcích (viz Potěšil, L., Furek, A., Hejč, D., Chmelík, V., Rigel, F., Škop, J. Zákon o obcích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 532, marg. č. 35). S určitou mírou pochybností tvrdí, že: „Zastupitelstvu je dále obecně vyhrazeno v § 84 odst. 2 písm. r) rozhodování o spolupráci obce s jinými obcemi a o formě této spolupráce. Ustanovení by při této obecné formulaci mohlo navozovat dojem, že jakákoli spolupráce dvou obcí musí podléhat schválení zastupitelstvem. Pravidlo však nepochybně cílí pouze na ty případy, kdy spolupráce obcí je specifickou zákonem předvídanou spoluprací výlučně obcí, tedy kdy jiné subjekty danou spolupráci nemohou činit. Půjde tak především o dobrovolné svazky obcí, ale zřejmě sem spadají i veřejnoprávní smlouvy o převodu přenesené působnosti podle § 63 a 66a nebo veřejnoprávní smlouva podle § 3a ObcPol. Naopak sem nenáležejí ty smlouvy o spolupráci obcí, kdy tato spolupráce je založena výlučně tím, že jedna obec pro druhou vykonává určité služby, které by jinak mohly být poskytnuty kýmkoli jiným.“ (zvýraznil soud)

34. Oproti tomu druhý názorový proud se domnívá, že se jedná o působnost rady obce ve smyslu § 102 odst. 3 zákona o obcích. Tento názor podporuje například komentář Pavla Vetešníka a Luboše Jemelky k § 3a zákona o obecní policii (Vetešník, P., Jemelka, L. Zákon o obecní policii. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 82), který uvádí, že: „[o] tom, zda bude tato smlouva (starostou) uzavřena, rozhoduje rada obce. Nejedná se totiž o výkon vyhrazené působnosti zastupitelstva obce. Zastupitelstvo obce by o tom rozhodovalo pouze v tom případě, že si to výslovně nevyhradí (viz § 102 odst. 3 OZř, resp. § 59 odst. 4 PrhZ).“ 35. Tento názor podporuje například i odborná publikace V. P. o veřejnoprávních smlouvách. V kapitole o veřejnoprávních smlouvách podle § 3a zákona o obecní policii čtenáře 7 41 A 10/2026 seznamuje s tím, že „[d]le § 102 odst. 3 OZř smlouvu schvaluje obecní rada. Rada ovšem může tuto pravomoc svěřit i starostovi nebo obecnímu úřadu. Další z variant je, že si rozhodnutí o uzavření veřejnoprávní smlouvy vyhradí v souladu s § 84 odst. 4 OZř zastupitelstvo.“ (viz Příkopa, V. Veřejnoprávní smlouvy koordinační. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 80, marg. č. 85).

36. Kolizi těchto dvou právních názorů dobře shrnuje komentář P. Š. k § 3c zákona o obecní policii [Šebesta, P. Zákon o obecní policii. Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer ASPI_ID KO553_1991CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X]. Podle něj z gramatické metody výkladu zákona o obcích vyplývá, že je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodovat o spolupráci s jinými obcemi a o formě této spolupráce. Ze systematické interpretace poté vyplývá, že obce mohou při výkonu samostatné působnosti vzájemně spolupracovat (§ 46 zákona o obcích) – s vylučovací podmínkou, že na spolupráci mezi obcemi nelze užít ustanovení občanského zákoníku o spolku a o smlouvě o společnosti (§ 47 zákona o obcích). Zákon naopak ale nevylučuje například spolupráci na základě dalších předpisů.

37. Citovaný komentář dodává, že z hlediska zákona o obecní policii je veřejnoprávní smlouva podle § 3a formou meziobecní spolupráce v oblasti zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku. Meziobecní spolupráci poté blíže upravuje zákon o obcích – podle P. Š. se však jedná pouze o demonstrativní výčet možností spolupráce (§ 46 až 54 zákona o obcích). Nelze se tedy omezit jen na tento neúplný výčet, který zákon obsahuje. P. Š. nakonec zastává názor, že je to zastupitelstvo obce, které by mělo rozhodovat o tak důležité otázce správy obce prostřednictvím meziobecní spolupráce.

38. Soud připomíná, že je to zastupitelstvo obce, kdo v souladu s § 84 odst. 2 písm. q) zákona o obcích zřizuje a zrušuje obecní policii. Pokud ji může zřídit a zrušit, tak by obdobně mělo spadat do jeho působnosti uzavřít i veřejnoprávní smlouvu o působení obecní policie na území jiné obce.

39. P. Š. pak v komentáři neopomíná upozornit na výše nastíněnou názorovou nejednotu, která může vést právě k nezákonnosti smlouvy a tím vzniklé nezákonnosti vlastní činnosti obecní policie. Tento problém vznikl v právě projednávané věci. P. Š. v úvodu svého komentáře navíc připomíná, že i samotné Ministerstvo vnitra vydalo prostřednictvím svých vlastních odborů odlišná stanoviska. Soud se nicméně po zohlednění výše uvedených skutečností – stejně jako P. Š., který tento problém nejotevřeněji rozebral – přiklání k názoru, že vydání souhlasu k uzavření této veřejnoprávní smlouvy náleží zastupitelstvu obce.

40. Ustanovení § 41 odst. 2 zákona o obcích poté říká, že „[p]rávní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení neplatná.“ V souladu s odstavcem 3 se poté jedná o neplatnost absolutní.

41. Podle soudu tedy nelze slepě následovat výklad, podle kterého by mělo schvalování veřejnoprávních smluv náležet do působnosti rady obce. Nejedná se sice o činnost výslovně uvedenou v zákoně v rámci spolupráce mezi obcemi (§ 46 a násl. zákona o obcích). Toto ustanovení však nelze považovat za vyčerpávající. Přestože se v něm spolupráce obcí za účelem výkonu činnosti obecní policie explicitně neuvádí, tak lze dovodit, že se o spolupráci mezi obcemi jedná. Soud proto přisvědčuje žalobci, že v tomto případě – pokud veřejnoprávní smlouvu schválila blanenská rada a nikoliv zastupitelstvo – je tato smlouva absolutně neplatná. 8 41 A 10/2026 42. Z toho důvodu blanenská městská policie neměla na základě veřejnoprávní smlouvy oprávnění provádět měření na území obce Lažany ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu. Z toho důvodu je i jí provedené měření nezákonné. Celou situaci lze na příkladu připodobnit k tomu, jako by městská policie hl. m. Prahy měřila rychlost v Brně. Nemá-li zkrátka činnost městské policie v jiné obci platný právní základ, pak nemůže být souladná se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020, čj. 1 As 424/2019-29).

43. Námitka žalobce na nezákonnost důkazů o měření rychlosti, které vzešly z měření prováděného na základě absolutně neplatné veřejnoprávní smlouvy, jíž chyběl souhlas blanenského zastupitelstva, je proto důvodná.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

44. Soud tedy z důvodu popsaných v části IV. tohoto rozsudku zrušil rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí městského úřadu a věc vrátil žalovanému (§ 78 odst. 3 a 4 soudního řádu správního). V dalším řízení správní orgány váže právní názor plynoucí z tohoto rozsudku (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního).

45. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 15 269 Kč.

46. Tato částka se skládá ze soudního poplatku ve výši 3 000 Kč (za podání žaloby) a dále z částky 9 240 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce žalobce – příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci činí 4 620 Kč. K částce 9 240 Kč je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby, vždy po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).

47. Protože zástupkyně žalobce je plátkyní DPH, náleží k nákladům řízení též částka odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 soudního řádu správního), tedy 21 % z částky 10 140 Kč, tj. 2 129 Kč.

48. Celková náhrada nákladů řízení proto činí 15 269 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Rebeky Moťovské Židuliakové, advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno 24. června 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce