41 A 12/2026

Rubrum

41 A 12/2026-38 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: L. M. státní příslušnost: X X zastoupen advokátkou Mgr. Martinou Sklenskou Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2026, čj. OAM-03625-34/PP- 2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2026, č.j. OAM-03625-34/PP-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 140 Kč do 30 (třiceti) dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martiny Sklenské, advokátky se sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. I recidivisté mají právo na to, aby Ministerstvo vnitra při zamítnutí jejich žádosti o pobytové oprávnění řádně posoudilo přiměřenost zásahu do jejich rodinného života a nejlepší zájem jejich dětí. O to v této věci jde. Žalobce totiž neuspěl se žádostí o povolení k přechodnému 2 41 A 12/2026 pobytu rodinného příslušníka občana EU kvůli své bohaté trestní minulosti. Podle žalovaného existovalo důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaný si však nezjistil dostatek skutkových informací k posouzení otázky, zda je jeho rozhodnutí přiměřené vůči rodinnému životu žalobce a nejlepším zájmům jeho dětí.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Žalobce je státním příslušníkem Kosovské republiky. V lednu 2019 mu žalovaný zrušil jeho povolení k přechodnému pobytu v České republice. V té době žalobce vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody. V březnu 2025 (po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) podal žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU na území České republiky. Jeho nezletilý syn, s nímž tu sdílí společnou domácnost, má totiž slovenské státní občanství.

3. Žalovaný si zjistil z opisu z evidence Rejstříku trestů, že žalobce byl na území České republiky celkem čtyřikrát odsouzen: (1) v roce 2017 za ohrožení pod vlivem návykové látky; (2) v roce 2018 za nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy; (3) v roce 2018 za přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu; (4) v roce 2019 za nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.

4. V prvním případě žalobce obdržel peněžitý trest ve výši 16 000 Kč a náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců spolu se zákazem řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Ve druhém případě trestní soudy žalobce odsoudily k trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně a uložily mu trest propadnutí věci. Ve třetím případě žalobce dostal souhrnný trest odnětí svobody podmíněně ve výměře 14 měsíců, včetně peněžitého trestu ve výši 16 000 Kč, zákazu řízení motorových vozidel po dobu 18 měsíců a trestu propadnutí věci. V tomto případě došlo ke zrušení výroku o trestu z prvního případu. V posledním případě trestní soud žalobci uložil trest odnětí svobody nepodmíněně ve výměře osmi let. Z výkonu tohoto trestu žalobce v únoru 2025 podmíněně propustili. Zkušební doba mu běží do února 2030.

5. Kromě toho však žalovaný zjistil, že žalobce již v roce 2011 odsoudil Zemský soud ve Stuttgartu za drogový delikt spáchaný v Německu. Uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v délce sedmi let a 10 měsíců za nedovolené obchodování s omamnými látkami v nikoliv nepatrném množství ve čtyřech případech, za nedovolené obchodování s omamnými látkami v organizované skupině v nikoliv nepatrném množství v 10 případech, za nedovolený dovoz omamných látek v nikoliv nepatrném množství ve spojení s nedovoleným obchodováním s omamnými látkami v pěti případech a za nedovolený dovoz omamných látek ve spojení s nedovoleným obchodováním s omamnými látkami v dalších několika případech. Z výkonu trestu odnětí svobody v Německu žalobce propustili v květnu 2015.

6. Žalovaný proto shledal, že žalobce představuje nebezpečí veřejnému pořádku a existuje důvod pro nevyhovění jeho žádosti podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Z toho důvodu rozhodnutím ze dne 19. 2. 2026, čj. OAM-03625-34/PP-2025 (rozhodnutí 3 41 A 12/2026 žalovaného), žádost žalobce zamítl a stanovil mu lhůtu 35 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z České republiky.

7. V odůvodnění žalovaný shrnul, že se žalobce závažným způsobem opakovaně dopouštěl trestné činnosti. Na území České republiky byl celkem čtyřikrát odsouzen. Ve dvou případech obdržel nepodmíněný trest odnětí svobody. Navíc ho odsoudili i v Německu. Žalobce tedy opakovaně a dlouhodobě narušuje veřejný pořádek. Zejména tím, že i přes předchozí odsouzení stále páchá trestnou činnost. Opakovaně se dopouštěl drogové trestné činnosti, jak ve formě výroby, přechovávání a distribuce omamných látek, tak v souvislosti s jejich užíváním. Nejzávažnější protiprávní jednání v ČR spočívalo v neoprávněné výrobě psychotropní látky metamfetamin – pervitin.

8. Jako přitěžující okolnost žalovaný hodnotil též chování žalobce, který pod vlivem návykových látek řídil motorové vozidlo. Za přitěžující okolnost nepovažoval samotné odsouzení a uložení trestu, ale především nezodpovědné a pro společnost vysoce nebezpečné chování žalobce, který užíval před jízdou návykovou látku, řídil osobní motorové vozidlo a ohrozil tak život a zdraví lidí. Na chování žalobce neměly vliv uložené alternativní tresty, ale ani tresty spojené s přímým výkonem odnětí svobody. Naopak jeho trestná činnost nebezpečným způsobem graduje. Jeho jednání bylo úmyslné a přímé. Nejednalo se o pouhé opomenutí povinnosti či nedbalostní trestné činy.

9. Žalobce byl podmíněně propuštěn teprve v roce 2025. S ohledem na závažnost trestné činnosti neuplynula od podmíněného propuštění žalobce taková doba, aby se dalo konstatovat, že již nepředstavuje žádné nebezpečí pro veřejný pořádek. Zároveň neuplynula dostatečně dlouhá doba, aby se na žalobce dalo pohlížet, jako by nebyl odsouzen. Zatím totiž nedošlo k zahlazení těchto odsouzení. Podle názoru žalovaného tedy nelze usuzovat, že by se žalobce ke dni vydání rozhodnutí osvědčil a nepředstavoval by aktuální nebezpečí narušení veřejného pořádku. To platí zejména s přihlédnutím k tomu, že k datu vydání rozhodnutí žalovaného neuplynula ani zkušební doba podmíněného propuštění. Do jejího uplynutí nelze mít za to, že žalobce svůj trest vykonal. Nelze ani předjímat, zda k tomu v budoucnu skutečně dojde.

10. Žalovaný měl také k dispozici informace, které mu na jeho žádost poskytla Vězeňská služba České republiky, Věznice Rapotice (vězeňská služba). V hodnocení ze dne 4. 9. 2025 uvedla, že o žalobci nezjistila negativní připomínky k jeho chování – od počátku pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody přistupoval aktivně a svědomitě k plnění svých povinností, aktivně plnil Program zacházení, pravidelně docházel do zvolených aktivit a další. Opakovaně také byl podroben testu na přítomnost omamných a psychotropních látek v těle s negativním výsledkem. O tři týdny později ještě vězeňská služba žalovanému poskytla další hodnocení, kde žalovaného informuje, že žalobce byl v pravidelném kontaktu s rodinou po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody. Standardní návštěvy realizoval pravidelně každý měsíc s manželkou i všemi dětmi. Měl také návštěvy bez zrakové a sluchové kontroly. Mimo jiné se zúčastnil akce Den s dítětem a každoročně se realizoval v projektu Andělský strom, zaměřený na děti odsouzených. Pravidelně měl Skype s dítětem a pravidelně u něj probíhal i telefonický kontakt a korespondence v podobě dopisů i balíčků 11. Žalovaný ovšem podotkl, že rozhodování trestního soudu o podmíněném propuštění nelze směšovat s rozhodováním podle zákona o pobytu cizinců. Smysl, předmět a účel obou řízení je totiž odlišný. Žalovaný neposuzoval, jak se žalobce choval ve výkonu trestu odnětí svobody a zda plněním povinností prokázal polepšení. Použití § 87e odst. 1 písm. f) zákona 4 41 A 12/2026 o pobytu cizinců má preventivní charakter, jehož účelem je ochrana bezpečnosti a veřejného pořádku.

12. Žalovaný se také vyjádřil k otázce přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Z výpovědi manželky žalobce učiněné v rámci řízení o zrušení jeho předchozího pobytu vyplynulo, že uzavřeli sňatek v roce 2008. Jejich společné soužití ale dlouhodobě a opakovaně omezoval výkon žalobcových trestů. Od roku 2010 žalobce pobýval ve výkonu trestu odnětí svobody, nejprve v Německu (do roku 2015) a následně v České republice. V době výkonu trestu v Německu manželka navázala jiný partnerský vztah na území České republiky a podala návrh na rozvod manželství. Žalobce se po návratu z výkonu trestu v roce 2015 na svobodě zdržoval pouze krátkodobě, protože ho v roce 2017 České republice znovu zadrželi a od roku 2018 byl nepřetržitě ve výkonu trestu odnětí svobody až do podmíněného propuštění v roce 2025. Žalobce na území České republiky pobývá od roku 2009. Podstatnou část svého života však strávil mimo území České republiky nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný proto ve vztahu k manželce neshledal nepřiměřený zásah do rodinného života. Jejich soužití dlouhodobě omezovaly objektivní okolnosti. Nevykazovalo znaky trvalého a stabilního rodinného života.

13. Ve vztahu k nezletilým dětem žalovaný konstatuje, že žalobce většinu období vývoje svých nezletilých dětí osobně neprovázel, jelikož podstatnou část této doby strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Nezletilý syn A. se narodil dne X. V této době již žalobce zhruba půl roku vykonával trest odnětí svobody. Osobní kontakt a každodenní péče ze strany žalobce tak byly dlouhodobě výrazně omezené. O nezletilé děti v době výkonu trestu žalobce pečovala jejich matka, která tuto péči zajišťuje dlouhodobě a zvládne ji pravděpodobně vykonávat i nadále. Žalovaný proto nepovažuje zásah do rodinného života ve vztahu k nezletilým dětem za nepřiměřený. Žalobce s nimi v důsledku dlouhodobého výkonu trestu totiž nežil po převážnou část jejich života ve společné domácnosti a osobní péči o ně fakticky nevykonával.

14. Rozhodnutí žalovaného pak žalobci nezakazuje další pobyt na území České republiky na základě například krátkodobých víz. Skutečnost, že nedisponuje povolením k přechodnému pobytu je pouze důsledkem jeho kriminálního chování. Byl to sám žalobce, který nadřadil trestnou činnost svým soukromým a rodinným vazbám, povolení k pobytu i případnému nucenému vystěhování z České republiky.

III. Žaloba a vyjádření žalovaného

15. Žalobce nezpochybňuje závažnost trestné činnosti, které se v minulosti dopouštěl. Rozhodnutím žalovaného však došlo k zásahu do jeho práva na soukromý a rodinný život. Současně toto rozhodnutí není v zájmu jeho dětí. Domnívá se, že v konkrétních okolnostech této věci převáží ochrana soukromého a rodinného života a zájmu jeho dětí nad zájmem ochrany veřejného pořádku.

16. Žalobce je sice státním příslušníkem Kosovské republiky, ovšem na jejím území žil pouze do nízkého věku. Přibližně ve čtyřech letech nastoupil do mateřské školy v Německu, kam se s rodinou přestěhoval. Žil tam až do roku 2004, kdy tuto zemi opustil, a v letech 2004 až 2008 pobýval v Kosovu. Odtud již v roce 2008 na základě pobytového oprávnění přicestoval do České republiky. V Kosovu proto nemá žádné zázemí, protože se jeho rodina v 70. letech 20. století přestěhovala do Německa. Oba jeho rodiče, kteří žili v Německu, zemřeli. V Německu žije pouze bratr žalobce. 5 41 A 12/2026 17. Blízkou rodinu pro žalobce představuje jeho manželka a jejich společné nezletilé děti – D. M., nar. X, L. M., nar. X a A. M., nar. X. Manželka i všechny společné nezletilé děti jsou občany Slovenské republiky. Žijí trvale v České republice.

18. Pokud bude žalobce muset z České republiky vycestovat, tak nemá kam. V žádné jiné zemi nemá zázemí. Ani nedisponuje pobytovým oprávněním žádné jiné členské země. Musel by se tudíž vrátit do Kosova, které je pro něj cizí. Neudělení pobytového oprávnění pak pro žalobce znamená faktickou povinnost pobyt na území České republiky ukončit. S ohledem na svou trestní minulost žalobce na žádné jiné pobytové oprávnění či vízum nedosáhne.

19. Žalobce již ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí navrhoval, aby žalovaný k dopadům případného zamítavého rozhodnutí vyslechl jeho nejstaršího syna a manželku. Žalovaný tomuto návrhu nevyhověl, protože tento výslech by nepřinesl nové, pro rozhodnutí podstatné skutečnosti a žalobce podle něj žádná specifika rodinného života ani neuvedl. Žalovaný proto považoval provedení navrženého výslechu za nadbytečné. Vyhodnotil, že k určitému zásahu do rodinného života žalobce skutečně dojde, avšak tento zásah bude zcela přiměřený svému dopadu.

20. Ohledně vykreslení rodinného a soukromého života však žalovaný vycházel pouze z výslechu manželky žalobce z roku 2018, pořízeného v řízení o zrušení povolení k přechodnému pobytu. Za dobu uplynulých osmi let děti žalobce zestárly. Nejstarší dítě při výslechu dokáže formulovat své názory ohledně svého rodinného života. Manželka i děti žalobce navíc po celou dobu výkonu trestu žalobce každý návštěvní termín ve věznici navštěvovaly. Manželka nechce o celou rodinu pečovat sama. Mají společně tři děti a rozhodli se pro zachování rodiny.

21. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že manželka žalobce pečovala o společné nezletilé děti v době výkonu trestu, a zvládne tedy o děti sama pečovat i nadále, neprovedl pro tento svůj závěr žádný důkaz. Je to pouze jeho domněnka. V současné době je žalobce více jak rok na svobodě. Žije ve společné domácnosti s manželkou a dětmi a podílí se na péči o rodinu. Žalovaný ani neposuzoval, zda je v zájmu nezletilých dětí, aby jejich otec musel opustit území České republiky. Děti by o něj kvůli tomu opět přišly. Žalobce namítá, že péči o děti nelze realizovat prostřednictvím moderních technologií, jak doporučuje žalovaný ve svém rozhodnutí.

22. Žalobce zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2025, čj. 5 Azs 207/2025-58 (rozsudek pátého senátu). Nejvyšší správní soud se v něm vyjadřoval k povinnosti správního orgánu posuzovat zájem dítěte v případě neprodloužení platnosti průkazu k přechodnému pobytu z týchž zákonných důvodů, pro které není nyní žalobce nedostal povolení k přechodnému pobytu. Nejvyšší správní soud v bodě 43 uzavřel, že: „žalovaný i krajský soud dospěli k totožnému závěru, podle něhož v daném případě převažuje zájem na ochraně veřejného pořádku nad ochranou soukromého a rodinného života stěžovatele. Učinili tak však, aniž by ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu, ESLP, Soudního dvora i Ústavního soudu postavili do středu svého posouzení zájem nezletilých dětí stěžovatele, osob zúčastněných na řízení II) a III), přiznali tomuto zájmu rozhodující význam a teprve následně se pokusili nalézt spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy. Jejich rozhodnutí jsou proto v tomto ohledu nepřezkoumatelná. Za této situace nelze vůbec posoudit, zda je žalobou napadené rozhodnutí přiměřené z hlediska dopadu do soukromého a rodinného života 6 41 A 12/2026 stěžovatele a jeho nezletilých dětí. Nejvyšší správní soud připomíná, že veřejný zájem může v obdobných případech převážit nad soukromým zájmem rodiny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, čj. 5 Azs 220/2019-33), avšak pouze tehdy, je-li v rámci posouzení přiměřenosti řádně a individuálně zohledněn nejlepší zájem nezletilých dětí.“ (zvýraznil krajský soud).

23. Rozhodnutí žalovaného však nestaví zájem nezletilých dětí žalobce do středu rozhodování a žalovaný nepřiznal zájmu nezletilých dětí rozhodující význam. Pouze usoudil, že se o děti může nadále starat matka a kontakt dětí se žalobcem může probíhat mimo území České republiky nebo prostřednictvím moderních technologií.

24. Žalovaný však ani nedefinoval, co je v případě žalobce vlastně zájmem jeho dětí, a neprovedl výslech manželky a nejstaršího syna žalobce, kteří by se mohli k rodinné situaci vyjádřit. Žalovaný si pouze odpovídá na otázku, že je v zájmu dětí, aby kontakt s otcem pokračoval, nicméně soustavná péče je zajištěna, protože se o ně stará manželka. Žalovaný ovšem neprovedl žádný důkaz, který by prokazoval, kdo a jak se v současné době stará o děti. Zájem dětí žalobce nedefinuje a neuvádí, co je tedy zájmem dětí ve vztahu k žalobci jako otci. Pokud si žalovaný nedefinoval, co je vlastně oním zájmem, nemohl ani zodpovědět otázku, zda nad ním převáží ochrana veřejného pořádku.

25. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že omezený kontakt se členy rodiny je třeba chápat jako důsledek trestné činnosti žalobce, který si ho měl uvědomovat dříve, než s trestnou činností započal. Pokud zisky plynoucí ze svého protiprávního jednání stavěl nad zachování své rodiny, musí nyní strpět všechny důsledky svého jednání. Otázce dopadů do soukromého a rodinného života žalobce se žalovaný věnoval ve svém odůvodnění a dostatečně ji argumentačně pokryl. Nevycházel pouze z výslechu manželky žalobce z roku 2018. Žalobce většinu období vývoje svých nezletilých dětí strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Nezletilý syn A. se narodil v době, kdy byl žalobce ve výkonu trestu. O nezletilé děti v době výkonu trestu žalobce pečovala jejich matka, která tuto péči zajišťuje dlouhodobě a dokáže ji pravděpodobně vykonávat i nadále.

26. Žalovaný má za to, že se žalobce dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že jím namítaný zásah do jeho soukromého a rodinného života lze považovat za přiměřený s ohledem na ochranu státu a veřejného pořádku. Právě v těchto případech, ve kterých pobyt žalobce na území představuje závažné narušení veřejného pořádku, je možné připustit zásah do rodinného života a žádosti o pobytové oprávnění na území nevyhovět. Žalovaný tedy trvá na svém názoru, že dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života není nepřiměřený.

27. Nejlepší zájem dítěte pak není hlediskem absolutním, které by automaticky převážilo nad jakýmkoli jiným veřejným zájmem. Je jedním z rozhodných kritérií, které je třeba poměřovat s legitimními cíli sledovanými státem, zejména s ochranou veřejného pořádku. V obecné rovině je zřejmé, že v nejlepším zájmu dítěte je zachování jednoty rodiny, tedy aby mohlo společně pobývat a žít s oběma rodiči. Otázkou je, zda je skutečně nutné s ohledem na tuto zásadu umožnit soužití rodiny jako celku v České republice na úkor ochrany veřejného pořádku. V souvislosti s tím žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu vydaný pod čj. IV. ÚS 950/19, ve kterém Ústavní soud vymezil čtyři okruhy řízení podle míry zohlednění nejlepšího zájmu dítěte a faktického dopadu na dítě. 7 41 A 12/2026 28. Pokud z pozitivní úpravy nevyplývá povinnost přihlížet při rozhodování k nejlepšímu zájmu dítěte, pak je logické, že žalovaný neměl povinnost provádět rozsáhlé dokazování za účelem posouzení proporcionality mezi zájmy synů žalobce na společném soužití v ČR a zájmem na ochraně veřejného pořádku.

29. K neprovedení výslechu manželky a nejstaršího syna žalovaný uvádí, že nijak nezpochybnil společné soužití žalobce s jeho nejmladším synem. Nebylo by dopředu zřejmé, jakým směrem se má výslech ubírat, jaké konkrétní otázky mají pracovníci žalovaného manželce žalobce klást. Tímto způsobem nelze zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, spíše naopak. Takový výslech by měli v režii vyslýchaní, popř. přítomný právní zástupce. Navíc ze článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech či z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá požadavek na to, aby nezletilé dítě (v tomto případě nezletilý syn žalobce) v rámci pobytových řízení bylo správním orgánem slyšeno osobně.

IV. Hodnocení soudu

30. Žaloba je důvodná.

31. Soud předesílá, že důvodnost žaloby určitě neznamená, že žalobce má nyní dostat pobytové oprávnění, o které žádá. To ještě žalovaný bude muset posoudit. Ale aby toto posouzení mohlo obstát, tak si k němu žalovaný musí náležitě zjistit všechny relevantní okolnosti. Žalovaný si však – možná pod dojmem závažnosti jednání žalobce – svoji práci zjednodušil. Nezjistil si v potřebné hloubce informace o rodinné situaci žalobce a nejlepším zájmu žalobcových dětí. Proto ani jeho úvahy o vyvažování mezi ochranou veřejného pořádku na jedné straně a základními právy žalobce a jeho dětí nedosahovaly potřebné kvality. Vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

32. Pokud jde o aktuální rodinnou situaci žalobce a související otázku nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí, tak v podstatě jediným argumentem, který v té souvislosti žalovaný uvádí, je ten, že žalobce strávil podstatnou část života svých dětí ve výkonu trestu odnětí svobody. Ač soud souhlasí s tím, že se jedná o velmi důležitou skutečnost, je třeba se blíže věnovat i dalším okolnostem. Přístup žalovaného nemůže být takto zjednodušující.

33. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný odkazuje na to, že o nezletilé děti pečovala jejich matka, která tuto péči pravděpodobně zvládne vykonávat i nadále. Žalobce se proti tomuto tvrzení ovšem v žalobě vymezuje. Tvrdí, že žalovaný neučinil žádný důkaz, který by prokazoval, kdo a jak se v současné době stará o děti žalobce a jeho manželky. V tom soud dává žalobci za pravdu. Ze šetření, které dne 27. 8. 2025 provedla Policie České republiky v bytě, ve kterém žalobce s manželkou a dětmi bydlí, vyplývá, že sdílejí společnou domácnost. V bytě se nacházely osobní věci všech z nich a vše nasvědčovalo tomu, že společnou domácnost opravdu sdílí. Hlídka viděla též společné fotografie. Žalovaný se přesto jakkoliv nezabýval tím, jak přesně péče o děti aktuálně probíhá, resp. jak se na ní podílí žalobce. Pouze rozvinul obecnou paušalizující myšlenku, že pokud se matka zvládala starat o děti během výkonu trestu žalobce, tak to bude to zvládat i nadále.

34. Proto soud nesouhlasí, že by žalovaný rodinnou situaci žalobce zjistil dostatečně. Je třeba, aby žalovaný dostál své povinnosti dostatečným způsobem zjistit skutkový stav – tj. postavil na jisto do jaké míry se žalobce o svého syna skutečně stará a jakým způsobem se do výchovy zapojuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2020, čj. 5 Azs 343/2019- 37, bod 28). Tento citovaný rozsudek vycházel ze skutkového stavu, ve kterém správní 8 41 A 12/2026 orgán rozhodoval na základě zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí, která ale podle Nejvyššího správního soudu neměla dostatečnou vypovídající hodnotu. V projednávané věci však takováto (ač nedostačující) zpráva vůbec nevznikla.

35. Žalovaný proto vlastně k reálně podobě rodinného života žalobce nezjistil nic. Z dopisu žalobcovy manželky i z poskytnutého vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí přitom vyplývá nejen to, že rodina žalobce sdílí společnou domácnost, ale i to, že společně funguje jako celek. Žalovaný připustil, že jeho rozhodnutí nepochybně představuje určitý dopad do rodinného života žalobce, ale jeho závěr o přiměřenosti tohoto dopadu jde podle soudu příliš „po povrchu“.

36. Je to častý problém rozhodnutí žalovaného ve věcech, ve kterých cizinci nedostanou nebo přijdou o pobytové oprávnění kvůli trestné činnosti [jen v tomto soudním oddělení lze z poslední doby odkázat na rozsudky ze dne 19. 5. 2026, čj. 41 A 6/2026-40, ze dne 26. 11. 2025, čj. 41 A 24/2025-63 (viz i na něj navazující usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2026, čj. 10 Azs 10/2026-49), ze dne 28. 2. 2025, 41 A 36/2024-41, ze dne 25. 7. 2024, čj. 41 A 15/2024-39 aj.]. Judikatura v poslední době opakovaně koriguje rozhodnutí žalovaného v pobytových věcech navazujících na trestní minulost cizince právě proto, že ž alovaný z předchozí trestné činnosti příliš zkratkovitě dovozuje splnění zákonných důvodů pro neudělení či odnětí pobytového oprávnění, aniž by dostatečně zjistil a individualizovaně vyhodnotil současné osobní poměry dotčeného cizince a reálnou aktuálnost hrozby pro veř ejný pořádek. Jeho posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života či do zohlednění nejlepšího zájmu nezletilých dětí bývá jen schematické. Dalo by se obecně použít v každé podobné věci (srov. kromě rozsudku pátého senátu např. rozsudky Nejvy š š ího správního soudu ze dne 30. 10. 2025, čj. 9 Azs 95/2025-20, ze dne 20. 11. 2025, čj. 9 Azs 133/2025-30, ze dne 15. 4. 2026, čj. 9 Azs 9/2026-92, a ze dne 23. 4. 2026, čj. 22 Azs 19/2026- 44.

37. Příčinou je, že žalovaný chybně přistoupil k důkazním návrhům žalobce. Odůvodnění, proč je neprovedl, bylo nedostatečné. Žalovaný jako by při hodnocení, zda důkazním návrhům žalobce vyhoví, měl již věcně rozhodnuto – patrně pod tíhou závažnosti žalobcovy minulé trestné činnosti. To je ale přesně příčinou chyb, jichž se žalovaný dopustil. Vážení mezi kolidujícími zájmy nelze dělat tak, že náležité závaží položíme jen na jednu misku vah a na druhou misku nedáme vše, co je správně třeba. Vážení pak bude jednostranné a jeho výsledek nebude odpovídat realitě. Lze připomenout rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemsku (č. 46410/99), kde takto poctivě provedené vážení štrasburský soud vyžadoval i ve věci, kde stěžovatel spáchal trestný čin zabití (po takto provedeném vážení poté přitom neshledal porušení čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech).

38. Co se týče navrhovaného výslechu manželky a syna žalobce, tak je sice pravdou, že by výslech nebylo třeba provést, pokud by skutkový stav byl již dostatečně zjištěn na základě podkladů založených ve spise, které poskytují úplný obraz. Jak plyne z výše uvedeného, v tomto případě však nelze dospět k závěru, že by žalovaný skutkový stav na základě podkladů ve spise zjistil v potřebném rozsahu (viz body 32 a 33 výše). Proto žalovaný nepostupoval správně, jestliže tomuto návrhu nevyhověl. Argumentaci žalovaného obsaženou ve vyjádření k žalobě, jejímž obsahem je, že by nebylo dopředu zřejmé, jakým směrem se má výslech ubírat a jaké otázky mají pracovníci žalovaného vyslýchaným klást, nelze v žádném případě považovat za důvodnou. 9 41 A 12/2026 39. V důsledku právě uvedeného žalovaný neposoudil, jak bylo třeba, ani otázku nejlepšího zájmu žalobcových dětí. V té souvislosti rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, čj. 5 Azs 314/2020-52, zdůrazňuje, že: „[p]ro kvalifikované posouzení nejlepšího zájmu dítěte je zásadní dostatečné množství informací, na základě kterých správní orgány budou mít přehled o skutečné rodinné situaci cizince a jeho dítěte. Míra a intenzita poměřování zájmu dítěte (rodinného života cizince) na straně jedné a konkurujícího veřejného zájmu na straně druhé je totiž přímo odvislá od množství a kvality informací, jež má správní orgán k dispozici. Břemeno tvrzení však tíží primárně cizince – právě on disponuje relevantními informacemi ze svého rodinného a soukromého života, které může vylíčit a položit tak na pomyslnou misku vah oproti konkurujícímu veřejnému zájmu.“ (zvýraznil soud)

40. Jinak řečeno, je to obecně žadatel, kdo má povinnost správnímu orgánu uvést informace ze svého soukromého a rodinného života, o kterých se domnívá, že jsou pro posouzení věci relevantní a byly by případně způsobilé převážit nad jinými zájmy a hledisky. Teprve v případě, že by měl správní orgán o těchto informacích pochybnosti, nebo by nastala potřeba jejich doplnění, lze vyžadovat odpovídající procesní aktivitu po správním orgánu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2020, čj. 1 Azs 260/2020-27).

41. Tento závěr citovaný rozsudek pátého senátu částečně modifikuje v bodě 34 s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020, čj. 4 Azs 171/2019-25. Podle něj totiž třeba zaujmout poněkud odlišný přístup právě v případě, že je „ve hře“ zájem nezletilého dítěte. V takové situaci musí při zjišťování skutkových okolností (tedy rodinných poměrů cizince-žadatele) daleko větší aktivitu vyvíjet správní orgán. Jak uvádí již citovaný rozsudek pátého senátu, tentokrát v bodě 37: „K požadavku na zjišťování okolností stěžovatelova rodinného života je tedy třeba dodat, že v konečném důsledku, i přes výše zmiňované rozložení důkazní břemene, je to ve vztahu k nezletilým dětem stěžovatele žalovaný, kdo má ve smyslu § 3 správního řádu povinnost zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2022, č. j. 5 Azs 230/2020-43). Žalovaný měl ve správním řízení v tomto směru např. možnost provést výslech stěžovatele i jeho manželky (…). Vhodné bylo také vyžádat si k posuzovaným otázkám stanovisko příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí.“ (zvýraznil soud)

42. S ohledem na to, že je předmětné řízení jednostupňové, není podle § 168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců možné podat ve věci odvolání. Žalobce využil alespoň možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Již v tomto vyjádření kladl důraz na zásah do soukromého a rodinného života nejen sebe, ale především své rodiny. Zamítavé rozhodnutí by podle něj bylo v rozporu se čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalobce nastiňuje, že by jej do Kosova manželka s dětmi nemohla následovat, protože v Kosovu nikdy nežily a neznají jazyk. Tím pádem by děti nemohly navštěvovat školská zařízení.

43. Dále žalobce poukázal na to, že rodinný život nelze ani realizovat formou krátkodobých návštěv. Manželka žalobce by na veškeré zabezpečení rodiny a chodu domácnosti byla sama. Sice musela zajišťovat chod rodiny v době výkonu trestu žalobce, nicméně to pro ni bylo velmi náročné a nechce tuto zkušenost opětovně absolvovat. Ačkoliv tedy žalobce ve svém vyjádření poměrně důkladně vylíčil své rodinné poměry a zájmy jeho dětí, žalovaný jim ve 10 41 A 12/2026 svém rozhodnutí nevěnoval dostatek pozornosti (a ani neprovedl výslech manželky žalobce a nejstaršího syna).

44. Žalovaný se také adresně nevypořádal s informacemi, které mu na jeho žádost poskytla vězeňská služba. Ta nejprve uvedla, že o žalobci nezjistila negativní připomínky k jeho chování – od počátku pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody přistupoval aktivně a svědomitě k plnění svých povinností, aktivně plnil Program zacházení, pravidelně docházel do zvolených aktivit a další. Opakovaně také byl ve Věznici Rapotice podroben testu na přítomnost omamných a psychotropních látek v těle s negativním výsledkem. Vězeňská služba také žalovaného informovala, že žalobce byl v pravidelném kontaktu s rodinou po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody. Standardní návštěvy realizoval pravidelně každý měsíc s manželkou i všemi dětmi. Měl také návštěvy bez zrakové a sluchové kontroly. Mimo jiné se zúčastnil akce Den s dítětem a každoročně se realizoval v projektu Andělský strom, zaměřený na děti odsouzených. Pravidelně realizoval Skype s dítětem a pravidelně u něj probíhal i telefonický kontakt a korespondence v podobě dopisů i balíčků.

45. V rozhodnutí žalovaného však není ani zmínka o těchto zjištěných informacích. Žalovaný jen povšechně konstatoval, že rozhodování o podmíněném propuštění nelze směšovat s rozhodováním podle zákona o pobytu cizinců, protože smysl a účel obou řízení je odlišný. Proto neposuzoval, jak se žalobce choval ve výkonu trestu odnětí svobody a zda plněním povinností prokázal polepšení. Ve vyjádření k žalobě pak žalovaný pouze konstatuje, že poskytnuté zprávy jsou přílohou správního spisu a žalovaný má tak za to, že se řádně zabýval životem žalobce po jeho propuštění. Pro posouzení nejlepšího zájmu žalobcových dětí to však nepochybně jsou relevantní informace. Žalovaný je nemůže dát tak jednoduše bokem. Obzvláště pokud poté k chování žalobce po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody opakovaně uvádí, že ze zkušební doby žalobce uplynula jen příliš krátká doba na to, aby bylo možné vyslovit závěr, že se žalobce napravil. Žalovaný jakoby ani nechtěl dát žalobci šanci, aby v řízení o jeho žádosti byla některá okolnost zohledněna v jeho prospěch.

46. V závěru svého rozhodnutí žalovaný argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19, podle kterého lze řízení o žádosti žalobce zařadit maximálně do čtvrté kategorie, v jejímž rámci je dopad na děti pouze faktický. Uvádí, že se právního postavení nezletilých dětí žalobce – občanů Slovenské republiky – rozhodnutí žalovaného nedotýká.

47. Jak již však zdejší soud konstatoval v bodě 38 svého rozsudku ze dne 26. 11. 2025, čj. 41 A 24/2025-63, je nutné s tímto nálezem pracovat velmi obezřetně. Soud blíže v tomto rozsudku rozvádí, že tento nález důvodně kritizuje komentářová literatura [Kratochvíl, J. Kapitola XXXIX. Ochrana rodičovství, rodiny a dětí (čl. 32). In: Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1139]. I ve zde projednávané věci lze přisvědčit komentářovému závěru, že „[j]ako určité úvodní vodítko pro váhu nejlepšího zájmu dítěte tato kategorizace druhů řízení může posloužit. Je však třeba mít na paměti, že by se nemělo jednat o rigidní dogma. Princip nejlepšího zájmu dítěte si vždy vyžaduje zohlednění individuálních okolností každého případu.“ Proto ani v projednávané věci neobstojí tato argumentace předmětným nálezem, která postrádá individualizované posouzení dopadu na nezletilé děti žalobce a vychází toliko z obecné kategorizace.

48. Navíc i pokud by soud na danou kategorizaci přistoupil, tak by nešlo o onu čtvrtou kategorii, ve které by bylo třeba nejlepší zájem posuzovat, jen pokud by to stanovil zákon (což je samo o sobě ústavně problematické). Nelze totiž opomenout unijní rozměr řešené otázky. 11 41 A 12/2026 Nezletilé děti žalobce jako občané Slovenska a EU disponují na základě čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie statusem občanů Evropské unie.

49. Podle soudu proto jde spíše o třetí kategorii, do které „spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě, či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu).“ Podle Ústavního soudu se u této kategorie „přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější.“ (body 52 a 53 nálezu IV. ÚS 950/19).

50. Rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 10. 5. 2017 ve věci C-133/15, Chavez- Vilchez a další, zdůraznil, že existují specifické situace, v nichž je nutné přiznat státnímu příslušníku třetí země (rodiči občana Evropské unie) právo pobytu i navzdory tomu, že se neuplatní sekundární unijní právo a dítě jako občan Evropské unie nevyužilo volného pohybu. Nepřiznání pobytového oprávnění rodiči nezletilého dítěte by totiž mohlo za určitých okolností vést k tomu, že by dítě, které je občanem Evropské unie, fakticky přišlo o možnost skutečně využívat podstatnou část svých práv vyplývajících z tohoto statusu (např. pokud by s rodičem muselo opustit EU).

51. Pokud by totiž státní příslušník nečlenské země Evropské unie (v projednávaném případě žalobce) musel opustit území Evropské unie, jeho dítě – občan Evropské unie – by čelilo volbě buď zcela ztratit pravidelný kontakt s rodičem anebo také opustit území Evropské unie jako celek. S ohledem na socio-ekonomickou situaci rodiny a míru závislosti dětí na otci je proto nutné posoudit, zda se o takovou situaci nemůže jednat i v nyní projednávaném případě. Je proto chybný závěr žalovaného, že by šlo o čtvrtou kategorii případů ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19, kde by bylo třeba nejlepší zájem posuzovat, jen pokud by to stanovil zákon. Rozhodnutí žalovaného totiž má pro děti žalobce právní dopad z hlediska jejich práv coby občanů EU ve smyslu čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie.

52. Žalovaný tedy dospěl k závěru, podle něhož převažuje zájem na ochraně veřejného pořádku nad ochranou soukromého a rodinného života žalobce. Nepostavil však – ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora – do středu posouzení zájmy nezletilých dětí žalobce. Nevyvinul ani dostatečnou iniciativu k tomu, aby zjistil všechny rozhodné skutečnosti ve vztahu k těmto dětem. Proto jeho rozhodnutí neobstojí.

53. V dalším řízení bude nejprve namístě se znovu vrátit k důkazním návrhům žalobce na výslech nejstaršího syna a manželky. Jejich opětovné neprovedení bude možné, jen pokud by to žalovaný opravdu náležitě a v kontextu všeho výše uvedeného odůvodnil. Pokud řádné důvody k neprovedení těchto výslechu nenajde, pak je bude muset provést. Bude se také muset adresněji a konkrétněji vypořádat s informacemi od vězeňské služby.

54. S ohledem na jeho povinnosti týkající se nejlepších zájmů žalobcových dětí však soud dává žalovanému do úvahy, zda by nebylo namístě vyslechnout i zbylé dvě děti žalobce. Podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte totiž má Česko i vůči nim závazek zabezpečit „dítěti, 12 41 A 12/2026 které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.“ (odstavec 1). A za tímto účelem mu musí poskytnout „možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.“ (odstavec 2).

55. Soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 2025, čj. 41 A 24/2025-63 (body 47 až 50), popisoval hlavní principy týkající se věkové hranice pro uplatnění tzv. participačních práv dítěte. Jak dodává komentářová literatura s odkazem na závěry Výboru pro práva dítěte: „i ty nejmladší děti jsou oprávněny sdělovat své názory, jimž by v souladu s čl. 12 odst. 1 měla být věnována náležitá pozornost odpovídající jejich věku a vyspělosti. Výbor připomíná, že i děti nízkého věku jsou velmi citlivé ke svému okolí a velmi brzy nabývají schopnost porozumět lidem, místem i každodenním činnostem, stejně jako vnímat svou jedinečnou identitu. I tyto děti činí rozhodnutí a řadou různých způsobů sdělují své pocity, myšlenky a přání, a to dlouho předtím, než jsou schopny je sdělit prostřednictvím mluveného nebo psaného jazyka (…).“ (Dušková, Š., Hofschneiderová, A., Kouřilová, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 209). Žalovaný by měl proto důkladně zvážit, zda by za účelem splnění svých povinností plynoucích ze závazku zohledňovat nejlepší zájem dítěte, neměl vyslechnout všechny děti žalobce. Podobně by mu určitě mohlo napomoci stanovisko příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Díky tomu všemu by již žalovaný mohl mít dostatečný skutkový základ, na kterém by již mohl výše popsané otázky spravedlivě posoudit.

56. Soud však opakuje, že tento rozsudek neznamená, že žalovaný žalobcovu žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky v dalším řízení nemůže znova zamítnout. Jedinou pointou tohoto rozsudku je, že se žalovaný náležitě nevypořádal se všemi skutečnostmi a dostatečně se nezabýval rodinnou situací žalobce a otázkou nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí.

V. Závěr a náklady řízení

57. Soud z výše popsaných důvodů posoudil žalobu jako důvodnou. Proto zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm žalovaného váže právní názor vyslovený v tomto rozsudku.

58. Pokud jde o náklady řízení, tak žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému (§ 60 odst. 1 soudního řádu správního). Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 13 140 Kč.

59. Tato částka se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 3 000 Kč za podání žaloby a dále z částky 9 240 Kč za dva úkony právní služby právní zástupkyně žalobce, které spočívají v přípravě a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. K částce 9 240 Kč třeba dále připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupkyně žalobce nedoložila, že by byla plátcem DPH. Částku 13 140 Kč tedy žalovaný uhradí k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Martiny Sklenské do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. 13 41 A 12/2026

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, pokud má stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno 22. června 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce