41 A 15/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: Z. L., s.r.o. X proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje Žerotínovo náměstí 449/3, 602 00 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2026, čj. JMK 26632/2026, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2026, čj. JMK 26632/2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 269 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Správní orgány uznaly žalobce, coby provozovatele vozidel, vinným ze spáchání pěti přestupků. V žalobě nyní důvodně namítá nezákonnost důkazu o měření rychlosti.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Městský úřad Blansko (městský úřad) vydal dne 27. 10. 2025 příkaz pod čj. X, kterým žalobce, jakožto provozovatele vozidla, uznal vinným ze spáchání pěti přestupků podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu (příkaz). Za spáchané přestupky uložil žalobci pokutu ve výši 5 500 Kč.

3. Proti příkazu podal žalobce dne 8. 11. 2025 blanketní odpor, který dne 4. 12. 2025 odůvodnil. Tím došlo ke zrušení příkazu.

4. V podaném odporu žalobce namítal, že Městská policie Blansko (městská policie) měřila rychlost jízdy vozidel na území obce L. nezákonně, protože obce Blansko a L. neuzavřely veřejnoprávní smlouvu. Dále také brojil proti tomu, že veřejnost nebyla vhodným způsobem informována o zřízení automatizovaného technického systému v obci L. Závěrem namítal, že správní orgán porušil § 88 zákona o odpovědnosti za přestupky, protože nevedl jedno společné řízení o všech skutcích, u kterých k tomu byly podmínky. Navrhoval založit do spisu výpis z evidence všech přestupkových řízení, která se žalobcem městský úřad vede. Není totiž důvod, proč by se jednotlivé řízení mělo projednávat samostatně, a nikoliv ve společném řízení s nyní projednávanou věcí. Proto navrhoval, aby městský úřad přestupkové řízení zastavil.

5. Městský úřad ovšem dne 15. 12. 2025 vydal rozhodnutí pod čj. MBK 121699/2025 (rozhodnutí městského úřadu), kterým uznal žalobce vinným ze spáchání pěti přestupků podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobci uložil správní trest pokuty ve výši 5 500 Kč a povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku v paušální částce 2 500 Kč.

6. Proti tomu se žalobce odvolal a své odvolání poté doplnil. Vytkl městskému úřadu, že posoudil jednání žalobce jako pět samostatných přestupků, ačkoliv tu byly všechny zákonné znaky pokračujícího přestupku ve smyslu § 7 zákona o odpovědnosti za přestupky. Kromě toho opětovně namítal, že městský úřad neprokázal splnění podmínky podle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii – tedy, že veřejně neinformoval o zřízení stálých automatických technických systémů. Městský úřad sice odkazuje na webové stránky, ale jejich obsah vůbec neprovedl k důkazu. Žalobce popírá, že informace byly na odkazovaných webech před spácháním projednávaných přestupků. Na závěr namítal neplatnost veřejnoprávní smlouvy o výkonu činnosti obecní policie uzavřené mezi městem Blansko a obcí L. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že schválení veřejnoprávní smlouvy provedla rada města, a nikoliv zastupitelstvo města. Takový postup je v rozporu se zákonem, protože je rozhodování o spolupráci obce svěřeno výlučně zastupitelstvu obce.

7. Žalovaný nicméně rozhodnutím ze dne 16. 2. 2026, čj. JMK 26632/2026, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil (rozhodnutí žalovaného).

III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

8. Žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí ve dvou důvodech: (1) správní orgány řádně neodůvodnily uloženou pokutu; a (2) měření rychlosti provedla blanenská městská policie nezákonně, protože neměla oprávnění měřit na území obce L. – obě obce platně neuzavřely veřejnoprávní smlouvu.

9. K první námitce žalobce uvádí, že úvaha, která vedla správní orgány k uložení pokuty ve výši 5 500 Kč je nepřezkoumatelná. Městský úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že „při ukládání sankce správní orgán přihlédl k povaze a závažnosti přestupků, zejména ke způsobu jejich spáchání a okolnostem, za nichž byly správní delikty spáchány.“ Tuto povahu a závažnost přestupků, způsob jejich spáchání a okolnosti, za nichž je žalobce spáchal, však nijak nerozvedl a neodůvodnil. Žalovaný tyto úvahy nedoplnil, deficit rozhodnutí městského úřadu tak neodstranil a pouze uvedl, že pokutu považuje za přiměřenou.

10. Správní orgány vzaly za přitěžující okolnost, že žalobce spáchal více přestupků. Proti tomu žalobce nijak nebrojí, sám to považuje za legitimní přitěžující okolnost. Městský úřad pak zmínil, že protiprávním jednáním nedošlo k žádné prokázané okolnosti, která by měla konkrétní negativní dopad na bezpečnost a plynulost silničního provozu. Absentuje však přezkoumatelná úvaha o tom, jak městský úřad usoudil o povaze a závažnosti přestupku, způsobu jeho spáchání a okolnostech jejich spáchání. Není ani zřejmé, jaké okolnosti vzal za relevantní pro úvahu o výši trestu. Stejně tak není zřejmé, jak uvažoval o způsobu spáchání přestupku. Rozhodnutí je prosté úvahy o významu zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, zejména pak v kontextu sazby zákonného rozmezí pokuty, která je sdílená též pro přestupky jiných skutkových podstat. Svou žalobní námitku opírá o citaci tří rozsudků Nejvyššího správního soudu.

11. Žalobci je nadto známo, že městský úřad užívá zcela identické odůvodnění výše pokuty bez ohledu na to, jak vysokou pokutu ukládá. Odkazuje na rozhodnutí, ve kterém uložil pokutu 3 600 Kč se stejným odůvodněním. Městský úřad tedy ukládá pokuty v různé výši, avšak vždy s totožným odůvodněním, v němž se liší jen vymezení zákonného rozmezí pokuty. Samotná úvaha o konkrétní výši pokuty je v tomto zákonném rozmezí však buď zcela libovolná, nebo nevyjádřená v rozhodnutí. Ani jedna z možností není v souladu se zákonem. Žalovaný tato odůvodnění pokuty akceptuje, aniž by po městském úřadu vyžadoval individualizovanou úvahu popisující alespoň ta kritéria, k nimž přihlížel.

12. Pochybnosti o dostatečné individualizaci navíc budí též skutečnost, že městský úřad v odůvodnění výslovně uvádí, že „přihlédl k povaze a závažnosti přestupků, zejména ke způsobu jejich spáchání a okolnostem, za nichž byly správní delikty spáchány“. Doslovně tedy odkazuje na § 125e zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Vyvstává tedy otázka, zde úvaha žalovaného o správním trestu představuje vskutku individualizovanou správní úvahu nad konkrétní posuzovanou věcí nebo pozůstatek šablony, vytvořené podle téměř devět let neúčinného právního ustanovení.

13. Žalobce netvrdí, že by odůvodnění pokuty ve výši 5 500 Kč mělo obsahovat hluboké úvahy, ani že vyžaduje podrobné odůvodnění. Brojí však proti tomu, aby existovalo jedno univerzální odůvodnění pokuty, aplikované na různé pokuty za různě závažné přestupky či různé počty skutků. Takový přístup popírá individualizaci trestu a požadavek přezkoumatelnosti o výši trestu. Žalobce také považuje za neudržitelné, aby správní orgán tvrdil, že přihlížel k určitým kritériím, aniž by alespoň stručně odůvodnil, jak o nich uvažoval či zda je hodnotil ve prospěch žalobce či k jeho tíži. Jde ostatně o požadavek, který na odůvodnění správního trestu klade judikatura.

14. Kromě toho žalobce namítá také nezákonnost důkazu o měření rychlosti. Ten totiž vzešel z nezákonně prováděného měření. Namítá také související nezákonnost rozhodnutí žalovaného, který nevypořádal odvolací argumentaci žalobce.

15. Městská policie provedla v případě všech přestupků měření na území obce L. Město Blansko a obec L. uzavřely veřejnoprávní smlouvu č. 2024/002894/MP/OS (veřejnoprávní smlouva), kterou schválilo zastupitelstvo obce L. a rada města Blanska. Tato veřejnoprávní smlouva je absolutně neplatná, protože ji neschválilo zastupitelstvo města Blanska. Činnost obecní policie podle § 3a zákona o obecní policii na území jiné obce než té, která obecní policii zřídila, je formou spolupráce mezi obcemi. Podle § 84 odst. 2 písm. r) zákona o obcích je rozhodování o spolupráci obce s jinými obcemi vyhrazeno zastupitelstvu obce.

16. Veřejnoprávní smlouva podle § 3a zákona o obecní policii a § 159 a násl. správního řádu – uzavřená bez souhlasu zastupitelstva – je tedy absolutně neplatná podle § 41 odst. 2 zákona o obcích. Obec jako veřejnoprávní korporace musí respektovat formální požadavky na schválení právního jednání zastupitelstvem. Nesplnění takových základních podmínek pro tvorbu vůle obce či jejího vyjádření navenek vede k absolutní neplatnosti takového právního úkonu.

17. Žalobce tuto námitku uplatnil již v odvolacím řízení. Žalovaný k této námitce konstatoval, že veřejnoprávní smlouva byla schválena rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje. To je však mimoběžné vůči uplatněné argumentaci žalobce. Ten totiž namítal neplatnost veřejnoprávní smlouvy z důvodu jejího neschválení zastupitelstvem. Schválení veřejnoprávní smlouvy krajským úřadem nenahrazuje její schválení zastupitelstvem obce. K platnosti veřejnoprávní smlouvy je zapotřebí obou těchto souhlasů, z čehož vyplývá, že jeden z nich nemůže nahradit druhý. Žalovaný nevypořádal odvolací námitku žalobce relevantním způsobem.

18. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí. K námitkám o platnosti veřejnoprávní smlouvy uvedl, že nemá pochybnosti o její platnosti. Žalobce ji relevantně nezpochybnil. IV. Posouzení věci IV. a. Žalovaný uloženou pokutu odůvodnil dostatečně 19. Žalobce v prvé řadě namítá, že uložená pokuta ve výši 5 500 Kč nebyla řádně odůvodněna. Úvaha, která městský úřad vedla k jejímu uložení, je tudíž nepřezkoumatelná.

20. Městský úřad v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že „při ukládání sankce správní orgán přihlédl k povaze a závažnosti přestupků, zejména ke způsobu jejich spáchání a okolnostem, za nichž byly správní delikty spáchány.“ Konstatuje, že přihlédnul ke skutečnosti, že protiprávním jednáním nedošlo k žádné prokázané okolnosti, která by měla konkrétní negativní dopad na bezpečnost a plynulost silničního provozu. Jako přitěžující okolnost shledal, že žalobce spáchal více přestupků [§ 40 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky].

21. Žalobce v žalobě argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, čj. 9 As 56/2019-28, jehož právní věta říká, že: „[v] rozhodnutí o uložení správní sankce musí být zohledněna všechna kritéria, jejichž aplikaci zákon s výší sankce spojuje (zde § 125e zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2017), přičemž nepostačuje toliko prosté vyjmenování těchto zákonných kritérií, aniž by odůvodnění obsahovalo alespoň stručné zdůvodnění, proč a jak tato kritéria dopadají na individuální případ obviněného.“ Nejvyšší správní soud v bodě 27 tohoto rozhodnutí konstatoval, že: „[n]epostačí toliko prosté vyjmenování těchto zákonných kritérií, aniž by odůvodnění obsahovalo alespoň stručné zdůvodnění, proč a jak tato kritéria dopadají na individuální případ obviněného. Naopak jedinou individualizaci těchto kritérií správní orgán provedl tak, že za přitěžující okolnost považoval procesní obstrukční taktiku stěžovatelky ve správním řízení, což akceptoval i žalovaný.“ (zvýraznil soud)

22. Stejně tak žalobce argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018, čj. 5 As 182/2016-30, podle kterého: „[n]a rozdíl od krajského soudu je totiž toho názoru, že v daném případě představuje absence úvahy ohledně zákonných kritérií pro uložení pokuty takovou vadu, pro kterou měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. […] V daném případě však správní orgán I. stupně k závažnosti správního deliktu neuvedl vůbec nic […].“ 23. Ani v jednom z výše uvedených rozsudků se však nejedná o shodnou situaci jako v nyní projednávané věci. První rozsudek ve zvýrazněné pasáži konstatuje, že je nutné, aby odůvodnění obsahovalo alespoň stručné zdůvodnění. To však rozhodnutí městského úřadu obsahuje. Ve druhém citovaném rozsudku se dokonce jednalo o situaci, kde správní orgán neuvedl vůbec nic a jen konstatoval sankci. To také není tento případ.

24. Žalobce ještě cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 4 As 64/2005-63 (sic!), podle kterého je správní orgán: „[p]ovinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“ 25. V prvé řadě se soud domnívá, že žalobce hovoří o rozsudku s číslem jednacím 4 As 64/2005- 59. V tomto případě se však jednalo o situaci, ve které bylo odůvodnění pouze obecné a rekapitulační – jen citovalo ustanovení zákona. K tomu Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[p]ouhá citace zákonného textu bez aplikace na konkrétní případ žádným zdůvodněním není.“ Ani toto rozhodnutí tedy není pro tuto věc přiléhavé.

26. V projednávané věci městský úřad výslovně uvedl, že přihlédl ke skutečnosti, že nedošlo k žádné prokázané okolnosti, která by měla negativní dopad na bezpečnost a plynulost silničního provozu. Současně shledal jako přitěžující okolnost to, že žalobce spáchal více přestupků. Právě tato skutečnost je pak podstatná z hlediska individualizace trestu. Z rozhodnutí městského úřadu je tudíž zřejmé, že vycházel především ze skutečnosti, že žalobce spáchal více skutků a zohlednil také absenci negativního dopadu jeho počínání. Odůvodnění jeho rozhodnutí mohlo bezesporu být více obsáhlé a konkrétnější. Zejména ve vztahu k tomu, proč zvolil pokutu právě ve výši 5 500 Kč a nikoliv např. pokutu v nižší částce. To však samo o sobě nečiní rozhodnutí nezákonným. Jedná se navíc o trest uložený blízko spodní hranici zákonného rozpětí.

27. Soud proto závěrem konstatuje, že rozhodnutí městského úřadu sice neobsahuje odůvodnění, které by se dalo označit za vyčerpávající, tak ho považuje z pohledu přezkoumatelnosti a individualizace za dostatečné. IV. b. Měření rychlosti městská policie prováděla nezákonně 28. Žalobce tvrdí, že je veřejnoprávní smlouva o výkonu činnosti obecní policie uzavřená mezi obcí L. a městem Blansko absolutně neplatná, protože ji neschválilo zastupitelstvo města Blanska, ale pouze jeho rada. O totožné žalobní námitce téhož žalobce již rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2026, čj. 41 A 10/2026-23. Byť žalovaný proti němu podal kasační stížnost (Nejvyšší správní soud o ní vede řízení pod sp. zn. 2 As 123/2026), tak soud neshledává důvod se od tohoto odůvodnění odchýlit. Pro stručnost si soud dovoluje odkázat na body 29-43 rozsudku čj. 41 A 10/2026-23, který obě strany znají, protože v dané věci taktéž vystupovaly, a kde hlouběji vysvětluje, proč je podle jeho názoru nutné, aby veřejnoprávní smlouvou podle § 3a zákona o obecní policii schválilo zastupitelstvo obou smluvních stran.

29. Blanenská městská policie tedy – stejně jako ve věci řešené rozsudkem čj. 41 A 10/2026-23 – neměla v tomto případě na základě veřejnoprávní smlouvy oprávnění provádět měření na území obce L. ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu. Z toho důvodu je i jí provedené měření nezákonné. Nemá-li zkrátka činnost městské policie v jiné obci platný právní základ, pak nemůže být souladná se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020, čj. 1 As 424/2019-29).

30. Námitka žalobce na nezákonnost důkazů o měření rychlosti, které vzešly z měření prováděného na základě absolutně neplatné veřejnoprávní smlouvy, jíž chyběl souhlas blanenského zastupitelstva, je proto důvodná. Je navíc pravdou, že žalovaný na tuto námitku zareagoval poněkud mimoběžně. Ale určitým způsobem, který soud mohl přezkoumat, zareagoval, proto v tom soud nespatřoval nepřezkoumatelnost, jak žalobce namítá. Nezákonným ovšem jeho názor o platnosti veřejnoprávní smlouvy byl.

31. Námitka žalobce, že měření rychlosti provedla blanenská městská policie nezákonně, protože neměla oprávnění měřit na území obce L., je tedy důvodná.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

32. Soud tedy z důvodu popsaného výše v části IV. b. tohoto rozsudku zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 soudního řádu správního). V dalším řízení správní orgány váže právní názor plynoucí z tohoto rozsudku (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního).

33. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 15 269 Kč.

34. Tato částka se skládá ze soudního poplatku ve výši 3 000 Kč (za podání žaloby) a dále z částky 9 240 Kč coby odměny za právní služby zástupkyně žalobce. Žalobce sice v průběhu řízení vypověděl své zástupkyni plnou moc, ale stalo se tak až poté, co tato zástupkyně učinila dva úkony právní služby – příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci činí 4 620 Kč. K částce 9 240 Kč je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby, vždy po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Protože zástupkyně žalobce je společnicí advokátní kanceláře, která je plátkyní DPH, náleží k nákladům řízení též částka odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 soudního řádu správního), tedy 21 % z částky 10 140 Kč, tj. 2 129 Kč. Přes vypovězení plné moci podle soudu žalobci náleží náklady řízení za do té doby provedené úkony právní služby jeho zástupkyně.

35. Celková náhrada nákladů řízení proto činí 15 269 Kč, kterou žalovaný musí zaplatit k rukám žalobce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 28. července 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce