41 A 18/2026

Rubrum

41 A 18/2026-39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: T. K. N. L. státní příslušnost: X X zastoupena advokátem Mgr. Jiřím Tašlem, Jezuitská 582/17, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 3. 2026, čj. MV-15666-4/SO-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty. Dopustila se podle něj obcházení zákona o pobytu cizinců. Přicestovala sem totiž za účelem studia. Ještě během přípravného jazykového kurzu však požádala o zaměstnaneckou kartu na nekvalifikovanou pracovní pozici. Na obor vysoké školy, kvůli kterému přicestovala, nikdy nenastoupila. Studijní pobyt jí proto posloužil jen jako prostředek k získání zaměstnanecké 2 41 A 18/2026 karty, o kterou by ve své zemi původu kvůli kvótám nemohla žádat. Žalovaná s tímto pohledem na věc souhlasila. Žalobkyně naopak tvrdí, že jí úmysl obejít zákon nikdo neprokázal a že studijní účel svého pobytu reálně plnila. Soud níže vysvětlí, proč dal nakonec za pravdu správním orgánům.

II. Rozhodnutí správních orgánů

2. Žalobkyně přicestovala do Česka na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Platilo původně od 13. 3. 2024 do 31. 8. 2024. Žalobkyně si ho poté prodloužila do 31. 8. 2025. Měla absolvovat přípravný kurz českého jazyka, který organizovalo Vysoké učení technické v Brně (VUT). Šlo o jazykovou přípravu ke studiu bakalářského studijního programu Ekonomika podniku na Fakultě podnikatelské VUT.

3. Dne 15. 1. 2025 žalobkyně podala žádost o vydání zaměstnanecké karty na pracovní pozici prodavač smíšeného zboží u zaměstnavatele Asia Grand Brno s.r.o. Podle přiložené pracovní smlouvy se zavázala pracovat 40 hodin týdně za mzdu 20 800 Kč měsíčně.

4. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (OAMP) si vyžádal informace o plnění účelu jejího dosavadního pobytu. VUT mu sdělilo, že žalobkyně docházku plní. Na jaře 2024 absolvovala kurz na úrovni A1 a od září pokračovala v navazujícím kurzu. Žalobkyně pak na výzvu OAMP sdělila, že nesložila zkoušku z českého jazyka na úrovni B1. O nostrifikaci svého středoškolského vzdělání z Vietnamu nepožádala.

5. V červnu 2025 OAMP žalobkyni vyslechl. Žalobkyně uvedla, že o zaměstnaneckou kartu žádá, protože má finanční potíže. Do Česka přijela studovat, ale chce pobyt změnit na zaměstnaneckou kartu, neboť studium již finančně neutáhne. Tehdy uvedla, že o prodloužení pobytu za účelem studia už nebude žádat a chce pracovat. Pokud něco našetří, bude pak moci ve studiu pokračovat. K přijímacím zkouškám na vysokou školu se nepřihlásila. Pohybuje se ve vietnamské komunitě, plynně ovládá pouze vietnamštinu a k výslechu potřebovala tlumočníka. Při studiu měla brigádu u společnosti Asia Grand Brno. Moc si přeje mít zaměstnaneckou kartu a pracovat.

6. Dva dny po pohovoru žalobkyně ukončila jazykový kurz závěrečnou zkouškou na úrovni A2. Dne 7. 8. 2025 nakonec požádala o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem studia. Na konci září doložila potvrzení o studiu na soukromé vysoké škole NEWTON, a.s. Předtím si v září ještě úspěšně požádala o povolení k zaměstnání od úřadu práce na dobu od 15. 9. 2025 do 14. 9. 2027.

7. OAMP rozhodnutím ze dne 11. 12. 2025, čj. OAM-2780-32/ZM-2025 (rozhodnutí OAMP), žádost zamítl a zaměstnaneckou kartu žalobkyni nevydal. Opřel se o § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. m) zákona o pobytu cizinců. Dovodil, že snaha žalobkyně o studium byla od počátku jen předstíraná. Jejím skutečným cílem bylo získat pobytové oprávnění a vykonávat zde výdělečnou činnost. Žalobkyně na obor Ekonomika podniku nikdy nenastoupila a žádost o zaměstnaneckou kartu podala dříve, než vůbec skončil první semestr jazykového kurzu. U zastupitelského úřadu v Hanoji by přitom žádost o zaměstnaneckou kartu na danou pozici podat nemohla jinak než v rámci vládního programu Klíčový a vědecký personál. Na něj se uplatňuje kvóta 200 žádostí ročně (nařízení vlády č. 220/2019 Sb.). Studijní pobyt jí proto posloužil jen jako pomyslný můstek k překonání těchto kvót. 3 41 A 18/2026 8. Pro OAMP bylo příznačné, že si žalobkyně opatřila i povolení k zaměstnání vydané úřadem práce. To OAMP označil za definitivní potvrzení toho, že žalobkyně nemíní studovat, nýbrž pracovat. Jako studentka akreditovaného programu by totiž měla volný přístup na trh práce a žádné povolení k zaměstnání by nepotřebovala. Potvrzení o zápisu ke studiu na vysoké škole NEWTON, a.s., žalobkyně předložila až poté, co OAMP začal činit úkony směřující k zamítnutí žádosti.

9. Žalobkyně se neúspěšně odvolala. Žalovaná rozhodnutím ze dne 24. 3. 2026, čj. MV-15666- 4/SO-2026 (rozhodnutí žalované), rozhodnutí OAMP potvrdila. Ztotožnila se se závěrem o obcházení zákona. Zdůraznila, že za studium nelze považovat pouhý zápis ke studiu bez složení zkoušek a že žalobkyně odborné vysokoškolské studium vůbec nezahájila. Doplnila, že vysoká škola NEWTON, a.s. umožňuje studium bakalářského programu po dobu až šesti let s opakováním ročníku, takže samotný zápis o vážně míněném studiu mnoho nevypovídá. Odkázala rovněž na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 27. 9. 2024, čj. 5 Azs 149/2024-56, a usnesení ze dne 4. 12. 2025, čj. 1 Azs 187/2025-35.

III. Žaloba

10. Žalobkyně navrhuje zrušení rozhodnutí žalované i rozhodnutí OAMP. Namítá, že naplnění § 56 odst. 1 písm. m) zákona o pobytu cizinců neprokázaly. Závěr o obcházení zákona podle ní stojí jen na řetězci nepřímých indicií, hodnotících domněnkách a zpětném výkladu její pozdější životní situace. Žádný přímý důkaz o tom, že by již při podání žádosti o studijní pobyt v Hanoji věděla, že studovat nebude, správní orgány neoznačily.

11. Předchozí účel pobytu přitom žalobkyně reálně plnila. Přípravný jazykový kurz skutečně navštěvovala, řádně plnila studijní povinnosti a složila závěrečné zkoušky na úrovních A1 a A2, což VUT potvrdilo. Následně se zapsala ke studiu na vysoké škole NEWTON, a.s., programu Ekonomika a management, čímž naplnila účel jazykové přípravy a začala studovat vysokou školu, jak původně zamýšlela. Volbu konkrétní (soukromé) vysoké školy jí nelze klást k tíži. Správním orgánům nepřísluší předjímat, jakých studijních výsledků dosáhne. Závěr žalované o de facto nulovém posunu ve studiu je vnitřně rozporný a nemá oporu ve spise.

12. O zaměstnaneckou kartu žalobkyně požádala v reakci na objektivně změněné životní okolnosti — zhoršení své finanční situace, k němuž došlo až v průběhu pobytu a které při podání žádosti o studijní pobyt nebylo předvídatelné. Její výpověď, že má finanční potíže a chce pracovat, není přiznáním účelovosti, nýbrž racionálním a konzistentním vysvětlením. Využití zákonné možnosti podat žádost na území nelze samo o sobě vykládat jako obcházení zákona. Existence kvót pro zastupitelské úřady na ni nedopadá a neprokazuje, že zákon obešla.

13. Napadené rozhodnutí se podle žalobkyně dostatečně nevypořádalo s dopady do jejích poměrů a je nepřezkoumatelné, neboť žalovaná pouze převzala argumentaci OAMP a nereagovala na odvolací námitky.

14. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Setrvala na tom, že skutkový stav byl zjištěn v souladu s § 3 správního řádu, že OAMP si vyžádal informace o plnění účelu pobytu a žalobkyni vyslechl a že jeho závěry nevybočují z mezí správního uvážení. Deklarovaným účelem pobytu bylo vysokoškolské studium, nikoli studium jazyka, které bylo pouze prostředkem k němu. Možnost použít § 56 odst. 1 písm. m) plyne z § 46 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu 4 41 A 18/2026 cizinců, přičemž výčet v § 56 odst. 1 písm. m) je demonstrativní. Jednání žalobkyně ve svém celku od počátku vykazuje znaky obcházení zákona. Žalovaná odkázala mj. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 Azs 149/2024-56, a na navazující judikaturu krajských soudů i Nejvyššího správního soudu.

IV. Hodnocení soudu

15. Žaloba není důvodná.

16. Dne 10. 6. 2026 proběhlo jednání před soudem. Žalovaná se ho nezúčastnila a zástupce žalobkyně setrval na svých žalobních argumentech. Soud neprováděl žádné dokazování.

17. Jádrem sporu je otázka, zda žalobkyně využila své povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia k tomu, aby získala zaměstnaneckou kartu, o kterou by ve své zemi původu nemohla žádat. Jinými slovy, zda správní orgány prokázaly, že tu byl důvod pro nevydání zaměstnanecké karty podle § 56 odst. 1 písm. m) zákona o pobytu cizinců – obcházení zákona s cílem získat určité pobytové oprávnění. Soud předesílá, že tato věc byla hraničnější oproti mnohým skutkově jednoznačnějším příběhům z judikatury Nejvyššího správního soudu, se kterou bude soud níže pracovat. Přesto se soud nakonec přiklonil na stranu správních orgánů a shledal, že se žalobkyně obcházení zákona dopustila. a. Rozhodnutí žalované ani OAMP nejsou nepřezkoumatelná 18. Nepřezkoumatelnost znamená nemožnost soudu rozhodnutí přezkoumat, protože nelze zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které je správní orgán vydal (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-76). Ke zrušení pro nepřezkoumatelnost proto soudy přistupují jen u nejzávažnějších vad rozhodnutí, jestliže ho pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost rozhodnutí skutečně nelze meritorně přezkoumat.

19. O takovou vadu zde nejde. Oba správní orgány srozumitelně vyložily, proč mají za to, že se žalobkyně dopustila obcházení zákona, a o jaká skutková zjištění svůj závěr opřely. Rozhodnutí jsou tedy přezkoumatelná. O tom ostatně svědčí i to, že s nimi žalobkyně dokáže věcně polemizovat. Nesouhlas s hodnocením věci nepřezkoumatelnost nezakládá.

20. Důvodná není ani námitka, že žalovaná pouze převzala argumentaci OAMP. Je-li prvostupňové rozhodnutí řádně odůvodněné, pak je přípustné, aby se odvolací orgán s jeho správnými závěry ztotožnil a osvojil si je. Není smyslem přezkumu opakovat již jednou správně vyřčené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2025, čj. 8 Azs 84/2024-48, body 12 a 13). To platí i ve vztahu správní orgán I. stupně a odvolací správní orgán. Správní řízení vedené ve dvou stupních tvoří ve výsledku jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2021, čj. 2 As 208/2020-31). Žalovaná navíc na odvolací námitky reagovala a svůj závěr doplnila o vlastní úvahy. b. Žalobkyně se dopustila obcházení zákona Obecná právní východiska 21. Podle § 46 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zaměstnaneckou kartu nevydá z důvodů uvedených v § 56 [s výjimkou důvodu podle § 56 odst. 1 písm. f)]. Podle § 56 odst. 1 písm. m) se pobytové oprávnění neudělí, jestliže se cizinec dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat vízum k pobytu nad 90 dnů. Výčet typických forem obcházení 5 41 A 18/2026 (účelové manželství, určení otcovství, jmenování do statutárního orgánu) je pouze demonstrativní. Pod toto ustanovení proto lze podřadit i jiné formy obcházení.

22. Žádost o zaměstnaneckou kartu se zásadně podává na zastupitelském úřadu. Cizinec, který na území pobývá na povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem, ji však může podat na území ministerstvu (§ 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců). Omezení maximálního počtu žádostí podle § 181b zákona o pobytu cizinců a nařízení vlády č. 220/2019 Sb. se vztahuje výhradně na žádosti podané na příslušném zastupitelském úřadu — pro úřad v Hanoji jde o 200 žádostí ročně ve vládním programu Klíčový a vědecký personál. Na žádost žalobkyně podanou na území proto toto nařízení přímo nedopadalo a její žádost nebyla nepřijatelná.

23. Soud zdůrazňuje, že důvodem zamítnutí nemůže být samotná skutečnost, že žalobkyně jako státní příslušnice Vietnamu využila zákonné možnosti požádat o zaměstnaneckou kartu na území. Nejvyšší správní soud opakovaně uzavřel, že kvóty podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb. nelze rozšiřovat na žádosti podané na území a že nevydání zaměstnanecké karty nelze odůvodnit pouhým odkazem na zájem státu přijímat z Vietnamu jen vysoce kvalifikované pracovníky (rozsudky ze dne 19. 9. 2024, čj. 1 Azs 158/2024-37, ze dne 27. 9. 2024, čj. 5 Azs 149/2024-56, ze dne 27. 11. 2024, čj. 10 Azs 172/2024-44, ze dne 13. 2. 2025, čj. 1 Azs 209/2024-46, či ze dne 11. 3. 2025, čj. 7 Azs 256/2024-43). Tato judikatura se však týkala zamítnutí podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (pobyt nebyl v zájmu České republiky). V nyní posuzované věci žalovaná na kvótách jako takových svůj závěr nezaložila. Rozhodla podle § 56 odst. 1 písm. m), tedy pro obcházení zákona – což je postup, který uvedená judikatura výslovně připouští (bod 39 výše citovaného rozsudku čj. 5 Azs 149/2024-56).

24. Obcházení zákona spočívá podle ustálené judikatury ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Někdo se sice chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího (přímo k § 56 odst. 1 písm. m) zákona o pobytu cizinců viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2026, čj. 2 Azs 69/2026-35, bod 12).

25. Pro zamítnutí žádosti z důvodu obcházení zákona je tedy nutné úmysl žadatele zjistit a prokázat (rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 149/2024-56, bod 39, čj. 10 Azs 172/2024-44, bod 31, čj. 8 Azs 84/2024-48, bod 23, a ze dne 28. 5. 2025, čj. 6 Azs 157/2024- 48, bod 33). Důkazní břemeno nese správní orgán, zejména ministerstvo.

26. Tento úmysl však nemusí prokazovat přímý důkaz, který nemusí existovat již při podání žádosti o studijní pobyt v zahraničí. Skutečný účel pobytu zpravidla vyjde najevo až z jednání cizince po jeho vstupu na území. Teprve vynaložené úsilí a kroky cizince jej mohou usvědčit z toho, že cílem pobytu není získání vzdělání. Nejvyšší správní soud proto výslovně odmítl názor, že na úmysl obejít zákon může ukazovat jen takové jednání cizince, který o změnu účelu pobytu požádá brzy po příjezdu (usnesení čj. 2 Azs 69/2026-35, bod 11). Úmysl lze prokázat i řetězcem nepřímých důkazů a faktickým jednáním v určité časové posloupnosti.

27. Pro náležité zohlednění kontextu věci nelze odhlížet ani od smyslu a cílů směrnice 2016/801, o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí mj. za účelem studia (studijní směrnice). Díky ní se žalobkyně do Česka dostala. Cílem studijní směrnice je 6 41 A 18/2026 povolit pobyt těm, kdo byli přijati ke studiu na vysoké škole, aby se zde věnovali jako hlavní činnosti řádnému studiu vedoucímu k dosažení vysokoškolské kvalifikace (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 29. 7. 2024 ve věci C-14/23, Perle, bod 46). Studijní směrnice nebrání tomu, aby cizinec při studiu také pracoval. Práce však musí být jen doplňkem studia, které zůstává hlavní činností (body 50 a 51 rozsudku Perle). Studijní směrnice současně dává členským státům prostředky proti svému zneužití a nevylučuje uplatnění obecné zásady zákazu zneužití práva [body 41 a 43 rozsudku Perle; čl. 20 odst. 1 písm. f) a čl. 21 odst. 1 písm. d) studijní směrnice].

28. Tato východiska je třeba vidět i v širším systémovém rámci. Na základě čl. 79 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie mají členské státy právo stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících za prací a regulovat tak ekonomickou migraci. Česká republika toto právo využila právě kvótami podle § 181b zákona o pobytu cizinců a nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Studijní pobyt, který kvótami omezit nelze, se proto nesmí stát štolou, kterou lze zavedené kvóty na pracovní migraci obejít. Jinak by se možnost regulace ekonomické migrace prakticky vyprázdnila (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 Azs 172/2024-44, bod 31).

29. Konečně i Nejvyšší správní soud zdůraznil, že u pobytu za účelem studia je třeba přísně trvat na tom, aby hlavním účelem pobytu — časově i mírou intelektuální investice — bylo vskutku studium. Jiné aktivity by měly být pouze doplňkem skutečného a vážně míněného studia. Studium zdánlivé či fakticky „vedlejší“ se nesmí stát nekontrolovanou vstupenkou cizinců na území a prostředkem získání navazujícího povolení k pobytu za jinými účely (rozsudek ze dne 26. 2. 2021, čj. 2 Azs 325/2020-33, bod 20).

30. Měřítkem tedy není, zda žalobkyně splnila ten či onen dílčí studijní krok. Rozhodující je, zda jejím hlavním a vážně míněným účelem pobytu bylo vysokoškolské studium, anebo zda jí studijní pobyt posloužil jen jako prostředek k získání zaměstnanecké karty. Použití obecných východisek v konkrétních okolnostech této věci 31. Soud úvodem zdůrazňuje, že účelem pobytu žalobkyně nebyl jazykový kurz jako takový. Ten byl podle § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců jen přípravnou, instrumentální fází směřující ke skutečnému účelu pobytu — řádnému studiu akreditovaného bakalářského oboru Ekonomika podniku na VUT. Tomu odpovídá i smysl studijní směrnice. Plnění účelu studijního pobytu proto nelze poměřovat pouhým absolvováním jazykové přípravy.

32. Správní orgány pak svůj závěr o obcházení zákona nezaložily na pouhé časové souslednosti ani na původu žalobkyně. Opřely jej o soubor konkrétních, individualizovaných zjištění, která ve svém souhrnu úmysl žalobkyně dostatečně prokazují.

33. Žalobkyně na obor Ekonomika podniku, pro který přicestovala, nikdy nenastoupila a ani se na něj nepřihlásila. Žádost o zaměstnaneckou kartu podala již dne 15. 1. 2025 — tedy ještě před koncem prvního semestru jazykového kurzu a více než půl roku před skončením platnosti studijního pobytu. Vlastní studium, jež bylo účelem jejího pobytu, nezahájila vůbec.

34. Při výslechu žalobkyně sama uvedla, že o zaměstnaneckou kartu žádá pro finanční potíže, že studium již neutáhne a chce pracovat, že o prodloužení pobytu za účelem studia (v té době) nezažádá a že její prioritou je výdělečná činnost. Tato vyjádření se svým obsahem blíží přiznání, že těžiště jejího pobytu se přesunulo od studia k práci. 7 41 A 18/2026 35. Žalobkyně si taky dne 11. 9. 2025 opatřila povolení k zaměstnání vydané úřadem práce. Jako studentka akreditovaného studijního programu vysoké školy by přitom podle § 98 písm. j) zákona o zaměstnanosti měla volný přístup na trh práce a žádné povolení k zaměstnání ani zaměstnaneckou kartu by k výkonu závislé práce nepotřebovala. Pokud o povolení k zaměstnání přesto usilovala, dala tím opravdu najevo, že se již nepovažuje za studentku, jejímž hlavním účelem pobytu je studium, nýbrž za pracovnici.

36. Žalobkyně pak na vydání zaměstnanecké karty trvá, ačkoli je pro ni objektivně méně výhodná než studijní pobyt – váže ji na konkrétní pracovní místo a může plynutím času zaniknout. Žádost o zaměstnaneckou kartu navíc z povahy věci znamená, že žadatel hodlá jako svoji hlavní činnost vykonávat práci. Žalobkyně se přitom zavázala pracovat na plný úvazek, 40 hodin týdně. Takový rozsah práce není se vskutku míněným vysokoškolským studiem v češtině slučitelný. Žalobkyně nemůže mít dva hlavní účely pobytu zároveň. Studium i práce na plný úvazek se z povahy věci vylučují.

37. Tyto skutečnosti tvoří ve svém souhrnu ucelený a logický řetězec. Z něj správní orgány mohla bez překročení mezí správního uvážení dovodit, že vážně míněné vysokoškolské studium nebylo, resp. přestalo být hlavním účelem pobytu žalobkyně. A že studijní pobyt jí posloužil jako prostředek k získání zaměstnanecké karty na území, kterou by na zastupitelském úřadu v Hanoji na danou nekvalifikovanou pozici podat nemohla. Právě v tom v této věci spočívá obcházení zákona ze strany žalobkyně. S ohledem na konkrétní okolnosti této věci má závěr o obcházení zákona podle § 56 odst. 1 písm. m) zákona o pobytu cizinců ve správním spise dostatečnou oporu.

38. Žalobkyně klade nejvíce váhy na námitku, že svůj studijní účel reálně plnila — jazykový kurz dokončila, složila zkoušky A1 a A2 a posléze se zapsala na vysokou školu. Soud této námitce nepřisvědčil, byť uznává, že se skutkově odlišuje věc žalobkyně od případů, v nichž cizinec nic nedokončil (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 187/2025-35) nebo po řadu let bez výsledku střídal školy (usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 2 Azs 69/2026-35). Přesto podle soudu závěry správních orgánů obstojí.

39. Absolvování jazykové přípravy a složení zkoušek na úrovni A1 a A2 je totiž splněním pouze oné přípravné, instrumentální fáze. Samo o sobě nerozlišuje mezi žadatelem, který vážně směřuje k vysokoškolskému studiu, a žadatelem, který studijní pobyt užívá jen jako vstupenku na území – i ten totiž musí jazykovou přípravu formálně plnit, má-li si pobyt udržet. Rozhodující je, že žalobkyně právě na vlastní vysokoškolské studium, jež bylo účelem jejího pobytu, nikdy nenastoupila. Ani se o to nepokusila a jeho upřednostnění při výslechu výslovně odmítla. Splnění jazykové přípravy proto závěr o obcházení zákona nevyvrací.

40. Na uvedeném nic nemění ani zápis na vysokou školu NEWTON, a.s. Samotný zápis ke studiu obcházení zákona nevyvrací. Nejvyšší správní soud uznal závěr o obcházení i u žadatele, který se na vysoké školy opakovaně zapsal a docházel na ně, plnění studijního účelu však z okolností nevyplývalo (usnesení čj. 2 Azs 69/2026-35, bod 11). V tomto kontextu lze na tento konkrétní aspekt názoru Nejvyššího správního soudu navázat. Žalobkyně navíc předložila potvrzení o studiu až poté, co OAMP započal úkony směřující k zamítnutí žádosti. Jde o soukromou vysokou školu, na níž se přijímací zkoušky nekonají a která podle zjištění žalované umožňuje studium až po dobu šesti let s opakováním ročníku. Sama žalobkyně přitom při výslechu uvedla, že česky neumí natolik, aby na vysoké škole studovala, a hodlá pracovat na plný úvazek. Za těchto okolností se zápis na vysokou školu 8 41 A 18/2026 jeví spíše jako prostředek k udržení pobytu než jako projev vážně míněného studia. Soud současně neklade žalobkyni k tíži volbu soukromé vysoké školy jako takovou. Tato okolnost je jen jedním z dílků mozaiky celkového hodnocení věci.

41. Soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaná neprokázala úmysl žalobkyně obejít zákon již při podání žádosti o studijní pobyt v Hanoji. Jak bylo vysvětleno výše, takový přímý důkaz původního úmyslu judikatura nevyžaduje. Úmysl lze prokázat i z následného jednání cizince a Nejvyšší správní soud výslovně odmítl, že by jej bylo lze dovodit jen z brzké změny účelu pobytu (usnesení čj. 2 Azs 69/2026-35, bod 11).

42. Soud si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud v řadě nedávných rozsudků zrušil rozhodnutí, jimiž správní orgány zamítaly žádosti o zaměstnaneckou kartu podané na území podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců s odkazem na kvóty stanovené pro zastupitelský úřad v Hanoji (viz rozsudky citované výše v bodě 23). Zdejší soud k některým z těchto závěrů dříve zaujal odlišný postoj (rozsudek ze dne 30. 9. 2024, čj. 41 A 23/2024- 28).

43. V nyní posuzované věci však správní orgány nerozhodly podle § 56 odst. 1 písm. j), nýbrž podle § 56 odst. 1 písm. m) zákona o pobytu cizinců. A právě tuto cestu Nejvyšší správní soud výslovně ponechal otevřenou (bod 39 rozsudku č. j. 5 Azs 149/2024-56). V navazující judikatuře zamítnutí žádosti o zaměstnaneckou kartu pro obcházení zákona ve skutkově obdobných věcech potvrdil (usnesení čj. 1 Azs 187/2025-35 a čj. 2 Azs 69/2026-35). Napětí mezi ochranou před obcházením kvót a judikaturou Nejvyššího správního soudu u žádostí podaných na území se tak do značné míry vyřešilo právě cestou § 56 odst. 1 písm. m). Rozhodnutí správních orgánů proto nejsou s judikaturou Nejvyššího správního soudu v rozporu. Zvolily důvod, který tato judikatura uznává. Současně unesly své důkazní břemeno ohledně úmyslu žalobkyně.

44. Důvodná pak není námitka opírající se o změnu finanční situace žalobkyně. I kdyby ke zhoršení jejích poměrů v průběhu pobytu skutečně došlo, nešlo by o okolnost vyvracející závěr o obcházení zákona. Pokud by totiž žalobkyně chtěla nadále studovat a při studiu si přivydělávat, postačovalo by, aby nastoupila ke studiu akreditovaného oboru. Jako studentka by měla volný přístup na trh práce a o zaměstnaneckou kartu by žádat nemusela. Namísto toho usilovala o pobytový titul za účelem zaměstnání, čímž dala najevo, že hodlá na území pobývat primárně za účelem výdělečné činnosti.

45. Pokud jde o namítané dopady rozhodnutí do poměrů žalobkyně, soud uvádí, že zamítnutím žádosti o zaměstnaneckou kartu není dotčeno právo žalobkyně pobývat na území na základě (dosud neskončeného) řízení o jejím studijním pobytu. Samotný kvalitativní rozdíl mezi pobytovými tituly nepřiměřený zásah do jejích poměrů nezakládá. Žalobkyně ostatně neoznačila žádné konkrétní okolnosti svého soukromého a rodinného života, které by takový zásah mohly založit.

V. Závěr a náklady řízení

46. Krajský soud posoudil žalobní námitky jako nedůvodné. Proto žalobu podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního zamítl (výrok I.).

47. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Procesně úspěšné 9 41 A 18/2026 žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. Brno, 18. 6. 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce