41 A 19/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: J. K. X zastoupen advokátem Mgr. Robertem Pšenkem Veselá 169/24, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2026, čj. JMK 34220/2026, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2026, čj. JMK 34220/2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 13 140 Kč do 30 (třiceti) dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Roberta Pšenka. Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Při řízení motorového vozidla žalobce zastavila a kontrolovala hlídka Policie České republiky. Provedla mu dvě zkoušky na přítomnost alkoholu v dechu. Výsledek obou měření byl nad hranicí 0,2 g/kg. Lékař následně provedl vyšetření hladiny alkoholu v krvi žalobce. I tento výsledek se nacházel (těsně) nad hranicí 0,2 g/kg. Žalobce však namítal několik nesprávností v postupu správních orgánů. Soud jednu z jeho námitek shledal důvodnou.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Žalobce dne 27. 9. 2025 řídil osobní motorové vozidlo ulicemi Brna. V čase 00:53 ho zastavila a kontrolovala hlídka Policie České republiky (PČR). PČR u žalobce provedla zkoušku na přítomnost alkoholu v dechu. Výsledek prvního odborného měření byl 0,29 g/kg alkoholu v dechu. Druhé odborné měření prokázalo hodnotu 0,27 g/kg alkoholu v dechu. Žalobce s výsledky dechových zkoušek nesouhlasil. PČR jej vyzvala k odběru biologického materiálu a žalobce podstoupil odběr krve. Laboratoř stanovila výsledek na 0,21 g/kg alkoholu v krvi.

3. Magistrát města Brna (magistrát) v příkazním řízení tento skutek podřadil pod § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu a uložil žalobci pokutu v částce 8 000 Kč a zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců.

4. Žalobce proti příkazu podal odpor. Magistrát tedy pokračoval ve standardním řízení a vyrozuměl žalobce, že dne 9. 12. 2025 bude v budově magistrátu probíhat dokazování. Vyrozuměl ho rovněž o možnosti se k podkladům rozhodnutí vyjádřit.

5. Dne 24. 11. 2025 se žalobce dostavil nahlížet do spisu a pořídil si kopii celého spisu. Následně dne 9. 12. 2025 magistrát provedl důkazy. K jednání se žalobce ani jeho právní zástupce nedostavili. Právní zástupce žalobce nicméně téhož dne zaslal magistrátu omluvu z jednání a žádost o jeho odročení. Důvodem je kolize s jiným dříve nařízeným jednáním. Uvedl, že žalobce trvá na osobní přítomnosti svého právního zástupce.

6. Magistrát nicméně dne 7. 1. 2026 vydal rozhodnutí čj. OPD-63194/25-29 (rozhodnutí magistrátu), kterým rozhodl ve věci stejně jako v případě dříve vydaného příkazu. Navíc žalobci uložil povinnost uhradit náklady řízení v částce 2 500 Kč.

7. Žalobce se proti rozhodnutí magistrátu odvolal. Popíral, že by řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Naměřená hodnota je extrémně nízká a natolik hraniční, že nelze s jistotou stanovit přesnost měření i následného zpětného propočtu. Je vždy nutné si stanovit chybu měření a v souladu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech se prospěch obviněného) vycházet z údaje pro žalobce nejpříznivějšího. Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně zdůrazňuje, že materiální znak není automatický a že zejména u nízkých hodnot alkoholu je třeba pečlivě zkoumat, zda konkrétní jednání dosahuje takové společenské škodlivosti, aby bylo možné je kvalifikovat jako přestupek. Namítal, že magistrát neprovedl žádné individuální hodnocení. Jeho závěr o naplnění materiální stránky, i celé napadené rozhodnutí, jsou tedy nepřezkoumatelné.

8. Žalobce také namítl, že magistrát opisuje judikaturu, a to zcela šablonovitě. Chybí úvaha o tom, proč je hodnota 0,21 g/kg „vysokou“, proč nezohlednil polehčující okolnosti, proč neposoudil nejistotu měření a jakým způsobem mělo být jednání konkrétně nebezpečné. Rozhodnutí tedy považuje za nezákonné.

9. Dále žalobce namítl, že magistrát pochybil při hodnocení důkazů. Krevní zkoušku provedli s časovým odstupem, aniž by magistrát jakkoli hodnotil vliv metabolismu alkoholu nebo nejistotu měření. Hodnota 0,21 g/kg se navíc nachází na hranici detekce a magistrát se vůbec nezabýval laboratorní tolerancí či možností fyziologického alkoholu. V takové situaci je podle žalobce nutné provést zpětný (retrográdní) výpočet nebo alespoň vysvětlit, proč ho magistrát nepovažoval za potřebný.

10. Na závěr žalobce podotkl, že magistrát naprosto pominul otázku zavinění. Neprovedl žádné důkazy, které by prokazovaly subjektivní stránku, a jeho závěr je tak pouhou spekulací. Za naprosto nelogický považuje závěr, že hodnota 0,21 g/kg představuje přitěžující okolnost – magistrát hodnotí jako přitěžující okolnost, která je objektivně polehčující.

11. Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 2. 2026, čj. JMK 34220/2026 (rozhodnutí žalovaného), změnil výši pokuty z původní výše 8 000 Kč na 7 000 Kč. Ve zbytku rozhodnutí magistrátu potvrdil.

12. Žalovaný zdůraznil, že v České republice platí zásada tzv. nulové tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel. Každé porušení této povinnosti je nutné považovat za společensky škodlivé, a tudíž naplňující materiální stránku správního deliktu. Svá tvrzení podkládá judikaturou Nejvyššího správního soudu.

13. Tvrzení, že se hodnota alkoholu v krvi ve výši 0,21 g/kg nachází na hranici detekce, žalovaný nemohl brát v potaz. Judikatura Nejvyššího správního soudu považuje krevní test alkoholu prováděný lékařským vyšetřením za velmi přesný a spolehlivý důkaz. Za běžných okolností je velmi těžké ho účinně zpochybnit, pokud ho provedli v souladu s metodickým pokynem. Podle bodu 10 písm. e) Metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví pro postup při laboratorním stanovení alkoholu (etylalkoholu) v krvi (metodický pokyn) se za pozitivní průkaz požití alkoholického nápoje pokládá hladina etylalkoholu v krvi vyšší než 0,20 g/kg – stanovená metodou plynové chromatografie. Uvádí se také další podmínky, jejichž splnění je nutné splněny. V projednávaném případě uvedené podmínky splněny byly a krevní zkoušku tedy lze považovat za průkaznou.

14. K právnímu posouzení žalovaný uvádí, že magistrát jednání žalobce měl za porušení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení řidič nesmí řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem. Jízda obviněného po předchozím požití alkoholického nápoje, když krevní zkouška prokázala hladinu 0,21 g/kg alkoholu v krvi, je s citovanou povinností v rozporu. Zaviněné jednání žalobce je přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu.

15. K zavinění žalovaný uvádí, že § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky stanovuje, že k odpovědnosti za přestupek fyzické osoby se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, pokud zákon nestanoví, že je třeba úmyslného zavinění. To v projednávaném případě zákon nestanovuje. Magistrát hodnotil zavinění přestupku ve formě nedbalosti nevědomé – tedy, že žalobce nevěděl, že svým jednáním může ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem, ačkoliv to jako držitel řidičského oprávnění vědět měl a mohl, byť subjektivně necítil vliv alkoholu na svoji osobu. S tímto hodnocením se žalovaný ztotožňuje.

16. Ačkoliv žalobce po zastavení PČR popřel, že by řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, podle úředního záznamu o provedené kontrole byl zpomalený a z jeho dechu byl cítit alkohol. Vzhledem k tomu, že dechové zkoušky prokazovaly pozitivní výsledek, který následně stvrdil odběr krve – a žalobce nenabídl žádnou alternativní verzi skutkového děje, který by rozumně vysvětloval zvýšenou hladinu alkoholu v krvi –, vychází žalovaný z obvyklých dějových a časových posloupností případů tohoto druhu. Má tedy za to, že žalobce jednal zaviněně.

17. Magistrát při stanovení výše trestu přihlédl k osobním poměrům žalobce a polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Jako polehčující hodnotil nedbalostní spáchání přestupku, jako přitěžující pak výši naměřeného alkoholu. Žalobce nicméně v odvolání namítl, že hodnota 0,21 g/kg představuje nejnižší možnou hodnotu alkoholu v krvi, na základě které lze jednání žalobce klasifikovat jako přestupek. S touto námitkou žalovaný souhlasil a hodnotí ji jako polehčující okolnost. Přistoupil tedy ke změně výroku rozhodnutí magistrátu a snížil uloženou pokutu na 7 000 Kč, tedy na samou spodní hranici sazby. Vzhledem k okolnostem, za nichž přestupek spáchal, a k pohnutkám obviněného, postačí tato výše pokuty a současně uložený zákaz řízení motorových vozidel na 6 měsíců. Správní trest uložený v této výši bude rovněž plnit svůj výchovný účel.

III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

18. Žalobce v prvé řadě namítá porušení práva na spravedlivý proces. Magistrát provedl dokazování dne 9. 12. 2025 v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce, přestože se právní zástupce z jednání omluvil a doložil kolizi s dříve nařízeným soudním jednáním. Žalobce trval na osobní účasti s advokátem. Magistrát pak uvádí, že omluva není náležitá, aniž by uvedl, v jakém ohledu, a aniž by vyzval k odstranění takových vad. Pokud omluvu považoval za nedostatečnou, měl povinnost vyzvat k odstranění vad omluvy. Tímto svým postupem žalobci fakticky znemožnil vyjádřit se k prováděným důkazům, klást otázky a předkládat protiargumenty. Právo být přítomen při provádění důkazů je základním procesním právem účastníka řízení o přestupku a součástí práva na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod.

19. Kolize s dříve nařízeným jednáním soudu nebo správního orgánu představuje objektivní a omluvitelnou překážku účasti. Praxe Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že podmínky náležité omluvy nelze vykládat restriktivně způsobem, který by fakticky zbavoval účastníka možnosti hájit svá práva (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, čj. 6 As 25/2013-23, ve kterém žalobce předvolali dokonce třikrát). Magistrát poté neumožnil žalobci ani písemné vyjádření k provedeným důkazům po skončení dokazování.

20. Žalovaný toto pochybení v odvolacím řízení napravit nemohl. Dokazování, k němuž žalobce neměl přístup, nelze nahradit pouhým posouzením listin v odvolacím řízení, neboť by tím došlo k nepřípustnému nahrazení dokazování úvahou odvolacího orgánu. Obě rozhodnutí je tedy nutné považovat za nepřezkoumatelné.

21. Žalobce dále konstatuje, že klíčovou – a správními orgány neřešenou otázkou – je, jaká byla hladina alkoholu v krvi žalobce v době řízení motorového vozidla (00:53 hodin), nikoliv v době odběru (01:30 hodin) – tedy o 37 minut později.

22. Správní orgány vycházely z toho, že žalobce řídil vozidlo v době, kdy alkohol v jeho krvi prokazatelně byl. Výsledek krevní zkoušky (0,21 g/kg při odběru v 01:30 hodin) však sám o sobě nevypovídá o stavu žalobce v době řízení vozidla (00:53 hodin). Vztah mezi oběma hodnotami závisí na tom, zda byl žalobce v době řízení ve fázi resorpční (hladina ještě stoupala) nebo eliminační (hladina již klesala). V resorpční fázi by tak hladina alkoholu mohla být v době řízení nižší než hraniční 0,20 g/kg. Tedy pod zákonnou hranicí postižitelnosti.

23. Správní orgány ale tuto otázku vůbec neřešily. Přitom ji nelze zodpovědět na základě výsledků dechových zkoušek – metodický pokyn výslovně stanoví v bodě 2 písm. f), že zpětný výpočet na základě vyšetření dechovým analyzátorem provést nelze. Přepočet koncentrace stanovené ve vydechovaném vzduchu na koncentraci v krvi je totiž nepřesný. Výsledky dechových zkoušek tedy nemohou sloužit jako podklad pro závěr o fázi, v níž se žalobce v době řízení nacházel.

24. Bez určení resorpční či eliminační fáze a bez zpětného výpočtu provedeného znalcem k aplikaci Widmarkovy rovnice nelze spolehlivě zjistit hladinu alkoholu v krvi žalobce v době řízení vozidla. Nelze tak učinit závěr o naplnění materiální stránky přestupku. Správní orgány tuto vadu neodstranily, ačkoliv měly povinnost zjistit stav věci bez důvodných pochybností (§ 3 správního řádu). Žalobce přitom při lékařském vyšetření nezvážili ani nezměřili, přestože výška a hmotnost jsou standardními vstupními parametry znaleckého výpočtu – řádný výpočet tedy ani proveden být nemohl, pokud vstupní údaje pouze odhadli.

25. Dále žalobce nesouhlasí s tím, že správní orgány přijaly závěr o zavinění žalobce z nedbalosti nevědomé podle § 15 odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky, zcela paušálně, bez individuálního dokazování v rozporu s povinností hodnotit každý důkaz jednotlivě i v souhrnu. Žádný důkaz k subjektivní stránce neprovedli. Formulace, že žalobce jako držitel řidičského oprávnění „vědět mohl a měl“, je použita šablonovitě, bez přihlédnutí k mimořádně nízké hladině alkoholu. Při hladině 0,21 g/kg – těsně nad mezí postižitelnosti a hluboko pod subjektivně vnímatelnou hranicí ovlivnění – nelze presumovat, že si řidič byl vědom, že by mohl být pod vlivem alkoholu. Tato otázka si žádá individuální posouzení, koneckonců odbourávání alkoholu z organismu je záležitostí vysoce individuální a odvislou od metabolismu jedince. Správní orgány však toto posouzení neprovedly a jejich závěr je tedy pouhou spekulací v rozporu s § 15 zákona o odpovědnosti za přestupky a § 50 odst. 3 správního řádu.

26. Žalovaný uznal, že je výše naměřeného alkoholu okolností polehčující, a proto snížil pokutu. Tatáž logika musela vést k individuální úvaze o délce zákazu řízení. Žalovaný se však touto otázkou vůbec nezabýval a zákaz činnosti v délce šesti měsíců potvrdil bez jakéhokoliv odůvodnění, proč právě tato délka trestu odpovídá závažnosti konkrétního skutku, popř. proč nepřistoupil k mimořádnému snížení sankce. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je tedy v části týkající se zákazu činnosti nepřezkoumatelné, neboť nevysvětluje, jakými úvahami se žalovaný při stanovení výměry správního trestu řídil (§ 68 odst. 3 správního řádu).

27. Žalovaný k provedení dokazování v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce uvádí, že jeho omluva nebyla ani včasná ani náležitá. Právní zástupce žalobce ji odeslal tentýž den, na který termín dokazování stanovili (tedy 9. 12. 2025). V omluvě uvádí, že má kolizi s jiným, dříve nařízeným jednáním. O provedení dokazování ho magistrát nicméně vyrozuměl již 28. 11. 2025, kdy mu vyrozumění doručil do datové schránky. Musel tedy o dříve nařízeném jednání vědět již před tímto datem.

28. Důvod omluvy nadto nedoložil. Aby mohla být omluva z nařízeného ústního jednání náležitou, tak musí splňovat tři podmínky – neodkladnost, relevantní důvod a náležité prokázání důvodu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, čj. 6 As 25/2013-23). Žalobce ve vyrozumění dostal náležité poučení o jeho procesních právech, včetně práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Dostalo se mu poučení i o tom, že má právo být při provedení důkazů přítomen. Účast obviněného na provádění dokazování mimo ústní jednání je současně jeho právem, nikoliv povinností. Dne 24. 11. 2025 se žalobce dostavil na magistrát za účelem nahlédnutí do spisu a pořídil si jeho kopii. S celým obsahem spisu (tedy všemi listinnými důkazy) se včas seznámil a mohl se tedy k nashromážděným důkazům vyjádřit písemně.

29. Ke hladině alkoholu v krvi žalovaný uvádí, že vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu. Ta považuje krevní test alkoholu za velmi přesný a spolehlivý důkaz ovlivnění alkoholem. Podle bodu 10 písm. e) metodického pokynu se za pozitivní průkaz požití alkoholického nápoje pokládá hladina etylalkoholu v krvi vyšší než 0,20 g/kg stanovená metodou plynové chromatografie. Metodický pokyn dále uvádí, že vzorek krve musí být vyšetřen dvěma na sobě nezávislými laboratorními metodami, z nichž jednou musí být právě plynová chromatografie, kterou je nutné z téhož vzorku provést nejméně dvakrát. Dále musí být nejméně jedenkrát ověřena jinou přesnou metodou (např. enzymatickou). Z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, který je součástí spisu, plyne splnění všech uvedených podmínek. Krevní zkoušku tedy lze považovat za průkaznou. Žalovaný navíc dodává, že metodický pokyn se v bodě 2 písm. f) zpětným výpočtem alkoholu vůbec nezabývá.

30. Ve vztahu k přijetí závěru o nevědomé nedbalosti žalovaný dodává že vycházel z toho, že přítomnost alkoholu v krvi laboratorní vyšetření spolehlivě prokázalo. Dále navíc úřední záznam o kontrole řidiče uvádí, že žalobce byl při kontrole zpomalený a z jeho dechu cítili alkohol. Rovněž vycházel z faktu, že již orientační dechové zkoušky poukázaly na možnou přítomnost alkoholu v dechu žalobce. Přestože tedy žalobce konzumaci alkoholu před jízdou popřel, lze důvodně předpokládat, že došlo k užití alkoholického nápoje v takové době před řízením vozidla, kdy ještě mohl být pod jeho vlivem. Při posouzení zavinění pak není rozhodující, do jaké míry alkohol řidiče ovlivnil (to je ryze individuální záležitost), ale postačuje, že v jeho těle byl alkohol. Nevědomá nedbalost představuje nejnižší formu zavinění a vzhledem ke všem okolnostem má žalovaný za to, že žalobce skutečně vědět měl a mohl, že svým jednáním může ohrozit nebo porušit zájem chráněný státem – tedy bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

31. Žalovaný snížil žalobci výši pokuty na samou spodní hranici zákonné sazby vzhledem k nízké naměřené hodnotě alkoholu v krvi. Zákaz řízení žalobci uložil na samé spodní hranici zákonné sazby již magistrát. Důvod pro mimořádné snížení délky zákazu řízení pod zákonem stanovenou hranici sazby podle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky tu podle žalovaného nebyl.

IV. Posouzení věci a) Porušení práva na spravedlivý proces

32. Žalobce kritizuje žalovaného za to, že provedl dokazování bez přítomnosti žalovaného a jeho právního zástupce. Žalobce tvrdí, že se jeho právní zástupce z jednání omluvil a doložil kolizi s dříve nařízeným jednáním. Pokud považoval omluvu za nedostatečnou, měl žalobce vyzvat k odstranění vad. Tím, že tak neučinil, neumožnil žalobci vyjádřit se k provedeným důkazům po skončení dokazování.

33. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 25/2013-23, ve kterém účastníka řízení předvolali dokonce třikrát. V daném případě se však jednalo (v prvních dvou případech) o zdravotní potíže žalobce, které alespoň v prvním případě doložil. U zdravotních komplikací lze jistě mít větší míru pochopení pro jejich nepředvídatelnost. V případě žalobce se nicméně jednalo o kolizi jednání jeho právního zástupce. Proto nelze předpokládat, že by o této kolizi nevěděl dostatečně dopředu. Je v té souvislosti důležité podotknout, že tentýž rozsudek, kterým sám žalobce argumentuje, uvádí v bodě 13, že „pokud jde o omluvu z nařízeného ústního jednání, obviněného z přestupku nestíhá pouze povinnost tvrzení, ale též povinnost důkazní. Jinak by správní orgán stěží mohl důležitost důvodu v omluvě zkoumat a hodnotit (…).“ 34. Tento rozsudek ještě v bodě 15 shrnuje tři podmínky, které je třeba splnit, aby mohla být omluva obviněného z nařízeného jednání považována za náležitou: (1) neodkladnost – z toho pohledu nebude náležitá například omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve; (2) uvedení důvodu, který účast znemožňuje; a (3) důvod omluvy musí být doložen.

35. Vyrozumění obviněného o prováděném dokazování ze dne 18. 11. 2025 (vyrozumění) bylo právnímu zástupci žalobce doručeno do datové schránky dne 28. 11. 2025. Pokud tedy již v této době evidoval kolidující jednání, měl dostatek času pro to, aby se omluvil s předstihem. Podmínku neodkladnosti tedy nesplnil. Stejně tak nesplnil ani podmínku doložení omluvy. Ačkoliv žalobce tvrdí, že „doložil kolizi s dříve nařízeným jednáním“, z obsahu spisu vyplývá, že se tak nestalo.

36. Žalobce tedy fakticky splnil pouze podmínku uvedení důvodu. Ani v tomto případě se však nedá hovořit o tom, že by ji splnil bezpodmínečně. Ustálená judikatura je totiž k neúčastem z důvodu kolize jednání advokáta poměrně striktní. Jak uvádí například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, čj. 9 As 151/2018-24, v bodě 14, „je totiž povinností advokáta v případě kolize dvou jednání podniknout takové kroky, aby se mu podařilo zajistit za sebe u jednání substituci. Teprve v případě, že se advokátovi v situaci kolize dvou jednání nepodaří ani za náležitého úsilí za sebe substituci zajistit, o čemž bezodkladně správní orgán informuje, je možné považovat jeho omluvu z jednání za důvodnou (…).“ 37. S ohledem na výše uvedené lze tedy shrnout, že omluvu žalobce nelze považovat za náležitou.

38. Soud závěrem poznamenává, že protokol o provedení důkazů mimo ústní jednání ze dne 9. 12. 2026, čj. OPD-63194/25-25, obsahuje rozporné informace. Uvádí, že se k jednání dostavil advokát žalobce, nicméně dále v textu uvádí, že se nedostavil, ačkoliv ho magistrát řádným způsobem vyrozuměl. S ohledem na obsah správního spisu, zejména na zaslanou omluvu z jednání, to soud ovšem považuje za zřejmou chybu v psaní.

39. Co se týče povinnosti magistrátu vyzvat k odstranění vad omluvy, ani zde nebyla úvaha žalobce správná. Jak totiž uvádí například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, čj. 9 As 6/2013-26, „[s]právní orgán nemá při posuzování důvodnosti omluvy povinnost vyzývat stěžovatele k doplnění důvodů, pro které se omlouvá.“ To potvrzuje například také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2020, čj. 9 As 90/2020-30, který v bodě 14 doplňuje, že „[n]ení-li omluva náležitá, není správní orgán povinen vyzývat obviněného k jejímu doplnění o chybějící náležitosti.“ Proto když magistrát žalobce nevyzval k doplnění omluvy, postupoval správně.

40. Žalobce tvrdí, že dokazování, k němuž neměl přístup, nelze nahradit pouhým posouzením listin v odvolacím řízení, neboť by tím došlo k nepřípustnému nahrazení dokazování úvahou odvolacího orgánu. Soud však z obsahu spisu shledal, že ke zkrácení žalobce na jeho právech nedošlo.

41. Magistrát žalobce ve vyrozumění informoval o tom, že dne 9. 12. 2025 proběhne dokazování listinami, které magistrát výslovně vyjmenovává. Dále žalobce informuje, že bude mít téhož dne možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí, neboť správní orgán sám považuje již shromážděné podklady za dostatečné pro rozhodnutí. Do té doby výslovně dal žalobci možnost se k podkladům rozhodnutí rovněž vyjádřit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě. Kromě toho jej také magistrát informoval, že žalobce má právo být při provedení důkazů přítomen, jeho účast je však jeho právem a nikoliv povinností.

42. Žalobce dne 24. 11. 2025 využil svého práva nahlížet do spisu a pořídil si kopii celého spisu. Ze správního spisu vyplývá, že magistrát již žádné další důkazy nedoplnil – a to před konáním, při něm, ani po něm. Měl tedy možnost se seznámit s kompletním spisem. K tomu, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí ho magistrát ve vyrozumění výslovně vyzval.

43. Za těchto okolností nejsou tyto důkazní námitky žalobce důvodné. b) Neprovedení zpětného výpočtu hladiny alkoholu v době řízení vozidla 44. Žalobce tvrdí, že se správní orgány nezabývaly tím, jestli řídil vozidlo v době, kdy byl v jeho krvi prokazatelně alkohol . Neřešily otázku, zda hladina alkoholu v krvi žalobce ještě stoupala (resorpční fáze) nebo již klesala (eliminační fáze).

45. Podle § 5 odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu platí, že „řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky; v případě jiných návykových látek uvedených v prováděcím právním předpise se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem,“ 46. Ustanovení § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silniční provozu stanovuje, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích „v rozporu s § 5 odst. 2 písm. b) řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky,“ 47. Bod 10 písm. e) metodického pokynu uvádí, že „za pozitivní průkaz požití alkoholického nápoje se pokládá hladina etylalkoholu v krvi vyšší než 0,20 g/kg, stanovená metodou plynové chromatografie.“ Zároveň v bodě 10 písm. c) uvádí, že „vzorek krve musí být vyšetřen dvěma na sobě nezávislými laboratorními metodami, z nichž jedna musí být přísně specifická. V tomto případě je metoda plynové chromatografie nezastupitelná. Jako druhé, ověřovací metody, může být použito jakékoliv jiné, sice nespecifické, nicméně však přesné metody (Widmarkova, enzymatická apod.). Plynovou chromatografii je nutno provést z téhož vzorku nejméně dvakrát, ověřovací zkoušku nejméně jedenkrát.“ 48. V projednávané věci u žalobce naměřili ve všech třech případech hodnoty přesahující 0,20 g/kg. První zkouška na přítomnost alkoholu v dechu žalobce proběhla vzápětí poté co jej PČR zastavila (00:56 hodin) a naměřila hodnotu 0,29 g/kg. Druhou zkouška PČR provedla o 6 minut později (01:02 hodin) a naměřila hodnotu 0,27 g/kg alkoholu.

49. Žalobce s naměřenými hodnotami nesouhlasil a z toho důvodu ho PČR převezla ke zjištění hladiny alkoholu z krve. Pověřená laboratoř využila 2x metodu plynové chromatografie + 1x enzymatickou metodu. Postupovala tak v souladu s metodickým pokynem. Stanovila pak výsledek na 0,21 g/kg alkoholu v krvi 50. Tuto námitku žalobce tedy soud neshledává důvodnou. Pokud by se hladina alkoholu žalobce měřila pouze z jeho dechu, bylo by možné uvažovat o zohlednění odchylky či resorpční/eliminační fáze. Měření však proběhlo rovněž z jeho krve, a to správným postupem. Jak konstatuje například rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2018, čj. 20 A 20/2016-114, v bodě 18: „V projednávané věci je nutno zdůraznit, že k stanovení obsahu alkoholu v krvi žalobce došlo metodou plynové chromatografie, resp. laboratorním rozborem vzorku žalobcovy krve, nikoli nepřímo pomoci dechového analyzátoru. Je pravdou, že v současné praxi je odečítána hodnota 0,24 g/kg od hodnoty naměřené pomocí dechového analyzátoru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, čj. 8 As 59/2010-78), přičemž je vycházeno z pracovního postupu č. 114-MP-C008-08 Českého metrologického institutu, avšak tento postup nelze aplikovat na výsledky dosažené rozborem krve.“ (zvýraznil soud)

51. Ostravský krajský soud následně navazuje též v bodě 19: „Nicméně, pokyn Ministerstva zdravotnictví č. ZD 10/2006 v odst. 10 písm. e) uvádí: ‚za pozitivní průkaz požití alkoholického nápoje se pokládá hladina etylalkoholu v krvi vyšší než 0,20 g/kg, stanovená metodou plynové chromatografie.‘ Tato pasáž může vzbuzovat pochybnosti o tom, zdali není též namístě odečíst tuto hodnotu i od hodnoty stanovené pomocí metody plynové chromatografie. Pro odstranění této nejistoty, krajský soud, veden závazným pokynem Nejvyššího správního soudu, (…) znalkyni z oboru lékařství, aby objasnila povahu této hladiny a též ji porovnala s obdobnou hladinou, jež je specifická pro výsledky získané pomocí dechových analyzátorů. Ze závěrů znalkyně vyplývá, že obě hodnoty (tzv. „cut-off“ hodnoty) vycházejí z rozdílného teoretického východiska (…), pročež nelze zjednodušeně volit shodný postup odečtu těchto cut-off hodnot pro obě metody měření hladiny alkoholu v těle.“ 52. Odkázat lze též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, čj. 8 As 59/2010-78, podle kterého: „krajský soud nesprávně vyšel ze závěrů obsažených v části 9 Pracovního postupu ČMI vztahující se k tzv. pesimistické hodnotě nejistoty přepočtového faktoru, který je ve formě konstanty aplikován při přepočtu objemu alkoholu v dechu na hladinu alkoholu v krvi vyšetřované osoby. V posuzované věci se však žádný takový přepočet neuplatní. Hladina alkoholu v krvi žalobce byla zjištěna přísně specifickou metodou plynové chromatografie a v souladu s Metodickým pokynem ministerstva potvrzena Widmarkovou zkouškou. Nejvyšší správní soud proto odmítl postup krajského soudu, který od zjištěné hodnoty 0,24 g/kg paušálně odečetl tzv. fyziologickou hladinu alkoholu v krvi (0,20 g/kg) a uzavřel, že zůstatková hodnota (0,04 g/kg) je marginální a neprokazuje požití alkoholického nápoje žalobcem.“ 53. Ve výše uvedeném případě tedy soudy odmítly postup, podle kterého by měla být fyziologická hodnota alkoholu odečtena i z výsledku krve. Ačkoliv v projednávané věci laboratoř nevyužila tzv. Widmarkovu metodu, podle metodického pokynu je srovnatelná s metodou enzymatickou, kterou užila.

54. Žalobce navrhuje, aby výpočet alkoholu v krvi žalobce provedl znalec. Existuje množství judikatury, ve kterých soud skutečně vyžádal znalecký posudek (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 20256, čj. 33 A 25/2025-52). Jednalo se nicméně o případy, ve kterých existoval rozpor mezi naměřenými hodnotami – tedy výsledky dechových zkoušek odpovídaly hodnotám nad hranici 0,20 g/kg a výsledek krve (mnohdy na základě testu provedeného s časovým odstupem) odpovídal hodnotě pod hranici 0,20 g/kg. V projednávané věci se však všechny tři naměřené hodnoty nacházely nad hranicí 0,20 g/kg – ač těsně, ale hranice zkrátka někde musí být. Proto má soud za to, že by v projednávané věci bylo nutné vyhotovení znaleckého posudku. Pokud proběhly dvě dechové zkoušky a jedenkrát test z krve, tak je to podle soudu o dostatečné.

55. Žalobce dále namítá, že metodický pokyn výslovně stanoví v bodě 2 písm. f), že zpětný výpočet na základě vyšetření dechovým analyzátorem provést nelze, neboť je přepočet nepřesný. Výsledky dechových zkoušek tedy nemohou sloužit jako podklad pro závěr o fázi, v níž se žalobce v době řízení nacházel. Soud však shledal, že metodický pokyn tuto otázku vůbec neřeší.

56. Kromě toho žalobce namítal, že ho při lékařském vyšetření nezměřili ani nezvážili, přestože výška a váha jsou standardními vstupními parametry znaleckého výpočtu. Jejich absence sama o sobě prokazuje, že řádný výpočet ani být proveden nemohl, pokud vstupní údaje vycházejí z pouhého odhadu. I tato žalobní námitka je však lichá. Protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem totiž v části B), kterou vyplňuje lékař provádějící vyšetření, tyto údaje výslovně uvádí (tělesná hmotnost 90 kg, výška 190 cm, teplota 36,6 °C a puls 101/min). c) Nedostatečné prokázání subjektivní stránky přestupku 57. Žalobce staví své výhrady na tom, že oba správní orgány přijaly závěr o zavinění žalobce z nedbalosti nevědomé zcela paušálně a bez individuálního dokazování. Formulaci, že „vědět mohl a měl“, použily šablonovitě bez přihlédnutí k mimořádně nízké hladině alkoholu.

58. Ustanovení § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky uvádí, že k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

59. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobci PČR provedla dvě dechové zkoušky, které obě prokázaly přítomnost alkoholu v těle žalobce. Stejně tak prokázal přítomnost alkoholu následný test z krve žalobce. Kromě toho také úřední záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy (úřední záznam) uvádí unavené, zpomalené chování a mezi tělesnými známkami zápach alkoholu. Skutečnost, že dech vyšetřovaného páchne po alkoholu poté potvrzuje i protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem. Žalobce navíc neuvedl jakoukoliv jinou skutečnost, která by mohla vysvětlovat pozitivní výsledky testů a závěry uvedené v dokumentech. Stejně tak nenamítal další skutečnosti, jako například vadné měření apod. Jediná jeho námitka stála na tom, že se správní orgány nezabývaly tím, v jaké fázi byl žalobce v době řízení vozidla – jestli v resorpční nebo v eliminační.

60. V souvislosti s tímto lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2010, čj. 5 As 24/2009-65, který je dodnes často citován (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2025, čj. 19 A 23/2024-44). Ten uvádí, že „[j]akákoli naměřená hodnota vyšší než nula nasvědčuje výskytu určitého množství alkoholu v organismu.“ Jak dále upřesňuje například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2011, čj. 7 As 105/2010-96: „[t]ento způsob posuzování vychází ze zásady tzv. nulové tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel, která v České republice platí a podle níž je jakékoliv množství alkoholu z požití alkoholických nápojů způsobilé k tomu, aby jím byl řidič při řízení ovlivněn. V jejím důsledku lze rozlišit pouze dvě kategorie naměřených hodnot alkoholu u osob řídících vozidlo nebo jedoucích na zvířeti ve smyslu zákona o silničním provozu, hodnoty nulové a nenulové. Zákonodárce žádným způsobem nekonstruuje třetí kategorii, která by zahrnovala naměřené hodnoty nízké až bagatelní, ani neumožňuje odvození její existence z platných právních předpisů.“ 61. Jak přibližuje například rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 12. 2023, čj. 72 A 36/2022-39: „[p]ojetí nulové tolerance alkoholu v krvi při řízení motorových vozidel opakovaně aproboval jako ústavně konformní i Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3431/11). Ostatně právě rozsudek NSS č. j. 10 As 173/2015-32, z jehož závěrů nyní soud především vycházel a neshledal přitom žádný důvod se od nich jakkoli odchýlit, byl napaden ústavní stížností. Tato ústavní stížnost byla Ústavním soudem pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, neboť Ústavní soud neshledal na ustálených závěrech NSS nic nesprávného, resp. protiústavního (sp. zn. I. ÚS 2319/16). Lze přitom poukázat na to, že v případě posuzovaném NSS pod sp. zn. 10 As 173/2015 byla řidiči naměřena prokazatelná hodnota alkoholu v krvi pouze ve výši 0,01 g/kg.“ 62. Dechové zkoušky i krevní test prokázaly přítomnost alkoholu v těle žalobce. Na základě výše uvedené judikatury lze uzavřít, že tedy šlo o hodnotu „nenulovou“. V dané věci byly naplněny i subjektivní znaky skutkové podstaty uvedeného přestupku. V případě přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu k naplnění subjektivní stránky postačuje zavinění z nedbalosti.

63. Žalobce navíc neuvedl jakoukoliv důvěryhodnou skutečnost, která by mohla výsledky zkoušek nebo i samotný zápach alkoholu vysvětlit. Pracuje pouze s tím, v jaké fázi vstřebávání alkoholu se v době řízení vozidla mohl nacházet. Soud tedy sdílí názor žalovaného, že se jedná o zavinění ve formě nedbalosti nevědomé. Žalobce tedy nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

64. S ohledem na výše uvedené individualizované skutečnosti nelze mít za to, že jde pouze o šablonovité použití a že správní orgány nepřihlížely k mimořádně nízké hladině alkoholu. Žalovaný se dostatečně věnoval individuální situaci žalobce a poukázal na to, že v České republice platí zásada tzv. nulové tolerance alkoholu při řízení motorových vozidel.

65. Soud má navíc za to, že v projednávané věci se nejedná o „mimořádně nízkou hladinu alkoholu“, na rozdíl od například hodnoty alkoholu v krvi ve výši 0,01 g/kg (viz bod 61 výše). d) Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v části týkající se zákazu činnosti 66. Žalobce také namítá, že pokud žalovaný uznal, že výše naměřeného alkoholu je polehčující okolností, a proto snížil pokutu, měla stejná logika vést k individuální úvaze o délce zákazu řízení. Ten však ponechal v délce šesti měsíců bez jakéhokoliv dalšího odůvodnění.

67. Ustanovení § 125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu stanovuje pro uložení zákazu činnosti rozpětí šesti až osmnácti měsíců. Magistrát uložil žalobci zákaz řízení na dobu šesti měsíců, tedy na nejnižší zákonem stanovené hranici a žalovaný následně délku zákazu řízení neměnil. Důvod pro mimořádné snížení podle žalovaného nebyl dán.

68. Ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky vymezuje situace, ve kterých je možné mimořádně snížit výměru pokuty. Snížení správního trestu zákazu činnosti upravuje § 125e odst. 4 zákona o silničním provozu, podle kterého lze zákaz činnost uložit na dobu kratší než stanovuje tento zákon, jestliže by byl zákaz činnosti uložený na této hranici vzhledem k poměrům řidiče nepřiměřeně přísný. V takovém případě musí být uložen alespoň na dobu odpovídající jedné polovině dolní hranice.

69. Skutečnost, že žalovaný shledal důvod ke snížení pokuty, sama o sobě neznamená, že musel současně snížit i délku trestu. Je však třeba, aby se s touto skutečností dostatečně vypořádal a tento rozdíl patřičně odůvodnil. V rozhodnutí žalovaného absentuje jakákoliv úvaha o tom, proč došlo ke snížení pokuty, ale nikoliv ke snížení zákazu činnosti. Žalovaný k tomu pouze uvádí, že „k jeho nápravě postačí uložení pokuty ve výši 7 000 Kč a zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, neboť správní trest uložený v této výši bude rovněž plnit svůj výchovný účel.“ (zvýraznil soud)

70. Soud rozumí tomu, že žalovaný zřejmě vycházel z úvahy, že vzhledem k uložení zákazu činnosti při dolní hranici zákonné sazby není třeba podrobněji odůvodňovat, proč trest dále nesnížil. Tento postup žalovaného však nebyl správný. Žalovaný se měl v odůvodnění rozhodnutí alespoň stručně vypořádat s tím, proč zároveň nesnížil také výměru trestu zákazu činnosti. Soud musí dát žalobci za pravdu, že v tomto jediném aspektu věci žalovaný nepostupoval správně a odůvodnění jeho rozhodnutí proto není přezkoumatelné. Tuto námitku proto shledal důvodnou.

71. Co se týče namítané možnosti mimořádného snížení sankce, soud uvádí, že se jedná o výjimečný institut. Správní orgán má právo, nikoliv povinnost, jej využít pouze za zákonem stanovených důvodů. Žalovaný tedy nepochybil, pokud blíže neodůvodnil, proč nevyužil tento institut. Mimořádné snížení sankce totiž není nárokové.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

72. Soud tedy z důvodů popsaných v části IV. tohoto rozsudku zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 soudního řádu správního). V dalším řízení žalovaného váže právní názor plynoucí z tohoto rozsudku (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního). Soud již nerozhodoval o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku, protože bezodkladně přistoupil k rozhodnutí ve věci samé.

73. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 13 140 Kč.

74. Tato částka se skládá ze soudního poplatku ve výši 3 000 Kč (za podání žaloby) a dále z částky 9 240 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce žalobce – příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci činí 4 620 Kč. K částce 9 240 Kč je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby, vždy po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).

75. Celková náhrada nákladů řízení proto tvoří 13 140 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce Mgr. Roberta Pšenka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno 31. července 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce