41 A 23/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: X. R. P. X proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2026, čj. JMK 74556/2026, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Žalobci se vrací soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč. Soudní poplatek mu bude vrácen z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Žalobce dostal pokutu za to, že stál s vozidlem tak, že jeho obrysem přesahoval do vozovky vyznačenou plochu šikmého stání. Podle žalobce správní orgány v řízení nepostupovaly správně. Jeho námitky však soud neshledal důvodnými.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Žalobce dne 31. 10. 2025 v době od 19:11 do 19:31 hodin z nedbalosti stál s vozidlem tak, že jeho obrysem přesahoval do vozovky vyznačenou plochu vodorovného dopravního značení V 10c Šikmé stání. Tím porušil § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích a spáchal přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) tohoto zákona.

3. Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2026, čj. MUZN 7913/2026/Au, Městský úřad Znojmo (městský úřad) shledal žalobce vinným ze spáchání výše popsaného přestupku. Za to mu uložil pokutu ve výši 2 000 Kč spolu s povinností uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč (rozhodnutí městského úřadu).

4. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Vznesl celkem pět námitek: (1) neaplikování konkrétních okolností případů a neuvedení, v čem spočívala společenská škodlivost; (2) nesprávné právní hodnocení, které nemá oporu v zákoně; (3) nepřiměřenost uložené pokuty; (4) nezabývání se možností upuštění od potrestání a (5) nesouhlas s výrokem o nákladech řízení.

5. K první námitce tvrdil, že městský úřad uvádí pouze obecnou definici materiální stránky přestupku, avšak neaplikuje ji na konkrétní okolnosti případu. Pouze konstatuje, že „jednáním obviněného došlo k naplnění materiálního znaku“, aniž by uvedl, v čem konkrétně měla spočívat společenská škodlivost. Z rozhodnutí městského úřadu přitom vyplývá, že:  vozidlo stálo mezi dvěma jinými vozidly;  nikomu nepřekáželo ani nikoho neohrozilo;  nešlo o místo s dopravním významem;  stání trvalo pouze 20 minut;  nedošlo a nemohlo dojít k žádnému škodlivému následku ani omezení provozu. Správní orgán tyto skutečnosti zcela opomněl, ačkoliv je podle § 50 odst. 3 a 4 správního řádu povinen hodnotit materiální stránku individuálně.

6. Ke druhé námitce žalobce poznamenal, že městský úřad uvádí, že „neměl vjíždět a parkovat mezi dvě stojící vozidla“. Taková povinnost však nevyplývá z žádného ustanovení zákona ani prováděcí vyhlášky.

7. K nepřiměřenosti uložené pokuty poté žalobce konstatoval, že přestupek byl zcela bagatelní. Nedošlo a nemohlo dojít k žádnému škodlivému následku a jednalo se o krátkodobé stání. Žalobce je navíc osobou bez relevantní přestupkové minulosti. Městský úřad sám uvádí, že žalobcův poslední přestupek se stal v roce 2007. Městský úřad se však vůbec nezabýval možností mírnějšího řešení, ačkoliv mu to zákon umožňuje.

8. Podle zákona o odpovědnosti za přestupky lze od potrestání upustit, pokud samotné projednání přestupku postačuje k nápravě pachatele. Městský úřad se však touto možností vůbec nezabýval, což je v rozporu s povinností hodnotit všechny zákonné alternativy trestu. Podmínky pro upuštění jsou v jeho případě splněny.

9. Na závěr žalobce uvedl, že náklady řízení jsou přímo závislé na výroku o trestu. V případě zrušení pokuty nebo upuštění od potrestání je nutné zrušit i náklady řízení. Vedení řízení bylo neúčelné, neboť šlo o bagatelní věc, kterou bylo možné řešit mírnějším postupem. Městský úřad nehodnotil, zda bylo vedení řízení v rozsahu odpovídajícím paušální částce skutečně nezbytné.

10. Žalovaný nicméně rozhodnutím ze dne 18. 5. 2026, čj. JMK 74556/2026 (rozhodnutí žalovaného), odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

11. Žalobce žalobou napadá výroky II. a III. rozhodnutí žalovaného. Výrok II. ukládá pokutu ve výši 2 000 Kč a výrok III. ukládá povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Výrok o vině nenapadá. Napadené rozhodnutí je podle něj nepřezkoumatelné, nezákonné a založené na nesprávném právním posouzení.

12. Žalobce uvádí, že městský úřad i žalovaný pouze opsali obecné definice materiální stránky přestupku, aniž by je aplikovali na konkrétní okolnosti žalobcova případu. Neprovedli individuální úvahu, přestože ji žalobce výslovně namítal.

13. Žalobce dále tvrdí, že městský úřad věc nesprávně právně posoudil, pokud uvedl, že „neměl vjíždět mezi dvě vozidla“. Tento závěr nemá oporu v zákoně a činí tak rozhodnutí vnitřně rozporným a nesrozumitelným. Navíc městský úřad a žalovaný neprovedli žádnou úvahu o možnosti upuštění od potrestání ve smyslu § 43 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, ačkoliv ji žalobce navrhoval.

14. Výrok o nákladech řízení žalobce považuje za nezákonný. Je totiž závislý na výroku o trestu. Chybělo přitom posouzení účelnosti vedení řízení v plném rozsahu.

15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky jsou v podstatě totožné s námitkami, které již žalobce uplatnil v odvolacím řízení a které podrobně vypořádal v odůvodnění rozhodnutí žalovaného, na které odkazuje.

16. Naplněním materiálního znaku přestupku se žalovaný podrobně zabýval i s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Neshledal okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání žalobce pod míru předpokládanou pro přestupek. Účelem vodorovného dopravního značení v daném místě je zorganizovat a korigovat parkování v dané lokalitě tak, aby se maximálně využil omezený prostor pro parkování vozidel. Neprokázalo se, že by parkoval jen 20 minut, ani že tak zaparkoval s ohledem na dvě vozidla, která zde již parkovala, a mezi která vjel a zaparkoval.

17. Správní orgány nekladly žalobci za vinu, že neměl vjíždět a parkovat mezi dvě stojící vozidla – takové jednání právní předpisy v obecné rovině nezakazují. Nicméně pokud by takovýmto jednáním porušil jinou zákonnou povinnost, pak tak nemůže učinit.

18. Možností upuštění od potrestání se žalovaný podrobně zabýval. Uvedl, že se jedná o mimořádný institut, který má zohlednit mimořádné okolnosti konkrétního případu. Má se používat výjimečně, odůvodní-li to konkrétní okolnosti daného případu. Běžné okolnosti přestupků, byť polehčující, by zásadně neměly odůvodňovat tento mimořádný postup. V projednávaném případě pak žádné mimořádné okolnosti správní orgány neshledaly. Projednávaný přestupek byl zcela standardní a nijak se nevymykal případům obdobných přestupků v oblasti parkování, za které se ukládají správní tresty ve spodní výměře sazeb.

19. Výrok o povinnosti nahradit náklady řízení v paušální částce 2 500 Kč odpovídá právní úpravě. Volba způsobu vedení řízení je plně na správním orgánu, který limitují zákonné podmínky pro konkrétní formu řízení. Pokud správní orgán konal ústní jednání a v jeho rámci prováděl dokazování k prokázání totožnosti řidiče, nelze než uzavřít, že jeho jednání mělo jasný účel.

IV. Posouzení věci

20. Žaloba není důvodná. Všechny žalobní námitky jsou navíc téměř totožné s odvolacími námitkami, kterými se již žalovaný dostatečně zabýval. Soud proto považuje za dostačující stručně uvést následující úvahy: a. K nedostatečné individualizaci rozhodnutí správních orgánů 21. Žalobce namítá, že městský úřad i žalovaný neprovedli žádnou individuální úvahu a pouze opsali obecné definice materiální stránky přestupku.

22. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že protiprávní jednání obviněného zcela jistě ohrožuje zájem chráněný právní úpravou provozu na pozemních komunikacích, kterou je jeho bezpečnost a zájem na dodržování dopravního značení všemi účastníky silničního provozu. Žalobce nerespektoval vodorovné dopravní značení, jehož účelem je usměrnit a zorganizovat parkování v dané lokalitě tak, aby bylo možné parkovací prostor co nejlépe využít. Tím došlo k naplnění materiální stránky pod míru předpokládanou pro přestupek.

23. Žalovaný navíc odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, podle kterého obecně platí, že při naplnění formálních znaků jednání, které zákon označuje za přestupek, jde v běžně se vyskytujících případech i o naplnění znaku materiálního. Již naplnění daných formálních znaků totiž porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. Aby tomu tak nebylo, musely by v daném případě existovat významné okolnosti či zvláštnosti případu, které takový závěr vylučovaly.

24. Podle názoru žalovaného tomu tak v žalobcově případě nebylo – jednalo se totiž o běžné okolnosti tohoto typu přestupkového jednání. Okolnosti, na které žalobce poukazuje (krátká doba stání, zaparkoval mezi dvě stojící vozidla, vozidlo nikomu nepřekáželo ani nikoho neohrozilo) lze podle žalovaného zohlednit při stanovení výše sankce. Nejedná se tedy o okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jeho jednání tak, aby nenaplňovalo materiální znak přestupku.

25. Ustanovení § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky uvádí, že „[p]řestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.“ Pro odpovědnost za přestupek je tedy obecně třeba naplnit jak formální, tak materiální znak.

26. Materiální znakem přestupku se rozumí jeho společenská škodlivost. Společensky škodlivé jednání je takové, které porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem (podle § 3 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky).

27. Jak uváděl již žalovaný, účelem zákona o silničním provozu je stanovení podmínek pro zajištění bezpečného a plynulého provozu na veřejně přístupných pozemních komunikacích. K zabezpečení tohoto úkolu stanovuje zákon práva a povinnosti účastníků silničního provozu. Porušení podmínek pro zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu (včetně porušení povinnosti respektovat dopravní značení) je porušením zájmu chráněného zákonem.

28. Jak upřesňuje například rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2021, čj. 52 A 6/2021-42, v bodech 45 a 46: „Jakkoliv samotným jednáním přestupce nemusí dojít k poruše na objektu deliktu, kterým je (jak vyplývá z výše uvedeného účelu zákona o silničním provozu) ochrana bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, pokud svým jednáním zvýší pravděpodobnost, že k takové poruše dojde, i tak odpovídá za přestupek ohrožovací. Podstatou ohrožovacího deliktu je, že k jeho dokonání postačuje ohrožení chráněného zájmu. (…) Právě materiální znak ohrožovacího přestupku bývá zpravidla naplněn již naplněním znaků formálních, což ostatně potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu. K tomuto např. blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015-31, v němž se uvádí: ‚jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za delikt, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak deliktu (…).‘“ 29. Žalovaný se tedy s otázkou materiální stránky přestupku vypořádal správně. Námitce žalobce, že žalovaný pouze opsal obecnou definici materiální stránky a neprovedl individuální úvahu, nelze přisvědčit, neboť ji výslovně provedl, navíc s poukazem na předmětnou judikaturu. b. K nesprávnému právnímu posouzení 30. Žalobce namítá, že městský úřad uvedl závěr, že žalobce „neměl vjíždět mezi dvě vozidla“. Tvrdí, že tento závěr však nemá oporu v zákoně a činí rozhodnutí vnitřně rozporným.

31. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že žalobce tento závěr zcela vytrhl z kontextu celého odůvodnění. Městský úřad totiž neklade žalobci za vinu, že zaparkoval mezi dvě stojící vozidla, což je zakázáno (jak dovozuje žalobce). Městský úřad dále v rozhodnutí konstatuje, že je povinností řidiče ze zákona stát tak, aby vozidlo nepřesahovalo vyznačené místo předmětného dopravního značení. Proto tedy neměl vjíždět a parkovat mezi dvě stojící vozidla, jelikož tím porušil povinnost plynoucí z dopravního značení.

32. Soud dává za pravdu žalovanému. Z rozhodnutí městského úřadu žádným způsobem neplyne, že by věta „neměl vjíždět mezi dvě vozidla“ byla právním posouzením věci. Jednalo se pouze o reakci na argumentaci žalobce. Právní posouzení – tedy, že žalobce svým jednáním porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona – ve svém rozhodnutí řádně uvedl.

33. Soud především zdůrazňuje, že je třeba číst rozhodnutí jako celek. Jeho jednotlivé části nelze číst izolovaně. Z rozhodnutí městského úřadu i žalovaného je zcela zřejmé, že právní posouzení stojí na porušení dopravního značení, nikoliv na skutečnosti, že žalobce neměl vjíždět mezi dvě auta. Námitka žalobce tedy není důvodná. c. Neprovedení úvahy o možnosti upuštění od potrestání 34. Podle žalobce chyběla úvaha o možnosti upuštění od potrestání podle § 43 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, ačkoliv to žalobce navrhoval.

35. Ustanovení § 43 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky uvádí, že „[o]d uložení správního trestu lze též upustit, jestliže vzhledem k závažnosti přestupku, okolnostem jeho spáchání a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před správním orgánem postačí k jeho nápravě.“ 36. Žalovaný ve svém rozhodnutí předestírá, že se jedná o mimořádný institut, který má zohlednit mimořádné okolnosti konkrétního případu. Měl by se tedy používat výjimečně, odůvodní-li to konkrétní okolnosti daného případu. Běžné okolnosti přestupků, byť polehčující, by zásadně neměly odůvodňovat tento mimořádný postup. Žádné takové okolnosti však žalovaný v projednávaném případě neshledal – přestupek považuje za zcela standardní, nijak se nevymykající případům přestupků, za které se ukládají správní tresty ve spodní výměře sazeb. Přestupková minulost žalobce, nízká společenská škodlivost jednání i délka protiprávního jednání jsou okolnosti běžně zohledňované při stanovení výše správních trestů, jak tomu bylo i v tomto případě.

37. Žalovaný tedy úvahu o možnosti upuštění od potrestání provedl. Soud se ztotožňuje s jeho výše uvedenou argumentací, že se jedná o výjimečný institut. Dodává navíc, že klíčovou skutečností je to, že správní orgán je pouze oprávněn, a nikoliv povinen tento institut využít. Na upuštění od potrestání tedy není automaticky nárok. Na tento fakt poukazuje množství soudních rozhodnutí (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2023, čj. 62 A 23/2023-165, bod 25) i odborná literatura (např. VETEŠNÍK, Pavel. § 43 [Upuštění od uložení správního trestu]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 378, marg. č. 2.)

38. Námitka žalobce, že městský úřad ani žalobce neprovedli žádnou úvahu o možnosti upuštění od potrestání, proto není důvodná. Žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč k upuštění od uložení trestu neshledal důvody. d. K nezákonnosti výroku o nákladech řízení 39. Kromě výše uvedeného žalobce také namítal, že výrok o nákladech řízení je závislý na výroku o trestu. Správní orgány přitom neposoudily účelnost vedení řízení v plném rozsahu.

40. Ustanovení § 95 zákona o odpovědnosti za přestupky uvádí, že „správní orgán uloží obviněnému, který byl uznán vinným, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou.“ Jak tedy vyplývá z textu zákona, předpokladem pro uložení povinnosti nahradit náklady řízení je „uznání viny“. Žalobce tedy nesprávně namítá, že je výrok o nákladech řízení závislý na výroku o trestu.

41. Žalovaný rozhodl, že je žalobce vinným ze spáchání přestupku. Sám žalobce v úvodu žaloby uvádí, že výrok o vině nenapadá. Žalovaný tedy v tomto ohledu postupoval správně.

42. Co se týče posouzení účelnosti vedení řízení v plném rozsahu, žalovaný uvádí, že volba způsobu řízení – tedy zda se povede v plném rozsahu či zkrácenou formou (příkazní řízení) – je na správním orgánu.

43. Ustanovení § 150 správního řádu skutečně uvádí, že „[p]říkaz může správní orgán vydat, považuje-li skutkové zjištění za dostatečné; vydání příkazu může být prvním úkonem v řízení.“ Zákon tedy správnímu orgánu dává možnost rozhodnout ve zkráceném řízení, nikoliv povinnost tak učinit. S ohledem na průběh řízení (tedy například na to, že proběhlo ústní jednání) dává soud žalovanému za pravdu, že tento postup nebyl nijak nestandardní. Soud na závěr uvádí, že samotná výše paušální částky nákladů řízení vychází z § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., který stanovuje, že činí 2 500 Kč.

44. Ani tuto žalobcovu námitku tedy soud nevyhodnotil jako důvodnou.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

45. Soud posoudil žalobní námitky jako nedůvodné. Proto žalobu zamítl.

46. Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Proto mu soud nepřiznal právo na jejich náhradu.

47. Žalobce se žalobou spojil i návrh na přiznání odkladného účinku. Soud o něm samostatně nerozhodoval, protože bezodkladně rozhodl ve věci samé. Žalobce ovšem už zaplatil soudní poplatek za podání toho návrhu. Vzniklo mu proto právo na jeho vrácení. O vrácení zaplaceného soudního poplatku soud rozhodl podle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Částka 1 000 Kč bude žalobci vrácena v souladu s § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích do 30 dnů od právní moci z účtu krajského soudu. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno 30. června 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce