41 A 24/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: M. G. X zastoupen evropským advokátem Mag. jur. Martinem Allgaierem Vodičkova 28, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy nábřeží Ludvíka Svobody 12, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2026, čj. MD-10357/2026-110/3, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2026, čj. MD-10357/2026-110/3, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 269 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Žalobce je kontrolním technikem. Správní orgány ho shledaly vinným ze spáchání celkem pěti přestupků. Neshledal totiž vážnou vadu vozidel při měření emisí u technických prohlídek vozidel, byť nedošlo k naplnění stanoveného rozpětí otáček předepsaných výrobcem, nebo naopak došlo k překročení tohoto rozpětí. Při rozhodování o odvolání ovšem žalovaný pochybil. Proto soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby níže popsané chyby mohl napravit.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Krajský úřad Kraje Vysočina (krajský úřad) vydal dne 11. 3. 2025 příkaz čj. KUJI 23987/2025, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání celkem pěti přestupků (příkaz). Těch se měl dopustit jako kontrolní technik. Neprovedl totiž technickou prohlídku vozidel v rozsahu, způsobem a v souladu s technickými podmínkami pro hodnocení výsledku technických prohlídek. Konkrétně v pěti případech jeho měření emisí nedošlo k naplnění stanoveného rozpětí otáček předepsaných výrobcem, nebo naopak došlo k jejich překročení. Žalobce to však nehodnotil jako vážnou závadu vozidla. Za to žalovaný uložil žalobci pokutu ve výši 2 500 Kč.

3. Žalobce podal proti příkazu dne 18. 3. 2025 odpor. V něm uvedl, že ve všech případech měření emisí z roku 2024, v nichž došlo k nedodržení volnoběžných či přeběhových otáček, jde o chybu software emisního přístroje AVL. Ten takto schválil žalovaný. Konkrétně jde ve všech případech o chybu přístroje AVL, se softwarem verze „2.5.0 10/2021“, která má vliv na vyznačování naměřených parametrů v protokolu o měření emisí. Software přístroje vyhodnocuje měření jako vyhovující. Zohledňuje stanovené tolerance z technických požadavků uveřejněných v příloze Věstníku Dopravy č. 1/2020 (věstník). Žalobce přímo cituje, že: „Otáčky motoru musí přístroj měřit v rozsahu nejméně 600 až 6000 min-1 s přesností:  v rozsahu 600 až 1000 min-1, max. +- 25min-1;  v rozsahu 1000 min-1, max. +- 150 min-1.“ 4. Tuto chybu softwaru výrobce přístroje opravil až ve verzi „3.03 11/2024“, kterou nasadil do ostrého provozu emisních stanic v prosinci 2024. Praktické neodečtení tolerance softwaru přístroje při zobrazování naměřených parametrů v protokolu o měření emisí nemá žádný vliv na měření výfukových škodlivin. Proto nemohlo dojít k ohrožení životního prostředí a zvýhodnění žadatele o měření emisí.

5. Na základě podaného odporu krajský úřad příkaz zrušil a řízení pokračovalo. Ještě předtím krajský úřad e-mailově komunikoval se žalovaným. Požadoval konzultaci, jak vyhodnocovat rozpětí otáček. Odkázal na dokument Požadavky na přístroje pro měření emisí výfukových plynů ve SME, ve STK a při TSK v České republice (požadavky na přístroje), jenž je přílohou věstníku a který v kapitole 3.1. stanovuje toleranci do +- 150 min-1. Měl za to, že by vzhledem k této toleranci nemělo docházet k porušení stanoveného rozpětí otáček. Žalovaný ale krajskému úřadu sdělil, že vhodným způsobem je postupovat podle přílohy č. 1 vyhlášky o technických prohlídkách. Jednotlivé kontrolní úkony je proto třeba provádět v souladu s metodikou čj. 1/2020-150-ORG3/13 (metodika). V žádném z těchto předpisů nejsou žádné tolerance, které by kontrolní technik měl zohledňovat. Musí zohledňovat zobrazenou hodnotu. Pokud by měl zohledňovat toleranční pásma, musely by to uvedené předpisy uvádět. Tyto tolerance jsou relevantní při schvalování přístroje či jeho kalibraci. Při samotném měření se ale nepoužijí.

6. Krajský úřad žalobci oznámil, že dne 16. 4. 2025 proběhne provádění důkazů mimo ústní jednání a poučil ho o jeho právech. K tomu žalobce sdělil, že využije svého práva vypovídat a navrhnul svědecké výpovědi tří osob – (1) pana M. P., z prodeje a opravy přístrojů AVL, (2) pana P. Š., technického pracovníka společností TÜV Süd Czech s.r.o. (TÜV Süd Czech), a (3) zástupce žalovaného.

7. Dne 24. 4. 2025 krajský úřad vydal rozhodnutí pod čj. KUJI 38621/2025 (rozhodnutí krajského úřadu), kterým rozhodl ve věci stejně jako v případě dříve vydaného příkazu.

8. Žalobce se proti rozhodnutí krajského úřadu odvolal. Odvolání odůvodnil tím, že přístroj AVL zkušebna schválila a pravidelně kalibrovala. Rozdíly v naměřených hodnotách otáček pocházejí výhradně z přístroje AVL, konkrétně ze starší verze softwaru používané do konce roku 2024. Tento přístroj i jeho software však zkušebna schválila k provozu STK, jak potvrzuje příslušný ústav TÜV Süd Czech Přístroj AVL je navíc pravidelně kalibrován a splňuje všechny legislativní požadavky. Nelze proto technika postihovat za použití vadného softwaru, který byl součástí schváleného přístroje AVL. Naměřené hodnoty se podle žalobce nacházely v povolených tolerancích. Podle požadavků na měřicí přístroje uvedených ve věstníku činí maximální povolené odchylky +- 25 min-1, resp. +- 150 min-1. Všechny hodnoty naměřené přístrojem AVL se nacházely v těchto tolerancích. To znamená, že nešlo o závadu ani nesoulad s legislativou.

9. Přístroj AVL hodnoty vyhodnocuje jako vyhovující a stejné vozidlo změřené jiným přístrojem by rovněž vyhodnotil jako vyhovující. Jiný přístroj by totiž toleranci danou předpisem nejen toleroval, ale na protokole nezobrazil – stejně jako již nová verze software AVL nasazená od konce roku 2024. Potvrzuje to i TÜV Süd Czech. Přístroj AVL tudíž chybně zobrazoval hodnotu, kterou by takto vůbec neměl zobrazovat a nyní, po opravě softwaru, už také nezobrazuje. To samé platí pro ostatní běžně používané a schválené přístroje pro měření emisí – toleranci (viz bod 5) přístroj „interně“ zohlední, a pokud není překročena, ani ji nevykazuje a neoznačí jako chybu, protože se nejedná o chybu, resp. vadu vozidla. Ani předmětný nástroj AVL koneckonců měřené hodnoty nevykazoval jako vadné.

10. Pokud by tedy žalobce navzdory výše uvedenému zasáhl do protokolu a vyhodnotil vozidlo jako nevyhovující, případně by se mohl dopustit i trestného činu padělání nebo pozměnění veřejné listiny, podvodu apod. Dále by tím poškodil zákazníka, protože na vozidle není žádná závada a rozdíl v otáčkách spočívá v nepřesnosti snímání, resp. v interpretaci zobrazení hodnot otáček motoru. Hodnoty zobrazených otáček při měření emisí v rozsahu předepsané tolerance přístroje nemohou představovat hrozbu pro bezpečnost silničního provozu a ani nemohou negativně působit na životní prostředí. Z tohoto důvodu se tyto tolerance koneckonců uznávají.

11. Žalobce také postup konzultoval s relevantními autoritami. Krajský úřad opomenul svědectví výrobce AVL, kalibrační zkušebny a žalovaného, které o vadném softwaru přístroje v roce 2024 informovali. Krajský úřad citoval e-mail žalovaného ze dne 19. 3. 2025, který stanovuje povinnost dodržovat metodický postup. Pokud však technik nesmí zasahovat do protokolu a přístroj AVL vyhodnotí hodnoty jako v pořádku, pak nemůže technik na základě nesprávně zobrazených hodnot jednat jinak.

12. Žalobce navíc přiložil rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 4. 2025, čj. KUJCK 48291/2025 (rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje), v němž správní orgán v obdobné situaci rozhodl o zastavení řízení, protože se nejednalo o přestupek. Projednávaný případ by se měl posuzovat stejně, aby zajistili rovnost v rozhodování správních orgánů.

13. S ohledem na uvedené skutečnosti žalobce žádal, aby žalovaný řízení zastavil, protože se nejedná o přestupek a jeho postup byl zcela v souladu s platnými předpisy.

14. Žalovaný nicméně rozhodnutím ze dne 16. 3. 2026, čj. MD-10357/2026-110/3, rozhodnutí krajského úřadu změnil tak, že se do výroku A., do každé z částí I.-V. vkládá za „jehož skutkovou podstatu naplnil“ text „z nedbalosti“. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí krajského úřadu potvrdil (rozhodnutí žalovaného). Pokud žalobce naměřil a do protokolů o měření emisí zaznamenal přeběhové otáčky mimo stanovené otáčkové pásmo, aniž by tuto skutečnost hodnotil jako závadu, postupoval v rozporu se zákonem a dopustil se tak přestupku. Krajský úřad jen opomněl do výroku uvést formu zavinění. Vzhledem k tomu, že alespoň v odůvodnění svého rozhodnutí krajský úřad uvedl formu zavinění (vědomá nedbalost), tak nejde o závažné pochybení, aby způsobovalo nezákonnost rozhodnutí krajského úřadu. Proto jej doplnil.

15. Krajský úřad podle žalovaného zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Přestupky řádně právně kvalifikoval a popsal. Relevantní technické požadavky dopadají na přístroje měřící otáčky motoru, nikoliv na samotné měření prováděné kontrolním technikem. Uváděné tolerance jsou tolerance přístroje, které se používají pro potřeby jeho schvalování a případně kalibraci. Jde také o požadavky na ovládací software přístroje vztahující se k záznamu naměřených hodnot. Nejde však o tolerance, které by měl kontrolní technik ve vztahu k naměřeným hodnotám přístroje dále zohledňovat. Tyto hodnoty proto dále nemůže nijak korigovat podle uvedených tolerancí, ale bere je jako konečné pro posouzení, zda vozidlo plní nebo neplní požadavky.

16. Pokud software přístroje pro měření emisí vozidel, jejichž skutečná hodnota otáček neodpovídala výrobcem stanovenému rozpětí otáček, i přesto daná měření vyhodnotil jako „vyhovující“, pak takový přístroj nefungoval v souladu s požadavky na přístroje a jako takový ho neměli používat. Nelze tedy přijmout tvrzení žalobce, že splňoval „požadavky legislativy“. Nefungoval právě s ohledem na požadavky na přístroje. Sám žalobce v odvolání uvedl, že přístroj „chybně zobrazoval hodnotu, kterou by vůbec neměl zobrazovat“. I společnost TÜV Süd Czech konstatovala, že překročení otáčkového pásma o 100-150 min-1 je pochybením.

17. Námitku žalobce, že do protokolu o měření emisí nemůže zasáhnout a vyhodnotit vozidlo jako nevyhovující, jelikož by se tím dopustil trestného činu, považuje žalovaný za absurdní. Samotný software používaný pro vyhotovování protokolů o měření emisí neumožňuje, aby do nich kontrolní technik zasáhl. Avšak vyhodnocení těchto hodnot je již plně v jeho kompetenci a na základě toho poté do protokolu zaznamenává případné závady. I informaci o tom, zda vozidlo z hlediska měření emisí vyhovuje či nevyhovuje. Zásadně tedy platí, že výsledek technické prohlídky/měření emisí automaticky negeneruje přístroj, ale je vždy rozhodnutím technika na základě (ne)zjištěných závad.

18. K námitce žalobce, že krajský úřad opomenul jím navrhované výslechy tří svědků, žalovaný uvádí, že krajský úřad odůvodnil, proč k nim nepřistoupil a nelze tedy hovořit o tom, že by je opomněl. Žalovaný se ztotožňuje s konstatováním krajského úřadu, že by tyto výslechy nepřinesly žádné nové skutečnosti.

19. K přiloženému rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje žalovaný uvádí, že se k němu nebude dále vyjadřovat. Toto usnesení vydal v rámci jiného správního řízení jiný správní orgán. V rámci své rozhodovací praxe rozhoduje žalovaný v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu. Tedy dbá na to, aby, mimo jiné, nevznikaly nedůvodné rozdíly při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů. Otázka správnosti a zákonnosti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje však není předmětem tohoto řízení.

20. K výši uložené pokuty žalovaný konstatuje, že podle zákona lze uložit pokutu až do výše 50 000 Kč. Krajský úřad uložil pokutu ve výši 2 500 Kč, tedy v zákonné sazbě. Žalovaný je toho názoru, že krajský úřad postupoval při určování druhu správního trestu a jeho výměry v souladu se zákonem. Přihlédl k povaze a závažnosti přestupku, ke způsobu spáchání, rozsahu následku a okolnostem spáchání. Zároveň konstatuje, že zákonem chráněný zájem spočívající v tom, aby byla motorová vozidla v provozu na pozemních komunikacích v řádném technickém stavu, nesporně porušil. Řádné provádění měření emisí je jedním z aspektů, který přispěje k bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, případně ke snížení poškozování životního prostředí.

21. Krajský úřad taktéž řádně použil absorpční zásadu uvedenou v § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Jako k přitěžující okolnosti přihlédl k tomu, že žalobce spáchal více přestupků (5). Výše pokuty je tedy přiměřená.

III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

22. Žalobce své námitky shrnul do celkem šesti okruhů. Zaprvé namítá, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, protože z něj není zřejmé, jak žalovaný přesně uzavřel skutkový stav ve vztahu ke konkrétnímu jednání žalobce, jaké důkazy a konkrétní podklady považoval za rozhodné a proč, a jak se vypořádal s klíčovými odvolacími námitkami (včetně námitek procesních). Z odůvodnění současně plyne, že žalovaný řeší „technické“ otázky (software, protokoly, otáčky apod.), ale bez srozumitelného řetězce úvah, který by umožnil soudní přezkum.

23. Zadruhé žalovaný porušil pravidla přezkumu a řízení zatížil vadami. Žalovaný má povinnost přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu přecházelo. Současně platí, že pokud odvolací orgán opatří nové podklady, tak musí dodržet procesní práva účastníka – zejména možnost vyjádřit se k podkladům. V odvolacím řízení žalovaný stavěl závěry na podkladech či „technických“ úvahách, které žalobci řádně nezpřístupnil k vyjádření. Došlo k „dopisování“ odůvodnění namísto odstranění vad řízení na I. stupni. To mohlo mít přímý vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.

24. Ve třetím okruhu námitek žalobce brojí proti tomu, že rozhodnutí žalovaného vychází z hodnocení protokolů a technických údajů. Avšak žalobce namítá, že skutkové závěry buď nemají oporu ve spise nebo vyžadují zásadní doplnění dokazování (např. odborné posouzení, znalec či přesná metodika měření, audit softwaru). Správní orgány takové doplnění neprovedly, ač šlo o sporné a klíčové otázky.

25. Dále žalobce zmiňuje, že použitý měřicí přístroj AVL schválila zkušebna TÜV Süd Czech, kterou pověřil žalovaný. Ten tak ve svém důsledku přístroj AVL sám schválil pro provoz, a tudíž nemůže namítat, že se žalobce dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání, pokud tento přístroj používal v souladu se schválenou metodikou.

26. Ve čtvrtém okruhu námitek žalobce dále poznamenává, že mezi skutkovým popisem (měření emisí, protokoly, software) a právní kvalifikací ve výroku může být rozpor. Pokud výrok neobsahuje přesnou a jednoznačnou právní kvalifikaci, případně pokud kvalifikace neodpovídá skutku, jde o nezákonnost rozhodnutí.

27. Dále žalobce namítá, že správní orgány nevysvětlily, jak hodnotily kritéria pro ukládání sankce a proč zvolily právě danou výši (zejména při existenci polehčujících okolností a spornosti technických závěrů). Nejde-li o přezkoumatelné odůvodnění, je rozhodnutí nezákonné a/nebo nepřezkoumatelné.

28. Na závěr žalobce upozornil na existenci obdobného případu řešeného Krajským úřadem Jihočeského kraje. V tomto případě došlo k zastavení řízení. V rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje správní orgán dospěl k závěru, že dostupné podklady jednoznačně neprokázaly, že by kontrolní technik postupoval v rozporu s technickými podmínkami pro hodnocení výsledku technických prohlídek, resp. že by samotné zjištění překročení pásma otáček bez dalšího znamenalo pochybení technika. Správní orgán pracoval s pochybnostmi ohledně vlivu softwaru/automatické úpravy otáček a s nutností prokázat závadný postup měření emisí.

29. Žalobce netvrdí, že by rozhodnutí žalovaného muselo převzít závěr jiného správního orgánu v jiné věci. Namítá však, že se žalovaný (a krajský úřad) musí s takovouto relevantní správní praxí vypořádat, zejména pokud se skutkový základ a technické jádro věci shoduje. Opomenutí této argumentace posiluje závěr o nepřezkoumatelnosti a současně o libovůli při hodnocení důkazů. Pokud existují důvodné pochybnosti o příčinách zjištěných hodnot (např. vliv softwaru/automatické zásahy), měly být vyloženy ve prospěch obviněného, resp. se měl skutkový stav doplnit tak, aby pochybení prokázal bez rozumných pochybností.

30. Žalobce též navrhuje přiznat žalobě odkladný účinek.

31. Žalovaný se vyjadřuje k jednotlivým okruhům žalobních námitek zvlášť. K prvnímu okruhu uvádí, že při hodnocení skutkového stavu věci vycházel z celého spisového materiálu. Především z jednotlivých protokolů o měření emisí. Pro úplnost dodává, že podnět pro zahájení řízení vycházel z údajů vložených do Informačního systému technických prohlídek (IS TP). To je informační systém veřejné správy, jehož správcem je žalovaný. Slouží mimo jiné k evidenci, kontrole a vyhodnocování činnosti stanic technické kontroly a stanic měření emisí. Obsahuje údaje dokumentující mj. přítomnost vozidel na stanici měření emisí. Orgány veřejné moci využívají tyto informace, aniž by musely ověřovat jejich správnost. Je možné konstatovat, že údaje vedené v IS TP mají domněnku pravdivosti, dokud se neprokáže opak. To se v tomto případě nestalo a žalobce ani nerozporoval, že by otáčky motorů daných vozidel naměřil např. v jiných hodnotách.

32. K závěrům založeným na podkladech, které žalobce neměl k dispozici žalovaný uvádí, že krajský úřad žalobce vyrozuměl Oznámením o pokračování správního řízení ze dne 31. 3. 2025 o jeho procesních právech, včetně práva nahlédnout do spisu. Dále ho vyrozuměl o datu a místu provádění dokazování čtením listin mimo ústní jednání, kterého se žalobce zúčastnil. V rámci dokazování se jistě seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí. Spis se už o žádné nové písemnosti nedoplňoval. Ani z rozhodnutí žalovaného nevyplývá, že by vycházel z nějakých nových podkladů. Žalobce jakožto kontrolní technik při provádění technické prohlídky a měření emisí protokoly vyhotovuje. Po ukončení prohlídky má i možnost na vyhotovený protokol nahlédnout. K protokolům, za něž je sankciován, tedy měl přístup a nejednalo se pro něj o nové skutečnosti.

33. K „dopisování“ odůvodnění žalovaný upozorňuje, že svým rozhodnutím do výroku rozhodnutí krajského úřadu doplnil formu zavinění. Vzhledem k tomu, že krajský úřad formu zavinění (vědomou nedbalost) uvedl v odůvodnění rozhodnutí, neměl žalovaný za to, že by absence tohoto požadavku zakládala nezákonnost rozhodnutí. Žalovaný tedy konstatoval, že touto změnou neporušil zákaz změny k horšímu (reformatio in peius) a neporušil subjektivní právo žalobce na podání odvolání.

34. K závěrům, které buď nemají oporu ve spise nebo vyžadují zásadní doplnění dokazování, žalovaný uvádí, že v rozhodnutí krajského úřadu jsou jednání, při kterých žalobce postupoval v rozporu se zákonem o provozu vozidel. Jednotlivá měření emisí specifikuje datum, čas, konkretizace vozidla, číslo protokolu o měření emisí, stanovené rozpětí otáček a konkrétně naměřená hodnota otáček. Tímto popisem krajský úřad dodržel nezaměnitelnost skutku. Z každého výroku rozhodnutí krajského úřadu vyplývá, že otáčky, jež žalobce naměřil, nebyly ve stanoveném otáčkovém pásmu (byly buď nižší nebo vyšší). Správní orgány vycházely z protokolů o měření emisí, které jsou ve spisu. Z nich tyto hodnoty bezpochyby vyplývají.

35. V případech, za které je žalobce sankcionován, došlo k naměření jak příliš nízkých, tak i příliš vysokých otáček. Oba tyto případy indikují závadu v řízení motoru, která by mohla mít dopad do funkce emisního systému motoru. Nedodržení předepsaného rozsahu otáček motoru tedy signalizuje, že motor vozidla nefunguje v souladu s podmínkami, které stanovil výrobce. Proto by měl kontrolní technik vyznačit vážnou závadu („B“). Žalobce nenamítal, že by při měření emisí naměřil jiné hodnoty, než uvádí rozhodnutí krajského úřadu a potažmo protokoly. Lze tedy konstatovat, že údaje uvedené v protokolech o měření emisí jsou pravdivé, neboť neprokázal opak. Žalovaný tedy nesouhlasí s tím, že skutkové závěry nemají ve spise oporu.

36. Žalobce navrhl, aby správní orgány provedly svědeckou výpověď tří svědků. Tyto návrhy však odmítly provést, protože by nepřinesly žádné nové skutečnosti. Skutečnost, že žalobce naměřil jiné hodnoty otáček, než které stanovil výrobce je nezpochybnitelná. Žalovaný zastává názor, že navrhované výslechy by samy o sobě nemohly mít vliv na zjištěný stav věci – tedy, že žalobce neprováděl technické prohlídky daných vozidel v rozsahu, způsobem a v souladu s technickými podmínkami. Naměřil totiž hodnoty otáček pod nebo nad stanovené otáčkové pásmo a tuto skutečnost nehodnotil jako závadu. Tohoto protiprávního jednání se dopustil v pěti případech. Nelze tedy konstatovat, že by se jednalo o ojedinělé pochybení.

37. Žalobce tvrdí, že přístroj, prostřednictvím kterého měřil emise vozidel (za které ho žalovaný sankcionoval), schválila technická zkušebna, kterou pověřil žalovaný. K tomu žalovaný uvádí, že v souladu se zákonem o podmínkách provozu vozidel schvaluje přístroje pro provádění technické prohlídky na základě zkoušek provedených technickou zkušebnou. Technická zkušebna (v tomto případě TÜV Süd Czech) potvrdila, že přístroj v době posuzování požadavky plnil, ale neodpovídá za provozní funkci konkrétního kusu v čase. To znamená, že přístroj AVL podmínky plnil, avšak upgradem softwaru s největší pravděpodobností došlo k tomu, že přístroj uvedené požadavky přestal splňovat. Tyto skutečnosti však žalovaný nepovažuje za relevantní, jelikož kontrolní technik nenese odpovědnost za to, zda přístroj měřící emise funguje či nefunguje správně. Nese však odpovědnost za to, že nesprávně postupoval při vyhodnocení výsledku měření emisí a při přijetí závěrů odpovídajících zjištěným skutečnostem, pokud naměřené hodnoty byly mimo stanovený rozsah, a přesto daná vozidla vyhodnotil jako vyhovující.

38. K možnému rozporu mezi skutkovým popisem a právní kvalifikací uvedenou ve výroku žalovaný uvádí, že žádný takový rozpor neshledává. Z jednotlivých protokolů o měření emisí zcela zřejmě vyplývá, že žalobce naměřil hodnoty pod nebo nad stanovené otáčkové pásmo a tuto skutečnost nehodnotil jako závadu. Žalovaný má proto za to, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 83 odst. 1 písm. s) zákona o podmínkách provozu vozidel, neboť jako kontrolní technik neprovedl technické prohlídky vozidel specifikovaných v uvedených protokolech o měření emisí ve stanoveném rozsahu, způsobem a v souladu s technickými podmínkami pro hodnocení výsledku technických podmínek. Žádný rozpor mezi skutkovým popisem jednotlivých skutků a jejich právní kvalifikací tedy neshledal.

39. K nevysvětlení hodnotících kritérií pro ukládání sankce a zvolení konkrétní výše sankce žalovaný uvádí, že postupoval v souladu s § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky. Přihlédl tedy k povaze a závažnosti přestupku. Kvitoval postup krajského úřadu, který řádně použil absorpční zásadu, podle které se za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení uloží trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější. Vzhledem k tomu, že se žalobce dopustil přestupků podřaditelných pod stejnou skutkovou podstatu přestupku [podle § 83 odst. 1 písm. s) zákona o podmínkách provozu vozidel], je tedy možné za každý z těchto přestupků uložit pokutu do 50 000 Kč. Krajský úřad zvolil jako nejzávažnější přestupek ten, kde došlo k největší odchylce mezi naměřenou a výrobcem stanovenou hodnotou otáček (tj dne 10. 5. 2024). Správní orgány neshledaly žádné polehčující okolnosti. Naopak jako přitěžující okolnost shledaly skutečnost, že se žalobce dopustil více přestupků. Jelikož žalovanému nejsou známy žádné „spornosti technických závěrů“ na které poukazuje žalobce, tak nemá za to, že by k této skutečnosti mělo být přihlédnuto jako k polehčující okolnosti.

40. K závěrečné námitce, tedy že žalovaný nepřihlédl k relevantní správní praxi a nevypořádal se s obdobnými případy, v prvé řadě upozorňuje na to, že Česká republika je vázána kontinentálním právním řádem. Rozhodnutí jednoho správního orgánu není formálně právně závazné při rozhodování druhého správního orgánu. Odkazované rozhodnutí ale vychází z konkrétních skutkových zjištěních a důkazů, které podle názoru žalovaného nejsou přenositelné do projednávaného řízení. Každé správní řízení se vede samostatně a skutkové závěry vycházejí z konkrétních důkazů provedených v dané věci. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017, čj. 4 As 86/2016-38, podle kterého správní orgán hodnotí důkazy samostatně na základě skutkového stavu zjištěného v dané věci. Zásada legitimního očekávání uvedená v § 2 odst. 4 správního řádu dopadá na požadavek rovného a předvídatelného postupu správních orgánů, nikoliv na jednotnost individuálních skutkových závěrů. Odlišný výsledek řízení v jiné věci tak sám o sobě nezakládá nezákonnost rozhodnutí.

41. Žalovaný považuje za relevantní, že rozhodnutí, na které žalobce upozorňuje, jsou rozhodnutími jiného správního orgánu, než je žalovaný. Ten naopak ve svých rozhodnutích rozhoduje v obdobných případech obdobně. Navíc jako odvolací orgán s místní příslušností celé České republiky má z úřední činnosti přehled o rozhodnutích všech krajských úřadů. Žalovaný musí konstatovat, že rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje je výjimečné napříč celou Českou republikou. Ustálenou a dlouhodobou praxí správních orgánů je pokutování kontrolních techniků za obdobné skutky, kterého se dopustil žalobce a za který je sankcionován.

IV. Posouzení věci

42. Žaloba je důvodná.

43. Soud pro přehlednost rozebere jednotlivé žalobní námitky podle okruhů, do kterých je vymezil žalobce v žalobě. Dvě skupiny námitek soud považuje za důvodné (viz body c. a f. níže), ostatní nikoliv. a. K nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a vnitřní rozpory 44. Žalobce namítá, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé: (1) jak žalovaný přesně uzavřel skutkový stav ve vztahu ke konkrétnímu jednání žalobce; (2) jaké důkazy a konkrétní podklady považoval za rozhodné a proč; a (3) jak se vypořádal s klíčovými námitkami žalobce, včetně námitek klíčových.

45. V prvé řadě soud poznamenává, že všechny z těchto žalobních námitek jsou velmi obecné. Ani v jedné z nich žalobce blíže neupřesnil jednotlivé případy, na které poukazuje, a vše pouze nekonkrétně naznačil.

46. K prvnímu bodu soud konstatuje, že z rozhodnutí žalovaného vyplývá jeho zřejmý závěr. Tedy, že žalobce, jakožto kontrolní technik, prováděl měření emisí v rámci technických prohlídek vozidel. Při těchto měřeních buď nedošlo k naplnění stanoveného rozpětí otáček předepsaných výrobcem nebo naopak došlo k překročení tohoto rozpětí. Jestliže tedy nedošlo k naplnění nebo došlo k překročení tohoto rozpětí otáček, měl tento stav kontrolní technik hodnotit jako vážnou závadu. Tento nežádoucí stav shledaly správní orgány celkem v pěti případech. Žalovaný tedy skutkový stav uzavřel tak, že je to z jeho rozhodnutí zřejmé.

47. Co se týče důkazů a konkrétních podkladů, které žalovaný považoval za rozhodné, soud konstatuje, že v odůvodnění svého rozhodnutí krajský úřad poměrně důkladně popisuje jednotlivé podklady, ze kterých vycházel. Stejně tak žalovaný ve svém rozhodnutí opakovaně hovoří o protokolech o měření emisí, které byly základním podkladem pro jeho rozhodnutí.

48. Jestliže žalobce shledává, že žalovaný některý konkrétní podklad opomněl uvést, měl na tuto skutečnost v žalobě výslovně upozornit. Jeho tvrzení jsou příliš obecná na to, aby se jimi soud mohl podrobně zabývat.

49. Stejným způsobem soud přistupuje k argumentu žalobce, že žalovaný nevypořádal klíčové námitky. Jestliže má žalobce za to, že soud některou – navíc „klíčovou“ – námitku nevypořádal, je na místě, aby na ni upozornil a namítl, v čem spočívalo její „nevypořádání“. Není však úkolem soudu, aby to dělal za něj (viz ovšem skupinu námitek pod bodem c., kde v části žalobce již v tomto směru vznáší důvodné námitky, jimž soud vyhověl, pro přehlednost je však vypořádává právě v bodě c.)

50. Námitku žalobce, že žalovaný řeší „technické otázky“ (software, protokoly, otáčky apod.), ale bez srozumitelného řetězce úvah, soud hodnotí také jako nedůvodnou. Žalovaný vysvětluje dostatečně srozumitelně, v čem spatřuje nesprávný postup žalobce. b. K porušení pravidel odvolacího přezkumu a vady řízení před správním orgánem 51. Žalobce i tyto své námitky formuloval pouze v obecné rovině. Uvádí, že pokud si žalovaný opatří nové podklady, tak musí dodržet procesní práva účastníka – zejména jeho možnost vyjádřit se k podkladům. Ze spisu přitom vyplývá, že žalovaný rozhodoval na základě stejných podkladů jako krajský úřad. K doplnění jakýchkoliv nových podkladů tudíž nedošlo. Tato námitka tedy není opodstatněná.

52. Žalobce namítá, že žalovaný stavěl závěry na podkladech či „technických úvahách“, které žalobci řádně nezpřístupnil k vyjádření. Ani zde však nepoukázal na to, které konkrétní podklady má žalobce na mysli. Žalovaný svůj závěr stavěl primárně na protokolech o měření emisí. Ty byly součástí spisu. Krajský úřad dal žalobci prostor vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Umožnil mu nahlédnout do spisu a zúčastnit se provádění důkazů. Žalobci tedy veškeré relevantní podklady zpřístupnil. c. K nedostatečnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů bez opory ve spise 53. První z této skupiny žalobcových námitek je opět velmi nekonkrétní. Uvádí, že skutkové závěry správních orgánů nemají oporu ve správním spise. Z takto obecně formulované námitky soud nemůže dovodit, o který ze závěrů správních orgánů má podle žalobce jít.

54. Stejně tak žalobce blíže nespecifikuje, které ze závěrů vyžadují zásadní doplnění dokazování (např. odborné posouzení, znalce, přesnou metodiku měření, audit softwaru). Jen obecně uvádí, že správní orgány takové doplnění neprovedly, ač šlo o sporné a klíčové otázky.

55. Soud však považuje za pádnou část argumentace, kterou v této skupině námitek žalobce uvádí. Namítá totiž, že použitý měřicí přístroj AVL schválila zkušebna TÜV Süd Czech, kterou pověřil žalovaný. Pokud přístroj sám schválil pro provoz, tak podle žalobce nemůže namítat, že se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání, jestliže tento přístroj používal v souladu se schválenou metodikou. Řešení této otázky správní orgány nevyřešily přehledně a s jasnou oporou ve spisu.

56. Z obsahu správního spisu vyplývá, že ani samotný krajský úřad nevěděl, jak přesně pracovat s tolerancemi podle požadavků na přístroje (viz bod 5 výše). Je tedy zřejmé, že ani na straně správních orgánů nepanovala jistota, jak situaci správně řešit.

57. Hlavním nedorozuměním mezi žalobcem a žalovaným je každopádně to, že podle žalobce po provedeném měření přístrojem AVL nebylo na místě, aby do výsledného protokolu jakkoliv zasahoval. Oproti tomu však má žalovaný za to, že pokud jednotlivé otáčky neodpovídají hodnotám, které výrobce předepisuje, tak je na místě, aby to kontrolní technik označil jako závažnou závadu. Odkazuje na vyhlášku a metodiku.

58. Soud má nicméně za to, že argumentace žalovaného v jeho rozhodnutí není dostatečná. Žalovaný měl jít mnohem hlouběji a s odkazem na přesná ustanovení metodiky či věstníku (a jeho příloh) a dalších předpisů jasně prakticky vysvětlit, jakou konkrétní povinnost tedy přesně žalobce porušil. Argumentaci žalobce opřenou o požadavky na přístroje se žalovaný pokouší vyvracet (viz poslední odstavec na str. 7 rozhodnutí shrnutý výše v bodech 15 a 16), ale neopírá ji o žádné podklady. Jeho reakce se jeví být spíše jeho obecným názorem, jenž ale potřeba pro náležité porozumění, aby se opíral o odpovídající zdroje. Odkud daný náhled žalovaného plyne, se ale čtenář v jeho rozhodnutí nedočítá.

59. Soud také neporozuměl argumentu žalovaného, že pokud software přístroje pro měření emisí vozidel, jejichž skutečná hodnota otáček neodpovídala výrobcem stanovenému rozpětí otáček, i přesto daná měření vyhodnotil jako „vyhovující“, pak takový přístroj nefungoval v souladu s požadavky na přístroje. V čem přesně tento nesoulad spočíval? Žalobce totiž naopak předkládá argumentaci, že z pohledu požadavků na přístroje bylo vše v pořádku. Žalovaný však dochází k opačnému závěru, aniž by k tomu doplnil argument plynoucí z těchto požadavků na přístroje. Proto tento jeho závěr nelze přezkoumat.

60. Zejména pak žalovaný s náležitou oporou neodpověděl na argument žalobce, že do protokolu nemohl zasahovat, protože by tím mj. mohl spáchat trestný čin. To správní orgány nevyvrátily. Ani soudu není při nahlédnutí na příslušným softwarem vygenerované protokoly jasné, zda měl žalobce opravdu nějakou možnost jeho podobu ovlivnit. Soud i v obecné rovině rozumí žalobcově argumentaci, že se spoléhal na ověřený přístroj. O to více byla nutná přesvědčivá argumentace žalovaného, která by to vyvracela a jednoduše popsala, jak přesně si možný zásah žalobce žalovaný představuje a o co z relevantních předpisů tuto možnost opírá. Žalovaný však žalobcovu argumentaci jen obecně označil za absurdní a vyčetl mu, že do protokolů nezasáhl, spokojil se s vygenerovaným souladem hodnot s předepsanými hodnotami a tím podle něj nesplnil své zákonné povinnosti.

61. Podle soudu se tento problém ovšem jeví být složitějším. Správní orgány měly svoji argumentaci upřesnit a doplnit o potřebné podklady odborné povahy, vyvracející výše uvedené pochybnosti. Tuto vadu bude muset správní orgán v dalším řízení napravit.

62. V tomto rozsahu tedy soud shledal tuto konkrétní žalobní argumentaci důvodnou. d. K vnitřní nekonzistenci výroku a právní kvalifikace 63. Námitka žalobce, že mezi skutkovým popisem (měření emisí, protokoly, software) a právní kvalifikací uvedenou ve výroku může být rozpor, je opět velmi nekonkrétní. Žalobce pouze poukazuje na to, že výrok neobsahuje přesnou a jednoznačnou právní kvalifikaci. Případně, pokud kvalifikace neodpovídá skutku, jde o nezákonnost rozhodnutí a současně o vadu náležitostí rozhodnutí. Neuvádí ovšem, v čem tvrzený rozpor spatřuje.

64. Co se týče rozhodnutí krajského úřadu, skutkový popis obsažený v rozhodnutí správních orgánů zjednodušeně říká, že žalobce jakožto kontrolní technik prováděl měření emisí v rámci technických prohlídek vozidel. Při těchto měřeních buď nedošlo k naplnění stanoveného rozpětí otáček předepsaných výrobcem nebo naopak došlo k překročení tohoto rozpětí. Jestliže tedy nedošlo k naplnění nebo došlo k překročení tohoto rozpětí otáček, měl tento stav kontrolní technik hodnotit jako vážnou závadu.

65. Právní kvalifikace ve všech výrocích uvádí § 83 odst. 1 písm. s) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Jeho skutkovou podstatu měl žalobce naplnit porušením § 61a odst. 1 písm. a) tohoto zákona v návaznosti na § 48 odst. 7 téhož zákona, s odkazem na § 2 odst. 1 a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 211/2018 Sb., o technických prohlídkách (vyhláška o technických prohlídkách) a její přílohy č. 1.

66. Ustanovení § 83 odst. 1 písm. s) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích říká, že se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jako kontrolní technik v rozporu s § 61a odst. 1 písm. a) neprovede technickou prohlídku ve stanoveném rozsahu, způsobem a v souladu s technickými podmínkami pro hodnocení výsledku technických prohlídek 67. Ustanovení § 61a odst. 1 písm. a) tohoto zákona uvádí, že kontrolní technik musí provádět technické prohlídky v rozsahu, způsobem a v souladu s technickými podmínkami pro hodnocení výsledku technických prohlídek podle § 48. Ten v odstavci 7 přibližuje, že rozsah a způsob provádění technických prohlídek, identifikační údaje vozidla, kontrolní úkony, technické podmínky pro hodnocení výsledku technické prohlídky, způsob hodnocení výsledku technické prohlídky a způsob vyznačování provedení technických prohlídek stanoví prováděcí právní předpis.

68. Technická prohlídka se pak podle § 2 odst. 1 vyhlášky o technických prohlídkách provádí v rozsahu plném nebo částečném. Plným rozsahem je provedení technické prohlídky v rozsahu všech kontrolních úkonů podle přílohy č. 1, které se vztahují na konstrukci a vybavení vozidla. Částečným rozsahem je provedení technické prohlídky jen v rozsahu vybraných kontrolních úkonů. Ustanovení § 6 odst. 1 této vyhlášky poté doplňuje, že se technická prohlídka provádí prostřednictvím kontrolních úkonů. Kontrolní úkony, technické podmínky pro hodnocení výsledku technické prohlídky a způsob hodnocení výsledku technické prohlídky stanovuje příloha č. 1.

69. Co se týče rozhodnutí žalovaného, v rámci odvolacího řízení do znění výroku za text „jehož skutkovou podstatu naplnil“ doplnil „z nedbalosti“. Krajský úřad totiž opomněl do výroku svého rozhodnutí uvést formu zavinění, jakožto náležitost uvedenou v § 93 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky. Hodnocení zavinění však krajský úřad obsáhl alespoň v odůvodnění svého rozhodnutí (konkrétně na straně 9). Uvedl, že jej hodnotí jako nedbalost vědomou, protože žalobce věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší. Nedostatečným způsobem se přesvědčil o všech pro provedení technické kontroly důležitých okolnostech.

70. Žalovaný tedy toliko pouze doplnil chybějící obsahovou náležitost výroku rozhodnutí. Krajský úřad se totiž otázce zavinění věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí, nicméně opomněl jej uvést do výroku. Nejednalo se tedy o zásah, který by způsoboval nezákonnost rozhodnutí. Lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2018, čj. 9 As 348/2017-38, který řeší situaci, ve které správní orgán prvního stupně formu zavinění neuvedl ve výroku, ale k právní formě zavinění se nevyjádřil ani v odůvodnění. Tuto vadu poté odvolací orgán nenapravil. Nejvyšší správní soud v bodě 29 konstatuje, že „[s] ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že zjištěné pochybení nepředstavuje natolik zásadní vadu, pro kterou by bylo nutné napadený rozsudek, resp. správní rozhodnutí zrušit.“ Je tedy zřejmé, že se ani ve zde projednávané věci nejedná o postup, který by bez dalšího způsoboval nezákonnost rozhodnutí.

71. S ohledem na znění žalobní námitky – zejm. na v závorce uvedené „měření emisí, protokoly, software“ – pak není soudu zřejmé, kam přesně žalobce mířil. Měl žalobní námitku více konkretizovat. Celkově soud však rozpor mezi skutkovým popisem a právní kvalifikací neshledal. Proto žalobcovu námitku nepovažuje za důvodnou. e. K nepřiměřeným, resp. nedostatečně odůvodněným sankcím 72. Žalobce uvádí, že správní orgány nevysvětlily, jak hodnotily kritéria pro ukládání sankce a proč zvolily právě danou výši – zejména při existenci polehčujících okolností a spornosti technických závěrů.

73. Ačkoliv krajský úřad uložil žalobci ve výroku pokutu 2 500 Kč, v odůvodnění uvádí částku 5 000 Kč. Je však patrné, že se jedná o písařskou chybu. Uvádí, že i přes závažnost přestupku ukládá pokutu v dolní polovině zákonem stanovené sazby. Toto odůvodnění je velmi stručné, nicméně žalovaný poté rozhodnutí krajského úřadu potvrzuje a doplňuje, že v souladu s § 83 odst. 2 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel a § 83 odst. 1 písm. s) téhož zákona, lze uložit pokutu až do výše 50 000 Kč. Při stanovení výše měl krajský úřad na paměti jak výchovnou, tak i represivní funkci trestu. Výši pokuty stanovil přiměřeně k výše uvedeným skutečnostem. Uvádí, že za přitěžující okolnost považuje skutečnost, že žalobce spáchal více přestupků – celkem 5.

74. Pokud žalobce namítá, že správní orgány nevysvětlily, proč zvolily danou výši sankce při existenci polehčujících okolností, je toto tvrzení zcela nekonkrétní. Sám žalobce neuvedl, jaké konkrétní polehčující okolnosti měly správní orgány zohlednit.

75. Soud má proto za to, že žalovaný dostatečně objasnil kritéria pro uložení pokuty ve výši 2 500 Kč. Žalovaný srozumitelně objasnil, která kritéria bral při hodnocení v potaz. Nadto uložil pokutu při dolní hranici zákonné sazby. Soud odkazuje kupříkladu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2020, čj. 4 As 402/2019-32, který v bodě 15 poznamenal, že „[a]čkoli správní orgán I. stupně použil formulaci značně stručnou, lze vzhledem k relevantním okolnostem posuzovaného případu uzavřít, že pokud pro dosažení účelu pořádkové pokuty postačilo její uložení při spodní hranici zákonného rozmezí, je možné se s takovým závěrem ztotožnit a jeho odůvodnění považovat za dostatečné.“ Soud tedy této námitce žalobce nepřisvědčil. f. K nepřihlédnutí k relevantní správní praxi a nevypořádání se s obdobným případem 76. Soud se nyní dostává k druhému důvodu, pro který zrušil rozhodnutí žalovaného. Žalobce k žalobě přiložil rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, které doložil již k odvolání. Ve svém rozhodnutí však žalovaný v jednom odstavci uvedl, že se k němu nebude dále vyjadřovat, protože ho v rámci jiného správního řízení vydal jiný správní orgán.

77. V tomto případě žalovaný nepostupoval správně. Ačkoliv uvádí, že v rámci své rozhodovací praxe postupuje v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu, nebylo tomu tak. Podle tohoto ustanovení totiž správní orgán dbá na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Jak konstatoval například Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 9. 2020, čj. 9 A 98/2017- 85, „[t]oto ustanovení představuje promítnutí zásady legitimního očekávání a zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení do správního řízení. Správní orgán tak musí postupovat v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a případné odklony náležitě odůvodnit.“ 78. Soud dává žalovanému za pravdu, že cílem řízení jistě nebyla otázka správnosti a zákonnosti přiloženého rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje. Neměl ovšem pravdu v tom, že není třeba se k předloženému rozhodnutí vyjadřovat.

79. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje se týkalo případu, kdy se kontrolní technik dopustil v období od února 2024 do srpna 2024 při měření emisí v rámci technických prohlídek celkem tří přestupků. Kontrolní technik totiž celkem ve třech případech neprovedl měření emisí správně – vzhledem k tomu, že mělo dojít k překročení či nedodržení stanoveného pásma rozpětí otáček předepsaného výrobcem, a nehodnotil to jako závadu odpovídajícím kontrolním úkonem. Krajský úřad Jihočeského kraje nicméně řízení zastavil.

80. V případě žalobce se jednalo o pět přestupků v období dubna 2024 až června 2024. Měl se dopustit téhož jednání jako technik v případě řešeném Krajským úřadem Jihočeského kraje: při měření emisí nedošlo k naplnění stanoveného rozpětí otáček nebo naopak došlo k překročení tohoto rozpětí. Tento výsledek pak žalobce nehodnotil jako vážnou závadu. Jednalo se tedy o stejný skutkový stav ve stejném časovém období.

81. Soud dává žalovanému za pravdu, že správní orgán samozřejmě nezavazují rozhodnutí jiných správních orgánů. Má však povinnost alespoň stručně vypořádat, v čem spatřuje odlišnosti s projednávaným případem nebo proč se rozhodl od tohoto posouzení odchýlit. Žalovaný však nic z toho neučinil.

82. Jestliže tedy žalobce s poukazem na rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje namítal, že by se jeho případ měl posuzovat stejně, aby žalovaný zajistil rovnost v rozhodování správních orgánů, tak měl žalovaný povinnost tuto námitku vypořádat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2017, čj. 7 As 10/2017-31, či ze dne 22. 3. 2016, čj. 9 As 70/2015-42).

83. Nad rámec uvedeného soud doplňuje, že žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se v případě rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje jedná o výjimečné rozhodnutí napříč Českou republikou. Žalobce však výslovně uváděl i v samotné žalobě, že podobně rozhodnul i Krajský úřad Pardubického kraje dne 31. 10. 2025 rozhodnutím pod čj. KUPA- 9235/2025-6, které žalobce přiložil k žalobě. Skutkový stav v této věci byl podobný s případem žalobce. Navíc zde došlo k pochybení technika dokonce v 7 případech. I zde však správní orgán rozhodl o zastavení řízení. V odůvodnění rozhodnutí dokonce uvádí, že učiněné závěry korespondují s úvahami jiných krajských úřadů, zejména Krajského úřadu České Budějovice, který akcentoval, že samotné listinné výsledky IS TP bez doprovodného dokazování neprokazují porušení § 61a odst. 1 písm. a) ani zavinění technika. Pro postih je nutné prokázat konkrétní metodické pochybení a příčinnou souvislost. V dalším řízení by proto bylo vhodné, aby se i se závěry tohoto rozhodnutí žalovaný věcně vypořádal.

V. Závěr a náklady řízení

84. Soud tedy z důvodů popsaných v části IV. tohoto rozsudku zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 soudního řádu správního). V dalším řízení žalovaného váže právní názor plynoucí z tohoto rozsudku (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního). Soud již nerozhodoval o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku, protože bezodkladně přistoupil k rozhodnutí ve věci samé.

85. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 15 269 Kč.

86. Tato částka se skládá ze soudního poplatku ve výši 3 000 Kč (za podání žaloby) a dále z částky 9 240 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce žalobce – příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci činí 4 620 Kč. K částce 9 240 Kč je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby, vždy po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).

87. Protože zástupce žalobce je plátcem DPH, náleží k nákladům řízení též částka odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 soudního řádu správního), tedy 21 % z částky 10 140 Kč, tj. 2 129 Kč.

88. Celková náhrada nákladů řízení proto tvoří 15 269 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce Mag. jur. Martina Allgaiera, evropského advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li zaměstnanec stěžovatele nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno 15. července 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje: E. D.