41 A 53/2018

Rubrum

41A 53/2018-67 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: B. M. S., narozeného ... státní příslušnost Guinea pobytem v ČR, K. 1550/11, B. zastoupeného: Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2018, č. j. CPR-22373-2/ČJ-2018- 930310-V242 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 22. 8. 2018, č. j. CPR-22373- 2/ČJ-2018-930310-V242 s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. pokračování 2 41A 53/2018

II. Žalovaný m á p o v i n n o s t zaplatit žalobci k rukám právního zástupce Mgr. Marka Čechovského, advokáta se sídlem Praha 1, Opletalova 25, částku 8706 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí žalovaného č. j. CPR-22373- 2/ČJ-2018-930310-V242 vydané dne 22. 8. 2018.

2. V žalobě uvedl, že zásadně nesouhlasí s argumentací žalovaného, jíž odůvodňuje zamítnutí odvolání a potvrzení prvostupňového rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území České republiky. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že řízení o správním vyhoštění bylo z důvodu shledání možného nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území a tato povinnost byla následně také žalobci uložena. V této souvislosti shledal posouzení přiměřenosti jako dostatečné a závěr o uložení povinnosti opustit území jako nejen správný, ale také jediný možný a označil uložení povinnosti opustit území za povinnost správních orgánů. S tímto závěrem žalovaného žalobce zásadním způsobem nesouhlasí.

3. V prvé řadě poukazuje na to, že povinnost posoudit přiměřenost rozhodnutí se nevztahuje pouze k řízení o správním vyhoštění, ale také k řízení o povinnosti opustit území. Jinými slovy, pokud správní orgán shledá, že uložení správního vyhoštění by nebylo přiměřené a překvalifikuje řízení na řízení o povinnosti opustit území, i zde má povinnost posoudit, zda uložení této povinnosti nebude nepřiměřené. Toto vyplývá i z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek NSS č. j. 7Azs 24/2017-29 ze dne 28. 3. 2017: „V případě žalobkyně nelze spatřovat pochybení v tom, že krajské ředitelství poté, co zahájilo řízení o jejím vyhoštění a usoudilo, že rozhodnutí v podobě správního vyhoštění by představovalo nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života, neboť zde má dceru a další rodinné příslušníky, pak následně „odklonilo“ řízení do rámce § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Ten počítá právě se situací cizince, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Z toho však nijak neplyne, že když krajské ředitelství rozhodovalo o tomto odlišném postupu, tedy potencionálně o novém typu zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, nemělo povinnost posoudit i přiměřenost tohoto konkrétního zásahu, tedy zvážit, zda tento mírnější zásah již je přiměřený či nikoliv. Posuzování přiměřenosti se totiž váže nejen ke konkrétní osobě, ale ke konkrétnímu rozhodnutí, jehož přiměřenost ve vztahu k soukromému a rodinnému životu má být zvažována. Jednoznačně je pak třeba odmítnout způsob, jakým stěžovatelka odůvodnila údajnou nezbytnost tvrdosti, kterou by zapříčinilo upuštění od takového nového posouzení přiměřenosti zásahu, tedy její tvrzení, že cizinci nemají být liknaví při dodržování zákonných pravidel, kterou nelze tolerovat. Smyslem § 174a zákona o pobytu cizinců je totiž mimo jiné právě to, aby případné nesplnění zákonných podmínek pro určité pobytové povolení nemělo nepřiměřený dopad do pokračování 3 41A 53/2018 soukromého a rodinného života cizince, tedy do základního práva chráněného na ústavní i mezinárodní úrovni, a také do života jeho rodinných příslušníků, v nyní posuzovaném případě zejména nezletilé dcery žalobkyně“.

4. Žalovaný však chybně došel k závěru, že pokud správní orgán I. stupně zhodnotil uložení správního vyhoštění jako nepřiměřené a překvalifikoval řízení na řízení o povinnosti opustit území, měl povinnost tuto povinnost uložit. To je však v rozporu se zákonem o pobytu cizinců (§ 174a) i výše uvedenou judikaturou. I samotná povinnost opustit území může být nepřiměřená a právě tomu tak je i v případě žalobce. Ten uvádí, že právě povinnost posoudit přiměřenost rozhodnutí s sebou logicky nese povinnost takové rozhodnutí nevydat, pokud by zásah do soukromého a rodinného života, tedy základního práva chráněného na ústavní i mezinárodní úrovni, měl být nepřiměřený. V opačném případě by zkoumání přiměřenosti, jehož nutnost dovodil Nejvyšší správní soud, bylo bezpředmětné. Správní orgán tedy měl možnost, v případě nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života rozhodnutí o povinnosti opustit území nevydat. Tvrzení žalovaného, že vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území je jeho povinností v případě, že rozhodnutí o správním vyhoštění je nesmyslné a odporuje smyslu zákona, ústavním a mezinárodním závazkům České republiky i výše uvedené judikatuře. Navíc je pak též v rozporu s rozhodovací praxí správního orgánu, kdy např. Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie ve svém vyrozumění č. j. KRPK-82051-70/ČJ-2016-190022 ze dne 13. 10. 2017 explicitně uvedl, že řízení o povinnosti opustit území zastavuje z důvodu nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života.

5. Žalobce získal povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia a po příjezdu do České republiky nastoupil na přípravné jazykové kurzy ke studiu na vysoké škole. Následně žalobce úspěšně vykonal příjímací zkoušky a byl přijat na Mendelovu univerzitu v Brně, Provozně ekonomickou fakultu. Navíc mu bylo rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy přiznáno stipendium na celou dobu bakalářského studia, tedy na dobu 2017-2020. Původní řízení vedoucí k získání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia bylo velmi zdlouhavé a žalobce prošel velmi zevrubnou kontrolou ze strany guinejských i českých úřadů. V případě přerušení tohoto studia, byť dočasného přerušení, přichází žalobce jak o toto stipendium, tak především o vysokoškolské vzdělání, neboť v případě neplnění studijních povinností mu nebude umožněno dokončit toto studium a právě to přestavuje ten zásadní zásah rozhodnutí jako povinnosti opustit území. V důsledku takového rozhodnutí je totiž povinen opustit území České republiky a požádat o povolení k pobytu na území domovského státu, resp. na příslušné ambasádě v Akkře. V takovém případě by musel opustit studium v České republice, podniknout nákladnou cestu do Akkry, sjednat termín pro podání žádosti na ambasádě, tuto žádost podat a vyčkat na rozhodnutí o ní. Dle § 169t odst. 6 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců má sice ministerstvo na vyřízení žádosti stanovenou lhůtu 60 dnů, avšak právní zástupce žalobce ze své praxe ví, že ministerstvo není schopno tyto lhůty dodržovat. Účastníci řízení mají samozřejmě možnost bránit se proti nečinnosti, avšak ministerstvo zpravidla pokyn nadřízeného správního orgánu vydat rozhodnutí v určité lhůtě nerespektuje a s ohledem na přehlcení soudů je pokračování 4 41A 53/2018 soudní ochrana proti nečinnosti často neúčinná, neboť k nařízení jednání dochází až po několika měsících, a ani poté není výjimkou, že ministerstvo pokyn soudu nerespektuje. V důsledku vycestování tedy žalobce nebude schopen plnit studijní povinnosti, přijde o přiznané stipendium, studium, které zatím vykonal, zůstane neukončené a nebude mu umožněno získat bakalářský titul, na jehož získání dosud investoval spoustu energie, času i peněz a právě v tomto je nutné sledovat zásadní zásah do soukromého života, který však žalovaný ve svém rozhodnutí naprosto pomíjí.

6. Navíc není pravdou, že by se žalobce nesnažil svoji pobytovou situaci řešit. Žalobce se opakovaně zabývá možností podat žádost o vízum za účelem strpění. V případě žalobce by teoreticky přicházely v úvahu dva typy tohoto víza – dle § 33 odst. 1 písm. a) nebo d) zákona o pobytu cizinců. Druhé jmenované by však i v případě získání bylo ukončeno ve chvíli, kdy byl žalobě proti zastavení řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu přiznán odkladný účinek, což je samo o sobě absurdní, neboť toto vízum má překlenout legální období mezi podáním žaloby a rozhodnutím o odkladném účinku s tím, že ve chvíli rozhodnutí o odkladném účinku automaticky zaniká, neboť se má za to, že buď odkladný účinek není přiznán, anebo v důsledku přiznaného odkladného účinku se prodlužuje legálnost pobytu. V případě žalobce však odkladný účinek byl přiznán, avšak Ministerstvo vnitra odmítá uznat legálnost pobytu žalobce. Navíc soud je schopen o odkladném účinku rozhodnout zpravidla dříve než Ministerstvo o tomto vízu za účelem strpění. I to je důvod, proč o toto vízum žalobce nežádal. Druhý typ víza za účelem strpění, tedy dle písm. a), která má asi žalovaný na mysli, pak žalobce nežádal z naprosto pragmatických důvodů, a sice, že Ministerstvo vnitra razí (dle právního zástupce nezákonnou, avšak bohužel to na ní nic nemění), že víza za účelem strpění dle písm. a) zpravidla zamítá v argumentaci, že nemají nahrazovat přechodně pobytová oprávnění, ale že slouží pouze pro případy, kdy reálně hrozí vážná újma (např. na životě či zdraví) v případě vycestování a i v těchto případech je ministerstvo velmi přísné formalistické. Vízum na účelem strpění dle písm. a) tedy žalobce nežádal pouze z důvodu, že z praxe jeho právního zástupce je naprosto zřejmé, že by mu toto nebylo uděleno. Co však nad rámec podání odvolání a žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu žalobce učinil, a co v této své argumentaci žalovaný naprosto přehlíží, je, že podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu spolu s žádostí o upuštění od osobního podání na ambasádě do Akkry. O tomto také žalobce správní orgán I. stupně vyrozuměl. V této žádosti žalobce argumentoval především nutností nepřerušovat studium zde na území České republiky, nákladnost cesty do země původu a dobu čekání na vyřízení žádosti.

7. Ze zákona činí 60 dnů, avšak Ministerstvo vnitra není schopno tyto lhůtu dodržet, tudíž by zcela jistě došlo k přerušení plnění studijních povinností a možnosti ztráty stipendia, a dále přepjatým formalismem požadavku cestovat za účelem podání žádosti, když účel pobytu řádně plní. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce se snažil nastalou situaci řešit všemi dostupnými reálnými prostředky. Avšak i kdyby tomu tak nebylo, taková skutečnost by nezbavovala správní orgán I. stupně i žalovaného posoudit přiměřenost rozhodnutí. pokračování 5 41A 53/2018 8. Žalobce dále ve svém odvolání námitku nepřiměřenosti doplnil o argumentaci, že správní orgán musí rozhodovat v souladu se zákony a mezinárodními smlouvami (§ 2 odst. 1 správního řádu), a že ochrana před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života je zakotvena též v ústavním pořádku České republiky, konkrétně § 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V mezinárodních závazcích ČR lze pak poukázat na čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanovuje, že do práva na respektování rodinného a soukromého života lze zasáhnout pouze, pokud to je „v souladu se zákonem a nezbytné a demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných“. Z jazykového výkladu lze pak dovodit, že právě spojka „a“ předpokládá kumulativní spojení těchto podmínek. K tomu se ve své judikatuře (např. rozsudek sp. zn. 5As 102/2013 ze dne 28. 2. 2014) vyjádřil Nejvyšší správní soud, kdy stanovil, že je nutné „přihlédnout k tomu, že protiprávní jednání stěžovatele na území České republiky souvisí výhradně s jeho nelegálním pobytem, nepředstavuje tedy samo o sobě nebezpečí pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost“, a uvedl, že toto rozhodnutí lze dle jeho názoru bez dalšího vztáhnout i na jeho případ a poukázal na to, že v jeho případě se jedná o ani jeden celý, ale první den nelegálního pobytu, které se snaží aktivně řešit.

9. V tomto směru žalobce poukazuje na opakované pochybení žalovaného v odůvodnění rozhodnutí, kdy uvádí, že dne 13. 11. 2017 došlo k pobytové kontrole, kde byl nelegální pobyt žalobce zjištěn, avšak to je v rozporu se skutkovými okolnostmi, neboť žalobce se dobrovolně dostavil hned první den po skončení platnosti výjezdního příkazu sám dobrovolně na pracoviště správního orgánu I. stupně). Rozhodně je tak dle názoru žalobce v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s § 2 odst. 1 správního řádu, resp. s čl. 10 Ústavy ČR, neboť jak vyplývá ze spisového materiálu, správní orgán nemá na základě čeho podložit své závěry o tom, že se nebude jednat o nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života, resp., že se jedná o postup nezbytný v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných tak, jak požaduje čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S touto námitkou se žalovaný, v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, nijak nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Na této námitce žalobce trvá.

10. Dále poukazuje opětovně na to, že se jedná o absurdní situaci, kdy mu byl Krajským soudem v Brně přiznán odkladný účinek. Dle názoru žalobce se Ministerstvo vnitra dopouští nezákonného a přepjatě formalistického jednání, pokud odmítá žalobci legálnost jeho pobytu osvědčit. V tomto směru odkázal na ústavní soud, který ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1260/07 ze dne 30. 9. 2008 uvádí: „Obecně se u rozhodnutí – individuálních aktů aplikace práva – rozlišuje účinnost (vykonatelnost v širším smyslu) a vynutitelnost (vykonatelnost v úzkém smyslu). Zatímco účinností se rozumí to, že rozhodnutí vyvolává v právní sféře zamýšlené pokračování 6 41A 53/2018 účinku (např. povinnost se něčeho zdržet), vynutitelnost se rozumí možnost dosáhnout splnění povinnosti uložené rozhodnutím, není-li plněna dobrovolně. Obecně řečeno, nejsou procesní řády důsledné při rozlišování obou aspektů. Podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu samo o sobě odkladný účinek nemá (§ 73 odst. 1 soudního řádu správního). Lze jej však rozhodnutím přiznat, čímž se podle legální definice rozumí odklad účinnosti napadeného rozhodnutí, tj. vykonatelnosti v širším smyslu, která samozřejmě zahrnuje i vykonatelnost ve smyslu užším (shodně viz Wagnerova, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem ASPI, Praha 2007 s. 427 a násl.). Tak podle § 73 odst. 2 platí, že: „Soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem“. A podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že „Přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí“. Účelem institutu odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí je, jak vyplývá i ze shora citovaného ustanovení § 73 odst. 2 minimalizace škodlivých následků, tj. zásahů do subjektivních práv osob v důsledku vydaného správního rozhodnutí. Tento účel může být naplněn toliko v případě, že rozhodnutí o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí, a zejména rozhodnutí přijatého v oblasti správního trestání, je nadáno schopností působit s účinky ex tunc. Odklad vykonatelnosti napadeného individuálního správního aktu lze tak spíše označit za jeho sistaci. Akt tak z formálního hlediska sice zůstává pravomocným, avšak uložené právní povinnosti nelze vynucovat, odejmutá oprávnění zůstávají prozatím zachována. Takto, tj. s účinky ex tunc vykládá institut odložení vykonatelnosti správních rozhodnutí i Ústavní soud (viz nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305). Zdůrazňování formálního zachování právní moci sistovaného rozhodnutí je výrazem přepjatého formalismu, který pomíjí svrchu uvedený účel, který sleduje institut odložení vykonatelnosti zejména v oblasti správního trestání“.

11. Dle názoru žalobce tedy přiznání odkladného účinku žalobě s účinky ex tunc dochází k zachování jeho práva pobytu. Žalobce je tedy s ohledem na výše uvedené názoru, že na území České republiky pobývá až do pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci žaloby proti zastavení řízení o jeho žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu legálně. Z tohoto důvodu mělo být řízení o povinnosti opustit území tím spíše zastaveno.

12. V této souvislosti žalobce uvádí, že výše uvedený argumentační postup správního orgánu lze považovat za přepjatý formalismus, jenž je konstantně judikaturou označován za zcela nezákonný, v přímém rozporu s ústavními principy demokratického právního státu.

13. Upřednostňování formalistického přístupu na úkor přístupu materiálního, resp. skutečně zjištěného stavu věci označil za nezákonné opakovaně i Ústavní soud. Z obecného hlediska je na místě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil při tom mj., že pokračování 7 41A 53/2018 obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje orgány veřejné správy či obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.

14. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby také zavázal žalovaného zaplatit žalobci vzniklé mu náklady řízení.

15. K žalobě žalobce připojil Rozhodnutí Děkana Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně ze dne 15. 5. 2017, a to rozhodnutí o přijetí žalobce ke studiu v bakalářské studijním programu Ekonomika a management, prezenční forma studia se zahájením studia v zimním semestru akademického roku 2017/2018 a Rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 2. 8. 2017, kdy ministerstvo rozhodlo o tom, že žalobci se přiznává stipendium ve výši 14.000 Kč měsíčně, které zahrnuje částku určenou na hrazení nákladů na ubytování, na dobu standardní doby studia zahajovaného v akademickém roce 2017/2018, od 1. 10. 2017 do 30. 9. 2020 k podpoře prezenční formy studia žadatele v bakalářském studijním programu.

16. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že žalobce v žalobě neuvedl žádné nové skutečnosti. Žalovaný se s žalobními námitkami neztotožňuje, plně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde se podrobně vyjádřil k celé věci a přezkoumatelným způsobem uvedl důvody, pro které bylo shledáno naplnění znaků skutkové podstaty ust. § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“). V rámci předmětného řízení o povinnosti opustit území byly zjištěny a doloženy relevantní podklady pro konstatování protiprávního jednání žalobce. Žalovaný je přesvědčen, že za daných okolností nelze od uložení povinnosti opustit území upustit, a že je v daném případě třeba shledat naplněné rozhodnutí jako přiměřené opatření. Dle názoru žalovaného je žalobou napadené rozhodnutí plně v souladu se zákonem a odpovídá aktuální soudní judikatuře v dané věci. Žalovaný neshledal ve svém postupu a ve svých závěrech pochybení, a proto s ohledem na výše uvedené navrhoval zamítnutí žaloby. pokračování 8 41A 53/2018 17. Z připojeného správního spisu zjistil soud pro posouzení věci tyto podstatné skutečnosti.

18. Žalobci byl udělen dlouhodobý pobyt na území ČR za účelem studia do 13. 9. 2017.

19. Dne 14. 9. 2017 žalobce podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Usnesením ze dne 25. 9. 2017 Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky řízení o žádosti žalobce zastavil.

20. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, které bylo zamítnuto.

21. Žalobce poté podal v uvedené věci žalobu (5. 3. 2018), a to proti zamítnutí jeho odvolání ve věci neprodloužení pobytu, kdy v odvolacím řízení rozhodovala Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Věc je u Krajského soudu v Brně vedena pod sp. zn. 29A 34/2018. Žalobce v tomto řízení požádal, aby žalobě byl přiznán odkladný účinek. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 3. 2018, č. j. 29A 34/2018-22 přiznal žalobě odkladný účinek, když požadavek uznal za důvodný. Z odůvodnění tohoto usnesení mj. vyplývá, že v nyní souzené věci správní orgány zastavily řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem studia. Žalobce k tomu uvedl, že v případě nutnosti vycestovat z území ČR by tak byl nucen přerušit, resp. se vzdát bakalářského vzdělání a přiděleného stipendia, což by pro něho znamenalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého života a jeho veškeré vynaložené úsilí spojené s vyřízením dlouhodobého pobytu na území ČR (které mu bylo uděleno) a studium na vysoké škole by přišlo vniveč. Dále soud uvedl, že se nejprve zabýval otázkou, zda žalobcem tvrzená újma – nutnost opuštění ČR nastane, pokud účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak může být, neboť je ohrožen udělením správního vyhoštění a následně nutností opustit území ČR. Vzhledem ke svému studiu by se tedy ocitl ve značně nejisté situaci. Je zřejmé, že v případě vyhoštění by mu bylo znemožněno studovat.

22. Dále uvedeno v rozhodnutí, že soud při této úvaze vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5As 73/2011- 100, uvedl, že „[…] Je sice pravdou, že k bezprostřednímu opuštění území ČR by mohl být stěžovatel donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nicméně tato skutečnost nemůže být podle názoru Nejvyššího správního soudu důvodem k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Jen stěží lze předpokládat, že cizinec má předejít případné nenahraditelné újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území ČR a vystavovat se riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s nímž je navíc vždy spojen zákaz pobytu v ČR na určitou dobu“. Zdejší soud se s uvedenými závěry NSS ztotožňuje a nemá důvod se od nich odchýlit ani v dané věci. Současně nebylo prokázáno, že by další pobyt žalobce na území ČR byl v rozporu s důležitým veřejným zájmem. pokračování 9 41A 53/2018 23. Dále z připojeného Vyrozumění ze 4. 1. 2018 bylo zjištěno, že dne 13. 11. 2017 bylo správním orgánem Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Brno s žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb. Uvedeno pak, že v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že v daném případě by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, proto se v souladu s ust. § 50a odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb. považuje zahájené řízení o správním vyhoštění (pod č. j. KRPB-260492/ČJ-2017-060022-SV) za řízení o povinnosti opustit území podle ust. § 50a zákona č. 326/1999 Sb. Dále ze spisu vyplývá, že 13. 11. 2017 se žalobce se svým zmocněným zástupcem dostavil do budovy Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje kolem řešení jeho nelegálního pobytu na území ČR. Lustrací v informačním systému PČR bylo zjištěno, že ode dne 13. 11. 2017 pobývá na území ČR bez víza, ač k tomu není oprávněn a bez platného oprávnění k pobytu a jsou tak dány podmínky pro zahájení řízení o správním vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb. Tohoto dne na policii žalobce uvedl ke svému neoprávněnému pobytu, že dne 11. 9. 2017 se dostavil na OAMP Brno za účelem podání žádosti ve věci prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem studia. Protože tam bylo toho dne hodně žadatelů, nevyšla na něho řada a žádost tak nemohl podat. Podruhé se na OAMP za účelem žádosti dostavil ve čtvrtek 14. 9. 2017. Tam mu bylo řečeno, že má propadlý pobyt, žádost je dána opožděně a pravděpodobně bude jeho žádost zamítnuta. Ještě ten den mu byl vystaven výjezdní příkaz a měl vycestovat 12. 11. 2017. Po nějaké době ho volali z OAMP, aby se tam dostavil. Bylo mu sděleno, že mu bylo zasláno rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o prodloužení pobytu, a že si tuto písemnost nevyzvedl. Na recepci vysokoškolských kolejí B., K. potom ve schránce, kterou používají všichni studenti, našel výzvu k vyzvednutí písemnosti. Tuto výzvu musel předtím přehlédnout. Uvedl pak, že na území ČR přijel 2. 9. 2016 za účelem studia, v ČR je poprvé. Na území ČR má svého nejstaršího bratra, ten zde má trvalý pobyt rodinného příslušníka občana EU, žalobce zde má také hodně přátel. Dále sdělil, že k vycestování mu nebrání žádná překážka, v ČR by však chtěl zůstat a dokončit studium. Sdělil, že lituje toho, že podal žádost opožděně, chtěl by dokončit studium, stipendium mu hradí Česká republika do roku 2020. Dne 8. 6. 2018 PČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort pod č. j. KRPB-260492-24/ČJ-2017-060022-50A vydala rozhodnutí, kdy rozhodla, že žalobci se podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., ukládá povinnost opustit území České republiky.

24. V rozhodnutí citováno ust. § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., dle něhož vydá policie rozhodnutí o povinnosti opustit území cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území. V rozhodnutí byla v souladu s ust. § 50a odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., jak z výroku rozhodnutí vyplývá, stanovena doba k vycestování do 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Správním orgánem, jak v odůvodnění uvedeno, byla stanovena doba k vycestování v maximální zákonné lhůtě, aby si jmenovaný mohl vyřídit náležitosti k vycestování z území ČR. pokračování 10 41A 53/2018 25. V odůvodnění pak dále uvedeno, že správní orgán důsledně posoudil přiměřenost zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života a zejména vzhledem ke studiu jmenovaného na území ČR nevydal rozhodnutí o správním vyhoštění, nýbrž přistoupil k aplikaci ust. § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., kterým stanovil jmenovanému pouze povinnost opustit území ČR. Určení povinnosti opustit území znamená pro jmenovaného pouze povinnost vycestovat mimo území ČR, ať už do mateřského či jiného státu a po vyřízení víza nebo jiného pobytového oprávnění se může na území České republiky kdykoliv vrátit. Z těchto důvodů považuje správní orgán vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území za přiměřené.

26. Proti uvedenému rozhodnutí žalobce podal včas odvolání, přičemž skutečnosti v odvolání uváděné jsou v podstatě totožné se skutečnostmi uváděnými v žalobě. Zásadní námitkou žalobce je ta skutečnost, že v napadeném rozhodnutí o povinnosti opustit území je posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí naprosto nedostatečné, kdy správní orgán žádným způsobem nepodložil své závěry o tom, že se nebude jednat o nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života, resp., že se jedná o postup nezbytný v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných, tak jak požaduje čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

27. Žalovaný rozhodnutím 22. 8. 2018, č. j. CPR-22373-2/ČJ-2018-930310-V242 odvolání žalobce zamítl a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Z odůvodnění rozhodnutí mj. vyplynulo, a to posouzením námitky přiměřenosti, že dle žalovaného správní orgán I. stupně se zabýval posouzením přiměřenosti podle čl. 5 Směrnice 2008/115/ES s ohledem na skutečnosti, které v průběhu správního řízení vyšly najevo. Cizinec přicestoval na území ČR v roce 2016 na základě povolení k dlouhodobému pobytu vydaného za účelem studia na Mendelově univerzitě v Brně. Na tomto základě byl cizinec na území ČR oprávněn pobývat do 13. 9. 2017. Dne 14. 9. 2017 požádal o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, což správní orgán OAMP posoudil jako žádost opožděnou pro nesplnění podmínek stanovených v ust. § 47 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., neboť cizinec k opožděnému podání uvedl pouze tolik, že neviděl datum, kdy bude končit jeho povolení k pobytu. Cizinci tedy oprávnění k dalšímu pobytu ve smyslu ust. § 47 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb. nevzniklo. Týž den 14. 9. 2017 byl OAMP cizinci vydán výjezdní příkaz s platností do 12. 11. 2017, na jehož základě cizinec pobýval na území ČR a dál využíval možnosti studovat, aniž by byl držitelem patřičného pobytového oprávnění. Pro další legalizaci svého pobytu na území ČR pak cizinec nic neučinil. Dne 13. 11. 2017 se dostavil cizinec ke správnímu orgánu I. stupně za účelem řešení svého nelegálního pobytu v ČR. Správním orgánem I. stupně bylo s cizincem zahájeno řízení o správním vyhoštění ve smyslu ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., které cizinec vyvolal tím, že pobýval na území ČR dne 13. 11. 2017 neoprávněně. Správní orgán I. stupně v průběhu vedeného řízení neshledal důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a řízení odklonil do rámce ust. § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. pokračování 11 41A 53/2018 326/1999 Sb. Pro zjištění všech okolností případu, zejména zásahu do soukromého a rodinného života cizince, správní orgán s cizincem ve smyslu ust. § 18 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. sepsal dne 8. 12. 2017 protokol. Do protokolu cizinec uvedl, že dne 11. 9. 2017 (pondělí) se dostavil na pracoviště OAMP Brno za účelem podání žádosti, ale jelikož na něho nevyšla řada, žádost nepodal. Podruhé učinil pokus až 14. 9. 2017. Odvolací orgán doplnil, že cizinec neobjasnil, z jakého důvodu neučinil pokus podat žádost ve dnech 12. a 13. 9. 2017, ani proč nepodal žádost v zákonné lhůtě 120 dnů před uplynutím platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, když tuto možnost měl. Cizinec si je vědom zpožděného podání žádosti, čehož lituje a chtěl by v ČR dokončit studium s přiznaným stipendiem do roku 2020. Dále dodal, že má území ČR nejstaršího bratra s povoleným trvalým pobytem a hodně přátel. Žádná závažná překážka ve vycestování do země původu mu nebrání. Zmocněný zástupce do protokolu zopakoval, že ke vzniklé situaci došlo pouze z důvodu opoždění jednoho dne, že proti zastavení řízení o žádosti bylo podáno odvolání, kterému OAMP nechce přiznat odkladný účinek, že celou situaci z procesní opatrnosti řeší i přes ZÚ ČR v Akkře, a že cizinec má přiznané stipendium do roku 2020, má ubytovací smlouvu a řádně studuje. Dále mimo jiné uvedeno, že v dané věci byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území a vydání tohoto rozhodnutí nebylo možností správního orgánu I. stupně, nýbrž jeho povinností, při níž (mimo oblast přiměřenosti) nemá prostor pro správní uvážení. Jestliže by správní orgán s ohledem na cizincovu specifickou životní situaci rozhodnutí o povinnosti opustit území nevydal, ačkoliv tak učinit měl, porušil by zákon a také svou povinnost rozhodovat ve skutkově obdobných případech obdobně. Dále v odůvodnění uvedeno, že v případě žalobce k narušení rodinných vztahů v důsledku vydání napadeného rozhodnutí nedojde, neboť ze spisu vyplývá, že na území ČR žije pouze jeho nejstarší bratr. Případná komunikace mezi cizincem a bratrem není napadeným rozhodnutím nijak narušena, neboť ze spisu nevyplynulo, že by byl cizinec s bratrem v pravidelném kontaktu. Právě forma vydaného rozhodnutí má za cíl, aby cizinec byl co nejméně napadeným rozhodnutím zatížen. Dále nevyplynulo, že by si cizinec na území ČR vytvořil natolik významné a rozhodující kulturní, sociální a ekonomické vazby. Ani v odvolání nesdělil žádné nové skutečnosti, než které byly zjištěny a zhodnoceny v rámci řízení před správním orgánem I. stupně. Cizinec je stále občanem Guinee, kdy tato země je jeho rodištěm a případné vyřízení si všech pobytových náležitostí pro pobyt na území ČR tím bude ulehčeno. Cizinec není osobou vysokého věku, ani netrpí zdravotními problémy, které by ho v možnosti cestování zásadně limitovaly.

28. Posouzení věci krajským soudem.

29. Žaloba je důvodná.

30. Podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, rozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území. pokračování 12 41A 53/2018 31. Podle § 174a uvedeného zákona při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v případě, že je osobou bez státního občanství ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

32. Krajský soud v Brně věc zhodnotil takto. Bylo sice prokázáno, že žalobce porušil, jako cizinec pobývající s povoleným pobytem na území ČR, svou povinnost v tom, že včas nepožádal o prodloužení povoleného dlouhodobého pobytu na území ČR za účelem studia, kdy tento pobyt měl povolen do data 13. 9. 2017, přičemž žalobce podal žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu až následující den, tj. 14. 9. 2017. Této jeho žádosti vyhověno nebylo, neboť žádost podal opožděně, nebylo vyhověno ani jeho odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí v této věci, přičemž žalobce, který s tím nesouhlasil, podal správní žalobu, o níž doposud nebylo Krajským soudem v Brně rozhodnuto (věc vedena pod sp. zn. 29A 34/2018). V rámci tohoto soudního řízení bylo zatím pouze rozhodnuto o žádosti žalobce o přiznání odkladného účinku žalobě, tomuto návrhu bylo vyhověno.

33. Soud nezpochybňuje, že žalobce porušil svou zákonnou povinnost a podal žádost o prodloužení svého pobytu na území ČR o jeden den později, tedy nikoliv do 13. 9. 2017, ale až následující den, tj. 14. 9. 2017.

34. Přesto soud uvádí, že vydané rozhodnutí správního orgánu o povinnosti žalobce opustit území ČR je vůči žalobci „tvrdá“, že v daném případě je třeba aplikovat ust. § 174a zákona o pobytu cizinců a je třeba při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlednit zejména závažnost tohoto rozhodnutí pro žalobce, a také posoudit druh jeho protiprávního jednání a dále pak všechny ostatní okolnosti uvedené v ust. § 174a zákona o pobytu cizinců.

35. Soud při posuzování dopadů rozhodnutí na žalobce s ohledem na ust. § 174a zákona o pobytu cizinců dospěl k následujícímu závěru. Jak již uvedl, bylo prokázáno, že žalobce svou povinnost porušil, nicméně nejednalo se o tak závažné porušení, aby s ohledem na ust. § 174a zákona o pobytu cizinců nebylo možné věc posoudit jinak. Je totiž skutečností, že žalobce pobýval na území České republiky, kde požádal o pobyt na území z důvodu svého studia v bakalářském studijním programu na Mendelově univerzitě v Brně v období let 2017, 2020 (do 30. 9. 2010). Tato skutečnost, že žalobce je studentem Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně je prokázána z předloženého rozhodnutí (založených ve správním spise) a uvedenou fakultu ve formě prezenčního studia studuje a dále má přiznané stipendium v souvislosti s jeho studiem na uvedené vysoké škole v období od 1. 10. 2017 do 30. 9. 2020. Žalobce tedy přijel a pobývá na území České republiky právě z tohoto důvodu, tedy z důvodu, že zde studuje na vysoké škole, přičemž pokračování 13 41A 53/2018 vysokoškolské studium má ukončit k 30. 9. 2020. Soud by pokládal za „tvrdé“, kdyby žalobce musel nyní opustit území České republiky a odjet na určitou dobu do země svého původu, a vyřídil si tam přes zastupitelský úřad v Akkře prodloužení pobytu na území České republiky, neboť i pro žalobce by to znamenalo, že by v prezenčním studiu na vysoké škole v ČR nyní nemohl pokračovat, nemohl čerpat přidělené stipendium, což by zřejmě vedlo k tomu, že by to mohlo zhatit jeho cíl - ve stanoveném čase (do 30. 9. 2020) dostudovat uvedenou vysokou školu, tedy získat na území České republiky vysokoškolské vzdělání, tedy že by to zřejmě zhatilo to, proč na území České republiky přijel, a proč mu zde byl udělen dlouhodobý pobyt. V případě žalobce nebylo zjištěno, resp. nic takového nevyplývá ze správního spisu, že by nevedl řádný život na území České republiky, že by si neplnil své povinnosti, porušoval zákony České republiky, tedy že další pobyt žalobce na území České republiky by byl v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

36. Je sice pravdou, že Česká republika má zájem na tom, aby na jejím území pobývali pouze cizinci s platným povolením k pobytu, nicméně soud zdůrazňuje, že žalobce žádost o prodloužení pobytu podal pouze jeden den po uplynutí lhůty, do které tuto žádost měl povinnost podat. Soud zde uvádí, že dle jeho názoru je nutné přihlédnout i k tomu, že proti rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení ve věci prodloužení pobytu žalobce, žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně a ve věci dosud nebylo rozhodnuto, tedy nebylo zatím rozhodnuto o tom, zda dojde k prodloužení pobytu žalobce na území České republiky, či nikoliv.

37. Soud tedy uzavírá, že souhlasí s tím, že rozhodnutí o opuštění území republiky je mnohem „mírnějším“ trestem pro žalobce než rozhodnutí o vyhoštění, nicméně ani takovéto rozhodnutí dle názoru soudu by za dané situace nebylo rozhodnutím „přiměřeným“ (§ 174a zákona o pobytu cizinců) a výrazně by zasáhlo do soukromého života žalobce tím, že by zřejmě toto rozhodnutí zhatilo jeho zájem na řádném dokončení svého vysokoškolského studia na území České republiky.

38. Soud tedy s ohledem na tuto skutečnost rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného, napadené soudní žalobou, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, přičemž při svém dalším postupu je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu vysloveným v tomto rozsudku.

39. Rozhodnutí o nákladech řízení se pak opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.

40. Žalobce ve věci měl úspěch, v soudním řízení byl zastoupen advokátem, proto má povinnost žalovaný žalobci zaplatit náklady řízení, které představují náklady právního zastoupení za tři úkony právní pomoci po 3.100 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., a to převzetí a příprava věci, sepis žaloby a účast u jednoho soudního jednání, jízdné k soudnímu jednání ve výši 394 Kč (v této výši předložil právní zástupce jízdenky Praha-Brno a zpět), vše zvýšeno o DPH 21%, neboť zástupce žalobce založil do spisu doklad o tom, že je plátcem daně z přidané hodnoty. pokračování 14 41A 53/2018

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 9. ledna 2019 JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: E. D. pokračování 15 41A 53/2018 41A 53/2018-73 Usnesení Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: B. M. S., narozeného ... státní příslušnost Guinea pobytem v ČR, K. 1550/11, B. zastoupeného: Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2018, č. j. CPR-22373-2/ČJ-2018- 930310-V242 takto: Výrok II. rozsudku č. j. 41A 53/2018-67 se opravuje takto: Žalovaný má povinnost zaplatit žalobci k rukám právního zástupce Mgr. Marka Čechovského, advokáta, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, částku 12.820 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění:

1. Ve výroku rozsudku označeném pod bodem II. došlo k chybě v psaní, kde nesprávně byla uvedena částka ohledně nákladů řízení, kterou má povinnost žalovaný žalobci zaplatit 8.706 Kč oproti správnému 12.820 Kč. Právní zástupce žalobce po převzetí věci sepsal žalobu a dostavil se k jednomu soudnímu jednání, jedná se tedy o tři úkony právní pomoci po 3.100 Kč, 3x režijní paušál po 300 Kč, jízdné 394 Kč, vše zvýšeno o 21% DPH dle vyhl. č. 177/1996 Sb.

2. Dle § 54 odst. 4 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. pokračování 16 41A 53/2018 Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

3. V souladu se shora citovaným ustanovením s.ř.s. soud provedl opravu výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2019. Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení. Brno 9. ledna 2019 JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: E. D.