41 A 7/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: R.E., ………., zast. Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Náchodská 760/67, 193 00 Praha 9, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 3792, 960 01 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2015, č. j. KUZL/68062/2014, sp. zn. KUSP-68062/2014/DOP/Ti, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádnému z účastníků se n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Včas podanou žalobou žalobce napadá rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 14. 1.2015, č. j. KUZL/68062/2014, sp. zn. KUSP-68062/2014/DOP/Ti (dále jen napadené rozhodnutí), kterým bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod (dále jen správní orgán prvního stupně), ze dne 7. 10. 2014, č. j. OS- D/1666/28/14/Po, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Správním orgánem prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pozemních komunikacích). Přestupku se měl dopustit tím, že dne 17. 4. 2014 kolem 9:15 hod na komunikaci I/50 mezi obcemi ………….., ve směru jízdy na obec ………., v místě za křižovatku komunikace I/50 s komunikací III/4981, řídil motorové vozidlo zn. ………., přičemž předjížděl před sebou jedoucí dvě nákladní jízdní soupravy vozidel v místech, kde je to zakázáno svislou dopravní značkou …….. – Zákaz předjíždění, doplněnou o vodorovnou dopravní značku V 1a – Podélná čára souvislá. Dle ust. § 11 odst. 1 písm. b), c) a ust. § 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen zákon o přestupcích), a ust. § 125c odst. 4 písm. d) a ust. § 125c odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci jako sankci pokutu ve výši 8 000 Kč a sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců. Zároveň byl žalobce povinen zaplatit 1 000 Kč na náhradě nákladů správního řízení. II. Obsah žaloby Žalobce předně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu nedostatku důvodů rozhodnutí. Dle žalobce žalovaný přičítá žalobci porušení povinností řidiče podle § 4 písm. c) ve spojení s § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, ačkoliv se žalobce porušením této povinnosti nemohl dopustit přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 citovaného zákona. Z napadeného rozhodnutí však není zřejmé, proč žalovaná přičítá porušení povinnosti podle ust. § 18 odst. 3 téhož zákona žalobci, ačkoliv prvostupňový správní orgán porušení této povinnosti žalobci nevytýkal. Nepřezkoumatelnost dále žalobce spatřuje v tom, že ust. § 18 odst. 3 a § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích obsahují uzavřený počet adresátů, kterým je určen, včetně pravidel, která mají respektovat, žalovaná tak měla konkretizovat, jaké pravidlo měl žalobce dodržovat a proč. Dále dle žalobce napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v tom, že správnými orgány zjištěný skutkový stav je v rozporu se správními spisy a nemá v nich oporu. Konkrétně se jedná o porušení povinnosti řidiče dle ust. § 4 písm. c) ve spojení s § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť pouze z obrazového záznamu pořízeném policisty nelze učinit objektivní závěr o tom, že žalobce tuto povinnost porušil. Na záznamu není zachyceno vozidlo žalobce. Rovněž policisté v úředních záznamech a při výslechu netvrdí, že by měli po celou dobu vozidlo žalobce na dohled, naopak pprap. ……. zadokumentoval, že v důsledku silničního provozu byl nucen jet určitý čas za soupravami nákladních vozidel. K zastavení žalobce došlo až po 3,7 km od místa spáchání údajného přestupku a z důkazů obsažených ve spise se najisto nepodává, že to byl právě žalobce, kdo se přestupku dopustil. K argumentaci žalovaného stran uhrazení kauce, žalobci nic jiného nezbylo, neboť mu policisté vyhrožovali, že mu zabrání v další jízdě a nechají vozidlo odtáhnout. Úhrada kauce přesto sama o sobě není přiznáním viny. Na závěr žalobce namítá, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, což má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Dle žalobce žalovaný poukazuje na to, že měl žalobce jet vyšší než povolenou rychlostí, ačkoliv řešení této otázky nebylo předmětem řízení, neodrazilo se ve výroku o odvolání a nebylo v této věci vedeno dokazování. Postup žalovaného je v daném případě narušením nejen legitimního očekávání žalobce, který očekává postih pouze za jednání, které bylo předmětem řízení, ale i porušení práva na spravedlivý proces, neboť v odvolacím řízení bylo zkoumáno jednání žalobce nejen nad rámec samotných skutkových zjištění prvostupňového správního orgánu, výtky žalovaného nemají oporu ve spisovém materiálu a žalobce se nemohl k tvrzení žalovaného jakkoliv vyjádřit. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhuje rozhodnutí žalovaného zrušit, věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení a zaplatit zástupci žalobce náhradu nákladů řízení. Dne 16. 4. 2015 žalobce zaslal soudu sdělení, v němž uvedl, že žalovaný usnesením ze dne 16. 3. 2015, č. j. KUZL-18087/2015, opravil žalobou napadené rozhodnutí a to tak, že vypustil celé pasáže. Proti usnesení podal žalobce odvolání ze dne 25. 3. 2015, neboť dle jeho názoru se tímto způsobem žalovaný snažil vyhnout své odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí. Žalobce tak soudu navrhl, aby k opravnému usnesení žalovaného ze dne 16. 3. 2015 nepřihlížel. Krajský soud usnesením ze dne 8. 9. 2016, č. j. 41 A 7/2015-38, řízení přerušil, neboť rozhodnutí ve věci samé nebylo možno vydat s ohledem na skutečnost, že Ministerstvo dopravy ČR nerozhodlo v přezkumném řízení o podání žalobce proti opravnému rozhodnutí žalovaného. Usnesením zdejšího soudu ze dne 11. 1. 2017, č. j. 41 A 7/2015-49, je v řízení pokračováno, neboť dne 22. 8. 2016 bylo o podaném odvolání proti opravnému usnesení Ministerstvem dopravy ČR rozhodnuto. III. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu Ve správním spise se mj. nachází oznámení přestupku ze dne 22. 4. 2014, úřední záznam ze dne 20. 4. 2014, potvrzení kauce ve výši 8 000 Kč, výpis z evidenční karty řidiče s celkem 4 záznamy o přestupcích a videozáznam, na němž je zachycen úsek předjíždění a samotné předjížděcí manévr. Dne 3. 9. 2014 ve věci proběhlo jednání, na něž se žalobce, popř. jeho zmocněnec, po opakovaných omluvách z jednání nedostavil. Svědek pprap. ………………….. uvedl, že dne 17. 4. 2014 s …………. na služebních motocyklech policie prováděli činnost spojenou s kontrolou dodržování svislého dopravního značení zakazující řidičům předjíždění vozidel. V době kolem …..……. uviděl motorové vozidlo zn………, jak před křižovatkou, kde stáli, předjíždí dvě nákladní jízdní soupravy vozidel a zařazuje se před ně. Svědek se za vozidlem rozjel a dojel za ním do půl minuty. Jakmile předjel nákladní jízdní soupravy, měl na dohled vozidlo zn. ……... Po oznámení přestupku řidiči a jeho ztotožnění, pojal podezření, že se bude vyhýbat správnímu řízení a uložil řidiči kauci 8 000 Kč, kterou uhradil u OD Tesco v Uherském Brodě po vybrání hotovosti z bankomatu. Dne 7. 10. 2014 správní orgán prvního stupně ve věci vydal rozhodnutí, jež bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno. Dne 16. 3. 2015 vydal žalovaný opravné usnesení, jímž opravil dle § 70 správního řádu napadené rozhodnutí tak, že prvním výrokem se na str. 2 v druhém odstavci v první větě bez náhrady vypouští chybně uvedené slovní spojení „§ 18 odst. 3 resp.“ a výrokem druhým se na str. 6 bez náhrady vypouští odstavec pátý, který zněl: „V daném případě tedy není důvod, ab správní orgány měly pochybnosti o tom, zda jednání obviněného naplňuje i onu podmínku společenské nebezpečnosti, neboť se i když se na první pohled nejedná o mírné překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Splnění této podmínky je zcela zjevné a je i výše odůvodněné rozdílností brzdných drah, dobou a místem přestupku.“ Proti opravnému usnesení podal žalobce odvolání, jež bylo Ministerstvem dopravy dne 22. 8. 2016 zamítnuto a opravné usnesení bylo potvrzeno (pouze došlo k opravě ust. § 70 správního řádu, dříve ust. § 70 odst. 7 správního řádu). Právní moc toto rozhodnutí nabylo dne 25. 8. 2016. IV. Posouzení věci krajským soudem Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). V souladu s § 75 odst. 1, § 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). V dané věci se žalobce podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žaloba není důvodná. Krajský soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, k níž je soud povinen přihlížet i z moci úřední a která má podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (zejména pak rozhodnutí ve správním soudnictví) je věnována rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost kupříkladu tehdy, jestliže z něj jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Dále pak lze v tomto smyslu za nepřezkoumatelné považovat rozhodnutí, jehož odůvodnění je vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním, či pokud z výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl. Mimo to se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Soudní judikatura pak věnuje nemalou pozornost též otázce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, či ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, všechny dostupné na www.nssoud.cz), přičemž v tomto ohledu je za nepřezkoumatelné považováno především takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, či kupříkladu rozhodnutí, které se opomíjí vypořádat s argumentací účastníka řízení. Přitom je nutno zdůraznit, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je zásadně založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Jakkoliv se shora zmiňovaná judikatura týká zejména nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudních, Nejvyšší správ soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 As 163/2012-18, dovodil, že v zásadě tytéž podmínky platí i pro posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu odkazu na ust. § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, na základě jehož je žalobci přičítáno porušení povinnosti v něm uvedené. Na tomto místě soud odkazuje na opravné usnesení žalovaného ze dne 16. 3. 2015 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy ČR ze dne 22. 8. 2016, jimž z napadeného rozhodnutí žalobcem vytýkané nesrovnalosti byly vypuštěny. V daném případě se jednalo o změnu, jež neměla vliv na obsah odůvodnění. Soud se tak zabýval tím, zda tato změna nezpůsobila nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Výrokem prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobce porušil ust. 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, dle něhož při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Žalobce tak byl uznán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f bod 7 téhož zákona, jenž zní: Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, kdy je to obecnou, místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno. Žalovaný svým výrokem prvostupňové rozhodnutí potvrdil a v celém textu (krom vypuštěných pasáží) pracuje pouze s citovaným přestupkovým jednáním, a to při popisu skutkového děje, při stanovení výše a druhu sankce a při hodnocení naplnění materiální stránky přestupku, osoby pachatele a polehčujících a přitěžujících okolností. Je patrné, že vyjmuté pasáže do napadeného rozhodnutí nepatřily, neboť při interpretaci rozhodnutí jako celku soud neshledává pochyby o jeho významu. S přihlédnutím k obsahu spisu jasně vyplývá, že v dané věci byl řešen přestupek spočívající v předjíždění a nikoliv v překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Ze stejného důvodu dle žalobce napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, což způsobuje jeho nezákonnost. Soud pouze dodává s ohledem na výše konstatované, že předmětná vada byla odstraněna, tj. nemůže způsobovat jeho nezákonnost. Dle žalobce je skutkový stav zjištěný správními orgány v rozporu se správními spisy. Opět žalobce žalovanému vytknul, že pro tvrzení porušení ust. 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích nejsou ve správním spise podklady. K tomu opět viz výše. Dále žalobce ke skutkovému stavu namítá, že ze spisového materiálu není zcela jasné, že se žalobce dopustil přestupku spočívajícím v předjíždění. Své závěry o skutkovém stavu správní orgány opřely především o svědectví zasahujícího policisty pprap. ………, z jehož výpovědi jasně vyplývá, že i když vozidlo neměl po celou dobu na dohled, předmětné vozidlo dohnal. Jak uvedl žalovaný, pokud by se v místě nacházelo stejné vozidlo, muselo by být taktéž zachyceno na videozáznamu, je vyloučeno, aby vozidlo pozornosti policisty uniklo. Z videozáznamu je pak patrné, že vozidlo černé barvy předjíždělo nákladní vozidlo s návěsem a zařadil se v místech, kde již bylo předjíždění zakázáno. Pokud žalobce zpochybňuje tyto důkazy, které ve svém souhrnu jasně dokreslují skutkový stav, je jeho povinností prokázat tvrzenou nezákonnost. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2010-35, dostupné na www.nssoud.cz, na nějž správně poukazuje žalovaný, „je primárně důkazní břemeno na správním orgánu (řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu). Názor stěžovatele by v podstatě znamenal, že jakékoli jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím.“ Žalobce žádné důkazy nenavrhl ani nepředložil k prokázání svých tvrzení. Soud dále odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011-68, v němž se uvádí: „V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy; ustanovení § 52 věta první správního řádu o povinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení se v řízení o přestupku neuplatní. Využije-li však obviněný ze spáchání přestupku svého práva mlčet, nelze extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného „domyslel“ všechna myslitelná nebo třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal. Jiná je ovšem situace v případě tzv. aktivní obhajoby. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku přece postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu).“ Žalobce skutečnosti zjištěné správním orgánem prvního stupně rozporuje poprvé až v podaném odvolání. Možnosti být přítomen ústního jednání ve věci, vypovídat, klást dotazy svědkovi a vyjadřovat se k provedeným důkazům, žalobce nevyužil. Stejně tak v případě provedené kontroly se žalobce k věci nevyjádřil a kauci uloženou policistou zaplatil a potvrzení podepsal bez využití možnosti se k věci vyjádřit. Soud tedy shledal, že skutkové závěry správních orgánů o tom, že jednání stěžovatele naplňuje skutkovou podstatu uvedeného přestupku, jasně vyplývají z provedeného dokazování správními orgány a mají tak oporu ve správním spise. Jednotlivé důkazy provedené ve správním řízení, a to jak každý zvlášť, tak ve svém souhrnu, žalobce ze spáchání přestupku usvědčují. Na závěr soud dodává, že pokud žalobce nesouhlasil se způsobem opravy napadeného rozhodnutí tak, jak jej provedl žalovaný a poté potvrdilo Ministerstvo dopravy ČR, měl možnost proti rozhodnutí o odvolání podat k soudu žalobu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, čj. 1 As 112/2008-56, má opravné rozhodnutí vydané podle § 70 správního řádu, kterým se opravují zřejmé nesprávnosti ve výroku rozhodnutí, hmotněprávní účinky. Jedná se tedy o rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s.; žaloba proti němu je přípustná za předpokladu vyčerpání řádných opravných prostředků (totéž platí pro opravné usnesení). Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku také zdůraznil, že „smyslem přípustnosti odvolání proti opravnému rozhodnutí podle § 70 správního řádu není poskytnout účastníku řízení novou možnost podat opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí, ale pouze bránit se proti provedené opravě a jejímu eventuálnímu dopadu na původní rozhodnutí a na právní sféru účastníka řízení.“ V. Závěr a náklady řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobní námitky dospěl k závěru, že tato není důvodná, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 30.1.2017 JUDr. Jana Kubenová, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Veronika Smékalová