41 A 9/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: J. H. X proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje Žerotínovo nám. 3, 601 82 Brno v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2025, čj. JMK 180510/2025, takto:

Výrok

I. Výrok 3. rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 12. 2025, čj. JMK 180510/2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalobce se zúčastnil potyčky, při které dostal pěstí do pravého oka. Museli mu pak šít tržnou ránu na víčku. Měl na oku a v jeho okolí silné otoky. V následném přestupkovém řízení ho ovšem správní orgán nepoučil o možnosti uplatnit práva poškozeného. Po zastavení řízení proti člověku, který žalobci to zranění měl způsobit, proto žalovaný z procesních důvodů zamítl žalobcovo odvolání. Žalobce totiž vůbec nebyl účastníkem řízení. To bude nyní třeba napravit.

II. Rozhodnutí správních orgánů

2. Dne 7. 3. 2025 v době od 13:30 do 14:00 proběhla na ubytovně v Havlíčkově ulici v Boskovicích potyčka. Žalobce během ní dostal od později obviněného V. T. (obviněný T.) pěstí na pravé oko. Obviněný T. mu způsobil krvácivou tržnou ránu o velikosti dvou centimetrů s otokem a hematomem horního víčka. Žalobce musel vyhledat lékařské ošetření, kde mu ránu zašili třemi stehy. Léčba trvala okolo 10 dnů.

3. Městský úřad Boskovice (městský úřad) vyhodnotil potyčku jako vzájemnou a vedl proti oběma účastníkům potyčky řízení pro podezření ze spáchání přestupků proti občanskému soužití. Kromě obviněného T. v něm vystupoval jako obviněný i žalobce. Městský úřad podle obsahu spisového materiálu každopádně nepoučil žalobce, že v části řízení týkající se obviněného T., podezřelého z přestupku proti občanskému soužití v podobě ublížení jinému na zdraví [§ 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích], může uplatňovat práva poškozeného. V pozici poškozeného vystupovala jen Všeobecná zdravotní pojišťovna, které měla vzniknout škoda kvůli ošetření žalobcova zranění.

4. Usnesením ze dne 25. 9. 2025, čj. SMBO 21417/2025 (usnesení městského úřadu), městský úřad nejprve zastavil řízení vůči žalobci. Výrokem II. pak ale zastavil i řízení vůči obviněnému T., protože se mu neprokázalo spáchání skutku, o němž se vedlo řízení.

5. Žalobce se proti usnesení městského úřadu odvolal. Žalovaný však výrokem 3. rozhodnutí ze dne 29. 12. 2025, čj. JMK 180510/2025 (rozhodnutí žalovaného), odvolání žalobce v části směřující vůči výroku II. usnesení městského úřadu jako nepřípustné zamítl. Žalobce ho podle žalovaného podal jako někdo, koho nelze považovat za oprávněného účastníka řízení. Okruh účastníků přestupkového řízení vyčerpávajícím způsobem vymezuje § 68 zákona o odpovědnosti za přestupky. Je mezi nimi mj. poškozený v té části, která se týká jím uplatněného nároku na náhradu škody. Žalobce nebyl oprávněným účastníkem dané části řízení. Podle § 96 zákona o odpovědnosti za přestupky pak má právo v plném rozsahu podat odvolání proti rozhodnutí o přestupku, kterým byla vyslovena vina, resp. o jehož vině se rozhoduje, jen obviněný z přestupku. Odvolání žalobce bylo proto nepřípustné. Žalovaný zkoumal, zda nelze v dané věci spatřovat důvody pro zahájení přezkumného řízení, ale neshledal je.

III. Žaloba, vyjádření žalovaného a replika žalobce

6. Žalobce namítá, že při odvolání chtěl, aby správní orgány uznaly, že mu obviněný T. způsobil prokázanou újmu na zdraví. Žalovaný shledal jeho odvolání jako nepřípustné, protože žalobce je v postavení poškozeného, který neuplatnil náhradu škody. Žalobce si ale neuvědomuje, že by ho městský úřad poučil, že má uplatnit písemně nárok na náhradu škody. Při ústním jednání uvedl, že si to nenechá líbit a že žádá náhradu škodu, ale městský úřad to zřejmě nezapsal. Pokud něco v tomto smyslu podepsal, tak si toho není vědom a nebyl poučen. Kvůli chybnému postupu městského úřadu i žalovaného tak žalobce neměl možnost uplatnit veškeré důkazy a skutečnosti v této věci. Ani podat odvolání. Kvůli neshledání viny obviněného T. se navíc ztížilo domáhání se náhrady škody v civilním řízení.

7. K samotnému průběhu potyčky žalobce uvedl, že vzhledem k jeho věku není ve stavu, aby se pouštěl do šarvátky s mladším a fyzicky zdatnějším mužem. Obviněný T. žádné zranění neměl. Naopak žalobce utrpěl poměrně vážné poranění oka s nutným šitím a dobou hojení 14 dnů. Žalobce by proto chtěl uplatnit náhradu škody, což mu správní orgány svým vadným postupem neumožnily. Byl to obviněný T., kdo konflikt vyvolal tím, že rasisticky napadal žalobcova syna, který na ubytovně bydlí. Žalobce jen chtěl, aby toho nechal.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce byl v části řízení vedené proti obviněnému T. pouze svědkem. Jeho odvolání proto nebylo přípustné. Žalovaný pak neshledal důvody pro zahájení přezkumného řízení. Je pak na místě vést úvahy o tom, zda lze žalobu věcně projednat, a zda ji žalobce nepodal jako osoba zjevně neoprávněná. Proto navrhl odmítnutí žaloby.

9. Žalobce v replice podotknul, že doposud odnikud nevyplynulo vysvětlení, zda a jakým způsobem proběhlo poučení žalobce o jeho možnosti uplatnit nárok na náhradu újmy. Žalobce nadále tvrdí, že se tak nestalo a nedostal tedy možnost být účastníkem řízení. O tom, že žalobce není účastníkem řízení, ani nebylo vydáno žádné rozhodnutí, jak to ukládá zákon. Žalobce byl v celém řízení ve slabším postavení, proto se žalobou domáhá ústavně zaručené soudní ochrany.

IV. Hodnocení soudu

10. Žaloba je důvodná.

11. Podle § 68 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky, je účastníkem řízení poškozený v části řízení, která se týká jím uplatněného nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Podle § 70 odst. 1 téhož zákona správní orgán bezodkladně vyrozumí o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody osobu, které byla spácháním přestupku způsobena škoda, pokud je mu tato osoba známa, a současně ji poučí, že tento nárok může uplatnit nejpozději při prvním ústním jednání nebo v jiné lhůtě, kterou jí určí. Podle § 70 odst. 2 citovaného zákona se tato osoba stává poškozeným uplatněním nároku na náhradu škody. Podle § 28 odst. 1 správního řádu se pak bude za účastníka v pochybnostech považovat i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. O tom, zda osoba je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení.

12. Z citované právní úpravy plyne, že ačkoli procesní postavení poškozeného vzniká až uplatněním nároku na náhradu škody, zákon současně ukládá správnímu orgánu aktivní povinnost známou osobu, které mohla být přestupkem způsobena škoda, o této možnosti bezodkladně vyrozumět a řádně ji poučit o jejích právech. Zákon tedy neponechává vznik postavení poškozeného výlučně na procesní iniciativě dotčené osoby, ale předpokládá předchozí součinnost správního orgánu. Na to pak navazuje povinnost správního orgánu rozhodnout usnesením o tom, zda je někdo účastníkem řízení nebo není.

13. V projednávané věci bylo správním orgánům nepochybně známo, že žalobce je osobou, která měla být skutkem přičítaným obviněnému T. přímo dotčena. Právě žalobci měl obviněný T. způsobit poranění, pro nějž vyhledal lékařské ošetření. Byly tu proto skutkové okolnosti, za nichž měl městský úřad postupovat podle § 70 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.

14. Ze správního spisu však neplyne, že by městský úřad bezodkladně vyrozuměl žalobce o možnosti uplatnit nárok na náhradu škody v části řízení vedené proti obviněnému T. a řádně jej poučil o lhůtě k jeho uplatnění. Kvůli tomu ani městský úřad nevydával usnesení podle § 28 odst. 1 správního řádu. Za tohoto stavu nelze toto pochybení přičítat k tíži žalobce.

15. Soud se v tomto ohledu ztotožňuje se závěrem vysloveným Krajským soudem v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 15. 11. 2022, čj. 16 A 67/2021-37, podle něhož nesplnění poučovací povinnosti podle § 70 zákona o odpovědnosti za přestupky nelze vykládat v neprospěch osoby, které se mělo dostat poučení o jejích právech. Bylo by totiž nepřijatelné, aby správní orgán nejprve opomenul procesní postup, jenž má umožnit vznik postavení poškozeného, a následně právě s odkazem na neexistenci tohoto postavení dotčené osobě upřel procesní práva.

16. Jestliže žalovaný zamítl odvolání žalobce jako nepřípustné, musel předtím postavit najisto, zda žalobci v části řízení vedené proti obviněnému T. nemělo svědčit procesní postavení účastníka. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, čj. 5 As 107/2013-38, vyložil, že posouzení přípustnosti odvolání předpokládá určení procesního postavení osoby, která odvolání podala. Odvolací orgán proto nemůže odvolání bez dalšího odmítnout jako nepřípustné, aniž otázku účastenství náležitě vypořádá.

17. Žalobce se navíc až z rozhodnutí žalovaného dozvěděl, že ho správní orgány vůbec nepovažovaly za účastníka řízení. Nelze proto uplatnit § 82 odst. 4 větu poslední správního řádu, podle které platí, že pokud namítá účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. Za dané situace – opomenutí postupovat podle § 70 zákona o odpovědnosti za přestupky, což také zapříčinilo, že městský úřad nerozhodoval podle § 28 správního řádu o účastenství žalobce – tedy měl žalovaný přezkoumat otázku zákonnosti postupu městského úřadu ve vztahu k účastenství žalobce jako poškozeného i bez konkrétní odvolací námitky. Jak již soud uvedl, žalobce (který neměl právní zastoupení a nebyl řádně poučen) v době podávání odvolání nevěděl, že mu městský úřad (ani poté žalovaný) nepřipisuje postavení poškozeného.

18. Soud nepřehlédl, že ustálená judikatura správních soudů vychází z toho, že poškozený, který nárok na náhradu škody neuplatnil, zásadně nemá procesní oprávnění brojit proti výroku o vině, trestu nebo proti zastavení řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, čj. 2 As 73/2006-53, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, čj. 2 As 46/2006-100). Tyto závěry však nelze bez dalšího vztáhnout na věc, v níž žalobce tvrdí, že nárok na náhradu škody neuplatnil právě proto, že ho městský úřad nevyrozuměl a nepoučil podle § 70 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.

19. V nynější věci žalobce namítá právě to, že nárok na náhradu škody neuplatnil proto, že o této možnosti nebyl poučen a správní orgány s ním v rozporu se zákonem vůbec nejednaly jako s osobou, které mohla být přestupkem způsobena škoda. Za takové situace nelze mechanicky vycházet z toho, že žalobce účastníkem nebyl a jeho odvolání bylo proto nepřípustné. Jak již soud naznačil, takový závěr by ve svém důsledku znamenal, že procesní pochybení správního orgánu samo založí překážku pro ochranu práv osoby tímto pochybením dotčené.

20. Není důvodná ani námitka žalovaného, že žalobce podal žalobu jako osoba zjevně neoprávněná. Předmětem soudního přezkumu je zde otázka, zda správní orgány zákonným způsobem posoudily procesní postavení žalobce a zda mu neupřely možnost uplatnit práva poškozeného. V tomto směru je žalobce rozhodnutím žalovaného zjevně dotčen. Uvedené vady mohly mít přímý vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Tyto vady ve výsledku připravily žalobce o možnost uplatnit nárok na náhradu škody, domáhat se postavení poškozeného a vykonávat procesní práva s tím spojená, včetně práva podat odvolání.

21. Nelze odhlédnout ani od toho, že v této věci došlo k zásahu do fyzické integrity žalobce, kterou chrání čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Nabízí se proto otázka, zda i v tomto případě nešlo o jednání, které si případně žádalo trestní (tj. případně i přestupkový) postih, a u kterého mělo proběhnout tzv. účinné vyšetřování, které v poslední době chrání judikatura Ústavního soudu. Tento závazek se může týkat i potyčky mezi soukromými osobami (viz blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 4019/13, body 30 a dále). Jde sice o závazek nižší intenzity, než v případě hájitelných tvrzení porušení zákazu špatného zacházení nebo práva na život. Stále z něj ale plyne povinnost veřejné moci prošetřit zásah do fyzické integrity dostatečně a bez zásadních chyb. Selhání orgánů by jinak fakticky znemožnilo účinnou ochranu člověka, do jehož fyzické integrity někdo jiný zasáhl.

22. V této věci navíc došlo k závažnějšímu jednání, než jaké řešil Ústavní soud ve výše citované věci, kde útok trval pouze necelých deset vteřin, zranění stěžovatele byla lehká a stěžovatel ani nepovažoval za nutné vyhledat lékařské ošetření. O délce útoku na žalobce nemáme přesné poznatky, ale šlo zjevně o tvrdou ránu či rány pěstí, které žalobci způsobily poranění oka, jež si vyžádalo šití, a silné podlitiny. Výše popsané závazky plynoucí z práva na ochranu fyzické integrity tedy žalobci podle soudu svědčily.

23. O to závažnější bylo pochybení městského úřadu, jež žalovaný nenapravil, že žalobci vůbec v souladu se zákonem nedaly možnost se účastnit přestupkového řízení vůči obviněnému Trnečkovi způsobem, který by právům žalobce podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech dal průchod.

V. Závěr a náklady řízení

24. Krajský soud tedy shledal žalobu důvodnou a zrušil výrok 3. rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaného zavazuje právní názor plynoucí z tohoto rozsudku.

25. Žalobce byl sice úspěšný, ale nevyčíslil žádné náklady řízení (soud ho osvobodil od soudního poplatku). Žalovanému jako neúspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno, 29. července 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce