41 Ad 12/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: M. K. X žalovaná: Česká správa sociálního zabezpečení Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2026, čj. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2026, čj. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Relevantní skutečnosti a předchozí průběh řízení

1. Žalobkyně v prosinci 2022 požádala o přiznání starobního důchodu před dosažením důchodového věku (§ 31 zákona o důchodovém pojištění). Výplatu důchodu tehdy nepožadovala. Rozhodnutím ze dne 23. 3. 2023 jí žalovaná starobní důchod od 31. 12. 2022 přiznala (avšak bez výplaty, jak žalobkyně chtěla). Rokem přiznání důchodu je tak rok 2022.

2. Na konci února 2025 žalobkyně požádala o uvolnění výplaty starobního důchodu od 16. 3. 2025. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 7. 8. 2025 žalovaná žalobkyni od 16. 3. 2025 starobní důchod zvýšila na 17 939 Kč měsíčně a jeho výplatu od téhož data uvolnila. Zhodnotila přitom dobu pojištění za rok 2024 a vyloučené doby za rok 2020.

3. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované námitky. V osobním listu důchodového pojištění podle ní chyběla doba pojištění od 1. 2. 2022 do 31. 12. 2022. Opřela se o § 11 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Podle něj dobou pojištění osoby samostatně výdělečně činné je v roce přiznání důchodu i doba před dnem přiznání, jestliže tato osoba zaplatila do dne podání žádosti o přiznání důchodu zálohy na pojistné splatné do konce kalendářního měsíce předcházejícího měsíci podání žádosti. Zálohy za rok 2022 žalobkyně zaplatila. Žalovaná však námitky zamítla a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.

4. Rozhodnutí žalované o námitkách ze dne 15. 9. 2025 zdejší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2026, čj. 41 Ad 29/2025-29, zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc žalované vrátil. Důvodem bylo, že žalovaná adresně nereagovala na jádrovou námitku opřenou o § 11 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Soud výslovně uvedl, že se k věcné důvodnosti této námitky dosud nedostal a že na ni jako první musí věcně odpovědět žalovaná.

5. Nyní přezkoumávaným rozhodnutím ze dne 16. 3. 2026, čj. X, žalovaná námitky opět zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Tentokrát na námitku věcně reagovala. Nezpochybnila, že žalobkyně zálohy za rok 2022 zaplatila. Ale opřela se o to, že jí byly zálohy ve výši 14 611 Kč dne 18. 9. 2023 vráceny. Proto je podle žalované nelze považovat za zaplacené. Žalobkyně tak podle žalované podmínky § 11 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění nesplnila.

II. Žaloba a vyjádření žalované

6. Žalobkyně namítá, že § 11 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění je zvláštní úpravou vůči obecnému pravidlu § 11 odst. 1 písm. a) a váže hodnocení doby pouze na zaplacení splatných záloh. Nevyžaduje účast na pojištění. Později nastalá skutečnost, že se po podání přehledu o příjmech a výdajích za rok 2022 ukázalo, že za tento rok účast na pojištění nevznikla, proto na hodnocení doby nemá vliv. Žalobkyně dále namítá, že jí nebyly vráceny „zálohy“, nýbrž přeplatek na pojistném podle § 14 odst. 11 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Zálohy zaplatila a teprve zúčtováním přehledu z nich vznikl přeplatek. Žalobkyně také namítá, že žalovaná zaměňuje účast na pojištění (§ 9 a § 10 zákona) s dobou pojištění (§ 11). Podmínka účasti v § 11 odst. 3 není.

7. Žalovaná setrvala na tom, že podmínkou zápočtu doby pojištění osoby samostatně výdělečně činné je zaplacení pojistného za příslušný rok (§ 11 odst. 1, § 27 zákona o důchodovém pojištění). Protože žalobkyně v roce 2022 nedosáhla z vedlejší samostatné výdělečné činnosti rozhodné částky a k účasti na pojištění se dobrovolně nepřihlásila, účast jí nevznikla a zaplacené zálohy jí byly vráceny. Za rok 2022 tak nezaplatila pojistné a podmínky § 11 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění nesplnila.

III. Posouzení věci

8. Žaloba je důvodná.

9. Žalovaná již tentokrát ve svém rozhodnutí odpověděla na klíčovou námitku žalobkyně. Odůvodnila, proč podle ní § 11 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění na věc nedopadá. Vadu nepřezkoumatelnosti, pro kterou soud rozhodnutí minule zrušil, tím zhojila. Soud se proto nyní může zabývat zákonností této odpovědi.

10. Spor se týká jediného období. Jde konkrétně o dobu od 1. 2. 2022 do 31. 12. 2022. Žalobkyně chce, aby se jí tato doba započítala jako doba pojištění. Závisí na tom, kolik let pojištění získala. A tím i výše jejího důchodu.

11. Obecné pravidlo zní, že aby se určitá doba počítala jako doba pojištění, tak musí být splněny dvě věci současně: (a) člověk musí být pojištěn a (b) za tuto dobu musí být zaplaceno pojistné (§ 11 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění).

12. V roce, kdy se podnikateli přiznává důchod, ale zákon dělá výjimku. V tomto roce stačí jediné – že do podání žádosti o důchod zaplatil splatné zálohy na pojistné [§ 11 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění]. Ustanovení § 11 odst. 3 písm. a) tedy vedle skutečného výkonu samostatné výdělečné činnosti nevyžaduje, aby se v okamžiku rozhodování již konečně prokázala účast na pojištění za celý rok.

13. Tato výjimka má svůj důvod. V době, kdy se o důchodu rozhoduje, ještě není podán přehled o příjmech a výdajích za daný rok. Proto se ještě neví, zda podnikateli za daný rok účast na pojištění vznikla. Zákon tedy sahá po tom, co ověřit lze – zda včas zaplatil zálohy. Je to úmyslně mírnější pravidlo ve prospěch jednotlivce. Zjednodušeně řečeno zákon dobu před přiznáním důchodu ohodnotí podle stavu ke dni žádosti a podle včas zaplacených záloh. Co ukáže pozdější vyúčtování, se pak projeví ve výši vyměřovacího základu a v případném přepočtu důchodu. Nikoli v tom, zda se doba vůbec počítá.

14. V této věci je situace jednoduchá. Důchod byl žalobkyni přiznán od 31. 12. 2022, rokem přiznání důchodu je tedy rok 2022. Sporné období do tohoto roku spadá a předchází dni přiznání. Žádost žalobkyně podala 13. 12. 2022 a zálohy na rok 2022 zaplatila. Splnila tedy podmínky podle textu zákona.

15. Otázkou ovšem je, zda má vliv, že žalobkyni byly zaplacené zálohy později vráceny? Podle soudu to roli nehraje. Zákon se ptá jen na jedinou věc – zda žalobkyně včas zaplatila splatné zálohy. To se stalo. Pro účely tohoto zvláštního pravidla zákon nepodmiňuje započtení doby tím, aby v okamžiku rozhodování již byla postavena najisto účast žalobkyně na pojištění za celý kalendářní rok. Podmínka míří na minulou skutečnost zaplacení záloh. Argument žalované, že vrácené zálohy se rovnají nezaplaceným, ze zákona neplyne.

16. Žalobkyně má navíc pravdu, že se jí nevracely „zálohy“, ale přeplatek. Platí-li někdo zálohy za rok, v němž nakonec není pojištěn, mění se tyto zálohy podle zákona na přeplatek na pojistném (§ 14 odst. 11 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti). Ten přesně vznikl i v této věci. Žalobkyně zálohy zaplatila a teprve vyúčtováním z nich vznikl přeplatek, který žalobkyně dostala zpět. Vrácení přeplatku ovšem nic nemění na tom, že splatné zálohy zaplatila.

17. Kdyby chtěl zákonodárce brát ohled na pozdější vyúčtování, pak by to výslovně vtělil do zákona. Pro srovnání lze odkázat na § 11 odst. 3 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, který pro započtení roku, který roku přiznání důchodu předchází, výslovně dodal, že doplatek na pojistném ještě nesmí být splatný přede dnem podání žádosti o přiznání důchodu. U § 11 odst. 3 písm. a), který se použije v této věci, však žádnou podobnou podmínku neuvedl. Podle soudu šlo o záměr.

18. Se stejnou logikou počítá i § 56 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění, podle kterého se výše důchodu přepočte zpětně ke dni přiznání důchodu, jakmile se u podnikatele zjistí skutečný vyměřovací základ podle § 11 odst.

3. Toto ustanovení sice upravuje přímo jen výši důchodu, nikoli podmínky započtení doby pojištění. Potvrzuje však, že v okamžiku rozhodování o důchodu nemusí být konečné údaje za rok přiznání důchodu známé. Pozdější vyúčtování proto samo o sobě nemůže změnit skutečnost, že žalobkyně do podání žádosti zaplatila splatné zálohy. Vrácení takto vzniklého přeplatku není bez dalšího důvodem pro závěr, že zálohy nezaplatila. Pro výši důchodu se následně uplatní skutečný vyměřovací základ zjištěný z přehledu. Předmětem tohoto řízení však není určení jeho výše, ale právní posouzení, zda se má sporné období započíst jako doba pojištění na základě § 11 odst. 3 písm. a).

19. Výklad žalované by navíc celé zvláštní pravidlo v § 11 odst. 3 písm. a) připravil o jeho smysl a účel. Kdyby i zde platilo, že musí vzniknout účast a být zaplaceno pojistné, pak by se pravidlo plynoucí z § 11 odst. 3 písm. a) nijak nelišilo od obecného pravidla v § 11 odst.

1. A to zrovna pro situaci, kvůli které toto zvláštní pravidlo vzniklo – pro rok, v němž účast ještě není jistá. Pravidlo, které má vlastní obsah, takto vyprázdnit nelze.

20. Napadené rozhodnutí tedy stojí na nesprávném výkladu § 11 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Je proto nezákonné. A žalobní námitky jsou důvodné.

IV. Závěr a náklady řízení

21. Ze všech uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu řízení [§ 78 odst. 1 a 4 soudního řádu správního]. Právní názor soudu žalovanou v dalším řízení zavazuje [§ 78 odst. 5 soudního řádu správního]. Žalovaná tedy sporné období, po které žalobkyně v roce 2022 před dnem přiznání důchodu vykonávala samostatnou výdělečnou činnost, zhodnotí jako dobu pojištění podle § 11 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Výši vyměřovacího základu za rok 2022 a případný přepočet výše důchodu žalovaná posoudí podle § 56 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobkyně měla ve věci úspěch, žádné náklady však nevyčíslila a ze spisu se nepodávají. Proto jí soud náhradu nepřiznal. Žalovaná ve věci úspěch neměla, a právo na náhradu nákladů jí proto nenáleží.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 29. července 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce