41 Ad 19/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: M. R. X zastoupena advokátkou Mgr. Lenkou Čihákovou Palackého nám. 67, 684 01 Slavkov u Brna proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 3. 2026, čj. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 11. 3. 2026, čj. X, a rozhodnutí žalované ze dne 7. 1. 2026, čj. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 140 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám její advokátky Mgr. Lenky Čihákové.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalovaná uložila žalobkyni, které letos na podzim bude 82 let, aby jí vrátila přeplatek na důchodu zemřelého pana O. V. ve výši více než 930 000 Kč. Jediným důvodem bylo, že žalobkyně měla dispoziční právo k jeho bankovnímu účtu. Celý tento výjimečný případ je však skutkově i právně složitější, než jak ho žalovaná pojala. Proto soud obě její rozhodnutí zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení, aby se na všechny relevantní aspekty věci mohla znovu zaměřit.

II. Rozhodnutí žalované a související skutkové okolnosti věci

2. Oprávněný pan O. V. byl poživatelem starobního a vdoveckého důchodu. Ten mu žalovaná vyplácela na účet č. X vedený u Československé obchodní banky, a. s. (banka). Výplatním dnem byl 12. den v měsíci. Oprávněný se považuje za mrtvého ke dni 25. 8. 2020. Úmrtní list však matriční úřad ve Slavkově u Brna vystavil až dne 17. 9. 2025. Datum úmrtí určil zpětně. Poslední splátka důchodu tak oprávněnému náležela za období od 12. 8. 2020 do 11. 9. 2020.

3. O úmrtí oprávněného se žalovaná dozvěděla teprve dne 11. 11. 2025. Do té doby na účet oprávněného vyplácela důchodové dávky, které mu již nenáležely. Za období od 12. 9. 2020 do 11. 11. 2025 tím vznikl přeplatek v celkové výši 1 120 732 Kč. Podle rozpisu obsaženého ve spise šlo o následující platby v uvedených obdobích:  za období od 12. 9. 2020 do 11. 1. 2021 bylo vyplaceno 57 096 Kč na důchodu a dále jednorázový příspěvek 5 000 Kč;  za období od 12. 1. 2021 do 11. 1. 2022 částka 184 416 Kč;  za období od 12. 1. 2022 do 11. 1. 2023 částka 203 881 Kč a doplatek valorizace 292 Kč;  za období od 12. 1. 2023 do 11. 1. 2024 částka 229 854 Kč a doplatek valorizace 309 Kč;  za období od 12. 1. 2024 do 11. 1. 2025 částka 237 864 Kč a doplatek valorizace 131 Kč;  za období od 12. 1. 2025 do 11. 11. 2025 částka 201 760 Kč a doplatek valorizace 129 Kč.

4. Žalovaná požádala banku o vrácení částek poukázaných po smrti oprávněného. Banka z požadovaných 1 120 732 Kč vrátila pouze 190 248 Kč s tím, že na účtu nejsou dostatečné prostředky. Zbývající část přeplatku ve výši 930 484 Kč žalovaná požaduje po žalobkyni na základě § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění. Žalobkyně měla podle potvrzení banky dispoziční právo k účtu oprávněného, a proto podle uvedeného ustanovení odpovídala za vzniklý přeplatek.

5. Žalobkyně ve správním řízení namítala, že její dispoziční právo spočívalo pouze ve výběru hotovosti na pobočce banky po předložení osobního dokladu. Žalobkyně neměla k účtu platební kartu ani elektronický přístup. Dispoziční právo si zřídila na žádost oprávněného s ohledem na jeho zhoršený zdravotní stav a imobilitu. Byla s ním v přátelském vztahu.

6. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 7. 1. 2026, čj. X, žalovaná uložila žalobkyni povinnost vrátit přeplatek 930 484 Kč (prvostupňové rozhodnutí). Rozhodnutím ze dne 11. 3. 2026, čj. X, pak žalovaná zamítla námitky žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdila (rozhodnutí žalované).

III. Žaloba a vyjádření žalované

7. Žalobkyně předně namítá nesprávný výklad zákona o důchodovém pojištění. Použité ustanovení se podle ní týká pouze splátek důchodu, nikoliv dalších plnění, jako je jednorázový příspěvek nebo valorizační doplatky. Žalovaná podle žalobkyně nerozlišila, z čeho se vymáhaná částka skládá a v jakém rozsahu vůbec jde o splátky důchodu.

8. Žalobkyně dále namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost. Z rozhodnutí podle ní neplyne přesný výpočet přeplatku měsíc po měsíci ani rozlišení jednotlivých dávek a toho, jak bylo naloženo s částkou 190 248 Kč vrácenou bankou.

9. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá překročení mezí objektivní odpovědnosti, rozpor se zásadou proporcionality a s ochranou dobré víry. Zdůrazňuje, že fakticky nikdy žádnou výhodu nezískala, neměla kartu ani elektronický přístup. Z výpisu z účtu plyne, že s prostředky nakládala jiná osoba. Uložení povinnosti vrátit mimořádně vysokou částku jen proto, že formálně figurovala jako disponent, podle ní naráží na ochranu vlastnického práva, proporcionalitu a zákaz přepjatého formalismu (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

10. Konečně žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2011, čj. 4 Ads 163/2009-70, namítá, že na disponenta účtu nelze přenášet odpovědnost, kterou zákon spojuje s příjemcem dávky. Žalobkyně také k žalobě doložila trestní oznámení, které ve věci v květnu letošního roku podala, protože finanční transakce na účtu zemřelého musel provádět někdo jiný.

11. Žalovaná v reakci na žalobu uvádí, že splátka důchodu zahrnuje všechny své složky, tedy i valorizace a příplatky vyplacené v daném termínu. Námitku k jednorázovému příspěvku považuje za nedůvodnou. Odpovědnost podle § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění je pak podle žalované objektivní. Nezkoumá se zavinění ani to, kdo prostředky z účtu vybral. Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 163/2009-70 pokládá za překonaný. Rozpis vzniku přeplatku je součástí správního spisu.

IV. Jednání před soudem

12. Dne 31. 7. 2026 proběhlo ve věci jednání. Po věcné stránce obě strany setrvaly na svých dosavadních stanoviscích. Žalobkyně ovšem navrhla k důkazu policejní úřední záznam o vyhodnocení bankovních informací ze dne 21. 7. 2026, který se do dispozice žalobkyně dostal až týden před jednáním soudu. Soud ho shledal přípustným a provedl ho k důkazu. Nevyhověl naopak pro nadbytečnost návrhu žalobkyně na její vlastní účastnický výslech ve vztahu k tomu, že informace plynoucí z úředního záznamu neměla dříve k dispozici.

13. Tento úřední záznam popisuje informace týkající se tří účtů zemřelého pana V., dvou bankovních a jednoho vkladového. První bankovní účet byl zrušen již v roce 2014. Druhý bankovní účet je ten, o který jde v této věci. Pro tuto věc je důležité, že z historie oprávnění k účtu plynulo, že žalobkyně měla dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu v podobě „podpisového vzoru“ v době od 23. 10. 2013 do 27. 5. 2024.

14. Z úředního záznamu vyplývá, že v roce 2020 na účet pravidelně chodil starobní a vdovecký důchod a v prosinci 2020 na něj přišel jednorázový příspěvek důchodci ve výši 5 000 Kč. Z účtu pak pravidelně každý měsíc odcházelo cca 4 500 Kč za SIPO a bankovní poplatky. To samé se dělo i v letech 2021, 2022 a 2023. Vždy v lednu ještě přišel doplatek valorizace důchodu. V těchto letech proběhly čtyři výběry prostřednictvím platební karty v celkové výši 40 000 Kč. Jiné transakce na účtu už neproběhly.

15. Větší aktivitu však účet zaznamenal v letech 2024 a 2025. Kromě tradičních příchozích plateb a souvisejících odchozích SIPO plateb (jen za leden až květen) a administrativních poplatků dne 15. 8. 2024 proběhl bezhotovostní převod ve výši 40 000 Kč na bankovní účet dcery pana V., L. Na stejný účet pak během června (dvě transakce) a listopadu odešlo dalších 690 000 Kč. V listopadu také proběhl převod 100 000 Kč na vkladový účet O. V. Dne 15. 8. 2024 na bankovní účet přišla platba ve výši 6 466,33 Kč od dcery pana V. L. V. Dne 1. 12. 2024 tam přišla platba ve výši 3 437,72 Kč z bankovního účtu R. V. (manžel dcery oprávněného). Od 12. 6. 2024 do 11. 12. 2024 také proběhlo celkem 19 plateb platební kartou v řádu od desítek korun po částku 1 481,22 Kč v různých prodejnách v Brně (Albert, Tesco Lískovec, Kaufland).

16. Pokud jde o rok 2025, tak podle úředního záznamu kromě splátek starobního a vdoveckého důchodu včetně lednové valorizace a administrativních poplatků přišlo na účet 1 017,96 Kč od R. V s poznámkou „za platby kartou“ za různé měsíce v letech 2024 a 2025. Dcera pana V. pak na účet zaslala ve dnech 16. 3. 2025 a 17. 3. 2025 celkově 100 000 Kč. Ve dnech 16. 3. 2025 a 31. 3. 2025 však odešlo 150 000 Kč na vkladový účet pana V. Od ledna 2025 do 23. 10. 2025 také proběhlo celkem 62 plateb platební kartou v řádech jednotek až desítek korun v prodejnách ve městě Brně (Albert, Tesco Lískovec). A 19. 11. 2025 odešlo 190 247,84 Kč na účet žalované coby částka přeplatku, která byla k dispozici na účtu.

17. Další důkazy soud neprováděl. Po konečných návrzích a krátkém přerušení vyhlásil tento rozsudek.

V. Posouzení věci

18. Žaloba je důvodná.

19. Nejprve je nutné vymezit právní kontext celé věci. Podle § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění platí: „Má-li právo disponovat s peněžními prostředky na účtu oprávněného, na který je důchod vyplácen, jiná osoba než oprávněný (…), j[e]tato jiná osoba (…) povinn[a] vrátit plátci důchodu ty splátky důchodu oprávněného, které nenáležely proto, že oprávněný zemřel před počátkem období, na které byly tyto splátky vyplaceny, pokud nedošlo k vrácení těchto splátek plátci důchodu bankou, u níž je tento účet veden. Není-li této jiné osoby, jsou povinny plátci důchodu vrátit tyto splátky důchodu postupně manžel (manželka), pokud mu (jí) po zemřelém oprávněném vznikl nárok na vdovecký (vdovský) důchod, a dále děti a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti v domácnosti; nelze-li takto vrátit tyto splátky důchodu, považují se tyto splátky důchodu za dluh oprávněného, který se vypořádá v rámci dědictví. (…).“ (pro přehlednost opravil soud).

20. Soud ovšem dospěl k závěru, že žalovaná při použití tohoto ustanovení nedocenila velmi specifickou povahu tohoto případu, který se odlišuje od typických situací, na něž toto ustanovení míří. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2014, čj. 10 Ads 58/2014-35, pravidelně se v těchto věcech jedná jen o vrácení jednoho důchodu vyplaceného po dni smrti oprávněného příjemce důchodu (bod 20 citovaného rozsudku). Jde tedy většinou o mnohem kratší období neoprávněně vyplacených splátek důchodu a v důsledku i o mnohem nižší částky.

21. Výše citovaný rozsudek čj. 10 Ads 58/2014-35 se týkal jediné splátky ve výši 13 101 Kč. Disponentka prostředky tehdy nevybrala, vybral je syn zemřelého. Podobně ve věci řešené rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, čj. 9 Ads 183/2015-29, šlo o jednu splátku ve výši 11 483 Kč. Ve věci řešené rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016, čj. 3 Ads 107/2015- 23, opět šlo o jednu splátku ve výši 8 828 Kč. Žalovaná zde dokonce měla úmrtní list před uskutečněním platby a peníze pohltila exekuce. V rozsudku ze dne 26. 7. 2017, čj. 3 Ads 165/2016-21, šlo o jedinou splátku 8 719 Kč. Účet zemřelého byl trvale v debetu a banka z připsané částky započetla své úvěrové pohledávky. Nejvyšší správní soud přesto potvrdil povinnost disponentky, a zdůraznil, že banka není osobou s dispozičním oprávněním k účtu jen proto, že provádí inkaso či zápočet. Krajský soud v Ostravě se pak v rozsudku ze dne 23. 1. 2025, čj. 20 Ad 11/2023-37, věnoval přeplatku ve výši 16 058 Kč po částečné vratce banky. Šlo o dvě splátky. Nestandardní bylo neurčitelné datum smrti a započtení kontokorentu bankou. Částka je však nízká. Tohle jsou zhruba typové případy použití § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění.

22. Soud objevil jen jeden judikát, kde šlo o vysokou částku a dlouhé období – rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, čj. 42 Ad 11/2018-29. Šlo o 194 313 Kč (původně 217 083 Kč) za období téměř pěti let po smrti oprávněného. Důchod chodil na účet bývalé manželky, zatímco prostředky fakticky čerpala její dcera. Žalovaná se o úmrtí dozvěděla až dodatečně. Soud však rozhodnutí zrušil proto, že povinná nebyla manželkou ani disponentkou účtu oprávněného, takže pro správní vymáhání chyběl zákonný podklad.

23. Nyní projednávaná věc se však od výše popsaných typových případů řešených správními soudy odlišuje. Žalovaná nepožaduje vrácení jednoho či dvou důchodů, ale vrácení dávek vyplacených za 62 měsíců v celkové výši 930 484 Kč. Přeplatek narostl do této výše jen proto, že úmrtní list oprávněného byl vystaven zpětně až v roce 2025. Nejde zde tedy o relativně nižší částky za velmi krátká období splátek důchodu, o jaké šlo ve výše uvedených typových příkladech.

24. To vše vedlo k tomu, že si žalovaná nepoložila některé otázky, které si ale podle soudu položit měla. Její rozhodnutí tak neobstojí, protože není nyní vůbec jasné, v jaké částce lze vůbec přeplatek po žalobkyni požadovat. Jde o otázky objektivní povahy (použitelnost některých ustanovení práva sociálního zabezpečení v této specifické věci) a subjektivní povahy (rozsah odpovědnosti žalobkyně). Jednotlivé nedořešené problémy soud nyní popíše. a. Otázky objektivní povahy Nezanikl nárok na vrácení přeplatků?

25. První otázkou je prekluze. Soud k ní musí přihlížet z vlastní iniciativy (ex officio), proto se touto otázkou zabýval, aniž by byla součástí žalobních námitek. Z § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení totiž plyne, že: „O povinnosti vrátit, popřípadě nahradit částky vyplacené neprávem nebo ve vyšší výši, než náležely, rozhodne příslušný orgán sociálního zabezpečení. Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 5 let ode dne, kdy byla částka vyplacena. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci. Nárok na vrácení, popřípadě náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši, než náležely, vzniká znovu, zjistí-li se, že přeplatek na dávce důchodového pojištění vznikl v příčinné souvislosti s trestným činem, jehož pachatelem, spolupachatelem nebo účastníkem je příjemce dávky nebo poživatel důchodu; v těchto případech běží znovu lhůta uvedená ve větě druhé ode dne, kdy se plátce důchodu dozví o rozhodnutí soudu o tomto trestném činu.“ 26. Žalovaná si zřejmě možnost použití tohoto ustanovení neuvědomila. S ohledem na specifičnost tohoto případu soud ani nenašel dřívější rozhodnutí správních soudů, které by se použitelnosti tohoto ustanovení v tomto kontextu věnovalo.

27. Podle soudu se však nabízí, že by se i na vracení přeplatku podle § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění mělo toto ustanovení použít. I kdyby tu nebyly předpoklady pro vznik tohoto nároku podle § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení vůči panu V. (je totiž otázkou, zda v případě jeho prohlášení za mrtvého pět let zpětně v roce 2025 lze podřadit vzniklou situaci pod některý z předpokladů v tomto ustanovení – nesplnění uložené povinnosti příjemce důchodu, absence dobré víry příjemce důchodu a vědomé způsobení přeplatku) a nárok vůči žalobkyni měl základ v § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, tak je na stole otázka, zda § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení použít obdobně (argument a simili).

28. Nelze totiž ztrácet ze zřetele požadavek hodnotové bezrozpornosti právního řádu a princip formální spravedlnosti (rovnosti). Podle něj se má stejné posuzovat stejně a nestejné nestejně podle povahy své různosti. Učinil-li pak zákonodárce v jednom případě určité hodnotové rozhodnutí, pak je vyloučené, aby v jiném podobném případě učinil opačné (viz Melzer, F. Metodologie nalézání práva: Úvod do právní argumentace. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 166).

29. Podle soudu se přitom lze důvodně ptát, zda (1) příjemci důchodu ve smyslu § 118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a (2) tzv. jiné osoby než oprávněný, které mají právo disponovat s peněžními prostředky na účtu oprávněného, na který je důchod vyplácen podle § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, jsou v obdobné situaci, pokud jde o povinnost vrátit přeplatek na důchodu. Pokud ano, tak je třeba zodpovědět kriticky důležitou otázku: jestliže se v případě první skupiny zákonodárce rozhodl, že nárok na vrácení tohoto přeplatku zaniká po pěti letech, tak je tu určitý hodnotový důvod, proč by se toto pravidlo nemělo obdobně uplatnit i druhé skupiny? Na to bude muset žalovaná odpovědět jako první.

30. Zástupkyně žalované při jednání v reakci na dotaz soudu k použitelnosti § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení vznesla podnětný argument, že se žalovaná o úmrtí pana V. dozvěděla až v roce 2025, a proto by se prekluzivní doba – pokud se použije – měla počítat až od tohoto roku. Jinými slovy je tato doba podle ní subjektivní. Soud si ovšem – pro případ, že žalovaná v dalším řízení shledá použitelnost tohoto ustanovení – dovoluje vyslovit názor, že je to lhůta objektivní povahy, tzn. že se odvíjí od samotné existence právně významné události, bez ohledu na vědomost oprávněného.

31. Klíčové je, že zákon stanoví, že rozhodnutí lze vydat nejpozději do pěti let ode dne, kdy byla částka vyplacena. Počátek běhu lhůty se tedy váže na objektivně zjistitelnou skutečnost (výplatu dávky), nikoliv na okamžik, kdy se orgán sociálního zabezpečení dozvěděl o přeplatku. Typickým znakem subjektivní lhůty by bylo znění typu: „ode dne, kdy se orgán dozvěděl o přeplatku“ nebo „o skutečnostech rozhodných pro jeho vznik“.

32. Na objektivní povahu této lhůty ukazuje i poslední věta citovaného ustanovení. Ta totiž pro specifický případ přeplatku vzniklého v souvislosti s trestným činem výslovně stanoví, že nová pětiletá lhůta běží ode dne, kdy se plátce důchodu dozví o rozhodnutí soudu. Zákonodárce zde tedy výjimečně váže počátek běhu na vědomost plátce důchodu, tedy na subjektivní moment. Kdyby už základní pětiletá lhůta byla subjektivní, nebylo by třeba tuto zvláštní úpravu konstruovat.

33. Žalovaná vydala prvostupňové rozhodnutí dne 16. 1. 2026 [nese sice datum 7. 1. 2026, ale až právě 16. 1. ho žalovaná podle správního spisu odeslala, viz § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu]. Vůbec se však nezabývala otázkou, zda do částky, jejíž vrácení uložila žalobkyni, může zahrnout i splátky důchodu vyplacené do 16. 1. 2021 a dříve. V tom je její rozhodnutí nepřezkoumatelné. Jestliže by se § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení obdobně použil, pak by nárok na vrácení přeplatků za toto období zanikl (prekludoval).

34. V dalším řízení tedy žalovaná bude muset nejprve ve světle výše uvedeného posoudit, zda se použije § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Pokud ano, tak bude muset (při zohlednění dalších aspektů věci popsaných ve zbytku rozsudku) určit, jaká část nároku na vrácení přeplatku zanikla. Pokud dojde k opačnému závěru, který bude muset náležitě zdůvodnit, pak samozřejmě úvahu o prekluzi části nároku již nebude muset činit. Mohla žalovaná do částky přeplatku zahrnout i jednorázový příspěvek z roku 2020?

35. Žalobkyně v žalobě namítla, že součástí výsledné částky přeplatku byly i částky odpovídající valorizaci důchodů a jednorázový příspěvek důchodcům ve výši 5 000 Kč z roku 2020. Toto téma bude hrát roli jen pro případ, že žalovaná neshledá za použitelný § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, resp. že tuto částku jednorázového příspěvku nepostihne prekluze. Proto soud považuje za vhodné tuto námitku vypořádat.

36. Pokud jde o doplatek valorizace důchodu, tak ten je součástí splátky důchodu ve smyslu § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění. Valorizace nepředstavuje samostatnou dávku, ale zákonné zvýšení již přiznaného a vypláceného důchodu. Doplatek jen vyrovnává rozdíl mezi původní a zvýšenou výší důchodu za dotčené období. Jestliže byl vyplacen za období, které začalo až po smrti oprávněného, nenáležel mu stejně jako pravidelná splátka důchodu. Proto se i na něj vztahuje režim citovaného ustanovení.

37. Jiná situace ale podle soudu nastává u jednorázového příspěvku podle zákona č. 469/2020 Sb., o jednorázovém příspěvku důchodci v roce 2020. Nejde o pravidelně vyplácený důchod ani o jeho zvýšení, nýbrž o samostatné jednorázové plnění, které stát poskytl poživateli důchodu jako finanční výpomoc (§ 1 zákona č. 469/2020 Sb.). Zákon pro tento příspěvek upravil samostatně vznik nároku, jeho výplatu i následky neoprávněné výplaty. Výslovně též stanoví, že nárok na příspěvek nepřechází na jiné osoby (§ 3 odst. 4) a že neprávem vyplacený příspěvek se vrací příslušnému orgánu sociálního zabezpečení za obdobného použití pravidel pro vymáhání neprávem vyplaceného důchodu (§ 3 odst. 5).

38. Podobně jako v případě prekluze si však žalovaná v prvostupňovém rozhodnutí i poté v rozhodnutí žalované nepoložila důležitou otázku: zahrnuje obdobné použití pravidel pro vymáhání neprávem vyplaceného důchodu podle § 3 odst. 5 zákona č. 469/2020 Sb. použitelnost § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění i vůči tomuto jednorázovému příspěvku, který zákonodárce odlišil od důchodu a neučinil ho součástí jeho splátek? Na to bude muset opět žalovaná jako první odpovědět. Nyní jsou obě její rozhodnutí v tomto aspektu věci nepřezkoumatelná. b. Otázky subjektivní povahy Ústavně konformní výklad § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění – časový a majetkový rozsah odpovědnosti žalobkyně 39. Pokud jde o otázky subjektivní povahy, tedy vázané na konkrétní situaci žalobkyně, tak soud nejprve uvádí, že podle jeho názoru je nutné se zde držet ústavně konformního výkladu § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, který zohledňuje právo žalobkyně na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (Listina). Nejvyšší správní soud sice na jedné straně dovodil, že osobě s dispozičním právem lze uložit povinnost úhrady, aniž by se zkoumalo zavinění, výběry z účtu či to, zda se obohatila (srov. např. rozsudky čj. 10 Ads 58/2014-35, a čj. 9 Ads 183/2015-29 citované výše). V rozsudku čj. 10 Ads 58/2014-35, kde se obecně zabýval ústavností § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, ale současně shledal dané ustanovení za ústavně konformní, jen pokud jde o zásah nepatrné intenzity. Vyšel z toho, že se v případech použití tohoto ustanovení: „pravidelně (…) jedná jen o vrácení jednoho důchodu vyplaceného po dni smrti oprávněného příjemce důchodu. Taková částka, se kterou musel oprávněný zemřelý pravidelně vyjít během jednoho měsíce, nezakládá akutní a zcela neakceptovatelný zásah do práva vlastnit majetek.“ (bod 20 citovaného rozsudku).

40. Nejvyšší správní soud ovšem také obecně ve své judikatuře týkající se základních práv uvedl, že se i při použití jinak obecně jasného a ústavně souladného ustanovení zákona mohou objevit výjimečné případy, ve kterých je „nutno vzhledem k mimořádným okolnostem případu učinit ústavně konformní korektiv materiálního výsledku posouzení, nelze ho však předepsat jako obecný požadavek pro všechny případy spadající pod uvedené ustanovení.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2024, čj. 3 As 227/2023-47, bod 23). Podle soudu případ žalobkyně je takto výjimečným a mimořádným případem, který si žádá určitý ústavně konformní korektiv. Časový rozsah odpovědnosti žalobkyně 41. V prvé řadě je podle soudu s ohledem na ochranu práva žalobkyně vlastnit majetek nutné redukovat rozsah její odpovědnosti coby tzv. jiné osoby než oprávněný, která má právo disponovat s peněžními prostředky na účtu oprávněného, na který je důchod vyplácen. Z textu samotného ustanovení totiž neplyne žádné časové omezení práva dispozice. Ani v případech doposud řešených judikaturou správních soudů se doposud neobjevil případ, že by disponent měl dispoziční práva jen po určitou dobu.

42. V tomto výjimečném případě si však čl. 11 Listiny žádá, aby se možná odpovědnost žalobkyně podle § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění týkala jen období, po které opravdu byla disponentkou účtu pana V. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, její odpovědnost tedy může pokrývat maximálně stav účtu v období od 25. 8. 2020, od kdy se pan V. považuje za mrtvého, (resp. za kratší období, na které nedopadá prekluze podle § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, shledá-li žalovaná jeho použitelnost), do 27. 5. 2024. K dění na účtu pana V. po tomto dnu už se tedy její odpovědnost podle § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění nemůže vztahovat. Takto je tedy třeba časově vykládat slova „Má-li právo disponovat s peněžními prostředky na účtu oprávněného, na který je důchod vyplácen, jiná osoba než oprávněný“ v úvodu tohoto ustanovení. To je první subjektivní limit její odpovědnosti. Majetkový rozsah odpovědnosti žalobkyně 43. Druhý subjektivní limit se pak týká celkové výše částky, které může dosahovat odpovědnost žalobkyně podle § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění. Jak již soud uvedl, Nejvyšší správní soud posvětil ústavnost tohoto ustanovení, jen pokud jde o nízké částky přeplatku v rozsahu jedné či dvou splátek důchodu (byť pro někoho může i taková částka být nepochybně vysoká). I v oblasti práva sociálního zabezpečení totiž platí obecný ústavní princip, že uložení určité majetkové povinnosti nesmí mít vůči jednotlivci tzv. „rdousící efekt“, tzn. že by vedla k uložení takového břemene, jež by mělo pro jednotlivce likvidační dopad a znemožnilo mu vést důstojný život (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08, body 118 a 119; ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 54/10 aj.).

44. Aby tedy bylo použití § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění i v tomto případě ústavně konformní, pak lze podle soudu po žalobkyni požadovat, aby za období od 25. 8. 2020, od kdy se pan V. považuje za mrtvého (resp. za kratší období, na které nedopadá prekluze podle § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, shledá-li žalovaná jeho použitelnost), až do 27. 5. 2024, hradila právě jen částku, která pro ni nemá likvidační dopad. Určitý referenční rámec nabízí dosavadní judikatura, která mluví o ústavní souladnosti daného ustanovení, pokud odpovědnost tzv. jiné osoby zahrnuje jednu až dvě splátky důchodu.

45. Odpovědnost žalobkyně totiž nelze úplně vyprázdnit, pokud po určité relevantní období disponentkou ve smyslu § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění byla a její odpovědnost tak vznikla. Tato její odpovědnost však může dosahovat jen ústavně konformní výše, která nemá onen „rdousící efekt“. Žalovaná tedy ještě bude muset v součinnosti se žalobkyní zjistit, jaké jsou majetkové poměry žalobkyně, a určit, jaká výše přeplatku bude v jejím případě splňovat výše popsané požadavky.

46. Pokud jde o zbylou částku přeplatku, kterou již nebude pokrývat odpovědnost žalobkyně, tak se podle soudu uplatní další pravidla v § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění. Povinnost vrátit tyto splátky důchodu podle něj vznikne dětem oprávněného, jestliže s ním žili v době jeho smrti v domácnosti. Nebudou-li ani tyto podmínky splněny, tak se tyto splátky důchodu budou považovat za dluh oprávněného, který se vypořádá v rámci dědictví.

47. Soud zvažoval, zda se podle čl. 95 odst. 2 Ústavy neobrátit na Ústavní soud s návrhem na zrušení § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění. Dospěl však k názoru, že v tomto případě lze dané ustanovení ústavně souladně vyložit ve výše popsaném smyslu. V dalším řízení proto bude žalovaná muset vyjít z ústavně konformně vyloženého § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění.

48. Námitka žalobkyně, že uložení povinnosti vrátit mimořádně vysokou částku jen proto, že formálně figurovala jako disponent účtu oprávněného, naráží na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, je proto důvodná.

VI. Závěr a náklady řízení

49. Soud shledal z výše uvedených důvodů žalobu za důvodnou. Proto výrokem I. tohoto rozsudku podle § 78 odst. 1 soudního řádu správního zrušil rozhodnutí žalované. S ohledem na to, že stejnými vadami trpí i prvostupňové rozhodnutí, ho zrušil také. Věc pak vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm žalovanou zavazuje právní názor soudu (§ 78 odst. 3, 4 a 5 soudního řádu správního).

50. Žalovaná se tedy nejdříve zaměří na otázku, zda (a) lze v této věci na základě argumentu a simili použít § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a pokud ano, tak ho použije ve vztahu k částce, vůči níž by pak odpovědnost žalobkyně zanikla. Pokud podle žalované nebude důvod použít § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, tak se zaměří na otázku, zda (b) obdobné použití pravidel pro vymáhání neprávem vyplaceného důchodu podle § 3 odst. 5 zákona č. 469/2020 Sb. zahrnuje použitelnost § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění i vůči jednorázovému příspěvku důchodci z roku 2020. V obou těchto aspektech jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná. Proto k těmto otázkám ještě soud nemohl zaujmout názor z hlediska zákonnosti.

51. Poté žalovaná (c) použije výše popsaný ústavně konformní výklad § 64 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění, podle nějž jednak její odpovědnost může (i) pokrývat platby na účtu do 27. 5. 2024 [počátek bude záviset na odpovědi na otázku pod písmenem (a)], a (ii) dosahovat částky, která pro žalobkyni nemá „rdousící efekt“, resp. likvidační dopad. Za tím účelem bude nutné v součinností se žalobkyní zjistit, jaké jsou majetkové poměry žalobkyně, a určit částku, která bude splňovat tento požadavek. Určitý referenční rámec v té souvislosti nastoluje i dosavadní judikatura.

52. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a má proto vůči žalované právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Ty tvoří především odměna její zástupkyně za tři úkony právní služby, jimiž jsou převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Za tarifní hodnotu se ve věcech projednávaných podle soudního řádu správního považuje částka 88 000 Kč (§ 9 odst. 5 advokátního tarifu), čemuž odpovídá odměna 4 620 Kč za jeden úkon (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), tedy 13 860 Kč za tři úkony. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč za každý úkon (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 1 350 Kč.

53. Zástupkyně žalobkyně dále vyčíslila cestovní výdaje spojené s cestou k jednání soudu dne 31. 7. 2026. Výše jejich náhrady se řídí předpisy o cestovních náhradách (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu). Cestu ze svého sídla ve Slavkově u Brna k soudu a zpět v délce 44 km vykonala osobním automobilem Toyota RAV4, u nějž kombinovaná spotřeba benzinu činí 4,6 litru na 100 km. To doložila osvědčením o registraci vozidla. Sazba základní náhrady za 1 km jízdy osobním silničním motorovým vozidlem činí 5,90 Kč a průměrná cena 1 litru benzinu automobilového 95 oktanů činí 34,70 Kč [§ 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/2026 Sb.]. Základní náhrada tedy činí 259,60 Kč (44 × 5,90) a náhrada za spotřebované pohonné hmoty 70,23 Kč (44 × 4,6 ÷ 100 × 34,70). Po zaokrouhlení na celé koruny nahoru (§ 183 odst. 5 zákoníku práce) činí cestovné 330 Kč.

54. Zástupkyni žalobkyně náleží také náhrada za čas promeškaný cestou k jednání a zpět, protože soud nesídlí v místě jejího sídla ani bydliště [§ 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu]. Cesta k soudu trvala 47 minut a cesta zpět 42 minut. To odpovídá čtyřem započatým půlhodinám. Za každou z nich náleží 150 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 600 Kč.

55. Zástupkyně žalobkyně uvedla, že není plátkyní daně z přidané hodnoty. Odměna ani náhrady se proto o tuto daň nezvyšují. Celkem tak žalovaná zaplatí žalobkyni 16 140 Kč (13 860 + 1 350 + 330 + 600), a to k rukám její zástupkyně a ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, pokud má stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 31. července 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce