41 Ad 8/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: P. O., bytem, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem advokátní kancelář Nádražní, Žďár nad Sázavou, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2014, č. j. 560 922 2179/315-JS, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Ve včas podané žalobě žalobce napadl rozhodnutí vydané ČSSZ 24. 11. 2014, č. j. 560 922 2179/315-JS, kdy žalovaná rozhodla tak, že zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí ČSSZ č. j. 560 922 2179 ze dne 20. 12. 2013. V žalobě žalobce uvedl, že ČSSZ rozhodnutím ze dne 20. 12. 2013, č. j. 560 922 2179 rozhodla ve věci žádosti žalobce o starobní důchod tak, že se žádost žalobce pro nesplnění podmínek uvedených v ust. § 28 a § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zamítá s tím, že žalobce nesplnil předpoklady uvedené v ust. § 21 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., neboť nezískal potřebných 10 roků zaměstnání v I. AA kategorie v uranových dolech. Proti výše uvedenému rozhodnutí žalobce podal námitky s tím, že evidenční list předložený jeho bývalým zaměstnavatelem nevykazuje správné údaje, neboť od roku 1981 do roku 1991 pracoval u ČSUP Pegas Nové Město na Moravě jako horník – dělník v I. pracovní kategorii, a tudíž dosáhl stanoveného důchodového věku v 55 letech. Poukázal na skutečnost, že jeho spolupracovníkům, kteří vykonávali totožnou práci po stejnou dobu, byl starobní důchod od věku 55 let přiznán. Žalovaná napadeným rozhodnutím námitky žalobce zamítla a rozhodnutí ČSSZ potvrdila. Dospěla k závěru, že nelze hodnověrně prokázat, že žalobce od roku 1981 do února 1991 pracoval pouze v profesi zařazené do I. pracovní kategorie. Dle názoru žalované, uvedené na str. 5 napadeného rozhodnutí, lze zaměstnání v preferované I. pracovní kategorii, jež do roku 2018 ovlivňuje snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod, prokázat jen evidenčními listy důchodového pojištění, jejímuž vyplnění je oprávněn pouze zaměstnavatel. Jedině zaměstnavatel je oprávněn zařazovat zaměstnání vykonávaná do 31. 12. 1992 v profesích uvedených v příslušných rezortních seznamech do příslušné pracovní kategorie v konkrétním počtu dnů. Pokud zaměstnavatel nezmění zařazení profese, kterou žalobce vykonával v letech 1981 až 1991, kterou příslušný rezortní seznam zařazuje do II. pracovní kategorie, nelze od ČSSZ očekávat změnu v hodnocení dob zaměstnání žalobce. Aby zaměstnanci mohli být zařazení do důchodové preference, museli nejen vykonávat popsanou pracovní činnost, nýbrž jejich povolání a číslo povolání podle příslušných kvalifikačních katalogů, muselo být uvedeno v příslušném rezortním seznamu a v příslušné preferované pracovní kategorii. Námitky žalobce tedy nezbylo než zamítnout, protože žalobce v době od 1. 3. 1981 do 3. 2. 1991 vykonávala profesi „horník – dělník“ jen v některých měsících. Žaloba žalobce směřuje proti celé výrokové části napadeného rozhodnutí. Žalobce je přesvědčen, že byl jak napadeným rozhodnutím žalované, tak i rozhodnutím ČSSZ ze dne 20. 12. 2013 zkrácen na svých právech, když porušení ust. § 74 zákona č. 155/1995 Sb. a ust. § 21 odst. 1 ve spojení s ust. § 14 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění platném do 31. 12. 1995 mělo za následek nezákonné rozhodnutí. Žalovaná dle názoru žalobce pochybila, pokud dospěla k závěru, že prokázat zaměstnání žalobce v preferované I. pracovní kategorii je možné pouze evidenčními listy důchodového pojištění, k jejímuž vyplnění je oprávněn pouze zaměstnavatel, přičemž změnu hodnocení profesního zařazení žalobce nelze od žalované očekávat. Tento názor v podstatě vylučuje žalovanou z možnosti přezkumu obsahu evidenčního listu důchodového pojištění vyplněného zaměstnavatelem a presumuje správnost obsahu tohoto evidenčního listu bez ohledu na to, do jaké kategorie měl být žalobce v souladu s profesí, kterou skutečně vykonával, zařazen. Shora popsaný názor žalované odporuje soudní praxi, která takto striktně formální pojetí vylučuje a ukládá zabývat se charakterem skutečně vykonávané práce v podzemí ve vztahu k příslušným předpisům sociálního zabezpečení. V tomto směru je možno odkázat na právní názor Ústavního soudu vysloveného v odůvodnění nálezu z e dne 23. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1415/10, který se zabývá shodnou problematikou, byť částečně a s účinností jiné právní úpravy. Podstatou zůstává, že dle názoru Ústavního soudu je třeba zabývat se charakterem skutečně vykonávané práce v podzemí ve vztahu k příslušným předpisům sociálního zabezpečení a nelze mechanicky převzít zařazení této činnosti do pracovní kategorie, jak to učinil bývalý zaměstnavatel. Jiná interpretace by pro svoji formálnost a prvotně nedostatečně zjištěný skutkový stav vybočovala z ústavních mezí a zasahovala by do práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění výše uvedeného nálezu Ústavního soudu dále vyplývá, že je zapotřebí řádně zjistit charakter výkonu činnosti stěžovatele (žadatele o tzv. hornický důchod), kterou vykonával jako samostatný důlní měřič a nelze se spokojit se sdělením zaměstnavatele, že se nedochovaly žádné doklady a nelze vycházet pouze z tvrzení bývalého zaměstnavatele uvedeného v evidenčním listu, což by bylo akceptovatelné pouze za situace, že by stěžovatel tyto údaje svého bývalého zaměstnavatele nerozpozoroval. Výše popsaný právní názoru Ústavního soudu je aplikovatelný i na projednávanou záležitost týkající se žalobce, neboť pro objektivní zjištění, zda a v jakém časovém rozsahu žalobce vykonával práci v I. pracovní kategorii, nelze vycházet pouze z obsahu evidenčních listů důchodového pojištění, jak to učinila žalovaná, nýbrž je třeba vycházet ze skutečného charakteru pracovní činnosti, kterou žalobce v předmětném období v průběhu každého kalendářního měsíce převážně vykonával. Žalobce pracoval jako důlní měřič, což obnášelo práci v podzemí minimálně v rozsahu tří směn v pracovním týdnu, což odpovídá zařazení tohoto zaměstnání dle ust. § 14 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění platné do 31. 12. 1995 do I. pracovní kategorie, neboť se jednalo o práci vykonávanou „soustavně“ a „převážně“. Tato skutečnost by měla být zřejmá z primárních pracovních výkazů bývalého zaměstnavatele, zejména tzv. cáchovnic, tedy evidence o odfáraných směnách. V neposlední řadě žalobce poukázal na skutečnost, že vykonával práci se spolupracovníkem panem F. S., který pracoval v podzemí uranových dolů v obdobném rozsahu jako žalobce, resp. s ohledem na absence ze zdravotních důvodů byl počet panem S. „odfáraných“ směn nižší, než v případě žalobce. Panu S. byl tzv. hornický starobní důchod přiznán, a to při dovršení věku 55 let. Za této skutečnosti žalovaná pochybila, pokud se hodnocením charakteru žalobcem skutečně vykonávané práce nezabývala, jakož i hodnocením doby, po kterou žalobce tuto práci vykonával, a spokojila se s údaji uvedenými bývalým zaměstnavatelem žalobce v evidenčním listu důchodového pojištění. Z tohoto pohledu byl skutkový stav zjištěn pouze formálně a nedostatečně a žalobce proto navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Současně navrhoval, aby byla žalovaná zavázaná k úhradě nákladů tohoto řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že předmětem sporu mezi stranami je posouzení žalobcova nároku na snížení věkové hranice pro přiznání starobního důchodu. Žalovaná za základ pro posouzení žalobcova nároku považuje evidenční listy důchodového pojištění s uvedenými dobami zaměstnání, hrubými výdělky a dobami pracovní neschopnosti, které má ve své dispozici. V rámci řízení o námitkách se žalovaná obrátila na zaměstnavatele žalobce – Diamo, s. p., Správa uranových ložisek, odštěpný závod Příbram, s požadavkem na objasnění skutečnosti, z jakého důvodu byl žalobce přeřazován z profese „dělník na povrchu hornických provozů“ do profese „horník – dělník“ a naopak v letech 1981 až 1991. Jmenovaná společnost potvrdila pravost vykázaných údajů na evidenčních listech důchodového pojištění s tím, že kombinace kategorií byla u žalobce způsobena tím, že jeho dohoda o změně sjednaných podmínek pracovní smlouvy zněla na druh práce – řidič – figurant – a místo výkonu práce – na pracovištích, kde provádí činnost UP IV, z čehož vyplývá i jeho přeřazování v pracovní kategorii I. a II. Podle ust. § 74 zákona o důchodovém pojištění, nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. 1. 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii, zůstávají zachovány do 31. 12. 2018. Snížená věková hranice pro vznik nárok na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk. Žalovaná však dospěla k závěru, že v případě žalobce nelze postupovat dle ust. § 74 zákona o důchodovém pojištění a dle příslušných ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1992. Podle ust. § 21 odst. 1 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění platném do 31. 5. 1992, má občan nárok na starobní důchod, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku alespoň 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. j) citovaného zákona, tj. v hornictví vykonávaném pod spodní úrovní nadloží a na skrývce v povrchových dolech (lomech) na uhlí. Z dikce ust. § 174 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1992, vyplývá, že občan, který vykonával před 1. 1. 1993 zaměstnání I. pracovní kategorie, má po 31. 12. 1992 nárok na starobní důchod též, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku alespoň 56 let až 58 let, byl-li zaměstnán nejméně 19 roků až 16 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) citovaného zákona. Žalobci nevznikl nárok na snížení věkové hranice 55 roků pro nárok na starobní důchod, neboť nebyl zaměstnán v I. pracovní kategorii nejméně celých 20 roků jako horník - dělník, i když skončil výkon zaměstnání do 31. 12. 1992. Žalobce v I. pracovní kategorii získal celkem 4 roky a 150 dnů doby pojištění. Žalobci nevznikl ani nárok na snížení věkové hranice alespoň 56 roků až 58 let pro vznik nároku na starobní důchod, protože nebyl zaměstnán nejméně 19 roků až 16 roků v zaměstnání jako horník – dělník v I. pracovní kategorii, i když jeho zaměstnání v preferované kategorii trvalo ke dni 31. 12. 1992. Žalovaná započetla žalobci doloženou dobu I. pracovní kategorii i v II. pracovní kategorii tak, jak tuto dobu potvrdil zaměstnavatel v evidenčních litech důchodového pojištění a jak potvrzují i další listinné důkazy, především dopis společnosti DIAMO, st. p., o. z., Správa uranových ložisek Příbram, včetně kopie dohody o změně sjednaných podmínek pracovní smlouvy ze dne 2. 3. 1981. ČSSZ tak žalobci hodnotila v I. pracovní kategorii 4 roky a 150 dnů doby pojištění, v II. pracovní kategorii, celkem 7 roků a 159 dnů doby pojištění a v III. pracovní kategorii pak celkem 22 roků a 13 dnů, a to za celkovou dobu od 1. 9. 1971 do dne 21. 9. 2011, včetně doby do učení 18 let věku. Podle evidenčních listů z roku 1991 pracoval žalobce v době od 1. 3. 1981 do 3. 2. 1991 v profesi „dělník na povrchu hornických provozů“ a jeho zaměstnavatel tuto profesi zařadil do II. pracovní kategorie. Žalovaná nemůže souhlasit s tvrzením žalobce, že od roku 1981 do února 1991 pracoval jako horník – dělník I. pracovní kategorie v organizaci Uranový průmysl, k. p. Liberec, pracoviště IV, neboť žalobce se s účinností od 1. 3. 1981 dohodl se svým zaměstnavatel na změně pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 1978 především na změně druhu práce – řidič – figurant, jejíž výkon zaměstnavatel zařadil do II. pracovní kategorie. Žalovaná je přesvědčena, že jedině zaměstnavatel je oprávněn zařazovat zaměstnání do preferovaných pracovních kategorií, protože výhradně on disponuje informacemi o technologických podmínkách a výrobních procesech dotčených zaměstnání. Jedině zaměstnavatel pak na základě všech potřebných seznamů a na základě mzdových listů může správně vyplnit evidenční listy o době zaměstnání a výdělku. Žalovaná při svém rozhodování vycházela z řádně vyplněných a zaměstnavatelem potvrzených evidenčních listů důchodového pojištění za roky 1981 až 1991, o jejichž pravosti nemá důvod pochybovat. K tvrzení žalobce, že se žalovaná nemůže při svém rozhodování spokojit s tvrzením zaměstnavatele a nelze vycházet jen ze skutečností uvedených v evidenčních listech žalovaná uvádí, že správnost svého zařazení do příslušné pracovní kategorie žalobce na počátku každého následujícího kalendářního roku potvrzoval na evidenčních listech svým podpisem, a mohl tak tuto evidenci rozporovat. Žalovaná zároveň uvádí, že ve sporných případech má zaměstnavatel možnost zřizovat Komise pro zařazování zaměstnanců do kategorií. V daném případě se však dochovaly všechny relevantní doklady potřebné pro vyhotovení evidenčního materiálu. K žalobcem uváděnému spolupracovníkovi, panu F. S., žalovaná sděluje, že podle § 85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, lze k prokázání doby pojištění použít čestné prohlášení nejméně 2 svědků a žadatele o důchod nebo o úpravu důchodu, nelze-li tuto dobu prokázat jinak. Institut svědeckého prohlášení tak má pouze subsidiární charakter a je využíván pouze v případech, že předmětnou dobu pojištění nelze prokázat žádným jiným způsobem, typicky v případech chybějících evidenčních materiálů. V případě žalobce došlo k jednoznačnému zařazení do preferované pracovní kategorie doloženými evidenčními listy důchodového pojištění, jejichž správnost byla potvrzena zaměstnavatelem. Žalovaná při svém rozhodování vycházela z doložených evidenčních listů důchodového pojištění, podle kterých žalobce nezískal nárok na tzv. hornický starobní důchod, neboť získat pouze 4 roky a 150 dnů v preferovaném zaměstnání v I. pracovní kategorii. Žalobce dosáhl věku 55 let dnem 22. 9. 2011, avšak neodpracoval jako horník – dělník v I. pracovní kategorii do 31. 12. 1992 celých 20 roků. Věku 56 let až 58 let dosáhl žalobce dnem 22. 9. 2012 až dnem 22. 9. 2014, avšak opět neodpracoval jako horník – dělník v I. pracovní kategorii do 31. 12. 1992 celých 18 až 16 roků. Žalovaná je přesvědčená, že postupovala zcela v souladu se zákonnými předpisy, a proto jí na základě shora uvedeného nezbývá, než trvat na svém napadeném rozhodnutí a navrhnout soudu zamítnutí žaloby jako nedůvodné. V replice žalobce k vyjádření žalované žalobce uvedl, že dle jeho názoru je pro rozhodnutí ve věci zásadní otázkou, kterou popsal v odůvodnění podané žaloby a která se týká toho, že je třeba zabývat se charakterem skutečně vykonávané práce v podzemí ve vztahu k příslušným předpisům sociálního zabezpečení a nelze mechanicky převzít zařazení této činnosti do pracovní kategorie, jak to učinil bývalý zaměstnavatel. Jak vyplývá z podaného vyjádření žalované, tento výše popsaný postup popírá a vychází z toho, že k hodnocení zařazení zaměstnání do pracovních kategorií je oprávněn pouze zaměstnavatel, a tudíž zařazení do preferovaných pracovních kategorií učiněné zaměstnavatelem je ve své podstatě nepřezkoumatelné. Tento názor žalované dle názoru žalobce odporuje právnímu názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1415/10, o který se daná žaloba opírá. Pokud jde o rozhodnutí ČSSZ, ta dne 20. 12. 2013 zamítla žalobci žádost o tzv. hornický starobní důchod pro nesplnění podmínek ust. § 28 a ust. § 74 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím ze dne 24. 11. 2014 pak o námitkách žalobce, které podal proti rozhodnutí ČSZ ze dne 20. 12. 2013 námitky, rozhodla tak, že se námitky zamítají a rozhodnutí ČSSZ ze dne 20. 12. 2013 se potvrzuje. Krajský soud v Brně měl k dispozici dávkový spis žalobce, v němž jsou založeny evidenční listy důchodového zabezpečení za inkriminované období a dále se ČSSZ Praha obrátila na DIAMO, státní podnik, odštěpný závod Správa Uranových ložisek, Příbram, kdy tento dne 20. 10. 2014 na žádost ČSSZ odpověděl tak, že evidenční listy důchodového zabezpečení v případě žalobce byly vyplňovány na podkladě mzdových listů, absenčních karet a směnovnic pracovníky, kteří v té době byli k těmto činnostem kompetentní a seznámení s problematikou zařazování do pracovních kategorií. U pana O. byla kombinace kategorií způsobena zřejmě tím, že jeho Dohoda o změně sjednaných podmínek pracovní smlouvy (§ 36 zákoník práce) zněla na druh práce (funkce) řidič – figurant, místo výkonu práce (oblast) na pracovištích, kde provádí činnost UP IV, z čehož vyplývá i jeho přeřazování v kategorii I.A a II. Dle zkušeností DIAMO, státní podnik potvrzuje pouze to, co lze doložit z podkladů v osobním spise, mzdových listech, případně jiných dokladech. Není proto důvod vykazované údaje na evidenčních listech důchodového zabezpečení rozporovat. Navíc s těmito údaji byl pan O. každoročně seznamován a evidenční listy podepisoval. Požadované popisy pracovní činnosti pana O., jakožto v podobných dělnických profesí, nejsou v Archivu DIAMO k dispozici. Součástí tohoto sdělení byla i připojená kopie Dohody o změně sjednaných podmínek pracovní smlouvy (§ 36 ZP), která byla uzavřena mezi organizací Uranový průzkum, závod IV Nové Město na Moravě a P. O., když z dohody vyplývá, že jmenovaní se dohodli změnit sjednaný obsah pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 1978 s účinností od 1. 9. 1981 tak, že druh práce (funkce) je řidič – figurant, místo výkonu práce na pracovištích, kde provádí činnost UP IV s tím, že tato změna se sjednává na dobu neurčitou, a to od 1. 3. 1981. Pod touto dohodou je podpis pracovníka organizace a podpis pracovníka P. O. . Pokud jde o rozhodnutí žalované, které je předmětem soudního přezkumu z něho vyplývá, že žalobce získal v době od 1. 3. 1981 do 31. 12. 1992 v organizaci ČSÚP Pegas Nové Město na Moravě a v podniku DIAMO, státní podnik, o. z. GEAM Dolní Rožínka v I. pracovní kategorii pouze čtyři roky a 150 dnů. Krajský soud v Brně v rámci soudního řízení pak prováděl další dokazování, za účelem zjištění, jakou skutečnou dobu odpracoval žalobce v období let 1981 až 1991 v I. pracovní kategorii. U jednání Krajského soudu v Brně dne 29. 6. 2016 se k věci vyjádřil samotný žalobce, když uvedl, že v letech 1981 až 1991 pracoval v organizaci Uranový průzkum Liberec, závod IV Nové Město na Moravě. Po celou dobu těchto deseti let pracoval vždy tři dny v týdnu v podzemí a to pondělí, středa a pátek a zbývající dva dny, tj. úterý a čtvrtek pracoval na povrchu. Ve dnech, kdy pracoval v podzemí, vždy před započetím směny přivezl na šachtu pracovníky a společně s nimi pak sfáral do podzemí. Takto to probíhalo po celé uvedené období. Někdo z vedoucích pracovníků, na jeho jméno si dnes už nevzpomene, žalobci při odchodu z tohoto pracoviště na Dolní Rožínku řekl, že má odfáráno 1600 směn. Pokud jde o to, jak uváděl, že tři dny pracoval v podzemí a dva dny v týdnu na povrchu, ví, že tehdy platily takové zákony, že pokud se v měsíci odpracovala nadpoloviční doba v podzemí, bralo se to tak, že celý měsíc je odpracován v I. pracovní kategorii. Měsíc se prostě nedělil tak, že část měsíce by byla vedena jako I. pracovní kategorie a druhá část měsíce jako II. nebo III. pracovní kategorie. Žalobce pak na dotaz soudu uvedl, že je pravdou, že podepisoval každoročně údaje uvedené v evidenčních listech důchodového zabezpečení. V té době však jejich obsah nezkoumal, vůbec se nad obsahem nezamýšlel, tedy nad tím, zda údaje v evidenčních listech jsou pravdivé či nikoliv. Bylo to také z toho důvodu, že se tehdy hovořilo o tom, že Uranový průzkum brzy skoční, takže vůbec nepředpokládal, že by mohl odpracovat dobu, aby měl nárok na tzv. hornický důchod. Když skončila činnost v závodě IV, což bylo v roce 1991, a poté přecházel do Dolní Rožínky, bylo mu při výstupu řečeno vedoucím pracovníkem, že má odfáráno 1600 směn a zda si nechce potřebný počet směn dodělat na Dolní Rožínce s tím, že měřičské oddělení na Dolní Rožínce shání měřiče a že žalobce má praxi. Na Dolní Rožínce v podzemí pracoval žalobce do roku 1995, pak už v důsledku splněné expozice byl propuštěn, ovšem se všemi výhodami pracovníka v podzemí. Pobíral po dobu 12 měsíců ještě plat, i když byl zaměstnán u jiného zaměstnavatele a navíc dostával příplatek 1900 Kč měsíčně. Zástupkyně žalované u tohoto soudního jednání uvedla, že žalovaná by žalobci přiznala tzv. hornický důchod, pokud by tomu odpovídaly údaje uvedené v evidenčních listech. ČSSZ u každého pojištěnce musí vycházet z údajů, které jsou uvedeny v evidenčních listech. Pokud jde o žalobce, z údajů, které jsou v evidenčních listech uvedeny, nevyplývá, že by v letech 1981 až 1991 odpracoval veškerou dobu v podzemí v I. pracovní kategorii. Žádné jiné údaje, než js ou uvedeny v evidenčních listech, žalovaná nemá. Krajský soud v Brně pak ve věci provedl výslech svědků navržených žalobcem. Svědek M. K. uvedl, že žalobce zná tak, že byli několik let spolupracovníky. Bylo to v době, kdy svědek pracoval u Uranového průzkumu Nové Město na Moravě. Svědek však pracoval jako povrchový měřič, takže do dolu nefáral. Pokud jde o pana O., ten pracoval jako figurant a jeho činnost se střídala tak, že tři až čtyři dny v týdnu pracoval jako měřič v dole a zbývající dny v týdnu na povrchu. Svědek končil v Uranovém průzkumu asi v roce 1988 a odcházel pracovat na Dolní Rožínku. Sdělil, že ví zcela jistě, že v období, kdy byl žalobce jeho spolupracovník, tři až čtyři dny v týdnu pracoval jako figurant v podzemí. O tom nemá žádnou pochybnost. Figuranti byli obecně raději, když pracovali v dole než na povrchu, protože za práci v dole měli více peněz. Svědek Ing. I. F., rovněž vyslýchaný jako, svědek uvedl, že s žalobcem pracoval v letech 1981 až 1991 v Uranovém průzkumu, závod IV Nové Město na Moravě. Svědek v té době pracoval jako důlní měřič, později jako vedoucí měřičského oddělení. Pokud jde o pana O., ten pracoval jako pomocník měřiče, nebo se tato funkce jmenovala figurant pro povrchové i důlní práce. Pokud jde o svědka, ten pracoval jak na povrchu, tak v podzemí. Sdělil, že každý měřič musí mít svého jednoho nebo i dva pomocníky a takovouto funkci vykonával žalobce. Pokud jde o období let 1981 až 1991 svědek ví, že v této době se vyskytovalo mnohem více činností v dolech než na povrchu, takže pokud jde o figuranty, ti pracovali v tomto období určitě více v dolech než na povrchu. Pokud jde totiž o měření na povrchu, byl na to vymezený speciálně jeden měřič a jeden figurant, kteří pracovali výlučně na povrchu. Pokud jde o ostatní figuranty, v té době v dolech pracovali tak třikrát až čtyřikrát v týdnu, neboť v té době bylo hodně práce v dolech. Ke své osobě svědek uvedl, že odcházel do starobního důchodu v 50 letech. Dále pak svědek uvedl, že když on pracoval jako vedoucí, tak každý měsíc zaznamenával do tzv. cáchovnic červeně odpracované směny podřízených v dolech a modře na povrchu. Byly dvě cáchovnice, jedna pro technické pracovníky a druhá pro dělnické profese. Vyplněné cáchovnice odevzdávali na osobním oddělení. Co se pak s nimi dělo dál, neví. Když skončila těžba v roce 1991 nebo 1992, všechny podklady se předávaly buďto do Dolní Rožínky, pokud o ně měla zájem, nebo do organizace Správa uranových ložisek Příbram. K pracovní činnosti žalobce uvedl, že dle jeho názoru v letech 1981 až 1991 více pracoval v dole než na povrchu. Dále pak, že když žalobce fáral do dolu, nezůstával tam celou osmihodinovou pracovní dobu, v podzemí při měření bývali asi pět až šest hodin, zbytek pak pracovali na povrchu a hlavně pak byla ještě cesta. Když figuranti nebo i měřiči pracovali v dole, ke konci se do cáchovnic přesně zaznamenávalo, kolik hodin z pracovní směny strávili v dole a kolik na povrchu, bylo to kvůli výši mzdy, protože za práci v dole se platilo více než za práci na povrchu. Svědek RNDr. Z. B. vyslýchaný jako svědek, uvedl, že celý život pracoval v uranovém průmyslu. Pokud jde o žalobce, toho zná a v letech 1981 až 1991 s ním pracoval na šachtě. Pokud jde o žalobce, měl v zaměstnání dvě funkce. Hlavní jeho funkcí byl řidič a potom pracoval také v měřičském oddělení jako figurant. Bývalo to tak, že ráno si vyzvedl žalobce auto v garáži, přijel k podniku, kdy vyzvedl pomůcky k měření a měřiče a figuranta a odjeli na šachtu. Poté žalobce s měřičem a dalším figurantem sfárali dolů, což bývalo tak kolem deváté hodiny, někdy i dříve a vyfárali nahoru mezi 13 a 14 hodinou. Do cáchovnic se zaznamenávala doba, po kterou pracovali v dole, musel totiž být přehled, pokud by se něco stalo, kolik pracovníků v dole je. Domnívá se však, že tyto cáchovnice se již nedochovaly. Neví, jestli i mzda žalobce byla odlišná za dobu, kdy pracoval v dole a dobu, kdy pracoval na povrchu, nebo kdy pracoval jako řidič. Svědek si myslí, že žalobce dostával plat jako řidič a práce figuranta se mu odrazila v odměnách. Pokud jde o žalobce, dle svědka tento pracoval tři dny v týdnu v dole a zbývající dva dny na povrchu. Svědek sám má přiznaný hornický důchod, měl odfáráno celkem 26 let. To, že žalobce v průměru tři dny v týdnu pracoval v dole, ví, protože v uvedené době pracoval jako geolog, měl na starosti všechny šachty a navíc, když někdy např. onemocněl měřič, tak místo něho prováděl i tuto měřičskou práci. Posouzení krajským soudem: Žaloba není důvodná. Spor mezi účastníky spočívá v tom, že žalobce se domáhá přiznání tzv. hornického důchodu v 55 letech věku, Česká správa sociálního zabezpečení jeho žádosti nevyhověla a to z toho důvodu, že dle názoru České správy sociálního zabezpečení žalobce neměl odpracovánu v I. pracovní kategorii dobu, která byla stanovena v zákoně. V I. pracovní kategorii v letech 1981 až 1991 a to konkrétně od 1. 3. 1981 do 31. 12. 1991 měl žalobce odpracováno pouze 4 roky a 150 dnů, jak dle žalované vyplývá z evidenčních listů důchodového zabezpečení. Žalobce však tvrdil, že v období let 1981 až 1991 měl odpracováno 10 let v I. pracovní kategorii, zpochybňoval údaje uvedené v evidenčních listech důchodového zabezpečení a poukazoval na to, že skutečnost, že v uvedeném období měl odpracováno celých 10 let v I. pracovní kategorii vyplývá zejména z výpovědi slyšených svědků. Podle § 74 zákona č. 155/1995 Sb. nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. 1. 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány. Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném k 31. 12. 1995, zaměstnání jsou pro účely důchodového zabezpečení zařazena do 31. 12. 1992 podle druhu vykonávaných prací do 3 pracovní kategorií. Zaměstnání I. a II. pracovní kategorie jsou uvedena v rezortních seznamech zaměstnání zařazených do I. a II. pracovních kategorií vydaných před 1. 6. 1992; do III. pracovní kategorie patří zaměstnání, která nejsou zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie. Podle § 14 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona do I. pracovní kategorie jsou zařazena zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně práce rizikové, při kterých dochází k častým a trvalým poruchám zdraví pracujících působením škodlivých fyzikálních a chemických vlivů a to zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech. Podle § 21 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném k 31. 12. 1995, občan má nárok na starobní důchod, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku aspoň 55 let, byl-li zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a) nebo nejméně 10 roků v takovém zaměstnání v uranových dolech. Podle zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, je pro Českou správu sociálního zabezpečení při stanovení starobního důchodu (odpracovaná doba, kategorie, výše výdělku) důležitý evidenční list důchodového zabezpečení, který každoročně zasílá v termínu stanoveném zákonem zaměstnavatel České správě sociálního zabezpečení a v němž jsou uvedeny všechny údaje rozhodné pro stanovení důchodového věku i pro výpočet výše starobního důchodu. Pokud jde o žalobce, jeho zaměstnavatel v letech 1981 až 1991 své povinnosti v tomto směru neporušil, každoročně zasílal České správě sociálního zabezpečení evidenční listy důchodového zabezpečení žalobce, z nichž mj. vyplývalo kolik dnů, v kterém roce měl žalobce odpracováno v I. pracovní kategorii, v II. pracovní kategorii a v III. pracovní kategorii. Jak vyplývá z evidenčních listů důchodového zabezpečení, které jsou součástí dávkového spisu žalobce, jež vede žalovaná, vyplývá z nich zcela jednoznačně, že každý rok, po celé toto desetileté období, jsou údaje týkající se odpracované doby, hrubých výdělků, včetně pracovních kategorií, druhu činnosti podle názvosloví a pořadového čísla rezortního seznamu v evidenčních listech uvedeny a jejich správnost je potvrzena nejenom účetní uvedené organizace, ale vždy i samotným žalobcem (potvrzena jeho podpisem). Česká správa sociálního zabezpečení neměla tedy důvod při rozhodování provádět jiné důkazy, když evidenční listy důchodového pojištění za uvedené desetileté období existovaly, všechny rozhodné údaje se z nich daly vyčíst a jejich správnost byla odsouhlasena nejenom účetní organizace, ale i samotným pracovníkem, to je v tomto případě žalobcem. Bylo by dle soudu naprosto nelogické, aby žalobce podepisoval údaje týkající se každoročně jeho zařazení do pracovních kategorií i hrubých výdělků, pokud by měl za to, že tyto údaje nejsou správné a těžko lze uvěřit, že by se žalobce vůbec nezamýšlel nad tím, co podepisuje, když věděl, resp. musel vědět, tak jako každý občan této republiky, že údaje uvedené v evidenčních listech důchodového zabezpečení jsou pro vznik nároku na starobní důchod a jeho výši pro něho podstatné. Nicméně soud přistoupil k provedení dalšího dokazování, když údaje v evidenčních listech žalobce zpochybňoval a to dokazování výslechem tří svědků, kteří v rozhodném období let 1981 až 1991 byli spolupracovníky žalobce a pracovali na funkcích, které uvedli. Soud má však za to, že ani z jejich výpovědi nevyšlo najevo, že údaje uvedené v evidenčních listech by měly být zpochybněny. Žalobce sám ve své žalobě uváděl, že v průměru tři dny v týdnu pracoval v podzemí v dolech a zbývající dva dny na povrchu. Nicméně z výpovědi svědků vyplynulo, že pracoval nejenom jako figurant, ale že jeho hlavní pracovní činností byla funkce řidiče, kdy každodenně přijížděl pro auto do garáže, vyzvedl pracovní pomůcky a příslušné pracovníky, odvážel je na důl, kde společně s měřičem a figurantem sjížděl pracovat do podzemí a to v průměru tři dny v týdnu. Soud však vzal za prokázané, že žalobce přijížděl na pracoviště hlubinného dolu kolem deváté hodiny ranní a vyfáral po čtyřech až pěti hodinách na povrch a zbytek pracovní doby trávil buďto na povrchu, nebo odjížděl s vozidlem odvést spolupracovníky a nástroje. V případě žalobce se tedy nejednalo pouze o funkci figuranta, ale zejména také o funkci řidiče, tedy vykonával obě tyto funkce, jak nakonec vyplývá z dohody ze dne 1. 3. 1981, která je založena v dávkovém spise. Soud zde tedy uzavírá, že vzal za prokázané, že část pracovní doby každodenně žalobce pracoval jako řidič, část pracovní doby jako figurant (v průměru tři dny v týdnu pracoval jako figurant v podzemí), to však pouze v průměru čtyři hodiny, takže rozhodně po uvedenou dobu tří dnů v podzemí, tam nestrávil celou pracovní dobu, ale pouze její část. Z těchto důvodů tedy není na místě zpochybňovat údaje uvedené v evidenčních listech důchodového zabezpečení, když žalobce v uvedených letech 1981 až 1991 jejich správnost potvrzoval podpisem a věděl v uvedené době, že celá jeho pracovní činnost v uvedeném období nemůže být zařazena do I. pracovní kategorie, když vykonával i práce na povrchu, minimálně dva dny v týdnu, navíc i část pracovního dne z uvedených tří dnů, kdy pracoval v podzemí, každý den část pracovní doby pracoval jako řidič. Soud má tedy za to, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, skutkový stav byl zjištěn náležitě, když v tomto směru soud odkazuje i na zprávu DIAMO, státní podnik ze dne 20. 10. 2014, z níž také vyplývá, že žalobce byl každoročně seznamován s evidenčními listy a podepisoval je a dle zkušeností DIAMO, státní podnik je potvrzováno pouze to, co lze doložit z podkladů v osobním spise, mzdových listech, případně jiných dokladů. Soud tedy uzavírá, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba důvodná není, a proto ji dle § 78 odst. 7 soudního řádu soudního (dále jen „s.ř.s.“) zamítl. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, náklady řízení mu proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovanou, ta dle ust. § 60 odst. 2 s.ř.s. nemá právo na náhradu nákladů řízení, navíc jí kromě běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 5. října 2016 JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová