41 Az 10/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně: T. V., …….., státní příslušnost Ukrajina, bytem …., okres ….., zastoupené Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem společnosti HLADÍK & TAUBER, advokátní kancelář, v.o.s., se sídlem v Brně, náměstí 28. října 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.5.2016, č.j. OAM- 1014/ZA-ZA14-P17-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Ve včas podané žalobě žalobkyně napadala rozhodnutí vydané žalovaným dne 18.05.2016, pod č.j. OAM-1014/ZA-ZA14-P17-2015, kterým bylo o žádosti žalobkyně rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana se podle § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů neuděluje. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že dle jejího názoru žalovaný nesprávně posoudil důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu, když se nedostatečně zabýval všemi instituty obsaženými v zákoně o azylu. Zákonná zástupkyně žalobkyně (matka) v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany uváděla, že důvodem žádosti je obava žalobkyně o život, který je ohrožen jednáním jejího otce, když v zemi původu nemá možnost obrátit se za účelem poskytnutí pomoci na své příbuzné, přičemž pomoc ze strany orgánů veřejné moci je zcela neefektivní. Současně také uvedla, že v České republice má jak zákonná zástupkyně, tak i žalobkyně zázemí u tety zákonné zástupkyně, která je sestrou matky zákonné zástupkyně a je občankou České republiky. Žalobkyně především nesouhlasí s názorem žalovaného v tom, že když se její matka v minulosti, kdy byla opakovaně napadána přítelem a otcem žalobkyně, na bezpečnostní orgány obrátila, naprosto adekvátním způsobem zakročily. Pokud se matka žalobkyně na policii obrátila, byly útoky na její osobu ještě intenzivnější, přičemž za adekvátní reakci policie nelze považovat uložení pokuty. Matka žalobkyně podrobně uváděla, kde a jakým způsobem k napadání ze strany jejího přítele docházelo. Toto pozorovalo opakovaně více osob a z jejího popisu je zřejmé, že situace byla v podstatě všem v okolí známá. Řešení domácího násilí a hrozby zabitím uložením pokuty policií rozhodně nevypovídá o efektivní pomoci ze strany orgánů veřejné moci. Žalobkyně nemá v zemi původu žádné sociální zázemí a tím také reálnou možnost pro zdravý vývoj. Matka žalobkyně zůstala sama, bez pomocí rodičů ve svých 14 letech. Bez pomoci třetích osob jen stěží zvládne zabezpečit zdravý vývoj a bezpečnost žalobkyně. Bohužel však v zemi původu nemůže pomoc očekávat a rozhodně ne od babičky, která má 83 roků. Naproti tomu v České republice žije teta matky žalobkyně, která ji poskytuje podmínky pro důstojný a klidný život. Skutečnost, že matka žalobkyně neuvedla otce do jejího rodného listu a prohlášení matky o tom, že nebude po otci požadovat výživné, nijak nemění stav v oblasti hrozby násilím, resp. dokonce hrozby zabitím ze strany otce žalobkyně, neboť motiv jeho jednání ve vztahu k matce žalobkyně ani ji samotné není znám. Matka žalobkyně neuváděla, že by jí vyhrožoval a nutil jít na potrat z obav o to, že bude muset platit výživné. Žalobkyně si je vědoma toho, že zákon o azylu není prostředkem k řešení pobytových otázek, ovšem v současné situaci není možné vyřešit obavy z návratu do země původu cestou zákona č. 326/1999 Sb. Žalobkyni není znám žádný institut pobytového zákona, který by jí umožňoval setrvat s tetou její matky a s matkou na území České republiky. Žalobkyně, resp. ani její matka skutečně není pronásledována z azylově relevantních důvodů, tedy ani z důvodů uplatňování politických práv a svobod, nicméně pronásledována v zemi původu je, a to v ní vyvolává reálnou obavu o její život. Pokud tedy žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobkyně nejsou dány důvody k udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona č. 325/1999 Sb., měl se detailněji zabývat ostatními instituty zákona č. 325/1999 Sb. Např. pouhým konstatováním, že v žalobě žalobkyně nebyly shledány důvody zřetele hodného pro udělení azylu, jak má na mysli ustanovení § 14 zákona č. 325/1999 Sb., nelze splnit požadavky zákona č. 500/2004 Sb., jež jsou obsaženy zejména v ustanovení § 3. V souladu s tímto ustanovením není také způsob, jak žalovaný posuzoval možnost udělení mezinárodní ochrany formou doplňkové ochrany. Žalobkyně se domnívá, že její situace naplňuje podmínky uvedené v § 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb. Žalobkyně má v České republice sociální zázemí pomocí tety její matky, které nemohou na území domovského státu nahradit jiné osoby. Má tedy za to, že pokud by musela odcestovat do země původu, bylo by zásadním způsobem zasaženo do jejího práva na rodinný a soukromý život a také by vycestování bylo v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, podle níž by měl být postup všech orgánů veřejné moci realizován tak, aby vždy na prvním místě byl zájem dítěte. Vycestováním by žalobkyni byla odebrána možnost realizovat svůj soukromý život v České republice a byla by vystavena neustálé hrozbě ze strany svého otce, což by bylo jistě v rozporu s jejími přirozenými zájmy. Byla by tím tedy porušena práva zakotvená ve shora označených dokumentech, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala. Žalovaný tak nesprávně vyhodnotil důvody žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany a tyto důvody pak shledal nezpůsobilými pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně je toho názoru, že její situace je reálným životním příběhem, který je třeba objektivně posoudit. Nemá v úmyslu obcházet zákon o pobytu cizinců, ovšem s ohledem na jeho obsah a na způsob výkladu některých jeho pojmů ze strany žalovaného, zejména pak pojmu obdobný vztah vztahu rodinnému, který tento zákon obsahoval do 18. 12. 2015, není možné získat oprávnění k pobytu na území ČR a žalobkyně je tak nucena vycestovat do domovského státu, kde ji hrozí pronásledování a výhrůžky zabitím ze strany jejího biologického otce, kterým není schopna efektivně čelit, přičemž způsob, jak tyto otázky ve vztahu k její matce řešily orgány veřejné moci považuje za nedostatečný, nedávající reálnou záruku její bezpečnosti. Domáhá se proto toho, aby Krajský soud v Brně vydal rozsudek, kterým rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 05. 2016 zruší a věc vrátí jmenovanému orgánu k dalšímu řízení. Žádala také, aby soud zavázal žalovaného uhradit jí vzniklé náklady řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl následující: 1) Žalovaný nesouhlasí s tvrzením právního zástupce nezletilé, že správní orgán nesplnil požadavky uvedené v ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., když prý pouze konstatoval, že v případě žalobkyně nebyly shledány důvody zřetele hodné pro udělení azylu, jak má na mysli ustanovení § 14 zákona o azylu. Ani sám právní zástupce vlastně neříká, v čem konkrétně toto pochybení spatřuje. Pouhý popis životní situace nezletilé sám o sobě touto konkretizací není. Právní zástupce už tedy v žalobě neříká, co konkrétně z popsaných životních událostí by mělo, a zejména pak proč, naplňovat důvody pro udělení humanitárního azylu. Naproti tomu správní orgán v napadeném rozhodnutí své rozhodnutí řádně zdůvodnil (na str. 5 a 6), když uvedl, že se zabýval „zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací výše jmenované nezletilé žadatelky o udělení mezinárodní ochrany, resp. její rodiny a přihlédl i k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Správní orgán k uvedenému především konstatuje, že zákonná zástupkyně nezletilé neuvedla žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že by byla osobní a rodinná situace výše jmenované nezletilé žadatelky nějakým způsobem výjimečná s ohledem na existenci okolností odůvodňujících udělení humanitárního azylu. Zákonná zástupkyně nezletilé naopak prohlásila, že zdravotní stav její dcery je dobrý“. Jak bylo uvedeno i v důvodové zprávě „o humanitární azyl nelze žádat“. Může být totiž udělen pouze na základě úvahy ministerstva. Z toho i Nejvyšší správní soud dovodil, že na jeho udělení není nejen právní nárok, ale ani subjektivní právo, např. rozsudek NSS ze dne 22.01.2004, č.j. 5Azs 47/2003-48 říká, že „Azyl lze z humanitárních důvodů udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele a není na něj právní nárok. Přitom posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu, který v souladu se zásadami správního uvážení vytváří kritéria, podle nichž a v jejich rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí pak podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočil z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“. Přes výše uvedené považoval Nejvyšší správní soud za nutné výslovně uvést, že některé důvody nelze považovat za „důvody hodné zvláštního zřetele“, jež by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu. Takovými důvody zejména nejsou obtíže žadatele o azyl, spočívající v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu (rozsudek NSS ze dne 15.12.2003, sp. zn. 4Azs 31/2003); neplodnost (rozsudek NSS ze dne 27.11.2003, sp. zn. 4Azs 27/2003); skutečnost, že žadatel o azyl má v úmyslu se v České republice oženit a založit zde rodinu (rozsudek NSS ze dne 24.09.2003, sp. zn. 7Azs 3/2003); či obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace (rozsudek NSS ze dne 27.08.2003, sp. zn. 5Azs 3/2003). Naopak zmínil, že za důvody, jež zákonodárce patrně předpokládal jako obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu, lze považovat např. zvlášť těžkou nemoc či postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory (rozsudek NSS ze dne 11.03.2004, sp. zn. 2Azs 8/2004), či věk žadatelky o mezinárodní ochranu vyšší než 80 let, přičemž tato žadatelka poukazuje na svůj nedobrý zdravotní stav (rozsudek KS v Hradci Králové ze dne 30.06.2006, sp. zn. 29Az 11/2005). Žalovaný je toho názoru, že těmto shora uvedeným požadavkům při svém rozhodování plně vyhověl. 2) Žalovaný nesouhlasí ani s úvahami právního zástupce nezletilé ohledně jejího nároku na doplňkovou ochranu. Vytýká správnímu orgánu, že nesprávně posoudil důvody podle ustanovení § 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu tím, že neposoudil zásah do práva nezletilé na rodinný a soukromý život a nevzal v úvahu Úmluvu o právech dítěte, podle které by měl být postup všech orgánů veřejné moci realizován tak, aby vždy na prvním místě byl zájem dítěte. Žalovaný se s touto otázkou řádně vypořádal, když posoudil informace o zemi původu (jsou součástí spisu) v kontextu skutečností sdělených zákonnou zástupkyní nezletilé a rozpor s mezinárodními závazky ČR neshledal. Přitom právní zástupce nezletilé pouze v obecné rovině tvrdí, že „Vycestováním by žalobkyni byla odebrána možnost realizovat svůj soukromý život v České republice a byla by vystavena neustálé hrozbě ze strany svého otce, což by bylo jistě v rozporu s jejími přirozenými zájmy“. Předně není žalovanému jasné, ve kterém konkrétním právním dokumentu a ohledně kterého mezinárodního závazku by mělo být zakotveno právo nezletilé realizovat svůj soukromý život zrovna v České republice (právní zástupce nezletilé žádný takový předpis neuvádí). Dále pak žalobce neuvádí, v čem konkrétně spatřuje hrozbu ze strany otce nezletilé, pouze obecně hovoří o tom, že nezletilá bude této hrozbě vystavena. Přitom z dostupných zdrojů (jsou součástí spisu) nevyplývá, že by v zemi původu bylo právo na soukromý a rodinný život jakkoliv omezováno. Tedy důsledky plynoucí z neudělené některé z forem mezinárodní ochrany nemohou toto právo nezletilé nijak poškodit, zejména pokud její život bude spojen s životem její matky, která s ní současně žádá o mezinárodní ochranu. 3) Pokud jde o polemiku právního zástupce nezletilé ohledně hrozby pronásledování a výhrůžky zabitím ze strany biologického otce, kterým není nezletilá schopna efektivně čelit, přičemž způsob, jak tyto otázky ve vztahu k její matce řešily orgány veřejné moci, považuje za nedostatečný, nedávající reálnou záruku její bezpečnosti, jsou tyto námitky pouze v rovině obecného, ničím nepodloženého tvrzení a nesouhlasu s rozhodnutím správního orgánu. Za této situace v souladu s ustálenou judikaturou nelze tvrdit, že by žalovaným provedené dokazování bylo nedostatečné a skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, neměla oporu ve spise. Přesto žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se i s tímto důvodem pro udělení mezinárodní ochrany řádně vypořádal. K tomu žalovaný dále uvádí, že: „Fyzická likvidace či zmrzačení nepochybně spadají pod čl. 3 Úmluvy…..Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Pokud to však není zjevné, jako v projednávaném případě, žadatel musí v pohovoru s žalovaným uvést, proč se na poskytovatele ochrany neobrátil; břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu leží na straně stěžovatele (z rozsudku NSS č.j. 5Azs 50/2008 ze dne 31.10.2008). Podle názoru žalovaného žalobkyně toto důkazní břemeno neunesla. 4) Žalovaný je přesvědčen a z žaloby to i vyplývá, že nezletilá, resp. její matka, se pouze snaží najít cestu, jak zlegalizovat pobyt nezletilé na území ČR jiným způsobem, než v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Žalovaný však v tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5Azs 37/2003 ze dne 22.01.2004: „Poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR“. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra z 18. 05. 2016, bylo rozhodnuto o žádosti nezletilé žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, že mezinárodní ochrana se podle § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že po provedeném správním řízení dospěl správní orgán k závěru, že by žalobkyně mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu její rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by jí takové pronásledování hrozilo v případě vycestování do vlasti. Ze skutečnosti, že se nezletilá narodila již na území ČR, nikdy na Ukrajině nepobývala, lze logicky dovodit, že jí ani po návratu do vlasti nehrozí pronásledování z důvodu její rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů už z důvodu jejího velmi nízkého věku. Zákonná zástupkyně nezletilé žadatelky v průběhu správního řízení označila za hlavní důvod podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR pro svou nezletilou dceru fakt, že se obává jednání ze strany otce její nezletilé dcery a svého bývalého přítele, který ji vyhrožoval a fyzicky napadal v souvislosti s jejím těhotenstvím. Zákonná zástupkyně žadatelky vyjádřila obavu o život své dcery v případě návratu na Ukrajinu ze strany svého bývalého přítele. Dalším uvedeným důvodem v žádosti je snaha o společný rodinný život zákonné zástupkyně a její nezletilé dcery v ČR, kde mají příbuzné, kteří se o ně starají a rovněž špatné rodinné zázemí v zemi původu z důvodu špatných vztahů zákonné zástupkyně nezletilé s jejími rodiči. Správní orgán v této souvislosti konstatuje, že snaha získat mezinárodní ochranu z důvodu společného rodinného života, skutečnost, že zde mají žadatelka a její zákonná zástupkyně příbuzné, kteří se o ni starají a špatné rodinné zázemí v zemi původu z důvodu špatných vztahů s rodiči, nemůže být bez dalšího důvodem pro udělení azylu ve smyslu zákona o azylu, neboť tyto důvody taxativní výčet ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu rozhodně neobsahuje. Ke snaze zákonné zástupkyně zůstat zde opakovaně judikoval i Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku č.j. 7Azs 117/2004 ze dne 18.11.2004, když uvedl, že „azylové řízení je zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi původu. Prostřednictvím azylového zařízení tak nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje“. Tímto je dle přesvědčení správního orgánu myšlen zejména zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jehož institutu mohly výše jmenované k úpravě svého dalšího pobytu v ČR efektivněji využít. Vzhledem k naprosté fyzické a sociální závislosti nezletilé žadatelky na své matce, se správní orgán dále zabýval otázkou, zda může být jakkoliv ohrožena ve spojení s případným návratem na Ukrajinu, tj. zda matce žadatelky nehrozí v případě návratu na Ukrajinu pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Správní orgán zde uvádí, že ani po pečlivém přezkoumání žádosti o udělení mezinárodní ochrany u matky nezletilé, paní M. V., nar. …….., státní příslušnost Ukrajina, v rámci správního řízení nenašel žádné znaky pronásledování ve smyslu zákona o azylu podle § 12 písm. a) a b) a lze tedy mít za prokázané, že se takového jednání nelze obávat ani v případě výše jmenované nezletilé. Ohledně sdělení zákonné zástupkyně žadatelky, že se obává o život nezletilé s ohledem na její vlastní problémy s bývalým přítelem, biologickým otcem nezletilé, který ji z důvodu těhotenství bil a vyhrožoval jí i tehdy nenarozené dceři, správní orgán uvádí, že rovněž tyto obavy dostatečně posoudil v samostatném správním řízení v žádosti o mezinárodní ochranu zákonné zástupkyně nezletilé žadatelky, nenašel žádné znaky pronásledování ve smyslu zákona o azylu podle § 12 písm. a) a b) a lze tedy mít za prokázané, že se takového jednání nelze obávat ani v případě výše jmenované nezletilé. Správní orgán pak zopakoval, že problémy zákonné zástupkyně nezletilé žadatelky, které by se případně nepřímo dotýkaly i nezletilé žadatelky, nebyly rozhodně zapříčiněny ze strany ukrajinských státních orgánů či bezpečnostních složek, ale čistě soukromou osobou jejího bývalého přítele, otce nezletilé žadatelky, a rovněž nelze tvrdit, že by ukrajinské státní orgány a bezpečností orgány tyto její soukromé problémy přehlížely, či dokonce podporovaly, neboť v případě, když se na ně obrátila, naprosto adekvátním způsobem zakročily. Rovněž důvodem problémů zákonné zástupkyně nezletilé žadatelky v zemi původu nebyl žádný z azylově relevantních důvodů, tj. její rasa, národnost, náboženství apod., ale čistě osobní problémy s bývalým přítelem z důvodu jím nechtěného těhotenství zákonné zástupkyně nezletilé. Správní orgán v řízení zákonné zástupkyně nezletilé žadatelky ve věci mezinárodní ochrany rovněž konstatoval, že z doloženého rodného listu její nezletilé dcery, která se jí narodila dne ……., zároveň vyplývá, že tato neuvedla při narození dcery jméno jejího otce a rovněž v průběhu pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu její dcery uvedla, že nemá v úmyslu se jakkoliv na svého bývalého přítele obracet s žádostí o výživné a podporu pro jejich dceru. I z tohoto hlediska jsou tak tvrzené obavy žadatelky z jejího bývalého přítele z důvodu popíraného otcovství zcela nedůvodné. Správní orgán tak s ohledem na výše uvedené konstatuje, že v případě nezletilé žadatelky neshledal při jejím vycestování do vlasti odůvodněný strach z pronásledování z důvodů ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu a azyl se neuděluje. V rozhodnutí pak bylo odůvodněno řádně také to, proč není na místě udělit azyl z důvodu ustanovení § 13 zákona o azylu. V ustanovení § 14 zákona o azylu, dle něhož, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů, správní orgán uvedl, že se v této souvislosti zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací výše jmenované nezletilé žadatelky o udělení mezinárodní ochrany, resp. její rodiny a přihlédl i k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Správní orgán konstatoval, že zákonná zástupkyně nezletilé neuvedla žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že by byla osobní a rodinná situace výše jmenované nezletilé nějakým způsobem výjimečná s ohledem na existenci okolností odůvodňujících udělení humanitárního azylu. Zákonná zástupkyně nezletilé naopak prohlásila, že zdravotní stav její dcery je dobrý. Nad rámec uvedeného správní orgán sdělil, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a zákonná zástupkyně se jej ani pro nezletilou žadatelku výslovně nedomáhala. Připomněl, že humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu je udělován pouze a jenom za výjimečných okolností v případech, kdy nebyl shledán důvod pro udělení azylu dle § 12, a kdy by bylo zcela „nehumánní“ azyl neudělit. V případě nezletilé žadatelky však správní orgán takové skutečnosti v průběhu správního řízení rozhodně neshledal a ostatně ani její zákonná zástupkyně, její matka, takové informace v průběhu celého řízení správnímu orgánu neposkytla. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, správní orgán současně posoudil, zda nezletilá nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany, jak je mu uloženo v ustanovení § 28 zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Zákonná zástupkyně nezletilé žadatelky neuvedla a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla nezletilé žadatelce hrozit v případě vycestování do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Správní orgán, jak uvedl, se dále zabýval otázkou, zda nezletilé žadatelce o mezinárodní ochranu hrozí v případě vycestování do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení, nebo trestání. Znění tohoto zákonného ustanovení bylo přejato z čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, při interpretaci pojmu „nelidské nebo ponižující zacházení či trest“, proto správní orgán rozhodující ve věci vycházel z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva. Z jeho judikatury mj. vyplývá, že pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Aby bylo možné pokládat trest za „ponižující“ a aplikovat na něj čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, musí ponížení a pokoření, které jej provázejí, dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu. Správní orgán však k takovému závěru v případě dotyčné nezletilé žadatelky nedospěl. Dle názoru správního orgánu totiž lze doplňkovou ochranu v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu shledat pouze tam, kde takové nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí, nikoliv tam, kde vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze dopředu předjímat. Podle výše zmiňovaných informací nic nenasvědčuje ani tomu, že by nezletilá žadatelka byla v případě svého návratu do vlasti jakkoliv postižena za svoji azylovou žádost v zahraničí. Správní orgán v případě výše jmenované žadatelky posuzoval také otázku, zda ji v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Za tímto účelem si správní orgán obstaral aktuální informace o bezpečnostní situaci na Ukrajině. Správní orgán citoval, které zprávy pro posouzení situace na Ukrajině si obstaral a citoval zkráceně jejich obsah. Posoudil individuální situaci nezletilé žadatelky, která se narodila na území ČR a v zemi své státní příslušnosti nikdy nebyla. Zákonná zástupkyně (matka) žadatelky během svého pobytu na Ukrajině žila v obci …. . na západě Ukrajiny, kde není bezpečnostní situace negativně ovlivněna událostmi v Doněcké a Luhanské oblasti na východě země. Správní orgán rovněž poukázal na to, že v obcích Činadievo a Bukovinka v Zakarpatské oblasti žijí nejbližší příbuzní matky žadatelky, konkrétně její babička a starší sestry, o jejichž pomoc by se případně mohla matka žadatelky opřít. Na základě výše uvedených informačních zdrojů tak správní orgán shrnuje, že v zemi původu žadatelky neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadatelce za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Případné vycestování výše uvedené nezletilé žadatelky po posouzení informací o zemi jejího původu a skutečností sdělených zákonnou zástupkyní žadatelky v průběhu správního řízení o mezinárodní ochraně nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky v ČR. Situace byla posouzena i dle § 14b zákona o azylu, kdy důvod pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Posouzení věci krajským soudem Žaloba není důvodná. Pokud jde o žalobu žalobkyně, zásadní skutečnost, kterou uvádí je stejná, jakou uváděla její zákonná zástupkyně, matka M. V., když i její věc neudělení mezinárodní ochrany žalovaným, a to rozhodnutím ze dne 18. 05. 2016 byla posuzována Krajským soudem v Brně na základě žaloby žalobkyně, když krajský soud (věc vedena pod sp. zn. 41Az 9/2016) rozhodl dne 26. 09. 2016 tak, že žaloba se zamítá. Důvody pro udělení azylu byly stejné na straně zákonné zástupkyně žalobkyně, tedy její matky i nezletilé žalobkyně, a to ta skutečnost, že zákonná zástupkyně žalobkyně se obává návratu na Ukrajinu kvůli svému bývalému příteli a biologickému otci své dcery, který ji na Ukrajině, když otěhotněla, slovně napadal, napadl ji i fyzicky, když matka nezletilé žalobkyně se obracela kvůli tomu i na policii na Ukrajině. Ta si bývalého přítele zákonné zástupkyně žalobkyně předvolala, domlouvala mu a udělila mu pokutu, což zákonná zástupkyně žalobkyně nepokládá za adekvátní řešení celé věci a má obavu, že by se situace mohla při jejím návratu na Ukrajinu opakovat. V daném případě nezletilé žalobkyně nebyl tedy důvod posoudit věc jinak, než v případě matky nezletilé, když ze samotné žaloby žalobkyně v podstatě vyplývá totéž, co z žaloby její zákonné zástupkyně, tedy, že sama má v podstatě za to, že nesplňuje důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu, nicméně se domnívá, že by jí z důvodů, které uváděla, měl být udělen humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu, nebo doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu. Soud má za to, že tak, jako v případě její matky, tedy její zákonné zástupkyně, podmínky udělení humanitárního azylu ani doplňkové ochrany naplněny nebyly. Pokud jde o nezletilou žalobkyni, sama její matka uvedla, že se jedná o zdravé dítě, nemá tedy žádné problémy a neměla by se vracet do země, kde došlo k nějaké humanitární katastrofě, pokud jde o boje na Ukrajině, ty probíhají v oblasti Doněcké a Luhanské, tedy ve východní části Ukrajiny, když zákonná zástupkyně žalobkyně žila v západní části Ukrajiny, kde k bojům nedochází, když ani sama matka nezletilé netvrdila, že by tomu bylo jinak. Nic nebrání tedy tomu, že by nezletilá žalobkyně, která je zatím po všech stránkách závislá na své matce, nemohla s ní žít na Ukrajině, v oblasti, kde žila její matka a kde má matka nezletilé své příbuzné, a to babičku a sestry, s nimiž je v dobrých vztazích, a které by jí mohly eventuálně s péčí o nezletilou pomoci. To, že matka nezletilé společně s nezletilou chtějí žít na území České republiky, kde žije teta matky nezletilé žalobkyně, která ji vytváří rodinné a sociální zázemí, není žádným důvodem pro udělení, ať již humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Navíc soud zde uvádí, že se ztotožňuje se žalovaným v jeho stanovisku ohledně toho, že v případě nějakých problémů s biologickým otcem nezletilé, by se jeho matka mohla obrátit znovu na policii na Ukrajině, což učinila již v dřívější době a není pravdou, že policie by nezasáhla, či neučinila patřičná opatření, což potvrdila sama matka žalobkyně. Soud se také ztotožňuje s žalovaným v tom, že nevidí důvod, proč by měla mít obavy nezletilá žalobkyně z bývalého přítele své matky, který není ani v rodném listě nezletilé uveden jako otec, na nezletilou žalobkyni neplatí žádné výživné a matka nezletilé žalobkyně ani po bývalém příteli žádné výživné na nezletilou žalobkyni nepožaduje, takže s výchovou a výživou nezletilé žalobkyně nemá bývalý přítel její matky žádné finanční náklady. Není tedy důvod, u muže, který není uveden jako otec nezletilé žalobkyně v jejím rodném listě, proč by z něho měla mít jakékoliv obavy. Soud tedy uzavírá, že nebylo zjištěno nic, v čem by splňovala žalobkyně důvody pro udělení humanitárního azylu (i když na udělení humanitárního azylu není právní nárok) nebo doplňkové ochrany, když soud nevidí žádný důvod, proč by měla mít nezletilá žalobkyně obavy z bývalého přítele své matky, který nefiguruje v jejím rodném listě jako otec a ani bezpečnostní situace v západní části Ukrajiny není taková, že by z ní měla mít nezletilá žalobkyně obavy a žádným azylovým důvodem ani důvodem pro udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany není skutečnost, že nezletilá žalobkyně chce se svou matkou žít na území České republiky, kde jí teta její matky, resp. jim oběma vytváří rodinné a sociální zázemí. Žaloba žalobkyně tedy není důvodná, a proto ji soud dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) zamítl. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobkyně ve věci neměla úspěch, náklady řízení proto nebyly přiznány a pokud jde o žalovaného, tomu kromě běžné úřední činnosti náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 12. října 2016 JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Běla Kotoučková