41 Az 10/2026

Rubrum

41 Az 10/2026-37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: G. S. státní příslušnost: X t. č. pobytem: X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2026, čj. OAM-232/ZA-ZA11- D02-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalobce podal v Česku žádost o mezinárodní ochranu. Žalovaný ji ale posoudil jako nepřípustnou a řízení o ní zastavil. Má o ní totiž rozhodnout Švýcarsko. Rozhodnutí žalovaného je správné. 2 41 Az 10/2026 II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti 2. Žalobce podal v únoru letošního roku žádost o udělení mezinárodní ochrany v Česku. Žalovaný ovšem rozhodnutím ze dne 8. 4. 2026, čj. OAM-232/ZA-ZA11-D02-2026 (rozhodnutí žalovaného), řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany zastavil [§ 25 písm. i) zákona o azylu]. Žádost posoudil jako nepřípustnou [§ 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu]. Státem příslušným k jejímu projednání je totiž v souladu s nařízením Dublin III Švýcarská konfederace.

3. Při poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl, že 22. 1. 2026 cestoval letecky z Indie do Švýcarska. Ve Švýcarsku byl jeden den. Následně cestoval asi pět dní a objevil se v Brně. Uvedl, že obdržel turistické vízum Švýcarska, jiné vízum nebo oprávnění k pobytu mu neudělil žádný stát Evropské unie. Toto vízum zařídil jeho zprostředkovatel – někdo z rodiny žalobce za to zaplatil peníze. Je ženatý a má dvě děti, které zůstaly v zemi původu. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že s ním jeho bratr bojuje o zemědělskou půdu. Jeho žena a děti kvůli tomu často odcházejí z regionu za rodiči. Jiné problémy v Indii neměl. Jde o žalobcovu první cestu do EU, nemá zde žádné příbuzné. Jediný problém, proč by se nemohl vrátit do Švýcarska je ten, že tam nikoho nezná. V Česku již někoho zná.

4. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalobce podal v Česku žádost o mezinárodní ochranu, ačkoliv mu Švýcarská konfederace vydala schengenské vízum za účelem turismu platné ode dne 7. 11. 2025 do 6. 2. 2026, s délkou pobytu 30 dní s jednorázovým vstupem. Žalovaný proto shledal, že příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu má v souladu s čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III právě Švýcarská konfederace. S ohledem na to požádal žalovaný dne 17. 3. 2026 Švýcarsko o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal v České republice. Dne 24. 3. 2026 obdržel žalovaný informaci, že Švýcarsko svou příslušnost uznalo.

5. V rozhodnutí se žalovaný zabýval tím, zda v případě Švýcarské konfederace existují systematické nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Švýcarskou konfederaci rovněž považuje za bezpečnou zemi. Podle přesvědčení žalovaného tam žalobci nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Systém azylového řízení včetně odvolacích postupů žalovaný popsal ve zprávě Švýcarsko, Informace OAMP ze dne 9. srpna 2024.

6. Pokud jde použití čl. 17 nařízení Dublin III, podle které lze žádost posoudit, i pokud by Česká republika nebyla příslušná, žalovaný uvedl, že žalobce je zletilý, jeho nukleární rodina žije v zemi původu a nemá k členským státům trvalé vazby. Řízením o mezinárodní ochraně podle něj nelze zvyšovat socio-ekonomické postavení žadatelů.

III. Žaloba a vyjádření žalovaného

7. Žalobce s rozhodnutím žalovaného v celém jeho rozsahu nesouhlasí. Českou republiku považuje za natolik bezpečnou zemi, že se v ní nebojí zůstat. Oceňuje zde nízkou míru kriminality a cítí se tady v bezpečí, jelikož jsou tu velmi hodní a nápomocní lidé. Žije zde již třetí měsíc. Naproti tomu ve Švýcarsku nikoho a ničeho nemá. Rozhodnutí žalovaného tyto důvody opomnělo. 3 41 Az 10/2026 8. Dále uvádí, že žádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice z důvodů obavy o svou bezpečnost v zemi původu. Uvádí, že ve Švýcarsku nemá žádné zázemí a hrozí mu zde zamítnutí žádosti a následné vydání do země původu, ve které mu hrozí riziko nelidského a ponižujícího zacházení.

9. Žalobce má obavu, že jeho přesunutím do Švýcarské konfederace ztratí bezpečné a klidné místo k životu. Má za to, že z uvedených důvodů by Česká republika prostřednictvím žalované měla využít možnost diskrečního posouzení podle čl. 17 nařízení Dublin III, a jeho žádost posoudit i navzdory tomu, že k tomu podle výše uvedeného nařízení není příslušná. To zejména s ohledem na to, že žalobce v České republice takříkajíc zakotvil a našel bezpečí.

10. Žalovaný popírá oprávněnost námitek uváděných žalobcem a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují, že by žalovaný v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení správního řádu či nařízení Dublin III. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění v rozhodnutí žalovaného na jeho stranách tři a dále, na nichž žalovaný podrobně rozebírá, z jakého důvodu je v případě žádosti podané žalobcem příslušná právě Švýcarská konfederace.

11. Podle článku 18 nařízení Dublin III je stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle tohoto nařízení – v tomto případě tedy Švýcarsko – povinen převzít žadatele o mezinárodní ochranu, který podal žádost v jiném členském státě, a dokončit posouzení jeho žádosti. Švýcarsko tak má povinnost přijmout žalobce na své území a posoudit jeho žádost. Bude to tedy Švýcarsko, které věcně posoudí důvody, které žalobce vedly k podání jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany (na rozdíl od České republiky, jež k tomu není příslušná).

12. Rozhodnutí žalovaného je tedy opřené o bezprostředně závazné nařízení Dublin III a vychází ze zjištěného skutečného stavu věci. Žalovaný též v rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnil, proč diskreční oprávnění nebude v případě žalobce aplikovat.

IV. Posouzení věci

13. Žaloba není důvodná.

14. Žalovaný vydal své rozhodnutí v řízení podle nařízení Dublin III. Účelem tohoto nařízení je určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země. K určení tohoto státu je nezbytné vycházet z kritérií vyjmenovaných v kapitole III nařízení Dublin III (viz jeho čl. 3 odst. 1).

15. V uvedené kapitole je čl. 12, podle jehož odstavce 2 platí, že pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce v České republice dne 23. 2. 2026. Žalobcovo turistické vízum vydané Švýcarskem bylo platné do 6. 2. 2026. Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III pak platí, že pokud je žadatel držitelem jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použije se odstavec 2, dokud žadatel neopustil území členských států. Z toho opakem (a contrario) platí, že pokud platnost víza skončila před méně než šesti měsíci, pak stále platí příslušnost státu, který toto pobytové oprávnění vydal. Žalovaný tedy správně určil jako příslušné Švýcarsko.

16. Při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu poté žalobce uvedl jako důvod podání žádosti boje s bratrem o zemědělskou půdu. Věcné důvody jeho žádosti o mezinárodní 4 41 Az 10/2026 ochranu a obavy, které má z vycestování do vlasti, ovšem vůbec s předmětem řízení nesouvisí. Jak soud uvedl, účelem nařízení Dublin III je určit příslušný stát, který věcně posoudí žádost. Tím je Švýcarsko. Až právě tento stát se bude moci věcně důvody žalobcovy žádosti zabývat.

17. Žalobce v žalobě dále uvádí, že mu ve Švýcarsku hrozí zamítnutí žádosti a následné vydání do země původu, ve které mu hrozí nelidské a ponižující zacházení. Jakkoliv však blíže neodůvodnil své obavy ze zamítnutí žádosti. Nelze jim proto přisvědčit. Nadto právě v případě Švýcarské konfederace není pochyb o tom, že se jedná o stát s fungujícím právním systémem, který zajišťuje dodržování práv žadatelů o mezinárodní ochranu. Tento závěr vychází též z informací dostupných ve zprávě Švýcarsko, Informace OAMP ze dne 9. srpna 2024.

18. V návaznosti na to soud dodává, že žalovaný má podle judikatury vždy povinnost zabývat se otázkou, zda přemístění žadatele do příslušného členského státu nevylučuje čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Podle tohoto ustanovení platí, že přemístění do příslušného státu není možné, jestliže existují závažné důvody se domnívat, že tam dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27). Žalovaný musí shromáždit relevantní podklady o přijímajícím členském státě, aby mohl tuto otázku řádně posoudit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44).

19. Ve vztahu ke každému členskému státu, který má být podle nařízení Dublin III příslušným k posuzování žádosti, pak žalovaný musí ve svém rozhodnutí uvést úvahu o existenci či neexistenci systémových nedostatků. Pokud se taková úvaha neopírá o konkrétní důkazy nebo zcela chybí, vede to k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Žalovaný se však tomuto tématu v odpovídající míře věnoval (viz bod 5 výše).

20. Pokud jde o čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, tak podle tohoto ustanovení může členský stát rozhodnout, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu, ačkoli podle kritérií nařízení není k jejímu posouzení příslušný. Jde o diskreční oprávnění členského státu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom plyne, že žalovaný obecně nemusí v každém případě výslovně odůvodňovat, proč tohoto oprávnění nevyužil. Jen pokud z okolností případu vyplývá, že jde o případ hodný zvláštního zřetele, musí tuto úvahu učinit a v rozhodnutí přezkoumatelně vyjádřit. Úkolem soudu je následně přezkoumat, zda správní orgán při této úvaze nevybočil z mezí správního uvážení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, čj. 2 Azs 222/2016-24 a ze dne 3. 7. 2018, čj. 7 Azs 200/2018-16). Soudu přitom nepřísluší nahrazovat správní uvážení žalovaného uvážením vlastním.

21. Mezi případy hodné zvláštního zřetele patří zejména dvě skupiny: (1) případy, ve kterých má žadatel zvláštní vztah k Česku, resp. Česko má zvláštní zájem na jeho ochraně, a (2) případy, ve kterých by určení příslušnosti jiného členského státu mohlo mít nežádoucí důsledky jiné než ty, s nimiž nařízení Dublin III samo typově počítá.

22. Rozhodnutí žalovaného obsahuje určité minimální odůvodnění, ze kterého je zřejmé, proč žalovaný případ žalobce za hodný zvláštního zřetele nepovažuje (viz bod 6 výše). Žalobce nespadá do žádné z výše uvedených typových skupin a jeho situace s nimi není srovnatelná. Nejde tedy o případ hodný zvláštního zřetele. 5 41 Az 10/2026 23. S ohledem na vše výše uvedené je rozhodnutí žalovaného v pořádku. Žalovaný postupoval správně, pokud jako stát odpovědný za posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu určil Švýcarsko.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

24. Soud posoudil žalobní námitky jako nedůvodné. Proto žalobu zamítl.

25. Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. Brno 17. června 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce