41 Az 13/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: D. R. státní příslušnost: X t. č. pobytem: X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 936/3, P. O. BOX 21, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2026, čj. OAM-195/ZA-ZA11- D07-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalobce podal v Česku žádost o mezinárodní ochranu. Žalovaný ji ale posoudil jako nepřípustnou a řízení o ní zastavil. Má o ní totiž rozhodnout Slovensko. Žalobní námitky tento správný názor žalovaného nevyvrátily.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Žalobce podal v únoru letošního roku žádost o udělení mezinárodní ochrany v Česku. Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 4. 2026, č. j. OAM-195/ZA-ZA11-D07-2026 („rozhodnutí žalovaného“), zastavil řízení o této žádosti, protože ji posoudil jako nepřípustnou [§ 10a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 25 písm. i) zákona o azylu]. Příslušnost k jejímu posouzení má totiž podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III Slovensko.

3. Při poskytnutí údajů k žádosti žalobce uvedl, že do prostoru Evropské unie poprvé přicestoval v prosinci 2024 na vízum Slovenské republiky platné do 9. 10. 2025. V březnu 2025 se na dva týdny vrátil do země původu a poté přicestoval zpět. Neúspěšně se pokusil slovenské vízum prodloužit a v srpnu 2025 požádal o pobyt v Lotyšsku, kde ale neuspěl. Je svobodný, bezdětný a zdravý. O mezinárodní ochranu dosud v jiném státě nežádal. Jako důvod žádosti uvedl konflikt s otcem dívky, se kterou měl v zemi původu vztah. Otec po něm žádá svatbu, žalobce se ale ženit nechce. Jakmile bude dívce osmnáct let, vystaví podle žalobce prohlášení, že spolu nežili intimně, a tím konflikt pomine. S jinými problémy se v zemi původu nesetkal.

4. Při pohovoru žalobce popsal, že původně chtěl pracovat na Slovensku, ale slíbená práce se neuskutečnila. Proto se rozhodl zůstat v Česku, kde má známé a kam je z Uzbekistánu snadné letecké spojení. Na Slovensku pobýval jen několik dní a žádné problémy tam neměl. Nikoho tam nezná a neví, na koho by se obrátil. V Česku má jen vzdálené příbuzné, se kterými není v kontaktu. Uvedl, že rozhodnutí o návratu na Slovensko respektovat nebude.

5. Žalovaný určil jako příslušné k posouzení žalobcovy žádosti Slovensko, protože žalobce byl při podání žádosti držitelem slovenského víza, jehož platnost skončila méně než šest měsíců předtím (blíže viz čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III). Následně žalovaný požádal Slovensko o převzetí příslušnosti. V březnu 2026 Slovensko převzetí žalobce akceptovalo.

6. V rozhodnutí se žalovaný zabýval i tím, zda na Slovensku existují systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Na základě informace OAMP o slovenském azylovém systému z listopadu 2024 dospěl k závěru, že tomu tak není. Poukázal na to, že orgány EU, Rady Evropy ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydaly žádné rozhodnutí nebo stanovisko, které by deklarovalo systémové nedostatky na Slovensku. Podle přesvědčení žalovaného žalobci nehrozí na Slovensku nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení o mezinárodní ochraně a zajištění podmínek přijetí.

7. Žalovaný zvažoval i použití čl. 17 nařízení Dublin III, který umožňuje členskému státu posoudit žádost i mimo rámec své příslušnosti. Posuzoval proto, zda existují výjimečné okolnosti, které by převzetí žádosti odůvodňovaly. Žalobce je zletilý, samostatný, nepotýká se s žádným zdravotním omezením a není závislý na pomoci druhých. Na území Evropské unie nemá žádné rodinné příslušníky; v Česku má jen vzdálené příbuzné, se kterými není v kontaktu. Šlo o jeho první cestu do Evropské unie. Neuvedl významné důvody, pro které přicestoval právě do Česka, ani důvody, pro které by nemohl odcestovat na Slovensko a v řízení tam pokračovat. Na Slovensku mu bude zajištěno ubytování a přijímací pomoc. Proti tamnímu řízení o mezinárodní ochraně neuvedl žádné konkrétní námitky. Žalovaný proto nenašel důvody pro použití čl. 17 nařízení Dublin III.

III. Žaloba a vyjádření žalovaného

8. Žalobce nejprve namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. Zcela podle něj pominul jeho tvrzení o situaci s dívkou v zemi původu a o výhrůžkách jejího otce, ačkoliv to uvedl jako důvod žádosti a zopakoval při pohovoru. Tvrdí, že s dívkou neměl intimní vztah a oženit se nechce, ale její otec na svatbě trvá a vyhrožuje mu. Žalovaný podle něj nevzal v úvahu věk dívky ani zvyky v Uzbekistánu spojené se vztahy mezi dívkami a chlapci a nezkoumal jeho hmotnou situaci. Odkazuje rovněž na informace o autoritářském charakteru uzbeckého režimu a o omezené funkčnosti tamní policie.

9. Dále žalobce namítá nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozhodnutí. Tvrdí, že žalovaný k čl. 17 nařízení Dublin III jen obecně odkázal na zákon, ale nevysvětlil, proč se na jeho případ nepoužije. Nesouhlasí, že by neuvedl významné důvody pro příjezd do Česka a pro nemožnost odcestovat na Slovensko. Takovými důvody jsou absence známých, bydlení a práce na Slovensku, což žalovaný sám ve svém rozhodnutí zmiňuje, a proto je rozhodnutí vnitřně rozporné. Žalobce poukazuje na svou finanční situaci, na náklady spojené se stěhováním a na to, že pobyt v azylovém domě je pro něj jako muže z východu ostudou.

10. Konečně žalobce namítá, že mu v Česku a Slovensku vznikají zbytečné náklady a zátěž. Odkazuje na § 6 odst. 2 správního řádu a tvrdí, že přemístění na Slovensko je nákladné a že měl žalovaný věc namísto toho sám projednat. Se žalobou žalobce spojil i návrh na přiznání odkladného účinku.

11. Žalovaný reagoval, že žalobní argumentace nemůže zákonnost jeho rozhodnutí zpochybnit.

IV. Posouzení věci

12. Žaloba není důvodná.

13. Dne 24. 6. 2026 proběhlo ve věci jednání. Žalobce se ho bez omluvy nezúčastnil, byť se konalo na jeho popud. Proběhlo proto jen za přítomnosti zástupce žalovaného.

14. Žalovaný vydal své rozhodnutí v řízení podle nařízení Dublin III. Účelem tohoto nařízení je určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země. K určení tohoto státu je nezbytné vycházet z kritérií vyjmenovaných v kapitole III nařízení Dublin III (viz jeho čl. 3 odst. 1).

15. V této kapitole je čl. 12, podle jehož odstavce 4 platí, že je-li žadatel držitelem víza, jehož platnost skončila před méně než šesti měsíci a na jehož základě mohl vstoupit na území členského státu, použijí se předchozí odstavce tohoto článku, dokud žadatel neopustil území členských států. Příslušným tedy zůstává členský stát, který vízum vydal. Naopak pokud platnost víza skončila před více než šesti měsíci a žadatel neopustil území členských států, je příslušný stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu.

16. Žalobce měl takové vízum od Slovenska. Jeho platnost skončila dne 9. 10. 2025, tedy necelé čtyři měsíce před podáním žádosti dne 16. 2. 2026. Žalobce mezitím neopustil území členských států. Žalovaný proto správně určil jako příslušné Slovensko, které také převzetí žalobce akceptovalo.

17. Pokud jde o první žalobní bod, soud předesílá, že důvody žalobce týkající se země původu – tedy konflikt s otcem dívky a obavy z návratu do Uzbekistánu – se netýkají předmětu tohoto řízení. Jeho výsledkem je pouze určení státu příslušného k projednání žádosti o mezinárodní ochranu podle nařízení Dublin III. Tím je Slovensko. Opodstatněností obav žalobce ve vztahu k zemi původu se budou zabývat až příslušné slovenské orgány. Ze stejného důvodu jsou pro určení příslušného státu bezvýznamné i žalobcem předkládané informace o poměrech v Uzbekistánu, věku dívky či tamních zvyklostech. Nadto neobstojí ani výtka, že žalovaný tato tvrzení zcela pominul. Žalovaný je naopak ve svém rozhodnutí výslovně shrnul (viz bod 3 výše) a vypořádal tím, že jejich posouzení přísluší státu odpovědnému za věcné projednání žádosti. Hmotnou situací žalobce se žalovaný zabýval v rámci úvahy o přijímacích podmínkách na Slovensku, kde mu zajistí ubytování i přijímací pomoc. Skutkový stav tak žalovaný zjistil dostatečně.

18. Druhý žalobní bod směřuje proti práci žalovaného s čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Podle tohoto ustanovení se může členský stát rozhodnout, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu, ačkoli podle kritérií nařízení není k jejímu posouzení příslušný. Jde o diskreční oprávnění členského státu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom plyne, že žalovaný obecně nemusí v každém případě výslovně odůvodňovat, proč tohoto oprávnění nevyužil. Jen pokud z okolností případu vyplývá, že jde o případ hodný zvláštního zřetele, musí tuto úvahu učinit a v rozhodnutí přezkoumatelně vyjádřit. Úkolem soudu je následně přezkoumat, zda správní orgán při této úvaze nevybočil z mezí správního uvážení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, čj. 2 Azs 222/2016-24, a ze dne 3. 7. 2018, čj. 7 Azs 200/2018-16). Soudu přitom nepřísluší nahrazovat správní uvážení žalovaného uvážením vlastním.

19. Mezi případy hodné zvláštního zřetele patří zejména dvě skupiny: (1) případy, ve kterých má žadatel zvláštní vztah k Česku, resp. Česko má zvláštní zájem na jeho ochraně, a (2) případy, ve kterých by určení příslušnosti jiného členského státu mohlo mít nežádoucí důsledky jiné než ty, s nimiž nařízení Dublin III samo typově počítá.

20. Rozhodnutí žalovaného obsahuje odůvodnění, ze kterého je zřejmé, proč žalovaný případ žalobce za hodný zvláštního zřetele nepovažuje (viz bod 7 výše). Nejde tedy o pouhý obecný odkaz na právní úpravu, nýbrž o úvahu navázanou na konkrétní okolnosti jeho případu – zletilost a soběstačnost žalobce, absenci rodinných vazeb v Evropské unii, první cestu do Evropské unie, absenci významných důvodů pro pobyt právě v Česku a zajištění ubytování i přijímací pomoci na Slovensku. Žalobce nespadá do žádné z výše uvedených typových skupin a jeho situace s nimi není srovnatelná. Na tom nic nemění ani žalobcem tvrzená finanční náročnost přemístění nebo jeho subjektivní pocit ostudy z pobytu v azylovém zařízení. Nejde tedy o případ hodný zvláštního zřetele.

21. Namítaný vnitřní rozpor rozhodnutí soud také neshledal. Žalobcova tvrzení o absenci známých, bydlení a práce na Slovensku žalovaný nepominul, pouze je nevyhodnotil jako významné důvody bránící přemístění. To je závěr právního hodnocení, nikoliv rozpor v odůvodnění. V rámci omezeného prostoru, který soudu při přezkumu úvahy o čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III náleží, soud neshledal nic, proč by závěry žalovaného neměly obstát.

22. Třetí žalobní bod, podle něhož žalovaný způsobil zbytečné náklady a zátěž ve smyslu § 6 odst. 2 správního řádu, vychází z nepochopení smyslu nařízení Dublin III. Určení příslušného státu a následné přemístění žadatele jsou samotným účelem tohoto nařízení. Náklady spojené s přemístěním jsou tak nutným a předvídaným důsledkem dublinského systému, nikoliv zbytečnou zátěží, které by se měl žalovaný vyhnout. Zásada hospodárnosti zakotvená v § 6 odst. 2 správního řádu nemůže převážit nad přímo použitelnými a závaznými kritérii příslušnosti stanovenými nařízením Dublin III. Ani tato námitka proto není důvodná.

23. Pro úplnost soud dodává, že žalovaný má vždy povinnost zabývat se tím, zda přemístění žadatele do příslušného členského státu nevylučuje čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, podle kterého není přemístění možné, existují-li závažné důvody se domnívat, že v daném státě dochází k systémovým nedostatkům v azylovém řízení a podmínkách přijetí, jež s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 Azs 248/2014-27). Této otázce se žalovaný v odpovídající míře věnoval (viz bod 6 výše) a jeho závěr má oporu v informaci OAMP o Slovensku z listopadu 2024, která popisuje funkční slovenský azylový systém – příslušné orgány, právní základ řízení, bezplatné právní poradenství, opravné prostředky s odkladným účinkem i ubytování a přijímací podmínky žadatelů. Mezi členskými státy EU navíc platí domněnka vzájemné důvěry, kterou žalobce ničím nezpochybnil. Ostatně systémové nedostatky slovenského azylového systému ani netvrdil.

24. S ohledem na uvedené soud nemohl žalobním námitkám vyhovět. Žalovaný postupoval správně, pokud jako stát odpovědný za posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu určil Slovensko.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

25. Soud posoudil žalobní námitky jako nedůvodné. Proto žalobu zamítl. Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. Brno 24. června 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce