41 Az 2/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kuběnovou v právní věci žalobce: J. R., t.č. , proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.1.2015, č. j.: OAM-1083/ZA-ZA14-ZA14-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí vydané Ministerstvem vnitra ČR, Odborem azylové a migrační politiky dne 6. 1. 2015, kdy tento orgán rozhodl tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany v případě žalobce je nepřípustná podle §10 a) odst. 1 písm. a) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. Z důvodnění rozhodnutí vyplynulo, že dne 2. 12. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, v níž mimo jiné uvedl, že je státním příslušníkem Slovenské republiky. Výše jmenovaný žadatel o udělení mezinárodní ochrany prokázal v průběhu správního řízení svoji totožnost a státní příslušnost čestným prohlášením o totožnosti a státní příslušnosti učiněným dne 29. 12. 2015, ve kterém opětovně uvedl, že je státním příslušníkem Slovenské republiky. Sdělil, že svůj cestovní pas odevzdal vězeňské službě, která ho následně předala cizinecké policii. Tuto skutečnost vězeňská služba správnímu orgánu potvrdila. Dle ust. § 10 odst. 1, písm. a) zákona o azylu, je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, byla-li podána občanem Evropské unie, který nesplňuje podmínky stanovené právem Evropské unie. Správní orgán rozhodující ve věci v průběhu správního řízení nepochybně zjistil, že výše jmenovaný žadatel o udělení mezinárodní ochrany je státním příslušníkem Slovenska, který je členským státem Evropské unie. Protokol o poskytnutí azylu státním příslušníkům členských států Evropské unie, který je s ohledem na čl. 51 Smlouvy o Evropské unii, její integrální součástí, zejména stanoví, že s ohledem na úroveň ochrany lidských práv a svobod v členských státech EU jsou tyto navzájem považovány jako bezpečné země původu pro všechny právní a praktické účely ve vztahu k azylové problematice. Pro uvedené účely lze za bezpečnou zemi původu považovat i Slovensko, neboť ve vztahu k tomuto státu nenastal žádný z případů uvedených pod písm. a) – d) Protokolu o poskytování azylu státním příslušníkům EU. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná výše jmenovaným na území ČR tak byla podle § 10a odst. 1 písm. a) zákona o azylu shledána nepřípustnou. Dle ust. § 10a odst. 2, je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Dle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Vzhledem ke skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany výše jmenovaného byla shledána nepřípustnou, správní řízení o této žádosti se v souladu ust. § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. S uvedeným rozhodnutím žalobce nesouhlasil, podal proti němu včas žalobu, kterou pak následně na výzvu soudu doplnil. Uvedl, že uvedené rozhodnutí napadá v celém jeho rozsahu pro jeho nezákonnost. Domnívá se, že žalovaný v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany porušil tato zákonná ustanovení, jež uvedl, a tím došlo k pochybení správních orgánů:

1. Došlo k porušení § 3 zák.č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu.

2. Správní orgán si nezajistil dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí. 3. § 50 odst. 4 správního řádu byl také porušen, neboť při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí žalovaný nepřihlédl pečlivě ke všemu, co by vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci a nesprávně tak posoudil žádost o mezinárodní ochranu. Jako důvod podané žaloby uvedl, že v Brně, tedy v ČR má svou rodinu, má zde také družku, s níž přicestoval do ČR a která bydlí u jeho matky v Brně a pečuje o ni, neboť matka žalobce je nemocná. Na Slovensko se vrátit nechce, neboť tam nemá žádnou rodinu, všichni příbuzní žijí v Brně. Mají zde trvalý pobyt a jsou občany ČR. V případě, že by musel znovu vycestovat na Slovensko, neumožnilo by mu to se znovu setkávat se svou rodinou a jeho družka by nemohla sama přijet za žalobcem na Slovensko, kdyby byl z ČR vyhoštěn. Proto žádá o mezinárodní ochranu. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí žalovaného, vydané dne 6. 1. 2015 bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem v žalobě a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují, že by správní orgán v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu a následně vydal nezákonné rozhodnutí. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany a na vydaná rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu. V průběhu správního řízení bylo nepochybně zjištěno, že žalobce je státním občanem Slovenské republiky, která je členským státem EU. Z tohoto důvodu byla žalobcova žádost podaná na území ČR, jako členského státu EU, ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. a) zákona o azylu považována za nepřípustnou a vzhledem k této skutečnosti bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 25 písm. i) téhož zákona zastaveno. Žalovaný v tomto směru plně odkázal na dostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rodinné důvody, které žalobce v žalobě uvedl jako hlavní a de facto jediné pro podání své žádosti o mezinárodní ochranu jsou pochopitelné, nicméně nenaplňují body pod písm. a) – d) Protokolu o poskytování azylu státním příslušníkům EU, tedy výjimečné případy, kdy členský stát může žádost příslušníka jiného členského státu zvažovat či přijmout. Navíc jako občan Slovenské republiky, tedy občan EU, může na území ČR pobývat přechodně bez jakéhokoliv povolení a to pouze na základě platného cestovního dokladu nebo průkazu totožnosti. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem se žalovaný nedomnívá, že by správní orgán při svém postupu porušil některá ustanovení zákona o azylu či správního řádu a navrhoval proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z připojeného správního spisu bylo zjištěno, že s žalobcem byl proveden pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu a z něho vyplynulo a žalobcem bylo také vlastnoručně podepsáno, že žádá o udělení mezinárodní ochrany v ČR z důvodů rodinných, neboť na území ČR žijí veškeří jeho příbuzní, na Slovensku žádnou rodinu nemá, v ČR žije také jeho družka, která se stará o jeho matku a pokud by musel odejít na Slovensko, nemohla by ho navštěvovat. Podle § 10a odst. 1 písm. a) zák. č. 325/1995 Sb. o azylu, žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, byla-li podána občanem Evropské unie, který nesplňuje podmínky stanovení právem Evropské unie. Podle § 25 písm. i) uvedeného zákona, řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Posouzení věci krajským soudem Žaloba není důvodná. Krajský soud v Brně věc posoudil tak, že žaloba žalobce důvodná není, neboť žalobce je státním občanem Slovenské republiky, Slovenská republika je členem Evropské unie a takto bylo rozhodnuto s ohledem na protokol č. 24 ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie o poskytování azylu státním příslušníků členských států Evropské unie, když za bezpečnou zemi původu lze považovat také Slovensko, když ve vztahu k tomtu státu nenastal žádný z případů uvedených pod písm. a) – d) Protokolu o poskytování azylu státním příslušníkům EU. Pokud jde o samotného žalobce, ten ani nezpochybňoval, že by Slovensko nebylo bezpečnou zemí, jiným důvodem pro jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR byly důvody rodinné, tedy to, že veškerou rodinu má na území ČR, což není žádným důvodem pro udělení azylu. Žalovaný tedy rozhodl správně, když řízení o azylu zastavil. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Pokud jde o žalobce, ten ve věci neměl úspěch, nenáleží mu tedy náhrada nákladů řízení, žádné náklady ani nežádal a pokud jde o žalovaného, ten rovněž nežádal náhradu nákladů řízení a ani mu nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 27. července 2016 JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Běla Kotoučková