41 Az 9/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně M. V., státní příslušnost Ukrajina, bytem…….., zastoupené Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem společnosti Hladík & Tauber, advokátní kancelář v.o.s. se sídlem v Brně, nám.

28. října 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.5.2016, č.j. OAM-838/ZA-ZA05-P17-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Ve včas podané žalobě žalobkyně napadala rozhodnutí vydané žalovaným dne 18.5.2016, č.j.: OAM-838/ZA-ZA05-P17-2015, kdy žalovaný rozhodl o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana se podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné. Žalovaný dle žalobkyně nesprávně posoudil důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu, když se dostatečně nezabýval všemi instituty obsaženými v zákoně o azylu. Žalobkyně skutečně v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany jak v případě své žádosti tak i v případě žádosti své dcery opakovaně uváděla, že důvodem žádosti je obava o její život a život jejího dítěte, který je ohrožen jednáním jejího přítele, když v zemi původu nemá možnost obrátit se za účelem poskytnutí pomoci na své příbuzné, přičemž pomoc ze strany orgánu veřejné moci je zcela neefektivní. Současně také uvedla, že v České republice má ona a zejména její dítě zázemí u své tety, sestry její matky, která je občanem České republiky. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že v jejím případě bylo možné obrátit se s pomocí na orgány veřejné moci, když pouze jediné kontaktování policie nelze považovat za dostatečné, přičemž žalobkyně především nesouhlasí s tím, že v jejím případě bylo možné obrátit se s pomocí na orgány veřejné moci, když pouze jediné kontaktování policie nelze považovat za dostatečné, přičemž obavy z toho, že pomoc nebude efektivní, je podle názoru žalované pouhou spekulací. Žalobkyně dost podrobně uváděla, kde a jakým způsobem k napadání ze strany jejího přítele docházelo. Toto pozorovalo opakovaně více osob a z popisu žalobkyně je zřejmé, že situace byla v podstatě všem v jejím okolí známa. Řešení domácího násilí a hrozby zabitím uložením pokuty policií rozhodně nevypovídá o efektivní pomoci ze strany orgánů veřejné moci. Žalobkyně nemá v zemi původu žádné sociální zázemí a zejména její nezletilé dítě nemá reálné podmínky pro zdravý vývoj. Její matka se o ni přestala starat v jejich 14 letech, oba rodiče jsou alkoholici, sestra nemá podmínky pro to, aby ji mohla pomoci a babička má 83 roků. Naproti tomu v České republice žije její teta, která jí a jejímu dítěti poskytuje podmínky pro důstojný a klidný život. Žalobkyně si je vědoma toho, že zákon o azylu není prostředkem k řešení pobytových otázek, ovšem v současné situaci není možné vyřešit obavy z návratu do země původu cestou zákona č. 326/1999 Sb. Žalobkyně skutečně není pronásledována z azylově relevantních důvodů, tedy z důvodu uplatňování politických práva svobod, nicméně pronásledována v zemi původu je, a to v ní vyvolává reálnou obavu o její život a život jejího dítěte. Pokud tedy žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobkyně nejsou dány důvody udělení azylu podle § 12 písm. a/ a b/ zák. č. 325/1999 Sb., měl se detailněji zabývat ostatními instituty uvedeného zákona. Např. pouhým konstatováním, že v případě žalobkyně nebyly shledány důvody zřetele hodné pro udělení azylu, jak má na mysli ust. § 14 zák. č. 325/1999 Sb., nelze splnit požadavky zák. č. 500/2004 Sb., jež jsou obsaženy zejména v ust. § 3. V souladu s tímto ustanovením není také způsob, jak žalovaný posuzoval možnost udělení mezinárodní ochrany formou doplňkové ochrany. Žalobkyně se domnívá, že její situace naplňuje podmínky uvedené v § 14a odst. 1 a 2 písm. d/ zák. č. 325/1999 Sb. Žalobkyně má v České republice sociální zázemí díky pomoci své tety, kterou nemohou na území domovského státu nahradit jiné osoby, ani babička, která má 83 roků, může zde žít a pečovat o své dítě. Má tedy za to, že pokud by musela odcestovat do země původu, bylo by zásadním způsobem zasaženo do jejího práva na rodinný a soukromý život. Žalobkyni by tak byla odebrána možnost realizovat svůj soukromý život v České republice a vycestováním, které ji hrozí, by bylo do tohoto práva zasaženo, přičemž tato se domnívá, že by tím byl porušen mezinárodní závazek České republiky, který je obsažen v čl. 8 Úmluvy. Žalovaný tak nesprávně vyhodnotil důvody žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany a tyto důvody pak shledal nezpůsobilými pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně je toho názoru, že její situace je reálným životním příběhem, který je třeba objektivně posoudit. Nemá v úmyslu obcházet zákon o pobytu cizinců, ovšem s ohledem na jeho obsah a způsob výkladu některého pojmu ze strany žalovaného, zejména pak pojmu obdobný vztah k vztahu rodinnému, který tento zákon obsahoval do 18. 12. 2015, není možné získat oprávnění k pobytu na území ČR a žalobkyně je tak nucena vycestovat do domovského státu, kde ji hrozí pronásledování a výhružky ze strany přítele a zásadní dopad do realizovaného rodinného a soukromého života v České republice. Domáhala se proto vydání rozsudku, kterým by soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2016 a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl následující: 1/ Nesouhlasí s tvrzením právního zástupce žalobkyně, že správní orgán nesplnil požadavky uvedené v ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., když prý pouze konstatoval, že v případě žalobkyně nebyly shledány důvody zřetele hodné pro udělení azylu, jak má na mysli ust. § 14 zákona o azylu. Ani sám právní zástupce vlastně neříká, v čem konkrétně toto pochybení spatřuje. Pouhý popis životní situace žalobkyně sám o sobě touto konkretizací není. Právní zástupce už tedy v žalobě neříká, co konkrétně z popsaných životních událostí by mělo a zejména pak proč naplňovat důvody pro udělení humanitárního azylu. Naproti tomu správní orgán v napadeném rozhodnutí své rozhodnutí řádně zdůvodnil (na str. 8 a 9), když uvedl, že se zabýval „zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací výše jmenované žadatelky o udělení mezinárodní ochrany a přihlédl i k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Z výpovědí žadatelky v průběhu správního řízení však nevyplynul žádný zvláštní zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Jmenovaná je dospělou, plně právně způsobilou a práceschopnou osobou, jejíž zdravotní stav je podle jejích vlastních slov dobrý, přičemž v žádosti ze dne 30. 9. 2015 uvedla, že je v devátém měsíci těhotenství a porodit by měla 28. 10. 2015“. V této věci pak správní orgán ještě zkonstatoval, že graviditu a následné mateřství jmenované, která porodila dne 26. října 2015, nelze bez dalšího považovat za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu. Jmenovaná se navíc v průběhu celého správního řízení nezmínila, ani správnímu orgánu nepředložila jakékoliv lékařské zprávy o tom, že by se v průběhu těhotenství či po porodu její zdravotní stav jakkoliv zhoršil. Jak bylo uvedeno i v důvodové zprávě, „o humanitární azyl nelze žádat“. Může být totiž udělen pouze na základě úvahy ministerstva. Z toho i Nejvyšší správní soud dovodil, že na jeho udělení není nejen právní nárok, ale ani subjektivní právo, např. rozsudek NSS ze dne 22. ledna 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48 říká, že “Azyl lze z humanitárních důvodů udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele a není na něj právní nárok. Přitom posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu, který v souladu, se zásadami správního uvážení vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí pak podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“. Přes výše uvedené považoval Nejvyšší správní soud za nutné výslovně uvést, že některé důvody nelze považovat za „důvody hodné zvláštního zřetele“, jež by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu. Takovými důvody zejména nejsou obtíže žadatele o azyl, spočívající v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu (Rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 31/2003); Neplodnost (Rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 4 Azs 27/2003); skutečnost, že žadatel o azyl má v úmyslu se v České republice oženit a založit zde rodinu (Rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 7 Azs 3/2003); či obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace (Rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Azs 3/2003). Naopak zmínil, že za důvody, jež zákonodárce patrně předpokládal jako obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu, lze považovat např. zvlášť těžkou nemoc či zdravotní postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory (Rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004), či věk žadatelky o mezinárodní ochranu vyšší než 80 let, přičemž tato žadatelka poukazuje na svůj nedobrý zdravotní stav (Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 29 Az 11/2005). Žalovaný je toho názoru, že těmto shora uvedeným požadavkům při svém rozhodování plně vyhověl. 2) Žalovaný nemůže souhlasit ani s úvahami právního zástupce žalobkyně ohledně jejího nároku na doplňkovou ochranu. Vytýká správnímu orgánu, že nesprávně posoudil důvody podle ustanovení 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu tím, že neposoudil zásah do práva žalobkyně na rodinný a soukromý život v České republice. Tvrdí, že v ČR má žalobkyně sociální zázemí a pomoc své tety, na rozdíl od Ukrajiny, kde má pouze 83letou babičku, která není schopna jí nikterak pomoci. Tím by údajně mělo dojít k porušení čl. 8 jakési Úmluvy. Pokud má žalobce na mysli Úmluvu o právech dítěte, pak žalovaný nechápe, jak má tento článek souviset s tvrzeným zásahem do práv žalobkyně na rodinný a soukromý život. Žalovanému není totiž jasné, jak by měl neudělením mezinárodní ochrany nerespektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků a ani v tomto případě nejde o dítě, které by bylo částečně nebo zcela zbaveno své totožnosti. Pokud pak má na mysli čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, pak žalobkyně neuvádí, čím konkrétně by měl do tohoto práva neudělením mezinárodní ochrany zasáhnout. V kontextu výše uvedeného není žalovanému ani jasné, ve kterém konkrétním právním dokumentu a ohledně kterého mezinárodního závazku by mělo být zakotveno právo žalobkyně realizovat svůj soukromý život zrovna v České republice (právní zástupce žalobkyně žádný takový předpis neuvádí). Přitom z dostupných zdrojů (jsou součástí spisu) nevyplývá, že by v zemi původu bylo právo na soukromý a rodinný život jakkoli omezováno. Tedy důsledky plynoucí z neudělení některé z forem mezinárodní ochrany nemohou toto “právo“ žalobkyně nijak poškodit, zejména pokud její život bude spojen s životem její dcery, za kterou současně žádá o mezinárodní ochranu (žaloba u krajského soudu sp. zn. 41 Az 10/2016). Žalovaný je tedy přesvědčen, že se s touto možností doplňkové ochrany vypořádal řádně, když posoudil informace o zemi původu (jsou součástí spisu). V kontextu skutečností sdělených žalobkyní a rozpor s mezinárodními závazky ČR neshledal. 3) Pokud jde o polemiku právního zástupce žalobkyně ohledně hrozby pronásledování a výhrůžky zabitím ze strany biologického otce nezletilé dcery žalobkyně, kterým není žalobkyně schopna efektivně čelit, přičemž způsob, jak tyto otázky řešily orgány veřejné moci, považuje za neadekvátní (uložení pokuty), nedávající reálnou záruku její bezpečnosti, jsou tyto námitky pouze v rovině obecného, ničím nepodloženého tvrzení a nesouhlasu s rozhodnutím správního orgánu. Za této situace v souladu s ustálenou judikaturou nelze tvrdit, že by žalovaným provedené dokazování bylo nedostatečné a skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, neměla oporu ve spise. Přesto žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se i s tímto důvodem pro udělení mezinárodní ochrany řádně vypořádal. K tomu žalovaný pak uvádí, že pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žalobkyni požadovat, aby se na tyto orgány obracela. Pokud to však ale zjevné, jako v projednávaném případě, není, žalobkyně musí v pohovoru se žalovaným uvést, proč se na poskytovatele ochrany neobrátila, přičemž břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu leží na její straně (z rozsudku NSS č.j. 5 Azs 50/2008 ze dne 31.10.2002). Podle názoru žalovaného žalobkyně toto důkazní břemeno neunesla. 4) Žalovaný je přesvědčen a z žaloby to i vyplývá, že žalobkyně se pouze snaží najít cestu, jak zlegalizovat svůj pobyt a své nezletilé dcery na území ČR jiným způsobem, než v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Žalovaný však v tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Azs 37/2003 ze dne 22.1.2004: „Poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na územní ČR tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR“. S ohledem na shora uvedené žalovaný navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Posouzení věci krajským soudem Žaloba není důvodná Krajský soud v Brně při posuzování věci vycházel ze skutečností, které jsou uvedeny ve správním spise, jež měl soud k dispozici, přičemž se jedná zejména o pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, který byl s žalobkyní uskutečněn dne 26. 11. 2015 a dále ze zpráv o situaci na Ukrajině, které jsou součástí správního spisu, s nimiž byla žalobkyně seznámena a k nimž měla možnost se vyjádřit, jak k jejich obsahu, tak také ke zdrojům, z nichž byly získány. Podle § 12 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu) azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a/ je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b/ má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 13 (azyl za účelem sloučení rodiny) 1/ rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Podle odst. 2 § 13 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odst. 1 rozumí. a/ manžel nebo partner azylanta, b/ svobodné dítě azylanta mladší 18 let, c/ rodič azylanta mladšího 18 let, d/ zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h/ nebo e/ svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let. Soud zde uvádí, že ze skutečností, které byly zjištěny ze správního spisu, ale i z toho, co uvedla žalobkyně ve své žalobě, zcela jednoznačně vyplývá, že na ni se nemohou vztahovat podmínky pro udělení azylu stanovené v § 12 písm. a/ nebo b/, ani v § 13. Žalobkyně totiž výslovně uváděla, že se obává návratu na Ukrajinu z toho důvodu, že se jí na území České republiky, poté, kdy požádala o udělení azylu, narodila dcera, konkrétně dne 26. 10. 2015. Žalobkyně, jak sama uvádí, odešla z Ukrajiny z toho důvodu, že otěhotněla se svým bývalým přítelem, ten si dítě nepřál, žalobkyni nutil k potratu a protože k němu nedošlo, žalobkyni v době těhotenství několikrát zbil, napadal ji také slovně, vyhrožoval ji také, že pokud se dítě narodí, zabije ji i dítě a ona z jeho chování má obavy, že by mohl těmto výhrůžkám dostát, navíc na Ukrajině nemá žádné sociální zázemí, neboť s rodiči se nestýká, odešla od nich ve svých 14 letech k babičce, neboť matka je alkoholik a otec také značně požívá alkohol, od uvedené doby žila u své babičky, té je však již 83 let a ač by ráda, pomoc ji nemůže poskytnout a to ani v současné době bydlení, neboť žije ve starém zchátralém domě a pomoc ji nemohou ani poskytnout ani sestry, které žijí také na Ukrajině. Navíc na území České republiky má tetu, sestru své matky, s níž vychází velmi dobře, mají mezi sebou velmi hezký vztah a teta jí pomáhá. Tyto skutečnosti, které uvedla sama žalobkyně ať již ve svém pohovoru nebo ve své žalobě nejsou rozhodně důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu a žalobkyně nesplňuje ani podmínky podle § 13 uvedeného zákona. Soud má za to, že této skutečnosti je si vědoma i samotná žalobkyně, neboť i z její žaloby, jak soud uvedl, vyplývá, že ani ona sama netvrdí, že by naplňovala důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, nicméně má zato, že žalovaný se měl v jejím případě podrobně zabývat tím, zda splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, případně zda splňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona. Podle § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů. Soud má zato, že tím, zda žalobkyně splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu, se žalovaný podrobně zabýval, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. V tomto případě se soud ztotožňuje se stanoviskem žalovaného vyjádřeného v jeho rozhodnutí, když i soud má zato, že tyto podmínky žalobkyně nesplňuje. Žalovaný se podrobně zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně, když bylo zjištěno, že žalobkyně nepřichází ze země, kde by došlo k nějaké katastrofě přírodní nebo lidské, žalobkyně nežila v oblasti Ukrajiny, které se dotýkají boje na Ukrajině, neboť nežila v oblasti ani doněcké ani lohanské, žila v jiné části Ukrajiny, které se boje na Ukrajině nedotýkají a toto netvrdila ani sama žalobkyně. Pokud jde o žalobkyni, jedná se o mladou, zdravou ženu, ženu, která nemá žádné výrazné zdravotní problémy a v tomto směru se její situace nezměnila ani po narození dítěte, takže není důvodu, aby žalobkyně nemohla žít a vychovávat svou dceru na Ukrajině. V případě, že nechce žít v oblasti, kde žila, a to kvůli svému bývalému příteli a potížemi s ním, nic ji nebrání, aby přesídlila do jiné části Ukrajiny a tam si zařídila život a žila tam. Soud tedy uzavírá, že s ohledem na situaci žalobkyně, u ní nejsou žádné podmínky hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárního důvodu a touto podmínkou nemůže být ani ta skutečnost, že žalobkyně porodila, že má tedy malé dítě, pokládá tuto námitku za nedůvodnou. Jak soud již uvedl, není žádný důvod, proč by svou dceru žalobkyně nemohla vychovávat na Ukrajině. To, že má žalobkyně obavy ze svého přítele, nejsou rozhodně důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení mezinárodního důvodu. Žalobkyně má možnost obrátit se na příslušné orgány na Ukrajině, aby ji v tomto případě poskytly ochranu a pomoc, pokud by došlo při jejím návratu na Ukrajinu k vyhrožování slovnímu či fyzickému napadání ze strany jejího přítele, tak jak to učinila již v jednom případě, když žila na Ukrajině. Není pravdou, jak tvrdí samotná žalobkyně, že by jí policie na Ukrajině neposkytla žádnou pomoc. Uvedla, že poté, kdy oznámila, bití ze strany svého tehdejšího přítele, si ho policie zavolala, hovořila s ním, byla mu uložena pokuta. Není tedy pravdou, že by zůstala policie nečinná, že by ji chování bývalého přítele žalobkyně vůbec nezajímalo. Pokud by takováto situace nastala v budoucnu znovu, má žalobkyně opětovně možnost, jak soud uvedl, se na státní orgány obrátit a pokud uvádí, že dle jejího názoru policie nezasáhla dostatečně, neboť její přítel se choval stále stejně, ba ještě hůře vůči žalobkyni, měla možnost svou žádost o pomoc na policii opakovat s tím, že domluva a pokuta ze strany policie nepomohla, případně se obrátit na nadřízené orgány policejní složky, pokud by ochrana a pomoc nebyla dostatečná. Pokud pak žalobkyně hovoří o tom, že by ji případně měla být udělena doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu, neboť důvody pro udělení doplňkové ochrany splňuje, soud uvádí. Dle § 14a zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 § 14a za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a/ uložení nebo vykonání trestu smrti b/ mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu c/ vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d/ pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Soud dospěl k závěru, že i důvody, proč nebyla žalobkyni udělena doplňková ochrana, se žalovaný velmi podrobně zabýval, jak vyplývá rovněž z odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Soud má zato, že žalobkyně v žádném případě nesplňuje podmínky ust. § 14a, neboť žádná taková vážná újma, která je uváděna v odst. 2 § 14a pod písm. a/ až d/ ji nehrozí a vycestování není ani v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Pokud by žalobkyně měla za to, že po návratu na Ukrajinu by ji hrozilo ze strany jejího bývalého přítele, tedy osoby soukromé, ponižující zacházejí nebo trestání, jak soud již uvedl, může v takovém případě využít ochrany státu, což využila již v jednom případě, než odešla na území České republiky, takže důvody pro udělení doplňkové ochrany na její straně nejsou a soud zde znovu zdůrazňuje, že pokud jde o situaci na Ukrajině, žalobkyně žila v té části Ukrajiny, kde žádné ozbrojené konflikty neprobíhají. Soud tedy uzavírá, že žalovaný se velmi podrobně zabýval možností udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany, dospěl k závěru, že toto není v případě žalobkyně namístě z důvodu, které uvedl a soud se s tímto stanoviskem žalovaného také naprosto ztotožnil z důvodu, které i soud uvedl v odůvodnění rozsudku. Žalobkyně žaloba tedy důvodná není a soud ji proto dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) zamítl. Pokud jde o náklady řízení rozhodnutí je odůvodněno ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobkyně ve věci neměla úspěch, náklady řízení ji proto nebyly přiznány a pokud jde o žalovaného, tomu kromě běžné úřední činnosti náklady řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 26. září 2016 JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Běla Kotoučková