44 CO 101/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Hany Příhodové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného a žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2021, č. j. 255 C 42/2019-38

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I. – II. mění tak, že a) soud konstatuje, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod spisovou značkou 229 C 114/2015 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, b) v rozsahu nároku žalobce na zaplacení částky ve výši 43 312,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z uvedené částky od 6.10.2019 do zaplacení se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá, c) co do zamítnutí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 46 687,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6.10.2019 do zaplacení se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku III. potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 10 200 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 43 312,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % úrokem z uvedené částky od 6.10.2019 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 46 687,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 6.10.2019 do zaplacení (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 600 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů o právní moci rozsudku (výrok III.) Žalobce se v řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, a to za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 114/2015 (dále jen„ průtažné řízení“). Předmětem průtažného řízení byla taktéž náhrada nemajetkové újmy způsobené žalobci nesprávným úředním postupem za průtahy v řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 63 C 122/2011 (dále jen„ původní průtažné řízení“). V nynějším kompenzačním řízení se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení peněžité satisfakce v částce 90 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že průtažné řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, když trvalo 3 roky a 9 měsíců a kdy ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu nebyly činěny úkony po dobu 11 měsíců a kdy u odvolacího soudu bylo jednání nařízeno až po 16 měsících. Dovodil, že je namístě odškodnění žalované újmy peněžitou formou, kterou stanovil s přihlédnutím k zákonným kritériím částkou 15 000 Kč ročně, z toho v poloviční snížené částce 7 500 za první dva roky trvání řízení, s dalším navýšením o 5 % takto stanovené celkové částky s ohledem na kritérium složitosti řízení a postupu soudu v řízení. Z hlediska dalších zákonných kritérií (význam předmětu řízení pro poškozeného a jednání poškozeného) neshledal podmínky pro zvýšení či snížení základní částky. Oproti stanovisku žalovaného zahrnul do doby k odškodnění též dobu trvání předsoudního uplatnění nároku u žalovaného. Soud prvního stupně tedy na základě uvedených úvah celkem přiznal žalobci rozsudkem peněžité zadostiučinění v částce 43 312,50 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., když výše přiznané peněžité částky záležela na úvaze soudu.

2. Proti tomuto rozsudku si podali odvolání žalovaný i žalobce.

3. Žalobce odvoláním napadl výroky II. a III. z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytkl soudu prvního stupně nesprávný přístup k aplikaci kritéria složitosti řízení, kdy přistoupil ke snížení základní částky o 5 % z důvodu, že průtažné řízení probíhalo před dvěma instancemi, což je dle judikatury Nejvyššího soudu nedostatečný počet pro to, aby mohlo být toto kritérium zvažováno, neboť řízení u odvolacího soudu je běžnou součástí většiny soudních řízení. Také zvýšení základní částky o 10 % v rámci kritéria postupu soudu v řízení není dostatečné. Mělo být násobně vyšší, jelikož postup soudu byl výlučným faktorem, který prodloužil průtažné řízení zásadním způsobem a způsobil jeho celkovou nepřiměřenou délku. Ohledně významu namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s relevantní žalobní argumentací žalobce, v níž naopak poukazoval na nutnost razantního navýšení odškodnění. Soud prvního stupně otázku peněžního zadostiučinění uplatněného v průtažném řízení zúžil toliko na ekonomické hledisko, aniž zohlednil aspekt morálního zadostiučinění peněžní formou, když pouhé konstatování porušení práva se nejevilo jako dostačující. Žalobce též nesouhlasí s hodnocením zprávy klinického psychologa psychoterapeuta popisující systematickou psychoterapii žalobce v období od konce roku 2014 do prvního čtvrtletí 2015, kterou nepovažoval za průkaznou pro dovození zásadního vlivu průtažného řízení na psychiku žalobce, poté, co se rozhodl odcestovat s přítelkyní za svou matkou do Anglie. Je nepochybné, že pokud jej výrazně stresoval soudní spor s otcem jako takový, na něj navazující kompenzační řízení zatížené nesprávným úředním postupem tento stres jistě dále umocňovalo a tím de facto zvyšovalo význam jeho předmětu pro žalobce. Pokud žalobcem předložený důkaz nepovažoval soud prvního stupně za dostatečný k prokázání tvrzení žalobce, měl jej v tomto směru poučit a vyzvat. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení namítl, že soud prvního stupně nesprávně a v rozporu s judikaturou aplikoval advokátní tarif, kdy měl mít nárok na náhradu odvozenou z tarifní hodnoty žalované částky. Taktéž bylo soudem prvního stupně pominuto rozhodnutí o náhradě za odměnu zástupce žalobce spočívající v úkonu za přípravu na jednání před soudem prvního stupně, kterou v rámci závěrečného návrhu před soudem prvního stupně výslovně uplatnil a soud prvního stupně k tomu v odůvodnění nezaujal žádné stanovisko. Uvedené činí jeho rozhodnutí„ absolutně“ nepřezkoumatelným. Dále měla být žalobci přiznána náhrada za předžalobní výzvu zaslanou žalovanému v rámci předsoudního uplatnění nároku, když se evidentně jedná o úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, nejedná se o případ mající vztah k ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobci přiznána plná náhrada nákladů řízení.

4. Žalovaný odvoláním napadl výroky I. a závislý výrok III. s tím, že délku řízení vedeného v průtažném řízení lze hodnotit jako přiměřenou. Soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 380/2019 nesprávně uvedl, že kompenzační řízení by nemělo překročit délku dvou let před soudy obou stupňů. Tento právní názor je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a nemá oporu ani v citovaném rozhodnutí. Již v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1987/2014 Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení. Ačkoliv Nejvyšší soud cituje názor Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) o dvouleté délce kompenzačního řízení, setrvává na své stávající judikatuře, že žádnou abstraktní nejvyšší délku tohoto řízení nelze určit. Vyšší důležitost nepřikládá kompenzačnímu řízení ani Ústavní soud, který naopak kritizuje praxi řetězení těchto řízení. Právní názor soudu prvního stupně, že při úvaze, zda bylo posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé, je nutno přihlédnout ke kompenzačnímu charakteru tohoto řízení, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Za této situace při srovnání s jinými řízeními délka řízení tři a čtvrt roku nevykročila z mantinelů přiměřenosti. Podle žalovaného délka kompenzačního řízení půl roku před žalovaným a následně tři a čtvrt roku před soudy obou stupňů je běžná a zpravidla očekávatelná. Nelze očekávat vtěsnání tohoto řízení před uvedenými institucemi do dvou let. Posuzovaná délka není natolik nepřijatelná, aby dosahovala takové intenzity, že by ji nebylo možno v právním státě tolerovat. Právo žalobce na přiměřenou délku řízení tak nebylo v daném případě porušeno. V případě, že by odvolací soud uvažoval o přiznání peněžitého odškodnění, nesouhlasí s modifikací základní částky navýšením o 10 % z důvodu průtahů v řízení, neboť k jejich zohlednění už došlo v základní částce, když žádná jiná pochybení orgánů nebyla zjištěna. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba v napadeném rozsahu zamítá a že žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Ve vyjádření k odvolání žalovaného žalobce uvedl, že soud prvního stupně správně hodnotil konkrétní situaci v průtažném řízení a neurčoval žádnou abstraktní nejvyšší délku kompenzačního řízení. K námitce řetězení kompenzačních řízení poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“), který judikoval zásadní důležitost kompenzačního řízení, k čemuž soud prvního stupně správně přihlédl. Dobu dvou let nepostuluje soud prvního stupně, pouze správně vychází z judikatury ESLP. Ve srovnání s kompenzačními řízeními vedenými před Obvodním soudem pro Prahu 2 a před jeho odvolacím soudem je ostatně délka daného průtažného kompenzačního řízení násobně delší. Žalobce se pouze shoduje se žalovaným v tom, že soud prvního stupně neměl modifikovat základní částku z titulu průtahů navýšením o 10 %, nýbrž násobně podstatně více. S odkazem na jednotící stanovisko Nejvyššího soudu pak také nesouhlasí s námitkou duplicitního zohledňování průtahů při stanovení výše odškodnění. Navrhl nevyhovění odvolání žalovaného.

6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou dle obsahu odvolání uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné a odvolání žalovaného je částečně důvodné.

7. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

8. Podle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti soudu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk ve spojení s § 31a OdpŠk), a to v pořadí ve druhém kompenzačním řízení ve vztahu k původním průtažnému řízení. Na základě provedeného odvolacího řízení a po přezkoumání věci v mezích uplatněných odvolacích důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že závěry soudu prvního stupně obstojí ohledně dovození nepřiměřené délky průtažného řízení. Při vymezení délky posuzovaného průtažného řízení soud prvního stupně správně v souladu s nedávnou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. soudem prvního stupně citovaný rozsudek ze dne 27.3.2019 sp. zn. 30 Cdo 1084/2017) přijatou v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zahrnul do celkové rozhodné doby průtažného řízení pro účely odškodnění jak délku samotného řízení před soudem, tak i délku předsoudního uplatnění nároku, což v daném případě celkem činilo 3 roky a 9 měsíců. Tuto dobu již nelze považovat za přiměřenou, ať už byl nárok důvodný, či nikoliv.

10. S přihlédnutím ke skutečnosti, že v daném případě se již jedná o přezkum průtahů v kompenzačním řízení, ve vztahu k původnímu průtažnému řízení je však třeba učinit závěr, že význam tohoto posuzovaného kompenzačního řízení byl pro žalobce objektivně vzato nepatrný. Podle názoru odvolacího soudu je totiž význam posuzovaného kompenzačního řízení v daném případě, kdy se jedná již o druhý kompenzační nárok v řadě, posuzovat přiměřeně s přihlédnutím k významu, jaký mělo původní průtažné řízení pro žalobce.

11. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze den 20.2.2019, č.j. 44 Co 578/20175-59, doba po kterou pociťoval nejistotu jako žalovaný v původním průtažném řízení, jak tento původní průtažný spor skončí, trvala fakticky jen od podání žaloby dne 15.7.2011 do doby zpětvzetí žaloby žalobcem při jednání u soudu dne 12.12.2011, tj. po dobu několika měsíců po podání žaloby. Přestože k ukončení původního průtažného řízení došlo až v červnu roku 2014, průtah, který vznikl od zpětvzetí žaloby do pravomocného skončení řízení, již neměl vliv na újmu žalobce. Právě v návaznosti na toto zjištění byl žalobce v kompenzačním řízení zcela neúspěšný, kdy bylo konstatováno, že jedinou formou zadostiučinění je možné konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což bylo dáno jen celkovou délkou řízení původního průtažného řízení, jež trvalo od 15.7.2011 do 15.6.2014. Jelikož však již toto konstatování bylo učiněno žalovaným v rámci předsoudního projednání nároku žalobce před podáním předchozí kompenzační žaloby, byla kompenzační žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, přičemž odvolací soud citovaným rozsudkem toto rozhodnutí k odvolání žalobce potvrdil.

12. Takto vyhodnocené kritérium odvozeného nepatrného významu kompenzačního řízení pro žalobce pak odvolací soud považuje v daném případě za stěžejní při určení formy zadostiučinění v nynějším řízení, kdy podle jeho názoru již není namístě žalobci, byť k průtahům vlivem zjištěné nečinnosti v řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem v posuzovaném kompenzačním řízení skutečně došlo, poskytnout zadostiučinění v peněžní formě, jak požaduje, nýbrž toliko ve formě konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (k volbě formy zadostiučinění v případě nepatrného významu řízení pro poškozeného srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011- dále jen„ stanovisko“). Je třeba zdůraznit, že smysl kompenzačního řízení byl naplněn již v původním, v pořadí prvním, kompenzačním řízení. V případě řetězícího se kompenzačního řízení pak podle názoru odvolacího soudu nelze při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku průtažného kompenzačního řízení rovněž pominout ani jeho výsledek, kdy žalobce byl v tomto řízení zcela neúspěšný.

13. Ačkoliv to není zákonem vyloučeno, je třeba zdůraznit, že primárním účelem a smyslem speciálního odškodňovacího zákona č. 82/1998 Sb. rozhodně nebylo založit podmínky pro opakované odškodňování v kompenzačních sporech, přestože v následujícím sporu se již nejedná o odškodnění za průtahy v původním průtažném řízení, ale průtahů v předcházejícím kompenzačním řízení. I proto má dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu přijaté v roce 2017 (srov. rozsudek ze dne 19.7.2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016) vycházející z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva poškozený možnost již v rámci probíhajícího kompenzačního řízení uplatnit nárok i na náhradu nemajetkové újmy vzniklé průtahy v tomto řízení cestou změny žaloby. Této možnosti žalobce nevyužil, což lze označit za rozporné s principem ekonomie řízení a s preventivním principem předcházení sporům. To zvláště za situace, kdy je zastoupen advokátem, o němž je z úřední činnosti senátu 44 Co Krajského soudu v Brně, specializovaného na oblast kompenzačních řízení, známo, že se na daný typ žalobních nároků specializuje.

14. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném smyslu, aniž by bylo nutné se vypořádávat s dalšími meritorními odvolacími námitkami účastníků, v napadených výrocích I. a II. výrokem I. rozsudku ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, tak, že a) konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v předmětném průtažném řízení, b) v rozsahu nároku žalobce na peněžitou satisfakci přiznaném soudem prvního stupně v částce 43 312,50 Kč s příslušenstvím napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a c) co do zamítnutí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 46 687,50 Kč s příslušenstvím, v níž soud prvního stupně žalobu zamítl, rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, výrokem II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. jako věcně správný potvrdil, když odvolací soud se ztotožnil s výší náhrady nákladů řízení 15 600 Kč přiznané žalobci, která se odvíjí od uznaného počtu čtyř úkonů zástupce žalobce učiněných v řízení před soudem prvního stupně. Postup při přiznání plné výše náhrady nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř., jakož i určení výše odměny za úkon podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), tj. z tarifní hodnoty 50 000 Kč, tj. 3 100 Kč za úkon, odpovídají platné judikatuře, na niž soud prvního stupně přiléhavě odkázal (nález Ústavního soudu ze dne 4.4.2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013).

16. Pokud jde o žalobcem namítané nezahrnutí náhrady odměny za úkon spočívající v přípravě na jednání před soudem prvního stupně, soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobci náhradu odměny za tento úkon nepřiznal (byť k tomu v odůvodnění rozsudku výslovně nezaujal stanovisko), neboť tento úkon je třeba považovat za součást úkonu spočívajícího v převzetí a přípravě věci podle § 11 odst. 1 písm. a) AT. V případě úkonu spočívajícím v předžalobní výzvě se odvolací soud neztotožnil s argumentací žalobce, že se evidentně jedná o úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) AT a nejedná se o případ mající vztah k ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk. Speciální zákonné ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk hovoří jasně o nepřípustnosti nároku na náhradu nákladů za zastoupení v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Ustanovení vyhlášky – advokátního tarifu – se v daném případě neaplikuje. Taktéž aktuální komentářová literatura k otázce nepřípustnosti přiznání nároku na náhradu odměny za předžalobní výzvu, a to i v případě předžalobní výzvy nad rámec uplatnění v předsoudním řízení, již zaujala stanovisko (srov. Vojtek, P. - Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, C.H.Beck, Praha 2017, s. 280).

17. Výrokem III. odvolací soud přiznal žalobci, který byl co do prokázání základu nároku úspěšný a kdy výše plnění byla na úvaze soudu ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř., plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Tarifní hodnota jednoho úkonu právní pomoci zástupce žalobce pro odvolací řízení je taktéž v souladu s již ustálenou judikaturou citovanou výše určena částkou 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) AT, tj. ve výši 3 100 Kč á úkon, a to za sepis a podání odvolání, vyjádření k odvolání žalovaného a za účast u odvolacího jednání, k tomu ke každému z úkonů náleží tři režijní paušály hotových výloh á 300 Kč, celkem se tedy jedná o částku ve výši 10 200 Kč, která byla žalovanému uložena k úhradě ve stanovené lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.