44 CO 124/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČ: osobní údaje žalované sídlem adresa za něhož jedná anonymizováno pro anonymizována dvě slova ve anonymizována dvě slova , IČO sídlem adresa o zaplacení 361 053 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2022, č. j. 44 C 210/2020-145

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. se v části ohledně úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 333 980,50 Kč za dobu od 7. 10. 2020 do 8. 2. 2021 a z částky 208 508 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v napadené části výroku I. ohledně zaplacení částky 162 707 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 7. 10. 2020 do zaplacení mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 1 056 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně odškodnění majetkové a nemajetkové újmy v celkové částce 496 813 Kč s příslušenstvím, a to dle zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk) v souvislosti s nezákonným trestním řízením, vedeným proti její osobě u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], jehož výsledkem bylo zproštění návrhu na potrestání dle ust. § 226 písm. a) trestního řádu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2019, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 26. 11. 2019. V řízení uplatnila: 1) nárok na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu ve výši 74 294 Kč, 2) nárok na náhradu nákladů na vyhotovení znaleckého posudku ve výši 2 300 Kč, 3) nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 180 219 Kč, 4) nárok na odškodnění nemajetkové újmy ve výši 240 000 Kč.

2. Žalovaná v rámci mimosoudního stádia žalobkyni vyplatila celkovou částku ve výši 125 472,50 Kč a v této části bylo řízení částečně zastaveno, následně vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky ve výši 10 287,50 Kč a předmětem žalobního návrhu tak zůstala částka ve výši 361 053 Kč s příslušenstvím, představující: -) náklady obhajoby ve výši 10 164 Kč, -) ušlý zisk ve výši 180 219 Kč (8 175 Kč ošatné, 8 500 Kč příspěvek z FKSP, ušlý služební příjem ve výši 163 544 Kč), -) zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 170 670 Kč.

3. Z této částky soud I. stupně žalobě vyhověl co do částky 208 508 Kč s příslušenstvím, která se skládá z částky: -) 9 801 Kč jako nákladů obhajoby, -) 36 000 Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy, -) 162 707 Kč jako ušlý služební příjem, kdy soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18 shledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a žádostí žalobkyně o propuštění ze dne 4. 2. 2019, vše s 10 % úrokem z prodlení (výrok I.), co do částky 152 545 Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl (výrok II.), výrokem III. pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, směřující proti vyhovujícímu výroku I. v rozsahu částky 162 707 Kč s příslušenstvím (ušlý zisk) a proti přísudku v podobě 10 % výši přiznaného úroku z prodlení a souvisejícího výroku III. o náhradě nákladů řízení a namítala odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., tedy že rozsudek v těchto výrocích spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nalézací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalovaná se domnívá, že rozhodnutí soudu I. stupně v části, týkající se ušlého zisku, nemůže obstát, neboť projevem vůle ze strany žalobkyně v podobě žádosti o propuštění ze služebního poměru došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným ušlým služebním příjmem a nezákonným trestním stíháním. Odkaz nalézacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18 považuje žalovaná za zcela nepřiléhavý, neboť se jedná o zcela odlišnou situaci – zatímco politik, jakožto osoba veřejně činná odstoupil ze své funkce s odkazem na obecnou čistotu politiky, žalobkyně ukončila služební poměr na vlastní žádost pouze z důvodů na své straně, pro zlepšení svého postavení, tedy jen pro své osobní zájmy, nikoli z důvodu veřejné prospěšnosti v zájmu celku. Zůstává tedy právní otázkou, zda lze označený nález Ústavního soudu takto široce aplikovat na jakýkoli případ, kdy osoba předejde propuštění ze služebního poměru z důvodu pravomocného odsouzení vlastní žádostí o propuštění a následně, po zproštění žaloby se bude domáhat vůči státu nároku na ušlý zisk. Jedná se tak o otázku přerušení či nepřerušení příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a ušlým služebním příjmem v důsledku vlastní žádosti o skončení služebního poměru, když k přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody. Žalovaná má za to, že příčinou žalobkyní tvrzeného ušlého služebního příjmu byla skutečnost, že podala žádost o propuštění ze služebního poměru, aniž by vyčkala na rozhodnutí služebního funkcionáře. Pakliže by na toto rozhodnutí vyčkala, jí tvrzený ušlý zisk by nevznikl, neboť v případě rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění (§ 42 odst. 1 písm. a) z. č. 361/2003 Sb. – služební zákon) by toto rozhodnutí bylo v okamžiku zproštění obžaloby postupem dle ust. § 193 služebního zákona zrušeno a nastoupila by fikce dle ust. § 44 a ust. § 124 služebního zákona, tzn. že žalobkyni by byl ušlý služební příjem za celou dobu, kdy službu nevykonávala, vyplacen. Žalovaná tak dovozuje, že k ukončení služebního poměru žalobkyně nedošlo v příčinné souvislosti s pravomocným odsouzením.

5. Dále má za to, že nemůže obstát ani přiznaný nárok na příspěvek z FKSP a ošatné, a to z důvodu, že se jedná o tzv. nenárokové benefity, které mohou, ale nemusí být poskytnuty a netvoří pevnou, běžnou složku platu.

6. Dále poukazuje na skutečnost, že nezákonné rozhodnutí bylo odklizeno okamžikem právní moci zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2019, č. j. [číslo jednací] dnem 26. 11. 2019, ale žalobkyně požaduje ušlý příjem i za konec listopadu a celý prosinec 2019 a tento požadavek tak nelze shledat důvodným, případná deliktní odpovědnost státu skončila okamžikem právní moci zprošťujícího rozsudku.

7. Co se týká úroku z prodlení, žalovaná nepopírá počátek prodlení dnem 7. 10. 2020, ale k tomuto okamžiku výše zákonného úroku z prodlení činila 8,25 % p. a., nikoli 10 %. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud ve výroku I. změnil rozsudek tak, že žaloba co do napadené částky 162 707 Kč s příslušenstvím bude zamítnuta, ve výroku I. změnil tak, že žalovaná bude povinna zaplatit ve zbytku rozsahu jistiny úroky z prodlení ve výši 8,25 % a rozhodl znovu o nákladech řízení.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání namítala, že odvolací důvod žalované, spočívající v argumentaci právním výkladem ust. § 44 a § 124 odst. 9 služebního zákona, považuje za bezpředmětný, neboť citovaná ustanovení na danou věc s ohledem na její podstatu nedopadají, když v návaznosti na zprošťující rozsudek by nebylo možné zrušit pravomocné rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 5. 2. 2020, kterým bylo vyhověno žádosti žalobkyně o propuštění ze služebního poměru podle ust. § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona.

9. Nesouhlasí ani s dalším odvolacím důvodem, že podáním žádosti o propuštění došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi ušlým ziskem a nezákonným trestním stíháním a v tomto směru odkazuje na přiléhavé a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně pod body 35. a 36.

10. Poukazuje na skutečnost, že jediným v úvahu přicházejícím a neodvratitelným důsledkem nezákonného trestního stíhání, které vyústilo v odsouzení pro úmyslný trestní čin, by bylo propuštění žalobkyně postupem dle ust. § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. Proto nelze právní jednání žalobkyně v podobě podání žádosti o propuštění, ke kterému byla de facto přinucena okolnostmi nezákonného trestního stíhání, přičítat k tíži žalobkyně v podobě přetržení příčinné souvislosti. Postup zvolený žalobkyní nelze hodnotit jinak, než jako logický a zcela legitimní bez dopadů na žalovanou namítané přetržení příčinné souvislosti, nehledě k tomu, že byl i morálně pochopitelný.

11. Argument žalované, že pokud by žalobkyně nepostupovala dle ust. § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona, tak by nevznikl ušlý zisk, podložený poukazem na ust. § 44 a 124 odst. 9 služebního zákona, je v rozporu s rozhodnými skutečnostmi daného případu. Propuštění žalobkyně bylo nevyhnutelné, oproti tomu žalovaná vychází z konečného výsledku trestního řízení v podobě pravomocného zprošťujícího rozsudku, který ovšem nastal až s odstupem více než 9 měsíců.

12. Žalobkyně se neztotožňuje ani s odvolací námitkou žalované, že příspěvek z FKSP a ošatné jsou tzv. nenárokovými benefity – jedná se o nárokové benefity, jejichž podmínky čerpání jsou upraveny vnitřními předpisy, které jsou žalobkyní citovány.

13. Pokud žalovaná zpochybňuje nárok žalobkyně na ušlý služební příjem za období od 26. 11. 2019 do 31. 12. 2019, pak ani této námitce nelze přisvědčit. Ke dni 31. 12. 2019 byl ukončen pracovní poměr žalobkyně u [právnická osoba] spol. s r. o. dohodou ze dne 29. 11. 2019, tedy poté, co zprošťující rozsudek nabyl právní moci a v návaznosti na výsledek trestního řízení. Proto i na uvedenou dobu 26. 11. 2019 – 31. 12. 2019 je třeba vztáhnout deliktní odpovědnost státu, neboť tato doba byla nutná k ukončení stávajícího pracovního poměru jako předpokladu pro nastoupení do služebního poměru u Policie ČR od 1. 1. 2020.

14. Žalobkyně pouze přisvědčuje odvolacím důvodům žalované k vyčíslení úroku z prodlení a bere podanou žalobu částečně zpět v rozsahu zákonných úroků z prodlení odpovídající výši 1,75 % ročně z částky 333 980,50 Kč od 7. 10. 2020 do 8. 2. 2021 a z částky 208 508 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení.

15. Odvolací soud poté, co přezkoumal napadenou část rozhodnutí soudu I. stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

16. Žalovaná své odvolání staví na přesvědčení o přetržení příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným ušlým služebním příjmem (škodou) a nezákonným trestním stíháním za situace, kdy k ukončení služebního poměru došlo na základě vlastní žádosti žalobkyně ve smyslu ust. § 42 odst. 1 písm. m) zákona č. 361/2003 Sb.

17. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 490/2007 předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je příčinná souvislost mezi újmou poškozeného, jakožto následkem a rozhodnutím, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, nikoli mezi újmou a skutečností, jež byla důvodem, pro který bylo rozhodnutí zrušeno (podobě 25 Cdo 245/2000, 25 Cdo 164/2018).

18. Právo na náhradu škody žalobkyně uplatnila ve smyslu ust. § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. za situace, kdy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] byla žalobkyně pravomocně odsouzena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, č. j. [číslo jednací] za spáchání přečinu křivé výpovědi dle ust. § 346 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a následně tato rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. [číslo jednací] z důvodu nesprávného právního hodnocení věci. V konečném výsledku pak rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2019, č. j. [číslo jednací] byla žalobkyně dle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěna návrhu na potrestání. S ohledem na zrušení pravomocného odsuzujícího rozhodnutí pro nezákonnost v podobě nesprávného právního hodnocení věci by bylo možno pohlížet na uplatněný nárok na náhradu škodu jako na nárok zákonem předvídatelný a při splnění dalších předpokladů odpovědnosti za škody i opodstatněný.

19. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že škoda v podobě ušlého zisku žalobkyni vznikla, a to jako rozdíl mezi příjmem (a dalšími benefity), kterých by dosahovala ve služebním poměru u Policie ČR a mezi příjmem po ukončení tohoto služebního poměru v podobě podpory v nezaměstnanosti u úřadu práce a po dobu trvání pracovního poměru o firmy [právnická osoba] a dovodil i příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím, když v důsledku pravomocného odsouzení by žalobkyně musela být propuštěna ze služebního poměru dle ust. § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. (dále jen služební zákon). Skutečnost, že žalobkyně sama požádala o propuštění ve smyslu ust. § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona, analogicky vyhodnotil jako obdobný s postupem starosty městské části, který rezignoval na svou funkci po zahájení trestního stíhání, řešený nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18, který za prvotní příčinu vzniku škody označil nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání, což vedlo k rezignaci a ta pak vedla k případné škodě. V daném případě to sice byla sama žalobkyně, kdo požádal o propuštění, avšak důvodem této žádosti byl vydaný pravomocný odsuzující rozsudek a nedošlo tak k přetržení příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a ušlým ziskem.

20. Odvolací soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí žalobkyně učiněné na základě jejího uvážení, ať už jeho motivací bylo cokoli, nelze dávat do příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, neboť žalobkyně k takovému právnímu jednání nebyla ničím nucena, byla to pouze její volba, jak řešit danou situaci v podobě pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin, měla možnost vyčkat oficiálního rozhodnutí o propuštění ve smyslu ust. § 42 odst. 1 písm. a) služebního zákona, které by bylo přímým důsledkem nezákonného rozhodnutí.

21. Co se týká citovaného nálezu Ústavního soudu, tak Ústavní soud zaujal stanovisko, že pokud stěžovatel naznal, že je v souladu s politickou kulturou, aby v případě svého trestního stíhání rezignoval na výkon veřejné funkce, lze mu to stěží přičítat k tíži, nejedná se pouze o politické gesto, ale o gesto natolik zásadní, že by jej právo nemělo přehlížet a pokud stěžovatel jednal v souladu se zásadami politické kultury, neměl by být na svém jednání škodný, resp. neměl by se nacházet v horším postavení, než kdyby se těchto pravidel nedržel.

22. V daném případě se však u žalobkyně nejednalo o vzdání se výkonu veřejné funkce s cílem zachování dobrého jména a čistoty výkonu takové funkce v očích veřejnosti, jednalo se tak o případ odlišný, odlišně motivovaný, kdy žalobkyně ve své účastnické výpovědi sama uvedla, jaká byla její motivace dobrovolného odchodu ze služebního poměru – žalobkyně nechtěla být vyhozena rozhodnutím svého nadřízeného, tedy její zájem na odchodu od Policie ČR byl ryze soukromý, sledující pouze zájem její osoby.

23. Odvolací soud se proto domnívá, že citovaný nález Ústavního soudu nejde na daný případ použít ani analogicky, neboť je jím řešena zcela odlišná situace.

24. Odvolací soud tak učinil závěr, že rozhodnutí žalobkyně, vedoucí k podání žádosti o propuštění ze služebního poměru ve smyslu ust. § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona bylo učiněno na základě racionálního uvážení životní situace, ve které se žalobkyně nacházela, ale nelze ho vázat na nezákonné odsouzení jako hlavní či jedinou příčinu pro ukončení služebního poměru, ke kterému žalobykně měla jiné, soukromé důvody.

25. Odvolací soud proto za použití ust. § 220 o. s. ř. změnil napadenou část rozhodnutí soudu I. stupně, týkající se náhrady škody v podobě ušlého zisku (ve znění po připuštění částečného zpětvzetí žaloby co do úroku z prodlení dle ust. § 222a o. s. ř.) tak, že žaloba ohledně tohoto nároku byla zamítnuta.

26. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně uplatnila v řízení 4 nároky v celkové částce 496 813 Kč, žalovanou bylo plněno dobrovolně v částce 125 472,50 Kč a soudem přisouzena částka 45 801 Kč, takže žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 171 273,50 Kč, což představuje 34 % žalované částky, žalovaná tak byla v řízení úspěšná co do 66 % a neúspěšná co do 34 % celkové žalované částky, po odečtení tak má žalovaná nárok na 32 % nákladů řízení. Náklady řízení žalované před soudy obou stupňů činily 11 paušálů po 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. 3 300 Kč, z toho 32 % činí 1 056 Kč.