44 CO 126/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobkyně: ; jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO: osobní údaje žalovaného sídlem adresa za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových IČO , sídlem adresa , Územní pracoviště obec , ulice a číslo , PSČ obec , o 560 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2022, č. j. 33 C 80/2021-59

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně, po částečném zpětvzetí žaloby v částce 92 989 Kč (o němž bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně 2.9.2021, č.j. 33 C 80/2021-42), přiměřeného zadostiučinění v částce 560 000 Kč ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen:„ OdpŠk“) za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni z titulu nezákonného trestního řízení (500 000 Kč) a nepřiměřené délky trestního řízení (60 000 Kč), vedeného proti žalobkyni u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], které bylo vůči žalobkyni jako obžalované ukončeno zprošťujícím rozsudkem uvedeného soudu ze dne 10.9.2019 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.2.2020, č.j. [spisová značka] Trestní řízení trvalo 3 roky a 4 měsíce. Žalované ministerstvo v zákonné lhůtě šesti měsíců předmětný nárok neproplatilo ani věcně nevyřídilo.

2. Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl výrokem I. návrh žalobkyně na zaplacení žalované částky s příslušenstvím zamítnut a výrokem II. byla žalobkyni uložena povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit žalovanému částku ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil závěr, že žádost žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy byla doručena žalovanému dne 29.9.2020, tedy po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk, a to za situace, kdy trestní řízení bylo pravomocně skončeno dne 24.2.2020. Uvedeného dne nastal počátek běhu lhůty, tj. v okamžiku, kdy žalobkyně a její obhájce byli osobně přítomni při veřejném zasedání Vrchního soudu v Olomouci, při němž došlo k vyhlášení usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně. Jelikož žalovaný vznesl námitku promlčení, soud prvního stupně k ní přihlédl, a proto shledal žalobu ohledně zbývajícího nároku na náhradu nemajetkové újmy nedůvodnou. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud prvního stupně neshledal ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 1532/16) v rozporu s dobrými mravy s ohledem na skutečnost, že písemné vyhotovení konečného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo doručeno žalované do jednoho měsíce od pravomocného skončení řízení. Ani námitku vis maior v souvislosti s pandemií COVID-19 učiněnou s odkazem na § 651 o. z. neshledal důvodem pro stavění běhu zákonné lhůty, kdy přes onemocnění žalobkyně v průběhu lhůty uvedeným virem a trvání nouzového stavu, byla po celou dobu trestního řízení a následně i podle plné moci z 29.5.2020, přiložené k žalobě pro zastoupení ve věci vymáhání náhrady újmy, zastoupena totožným advokátem, jenž měl po celou dobu běhu subjektivní zákonné lhůty aktivovanou datovou schránku. Onemocnění žalobkyně COVIDem-19 pak trvalo poměrně krátkou dobu 14 dní z celého běhu lhůty. Z uvedených důvodů tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu si žalobkyně podala obsáhlé odvolání z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Žalobkyně považuje námitku promlčení vznesenou žalovaným za rozpornou s dobrými mravy. Především z důvodu vyšší moci, jež nastala v průběhu zákonné šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku spočívající v nouzovém stavu vyhlášeném na území České republiky od 12.3.2020 do 17.5.2020, tj. v délce 67 dnů, jež bránila v uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy. Na daný případ je třeba aplikovat § 651 o. z. Jelikož uplatněný nárok je předmětem úpravy práva veřejného, spočívající v náhradě újmy způsobené občanu státem při výkonu státní moci, měly být na něj aplikovány i principy veřejného práva a zejména pak ústavního práva. Zejména zásada v pochybnostech ve prospěch svobody či v pochybnostech mírněji, tj. ve prospěch výkladu příznivějšího pro občana. Žalobkyně připojuje podrobnou argumentaci k odůvodnění ustanovení pro ni příznivějšího počátku běhu zákonné promlčecí lhůty až ke dni 1.4. 2020, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí odvolacího trestního soudu. Výklad zaujatý žalovaným a soudem prvního stupně k počátku běhu promlčecí lhůty považuje za neústavní a matoucí, když lhůty pro uplatnění subjektivních práv v řízeních v podstatě vždy běží ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Počátek ke dni oznámení rozhodnutí v rámci veřejného zasedání, dovozený soudem prvního stupně, je nepřiměřeně tvrdý a v rozporu s principem legitimního očekávání. Nelze pominout ani vyhlášení nouzového stavu v rozhodné době, jakož i onemocnění žalobkyně COVIDem-19, jež jí znemožnilo efektivně uplatňovat subjektivní práva. Celková situace panující v předmětné době znemožňovala žalobkyni přípravu podkladů pro uplatnění nároku, nešlo jen o kontakt s advokátem. V další části odvolání žalobkyně rozebírá oprávněnost jí vypočtené výše peněžité náhrady nemajetkové újmy, jak z titulu vedení nedůvodného trestního stíhání proti žalované, tak pro nepřiměřenou délku tohoto řízení a jednotlivé konkrétní aspekty újmu žalobkyně navyšující. S ohledem na uvedené navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno v celém rozsahu uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání označil rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. Bránění vyšší moci v uplatnění nároku by musela žalobkyně konkrétně tvrdit a prokázat uvedením konkrétních skutečností, které o této právní skutečnosti svědčí. Žalobkyně tvrdí vyšší moc toliko všeobecně. Nouzový stav vyhlášený usnesením vlády České republiky [číslo] 2020 Sb. ze dne 12.3.2020 neobsahuje žádné zákazy a omezení. Je jen jakýmsi rámcem pro konkrétní opatření. Nelze jej tedy chápat jako vyšší moc, jež by mohla komukoli v čemkoli bránit. Mimořádná opatření přijatá Ministerstvem zdravotnictví dne 17.4.2020 sice obsahovala konkrétní omezení, nelze však přehlédnout výjimku v čl. I. odst. 1 písm. f) pro cesty za účelem vyřízení neodkladných úředních záležitostí. Námitka nepříznivé epidemiologické situace přehlíží, že tato nikomu v žádných aktivitách nebránila. Vyšší mocí, jež bránila lidem v určitých činnostech, byla právě uvedená mimořádná opatření, jež však na nutná úřední jednání neměla vliv. Uzavření se žalobkyně doma, aby nepřispívala k počtu kontaktů mezi lidmi, nemůže být chápáno jako projev vyšší moci, nýbrž jako projev jejího svobodného rozhodnutí. Uplatnil-li právo na náhradu újmy na místo žalobkyně její advokát, který ji zastupoval již v trestním řízení, žalobkyně nevysvětlila, v jaké konkrétní činnosti, nutné k uplatnění práva, jí tato situace bránila. K uplatnění nároku vůbec nebylo zapotřebí osobní přítomnosti žalobkyně, věc bylo možné vyřídit poštovní zásilkou, mailem či telefonátem, čemuž epidemiologická situace nebránila. K předsoudně uplatněnému nároku byly připojeny pouze listiny nedokládající, že k tomu bylo zapotřebí aktivního jednání ze strany žalobkyně. Ohledně onemocnění žalobkyně COVIDem-19 v srpnu 2020 nebylo prokázáno ani tvrzeno, zda a kdy žalobkyně onemocněla Ani v opačném případě nelze tuto skutečnost považovat za vyšší moc bránící v uplatnění práva, šlo-li o krátkodobou nemoc. Argumentaci tzv. zákonem „lex covid“ č. 191/2020 Sb. žalovaný zcela odmítá, jelikož se tento předpis netýká hmotněprávních lhůt. Je založen na prokázání omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření, což dokládá i judikatura Nejvyššího soudu Ani existence samotného nouzového stavu, špatné situace či mimořádného opatření není důvodem pro prominutí zmeškání lhůt. Jedinou činností k uplatnění práva u žalovaného mohl být pokyn advokátovi, aby toto učinil. Žalobkyně netvrdí, kdy chtěla tento pokyn advokátovi dát a jaká konkrétní situace jí to znemožnila. Mohla tak učinit kdykoliv v průběhu lhůty a nechtěla-li písemně, mohla tak učinit telefonicky nebo e-mailem, když dohodu o poskytování právních služeb již měla uzavřenu z dřívější doby.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobkyně bylo podáno včas a že je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, jakož i dle ustanovení § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen:„ OdpŠk“) lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

8. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 ods.t 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

9. Podle § 651 o. z. promlčecí lhůta neběží po dobu, dokud trvá vyšší moc, která věřiteli v posledních šesti měsících promlčecí lhůty znemožnila právo uplatnit.

10. Předmětem řízení zůstal po částečném zastavení řízení v částce 92 989 Kč s příslušenstvím nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění ve výši 560 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč, jež jí vznikla v souvislosti s trestním stíháním žalobkyně, neskončeným pravomocným odsouzením, a nárok z titulu přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 60 000 Kč. Podklad pro zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně pak spočíval ve vyhodnocení námitky promlčení těchto nároků vznesené žalovaným v průběhu řízení jako důvodně uplatněné.

11. Soud prvního stupně posoudil uvedenou námitku správně, a to jak ve vztahu k posouzení počátku jejího běhu, tak ve vztahu k otázce případného rozporu této námitky s dobrými mravy. Ztotožnit se lze s postupem soudu prvního stupně, jestliže námitku promlčení zkoumal přednostně, aniž se zabýval prokázáním odpovědnosti za tvrzenou nemajetkovou újmu a výší případné peněžité náhrady (srov. přiměřeně Rc 29/1983).

12. Bylo prokázáno, že žalobkyně se spolu se svým obhájcem, který ji zastupuje i v rámci nynějšího kompenzačního řízení, dozvěděla o ukončení posuzovaného trestního řízení při vyhlášení rozhodnutí o zamítnutí odvolání státního zastupitelství proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně dne 24.2.2020. Soud prvního stupně přiléhavě odkázal v této souvislosti na ustálenou komentářovou literaturu (Vojtek, P., Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, Praha, C.H. Beck, 2017), z níž pro daný případ jednoznačně vyplývá, že počátek běhu zákonné promlčecí lhůty v posuzovaném případě, kdy k následnému doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí došlo ve standardní lhůtě jednoho měsíce od vyhlášení rozhodnutí, nastal okamžikem, kdy se žalobkyně jako poškozená osoba za přítomnosti svého obhájce dozvěděla o zamítnutí odvolání proti zprošťujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně a o důvodech tohoto rozhodnutí. V uvedeném výkladu vycházejícím ze znění zákona (§ 32 odst. 3 OdpŠk) a z již dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího, jakož i Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.12.2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012 a v rozsudku soudu prvního stupně citovaný nález Ústavního soudu ze dne 14.9.2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16), který se prosadí, jak z pohledu nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, tak i nároku na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup v souvislosti s tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního řízení, nelze spatřovat nepřípustný zásah do legitimního očekávání žalobkyně.

13. Za tohoto stavu pak ve vznesení námitky promlčení žalovaným nelze pro výše citovaná konkrétně učiněná zjištění ve vztahu ke stanovení počátku běhu promlčecí lhůty a k dále rozebraným možnostem žalobkyně k uplatnění nároku v zákonem předvídané lhůtě spatřovat ani rozpor s dobrými mravy či omluvitelný důvod pro zmeškání zákonné lhůty pro včasné uplatnění nároku u žalovaného.

14. Pokud jde o námitku existence pandemické situace, jakož i onemocnění žalobkyně COVIDem-19, také podle názoru odvolacího soudu tyto okolnosti nebránily žalobkyni ve včasném uplatnění nároku, zejména za situace, kdy byla prakticky po celou dobu (jak v trestním řízení, tak v souvislosti s uplatněním kompenzačního nároku) zastoupena kvalifikovaným zástupcem – advokátem s nímž mohla komunikovat prostředky dálkové komunikace bez rizika přenosu onemocnění. Argumentace žalobkyně o nemožnosti opatření podkladů potřebných k uplatnění nároku u žalovaného v uvedené době neobstojí, neboť tyto podklady mohla žalobkyně doplnit i později po (včasném) učinění předsoudního uplatnění nároku. I přes objektivní existenci uvedených událostí, žalobkyni stíhala v řízení povinnost tvrzení a prokázání tvrzení důkazy ke skutečnosti, jakým konkrétním způsobem tyto do určité míry obecně mimořádné okolnosti zmařily její zákonnou možnost ke včasnému předsoudnímu uplatnění nyní žalovaného nároku. Této procesní povinnosti však žalobkyně v řízení nedostála, když pouze paušálně na jejich existenci odkázala bez podrobnějšího vylíčení konkrétních nepříznivých dopadů do jejího života, které by jí ve včasném uplatnění nároku bránily. Žalobkyně ani její zástupce netvrdil ani žádné výjimečné okolnosti, které by jim v uvedeném vzdáleném způsobu znemožňovaly komunikovat a které by mohly být hodnoceny jako omluvitelný důvod.

15. Přestože promlčecí doba ve smyslu § 32 OdpŠk (resp. promlčecí lhůta dle nynějšího občanského zákoníku) je hmotněprávním institutem, odvolací soud je přesvědčen, že při posouzení otázky, zda není dán, ať už omluvitelný důvod z pohledu případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nebo důvod vyšší moci dle § 651 o. z. umožňující stavení běhu promlčecí doby (lhůty) na straně žalobkyně, lze analogicky odkázat i na argumentaci z obdobně použitelné nedávné judikatury Nejvyššího soudu k aplikaci § 58 odst. 1 o. s. ř., resp. k § 2 zákona č. 191/2020 Sb. k prominutí zmeškání procesních lhůt z omluvitelného důvodu v souvislosti s pandemií COVID-19, podle níž omluvitelný důvod zmeškání lhůty musí účastník, který se jej ke svému prospěchu dovolává, nejen tvrdit, ale též prokázat, aby se k němu nepříznivé důsledky zmeškání lhůty neuplatnily. K prominutí zmeškání lhůty nemají soudy automaticky přistupovat toliko pro existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (či jeho zástupci) bylo konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů znemožněno nebo podstatně ztíženo provedení zmeškaného úkonu; jinými slovy řečeno, že omezení plynoucí z mimořádných opatření mělo (podstatný) negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, usnesení ze dne 24.11.2021, sp. z. 33 Cdo 1122/2021).

16. Žalobkyni nebylo po dobu nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády České republiky č. 194/ 2020 Sb. ze dne 12.3.2020 či existence mimořádných opatření (žalovaným citované mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví MZDR 16484 2020 MIN/KAN ze 17.4.2020) bráněno ve vyřizování neodkladných úředních záležitostí, na což pamatovala speciální zákonná výluka v čl. I. odst. 1 písm. f) uvedeného mimořádné opatření. Nelze tedy v existenci nouzového stavu či mimořádných opatření spatřovat z pohledu uplatnění nároku žalobkyně okolnost, která by měla podstatný negativní vliv na schopnost žalobkyně či jejího zástupce nárok u žalovaného uplatnit. Lze též přisvědčit žalovanému, že rozhodnutí žalobkyně eliminovat kontakt se zástupcem či s úřady po dobu pandemie bylo jejím osobním rozhodnutím. To však objektivně vzato nemohlo být důvodem bránícím žalobkyni (nezávisle na její vůli) v uplatnění jejích práv (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.9.2015, sp. zn. 21 Co 30/2015).

17. Pokud žalobkyně uplatnila námitku, že v průběhu zákonné lhůty v měsíci srpnu 2020 prodělala onemocnění COVIDem-19, což trvalo po dobu 14 dnů, bez ohledu na skutečnost, zda existence této skutečnosti byla v řízení vůbec prokázána, není nepřiměřenou úvaha soudu prvního stupně, že délka tohoto onemocnění v porovnání s délkou zákonné šestiměsíční lhůty pro předsoudní uplatnění nároku je zanedbatelná, a tudíž ji taktéž nelze brát v potaz jako překážku bránící ve včasném uplatnění nároku u žalovaného. Takto uvažované zkrácení by v daném případě ani nebylo natolik významné, aby žalobkyni reálně zabránilo ve včasném uplatnění jejího nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 17.10.2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011), kdy žalobkyně byla ostatně v té době zastoupena advokátem, který tak mohl sám učinit, ať už osobně či prostředky dálkové komunikace, které měl k dispozici.

18. S ohledem na uvedené závěry tedy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledává podmínky pro stavení běhu promlčecí lhůty v posuzovaném případě a tedy pro aplikaci § 651 o. z. a rovněž tak neshledává námitku promlčení vznesenou žalovaným za rozpornou s dobrými mravy. Z žádných ze shora uvedených okolností neplyne, že by vznesení námitky ze strany žalovaného státu v souzené věci bylo takového charakteru, aby představovalo výraz zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011).

19. Uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného státu v kompenzačních řízeních není dle ustálené judikatury nepřípustnou procesní obranou, nejedná-li se o zcela výjimečné případy popsané shora. Obecně lze tedy říci, že se jedná o postup řádné správy svěřeného majetku. Právní posouzení běhu promlčecí doby z pohledu shora citovaných zákonných ustanovení pak i s přihlédnutím k již ustálené judikatuře v daném případě nečiní obtíže takového charakteru, aby bylo nutno přikročit k aplikaci žalobkyní citovaných zásad veřejného či ústavního práva, které ve svém odvolání cituje (str. 3 bod 2).

20. Odvolací soud se tedy zcela ztotožnil s posouzením námitky promlčení učiněným soudem prvního stupně, a aniž by se za této situace musel v souladu s ustálenou judikaturou zabývat dalšími předpoklady odpovědnosti na straně žalovaného, jeho rozsudek jako věcně zcela správný za použití ust. § 219 o. s. ř. potvrdil v napadeném výroku I. včetně závislého výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.).

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto výrokem II. rozsudku ve smyslu ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž v řízení úspěšnému žalovanému náleží dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada nákladů odvolacího řízení za učiněné úkony, a to v počtu 3 po 300 Kč, celkem 900 Kč (sepis a podání vyjádření žalovaného k odvolání žalobce, příprava na odvolací jednání, účast u odvolacího jednání).