44 CO 143/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený JUDr. jméno příjmení , advokátem sídlem adresa proti žalované: za účasti; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená Mgr. Ing. jméno příjmení , advokátkou sídlem adresa vedlejšího účastníka na straně žalované: ; pojišťovna , IČO sídlem adresa o zaplacení 3 762 672 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. března 2022, č. j. 29 C 172/2019-297 Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. -) co do částky 1 881 336 Kč s příslušenstvím potvrzuje, -) co do částky 1 881 336 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích II., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl dne 17. 9. 2016 na dětském dni„ Rozloučení s létem“, pořádaným žalovanou na Maršovském mlýně v rámci soutěže„ Běž, jeď, veď“. K jeho zranění došlo, když ho matka zdvihala, aby jej předala pořadateli k vysazení na koně, pořadatel se však u koně nenacházel, kůň jevil známky neklidu, splašil se a kopl žalobce do pravé části hlavy. Žalobce požadoval zaplacení částky 3 231 215 Kč s příslušenstvím, představující odškodnění ztížení společenského uplatnění a částky 531 457 Kč s příslušenstvím, představující bolestné, celkem 3 762 672 Kč s příslušenstvím.

2. Shora označeným rozsudkem byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta (výrok I.), žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 309 798 Kč (výrok II.), ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 725 Kč (výrok IV.).

3. Na základě provedeného dokazování, zejména z výslechu svědků a obsahu Policejního spisu [obec] ČR [číslo jednací] soud příčinu celé události shledal v tom, že matka žalobce nevěnovala pozornost pokynům pořadatele, dvojí předvedení závodu neviděla (v té době se s žalobcem závodu ještě účastnit nechtěla), průběh závodu vypozorovala z běhu jiných účastníků, nezaznamenala, že u poslední položené překážky má zpomalit, nezpomalila, ale překážku oběhla a tak se dostala s žalobcem až za koně, aniž by tomu mohl jeden z pořadatelů zabránit (svědek [anonymizováno]), celá událost se seběhla rychle, že svědek [příjmení] nemohl zareagovat.

4. Soud nezjistil, že by ze strany žalované došlo k protiprávnímu jednání, když žalovaná prokázala, že v rámci závodu, co se týče koní, nezanedbala potřebnou pečlivost, když přijala všechna bezpečností opatření, před závodem dostatečně vysvětlila jeho průběh včetně bezpečnostních pokynů s tím, že se nikdo nemá za koně přibližovat, závod byl dvakrát předveden.

5. Matka žalobce dostatečně znala průběh závodu, když sledovala předcházející účastníky ještě před zápisem žalobce do závodu, ale i kdyby pravidla a průběh závodu neznala, měla lépe zvážit účast tříletého syna v soutěži, o které nic neví.

6. Soud tak uzavřel, že za situace, kdy chybí protiprávní jednání žalované, chybí též příčinná souvislost mezi vznikem škody a případným protiprávním jednáním, je žaloba nedůvodná, a proto ji v celém rozsahu zamítl.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání a namítal jednak nesprávná skutková zjištění, jednak nesprávné právní posouzení věci. Z hlediska skutkových okolností považuje žalobce za relevantní otázku, jak se s matkou přibližoval ke koni, co se dělo v blízkosti koně a jaká byla a měla být učiněna opatření.

8. Pokud soud vzal za prokázané, že matka se s žalobcem ke koni přibližovala rychle, pak klade otázku, proč soud neuvěřil výpovědi svědkyně [příjmení], která na rozdíl od svědkyně [příjmení] a [příjmení] vypověděla opačně – v tom shledává rozsudek nepřezkoumatelný. Co se týká této rychlosti, poukazuje na výpověď svědkyně [příjmení], dle které matka se žalobcem běželi stejně rychle jako starší holčička, které bylo 6-7 let a z toho žalobce dovozuje, že tato rychlost nebyla jakýmkoli způsobem extrémní. To, že matka s žalobcem měla na zpomalovací překážce zpomalit, nemohla vědět, neboť nebyla poučena o pravidlech soutěže.

9. Pokud soud uzavírá, že matka se snažila žalobce vysadit na stojícího koně, tak tento závěr opírá jednak o usnesení o odložení trestní věci, jednak o výpověď všech svědků (když není zřejmé, které svědky má soud na mysli, když přinejmenším matka žalobce, jakožto svědkyně vypovídala jinak), tak s takovým závěrem se dle žalobce nelze ztotožnit, z výpovědi jeho matky vyplývá, že neměla v úmyslu žalobce sama na koně vysadit a dále z toho, že by bylo nelogické, aby se ho snažila vysadit přes zadek koně, s ohledem na její výšku by toho nebyla schopna, výpověď svědkyně [příjmení] není nic jiného, než nepodloženou domněnkou.

10. Žalobce dále zpochybňuje závěr soudu, že animátoři nemohli zranění žalobce zabránit,„ neboť se vše událo velmi rychle“ – s ohledem na popis pohybu matky s žalobcem (jak jej popsal svědek [příjmení]) by takový nestandardní pohyb musel být patrný již dostatečně dlouhou dobu před přiblížením se ke koni, aby někdo z animátorů mohl zasáhnout a zastavit je.

11. Žalobce dále zpochybňuje skutkový závěr soudu, že matka byla o průběhu soutěže poučena, což soud dovozuje z toho, že alespoň krátce pozorovala průběh soutěže nepřímo. Poukazuje na to, že k jakémusi všeobecnému poučení došlo při zahájení soutěže. Matka žalobce sice krátce sledovala průběh soutěže, to jí však nemohlo nahradit plnohodnotné poučení organizátorů soutěže, neměla, jak zjistit, že za poslední překážkou měla zpomalit, nebyla poučena o bezpečnostních zásadách.

12. Žalobce dále nesouhlasí, že žalovaná nemohla přijmout žádná jiná opatření, která by mohla zabránit, aby došlo ke zranění – měla být přijata opatření směrem k uklidnění koní a v této souvislosti je otázkou, zda-li animátorka starající se o koně správně zareagovala, když na koni pozorovala neklid.

13. Žalobce rovněž namítá nesprávné závěry o náhradě nákladů řízení, kdy dle jeho názoru měl soud postupovat dle ust. § 150 o. s. ř. a navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno.

14. Žalovaná ve vyjádření k odvolání vyjádřila přesvědčení, že rozsudek je správný, když soud I. stupně správně zjistil skutkový stav a ten též správně právně vyhodnotil.

15. Ve vztahu k žalobcem namítaným nesprávnostem skutkových zjištění, konkrétně k rychlosti pohybu žalobce a jeho matky, žalovaná poukazuje na tvrzení samotné svědkyně [příjmení] (matky žalobce), že po dráze s žalobcem běželi, k rychlosti pohybu se vyjádřili i svědci [příjmení], [příjmení] či [příjmení] a soud proto v konfrontaci s tvrzením svědkyně [příjmení] neuvěřil výpovědi svědkyně [příjmení], která zůstala ohledně rychlosti pohybu žalobce a svědkyně [příjmení] osamocenou.

16. Jde-li o poučení svědkyně [příjmení] o pravidlech soutěže, pak bylo prokázáno, že organizátoři průběh soutěže demonstrovali, pomocí mikrofonu vysvětlili průběh, jednotlivé účastníky vedli na seznamu a vyvolávali je jménem, aby se předešlo pohybu neoprávněných osob v prostoru soutěže. Svědkyně [příjmení] taktéž uvedla, že průběh soutěže vysledovala od předchozích soutěžících. Skutečnost, že svědkyně [příjmení] nevěnovala proběhnuvším poučením a demonstraci průběhu soutěže pozornost, nelze klást k tíži žalované, bylo to svobodné rozhodnutí svědkyně [příjmení] přesto se soutěže zúčastnit.

17. Polemizuje-li žalobce se závěrem soudu, dle nějž se svědkyně [příjmení] snažila vysadit žalobce na stojícího koně, pak je nutno upozornit zejména na výpověď svědkyně [příjmení] 10. 10. 2016 na Policii ČR, kdy uvedla„ chtěla jsem ho vyzvednout, aby si sedl na koně“. Nelogické je pak tvrzení svědkyně [příjmení], že žalobce zvedla, aby jej podala animátorovi, který však dle svědkyně u koně nestál – bylo by nelogické podávat žalobce před zadek koně animátorovi.

18. Pokud jde o opatření, které dle žalobce měla žalovaná přijmout k zabránění vzniku újmy na zdraví, pak žalovaná poukazuje na rozdělení úkolů mezi jednotlivé organizátory, demonstraci průběhu soutěže a další opatření citovaná v obsahu rozsudku.

19. Odkazuje-li žalobce na výpověď svědkyně [příjmení], jež má dle žalobce prokazovat neklid koně, tak k jeho chování se vyjádřili svědci [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], chování koně bylo zřejmé i z provedeného videozáznamu a ze všech těchto důkazů lze dovodit, že kůň byl klidný.

20. Žalobce v podaném odvolání jen opětovně opakuje svá předchozí tvrzení, fakticky však pouze vyjadřuje nesouhlas s rozsudkem, který neopírá o žádná podložená právní tvrzení.

21. Žalovaná rozhodnutí považuje za správné i co do výroku II. ukládajícího žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení, a to z toho důvodu, že žalobce byl v řízení zastoupen rodiči, kteří se pro vedení tohoto sporu rozhodli zcela dobrovolně a skutečnosti nést náklady řízení v případě neúspěchu si museli být vědomi. Žalovaná byla do sporu vtažena, za vzniklou situaci nenese žádnou vinu a je správné, aby jí náklady přiznány byly.

22. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.

23. Odvolací soud poté, co přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, učinil následující závěry:

24. Žalobce podaným odvoláním zejména zpochybňuje závěry soudu I. stupně ohledně skutkového stavu, když vyjadřuje výhrady k hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí jak ohledně pohybu matky žalobce v průběhu soutěže, tak o její informovanosti ohledně pravidel soutěže a dále zpochybňuje závěr soudu ohledně přijetí dostatečných opatření stran bezpečnosti účastníků soutěže.

25. Jeho námitky stran objasněného skutkového stavu však nelze označit za opodstatněné. Jak vyplývá z obsahu spisu, soud I. stupně za účelem objasnění skutkového stavu provedl velmi podrobné a rozsáhlé dokazování, které též vyhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. Výhrady žalobce k popisu chování jeho matky, k rychlosti pohybu na trase soutěže a jejího počínání v blízkosti koně tak neobstojí, neboť soud vycházel ze shodného obsahu několika svědeckých výpovědí či podání vysvětlení v rámci šetření Policie ČR, obsažených ve spise [číslo jednací] (svědci [anonymizováno], [příjmení], [příjmení], [příjmení]) a v kontextu s těmito svědeckými výpověďmi pak výpověď svědkyně [příjmení] v tom směru, že matka s žalobcem šli spíše pomalu, zůstala osamocena, což soud I. stupně řádně vyhodnotil v bodě 10. rozsudku. Svědci se rovněž shodli v tom, že matka s žalobcem se ocitla v prostoru za koněm, žalobce nepředala pořadateli, ale držela ho tak, aby ho mohla sama vysadit na koně, což matka žalobce při podání vysvětlení na Policii ČR rovněž uvedla:„ [jméno] jsem syna vzala pod pažemi a chtěla jsem ho vyzvednout, aby si sedl na koně“, takže i v tomto směru skutkové závěry soudu I. stupně obstojí, ačkoli před soudem matka žalobce slyšena jako svědkyně pak vypovídala jinak.

26. Přisvědčit však lze námitkám žalobce v tom směru, že matka byla o průběhu soutěže poučena a že žalovaná mohla přijmout i jiná opatření, která mohla zabránit, aby došlo ke zranění.

27. Z rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že soud měl za to, že matka žalobce dostatečně znala průběh soutěže, když sledovala předchozí účastníky ještě před zápisem žalobce do soutěže (nikoli tedy, že byla o průběhu soutěže poučena, jak uvádí žalobce v odvolání) a za situace, kdy by pravidla neznala, měla lépe zvážit účast tříletého syna v soutěži, o které nic nevěděla.

28. Odvolací soud má za to, že tuto skutečnost, tedy že matka žalobce pouze pozorováním průběhu soutěže dovozovala její pravidla, aniž by o nich byla detailně informována, je třeba přičíst k tíži žalované. Skutečnost, že žalovaná připustila, aby se do soutěže (ve které značnou roli hrálo živé zvíře) až v jejím průběhu zapojil další účastník, který nebyl přítomen při zahájení soutěže a nesledoval tak její demonstraci a výklad pravidel, je třeba vyhodnotit tak, že žalovaná neučinila vše potřebné k zajištění bezpečnosti soutěžících. Matka žalobce tak nemohla vědět, že po zdolání překážek má před koněm zpomalit a předat žalobce pořadateli k vyzvednutí na koně.

29. Dále má odvolací soud za to, že potřebná pečlivost při dozoru nad koněm nebyla dodržena za situace, kdy se kolem koní pohybovalo více osob a při znalosti základní poučky pro pohyb v blízkosti koně, tedy že ke koni se nemá přistupovat zezadu, což žalované jako podnikatelce v oboru chovu koní muselo být známo, měla zajistit, aby se žádný ze soutěžících (včetně doprovodu) nemohl za koně dostat, a to například jiným postavením koně v terénu, přidáním nějaké zábrany apod.

30. Jak vyplývá z ust. § 2933 o. z. způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník. Dle ust. § 2934 o. z. slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě (anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením), zprostí se vlastník odpovědnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti.

31. V daném případě soud I. stupně správně při posuzování odpovědnosti žalované za škodu, vyšel z ust. § 2934 o. z., neboť žalovaná dle živnostenského rejstříku má v předmětu svého podnikání chov zvířat a jejich výcvik, tudíž kůň, zapojený do soutěže, byl tzv.„ privilegovaným zvířetem“ (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/21), sloužícím žalované k výdělečné činnosti a žalovaná tak mohla prokázat liberační důvod, vedoucí ke zproštění její objektivní odpovědnosti za škodu.

32. Odvolací soud má za to, že pokud žalovaná nepřijala výše uvedená opatření, týkající se pohybu soutěžících v blízkosti koně (případně i jiná účinná opatření v tomto směru) a připustila do soutěže další soutěžící, který nebyl řádně instruován o pravidlech soutěže a bezpečného pohybu v blízkosti koně, tak zanedbala potřebnou pečlivost ve smyslu shora citovaného ustanovení a že se tak povinnosti k náhradě škody nezprostila.

33. Na druhé straně však i matka žalobce si nepočínala dostatečně obezřetně, pokud se lehkomyslně zapojila s dítětem útlého věku do soutěže, jejíž pravidla jí nebyla vysvětlena a zejména pokud se dostala do prostoru za koněm do nebezpečné blízkosti ke zvířeti, ačkoli jak sama uvedla ve své svědecké výpovědi (č. l. 25 spisu:„ Vím, že nejbezpečnější je přistupovat ke koni od hlavy, bezpečně přistupovat k němu zezadu je nesmyl, protože nás kůň nevidí a mohl by reagovat nějakým výmykem“, což se právě v daném případě stalo. V chování matky žalobce je tak třeba spatřovat porušení povinnosti předcházet škodám ve smyslu ust. § 2900 o. z., jež rovněž vedlo ke vzniku škody na zdraví žalobce.

34. Odvolací soud tak učinil závěr, že v daném případě škoda na zdraví žalobce byla způsobena více osobami ve smyslu ust. § 2915 o. z., které za ni odpovídají z různých právních titulů, a to v důsledku objektivní odpovědnosti žalované dle ust. § 2934 o. z. a subjektivní odpovědnosti matky žalobce dle ust. § 2900 o. z., tedy že na vzniku škody se podílelo více škůdců odlišným protiprávním jednáním.

35. V takovém případě je dle ust. § 2915 odst. 2 o. z. možno stanovit, že každý ze škůdců nahradí škodu dle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti.

36. V právní teorii se takový případ dělené odpovědnosti označuje jako konkurující kauzalita, kdy dvě události, a to každá z nich individuálně by mohly způsobit škodu ve smyslu conditio sine qua non, neboť existují nejméně dvě reálné příčiny, které jsou samy schopny vyvolat daný následek. Pokud však nelze v podstatě přesně rozlišit, zda účast jednoho škůdce na způsobené škodě je vyšší než účast druhého, je namístě spravedlivě požadovat podíl na vzniku škody ve výši 50 % (viz např. rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 114 C 14/2016, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 215/96).

37. Odvolací soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že nelze určit přesnou míru o větším podílu jednoho z označených škůdců (žalovaná) oproti druhému (matka žalobce), neboť důvody, které jsou kladeny k tíži každému ze škůdců, by mohly každý sám o sobě vést ke vzniku škody, a proto učinil závěr, že podíl každého ze škůdců na vzniku škody je stejný, tj. 50 %.

38. Protože však v řízení byl celý nárok na náhradu škody uplatněn pouze vůči žalované, odvolací soud v 50 % takto uplatněný nárok vůči žalované neshledal opodstatněným, a proto v této části bylo zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrzeno dle ust. § 219 o. s. ř.

39. Ve zbývajících 50 % nároku odpovídajících podílu žalované na způsobení škody, bylo rozhodnutí soudu I. stupně dle ust. § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, ve kterém se bude soud I. stupně zabývat otázkou důvodnosti uplatněných nároků a jejich výší.

40. V novém rozhodnutí soud I. stupně rozhodne opětovně o náhradě nákladů řízení, včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).