44 CO 209/2019

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalované: ; Česká republika - Ministerstvo dopravy, IČO: osobní údaje žalované sídlem adresa o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 2. 2019, č. j. 27 C 102/2007-465

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 3 279,38 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce původně proti žalovanému [příjmení] [jméno] odškodnění nemajetkové újmy dle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk) ve výši 1 000 000 Kč, jež mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, spočívajícího v zahájení nezákonné daňové exekuce a ve zveřejnění nepravdivé a difamační„ omluvy“ na úřední desce městského úřadu.

2. Žalobce pak na základě konstantně zastávaného názoru jak odvolacího, tak Nejvyššího soudu v dalším průběhu řízení, navrhl záměnu účastníků na straně žalované (návrh došel soudu dne [datum]). Soud I. stupně jeho návrhu vyhověl a usnesením ze dne 5. 12. 2017, č. j. 27 C 102/2007-407 ve smyslu ust. § 92 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) připustil, aby do řízení na místo žalovaného Města Kuřim vstoupila Česká republika, jednající Ministerstvem dopravy.

3. Nově vstoupivší žalovaný pak uplatnil námitku promlčení, kterou soud I. stupně s ohledem na úpravu promlčení daného nároku dle ust. § 32 OdpŠk shledal důvodnou – šestiměsíční subjektivní promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě a z obsahu žaloby bylo třeba dovodit, že v okamžiku jejího podání u soudu dne [datum] žalobce měl potřebné informace k dispozici, tedy informace o nesprávném úředním postupu i o subjektu, který se ho měl dopustit, rovněž tak o vzniku nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že vůči žalované [příjmení] účinky podání žaloby nastaly až dnem [datum], tedy po uplynutí cca 10 let od tohoto okamžiku, nárok byl promlčen.

4. Žalobcem namítaný rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy soud I. stupně neshledal opodstatněným, a to po podrobném rozboru judikatury jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu k dané problematice se vztahující.

5. S ohledem na důvodně uplatněnou námitku promlčení byla žaloba zamítnuta.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání a s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. namítal vadné právní posouzení věci. Vytýká soudu I. stupně, že při rozebírání relevantní judikatury Ústavního soudu, týkající se této otázky, postupoval jednostranně v neprospěch žalobce a akcentoval skutkové rozdíly mezi judikovanými věcmi a věcí rozhodovanou, místo aby se zaměřil na právní podobnost případů. Zdůraznil, že v době, kdy podával žalobu, vycházel při úvaze o pasivní věcné legitimaci z dikce zákona a nemohl tušit, že se později ustálí doktrinální a judikatorní výklad, který tuto dikci fakticky popře. Nejedná se tudíž o jeho pochybení, resp. pochybení jeho právního zástupce, ale výklad, dovozující pasivní věcnou legitimaci státu, je překvapivý. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2026/16, dle kterého„ ….. institut dobrých mravů je jakousi otevřenou branou, kterou mohou být do podústavního práva vpuštěny ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy vklad zákona vede k nespravedlivým, či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům ….“ má za to, že nemohl tušit, jaká výkladová praxe později převládne a bylo by hrubou nespravedlností, kdyby měl nyní nést následky svého„ správného“ rozhodnutí. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

7. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání se ztotožnila s rozhodnutím soudu I. stupně. Konstatovala, že v daném případě nejsou dány takové výjimečné okolnosti, pro které by mělo být na vznesenou námitku promlčení pohlíženo jako na rozpornou s dobrými mravy, kdy judikatura se kloní k tomu, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčení doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřené tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a z důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Má za to, že o otázce pasivní legitimace byl žalobce v průběhu řízení podrobně informován, vůči žalované však nárok uplatnil až podáním ze dne [datum], současně s podáním návrhu na záměnu účastníků řízení a k marnému uplynutí promlčecí doby tak došlo výlučně v důsledku jednání žalobce. Uplatněním námitky promlčení nedošlo ani k nepřiměřeně tvrdému postihu žalobce, když k uplynutí promlčecí doby došlo před 10 lety, přičemž šestiměsíční promlčecí doba u nároků z nemajetkové újmy je stanovena zákonem č. 82/1998 Sb. proto, že dopad újmy se s ohledem na její charakter postupem času snižuje. Nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že by soud I. stupně rozebíral judikaturu jednostranně v neprospěch žalobce, když dle žalované je soud v judikatuře povinen reflektovat její nosné důvody, aby mohl být judikát aplikovatelný na posuzovaný případ. Soud I. stupně po rozboru jednotlivých judikátů právě na základě skutkových okolností dospěl k závěru, že tyto nelze na případ žalobce použít. Navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

8. Při jednání odvolacího soudu žalobce ještě rozšířil své odvolací argumenty ohledně běhu promlčecí doby, kdy namítal, že podáním žaloby u soudu dne [datum] dále neběžela, a to zejména s ohledem na situaci, kdy byla sporná otázka pasivní legitimace, což bylo způsobeno nejednoznačností komentářové literatury a chybějící judikaturou. Tato otázka pak byla postupně vyjasňována v průběhu řízení, kdy první podrobnější myšlenku uvedl Nejvyšší soud v roce 2013 a v té době žalobce navrhoval zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu dopravy, přičemž tomuto jeho návrhu tenkrát odvolací soud nevyhověl. Žalobce má za to, že otázka pasivní legitimace byla definitivně vyřešena až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum] a na tomto základě pak žalobce navrhl záměnu účastníků a uplatnil nárok u Ministerstva dopravy. Považuje tak za rozporné s dobrými mravy a nepřiměřenou tvrdost, pokud by soud počítal běh promlčecí doby i během nevyjasněné otázky pasivní legitimace, neboť by nebylo spravedlivé, pokud by k promlčení došlo dříve, než se poškozená osoba dozví, kdo za škodu skutečně odpovídá.

9. Odvolací soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i průběh řízení jeho vydání předcházející z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, učinil závěr, že odvolání není důvodné.

10. Žalobce své odvolací námitky založil na tom, že soud I. stupně nesprávně právně posoudil jeho argumentaci proti uplatněné námitce promlčení, spočívající v tom, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a to z důvodu -) že v době podání žaloby byla otázka pasivní legitimace pro uplatnění daného nároku nejasná s ohledem na dikci ust. § 8 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, kdy odpověď nedávala ani komentářová literatura, či soudní judikatura, -) že v řízení tak bylo sporné, proti komu má žaloba směřovat a tato otázka byla definitivně vyřešena až rozhodnutím Nejvyššího soudu z [datum] a z tohoto důvodu nejasnosti ohledně pasivní legitimace by považoval za rozporné s dobrými mravy a za nepřiměřenou tvrdost, pokud by soud přisvědčil běhu promlčecí doby i za dobu řízení, kdy otázka pasivní legitimace byla nejasná, neboť by nebylo spravedlivé, pokud by k promlčení došlo dříve, než se poškozená osoba dozví o tom, kdo za škodu odpovídá. Dále je soudu I. stupně žalobcem vytýkáno, že relevantní judikaturu, týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, vyložil v neprospěch žalobce, neboť akcentoval skutkové rozdíly, aniž by se zaměřil na právní podobnost případů.

11. Tuto argumentaci žalobce, resp. jeho právního zástupce, odvolací soud považuje za účelovou a neakceptovatelnou, mající za cíl napravit pochybení žalobce v označení pasivně legitimované osoby dovoláváním se dobrých mravů.

12. Především je možno uvést, že soud I. stupně se velice podrobně zabýval problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy v judikatuře jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu a pokud nenašel takové rozhodnutí, které by bylo možno na daný případ použít, pak to není jeho vinnou, ale vyplývá to ze specifických okolností daného případu, zejména ze specifických důvodů, na nichž žalobce své námitky zakládá.

13. Žádný z nalezených judikátů totiž neřeší otázku uplatnění námitky promlčení za situace, kdy by bylo sporné, kdo je v řízení pasivně legitimován a tato otázka je pak postavena na jisto až poté, co je nárok vůči jinému subjektu, který měl být správně označen, promlčen.

14. Odvolací soud má za to, že otázku rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy je třeba posuzovat v daném případě z pohledu účastníka, který do řízení vstoupil na místo původního žalovaného, a to z toho úhlu pohledu, zda na jeho straně jsou dány takové okolnosti, pro které by mu mohlo být odepřeno uplatnit obranu proti uplatněnému nároku námitkou jeho promlčení.

15. V daném případě byl vstup ČR do řízení založen na návrhu žalobce ze dne [datum], tedy 10 let po zahájení řízení. Nově žalovaný subjekt o průběhu řízení před tím, než do řízení vstoupil, nebyl nijak informován, neměl žádné možnosti jeho průběh ovlivnit, či ovlivnit chování žalobce a jeho procesní postup. O uplatněném nároku se dozvěděl až z výzvy žalobce ze dne [datum], která byla zaslána a předběžně projednána Ministerstvem dopravy ve smyslu ust. § 14 OdpŠk, následně pak žalovaná podáním ze dne [datum] v rámci vyjádření k žalobě uplatnila námitku promlčení.

16. Žalovaná vstoupila do řízení postupem dle ust. § 92 odst. 2 o. s. ř. na základě usnesení soudu I. stupně ze dne [datum] o záměně účastníků, účinky žaloby vůči ní nastaly okamžikem, kdy soudu došel návrh na tuto záměnu, tedy dnem [datum]. Žalovaná vstupem do řízení nepřebrala stav řízení, jaký byl v tomto okamžiku, jak by se stalo v případě procesního nástupnictví ve smyslu ust. § 107a o. s. ř., což znamená, že i běh hmotněprávních lhůt, včetně lhůty promlčecí, se proti ní stavěl nikoli dnem podání žaloby u soudu, tj. dnem [datum], ale až dnem, kdy byl podán návrh na její vstup do řízení, tj. dnem [datum], ovšem za situace, pokud by promlčecí doba ještě běžela.

17. Stát je třeba považovat za rovnoprávného účastníka řízení ve srovnání s jinými účastníky a nelze mu tak odepřít právo uplatnit námitku promlčení. Z četné judikatury k námitce promlčení v rozporu s dobrými mravy (např. 25 Cdo 2905/99, 25 Cdo 1839/2000, 33 Odo 561/2006, 30 Cdo 1860/2011, 25 Cdo 4223/2016, 33 Cdo 3543/2016, 28 Cdo 397/2019) vyplývá konzistentně zastávaný názor Nejvyššího soudu, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích a je institutem zákonným, tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jim uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem, umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy.

18. Veškeré judikáty dle výše citovaného textu vyžadují splnění několika podmínek pro jejich aplikaci, tedy i to, že poškozený marné uplynutí promlčecí doby nezavinil.

19. V daném případě žalobce tvrdí, že otázka pasivní legitimace v daném případě byla nejasná, s ohledem na dikci ust. § 8 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, nejednoznačnou literaturu a neexistující soudní judikaturu a má tak za to, že pokud tato otázka v řízení nebyla postavena najisto, tak nevěděl, kdo za škodu odpovídá a tato skutečnost byla definitivně vyřešena až rozhodnutím Nejvyššího soudu z [datum].

20. Tento názor žalobce však nelze připustit. Kdo je účastníkem občanskoprávního sporného řízení, určuje žalobce – on se označuje jako strana žalovaná, tj. ten, kdo podává žalobu a on označuje stranu žalovanou, tj. toho, vůči němuž žaloba směřuje. Při označení žalovaného musí žalobce vyvinout takovou míru obezřetnosti, aby označil osobu pasivně legitimovanou, když nedostatek věcné pasivní legitimace vede k zamítnutí žaloby, nikoli k tomu, že mu tuto osobu pomůže hledat soud tím, že ji označí v některém svém úkonu při rozhodování a v případě vstupu této osoby do řízení a uplatnění námitky promlčení bude akceptována námitka žalobce o rozporu s dobrými mravy.

21. Navíc má odvolací soud za to, že žalobce měl dostatek informací a podkladů, aby osobu pasivně legitimovanou řádně označil – pokud odkazuje na § 8 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, pak již toto ustanovení hovoří jak o samostatné, tak o přenesené působnosti obce, kterou stanoví zvláštní zákon. Jak vyplývá z rozhodnutí Městského úřadu v Kuřimi ze dne [datum] o přestupku (založené na č. l. 30 spisu), tak toto rozhodnutí bylo vydáno odborem dopravy Městského úřadu v Kuřimi jako věcně a místně příslušným správním orgánem dle § 124 odst. 4 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Z citovaného ustanovení pak vyplývá, že obecní úřad obce s rozšířenou působností projednává přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního předpisu a tímto předpisem je zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích, který v ust. § 95a stanoví, že působnosti stanovené obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností podle tohoto zákona jsou výkonem přenesené působnosti. Toto ustanovení, tedy ust. § 95a, bylo vloženo do přestupkového zákona, zákonem č. 320/2002 Sb. s účinností od [datum].

22. Z uvedeného je zřejmé, že ke dni podání žaloby, tj. ke dni [datum], měl žalobce k dispozici všechny indicie, ze kterých mohl a měl dovodit, že Městský úřad Kuřim rozhodoval o přestupku a následně o exekuci vydáním exekučního příkazu ze dne [datum] (který byl vydán dle § 73 odst. 6 písm. a/ zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků v postavení správce daně dle § 1 odst. 4 tohoto zákona) v přenesené působnosti a v tom případě dle ust. § 3 odst. 1 písm. c) OdpŠk za případnou škodu nebo nemajetkovou újmu odpovídá stát, nikoli územní samosprávný celek.

23. Byl to tedy sám žalobce, kdo nesprávným označením pasivně legitimované osoby způsobil promlčení nároku.

24. Závěrem pak možno dodat, že žalobce byl na nedostatek pasivní věcné legitimace Města Kuřim upozorněn již v obsahu prvního rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 13. 12. 2010, č. j. 27 C 102/2007-226, který se dle obsahu odůvodnění (strana 12. rozsudku) touto otázkou zabýval, i když své zamítavé rozhodnutí nakonec založil na věcném posouzení uplatněného nároku a také již obsahem prvního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 44 Co 149/2011-262, jehož závěry v tomto směru byly následně Nejvyšším soudem akceptovány již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum]. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že otázka pasivní legitimace byla v řízení vyřešena až v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum].

25. Na základě výše uvedeného tak shledal odvolací soud závěry soudu I. stupně ohledně promlčení uplatněného nároku za zcela správné a z těchto důvodů bylo napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrzeno v celém rozsahu dle § 219 o. s. ř.

26. V odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., které tvoří 2 paušály po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. a cestovní náklady k jednání odvolacího soudu dne [datum] osobním automobilem za cestu [obec] – [obec] a zpět ve výši 2 679,38 Kč.