44 CO 22/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa , t. č. stát. instituce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení jméno . sídlem adresa o zaplacení 80 000 Kč s příslušenstvím – náhrada škody, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 20 C 163/2017-105,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 11 132 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno], advokáta.

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 80 000 Kč s úrokem z prodlení od [datum] (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení k rukám právního zástupce žalovaného ve výši 11 432 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal důvodnost uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 80 000 Kč, která mu měla vzniknout v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, odcizením nebo zničením věcí nacházejících se v jím obývaném bytě v bytovém domě žalovaného na [anonymizována dvě slova], v [obec], do něhož mělo být neoprávněně vniknuto oknem přes lešení přistavěné k fasádě domu v době od [datum] do [datum] při opravě prováděné žalovaným. Bylo prokázáno, že žalobce si byt řádně nezajistil tím, že zde nechal v inkriminované době nezavřená okna. Žalobce podle názoru soudu prvního stupně předloženým čestným prohlášením neprokázal existenci a vlastnictví jím tvrzených odcizených či poškozených věcí, jelikož tato listina je pro tyto účely naprosto nezpůsobilá. Taktéž předložená fotodokumentace v uvedeném smyslu nic nedokládá, naopak svědčí o skutečnosti, že předmětný byt sloužil jako smetiště, což odpovídá i dřívějšímu šetření policie, podle něhož byl byt zarovnán hromadou věcí. Nebylo-li za této situace v řízení prokázáno, jaká škoda žalobci vznikla a kdo škodu způsobil, nemohla být žaloba úspěšná, a proto ji soud prvního stupně zamítl.

3. Proti rozsudku soudu I.stupně žalovaný podal odvolání. Namítl, že ho soud prvního stupně nekontaktoval ohledně jednání ve věci a nedotazoval se žalobce, zda se chce jednání zúčastnit. Tím mu odepřel právo navrhnout při závěrečné řeči své vyjádření a žalobní návrh. Uvedeným postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Vytýká soudu prvního stupně, že se při dokazování jednostranně staví na stranu žalovaného, aniž by prověřil, zda jsou tvrzení pravdivá. Dne [datum] sice za účasti orgánů policie žalobce mohl navštívit předmětný byt, ale tehdy stál jen ve dveřích s pouty na rukou i nohou. Neměl tedy možnost byt jakkoliv zabezpečit. Soud prvního stupně se také nezabýval tím, z podnětu koho byla pořízena v řízení k důkazu prováděná fotodokumentace. Pokud jde o rekonstrukci domu, žalovaný pochybil, když jednak žalobci nedoručil výzvu k vyklizení bytu a upozornění na rekonstrukci, ačkoliv měl přehled o pobytu žalobce ve výkonu trestu. Žalovaný své pochybení vůči žalobci přiznal. Argumenty o stavebním deníku společnosti provádějící opravu považuje žalobce za nedostatečné. Žalobce je přesvědčen, že byt měl dostatečně zabezpečen a konstatuje, že se situací, která nastala po [datum] (tj. po jeho zadržení orgány činným v trestním řízení) rozhodně nemohl počítat. Pokud je žalovaným žalobci vyčítáno, že v předmětném bytě bylo větší množství prázdných PET lahví, vysvětluje, že se zabývá výrobky z těchto obalů, proto je sbíral a dělal si zásoby. Nelze jej v souvislosti s tím označit za osobu s duševní chorobou, když v rámci trestního řízení soudní znalkyně z oboru psychiatrie o žalobci prohlásila, že je normální. Na základě uvedeného navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem, aby žalobci ustanovil„ obhájce“ a věc projednal a poté opětovně rozhodl.

4. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání zcela ztotožnil s napadeným rozhodnutím. Dle jeho názoru soud prvního stupně důkladně posoudil veškeré provedené důkazy a podle nich správně rozhodl. Žalobce v odvolání nepřináší žádný nový pohled na spor ani žádné nové přípustné důkazy. Poukazuje na skutečnosti, které jsou pro daný případ irelevantní. Žalovaný neshledává procesní vadu v postupu soudu prvního stupně v rámci nařízení jednání. Žalobci bylo doručeno usnesení o nařízení jednání do datové schránky, žalobce tak byl řádně vyrozuměn. Následně neaktivní datová schránka žalobce nemá žádný vliv na řízení. Soud není povinen aktivně žalobci zasílat informace, uvědomovat ho o způsobu dokazování ani sdělovat současný stav spisu. Skutečnost, že žalobcův zástupce odstoupil z funkce z důvodu ztráty důvěry v klienta, nestanoví povinnost soudu ustanovit žalobci zástupce nového. Z uvedených důvodů nemohlo dojít k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Námitka, že soud prvního stupně nebyl nestranný při hodnocení důkazů, jelikož pro účely řízení provedl důkazy ve prospěch žalovaného, není oprávněná, neboť mezi provedenými důkazy byly i důkazy navrhované žalobcem. Žalobce neprokázal odcizení majetku v hodnotě 80 000 Kč, ani existenci věcí, jejichž odcizením mu měla vzniknout škoda v důsledku jednání žalovaného. Není ani zřejmé, kdy mělo k údajnému odcizení věcí žalobce dojít, tj. zda při rekonstrukci domu žalovaného nebo dříve. Z dokumentace, svědeckých výpovědí a sociální situace žalobce je patrná účelovost jeho jednání. Skutečnost, že si žalobce nezabezpečil okno bytu, ač k tomu měl příležitost, nikoho k tomu nepověřil, přestože mu to bylo nabídnuto, a ani nikomu nepovolil vstup do bytu za účelem zabezpečení, nemůže být žalovanému kladena k tíži. K tvrzení, že byt dne [datum] navštívil s policií, avšak mu nebyl umožněn vstup dovnitř bytu, žalobce nenavrhuje žádný důkaz. Nic mu nebránilo požádat o zavření okna, jelikož věděl, že byl vzat do vazby a do bytu se jistě nevrátí. [příjmení] to sám přiznal, že k vykradení mohlo dojít i jeho vinou, když byl v zaměstnání. Zcela zřejmě žalobce nemá za nesporné, že k údajnému vykradení bytu došlo během jeho pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody. Se závěry soudu prvního stupně ohledně neprokázání vzniku škody a o tom, že nebylo zjištěno, kdo škodu způsobil, lze tedy plně souhlasit. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

5. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 202 a contr. o. s. ř.) a že jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. c), e) o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející v mezích uplatněných odvolacích důvodů a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil pro rozhodnutí ve věci dostatečné skutkové závěry, v rámci aplikace zásady volného hodnocení důkazů a při provádění důkazů, nijak nepochybil, své skutkové závěry správně právně posoudil.

7. Předmět řízení je nárok žalobce na náhradu škody za odcizené nebo zničené věcí nacházejících se v bytě v bytovém domě žalovaného, který měl žalobce v minulosti v nájmu a do něhož mělo být neoprávněně vniknuto oknem přes lešení přistavěné k fasádě domu v době jeho opravy prováděné žalovaným. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že žalobce v řízení neprokázal, jaká škoda mu vznikla a kdo škodu způsobil, žalobce ani neprokázal existenci a vlastnictví jím tvrzených odcizených či poškozených věcí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice lze přisvědčit žalobci, že ze strany žalovaného mohlo dojít k porušení generální prevenční povinnosti k předcházení vzniku škod ve smyslu § 2900 o.z., neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl žalovaným průkazným způsobem vyrozuměn o plánované rekonstrukci bytového domu a její povaze vyžadující lepší péči při zabezpečení majetku, věděl-li, že žalobce je v té době ve výkonu trestu odnětí svobody, avšak v řízení nebylo prokázáno, že by toto porušení prevenční povinnosti vedlo ke vzniku tvrzené škody.

8. Naproti tomu uvedenou prevenční povinnost je povinen zachovávat každý, bez ohledu na to, zda mu tato povinnost vyplývá ze smluvního vztahu nebo z obecné právní povinnosti. Z tohoto pohledu taktéž žalobce mohl sám vznik jím tvrzené škody (spolu) zavinit tím, že sám neučinil, ač mohl, přiměřená preventivně účinná opatření k tomu, aby vzniku jím tvrzené škody zabránil. Například tím, že by zavřel okna bytu, která nechal otevřená předtím, než byl zadržen orgánem policie v souvislosti s trestním stíháním proti němu vedeným, jež vyústilo vzetím do vazby s převedením do výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce mohl v souvislosti se svým zadržením předpokládat, že toto jeho zadržení mu neumožní se do bytu výhledově vrátit, mohl tedy jako každá jiná osoba průměrných schopností a znalostí (§ 2912 odst. 1 o. z.) ať už v situaci, kdy byl přiveden k bytu (jak uvádí - v poutech na rukou i na nohou), v rámci běžné péče o byt požádat některého z přítomných pracovníků policie o zavření oken, nebo tak mohl učinit i později z výkonu trestu pověřením některé z osob z bytového odboru žalovaného, s nimiž byl v kontaktu. Tyto okolnosti na straně žalobce, které si ovšem přivodil zejména vlastním trestněprávním jednáním, jakož i nezodpovědností v péči o zabezpečení bytu, plně vyvažují případná výše uvažovaná porušení prevenčních povinností žalovaného.

9. Pro právní posouzení žalovaného nároku je však podstatné, že žalobce v řízení neprokázal právní základ svého nároku, tj. že by mu škoda v dané podobě a výši vznikla. Konkrétně žalobce neprokázal, že by jím označené věci, za něž požadoval peněžitou náhradu, vlastnil, měl je v inkriminované době uloženy v předmětném bytě, jakož i hodnotu těchto věcí.

10. Lze přisvědčit soudu prvního stupně, že žalobcem předložené čestné prohlášení o existenci a vlastnictví věcí, za něž požaduje po žalovaném náhradu v jím vyčíslené výši, není z hlediska obecně vzato nízké důkazní síly této listiny bez existence dalších relevantních důkazů či dokladů schopné tyto právní skutečnosti prokázat. Ani popis věcí obsažený v této listině nelze považovat za dostatečně určitý na to, aby mohl tyto věci nezaměnitelným způsobem identifikovat jako vlastnictví žalobce a určit jejich hodnotu. Za dostatečný důkaz nelze považovat ani předloženou fotodokumentaci zachycující toliko hromadu starších spotřebních věcí. Taktéž nebylo v řízení prokázáno, kdy mělo k tvrzené škodě dojít, tj. zda k tomu došlo v souvislosti s opravou domu žalovaného nebo v jiné době. Skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně v uvedeném smyslu tak odvolací soud nehodnotí jako nepřiměřené ani v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Jím učiněné právní závěry ve smyslu neunesení důkazního břemena za účelem prokázání základu nároku pak nejsou s jeho skutkovými závěry v rozporu.

11. Vytýká-li žalobce soudu prvního stupně, že byla dotčena jeho procesní práva v souvislosti s nedoručením předvolání k ústnímu jednání a s neposkytnutím možnosti žalobci přednést závěrečný návrh, tato námitka je nedůvodná. Šetřením ve spise soudu prvního stupně odvolací soud zjistil, že je zde na č. l. 91 per verte založena doručenka o včasném doručení předvolánky žalobci k ústnímu jednání před soudem prvního stupně dne [datum] do jeho tehdy ještě aktivní datové schránky, a to dne [datum] O tom, že žalobce měl povědomost o doručení předvolánky a tedy o termínu ústního jednání svědčí i to, že přípisem ze dne [datum] založeným na č.l. 93 spisu informoval soud prvního stupně o tom, že někdy na 20. 11. nebo na [datum] má mít jednání ve věci proti žalovanému a že je toho času ve vazbě. V té době již také věděl, že není v řízení zastoupen bezplatným zástupcem Mgr. [jméno] [příjmení], jenž byl na vlastní žádost soudem prvního stupně zproštěn povinnosti zastupovat žalobce usnesením ze dne 19.8.2019, č.j. 20 C 163/2017-90, doručeným žalobci dne [datum]. V citovaném usnesení bylo žalobci vysvětleno, že dle ustálené judikatury na ustanovení dalšího zástupce soudem za situace, kdy došlo ke zproštění dosavadního zástupce povinnosti zastupovat žalobce pro narušení nezbytné důvěry ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o advokacii, nemá již právo.

12. Nutno konstatovat, že v občanskoprávním řízení není nezbytnou podmínkou pro rozhodnutí soudu ve věci osobní přítomnost účastníka řízení u ústního jednání, ať už žalobce či žalovaného. Účastník nemusí mít za této situace u jednání ani zástupce. K projednání věci bez přítomnosti účastníka řízení není zapotřebí výslovný souhlas této osoby tak, jak tomu je např. v případě osoby obžalovaného v trestním řízení v souvislosti s konáním hlavního líčení. Pokud tedy soud prvního stupně předmětnou občanskoprávní věc projednal v nepřítomnosti žalobce a meritorně rozhodl, nejednalo se o vadný procesní postup. Pro účely rozhodnutí při tomto jednání nemusel soud prvního stupně disponovat ani závěrečným návrhem žalobce, neboť postačovala podaná žaloba. Lze též přisvědčit námitce žalovaného, že žalobce mohl, věděl-li, že se s ohledem na vazební zadržení nebude moci nařízeného ústního jednání zúčastnit, zaslat svůj závěrečný návrh soudu prvního stupně prostřednictvím poštovní přepravy. Stejně tak mohl pro účely svého zastoupení u jednání plnou mocí zmocnit jinou osobu k účasti na jednání. Povinností soudu prvního stupně však nebylo žalobci po zproštění povinnosti zástupce k zastupování v řízení z důvodů shora uvedených ustanovit zástupce nového.

13. V daném případě tak soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu v celém rozsahu zamítl. Postupem soudu prvního stupně rovněž nebyla dotčena žádná procesní práva žalobce, rozhodl-li o jeho žalobním nároku bez jeho přítomnosti, jestliže byl k předmětnému ústnímu jednání řádně a včas předvolán. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

14. Výrokem II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení, kdy tento se opírá o ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. a vychází ze skutečnosti, že žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a úspěšnému žalovanému vznikly náklady, které je žalobce povinen zaplatit k rukám zástupce žalovaného - advokáta. Skutečnost, že byl žalobce soudem prvního stupně osvobozen od placení soudních poplatků, je ve vztahu k povinnosti k náhradě nákladů úspěšného účastníka bez právního významu. Náhrada žalovaného spočívá v nákladech za zastoupení advokátem, a to v náhradě odměny advokáta za sepis vyjádření k odvolání, účast advokáta u odvolacího jednání, tedy za dva úkony právní služby dle § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále jen:„ vyhláška“), přičemž sazba mimosmluvní odměny dle § 7 vyhlášky činí částku 4 300 Kč za jeden úkon právní služby. Vzhledem k tomu, že šlo o 2 úkony právní služby, jde celkem o částku 8 600 Kč, k níž přísluší 2 x 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů ve smyslu § 13 odst. 3 vyhlášky, tj. 600 Kč. To vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 1 932 Kč Celkem je tedy žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 132 Kč.