44 CO 5/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: ; jméno příjmení bytem adresa zastoupený Mgr. jméno příjmení , advokátem sídlem adresa proti žalované: ; země - stát. instituce , IČO sídlem adresa o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, č. j. 235 C 19/2019-65

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I.: a) co do částky 36 566,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 2. 5. 2019 do zaplacení potvrzuje, b) co do částky 16 943,60 Kč s příslušenstvím mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku VI. ruší.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 27 950 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, č. j. 235 C 19/2019-65 bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 53 510 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 2. 5. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žaloba byla v části, kterou se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky 17 490 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% od 2. 5. 2019 do zaplacení, zamítnuta (výrok II.), žaloba, kterou se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky 57 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 2. 9. 2020 do zaplacení, byla zamítnuta (výrok III.), žalované bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o zaplacení částky 71 000 Kč částku 15 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok IV.), žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o zaplacení částky 57 000 Kč částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), žalobci bylo uloženo zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně za řízení o zaplacení částky 57 000 Kč na soudním poplatku částku 2 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.).

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalobce (odvoláním napadl výroky II., III., IV., V. a VI.), navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno, žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve správném rozsahu, případně pokud to z procesních důvodů nebude možné, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. V odůvodnění odvolání žalobce poukázal na nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, vyjádřil nesouhlas s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně pod bodem 14. odůvodnění k otázce úhrady soudního poplatku, pod bodem 15. k otázce provedení důkazu stížností ze dne 3. 8. 2020 a reakcí soudu ze dne 10. 8. 2020 pod sp. zn. St 36 [číslo], když stížnost žalobce měl soud I. stupně brát v úvahu a hodnotit její dopady v rámci kritéria zakotveného v ust. § 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb.; v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu pak soud I. stupně nezapočetl do délky řízení i dobu od povinného předsoudního uplatnění nároku u MS ČR do zahájení samotného soudního řízení, max. v délce 6 měsíců. Žalobce vyjádřil nesouhlas se stanovením celkové délky posuzovaného řízení (3 roky a 7 měsíců), správně se mělo jednat o období od 4. 8. 2014 do 21. 8. 2018, tj. 4 roky a 17 dnů, dále s hodnocením kritéria dle ust. § 31a odst. 3 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb. navýšením jen o 5 %, což není přiměřené daným okolnostem, rovněž s hodnocením kritéria významu předmětu řízení, kde soud I. stupně měl zhodnotit zvýšený význam kompenzačního řízení. Žalobce napadenému rozsudku vytkl formulační pochybení v odůvodnění pod bodem 27. odůvodnění, vyjádřil nesouhlas s odůvodněním omluvitelnosti průtahů z důvodu stáže soudce u jiného soudu, ani argument zásadou zákonného soudce nemůže tyto průtahy ospravedlnit. Žalobce namítl, že soud I. stupně vadně rozhodl i ohledně náhrady nákladů řízení, své závěry obsáhle odůvodnil v části G/ odůvodnění rozsudku.

3. Dále proti rozsudku soudu I. stupně podala včasné a přípustné odvolání žalovaná (odvoláním napadla výrok I. a IV.), navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítne, žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předně žalovaná zdůraznila, že soud I. stupně nesprávně stanovil základní částku zadostiučinění za jeden rok řízení částkou 17 000 Kč, tato měla být stanovena částkou 15 000 Kč, nebylo dostatečně zohledněno kritérium složitosti věci, žalovaná vyjádřila nesouhlas se závěry soudu I. stupně, že kompenzační řízení jako takové by orientačně nemělo překročit délku 1 roku a 6 měsíců pro jeden stupeň a délku 2 let pro dva stupně soudní soustavy, Nejvyšší soud opakovaně k uvedenému vyjádřil závěr, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky, žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu k uvedené otázce. Pokud jde o kritérium postupu soudů a navýšení odškodnění o 5 %, žalovaná uvedla, že žalobci se dostalo odškodnění z téhož důvodu dvakrát; i v tomto směru odkázala na judikaturu.

4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce i žalované byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalované je důvodné zčásti.

5. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též„ Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

6. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

7. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.).

8. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a/ celkové délce řízení, b/ složitosti řízení, c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a e/ významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.).

9. Předně je třeba k výtkám žalobce konstatovat, že napadený rozsudek soudu I. stupně nelze považovat za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů; z obsahu odvolání se jednoznačně podává, že případné nedostatky odůvodnění neznemožnily žalobci formulovat jednotlivé odvolací námitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 258. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] 2013, dále např. usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).

10. Ve stávající věci žalobce požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu nepřiměřenou délkou řízení v předchozím kompenzačním řízení. Zde třeba konstatovat, že soud I. stupně se dostatečně zabýval objasněním průběhu posuzovaného (kompenzačního) řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 213 C 3/2015 a správně dospěl též k závěru, že v případě tohoto řízení došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení, tedy k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

11. Při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. l věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je tak v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a § 15 citovaného zákona, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017. Takzvané kompenzační řízení je tedy zahájeno dnem, kdy žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (§ 14 odst. 3 se spojení s § 15 odst. 2 zákona), na mimosoudní projednání nároku pak navazuje, je-li neuspokojený nárok uplatněn žalobou, řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, příp. i před Ústavním soudem.

12. Vyšel-li soud I. stupně ze skutečnosti, že do celkové délky posuzovaného kompenzačního řízení (od 12. 1. 2015 do 21. 8. 2018, tj. 3 roky a 7 měsíce) nelze zahrnout fázi předběžného projednání nároku u příslušného úřadu (u MS ČR nárok uplatněn dne 4. 8. 2014), je jeho právní posouzení věci nesprávné; v konkrétním případě do celkové délky řízení nutno započítat i dobu předběžného projednání, tj. dalších 5 měsíců a 17 dnů. Odvolací námitka žalobce v tomto směru byla proto shledána důvodnou (celková délka řízení od 4. 8. 2014 do 21. 8. 2018, tj. 4 roky a 17 dnů).

13. S ohledem na zjištěnou celkovou délku řízení se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu I. stupně ke stanovení základní částky náhrady za jeden rok (17 000 Kč/rok), ale za odpovídající vyhodnotil částku 15 000 Kč/rok (za první dva roky je základní částka poloviční, tj. 7 500 Kč); tedy celková základní částka při délce řízení 4 roky a 17 dnů činí 45 708 Kč.

14. Pokud jde o hodnocení dalších kritérií uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., pak při aplikaci kritéria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/) a kritéria jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c/) postupoval soud I. stupně podle názoru odvolacího soudu správně, pokud ničeho nepřičetl ani neodečetl od základní částky odškodnění (na tomto závěru nemohlo nic změnit ani neprovedení důkazu listinou - stížností žalobce ze dne 3. 8. 2020); za opodstatněné lze považovat i zvýšení základní částky o 5 % z důvodu postupu soudu v řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/), a to soudu odvolacího v době od předložení věci soudem I. stupně dne 9. 9. 2016 do nařízení jednání dne 5. 6. 2018 (průtahy v řízení). K odůvodnění soudu I. stupně ke kritériu postupu soudu v řízení uvedenému pod bodem 25. s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2018, [příjmení] proti České republice, č. stížnosti [číslo] však odvolací soud připomíná, že k závěrům uvedeným v označeném rozsudku již Nejvyšší soud ČR opakovaně vysvětlil, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační (viz např. rozsudek ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, usnesení ze dne 24. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 1750/2021-114 a další). Též v kompenzačních řízeních je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, i zde je třeba zhodnotit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu.

15. Pokud jde o hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/) soudem I. stupně, odvolací soud se s tímto hodnocením (význam standardní) neztotožnil, naopak shledal opodstatněné snížení o 25 %, a to vzhledem k nízké intenzitě zásahu či ovlivnění životní situace poškozeného délkou daného kompenzačního řízení (žádné odškodnění zde žalobci nebylo přiznáno, žaloba o zadostiučinění za nemajetkovou újmu byla zamítnuta, protože„ prvotní řízení“ proběhlo v době přiměřené).

16. Vzhledem k výše uvedenému byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. co do částky 36 566,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 2. 5. 2019 do zaplacení potvrzen (§ 219 o.s.ř.), ohledně částky 16 943,60 Kč s příslušenstvím změněn (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. Jako věcně správný byl ze stejných důvodů potvrzen též rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 17 490 Kč s příslušenstvím.

17. Pokud žalobce v řízení, které bylo zahájeno žalobou ze dne 2. 5. 2019, již dne 24. 11. 2020 uplatnil nárok na navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení (57 000 Kč s příslušenstvím), pak se soud I. stupně zamítavým výrokem II. nijak neodchýlil od Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť toto kompenzační řízení nebylo (a ani dosud není) nepřiměřeně dlouhé. Soud I. stupně, byť v odůvodnění nerekapituluje jednotlivá kritéria pro posouzení přiměřenosti celkové délky nynějšího řízení dle § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., si byl těchto vědom, což je zřejmé z odůvodnění v části uvedené pod bodem 30. – 32., avšak pokud neshledal toto kompenzační řízení ke dni jeho rozhodnutí nepřiměřeně dlouhým, bylo by zcela nadbytečným zabývat se stanovováním výše přiměřeného zadostiučinění (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1750/2021-114 ze dne 30. 9. 2021). Z uvedených důvodů byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku III. jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

18. Odvolací soud k výše uvedenému dodává, že ani k datu tohoto rozhodnutí délka aktuálního kompenzačního řízení není nepřiměřeně dlouhá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014 – Pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení.). Ze stejných důvodů, jak uvedeno v odůvodnění tohoto rozsudku pod bodem 17., se proto odvolací soud nezabýval stanovením výše přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

19. Výrok VI. o povinnosti žalobce zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně za řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 57 000 Kč soudní poplatek ve výši 2 000 Kč byl odvolacím soudem zrušen, neboť se nejedná o další samostatný návrh na odškodnění, ale o návrh na zvýšení základní částky pro délku tohoto kompenzačního řízení (soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 8a Sazebníku soudních poplatků, přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb. žalobce zaplatil ve výši 2 000 Kč dne 15. 7. 2019).

20. Pokud jde náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, odvolací soud vzhledem k přiznanému zadostiučinění postupoval dle § 224 odst. 2, § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení; před soudem I. stupně se jednalo o tyto náklady - soudní poplatek za žalobu (2 000 Kč), odměna advokáta dle § 9 odst. 4 AT, tj. z tarifní hodnoty 50 000 Kč (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), výše odměny za úkon 3 100 Kč, a to za úkony převzetí a příprava zastoupení, žaloba, vyjádření ze dne 4. 2. 2020, účast u jednání dne 24. 11. 2020 (§ 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ AT), dále za úkony ze dne 20. 5. 2019, 5. 8. 2019 a 29. 11. 2019 dle § 11 odst. 2 písm. c/, odst. 3 AT – ½ mimosmluvní odměny ve výši 1 550 Kč, náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT za 7 úkonů po 300 Kč; celkem 21 150 Kč. V odvolacím řízení se pak jednalo o tyto náklady – odměna advokáta za úkon podání odvolání, účast na jednání dne 23. 3. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. k/, g/ AT), náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč; celkem 6 800 Kč Odvolací soud žalobci nepřiznal náhradu za úkon výzvy k plnění (uplatnění nároku ze dne 1. 11. 2018), když tento ve smyslu § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. nelze uznat, za úkon rozšíření návrhu ze dne 1. 9. 2020 jako neúčelný k uplatňování práva, stejně tak za úkon ze dne 7. 10. 2016, kterým měla být doplněna žaloba.