44 CO 58/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR, IČO: osobní údaje žalovaného se sídlem adresa za nějž jedná anonymizováno pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem adresa , anonymizováno pracoviště obec , ulice a číslo , PSČ obec , IČO o 400 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2018, č. j. 36 C 53/2018-313

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk) odškodnění újmy na jeho zdraví v psychické sféře v částce 400 000 Kč v souvislosti s duševními útrapami v trestním řízením vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], které bylo vůči žalobci, stíhanému ještě s dalším obviněným [jméno] [příjmení], ukončeno zprošťujícím rozsudkem ze dne 29.6.2004. Nesprávný úřední postup žalobce spatřuje v postupu orgánů policie a státního zastupitelství v přípravném řízení, jestliže nechali celé toto řízení proběhnout, ačkoliv bylo od počátku řízení, popřípadě v krátké době po jeho zahájení, patrné, že žalobce nemá s prošetřovanou trestnou činností nic společného.

2. Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl výrokem I. návrh žalobce na zaplacení žalované částky s příslušenstvím zamítnut a výrokem II. byla žalobci uložena povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit žalovanému částku ve výši 3 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil závěr, že pokud žalobce neinformoval orgány činné v trestním řízení o probíhajícím občanskoprávním řízení o určení nicotnosti právních úkonů vedeného žalobcem proti dalšímu spoluobviněnému [jméno] [příjmení] alespoň tak, že by jim předložil podanou žalobu ze dne [datum] nebo nepravomocný rozsudek ze dne 9.1.2003, jímž soud určil, že předmětné plné moci jsou nicotné-neplatné, bylo by možno uvažovat o tom, že by orgány činné v trestním řízení mohly k tomuto rozhodnutí přihlížet. Občanskoprávní řízení však bylo s ohledem na následně probíhající odvolací řízení pravomocně skončeno až 13.10.2004, tedy až po právní moci zprošťujícího rozsudku v trestní věci. Orgány činné v trestním řízení tak nemohly mít najisto postaveno, zda plné moci jsou platné či nikoliv, zda bylo možné přisvědčit žalobci, že je nikdy panu [příjmení] neudělil. Jestliže následně podaly návrh na podání obžaloby a státní zástupkyně dospěla k závěru, že obžaloba podána bude, což také učinila, a trestní soud po provedeném trestním řízení a vyhodnocení důkazů zprostil žalobce obžaloby, soud prvního stupně ve smyslu § 181 odst. 1 tr. řádu nedospěl k závěru, že by přípravné řízení proběhlo v rozporu s trestním řadem, neboť nebylo nařízeno předběžné projednání věci a věc nebyla vrácena státnímu zastupitelství k došetření. Ze strany orgánů činných v trestním řízení – orgánů Policie České republiky jakož i Městského státního zastupitelství nedošlo k porušení povinností, tedy k nezákonnému úřednímu postupu, a proto není žaloba důvodná. Za této situace již soud prvního stupně neřešil splnění dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (škoda a příčinná souvislost), zamítl všechny návrhy žalobce na provedení dokazování lékařskými zprávami a znaleckým posudkem, neřešil vznik škody, ani příčinnou souvislost a nezabýval se ani vznesenou námitkou promlčení ze strany žalovaného.

4. Proti tomuto rozsudku si žalobce podal v celém rozsahu odvolání z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., zejména proto, že soud prvního stupně v bodě 32. rozsudku dospěl k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a proto již neřešil, zda žalobci vznikla škoda a neřešil otázku příčinné souvislosti a ani vznesenou námitku promlčení ze strany žalovaného. Žalobce je přesvědčen, že rozsah, intenzita a dlouhodobost vedeného trestního stíhání a hrozba sankcí dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody měly dopad na zdravotní stav žalobce. Konstatuje-li soud prvního stupně, že vyšetřující orgány neměly najisto postavené, že žalobce skutek nespáchal, žalobce namítá, že trestní řízení se řídí opačnou zásadou, podle níž orgány činné v trestním řízení musí vinu podezřelému, následně obviněnému a následně obžalovanému prokázat, jinak by mělo být trestní řízení zastaveno. V řízení před soudem bylo od počátku zřejmé, že se žalobce žádného trestného činu nedopustil a jen pochybením ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo dlouhodobě zasahováno do osobnostních práv žalobce, čímž došlo k nevratnému poškození jeho zdraví. Došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci by měl být přiznán nárok na náhradu škody postupem, jenž v řízení navrhoval (důkaz lékařskými zprávami a znaleckým posudkem). Odkazuje na nálezy Ústavního soudu, jež podrobně cituje, v nichž bylo vysloveno, že stát má povinnost odškodnit újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním, které je zásadním zásahem do osobnostních práv člověka. V rámci odvolacího jednání žalobce dále doplnil, že svůj nárok nepovažuje za promlčený, a to s odkazem na svoji podrobnou argumentaci shrnutou v dřívějším podání z 28.5.2019, v němž odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 164/2017, podle něhož se nároky z utrpěné újmy na zdraví nepromlčují. S ohledem na vše uvedené proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání označil rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. Pro případ, že by se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu či vydání nezákonného rozhodnutí, neztotožnil, rozsudek by obstál pro vznesenou námitku promlčení, která je již na základě žalobcových tvrzení důvodná. Základ tvrzené odpovědnosti státu v daném případě nastal za účinnosti starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a proto by mělo být promlčení řešeno podle jeho právní úpravy. Nejvyšší soud k této úpravě judikoval (usnesení ze dne 29.11.2006, sp. zn. 25 Cdo 1089/2006), že nároky ze škody na zdraví se promlčují pouze ve dvouleté subjektivní promlčecí době, která počíná běžet od okamžiku, kdy lze subjektivně provést bodové ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění, tj. od okamžiku, kdy je negativní zdravotní stav poškozeného ustálen. V dané věci tomu bylo nejpozději v roce 2006, neboť v tomto roce, žalobce dle své výpovědi obdržel plný invalidní důchod. V tom případě se jeho nárok na náhradu škody na zdraví promlčel nejpozději v roce 2008. Uvedené však neznamená, že by žalovaný uznával, že žalobci v důsledku trestního stíhání vznikla (ať už v roce 2006 nebo kdykoli jindy) jakákoli škoda na zdraví. V případě, že by odvolací soud neakceptoval právní závěry soudu prvního stupně ani námitku promlčení, bylo by nutno rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu zpět k dalšímu řízení, neboť k otázce vzniku škody a její příčinné souvislosti s trestním stíháním by bylo potřeba provést rozsáhlé dokazování, které by se neobešlo bez znaleckého posudku.

6. Po zahájení odvolacího jednání dne 2.11.2012 žalobce vznesl námitku podjatosti všech členů senátu 44 Co, kteří rozhodují ve věci, a to předsedkyně senátu JUDr. [jméno] [příjmení] (z důvodu, že osobu žalobce v minulosti vyhodnotila jako osobu, která má sudičské chování v usnesení ze dne 26.4.2022 ve věci vedené u odvolacího soudu pod č. j. 44 Co 2/2022-340), soudkyně Mgr. [jméno] [příjmení] (z důvodu značných průtahů v řízení jí v minulosti vedeném pod sp. zn. 24 C 17/2011) a soudce Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] (z důvodu nesprávného hodnocení výše příjmu žalobce a v návaznosti na to nesprávného rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobci ve věci sp. zn. 44 Co 2/2022). Odvolací soud po přezkoumání obsahu námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné ve smyslu ust. § 14 odst. 4 o. s. ř., neboť je zřejmé, že se týkají okolností, které spočívají v postupu jmenovaných soudců nebo jejich rozhodování v jiných věcech žalobce. S ohledem na učiněný závěr o nedůvodnosti námitek a způsob uplatnění námitek v průběhu odvolacího jednání pak odvolací soud postupoval ve smyslu § 15b odst. 1 ve spojení s odstavcem 2 o. s. ř. a přikročil k projednání a rozhodnutí o odvolání žalobce bez předložení spisu k posouzení vznesených námitek nadřízeným soudem.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno včas a že je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, jakož i dle ust. § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

8. Ačkoliv soud prvního stupně správně po provedeném řízení přikročil k zamítnutí žaloby, jeho postup, kdy se v prvé řadě vypořádával s otázkou, zda orgány činné v trestním řízení – Policie České republiky a Městské státní zastupitelství – se dopustily v přípravné fázi posuzovaného trestního řízení, tj. do podání obžaloby státní zástupkyní včetně, nesprávného úředního postupu, a tedy tím, zda je dán jeden ze základních předpokladů nároku žalobce na náhradu újmy na zdraví z tohoto důvodu, byl s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení nároku nesprávný a rovněž tak i s ohledem na jím provedený rozsah provedeného dokazování i nehospodárný.

9. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, obsahuje zvláštní úpravu promlčení, která se týká zejména počátku a délky lhůt, ale nemění nic na obecné podstatě promlčení tak, jak je upraveno v § 609 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (resp. v § 101 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31.12.2013 pro nároky vzniklé před 1.1.2014), které účastníku, v jehož neprospěch byla uplatněna námitka promlčení, přináší nepříznivý důsledek v podobě zániku nároku (vynutitelnosti subjektivního občanského práva věřitele), nikoliv práva samotného (srov. VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 376, marg. č. 4). Uplatní-li odpovědný subjekt v občanském soudním řízení důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud žalobu na náhradu škody zamítl, aniž bude najisto postavena otázka splnění podmínek odpovědnosti za škodu či prokázána výše škody (srov. cit. dílo s. 380 a též rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 29/1983).

10. S ohledem na citovaný ustálený výklad se odvolací soud v rámci odvolacího řízení zabýval toliko důvodností vznesené námitky promlčení za využití skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, aniž řešil jednotlivé předpoklady odpovědnosti žalovaného za žalobcem tvrzenou škodu na zdraví žalobce a její výši.

11. Podle § 32 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

12. Z pohledu právní úpravy týkající se počátku a délky lhůt pro účely promlčení nároku na náhradu škody na zdraví způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, je na daný případ třeba, jak bylo výše řečeno, aplikovat citovanou speciální právní úpravu promlčení obsaženou v § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk). Vyjma obecné podstaty promlčení se v daném případě, kdy ke vzniku škody došlo tvrzeným nesprávným úředním postupem, k němuž došlo před účinností nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neaplikuje obecná úprava promlčení škody na zdraví dle § 106 předchozího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jak se nesprávně domnívá žalovaný.

13. Pokud jde o názor žalobce, že v daném případě je třeba vycházet z předpokladu, že utrpěné újmy na zdraví se nepromlčují, jenž čerpá z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 164/2017, je s přihlédnutím ke shora učiněnému výkladu nesprávný (srov. výše cit dílo s. 376). Z úpravy promlčení obsažené v ustanovení § 32 odst. 1, 2 OdpŠk však vyplývá, že se nároky na náhradu škody na zdraví podle tohoto zákona promlčují toliko ve tříleté subjektivní promlčecí době, nikoliv dvouleté, jak argumentuje žalovaný (jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1089/2006, které neřeší škodu na zdraví způsobenou nesprávným úředním postupem státu, ale škodu na zdraví způsobenou poškozenému při dopravní nehodě způsobené zaměstnancem státu v této souvislosti není přiléhavý). Dále pak citované úpravy vyplývá, že objektivní desetiletá doba, která se jinak kombinuje s nárokem na náhradu škody, se na předmětný typ nároku spočívající ve škodě na zdraví nevztahuje.

14. S přihlédnutím k uvedenému je zřejmé, že ať už je základ nároku žalobce na náhradu škody na zdraví dán či nikoliv, či zda se na daný případ vztahuje dřívějším občanským zákoníkem stanovená obecná dvouletá či odpovědnostním zákonem stanovená tříletá promlčecí doba, tak v okamžiku podání žaloby (26.3.2018), resp. již předsoudního uplatnění nároku u žalobce dne 1.8.2017, byl již tento nárok nepochybně promlčen.

15. V daném případě lze totiž učinit spolehlivý závěr, že tvrzený negativní zdravotní stav žalobce, jehož ustálení lze považovat za rozhodné pro stanovení počátku subjektivní promlčecí doby, byl ustálen nejpozději v roce 2006, kdy, jak sám žalobce uvedl při svém výslechu před soudem prvního stupně (srov. protokol z jednání dne 12.6.2020), mu byl přiznán invalidní důchod, což bylo v souvislosti s jeho zdravotními potížemi, které se dle žalobce zesílily v průběhu posuzovaného trestního řízení. Nejpozději v této době, tj. dva roky po skončení posuzovaného trestního řízení (skončilo zprošťujícím rozsudkem dne 29.6.2004) rozhodně musel mít žalobce jednoznačnou povědomost o tom, že mu vznikla tvrzená škoda na zdraví a kdo za ni odpovídá (§ 32 odst. 1 OdpŠk). Jestliže žalobce uplatnil mimosoudně nárok u žalovaného dne 1.8.2017, čímž se počal stavět běh promlčecí doby ve smyslu § 35 odst. 1 OdpŠk, a následně podal žalobu dne 26.3.2018, byl jeho nárok již ke dni uplatnění nároku u žalovaného uplatněn po uplynutí tříleté promlčecí doby, neboť tato od doby, kdy nejpozději počala běžet v roce 2006 přiznáním invalidity, uplynula v roce 2009 (s ohledem na dlouhou dobu několika let, která proběhla od uplynutí promlčecí doby do uplatnění nároku u žalovaného, nebylo třeba v řízení zjišťovat přesněji datum počátku běhu promlčecí doby).

16. Poškozený na zdraví má z hlediska promlčení osud nároku zcela ve svých rukou a závisí pouze na něm, zda nechá marně uplynout tříletou lhůtu běžící od okamžiku, kdy se dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá nebo od okamžiku doručení zrušovacího rozhodnutí (srov. výše cit. dílo Vojtek, P. – Bičák, V, s. 383). Pokud se tedy žalobce v daném případě dozvěděl o tvrzené škodě na zdraví a o tom, kdo za ni odpovídá, nejpozději v roce 2006, kdy mu byl přiznán invalidní důchod, měl možnost nejpozději po dobu následujících tří let v subjektivní promlčecí době uplatnit svůj nárok, což však neučinil. Námitku promlčení vznesenou ze strany žalovaného je tedy třeba hodnotit jako důvodně vznesenou.

17. S přihlédnutím k délce doby, která uplynula od výše zjištěného uplynutí promlčecí doby do doby uplatnění nároku u žalovaného (2009 – 2017, tj. více než sedm let), resp. k délce doby uplynulé od vzniku újmy do doby jejího uplatnění (2006 2017, tj. více než 10 let) pak odvolací soud nehodnotí námitku promlčení nároku žalobce vznesenou žalovaným ani jako za rozpornou s dobrými mravy. Uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného patří k postupům řádné správy svěřeného majetku orgánem státu. Při zjištěném více než desetiletém odstupu mezi vznikem újmy a uplatněním nároku nelze dovodit, že by námitka promlčení v daném případě měla zneužívající charakter nebo byla jiným způsobem nelegitimní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 9825).

18. Odvolací soud proto za použití ust. § 219 o. s. ř. potvrdil napadený zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, byť z jiného důvodu, jako věcně správný včetně závislého výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterých v řízení úspěšnému žalovanému náleží dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada nákladů za učiněné úkony, a to v počtu 3 po 300 Kč, celkem 900 Kč (sepis a podání vyjádření k odvolání žalobce, příprava na odvolací jednání, účast u odvolacího jednání).