44 CO 71/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená Mgr. jméno příjmení , advokátem sídlem adresa proti žalované: ; země - stát. instituce sídlem adresa o zaplacení 22 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2020, č. j. 231 C 19/2019-59

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II., III. a IV. potvrzuje.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 45 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen OdpŠk), způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 10/2013, které trvalo od 31. 1. 2013 do 30. 10. 2018, tedy 5 roků a 9 měsíců. Za odpovídající odškodnění v peněžité podobě požadovala částku 71 000 Kč s úrokem z prodlení od 10. 5. 2019 do zaplacení.

2. V průběhu řízení podáním ze dne 14. 8. 2020 žalobkyně žalobu rozšířila o dalších 60 000 Kč s úrokem z prodlení od 18. 8. 2020 do zaplacení jako odškodnění nemajetkové újmy s ohledem na jí pociťovaný nesprávný úřední postup v daném řízení, spočívající v nepřiměřené délce řízení a průtazích. O rozšíření žaloby bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2020, č. j. 231 C 19/2019-44.

3. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 231 C 19/2019-39 bylo řízení co do částky 49 000 Kč s úrokem z prodlení od 25. 7. 2019 do zaplacení zastaveno, když tato částka byla žalovanou na uplatněný nárok zaplacena dne 24. 7. 2019.

4. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 49 000 Kč za dobu od 10. 5. 2019 do 24. 7. 2019, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 22 000 Kč s příslušenstvím, výrokem III. zamítl žalobu co do částky 60 000 Kč s příslušenstvím a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

5. Na základě provedeného dokazování spisovým materiálem spisu Městského soudu v Brně 108 C 10/2013 učinil soud I. stupně závěr o délce posuzovaného řízení v trvání 31. 1. 2013 až 16. 10. 2018, tedy 5 let a 8 měsíců a tuto délku řízení vyhodnotil jako nepřiměřenou, neboť v počátku řízení došlo k prodlevám, které řízení neúměrně prodloužily (první jednání ve věci proběhlo až dne 7. 10. 2014).

6. Co se týče přiměřené výše odškodnění, ztotožnil se se závěry Ministerstva spravedlnosti ČR, které jako základní částku odškodnění určilo 15 000 Kč / rok řízení a vyhodnotil další okolnosti případu – z důvodu složitosti v důsledku procesních postupů a tomu, že řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy, byla uvažovaná částka snížena o 30 %, význam řízení nehodnotil jako vyšší a ze všech těchto důvodů byl původní nárok co do částky 22 000 Kč s příslušenstvím zamítnut.

7. Co se týká uplatněného nároku na odškodnění za průtahy v kompenzačním řízení v částce 60 000 Kč s příslušenstvím, tak celková doba řízení ode dne podání žaloby 9. 5. 2019 do rozhodnutí soudu 11. 12. 2020 trvala 1 rok a 7 měsíců, do této doby dle soudu nelze započíst minimálně dobu, po kterou trval nouzový stav (12. 3. 2020 až 17. 5. 2020), po který probíhala soudní řízení pouze v nezbytných případech. Dílčí průtah shledal soud jednak v období 11. 9. 2019 až 12. 11. 2019 (dle vyjádření místopředsedy Mgr. [příjmení] ke stížnosti žalobkyně) a dále v souvislosti se stáží Mgr. [příjmení], přesto však nakonec dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení nepřesáhla dobu, za kterou by žalobkyni příslušelo odškodnění, a v této části žalobu zamítl.

8. Ohledně nákladů řízení vycházel ze závěru, že se jednalo o dvě odškodňovací řízení, v původním řízení byla žalobkyně úspěšná, naproti tomu ohledně rozšířeného nároku zcela neúspěšná, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

9. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání a namítala nesprávné právní posouzení věci, částečně i nesprávná skutková zjištění a porušení jejího práva na spravedlivý proces.

10. Omezení svých práv na spravedlivý proces spatřovala v tom, že ačkoli je z odůvodnění rozsudku zjevné, že žalovaná podala ve věci vyjádření, žádné takové jí nebylo doručeno a neměla tak možnost se s ním řádně seznámit a na ně reagovat.

11. Vadu rozhodnutí spatřovala ve zjištění soudu I. stupně ohledně doby trvání posuzovaného řízení, kdy soud I. stupně vycházel z data 31. 1. 2013 jako počátku řízení a 16. 10. 2018 jako konce řízení, avšak dle žalobkyně řízení skončilo až dne 30. 10. 2018 doručením usnesení Ústavního soudu, nikoli datem vynesení tohoto usnesení.

12. Další vadu rozhodnutí shledávala žalobkyně v jeho nepřezkoumatelnosti z důvodu obecnosti hodnocení jednotlivých kritérií dle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk, zejména kritéria složitosti řízení, kdy dle jejího názoru v dané věci neexistovaly žádné důvody pro snižování odškodnění z důvodu složitosti řízení a počtu stupňů soudní soustavy.

13. Zásadní pochybení pak spatřovala v tom, že soud nerozhodl danou věc nezávisle sám, ale zcela se ztotožnil se závěry Ministerstva spravedlnosti a jen přezkoumával správnost jeho stanoviska. Tím zcela rezignoval na plnění svých základních povinností a nelze tak zjistit, jak soud I. stupně k závěrům o výši přiměřeného zadostiučinění dospěl.

14. Co se týká té části žaloby, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nesprávného úředního postupu v řízení odškodňovacím, i zde žalobkyně poukazuje na nesprávné závěry soudu I. stupně, že délka tohoto kompenzačního řízení nepřesáhla dobu, za kterou by žalobkyni příslušelo odškodnění. K tomu namítá, že ani zákon, ani judikatura nestanoví žádnou„ dobu, za kterou by příslušelo odškodnění“, judikatura dovodila, že pro zodpovězení otázky, zda řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, je významné posouzení celkové doby řízení ve srovnání s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové, procesně a hmotněprávní náročnosti považovat za dobu přiměřenou.

15. V této souvislosti pak namítá, že nařízení jednání z 28. 11. 2019 na den 18. 3. 2020 je evidentním průtahem, všechny souvislosti se stáží původní soudkyně musí být přičteny k tíži žalované, neboť je její věcí, aby zajistila řádný výkon soudnictví. Poukazuje na to, že jediným impulsem pro přidělení věci zastupující soudkyni byla její stížnost 23. 7. 2020, což by mělo být přičteno k jejímu dobru, neboť využila dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, což však soud I. stupně neučinil. Další průtah spatřuje v nařízení dalšího jednání až na 8. 12. 2020.

16. Za zcela nesprávné pak považuje i hodnocení faktu nouzového stavu v ČR, kdy soud nekonkretizoval opatření, která měla bránit dřívějšímu projednání věci – žádná taková opatření neexistovala, naopak opatření Ministerstva spravedlnosti ČR i předsedů jednotlivých soudů zdůrazňovala, že je třeba jednat ve věcech, vyžadujících speciální pečlivost, což právě dané řízení vyžaduje.

17. Dále vytýká soudu I. stupně, že do celkové doby kompenzačního řízení nezapočítal i délku povinného předsoudního projednání nároku u Ministerstva spravedlnosti ČR, kdy v daném případě se jedná o dobu od 9. 11. 2018, což ke dni podání odvolání představuje délku tohoto řízení dosahující téměř dvou let a dvou měsíců.

18. Nesouhlasila ani se závěry soudu I. stupně v části náhrady nákladů řízení, když má za to, že se jednalo o jedno soudní řízení a měla jí tak být přiznána plná náhrada nákladů bez jakéhokoli krácení.

19. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že její žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná jí právo na plnou náhradu nákladů řízení.

20. Odvolací soud poté, co přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, učinil závěr, že odvolání žalobkyně není důvodné.

21. Předně se odvolací soud zabýval námitkou žalobkyně o omezení jejich práv na spravedlivý proces, spočívající v tom, že neměla možnost seznámit se s vyjádřením žalované k předmětu řízení a sama se k němu vyjádřit. Tato námitka však nekoresponduje s obsahem spisu, když z protokolu o jednání ze dne 8. 12. 2020 (č. l. 57 spisu) je zřejmé, že vyjádření žalované na č. l. 26 a 49 spisu byla soudem čtena, zástupce žalobkyně byl jednání osobně přítomen a možnost seznámit se s obsahem těchto vyjádření, i možnost reagovat na ně, mu tak byla dána.

22. Rovněž neobstojí odvolací námitka spočívající v tom, že soud I. stupně rezignoval na vlastní posouzení věci a omezil se pouze na přezkum správnosti stanoviska žalované a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, neboť jednotlivý kritéria dle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk, podstatná pro stanovení přiměřené výše odškodnění, vyhodnotil pouze obecně, navíc nesprávně stanovil dobu trvání posuzovaného řízení, když vycházel z data vydání usnesení Ústavního soudu, nikoli z data jeho doručení žalobkyni a nesprávně vyhodnotil kritérium složitosti řízení s ohledem na počet stupňů soudní soustavy.

23. K tomu odvolací soud poznamenává, že soud I. stupně se dle bodu 13. odůvodnění svého rozhodnutí sice ztotožnil se závěry Ministerstva spravedlnosti ČR ohledně výše přiměřeného odškodnění, avšak v předcházejícím bodě 12. odůvodnění rozsudku uvedl i své vlastní úvahy ohledně nepřiměřenosti délky řízení, významu řízení pro žalobkyni i složitosti řízení. Co se týká kritéria složitosti řízení dle ust. § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, pak v rámci tohoto kritéria nehodnotil jako důvod pro snížení odškodnění jen počet stupňů soudní soustavy, ale i složitější procesní postupy, ke kterým v posuzovaném řízení došlo, když bylo vydáno i několik procesních rozhodnutí (např. rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání atd.) a dle názoru odvolacího soudu z tohoto pohledu snížení odškodnění o 30 % bylo zcela adekvátní. Pokud pak soud uvedl, že se ztotožnil se závěry Ministerstva spravedlnosti ČR, pak je třeba toto chápat v tom smyslu, že ani na základě svých vlastních úvah neshledal důvody pro přiznání jiné výše odškodnění.

24. Co se pak týká uplatnění dalšího nároku žalobkyně na odškodnění za nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení, ani zde dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně ve svých úvahách nepochybil, když vyjádřil stanovisko, že délka kompenzačního řízení vzhledem k okolnostem případu nebyla nepřiměřená a odškodnění nemajetkové újmy tak nenáleží.

25. Žalobkyně v rámci odvolacího řízení svůj nárok na odškodnění za délku kompenzačního řízení ještě rozšířila o dalších 45 000 Kč s příslušenstvím, což odvolací soud při jednání dne 18. 5. 2022 připustil. Odvolacím důvodům žalobkyně k této části předmětu řízení však nepřisvědčil.

26. Jak správně uvádí soud I. stupně i za situace, kdy jsou v řízení shledána období nečinnosti soudu, nemusí tím dojít k porušení práva na přiměřenou délku řízení.

27. Z obsahu spisu je zřejmé, že soud zpočátku řízení postupoval plynule – vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku, byl vydán platební rozkaz, dále bylo rozhodnuto o částečném zastavení řízení z důvodu plnění na uplatněný nárok v částce 49 000 Kč. Od vydání usnesení o částečném zastavení řízení dne 11. 9. 2019 byl sice soud nečinný až do 30. 7. 2020, kdy byla věc z důvodu stáže zákonné soudkyně přidělena k vyřízení zastupující soudkyni, ale do tohoto období nečinnosti zasáhl nouzový stav v souvislosti s pandemií Covid 19, který se na délce řízení, jak před soudem I. stupně, tak před soudem odvolacím negativně projevil jednak nenařizováním soudních jednání, ale i na délce lhůt pro vyřizování nahromaděných případů. Za této mimořádné situace, kterou lze hodnotit, jako vis major a nelze ji přičítat k tíži soudu, nebylo kompenzační řízení odvolacím soudem shodně se soudem I. stupně shledáno jako nepřiměřeně dlouhým, byť tedy trvalo od uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti dne 9. 11. 2018 do dne rozhodnutí odvolacího soudu dne 25. 5. 2022 a bylo by proto nadbytečným zabývat se adekvátní formou satisfakce ve smyslu ust. § 31a odst. 2 OdpŠk, jakož i hodnocením jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění ve smyslu ust. § 31a odst. 3 OdpŠk.

28. Na základě výše uvedeného tedy neshledal odvolací soud důvody pro žalobkyni požadované zrušení rozhodnutí soudu I. stupně (v napadených výrocích) a vrácení věci soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, ale naopak rozhodnutí soudu I. stupně bylo jako věcně správné dle ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno.

29. Nárok žalobkyně na navýšení původně žalovaného peněžitého zadostiučinění o další částku s příslušenstvím za dobu trvání kompenzačního řízení nebyl shledán důvodným a žaloba byla v této části odvolacím soudem zamítnuta.

30. Za věcně správný považuje odvolací soud i výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, když předmětem řízení byly dva nároky na odškodnění a s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu ohledně každého z nich pak bylo přiléhavě soudem I. stupně vycházeno z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.

31. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého by měla nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení v něm úspěšná žalovaná, ta však žádnou náhradu nákladů odvolacího řízení nepožadovala.